Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
41 A 25/2026 - 18.pdf
PDF · 0 B
No categories available
41 A 25/2026 - 18
[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Křížem v právní věci
žalobce: N. L., narozený X
státní příslušnost X
bytem X.
zastoupený advokátkou Mgr. Evou Holou, Ph.D.
se sídlem Španělská 770/2, Praha 2
proti
žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie
se sídlem Olšanská 2, Praha 3
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 6. 2026 č. j. CPR-14328-9/ČJ-2026-930310-V240
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „Krajské ředitelství policie“) ze dne 14. 3. 2026 č. j. KRPA-88060-11/ČJ-2026-000022-SV (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím Krajské ředitelství policie podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) uložilo žalobci správní vyhoštění, neboť na území ČR pobýval ode dne 12. 12. 2025 bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn. Doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území ČR a na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „členské státy EU a smluvní státy“), byla stanovena na 12 měsíců s tím, že počátek uvedené doby byl stanoven od okamžiku, kdy žalobce vycestuje z území členských států EU a smluvních států. Dle § 179 zákona o pobytu cizinců nebyly shledány důvody znemožňující vycestování žalobce a dle ustanovení § 118 odst. 3 téhož zákona byla žalobci stanovena doba k vycestování z území členských států EU a smluvních států do 10 dnů od nabytí právní moci napadeného rozhodnutí.
2. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný konstatoval, že § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců byl v dané věci aplikován na základě zjištění, že žalobce pobýval na území bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn, a to v době od 12. 12. 2025 do 14. 3. 2026. Po zahájení řízení ve věci správního vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců žalobce při výslechu konaném dne 14. 3. 2026 do protokolu mj. uvedl, že do schengenského prostoru naposledy přicestoval dne 13. 9. 2025 na základě svého biometrického cestovního dokladu. Na území České republiky vstoupil tohoto dne za účelem práce bez povolení. Vzhledem k tomu, že je držitelem biometrického cestovního dokladu X, byl po vstupu na území schengenského prostoru oprávněn zde pobývat po dobu 90 dnů během jakéhokoliv období 180 dnů na bezvízový styk, tedy pouze do 11.12.2025. Skutečnost, že zde pobýval od 12. 12. 2025 do 14. 3. 2026 bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn, byla dle žalovaného ze strany správního orgánu I. stupně jednoznačně prokázána.
3. V odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí žalobce označil prvostupňové rozhodnutí za nezákonné a nesprávné, zejména z důvodu jeho rozporu s § 2 odst. 2, 3, 4, § 3 a § 68 odst. 3 správního řádu. Namítl, že správní orgán navzdory skutkovým okolnostem případu nehodnotil aplikaci § 119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, ačkoliv žalobce je rodinným příslušníkem občana EU. Poukázal na to, že dlouhodobě žije ve společné domácnosti s družkou, občankou České republiky, se kterou sdílí byt a společný život již od roku 2018. Tyto skutečnosti byly podle něj policii známy už během řízení, přičemž existenci vztahu dokládal jak na místě pobytové kontroly, tak i dříve podanou žádostí o pobyt jako rodinný příslušník občana EU. Správní orgán však tyto okolnosti v rozhodnutí prakticky opominul a vycházel převážně pouze z výslechu žalobce, který navíc proběhl v českém jazyce, ačkoliv žalobce český jazyk neovládá. Žalobce má za to, že splňuje definici rodinného příslušníka občana EU i jako nesezdaný partner, pokud je prokázán trvalý a skutečný partnerský vztah obdobný manželství. Takový vztah je nutné posuzovat individuálně s ohledem na stabilitu a intenzitu soužití, což však správní orgán nehodnotil. V případě rodinných příslušníků občanů EU nelze správní vyhoštění uložit pouze na základě neoprávněného pobytu, ale je nutné prokázat i reálné a závažné ohrožení veřejného pořádku. V jeho případě však žádné takové okolnosti zjištěny nebyly. Na podporu těchto tvrzení žalobce přiložil čestné prohlášení paní M. S. potvrzující jejich společné soužití.
4. Po posouzení odvolacích námitek žalovaný dospěl k závěru, že prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno na základě správných skutkových zjištění, která byla podložena dostatečnými podklady. Vytýkané protiprávní jednání žalobce bylo vymezeno zákonným způsobem, bylo správně definováno jako naplňující skutkovou podstatu danou ustanovením § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců a současně bylo dostatečným způsobem zjištěno, že nejsou dány důvody pro aplikaci § 119a odst. 2 téhož zákona. Doba, po kterou žalobci v souvislosti s rozhodnutím o správním vyhoštění nelze umožnit vstup na území členských států EU a smluvních států, byla stanovena ve spodní hranici zákonného rozmezí a způsob rozhodnutí koresponduje s rozhodovací praxí aplikovanou v obdobných případech. Správní orgán I. stupně též dle žalovaného řádně a v souladu s požadavkem § 120a zákona o pobytu cizinců posoudil a zhodnotil možnost vycestování žalobce, kdy dle § 179 téhož zákona nebyly shledány důvody znemožňující jeho vycestování, a v souladu s dikcí § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců pak stanovil dobu k vycestování. Prvostupňové rozhodnutí nepostrádá náležitosti uvedené v § 68 odst. 3 správního řádu, bylo vydáno v souladu s právními předpisy a v rámci odvolacího řízení nebylo zjištěno žádné pochybení, které by způsobovalo jeho nezákonnost.
5. K jednotlivým odvolacím námitkám žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí mj. uvedl, že v daném případě nebyl důvod k aplikaci § 119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Žalobce dne 14. 3. 2026 do protokolu o výslechu ohledně svých osobních poměrů sice uvedl, že nevycestoval z osobních důvodů, protože zde pobýval s občankou České republiky, avšak v současné době společně nejsou, odešla od něho. Dále uvedl, že zde nemá žádnou osobu, kvůli které by ukončení jeho pobytu zde na území bylo z hlediska zásahu do soukromého nebo rodinného života nepřiměřené, a že nežije ve společné domácnosti s občanem Evropské unie. Správní orgán I. stupně tedy vycházel z informací, které mu žalobce poskytl a ze kterých jasně vyplynulo, že zde nemá žádné rodinné ani partnerské vazby. Až v rámci odvolacího řízení žalobce poukázal na partnerský vztah s občankou České republiky, uvedl její identifikační údaje a přiložil čestné prohlášení, kterým měl být deklarován jejich vztah. Prošetřením těchto tvrzení při pobytové kontrole a dodatečně provedenými výslechy žalobce a jeho údajné družky M. S. bylo zjištěno, že žalobce již v žádném vztahu s paní M. S. není. Paní M. S. do protokolu mimo jiné uvedla, že se žalobcem byla ve vztahu od roku 2018, ale o plnohodnotný vztah se jednalo maximálně první rok. Následně se pro ni jednalo o toxický vztah plný rozchodů. Nadobro od něj odešla ke dni 15. 5. 2026, nechce se k němu vracet a nechce s ním již mít nic společného. M. S. je osobou bez domova, a jak sama také uvedla, její situace pro ni nebyla jednoduchá a potřebovala se vyspat, odpočinout si. Žalobce pak do protokolu sepsaného dne 15. 5. 2026 mimo jiné uvedl, že s paní M. S. byl ve vztahu od roku 2018. Je pravda, že v době výslechu dne 14. 3. 2026 jejich vztah skončil, ale po vydání prvostupňového rozhodnutí se k sobě opět vrátili a za poslední období dvou měsíců se několikrát rozešli a opětovně k sobě vrátili. Jejich vztah je složitý, ona nemá kam jít a z toho důvodu se k sobě vraceli a pro neshody rozcházeli. Ve vztahu s ním být nechce a k dnešnímu dni má i z bytu sbalené své osobní věci a odešla. Z výše uvedeného dle žalovaného vyplývá, že žalobce a M. S. nejsou v partnerském vztahu, a navíc z jejich výpovědi vyplývá, že jejich vztah byl komplikovaný, kdy je zřejmé, že paní M. S. osobně to vyhovovalo hlavně z důvodu, že je bez domova a měla kde bydlet. Nelze tedy hovořit o tom, že by se jednalo o stabilní a trvalý partnerský vztah, který by žalobci dával postavení ve smyslu § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Ovšem ani případné právní postavení žalobce jako rodinného příslušníka občana EU ve smyslu § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců nemohlo mít vliv na průběh řízení a vydání prvostupňového rozhodnutí, protože ze znění § 118 odst. 8 téhož zákona jednoznačně plyne, že pro účely hlavy X se za rodinného příslušníka občana EU nepovažuje osoba uvedená v § 15a odst. 3 tohoto zákona, která pobývá na území přechodně.
6. Žalovaný neshledal, že by prvostupňové rozhodnutí nepřiměřeně zasahovalo do žalobcova soukromého a rodinného života a že by v tomto důsledku mělo být řízení překvalifikováno na řízení o povinnosti opustit území dle § 50a zákona o pobytu cizinců. V této souvislosti konstatoval, že správní orgán I. stupně se otázkou přiměřenosti zabýval na str. 3-5 prvostupňového rozhodnutí. Žalobce je dospělý, svéprávný, dokáže se sám o sebe postarat. Je svobodný, bezdětný, zdravý a žádné léky nebere. Na území České republiky nemá žádné rodinné příslušníky, žádnou osobu, o kterou by se musel starat, nebo ji měl v péči. Nemá zde žádný majetek, žádné závazky ani pohledávky, kulturní ani společenské vazby. Má zde pouze přátele mezi svými krajany. S těmi může být i nadále v kontaktu, a to telefonicky nebo přes sociální sítě, nebo ho mohou navštívit v jejich domovské zemi. Disponuje finanční částkou na vycestování a nemá žádný důvod, proč by nemohl vycestovat do své domovské země, kde mu nic nehrozí.
7. Žalobce v rámci řízení opakovaně uváděl, že tlumočníka nežádá, neboť česky rozumí slovem i písmem. V průběhu výslechu srozumitelným způsobem odpovídal na kladené dotazy, které byly zaznamenány do protokolu, kdy jeho správnost stvrdil svým podpisem a nikde není žádný náznak toho, že by nerozuměl. Dne 15. 5. 2026 s ním byl za účasti jeho právního zástupce sepsán doplňující protokol, kde opětovně uvedl, že tlumočníka nežádá, neboť rozumí českému jazyku, jak psanému, tak mluvenému.
8. V žalobě proti napadenému rozhodnutí žalobce namítl, že žalovaný obdobně jako prvoinstanční správní orgán porušil následující zákonná ustanovení:
- § 2 odst. 2 správního řádu, jelikož správní orgán uplatňuje svou pravomoc pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem nebo na základě zákona svěřena, a v rozsahu, v jakém mu byla svěřena;
- § 2 odst. 4 správního řádu, jelikož správní orgán nedbal, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu;
- § 3 správního řádu, neboť správní orgán nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2 správního řádu;
- § 50 odst. 1 a 3 správního řádu, neboť v řízení nebylo přihlédnuto k okolnostem v jeho prospěch (podporujícím jeho tvrzení).
9. Žalobce poznamenal, že v odvolacím řízení nesporoval zjištění a závěry týkající se délky jeho neoprávněného pobytu na území. Poukazoval na to, že správní orgán prvního stupně nevycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu ohledně rodinných vazeb žalobce na území, a také že udělení zákazu pobytu je s ohledem na tyto okolnosti nepřiměřené.
10. Dne 14. 3. 2026 byl žalobce kontrolován policií poté, co byla přivolána běžná policejní hlídka na adresu jeho bytu X. V bytě v danou chvíli byla přítomna i jeho tehdejší družka M. S., občanka ČR. Vzhledem k jejím psychickým problémům se v domácnosti opakovaly hádky, což byl i případ dne 14. 3. 2026. Následně byl žalobce v noci (00:30) předán cizinecké policii s ohledem na absenci pobytového oprávnění. Ve výslechu uvedl v odpovědi na jednu otázku, že na území nikoho nemá, následně však uvedl, že v ČR pobýval s družkou. V prvostupňovém rozhodnutí byly skutečnosti ohledně rodinné situace žalobce zcela pominuty a další dokazování nebylo prováděno. V odvolacím řízení žalobce na tyto nesrovnalosti poukázal a doložil také čestné prohlášení družky ohledně jejich soužití. Tyto skutečnosti byly přitom zásadní pro posouzení, zda mu má být jako cizinci pobývajícímu na území neoprávněně uděleno pouze rozhodnutí o povinnosti opustit území (§ 50a zákona o pobytu cizinců), nebo správní vyhoštění podle § 119 téhož zákona, kdy u rodinných příslušníků občanů EU by muselo být postupováno dle § 119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Odvolací správní orgán pak dokazování doplnil a dne 15. 5. 2026 vyslechl žalobce i jeho družku M. S. Oba přitom vztah a soužití potvrdili, jakkoliv se M. S. snažila po právě proběhlém rozchodu žalobce již vylíčit v nejhorším světle. Byla provedena i pobytová kontrola na adrese žalobce.
11. Žalobce má předně za to, že doplnění dokazování v odvolacím řízení umožňuje § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu v situacích, kdy správní orgán následně změní prvostupňové rozhodnutí. V každém případě by nové důkazy měly být hodnoceny objektivně a nestranně. Podle žalobce takto doplněné dokazování žalovaný vyhodnotil nesprávně a nedostál svým povinnostem dle § 3 správního řádu, resp. § 50 odst. 1 a 3 správního řádu. V případě žalobce stručné výslechy spíše posloužily jako náprava pochybení orgánu prvého stupně. Žalobce i svědkyně však shodně potvrdili, že spolu sdíleli společnou domácnost v bytě pronajatém žalobcem na adrese X. Jejich vztah byl proměnlivý a složitý, ale žalobce svou družku materiálně zajištoval během celé doby soužití. Družka v zásadě nepracovala, starala se o domácnost. Jejich soužití potvrdila pobytová kontrola provedená dne 7. 5. 2026 na adrese X, kdy nezávislý svědek z domu potvrdil, že v bytě žil žalobce s družkou. Žalovaný ale veškeré tyto aspekty v napadeném rozhodnutí bagatelizuje a přes provedené výslechy ze dne 15. 5. 2026 se opětovně odvolává na protokol o výslechu ze dne 14. 3. 2026, tedy z noci zajištění žalobce. Výslechy provedené v odvolacím řízení ani samostatně nehodnotí jako důkaz, což je dle žalobce zcela v rozporu s § 3 správního řádu. V rozporu se zásadou objektivního hodnocení důkazů, včetně těch svědčících ve prospěch žalobce ve smyslu § 50 odst. 3 správního řádu, žalovaný z výslechů ze dne 15. 5. 2026 využil toliko negativních hodnocení žalobce ze strany jeho družky. Přihlédnuto nebylo ani k jejímu prohlášení v odvolacím řízení. Žalovaný zjevně negativně hodnotil skutečnost, že k tvrzení ohledně soužití s družkou byly poskytnuty detailní informace až v odvolacím řízení, a to i přesto, že částečně tato informace zazněla již ve výslechu dne 14. 3. 2026. Ani doplnění tvrzení v odvolacím řízení však nemůže být v řízeních vedených z moci úřední k újmě účastníku řízení. Tyto důkazy mají být hodnoceny totožně v souladu s § 3 správního řádu; zásada koncentrace řízení ve smyslu § 82 odst. 4 správního řádu se zde neuplatní.
12. Žalobce dále namítl, že vzhledem k tomu, že žalovaný neprovedl objektivní posouzení provedených důkazů, nemohl ani řádně vyhodnotit, zda bylo postupováno podle správného ustanovení zákona o pobytu cizinců ukládajícího povinnost návratu ve smyslu článku 6 Směrnice Evropského parlamentu a Rady EU 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále jen „Návratová směrnice“). Žalobce v této souvislosti odkázal na články 6, 7 a 11 Návratové směrnice, podle kterých jako první nastupuje rozhodnutí o navrácení, které nepředpokládá zákaz pobytu. Zákaz vstupu je členský stát povinen udělit až poté, co cizinec nesplnil povinnost návratu. Ze stejného principu dle žalobce vychází i zákon o pobytu cizinců, podle kterého lze v případech neoprávněného pobytu vydat pouze rozhodnutí o povinnosti opustit území dle § 50a odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců. V případě žalobce by pro mírnější postup mohly svědčit právě okolnosti ohledně jeho soužití s občankou ČR. Jakkoliv žalobce s ohledem na charakter vztahu nenaplnil definici rodinného příslušníka občana EU ve smyslu § 15a ve spojení s § 119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců ve chvíli vydání rozhodnutí, prokázané soužití s družkou mělo být posouzeno při hodnocení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do života žalobce. Okolnosti neoprávněného pobytu měly být hodnoceny alespoň ve vztahu ke stanovení délky zákazu pobytu žalobce na území členských států. Posouzením přiměřenosti ve smyslu § 2 odst. 3 správního řádu se nezabýval ani žalovaný, ani správní orgán prvého stupně, přestože se jedná o jednu ze základních zásad správního řízení.
13. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a prvostupňového rozhodnutí s tím, že je přesvědčen, že se v něm dostatečně vypořádal i s otázkou přiměřenosti dopadu rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobce podle § 119a odst. 2 v návaznosti na § 174a zákona o pobytu cizinců.
14. Při rozhodování o žalobě soud vycházel zejména z této právní úpravy:
15. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.
16. Podle § 119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o správním vyhoštění občana Evropské unie nebo jeho rodinného příslušníka, který na území pobývá přechodně, lze vydat pouze v případě, že občan Evropské unie nebo jeho rodinný příslušník
a) ohrožuje bezpečnost státu,
b) závažným způsobem narušuje veřejný pořádek; to neplatí, jde-li o občana Evropské unie, který pobývá na území nepřetržitě po dobu nejméně 10 let; do této doby se nezapočítává doba výkonu trestu odnětí svobody, nebo
c) ohrožuje veřejné zdraví tím, že trpí nemocí uvedenou v požadavcích opatření před zavlečením infekčního onemocnění, pokud k takovému onemocnění došlo do 3 měsíců po vstupu na území.
17. Podle § 118 odst. 8 zákona o pobytu cizinců pro účely této hlavy se za rodinného příslušníka občana Evropské unie nepovažuje osoba uvedená v § 15a odst. 3, která pobývá na území přechodně.
18. Podle § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců rodinným příslušníkem občana Evropské unie se dále rozumí cizinec, který má s občanem Evropské unie nebo se státním občanem České republiky přihlášeným k trvalému pobytu na území řádně doložený trvalý partnerský vztah.
19. Podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.
20. Podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.
21. Podle § 50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o povinnosti opustit území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace policie vydá cizinci, který není držitelem platného oprávnění k pobytu vydaného jiným členským státem Evropské unie a na území pobývá neoprávněně, u něhož nebyly shledány důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění nebo pokud by důsledkem rozhodnutí o správním vyhoštění byl nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života.
22. Podle § 2 odst. 2 správního řádu správní orgán uplatňuje svou pravomoc pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem nebo na základě zákona svěřena, a v rozsahu, v jakém mu byla svěřena.
23. Podle § 2 odst. 3 správního řádu správní orgán šetří práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká (dále jen "dotčené osoby"), a může zasahovat do těchto práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu.
24. Podle § 2 odst. 4 správního řádu správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.
25. Podle § 3 správního řádu nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2.
26. Podle § 50 odst. 1 správního řádu podklady pro vydání rozhodnutí mohou být zejména návrhy účastníků, důkazy, skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci, jakož i skutečnosti obecně známé.
27. Podle § 50 odst. 3 správního řádu správní orgán je povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.
28. Soud po posouzení věci dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
29. Zákon o pobytu cizinců žalovanému výslovně svěřuje pravomoc rozhodnout o správním vyhoštění cizince, který na území ČR pobývá bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn. Vydáním takového rozhodnutí ve vztahu k žalobci žalovaný nepřekročil rozsah pravomoci svěřené mu zákonem, a nejednal tedy v rozporu s § 2 odst. 2 správního řádu.
30. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je dle náhledu soudu zřejmé, že žalovaný vzal v potaz jím zjištěné konkrétní okolnosti týkající se tohoto případu, zejména pak okolnosti týkající se žalobcem zdůrazňovaného soužití s jeho (bývalou) družkou M. S., a tyto okolnosti při rozhodování v projednávané věci náležitě zohlednil. Jinak řečeno, žalovaným přijaté řešení spočívající v uložení správního vyhoštění žalobci odpovídá okolnostem daného případu, a nelze tak přisvědčit žalobní námitce, kterou je žalovanému vytýkáno porušení § 2 odst. 4 správního řádu. Soud pro úplnost dodává, že žalobce ve spojitosti s touto námitkou neoznačil žádný veřejný zájem, s nímž by mělo být jeho vyhoštění za daných okolností v rozporu. Tomu se ovšem nelze divit, protože žádný takový veřejný zájem neexistuje.
31. Rovněž námitku vytýkající správnímu orgánu porušení § 3 správního řádu tím, že nebyl v potřebném rozsahu zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, pokládá soud za nedůvodnou. Tvrdí-li žalobce, že v řízení byl nedostatečně zjištěn skutkový stav věci, jinými slovy že si správní orgán neopatřil potřebné podklady pro rozhodnutí, bylo by na místě, aby zároveň tvrdil, že tu jsou k dispozici další důkazní prostředky, jejichž provedením by skutečný stav věci mohl být zjištěn v potřebném rozsahu. Žádné konkrétní důkazní prostředky však žalobce neoznačil, a stejně tak v žalobě nespecifikoval, jaké skutečnosti významné pro posouzení věci samé zůstaly správním orgánem neobjasněny, takže není zřejmé, v jakém směru a čím by měl být skutkový stav, jehož nedostatečné zjištění namítl, dále doplňován. K tomu soud připomíná, že je to právě žalobce, kdo formulací žalobních námitek vymezuje hranice soudního přezkumu. Míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod obecnější, tím obecněji k němu může soud přistoupit a posuzovat jej. Soud však v žádném případě nesmí nahrazovat projev vůle žalobce tím, že by za něj domýšlel další argumenty a vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Pokud by takto postupoval, přestal by být nestranným rozhodčím sporu a de facto by přebíral funkci žalobcova advokáta, což s ohledem na rovné postavení účastníků soudního řízení nelze připustit.
32. Na rozdíl od žalobce je soud toho názoru, že žalovaný správní orgán si pro své rozhodnutí opatřil dostatek podkladů, a jeho rozhodnutí tak vychází z náležitě zjištěného stavu věci. K porušení § 3 správního řádu tedy v posuzované věci nedošlo.
33. Ustanovení § 50 odst. 1 správního řádu příkladmo vymezuje, co vše mohou být podklady pro vydání rozhodnutí. Již s ohledem na obsah této právní normy je vyloučeno, aby ji žalovaný při rozhodování v dané věci porušil.
34. Neopodstatněná je též námitka, že žalovaný v rozporu s § 50 odst. 3 správního řádu nepřihlédl k okolnostem svědčícím v žalobcův prospěch. Jak již bylo soudem konstatováno shora, napadené rozhodnutí vychází z řádně zjištěného skutkového stavu věci, přičemž žalovaný při rozhodování náležitě zohlednil veškeré jím zjištěné okolnosti týkající se tohoto případu. Žádná z těchto okolností žalobcovu vyhoštění nebrání.
35. Soudu není zřejmé, o jakých rodinných vazbách na území ČR, ze kterých dovozuje nepřiměřenost uloženého zákazu pobytu, žalobce v žalobě mluví, když ve skutečnosti zde žádné rodinné vazby nemá. Za rodinné vazby, ke kterým by měl správní orgán při rozhodování o uložení správního vyhoštění přihlížet v žalobcův prospěch, není ani v nejmenším možné považovat opakovaně ukončované a obnovované konfliktní soužití žalobce s bezdomovkyní M. S., které ke dni vydání napadeného rozhodnutí s největší pravděpodobností definitivně skončilo.
36. Správnímu orgánu prvního stupně nelze klást za vinu, že údajnou „rodinnou“ situaci žalobce v prvoinstančním rozhodnutí pominul. Důvodně totiž vycházel z výpovědi samotného žalobce jakožto účastníka řízení učiněné dne 14. 3. 2026, v níž mj. uvedl, že zde sice pobýval s občankou ČR (míněno paní M. S.), avšak v současné době společně nejsou, odešla od něj. Na dotaz, jaký je jeho rodinný stav, žalobce odpověděl, že je svobodný, bezdětný, žádnou rodinu už nemá. Na otázku, zda má v ČR nějaké příbuzné, případně někoho z rodiny, odpověděl, že v ČR nikoho nemá. Záporně odpověděl rovněž na otázky správního orgánu, zda má v ČR osobu, kvůli které by ukončení jeho pobytu na území bylo z hlediska zásahu do soukromého nebo rodinného života nepřiměřené, a zda v ČR sdílí společnou domácnost s občanem Evropské unie. Z výpovědi žalobce ze dne 14. 3. 2026 tedy jednoznačně vyplynulo, že své „pobývání“ s M. S. na území ČR nepovažoval za rodinný vztah, resp. vztah obdobný rodinnému, ani za vedení společné domácnosti, a současně že paní M. S. nevnímal jako osobu, kvůli které by ukončení jeho pobytu na území bylo nepřiměřené z hlediska zásahu do jeho soukromého nebo rodinného života.
37. Dokazováním provedeným v průběhu odvolacího řízení pak vyšla najevo pravá kvalita vztahu žalobce a paní M. S. Té jako osobě bez domova do určité míry vyhovovala skutečnost, že může v bytě, který si žalobce v ČR pronajal, občas přespat, vykoupat se a odpočinout si, že dostala najíst a také nějaké peníze na živobytí. Přesto ona sama jejich vztah se žalobcem trvající od roku 2018 v rámci svědecké výpovědi konané dne 15. 5. 2026 charakterizovala tak, že o plnohodnotný vztah se jednalo maximálně první rok; následně se pro ni jednalo o toxický vztah plný rozchodů. Výslovně přitom uvedla, že ke dni 15. 5. 2026 od žalobce nadobro odešla, nechce se k němu vracet a nechce s ním mít již nic společného. To, že paní M. S. s ním ve vztahu asi být nechce a ke dni 15. 5. 2026 má i z bytu sbalené své osobní věci a odešla, potvrdil též žalobce při své doplňující účastnické výpovědi konané téhož dne.
38. Žalovaný nikterak nepochybil, jestliže k výše popsanému rozporuplnému a nadto již skončenému vztahu žalobce a paní M. S., při rozhodování v projednávané věci nepřihlédl. Tento vztah rozhodně nezaložil postavení žalobce coby rodinného příslušníka občana EU. Nutno podotknout, že takové postavení by v žalobcově případě nezaložil ani trvalý partnerský vztah s M. S. (který žalobcem rozhodně doložen nebyl), a to s ohledem na § 118 odst. 8 zákona o pobytu cizinců. Nebylo proto nejmenšího důvodu, aby byl žalobce považován za rodinného příslušníka občana EU a aby bylo vůči němu postupováno podle § 119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců.
39. Žalobcovo přesvědčení, že doplnění dokazování v odvolacím řízení umožňuje § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu v situacích, kdy správní orgán následně změní prvostupňové rozhodnutí, je zcela mylné. Správní orgán nemůže předem znát průběh a výsledky doplnění dokazování v odvolacím řízení, a proto nemůže předjímat, že na jejich základě bude moci následně přistoupit ke změně prvostupňového rozhodnutí. Se žalobcem je jistě možné obecně souhlasit v tom, že nově provedené důkazy by měly být hodnoceny objektivně a nestranně, žalobce nicméně neuvedl a ani ničím nedoložil, že by se tak v jeho věci nestalo, tedy že žalovaný doplněné dokazování vyhodnotil nesprávně. Žalobce při doplňujícím výslechu konaném dne 15. 5. 2026 v podstatě pouze konstatoval složitost jeho vztahu s M. S. a potvrdil jeho ukončení. Totéž ve své svědecké výpovědi učinila i paní M. S., která navíc poměrně detailně popsala také charakter tohoto vztahu a důvody, proč v něm přesto po dlouhou dobu setrvávala. Z těchto důkazů nevyplývají žádné nové okolnosti svědčící ve prospěch žalobce, jež by měly být při rozhodování o jeho správním vyhoštění zohledněny. Totéž platí i pro stručný výstup ze dne 12. 5. 2026 dokládající provedení pobytové kontroly, z něhož plyne, že paní M. S. v době kontroly v žalobcem pronajatém bytě nebyla a neměla zde žádné osobní věci, jen několik kusů oblečení.
40. Žalobcem předložené čestné prohlášení paní M. S. ze dne 8. 4. 2026 o tom, že se žalobcem žije ve společné domácnosti, že po celou dobu jejich vztahu se jednalo o skutečné partnerské soužití a že žalobce pro ni dlouhodobě představoval blízkou osobu, se ve světle svědecké výpovědi jmenované jeví jako zjevně nepravdivé. Ani toto prohlášení navíc nemůže nic změnit na faktu, že zjevně konfliktní vztah žalobce a paní M. S. ke dni vydání napadeného rozhodnutí skončil.
41. Není pravdou, že žalovaný výslechy žalobce a paní M. S. provedené v odvolacím řízení nehodnotil. Učinil tak na straně 6 napadeného rozhodnutí a soud se v plném rozsahu ztotožnil s jeho závěrem, že mezi žalobcem a paní M. S. se nejednalo o stabilní a trvalý partnerský vztah. Na pravdě se nezakládá ani žalobcovo tvrzení, že žalovaný zjevně negativně hodnotil skutečnost, že k tvrzení ohledně soužití s družkou byly poskytnuty detailní informace až v odvolacím řízení, přestože částečně tato informace zazněla již při výslechu žalobce dne 14. 3. 2026. Žalobce se totiž k okolnostem svého soužití s paní M. S. při výslechu konaném dne 14. 3. 2026 nijak nevyjadřoval a žalovaný v napadeném rozhodnutí hodnotil skutečnosti zjištěné ohledně žalobcova soužití s paní M. S. s ohledem na jejich obsah, a nikoliv na to, kdy byla tato zjištění učiněna.
42. Soud má na rozdíl od žalobce za to, že žalovaný postupoval podle správného ustanovení zákona o pobytu cizinců ukládajícího povinnost návratu ve smyslu článku 6 Návratové směrnice. V projednávané věci byly splněny zákonem stanovené podmínky uvedené v § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců pro uložení správního vyhoštění žalobci, a proto bylo povinností policie takto postupovat. K vydání rozhodnutí o povinnosti žalobce opustit území členských států EU a smluvních států podle § 50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců (namísto správního vyhoštění) nemohla policie přikročit, protože u žalobce byly shledány důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění ve smyslu § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 téhož zákona a policie též oprávněně (z důvodů podrobně rozvedených v prvostupňovém a napadeném rozhodnutí) dospěla k závěru, že důsledkem rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce nebude nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života (k tomu viz níže).
43. Žalobce s odkazem na články 6, 7 a 11 Návratové směrnice dovozuje, že jako první nastupuje rozhodnutí o navrácení, které nepředpokládá zákaz pobytu, resp. že zákaz vstupu je členský stát povinen udělit až poté, co cizinec nesplnil povinnost návratu. Ze stejného principu pak podle něj vychází i zákon o pobytu cizinců, podle kterého lze v případech neoprávněného pobytu vydat pouze rozhodnutí o povinnosti opustit území dle § 50a odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Tento žalobcův výklad soud považuje za chybný. Ignoruje totiž znění článku 11 Návratové směrnice, podle něhož rozhodnutí o navrácení jsou spojena se zákazem vstupu, a) jestliže nebyla poskytnuta lhůta k dobrovolnému opuštění území nebo b) jestliže nebyla splněna povinnost návratu. V ostatních případech mohou být rozhodnutí o navrácení spojena se zákazem vstupu. Návratová směrnice tedy nebrání tomu, aby vůči cizinci bylo vydáno rozhodnutí o navrácení spojené se zákazem vstupu. Dokladem toho, že v případě neoprávněného pobytu cizince na území je možné vydat rozhodnutí o uložení správního vyhoštění a nikoliv pouze rozhodnutí o povinnosti opustit území dle § 50a odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců, je ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců, jež bylo aplikováno i v žalobcově případě.
44. Žalobce se marně dovolává toho, že správní orgán měl při hodnocení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do jeho života přihlédnout k okolnostem zjištěným stran jeho soužití s občankou ČR a s ohledem na ně zvolit mírnější postup, a to alespoň při stanovení délky zákazu pobytu žalobce na území členských států. Soud je stejně jako žalovaný toho názoru, že vysoce konfliktní (řečeno slovy M. S. toxický) a nadto již ukončený vztah žalobce a M. S. nepředstavuje okolnost, která by zakládala nepřiměřenost dopadu opatření v podobě správního vyhoštění do soukromého či rodinného života žalobce ve smyslu § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců.
45. Jako zcela neopodstatněnou je třeba odmítnout také žalobcovu námitku, že žalovaný ani správní orgán prvního stupně se nezabývali posouzením přiměřenosti zvoleného řešení k okolnostem případu. Soud nepovažuje za potřebné na tomto místě opakovat detailní závěry žalovaného či správního orgánu prvního stupně týkající se právě posouzení přiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého či rodinného života žalobce, a proto pro stručnost odkazuje na poslední odstavec strany 6 napadeného rozhodnutí a na jeho stranu 7, kde jsou tyto závěry (včetně odkazu na strany 3 – 5 prvostupňového rozhodnutí) detailně popsány. Tyto závěry, k nimž nemá, co by dodal, si soud se souhlasnou poznámkou osvojuje, přejímá je jako vlastní a pro úplnost dodává, že ustanovení § 2 odst. 3 správního řádu, jehož porušení žalobce v této souvislosti namítl, se týká ochrany práv nabytých v dobré víře, jakož i oprávněných zájmů osob, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká. Žalobci nicméně žádné právo nebýt vyhoštěn, jehož by nabyl v dobré víře, svědčit nemůže, a také ničím nedoložil, ba ani nespecifikoval existenci oprávněných zájmů, jež by měly být při rozhodování o jeho správním vyhoštění vzaty v potaz.
46. Za přiměřenou zjištěným okolnostem případu soud považuje dobu 12 měsíců, po kterou bude žalobci znemožněn vstup na území Evropské unie a smluvních států. Správní orgány obou stupňů v této souvislosti oprávněně zohlednily (ve prospěch žalobce), že po celou dobu řízení spolupracoval a vypovídal, ale také (v žalobcův neprospěch) to, že jeho vědomé protiprávní jednání spočívající v nelegálním pobytu na území bylo odhaleno až kontrolní činností policejní hlídky, dále to, že žalobce k legalizaci svého pobytu neučinil žádné kroky, jakož i to, že na území ČR vykonával pracovní činnost bez povolení (z jeho výpovědi před správním orgánem nadto plyne, že právě za účelem práce bez povolení vstoupil dne 13. 9. 2025 na území ČR). K tomu lze ještě dodat, že žalobce během pobytu na území ČR neměl sjednané zdravotní pojištění, a ignoroval tedy i tuto zákonem stanovenou povinnost. Porušení celé řady povinností, které zákon o pobytu cizinců ukládá cizincům ve spojitosti s jejich pobytem na území, prokazatelně svědčí o opakovaném nerespektování právního řádu žalobcem. Za těchto okolností soud považuje stanovení doby 12 měsíců, po kterou mu bude znemožněn vstup na území Evropské unie a smluvních států, za velice mírné opatření.
47. Protože soud v projednávané věci neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem, žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. Za splnění podmínek zakotvených v § 51 odst. 1 s. ř. s. o věci samé rozhodl bez jednání.
48. Žalobce nebyl ve sporu úspěšný a procesně úspěšnému žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady nad rámec jeho úřední činnosti v řízení nevznikly. Soud proto ve druhém výroku rozsudku v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud.
Praha 1. září 2026
Mgr. Martin Kříž v. r.
samosoudce
Shodu s prvopisem potvrzuje I. V.