Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

37 A 25/2026 - 43

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Vladimírem Gabrielem Navrátilem ve věci

žalobce: Ch. P. O., narozen X

státní příslušník Nigerijské federativní republiky

toho času v ZZC Vyšní Lhoty, Vyšní Lhoty 234, 739 51 Vyšní Lhoty

zastoupen advokátem JUDr. Matějem Šedivým

sídlem Václavské náměstí 831/21, 110 00 Praha 1

proti

žalovanému: Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy

sídlem Kaplanova 2055/4, 148 00 Praha 4

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. KRPA-55206-38/ČJ-2026-000022-ZZC z 31. 7. 2026

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění:

1. Vymezení věci.

1. Žalobou doručenou soudu 17. 8. 2026 se žalobce domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, jímž jej žalovaný zajistil podle , o pobytu cizinců na území České republiky, (dále „“). Dobu zajištění stanovil žalovaný podle téhož zákona na 30 dnů ode dne vydání napadeného rozhodnutí.

2. Žalobce vstoupil do Schengenského prostoru v roce 2022, kdy přicestoval do Polské republiky (dále „Polsko“) na turistické vízum platné přibližně na čtyři týdny. Po uplynutí tohoto víza pobýval v Polsku neoprávněně až do 14. 1. 2026, kdy přicestoval do ČR za kamarádem. Zde při pobytové kontrole 13. 2. 2026 předložil policii povolení k pobytu v Polsku, jež se však ukázalo jako padělané. Žalobce byl neprodleně zadržen podle § 76 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, pro podezření ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování veřejnéy podle , . Ještě 13. 2. 2026 bylo žalobci uloženo správní vyhoštění se zákazem vstupu na území členských států Evropské unie v délce tří let a bylo s ním zahájeno řízení a téhož dne bylo vydáno také rozhodnutí o jeho zajištění na dobu 30 dnů podle . Toto rozhodnutí nabylo právní moci 15. 2. 2026.

3. Dne 16. 2. 2026 požádal žalobce o mezinárodní ochranu, načež 19. 2. 2026 rozhodlo Ministerstvo vnitra podle , o azylu, o zajištění žalobce jakožto žadatele o mezinárodní ochranu. Rozhodnutí nabylo právní moci 23. 2. 2026. V návaznosti na to žalovaný téhož dne ukončil podle žalobcovo zajištění za účelem vyhoštění. Žalobcově žádosti o mezinárodní ochranu nevyhovělo Ministerstvo vnitra rozhodnutím z 4. 5. 2026, žalobu proti němu zamítl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci rozsudkem z 24. 7. 2026; rozsudek nabyl právní moci 28. 7. 2026.

4. Následně žalovaný vydal žalobou napadené rozhodnutí. V něm uvedl, že žalobce není v ČR hlášen na žádné adrese, nedokázal uvést přesnou adresu svého pobytu a řekl, že sice má prostředky na vycestování, ale jinak je bez peněz a vycestovat nechce. Žalobce nemá v ČR žádné zázemí, rodinné příslušníky ani majetek, složení kauce nenabídl on ani nikdo jiný, a jelikož se žalobce prokázal padělaným pobytovým oprávněním, existuje důvodná obava, že by se před vyhoštěním skrýval nebo se ho pokoušel zmařit jinak. Proto nepřichází v úvahu použití žádných jiných prostředků kromě zajištění za účelem vyhoštění.

2. Průběh soudního řízení.

5. Žalobce v žalobě namítl, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Podle něj žalovaný vycházel pouze z obecných a vzájemně nesouvisejících formulací, aniž dostatečně zjistil skutkový stav, opatřil potřebné podklady a vysvětlil, z jakých konkrétních okolností dovodil nutnost žalobcova zajištění. Nevypořádal se zejména s možností použití mírnějších opatření a náležitě neodůvodnil ani stanovenou dobu zajištění, která podle žalobce v součtu s jeho předchozím omezením osobní svobody přesahuje 180 dnů.

6. Zajištění podle žaloby představuje nepřiměřený zásah do jeho práva na osobní svobodu. Žalovaný neprokázal, že jde o nezbytný prostředek poslední instance, ani nevysvětlil, proč by účelu správního vyhoštění nebylo možné dosáhnout zvláštními opatřeními, například oznámením adresy pobytu a pravidelným hlášením policii. Žalobce rovněž namítá, že žalovaný při hodnocení jeho osoby porušil zásadu presumpce neviny: argumentuje sice zadržením pro údajné spáchání trestního činu, ale o žalobcově odsouzení se nezmiňuje.

7. Nakonec žalobce zpochybnil realizovatelnost účelu zajištění. Jeho návrat do Nigérie by byl s ohledem na hrozící pronásledování pro křesťanské vyznání v rozporu se zásadou non-refoulement, přičemž otázka důvodnosti jeho obav má být předmětem řízení o kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany. Za této situace podle něj nelze správní vyhoštění uskutečnit, a zajištění proto nemůže plnit svůj zákonný účel.

8. Žalovaný ve vyjádření k žalobě, doručeném soudu 25. 8. 2026 spolu se správním spisem, setrval na správnosti svého rozhodnutí a k jednotlivým žalobním bodům shrnul argumentaci v něm obsaženou a odkázal na jeho příslušné pasáže.

9. Při soudním jednání 1. 9. 2026, jejž se žalobce účastnil formou videokonference ze ZZC Vyšní Lhoty v přítomnosti tlumočníka z anglického jazyka a svého zástupce v soudní síni, oba účastníci řízení setrvali na své dosavadní argumentaci i procesních stanoviscích. Žalobce zdůraznil obtížnou situaci v Nigerii, kde získává stále větší moc Boko Haram, jež chce zavést islámské právo, a žalobce jako křesťan se tak cítí ohrožen na životě.

10. Soud provedl jako důkaz žalobcovu kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci z 24. 7. 2026, jímž byla zamítnuta žalobcova žaloba proti nevyhovujícímu rozhodnutí Ministerstva vnitra ze 4. 5. 2026. ve věci žalobcovy žádosti o mezinárodní ochranu. Z nich soud zjistil, že žalobce nebyl úspěšný se žádostí o mezinárodní ochranu a jeho žalobu proti tomuto rozhodnutí správní soud zamítl. Naproti tomu soud považoval pro posouzení věci za nadbytečné provádět jako důkaz samotné nevyhovující rozhodnutí o žalobcově mezinárodní ochraně a zamítavý rozsudek krajského soudu o žalobě proti tomuto rozhodnutí. Dále soud neprovedl jako důkaz dva žalobcem navržené články: „How are Christians persecuted in Nigeria“ a „Four Times Boko Haram? How the World Misreads Nigeria’s Violence,“ jelikož to nepovažoval pro posouzení věci za potřebné. Všechny další písemnosti potřebné pro rozhodnutí jsou součástí správního spisu, jímž se dokazování neprovádí (rozsudek NSS -117, 2383/2011 Sb. NSS z 29. 1. 2009).

3. Posouzení věci.

11. Soud shledal, že jsou splněny podmínky řízení, žaloba je přípustná, byla podána včas ve lhůtě podle a osobou k tomu oprávněnou. Následně soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán [ a 2 , , (dále „“)], jakož i z hlediska vad, k nimž by byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu v době vydání napadeného rozhodnutí.

12. Úvodem právního hodnocení soud předesílá, že míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej (rozsudek rozšířeného senátu NSS , č. 2162/2011 Sb. NSS z 24. 8. 2010). Není na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty, vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují, nebo dohledával ve správním spisu další argumenty na podporu žalobcových tvrzení. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta.

13. Žalobce byl napadeným rozhodnutím zajištěn podle . Podle tohoto ustanovení policie je oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění […] a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání.

14. Zvláštním opatřením za účelem vycestování se podle rozumí:

a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly,

b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“),

c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené, nebo

d) povinnost cizince zdržovat se v místě určeném policií a ve stanovené době být v tomto místě přítomen za účelem provedení pobytové kontroly.

15. v tomto rozsahu provádí a 16 návratové směrnice, Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES z 16. 12. 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí.

které taktéž jasně vyjadřují prioritu mírnějších donucovacích opatření a subsidiaritu zajištění, které podléhá zásadě proporcionality (srov. rozsudek SDEU ve věci C-61/11, Hassen El Dridi z 28. 4. 2011).

16. K tomu se hlásí také judikatura správních soudů, podle níž zajištění cizince znamená omezení, nebo dokonce – v závislosti na povaze, délce, důsledcích a způsobu zajištění – zbavení osobní svobody; jedná se tedy o velmi citelný zásah do jednoho z nejvýznamnějších základních práv jednotlivce. Takový zásah může být přípustný jen za přísně vymezených podmínek definovaných nejen , ale především ústavním pořádkem ČR, resp. právem EU. (Usnesení rozšířeného senátu NSS , č. 2524/2012 Sb. NSS z 23. 11. 2011, bod 21.)

17. Neplatí však, že by policie musela vždy nejdříve přistoupit k uložení zvláštního opatření, a teprve v případě neúspěchu by mohla cizince zajistit. Takový výklad by často vedl ke zmaření výkonu správního vyhoštění. To vysvětlil NSS již v rozsudku z 15. 7. 2011: „I když by totiž bylo zřejmé, že se cizinec bude snažit vyhnout vycestování z České republiky, policie by mu nejdříve uložila zvláštní opatření, a poté, co by zjistila, že zvláštní opatření nevedlo ke kýženému cíli, neboť cizinec se začal skrývat nebo odcestoval do jiného státu, mohl by již být výkon správního vyhoštění zmařen a k zajištění cizince by vůbec nemohlo být přistoupeno. Z tohoto důvodu také zákon o pobytu cizinců v ust. § 123b odst. 3 [dnes jde o odst. 4 – pozn. městského soudu] stanoví, že policie zkoumá, zda uložením zvláštního opatření neohrozí výkon správního vyhoštění. Uložení zvláštního opatření musí proto být upřednostněno před zajištěním cizince, nicméně pouze pokud lze předpokládat, že cizinec bude schopen splnit povinnosti plynoucí ze zvláštního opatření, a zároveň neexistuje důvodná obava, že by byl uložením zvláštního opatření ohrožen výkon správního vyhoštění. Nesplnění jednoho nebo druhého předpokladu jsou pak zcela samostatnými důvody pro učinění závěru, že nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování ve smyslu ust. § 124 zákona o pobytu cizinců.“

18. Tyto závěry potvrdil rozšířený senát NSS také v usnesení , č. 3559/2017 Sb. NSS z 28. 2. 2017: „Volba mírnějších opatření než je zajištění cizince, mezi něž patří zvláštní opatření za účelem vycestování cizince, je vázána na předpoklad, že cizinec bude se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření a že neexistuje důvodná obava, že se bude vyhýbat případnému výkonu správního vyhoštění. Pokud zde existují skutečnosti nasvědčující tomu, že cizinec bude případný výkon správního vyhoštění mařit, nelze dle § 123b odst. 3 zákona o pobytu cizinců přistoupit ke zvláštnímu opatření za účelem vycestování cizince. Při úvaze, zda uložením zvláštního opatření nebude zmařen výkon správního vyhoštění, je možno lišit situace, kdy je s cizincem teprve vedeno řízení o správním vyhoštění, a situace, kdy již cizinci bylo správní vyhoštění pravomocně uloženo, přičemž cizinec území ČR neopustil, ačkoli k tomu byl na základě rozhodnutí o vyhoštění povinen. V prve zmíněném případě není jisté, zda správní vyhoštění bude vůbec uloženo; správní orgán teprve na základě informací o dosavadním jednání cizince hodnotí, zda není dáno nebezpečí, že výkon případného rozhodnutí o správním vyhoštění bude cizincem mařen. Ve druhém případě je situace odlišná, neboť již existují konkrétní poznatky o tom, jakým způsobem se cizinec postavil ke své povinnosti opustit území na základě rozhodnutí o správním vyhoštění […].“

19. V nynější věci žalovaný těmto požadavkům dostál. Soud nesouhlasí s žalobcem, že by odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné a tvořily jej jen vágní obecné fráze a citace zákona. Jistá míra nejistoty je v úvahách žalovaného přítomna z povahy věci, jelikož jeho úkolem bylo posoudit pravděpodobnost, s jakou by žalobce mařil výkon správního vyhoštění. Nutně se v nich promítá i míra žalobcovy důvěryhodnosti, jež odráží právě jeho jednání a postoje. Žalovaný tímto způsobem postupoval na podkladě všech shromážděných skutkových zjištění přezkoumatelně a dostatečně individualizovaně s ohledem na konkrétní okolnosti případu, způsobené do značné míry samotným žalobcem a jeho dosavadním přístupem k plnění zákonných povinností. Jistá míra obecnosti úvah žalovaného je pak dána logicky také vysokou mírou obecnosti žalobcových tvrzení učiněných v průběhu správního řízení.

20. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí věnoval postupně všem čtyřem možným opatřením za účelem cizincova vycestování a vyložil, proč je v žalobcově případě nelze použít či proč nejsou dostatečné. Rámec pro hodnocení těchto opatření tvoří zjištění žalovaného, že žalobce pobýval na území EU (v Polsku) bez pobytového oprávnění více než tři roky, v ČR nemá naprosto žádné zázemí a při pobytové kontrole se prokázal padělaným pobytovým oprávněním. Nevlastní majetek ani větší hotovost, proto nelze očekávat, že by území dobrovolně opustil, obzvlášť když uvedl, že vycestovat nechce.

21. Ohledně nahlášení adresy místa pobytu a zdržování se na ní žalovaný poukázal také na to, že žalobce přicestoval do ČR již v době svého neoprávněného pobytu, není zde hlášen v žádném ubytovacím zařízení, údajně zde žije u kamaráda, ale adresu nezná. Jelikož žalobce adresu pobytu nikam nehlásil, lze mít pochybnost, zda by byl případně k zastižení. Zajištění je navíc prvním úkonem v řízení, takže nelze místo žalobcova skutečného pobytu před zajištěním zjistit, například pobytovou kontrolou.

22. Složení finanční záruky nepovažoval žalovaný za možné, jelikož žalobce uvedl, že v současnosti nemá finanční prostředky na její složení a v ČR se zřejmě nenachází žádná osoba, která by byla ochotná učinit to za něj. Návrh na složení kauce totiž neučinil ani žalobce, ani žádná jiná osoba.

23. Žalobce neskýtal záruku, že se bude osobně hlásit policii v době jí stanovené, a to právě s ohledem na předchozí porušování pobytových předpisů a deklarovanou neochotu území ČR dobrovolně opustit.

24. Skutečnosti uvedené ve vztahu k prvnímu opatření platí do značné míry také ohledně možného pobývání v místě určeném policií a přítomnosti v tomto místě za účelem pobytové kontroly ve stanovené době. Žalobce pobýval na území neoprávněně, prokázal se policii padělaným dokladem, nemá hlášenou adresu pobytu a pro žalovaného je nekontaktní osobou. Soud podotýká, že žalobce nezpochybňuje nepravost svého polského pobytového oprávnění, jež získal přes inzerát na internetu, ale upozorňuje pouze na to, že za takový skutek nebyl odsouzen. To je pochopitelně pravda, ale pro posouzení nynější věci není významné to, zda se žalobce dopustil trestného činu, ale že se prokázal padělaným pobytovým oprávněním.

25. Žalobce v žalobě tyto poznatky žalovaného věcně nezpochybnil, pouze poukázal na to, že nejsou dostatečné a že žalovaný nevynaložil víc úsilí k prověření jednotlivých mírnějších opatření. Soudu však není zřejmé, jaké další kroky měl žalovaný učinit k prověření dostatečnosti jednotlivých opatření, pokud mu žalobce neposkytl podrobnější informace, například o místu svého skutečného pobytu, o osobě, která by byla ochotná složit za něj finanční záruku či o svém osobním a rodinném životě nebo faktickém zázemí. V těchto případech lze oprávněně očekávat aktivitu od žalobce, jenž zná nejlépe (případně jako jediný) tyto své poměry, a odpovědnost za jejich objasnění nelze přenášet na žalovaného. Ten vystavěl své rozhodnutí na všech dostupných zjištěních a zohlednil jak žalobcův dosavadní přístup k plnění zákonných povinností, tak aktuální okolnosti jeho života, které mu byly známy.

26. Soud souhlasí s žalovaným, že za popsané situace nelze očekávat, že žalobce vycestuje z ČR dobrovolně; naopak existují konkrétní poznatky odůvodňující obavu, že by povinnost opustit území nesplnil a rozhodnutí o správním vyhoštění mařil, zejména vyhýbáním se úřadům nebo použitím padělaného dokladu. Žalobce není hlášen k pobytu na žádné adrese, neuvedl adresu, na které se v ČR fakticky zdržuje, a podle všeho nemá v ČR žádné zázemí, rodinné příslušníky či majetek. Fakticky je tak nekontaktní osobou, o jejíž současné situaci nemá žalovaný žádné spolehlivé informace, což vylučuje použití takřka všech opatření předpokládaných zákonem. Zajištění tak lze považovat za přiměřené opatření, protože stanoveného cíle nelze dosáhnout jinak. Žalobní body směřující do této části napadeného rozhodnutí jsou nanejvýš obecné a nejsou s to zpochybnit závěry žalovaného obsažené v napadeném rozhodnutí.

27. Žalobce dále namítl, že doba jeho zajištění 13. 8. 2026 dosáhne 180 dnů, tedy s nejvyšší pravděpodobností přesáhne horní hranici stanovenou zákonem.

28. Podle skutečně doba zajištění nesmí překročit 180 dnů a počítá se od okamžiku omezení osobní svobody; v případě cizince mladšího 18 let nebo rodiny s nezletilými dětmi nesmí doba zajištění překročit 90 dnů (odst. 1). Zároveň však je-li rozhodnuto o zajištění cizince poté, co bylo ukončeno zajištění podle zákona o azylu, k uplynulé době zajištění podle zákona o azylu se nepřihlíží (odst. 5).

29. Podle § 46a odst. 1 zákona o azylu Ministerstvo vnitra v případě nutnosti rozhodne o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, s výjimkou nezletilého bez doprovodu, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jsou-li splněny tam uvedené podmínky.

30. Tato vnitrostátní úprava je plně v souladu s unijním právem, podle nějž „[d]oba, během které je osoba umístěna do střediska pro dočasné umístění na základě rozhodnutí přijatého podle ustanovení vnitrostátních předpisů a předpisů Společenství týkajících se žadatelů o azyl, nesmí být považována za zajištění za účelem vyhoštění ve smyslu článku 15 směrnice 2008/115 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES z 12. 12. 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí.

.“ (rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-357/09 PPU z 30. 11. 2009).

31. Řízení o zajištění za účelem správního vyhoštění bylo s žalobcem zahájeno 13. 2. 2026. Po podání žádosti o mezinárodní ochranu byl žalobce na základě rozhodnutí z 19. 2. 2026 (s účinností od 23. 2. 2026) zajištěn podle § 46a odst. 1 zákona o azylu. Toto zajištění trvalo do 28. 7. 2026, kdy nabyl právní moci rozsudek, jenž zamítl žalobcovu žalobu proti neudělení mezinárodní ochrany.

32. Doba zajištění podle zákona o azylu se nezapočítává do nejdelší povolené doby zajištění 180 dnů podle , jelikož jde o zajištění na základě jiného zákona a z materiálně odlišného důvodu. Doba zajištění podle tohoto ustanovení dosáhla k datu vydání napadeného rozhodnutí přibližně 10 dnů, proto ani ve spojení s dobou zajištění v něm stanovená nemůže překročit 180 dnů. Dobu zajištění na 30 dnů žalovaný odůvodnil praktickými obtížemi při získání potřených povolení a realizací samotného vyhoštění. Žalobce tuto argumentaci žalovaného nijak nezpochybnil, proto soud ani této žalobní námitce nepřisvědčil.

33. Nakonec žalobce upozornil na to, že účel zajištění je v jeho případě nerealizovatelný, jelikož by odporoval principu non-refoulement.

34. K tomuto žalobnímu bodu je třeba předeslat, že „správní orgán má povinnost zabývat se v řízení o zajištění cizince podle § 124 zákona o pobytu cizinců možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné. O zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince nebude pravděpodobně možné uskutečnit.“ (rozsudek NSS -67 z 18. 12. 2019). Smyslem řízení o zajištění cizince však není konečné posouzení otázky, zda může být tomuto cizinci uděleno správní vyhoštění. Správní orgán má pouze předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění alespoň potenciálně možné (právní věta rozsudku NSS z 5. 4. 2017).

35. Žalobce spatřuje překážku vyhoštění v tom, že mu jakožto křesťanovi hrozí v domovské zemi smrt od islamistické skupiny Boko Haram. Touto obavou se žalovaný ve správním řízení zabýval a opatřil závazné stanovisko k žalobcově možnosti vycestovat č. j. KRPA-55206/ČJ-2026-00022-ZSV. Přílohou stanoviska je mimo jiné podklad nazvaný „Nigérie. Informace OAMP, 21. března 2025: Boko Haram. Aktuální situace a pole působnosti. Nábor nových členů. Potlačování Boko Haram.“ Ze stanoviska vyplynulo, že žalobcovo vycestování do Nigérie je možné. Boko Haram totiž působí převážně v severovýchodní části Nigérie, více než tisíc kilometrů od místa žalobcova trvalého pobytu. Žalobce nepředestřel žádné konkrétní okolnosti, z nichž by se dalo nebezpečí dovodit, jeho obavy jsou nanejvýš obecné, subjektivní a neodůvodněné. Žalobce má v Nigérii celou rodinu a jako dospělá osoba je s to se o sebe postarat. Odůvodnění žalovaného v napadeném rozhodnutí je v tomto ohledu nanejvýš stručné, ale odpovídá povaze řízení o zajištění pro účely správního vyhoštění i nekonkrétnosti žalobcových tvrzení v průběhu správního řízení. Za stěžejní soud považuje, že závěry žalovaného mají oporu ve správním spisu.

36. Domněnka žalovaného o potenciální možnosti realizovat žalobcovo vyhoštění do Nigérie byla navíc potvrzena jak v rozhodnutí o uložení správního vyhoštění, tak v řízení o žádosti o mezinárodní ochranu, kterou Ministerstvo vnitra žalobci pravomocně neudělilo a toto rozhodnutí bylo potvrzeno také rozsudkem Krajského soud v Ostravě z 24. 7. 2026 (na věci nic nemění, že žalobce podal proti pravomocnému rozsudku mimořádný opravný prostředek). Všechny tyto podklady měl žalovaný v okamžiku vydání napadeného rozhodnutí k dispozici nebo byl o jejich obsahu informován jinými správními orgány, a také na základě jejich závěrů shledal, že žalobcovu návratu do Nigérie nic nebrání. V uvedených řízeních přitom mohl žalobce uplatnit veškeré argumenty z návratu do země původu. Řízení o zajištění za účelem správního vyhoštění není určeno k pokračování polemiky s rozhodnutím o správním vyhoštění nebo o neudělení mezinárodní ochrany. Z tohoto důvodu soud neprovedl jako důkaz žalobcem navržené písemnosti: články „How are Christians persecuted in Nigeria“ a „Four Times Boko Haram? How the World Misreads Nigeria’s Violence,“ jimiž chtěl žalobce prokázat, že Nigérie je pro křesťany sedmou nejnebezpečnější zemí na světě a že počet útoků na ně je alarmující. Takové poznatky samy o sobě ostatně možnost žalobcova návratu nevylučují, jelikož nejsou dostatečně individualizované a nevyvracejí konkrétní zjištění obsažená mimo jiné v závazném stanovisku. Žalobce nepřednesl žádné nové skutečnosti, které by vyvolaly pochybnosti o správnosti závěrů žalovaného.

37. Žalovaný v napadeném rozhodnutí správně shledal, že v žalobcově případě nejsou zjevné překážky pro realizaci správního vyhoštění. Podrobněji a závazně bude tato otázka posouzena v jiných správních řízeních k tomu určených.

38. Žalobce požádal v žalobě také o přiznání odkladného účinku. Jelikož však soud věcně projednal žalobu dva týdny po jejím podání, o tomto procesním návrhu samostatně nerozhodoval.

4. Závěr a náklady řízení.

39. Soud uzavírá, že žalovaný na základě konkrétních okolností žalobcova případu přezkoumatelně vysvětlil, proč nelze účelu správního vyhoštění dosáhnout mírnějšími opatřeními. Zohlednil zejména žalobcův několikaletý neoprávněný pobyt, použití padělaného dokladu, absenci známé adresy a stabilního zázemí i jeho neochotu dobrovolně vycestovat. Stanovená doba zajištění nepřekročila zákonný limit a žalovaný mohl rovněž předběžně vycházet z toho, že žalobcovo vyhoštění je možné uskutečnit. Jelikož žalobce tyto závěry konkrétními tvrzeními nezpochybnil, soud žádnému žalobnímu bodu nepřisvědčil a žalobu podle jako nedůvodnou zamítl.

40. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle věty první Žalovaný měl ve věci plný úspěch, ale nevznikly mu náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti, proto mu soud nemohl přiznat jejich náhradu.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 6, Brno, a to v tolika vyhotoveních (podává-li se v listinné podobě), aby jedno zůstalo soudu a každý účastník dostal jeden stejnopis. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.

Praha 1. září 2026

JUDr. Vladimír Gabriel Navrátil

soudce