Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

27 A 26/2026 - 26

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Kozákovou ve věci

žalobce: D. D. H., nar. X

st. přísl. Vietnamská socialistická republika

zastoupený Mgr. Markem Eichlerem, advokátem

se sídlem Nekázanka 888/20, Praha 1

proti

žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie

se sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3 – Žižkov

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 6. 2026, č. j. CPR-5092-7/ČJ-2026-930310-V237,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Základ sporu

1. Odbor cizinecké policie Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy žalobci rozhodnutím ze dne 30. 6. 2026, č. j. CPR-5092-7/ČJ-2026-930310-V237, uložil podle bodu 4 , o pobytu cizinců na území České republiky (dále „“), správní vyhoštění, stanovil dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území Evropské unie a smluvních států, v délce dvou let, stanovil dobu k vycestování v délce dvaceti dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí a uložil mu zvláštní opatření za účelem vycestování dle zákona o pobytu cizinců, a to povinnost cizince pravidelně se osobně hlásit každou středu v čase 09:30 hodin na Policii ČR, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, Praha 4, ul. Kaplanova 2055/4, až do dne odjezdu (včetně). Žalovaný v záhlaví tohoto rozsudku uvedeným rozhodnutím prvoinstanční správní rozhodnutí částečně zrušil (v části týkající se uložení zvláštního opatření dle zákona o pobytu cizinců), částečně změnil (v části týkající se uložení povinnosti vycestovat žalobci umožnil vycestovat nejen do Vietnamu, ale i do jiné třetí země, kde je oprávněn pobývat nebo která ho přijme) a ve zbývajícím rozsahu žalobcovo odvolání zamítl a prvostupňové správní rozhodnutí potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí žalovaného brojí žalobce podanou žalobou.

2. Z předloženého správního spisu vyplývají následující skutečnosti. Dne 11. 12. 2025 se žalobce dobrovolně dostavil na pracoviště cizinecké policie ČR, konkrétně na Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, Praha 4, ul. Kaplanova 2055/4 za účelem vyřešit svou pobytovou situaci. Z žalobcem předloženého cestovního dokladu a provedené lustrace v dostupných evidencích PČR prvostupňový správní orgán zjistil, že žalobce vstoupil do Schengenského prostoru dne 16. 12. 2024, a to na území Maďarska. Žalobce disponoval maďarským vízem platným od 11. 11. 2024 do 31. 1. 2025. Žádné jiné vízum či oprávnění umožňující žalobci oprávněně pobývat na území ČR nebylo zjištěno. Dále bylo zjištěno, že žalobce byl držitelem pracovního povolení k pobytu s platností do 30. 10. 2026, které bylo zrušeno dne 2. 4. 2025.V rámci správního řízení byl s žalobcem, za přítomnosti jeho právního zástupce, dne 11. 12. 2025 proveden pohovor, ve kterém žalobce uvedl, že z Vietnamu vycestoval letecky dne 16. 12. 2024, do Maďarska, za účelem práce. Disponoval maďarským vízem typu D s platností od 11. 11. 2024 do 31. 1. 2025. V Maďarsku žádal o pobytové oprávnění, ale byl podveden firmou a pobytovou kartu nedostal. V Maďarsku pobýval do 27. 11. 2025, kdy za účelem práce vycestoval do ČR. Od 27. 11. 2025 pobývá na území ČR nepřetržitě do dne 11. 12. 2025. Ve Vietnamu má dluhy vůči lichvářům ve výši asi 500 000 Kč, tyto dluhy musí splatit a bojí se kvůli tomu vrátit do Vietnamu. Ve Vietnamu má manželku, tři děti, sourozence a rodiče. V ČR nic nevlastní, nemá zde žádné vazby. Žalobce nemá v České republice sjednáno cestovní zdravotní pojištění, bydlí v Praze u kamaráda, adresu nezná. Jeho zdravotní stav je dobrý. S ničím se neléčí. V jeho domovské zemi mu nic nehrozí. Nemá žádnou překážku vycestování, vycestuje sám a dobrovolně, bude-li muset.

3. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí na základě zjištěného skutkového stavu uvedl, že žalobce pobýval na území České republiky bez pobytového oprávnění, proto je naplněna skutková podstata § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců. Nejsou zároveň dány žádné překážky vycestování a rozhodnutí není pro žalobce nepřiměřeným zásahem. K nepřiměřenosti doby, po kterou se mu zakazuje opětovný vstup na území čl. států Evropské unie a smluvních států, žalovaný uvedl, že žalobce nepředestřel žádná konkrétní rozhodnutí, která by se týkala věci obdobné a současně by jimi bylo rozhodnuto o polovinu mírněji než v jeho případě. Z obecného hlediska je přitom zřejmé, že napadené rozhodnutí nikterak nevybočuje ze způsobu, jakým je v současné době rozhodováno v obdobných případech, přičemž vyšší důraz na dodržování migračních pravidel lze vyčíst i z nedávných novelizací zákona o pobytu cizinců. Žalovaný zopakoval, že žalobce věděl, že se na území Maďarska i České republiky nachází neoprávněně, přesto k vyřešení situace přistoupil až po době cca 8 měsíců neoprávněného pobytu. Žalobce při svém pobytu v ČR současně porušil i povinnost mít sjednáno zdravotní pojištění, resp. prokázat, že je za něj případná zdravotní péče jinak hrazena, v ČR nemá žádnou registrovanou adresu a místo pobytu na cizineckou policii nenahlásil. Dobrovolnost žalobce při oznámení vlastního protiprávního jednání byla prvostupňovým správním orgánem zohledněna, a to mj. stejně jako fakt, že žalobce v rámci vedeného řízení s prvostupňovým správním orgánem spolupracoval. Žalobcem prezentovanou beztrestnost pak žalovaný označil za žádoucí a předpokládaný stav, nikoli jako skutečnost, která by mu mohla být ku prospěchu.

4. K odvolací námitce týkající se nestandardního způsobu protokolace žalovaný uvedl, že u sepsání předmětného protokolu o výslechu žalobce byl přítomen jeho právní zástupce, který měl možnost na nesrovnalosti upozornit ihned, v průběhu protokolace, nebo po přečtení protokolu, v rámci možného doplnění výpovědi či uvedení nějakých jiných skutečností, k čemuž byl vyzván. Žalovaný v postupu prvostupňového správního orgánu nezjistil žádnou nestandardnost a tuto odvolací námitku označil jako ryze účelové a ničím nepodložené tvrzení, které má za cíl pouze oddálit právní moc rozhodnutí, na jehož základě bude muset žalobce z území členských států EU a smluvních států vycestovat s tím, že po dobu 2 let poté mu nebude na území členských států EU a smluvních států umožněn vstup.

II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

5. Žalobce v podané žalobě namítal, že žalovaný v napadeném rozhodnutí dostatečně nevypořádal námitku porušení legitimního očekávání ve vztahu k délce uloženého správního vyhoštění, když v případě dobrovolného dostavení se k řešení pobytové situace se cizincům zpravidla ukládá správní vyhoštění toliko v délce 6 měsíců až 1 roku, nikoli 2 let, jak je tomu u žalobce. Přičemž správní orgány nevzaly v potaz, resp. přičetly žalobci k tíži, okolnosti, které, přestože je uvedl, nebyly řádně zaprotokolovány. Konkrétně jde o obavu žalobce z návratu domů kvůli dluhům a žalobce rovněž uvedl adresu, na které se zdržuje. Dále žalobce namítl, že protokol neodpovídá odpovědím žalobce na položené dotazy, přičemž tuto námitku nelze odmítnout s tím, že výslechu a sepisu protokolu byl přítomen i právní zástupce žalobce. Dle žalobce se žalovaný rovněž nedostatečně vypořádal s nepřiměřeností dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, přičemž správní orgány nijak nereflektovaly, že tato otázka je neurčitým právním pojmem a nikoli správním uvážením.

6. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě odkázal na obsah správního spisu a odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí s tím, že v rámci správního řízení se správní orgány zcela dostačujícím způsobem vypořádaly se vším, co v řízení vyšlo najevo i s tím, co uvedl žalobce.

III. Ústní jednání

7. Na ústním jednání konaném dne 2. 9. 2026 právní zástupce žalobce odkázal na svou žalobu a zopakoval stěžejní námitku porušení legitimního očekávání. Dále uvedl, že průběh výslechu před správní orgánem byl nestandardní, žalobce nesouhlasil se způsobem protokolace a stávající znění protokolu (s nímž nesouhlasí) podepsal toliko z obavy z naplnění hrozby zajištěním. Konkrétně namítl, že správní orgán opomněl zaznamenat obavu žalobce z návratu do vlasti kvůli dluhům, jakož i skutečnost, že na území ČR disponuje adresou. Žalovaný se k jednání nedostavil, předem se však omluvil a vyslovil souhlas s projednáním věci v jeho nepřítomnosti.

8. Přestože správním spisem se standardně dokazování neprovádí (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. - 117 ze dne 29. 1. 2009, č. 2383/2011 Sb. NSS), soud, z důvodu uplatněné námitky nesprávné protokolace, provedl opětovně důkaz protokolem o výslechu žalobce ze dne 11. 12. 2025. Z něj bylo zjištěno, že protokol o výslechu obsahuje jak záznam obavy žalobce z návratu do země původu z důvodu existence dluhů, tak žalobcovu odpověď na otázku místa pobytu v ČR. Žádné jiné důkazy nebyly provedeny, neboť ani jiné důkazní návrhy nebyly vzneseny.

IV. Posouzení žaloby

9. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) v souladu s , (dále jen „“), přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobcem vymezených námitek, vycházel při tom v souladu s ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného a shledal, že žaloba není důvodná.

10. Žalobce v podané žalobě prvně namítal, že žalovaný v napadeném rozhodnutí dostatečně nevypořádal námitku legitimního očekávání ve vztahu k délce uloženého správního vyhoštění. Tato byla v rozporu s praxí správních orgánů a s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti věci uložena v nepřiměřené délce.

11. Soud se předně zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí z důvodu nedostatečného vypořádání odvolací námitky týkající se přiměřenosti doby vyhoštění. Nepřezkoumatelnost je považována za závažnou vadu rozhodnutí ve věci samé, ke které je v rámci soudního přezkumu přihlíženo i z úřední povinnosti. V souladu s ustálenou judikaturou lze rozhodnutí správního orgánu považovat za nepřezkoumatelné za předpokladu, že je vnitřně rozporuplné či nesrozumitelné, popř. není z jeho obsahu zřejmé, o čem a jak bylo rozhodováno. Kromě toho může nepřezkoumatelnost dále spočívat v tom, že úvahy správního orgánu nemají oporu v provedeném dokazování nebo bez náležitého odůvodnění nereflektují námitky účastníka řízení, popř. je bez dalšího označují za mylné či vyvrácené (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. –44). Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. -45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. -64). Žádnou z uvedených vad soud neshledal.

12. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, o čem a jak bylo rozhodováno. Rozhodnutí o správním vyhoštění, ve spojení s napadeným rozhodnutím, obsahuje dostatečnou úvahu stran délky i přiměřenosti správního vyhoštění žalobce; ostatně tyto úvahy bylo možné podrobit soudnímu přezkumu (viz dále). Co se týká konkrétních skutkových okolností případu žalobce, ty byly zohledněny v rozsahu, který byl správním orgánem zjištěn na podkladě záznamů v úředních evidencích a údajů, které o sobě sdělil sám žalobce. Žalovaný též v dostatečném rozsahu vypořádal námitku žalobce týkající se rozporu uložené délky vyhoštění s ustálenou správní praxí žalovanou, když poukázal na skutečnost, že prokazování ustálené správní praxe je skutkovou otázkou, kterou je povinen prokazovat žalobce a žalobce žádné důkazy ke svým tvrzením nepředložil. Proto tuto námitku vypořádal v obecném rozsahu.

13. Žalobce v řízení nezpochybňoval, že se dopustil jednání, které mu je kladeno za vinu, tj. že na území České republiky pobýval bez platného oprávnění k pobytu. Těžištěm žalobní argumentace je zpochybnění přiměřenosti doby vyhoštění, jež mu byla uložena rozhodnutím o správním vyhoštění, resp. napadeným rozhodnutím, a jež žalobce považuje za rozporné s ustálenou správní praxí.

14. K problematice zásady legitimního očekávání se opakovaně vyjádřil Nejvyšší správní soud, a to primárně v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. -132, č. 1915/2009 Sb. NSS, v němž uvedl, že zásada legitimního očekávání musí být založena na dlouhodobé rozhodovací praxi správního orgánu. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2013, č. j. -32 „pokud by bylo v řízení prokázáno, že skutečně existuje ustálená správní praxe týkající se výše pokut ukládaných ve srovnatelných případech a že pokuta uložená stěžovateli mnohonásobně takovouto obvyklou výši pokuty přesahuje, aniž by odlišný postup byl žalovaným dostatečně odůvodněn, pak by se mohlo jednat o důvod nezákonnosti z důvodu porušení a principu ochrany legitimního očekávání vyplývajícího z ústavního pořádku (srov. k tomu např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. -132, č. 1915/2009 Sb. NSS).“ Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. - 132, č. 1915/2009 Sb. NSS je existence ustálené správní praxe skutkovou otázkou, kterou je potřeba před správními soudy dokazovat.

15. Žalobce v řízení před správními orgány nepředložil žádné rozhodnutí, jež by v případě skutkově obdobném jeho případu, stanovovalo dobu vyhoštění na dobu maximálně 1 roku. Žalobce tedy svá tvrzení o existující ustálené správní praxi nikterak neprokázal a žalovaný proto postupoval správně, pokud žalobcovu námitku vypořádal toliko v obecném rozsahu.

16. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného cestovního dokladu, ač k tomu není oprávněn.

17. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.

18. V rozsudku ze dne 30. 1. 2019, č. j. -23, Nejvyšší správní soud uvedl, že „stanovení doby, na kterou je cizinci uloženo vyhoštění, je věcí uvážení správního orgánu, soud přitom v takové situaci přezkoumává pouze, zda správní orgány nevybočily z mezí a hledisek stanovených zákonem“. Správní uvážení přitom podléhá přezkumu ze strany správních soudů pouze v tom směru, zda žalovaný správní orgán uvážení nezneužil či zda je nepřekročil (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. -42, č. 906/2006 Sb. NSS). Úkolem soudu tak není nahradit správní orgán v jeho odborné kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním, ale naopak posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, a zda nedošlo při správním uvážení k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem.

19. Žalovaný přitom ve svém rozhodnutí dostatečně vysvětlil, proč nepovažuje zmiňované polehčující okolnosti (první porušení právních předpisů, spolupráce se správními orgány) za natolik podstatné, aby to způsobilo uložení kratšího zákazu vstupu. Žalovaný uvedl, že samotný neoprávněný pobyt na území zákon o pobytu cizinců řadí mezi nejpřísněji postihnutelná protiprávní jednání, když u nich lze vydat rozhodnutí o správním vyhoštění až na dobu 5 let. Přičemž v porovnání s dřívější legislativní praxí došlo ke zpřísnění tohoto jednání, a to i například oproti neoprávněnému zaměstnání bez povolení k zaměstnání či neoprávněnému podnikání cizinců. Žalovaný dále přihlédl ke skutečnosti, že žalobce o neoprávněném charakteru svého pobytu na území členských států EU a smluvních států i na území ČR zřejmě dobře věděl a k vyřešení nastalé situace se dostavil až poté, co jeho neoprávněný pobyt na území členských států EU a smluvních států dosáhl doby cca 8 měsíců, poté co do ČR neoprávněně vstoupil a co jeho navazující neoprávněný pobyt na území ČR činil 15 dnů. K tomuto základnímu protiprávnímu jednání se dále přidružují i další porušení povinností zákona o pobytu cizinců, když žalobce při svém neoprávněném pobytu na území ČR nemá sjednáno zdravotní pojištění a současně není schopen prokázat, že je nějakým způsobem zajištěna případná úhrada nákladů jeho zdravotní péče, v ČR nemá registrovanou žádnou adresu a místo pobytu v ČR na cizineckou policii nehlásil. Současně správní orgány přihlédly k dobrovolnosti nahlášení svého neoprávněného pobytu a spolupráci s policií jako k polehčující okolnosti, a proto stanovily zákaz doby vstupu na území členských států EU a smluvních států v dolní hranici zákonného rozmezí

20. Soud toto zdůvodnění považuje za smysluplné a dostatečně odůvodňující, proč žalovaný nepřistoupil k zákazu vstupu do schengenského prostoru a smluvních států v kratší než dvouleté délce. Stanovení této lhůty pak soud neshledal ani excesivně či svévolně vybočující z odpovídající praxe správních orgánů. Soud vyšel veřejně dostupné judikatury a zjistil, že uložení tohoto zákazu v době trvání dvou let je sice o něco delší než odpovídá obvyklé praxi správních orgánů v obdobných případech (dobrovolnost a spolupráce žalobce, doba neoprávněného pobytu, přidruženost dalších porušení zákona o pobytu cizinců), přesto jej za excesivně vybočující považovat nelze. Žalovaným uložený zákaz vstupu se stále pohybuje v rámci dolní poloviny možné zákonné sazby, přičemž pro srovnání soud poukazuje např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2026, čj. -35, ve kterém kasační soud neshledal nepřiměřeným správní vyhoštění cizince v délce jednoho roku za neoprávněný pobyt na území v délce 10 měsíců, rozsudek městského soudu ze dne 28. 6. 2022, čj. -24, v němž městský soud neshledal nepřiměřeným správní vyhoštění cizince v délce jednoho roku za neoprávněný pobyt na území České republiky v délce 11 měsíců či rozsudek městského soudu ze dne 3. 6. 2024, čj. -18, v němž městský soud neshledal nepřiměřeným správní vyhoštění cizince v délce jednoho a půl roku za neoprávněný pobyt na území České republiky v délce cca 11 měsíců, nesjednání zdravotního pojištění a neoznámení místa pobytu na území.

21. Tato námitka tedy není důvodná.

22. Soud rovněž za nedůvodnou shledal námitku, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s nepřiměřeností dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, přičemž správní orgány nijak nereflektovaly, že tato otázka je neurčitým právním pojmem a nikoli správním uvážením.

23. Podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců platí, že rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.

24. Samotné posouzení, zda by správní vyhoštění mohlo vyvolat nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince (§ 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců), není věcí správního uvážení správního orgánu, ale otázkou interpretace a aplikace neurčitého právního pojmu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2015, čj. -35, č. 3330/2016 Sb. NSS).

25. Neurčité právní pojmy neposkytují správnímu orgánu prostor pro uvážení, které by následně bylo omezeně soudně přezkoumatelné. Správní orgán musí neurčitý právní pojem vyložit, zjistit skutkový stav a na takto zjištěný skutkový stav pojem aplikovat. Soud postup správního orgánu při používání neurčitých právních pojmů přezkoumává v plném rozsahu (rozsudek NSS ze dne 28. 1. 2015, čj. -27, č. 3200/2015 Sb. NSS, odst. 29).

26. Žalovaný na str. 6 napadeného rozhodnutí vyložil, že otázkou přiměřenosti rozhodnutí ve vztahu k osobě žalobce i v intencích § 119a odst. 2 ve spojení s § 174a zákona o pobytu cizinců se ve zcela dostatečném rozsahu zabýval prvostupňový správní orgán na stranách 4-6 prvoinstančního rozhodnutí, na něž odkázal. Prvostupňový orgán v rámci výkladu tohoto pojmu na str. 4 prvostupňového rozhodnutí k dopadu rozhodnutí o vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobce uvedl, že žalobce je ženatý, má tři děti, kteří společně se sourozenci žalobce a jeho rodiči bydlí ve Vietnamu. Na území ČR bydlí u kamaráda, s nikým zde nesdílí společnou domácnost, přicestoval sem toliko za účelem zaměstnání. Není rodinným příslušníkem občana EU, na území ČR žádný majetek nemá. Nemá zde ani žádnou osobu, kvůli které by vyhoštění bylo z jeho pohledu nepřiměřeným zásahem do svého soukromého a rodinného života. K ČR žalobce nevážou žádné osobní, kulturní, sociální či ekonomické vazby. Na základě uvedeného neshledal, že by dopad rozhodnutí o vyhoštění způsobil nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života žalobce. Ve vztahu k přiměřenosti rozhodnutí k žalobci, žalovaný se nad rámec uvedeného odkazu zabýval též vlivem polehčujících okolností (dobrovolné přihlášení a součinnost) a přitěžujících okolností (závažnost protiprávního jednání spočívajícího v neoprávněném pobytu, jeho délka a další přidružená porušení povinností dle zákona o pobytu cizinců).

27. Soud uzavírá, že oba správní orgány se dopadem napadeného rozhodnutí ve vztahu k osobě žalobce a v intencích ust. § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců zabývaly, a vyčerpávajícím způsobem uvedly, z jakého důvodu shledaly napadené rozhodnutí z tohoto pohledu přiměřeným. Oproti tomu žalobce ve svých žalobních námitkách předložil jen strohé konstatování, že tato otázka nebyla dostatečně vypořádána. Nepředkládá-li žalobce konkrétní oponenturu k žalovaným předestřenému vypořádání obdobné otázky, či je-li žalobní argumentace toliko v ryze obecném rozsahu, není úlohou soudu, aby argumentaci za žalobce dotvářel a v takovém případě pak vznesenou námitku vypořádá toliko ve stejně obecné rovině odpovídající obecnosti vznesené námitky.

28. Soud tak učinil a s ohledem na shora uvedené uzavírá, že námitku žalobce důvodnou neshledal.

29. Konečně žalobce v žalobě namítal existenci procesních vad správního řízení, a to konkrétně ve vztahu k údajně vadné protokolaci výslechu žalobce.

30. Obdobně uplatněnou námitkou se žalovaný rovněž zabýval i v napadeném rozhodnutí, kdy na str. 7 napadeného rozhodnutí uvedl, že u sepsání předmětného protokolu o výslechu účastníka správního řízení byl od samotného počátku mimo samotného žalobce přítomen nejen protokolující policista, ale také ustanovená tlumočnice a zmocněný zástupce žalobce, který je advokátem zaměřujícím se mj. na cizinecké právo. Pokud tedy měl dle cizince jeho výslech probíhat nestandardním způsobem, měl možnost tuto skutečnost uvést nejen on sám, ale také jeho advokát, a to ihned, v průběhu protokolu, nebo po jeho přečtení, v rámci možného doplnění výpovědi či uvedení nějakých jiných skutečností, k čemuž byl vyzván, neboť právě tam jsou jednotlivé úvahy nalézacího správního orgánu prezentovány.

31. Soud s tímto vypořádáním zcela souhlasí a ztotožňuje se s ním. Ve stejně obecné rovině pak tuto námitku žalobce uplatnil i v žalobě, kde uvedl, že „samotné provedení výslechu bylo zcela nevhodné, protokol neodpovídal odpovědím a nelze to odmítnout toliko s tím, že přítomen byl právní zástupce“. Při ústním jednání konaném dne 2. 9. 2026 pak právní zástupce žalobce upřesnil, že konkrétně považuje za nesprávnou absenci zaprotokolování obavy žalobce z návratu do vlasti a neuvedení adresy, na které je žalobce v ČR kontaktní.

32. Ke konkrétně namítaným nesrovnalostem v obsahu protokolu o výslechu [absence obavy žalobce z návratu do země původu z důvodu existence dluhů či, že žalobce uvedl adresu, na které je kontaktní [obojí viz. bod III. a) žaloby], soud uvádí, že existence obavy z dluhů nejen, že byla zaprotokolována, ale i posouzena v rámci prvostupňového rozhodnutí (srov. str. 6 prvostupňového rozhodnutí). Pokud jde o adresu místa pobytu, žalobce dle protokolu o výslechu na otázku „Kde bydlíte v ČR?“ žalobce uvedl: „V ČR bydlím v X u kamaráda, ale přesnou adresu pobytu neznám. Nemám hlášenou adresu v ČR a nejsem ani kontaktní. Nemám označenou domovní schránku ani zvonek“. Z uvedeného je zřejmé, že v konkrétní rovině uplatněné námitky vadné protokolace jsou nedůvodné, když namítané skutečnosti tvoří obsah sepsaného protokolu. Ani v žalobě pak žalobce konkrétně neuvedl, jaká je jeho adresa.

33. K tvrzení, že výslech byl veden nestandardně a žalobci bylo vyhrožováno zajištěním, nepodepíše-li protokol o výslechu ve znění mu předloženém, žalobce nepředložil žádné důkazy. Toto žalobcovo tvrzení tedy nebylo v řízení prokázáno. Navíc bylo zjištěno, že k žalobcem konkrétně namítaným chybám v protokol ani nedošlo (v podrobnostech srov. bod 32 tohoto rozsudku).

34. Vzhledem k uvedenému soud neshledává ani tuto námitku důvodnou.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

35. Městský soud neseznal žádnou ze vznesených námitek důvodnou, proto z výše uvedených důvodů žalobu jako nedůvodnou zamítl podle

36. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn Žalobce v řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení žádné náklady nad rámec jeho úřední povinnosti, proto mu soud podle náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha, 2. září 2026

Mgr. Kateřina Kozáková v.r.

samosoudkyně

Shodu s prvopisem provedla S. K.