Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Az 29/2025 - 45

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D., v právní věci

žalobce X, narozený dne X

státní příslušnost Arménie

zastoupen JUDr. Bc. Marcelou Lafek, advokátkou

sídlem Národní 416/37, 110 00 Praha 1

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky

sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 9. 2025, č. j. OAM-457/ZA-ZA11-ZA13-2025

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 9. 2025, č. j. OAM-457/ZA-ZA11-ZA13-2025, kterým bylo o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany podané dne 18. 4. 2025 rozhodnuto tak, že žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná dle , o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), a řízení o této žádosti se dle zastavuje.

II. Podstatný obsah žaloby

2. Žalobce v úvodu žaloby v obecné rovině uvedl, že napadené rozhodnutí považuje za nezákonné a nepřezkoumatelné. Dále uvedl, že do České republiky (dále jen „ČR“) přicestoval společně se svou manželkou a třemi syny. Současně připomněl obsah své první žádosti o mezinárodní ochranu.

3. Důvodem podání druhé žádosti o mezinárodní ochranu byla především povinnost synů žalobce podstoupit základní vojenskou službu v Arménii, jejíž výkon je podle tvrzení žalobce v rozporu se svědomím jeho i jeho synů. Žalobce vyjádřil obavu nejen o životy svých synů, ale také z toho, že by byli nuceni usmrtit jiné osoby. Současně vysvětlil, že tuto skutečnost nemohl uvést již v řízení o první žádosti o mezinárodní ochranu, neboť se jedná o novou skutečnost vzniklou v důsledku plynutí času, kdy jeden z jeho synů dosáhl plnoletosti a druhý věku rozhodného pro registraci v evidenci branců. Podle žalobce jemu a jeho synům v zemi původu hrozí vážná újma. Současně s odkazem na čl. 3 Úmluvy o právech dítěte namítal, že případné rozdělení rodiny by bylo v rozporu s nejlepším zájmem dítěte. Dále poukázal na čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod s tvrzením, že v armádě panuje vysoká míra šikany, násilí, mučení a případů usmrcení mimo bojové operace.

4. V této souvislosti žalobce brojil proti závěru obsaženému v napadeném rozhodnutí, podle něhož je výkon základní vojenské služby legitimním požadavkem každého státu a obava o děti související s povinností jejího absolvování nemůže sama o sobě představovat důvod pro udělení mezinárodní ochrany, a to ani tehdy, je-li spojena s rizikem účasti v bojových operacích v rámci ozbrojeného konfliktu. Podle žalobce je tento závěr nesprávný, neboť neodpovídá judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, právu Evropské unie ani ustálené tuzemské judikatuře. Na podporu svého tvrzení žalobce v žalobě odkázal na relevantní rozhodovací praxi a právní prameny. Žalobce dále zdůraznil, že právo odmítnout výkon vojenské služby z důvodu svědomí požívá ochrany podle čl. 9 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V této souvislosti poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž musí být právo na odmítnutí vojenské služby z důvodů náboženského přesvědčení zaručeno. Arménská republika přitom podle žalobce dlouhodobě neplnila své mezinárodní závazky v této oblasti. Teprve od roku 2018 umožňuje některým osobám plnit vojenskou povinnost civilní formou. Tato možnost je však podle žalobce fakticky dostupná pouze příslušníkům náboženské společnosti Svědkové Jehovovi, přičemž žalobce ani jeho synové nejsou jejími členy. Odmítnutí výkonu vojenské služby je navíc nadále trestně postižitelné. Jestliže se žalovaný s těmito okolnostmi v napadeném rozhodnutí nevypořádal, je podle žalobce jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné a založené na nedostatku důvodů.

5. Žalobce dále vznesl námitky proti podkladům, z nichž žalovaný při rozhodování vycházel. Namítal zejména, že žádný z použitých informačních zdrojů se nevěnuje situaci v arménské armádě, hrozbě ozbrojeného konfliktu ani bezpečnosti výkonu vojenské služby, včetně rizik ohrožení života a zdraví branců v důsledku bojové i nebojové činnosti. V této souvislosti poukázal na informační zdroje, které se uvedenými riziky zabývají podrobněji, a vytkl žalovanému, že při svém posouzení nezohlednil například zprávy organizací Human Rights Watch a Amnesty International či zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA o stavu dodržování lidských práv. Podle žalobce žalovaný naopak vycházel převážně z vlastní informace OAMP o bezpečnostní a politické situaci v Arménii, která nesplňuje požadavky stanovené v . Jedná se totiž o dokument vypracovaný samotným žalovaným, nikoli o zprávu nezávislého zdroje. Žalobce dále namítal, že tato informace byla zpracována bez vlastního šetření v zemi původu a z jejího obsahu není zřejmé, z jakých konkrétních zdrojů vychází.

6. Žalobce byl přesvědčen, že v případě návratu do země původu hrozí jemu i jeho rodině vážná újma ve smyslu , a byly tak splněny podmínky pro věcné posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Naopak nebyly dány podmínky pro zastavení řízení pro nepřípustnost žádosti, a napadené rozhodnutí je proto nezákonné. S ohledem na uvedené skutečnosti žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Současně se domáhal přiznání náhrady nákladů soudního řízení.

III. Vyjádření žalovaného

7. Žalovaný považoval podanou žalobu za účelovou a s uplatněnými žalobními námitkami nesouhlasil. V souladu s příslušnou právní úpravou posuzoval, zda v zemi původu od doby meritorního rozhodnutí o původní žádosti žalobce o mezinárodní ochranu nedošlo ke změně okolností, která by představovala novou skutečnost ve smyslu .

8. Přestože žalobce v opakované žádosti uváděl nové skutečnosti, tyto se nijak nevztahovaly ke změně situace v zemi původu ani k důvodům, pro které Arménii opustil, respektive k obavám, jež prezentoval v rámci předchozího řízení. Nově tvrzené skutečnosti podle žalovaného nesvědčí o existenci rizika pronásledování z důvodů uvedených v ani o hrozbě vážné újmy ve smyslu téhož zákona. Na základě shromážděných podkladů žalovaný rovněž nezjistil žádnou změnu politické či bezpečnostní situace v Arménii, přičemž samotný žalobce takovou změnu ani netvrdil.

9. Žalovaný žalobci vytkl, že se v žalobě pokouší rozšířit svůj azylový příběh, neboť v průběhu správního řízení netvrdil, že jeho synové odmítají vykonat základní vojenskou službu z důvodu svědomí. Současně poukázal na to, že ani syn žalobce toto tvrzení ve své žádosti neuvedl. Podle žalovaného je skutečnost, že žalobcovo svědomí neumožňuje, aby jeho synové vykonávali vojenskou službu, z hlediska důvodů vztahujících se k jeho synům právně irelevantní.

10. Žalovaný soudu navrhl zamítnutí žaloby.

IV. Obsah správního spisu

11. Ze správního spisu zjistil zdejší soud tyto pro řízení podstatné skutečnosti.

12. Žalobce podal dne 18. 4. 2025 opakovanou žádost o mezinárodní ochranu. V rámci poskytnutí údajů k žádosti dne 2. 5. 2025 žalobce uvedl, že základním problémem, pro který žádá o mezinárodní ochranu, je skutečnost, že jeho děti musí jít na vojenskou službu v Arménii, což si nepřeje a bojí se toho, jelikož v Arménii je nestabilní situace a kdykoliv může vypuknout válka. Žalobce k dotazu žalovaného výslovně uvedl, že žádné jiné důvody nemá. Dodal pouze, že chce zůstat v ČR.

13. Správní spis obsahuje dvě zprávy o zemi žalobcova původu. První zprávu představuje dokument Hodnocení Arménie jako bezpečné země původu ze dne 4. 9. 2024. Druhou zprávou je Informace OAMP – Arménie – Základní vojenská služba – Osvobození od základní vojenské služby a alternativní vojenská a civilní služba ze dne 6. 6. 2025.

14. Dne 21. 7. 2025 proběhlo seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí, kterého se zúčastnila zástupkyně žalobce. Mezi podklady pro rozhodnutí žalovaný zařadil kromě výše uvedených zpráv rovněž žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany, protokol o poskytnutí údajů k této žádosti a své původní rozhodnutí ve věci předchozí žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany. Právní zástupkyně žalobce následně požádala o poskytnutí lhůty 15 dnů k vyjádření se k těmto podkladům. Ze správního spisu ani z obsahu napadeného rozhodnutí soud nezjistil, že by ve stanovené lhůtě bylo žalovanému doručeno jakékoli vyjádření.

15. Součástí správního spisu je rovněž originál napadeného rozhodnutí, z něhož vyplývají důvody, pro které žalovaný shledal žádost žalobce o mezinárodní ochranu nepřípustnou podle a řízení o ní zastavil podle téhož zákona. Žalovaný konstatoval, že žalobce v opakované žádosti uvedl nový důvod spočívající v obavě o své děti, které by v případě návratu do Arménie musely absolvovat povinnou vojenskou službu. Žalobce uvedl, že se o děti obává z důvodu možné eskalace bezpečnostní situace a vypuknutí válečného konfliktu v Arménii. Žalovaný vysvětlil, že tato skutečnost nesouvisí se změnou poměrů v zemi původu, s důvody odchodu žalobce z vlasti ani s konkrétními problémy, kterým by žalobce v Arménii čelil. Uvedený důvod proto podle žalovaného není způsobilý založit závěr o tom, že by žalobci hrozilo pronásledování ve smyslu nebo vážná újma podle téhož zákona.

16. Na rámec této úvahy žalovaný uvedl, že požadovat účast občanů na základní vojenské službě je legitimním požadavkem každého státu, přičemž mezinárodní ochrana je institutem, který je udělován ve výjimečných případech, mezi něž strach o děti kvůli povinnosti absolvovat základní vojenskou službu nepatří. Dle aktuálních informací navíc nebylo žalovanému známo, že by se situace v Arménii změnila, či že by Arménie aktuálně čelila mezinárodnímu nebo vnitřnímu konfliktu. Situace po konfliktu v Náhorním Karabachu je stabilizovaná a probíhají mírové rozhovory s Ázerbájdžánem. Z těchto důvodů žalovaný neshledal opodstatněnost meritorního přezkumu opakované žádosti. Tu tedy shledal nepřípustnou a řízení zastavil.

V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze

17. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán [ , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“)], přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozsudku, a to vzhledem k článku 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (procedurální směrnice), který se použije i na řízení o žádostech o mezinárodní ochranu podaných přede dnem 12. 6. 2026 na základě článku 79 odst. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1348 ze dne 14. května 2024 o zavedení společného řízení o mezinárodní ochraně v Unii a o zrušení směrnice 2013/32/EU (procedurální nařízení).

18. Vzhledem k tomu, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu dne 18. 4. 2025 a údaje k této žádosti poskytl před 12. 6. 2026, rozhodoval soud v souladu s procedurální směrnice, procedurálního nařízení a přechodnými ustanoveními , kterým se mění , podle znění účinného přede dnem 12. 6. 2026.

19. Soud o věci samé rozhodl bez jednání dle , jelikož žalovaný souhlasil s projednáním a rozhodnutím věci bez jednání a žalobce se na zaslanou výzvu ve lhůtě dvou týdnů nevyjádřil. Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná a při rozhodování vycházel z následujících ustanovení zákona.

20. Podle (ve znění účinném do 11. 6. 2026) žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná, podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou ministerstvo posoudilo jako nepřípustnou podle .

21. Podle (ve znění účinném do 11. 6. 2026) je-li žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, neposuzuje se, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany splňuje důvody pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany.

22. Podle (ve znění účinném do 11. 6. 2026) podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, ministerstvo nejprve posoudí přípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a to, zda uvedl nebo se objevily nové skutečnosti nebo zjištění, které a) nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení a b) svědčí o tom, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v nebo že mu hrozí vážná újma podle .

23. Podle (ve znění účinném do 11. 6. 2026) řízení se zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná.

24. Žalobce namítal, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, protože se v něm žalovaný nedostatečně vypořádal s jeho důvody. Soud v rámci přezkumu dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné, jelikož se vyjadřuje ke všem tvrzeným důvodům žalobcovy žádosti a lze z něj seznat úvahy, kterými se žalovaný při vypořádání azylově relevantních skutečností řídil. Výrok rozhodnutí není v rozporu s odůvodněním. Odůvodnění poskytuje přezkoumatelný vhled do perspektivy žalovaného, kterou nahlížel na situaci žalobce v rámci posouzení přípustnosti žádosti. Podle ustálené judikatury je třeba za nepřezkoumatelné považovat takové rozhodnutí, z něhož vůbec není možné seznat, jakým způsobem správní orgán rozhodl, nebo které vykazuje takové rozpory mezi výrokem a odůvodněním, že není možné zjistit, jakými úvahami byl správní orgán veden. Nepřezkoumatelným je také rozhodnutí, z něhož není možné zjistit, jak se správní orgán vypořádal s námitkami účastníka řízení či z jakých důvodů je považoval za liché, mylné či vyvrácené, nebo takové rozhodnutí, které se opírá o v řízení nezjišťované nebo neprokázané skutečnosti.

25. Je třeba připomenout, že zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost nelze rozhodnutí vůbec meritorně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 19. 2. 2008, č. j. -76, publikované pod č. 1566/2008 Sb. NSS; všechna zde citovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz). Žádnými z uvedených vad napadené rozhodnutí netrpí.

26. K tomu, aby se správní orgán mohl znovu věcně zabývat opakovanou žádostí žadatele o udělení mezinárodní ochrany, je nezbytné, aby existovaly nové skutečnosti nebo zjištění, které mají určitou přidanou hodnotu a kvalitu oproti předchozí žádosti. Z tohoto pravidla vychází relevantní judikatura Nejvyššího správního soudu, který v rozsudku ze dne 11. 6. 2009, č. j. -65, dospěl k závěru, že: „Hlavním smyslem a účelem možnosti podat opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit hmotněprávní postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího pravomocně ukončeného řízení. Při opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát na splnění těchto podmínek, které mají na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu této nové žádosti, jenž může vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí.“ V tomto rozsudku dále uvedl, že „zpravidla se přitom může jednat o takové skutečnosti, ke kterým došlo během času a jako takové lze připomenout zejména změnu situace v zemi původu nebo změnu poměrů ve vztahu k osobě žadatele, např. udělení azylu matce nezletilé žadatelky, jejíž žádost již byla pravomocně zamítnuta; k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2008, č. j. -57.“ Zdůraznil současně, že věcné projednání opakované žádosti je výjimkou, „kterou je třeba vykládat restriktivně tak, aby byl respektován jeden ze základních principů rozhodování ve veřejném právu, a sice princip právní jistoty, jehož výrazem je i překážka věci pravomocně rozhodnuté.“ K tomu obdobně též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2019, č. j. -27.

27. Na tyto závěry Nejvyšší správní soud navázal v rozsudku ze dne 25. 4. 2018, č. j. -43, kde vyšel z toho, že za nové skutečnosti, na jejichž základě lze věcně posoudit opakovanou žádost o mezinárodní ochranu, nelze považovat jakékoliv nové skutečnosti nebo zjištění, ale pouze takové, které by prima facie mohly mít dopad do hmotněprávního postavení žadatele. Uvedl, že: „Obecně tedy žalovaný může řízení o opakované žádosti o mezinárodní ochranu zastavit proto, že se tvrzené skutečnosti přímo netýkají žadatele nebo jsou na první pohled azylově irelevantní.“

28. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 6. 3. 2012, č. j. -96, uvedl, že „odůvodnění správního rozhodnutí o zastavení řízení pro nepřípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany musí obsahovat zdůvodněný závěr správního orgánu o tom, že 1) žadatel v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, resp. 2) pokud takové skutečnosti či zjištění uvádí, pak pouze takové, které mohl uplatnit již v předchozí žádosti, a 3) že nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany“.

29. Z výše uvedeného vyplývá, že k věcnému posouzení opakované žádosti o mezinárodní ochranu, o níž již bylo pravomocně rozhodnuto, lze přistoupit pouze při splnění zákonem stanovených podmínek. Žalovaný se proto v souladu se zákonem i relevantní judikaturou zabýval otázkou, zda byly tyto podmínky v projednávané věci naplněny. Předmětem sporu přitom není, zda žalobce uvedl nové skutečnosti ve smyslu . Tato otázka mezi účastníky řízení sporná není, neboť žalovaný v napadeném rozhodnutí (str. 3) výslovně konstatoval, že žalobce nové skutečnosti uvedl. Sporné je naopak posouzení, zda tyto skutečnosti představují kvalifikované nové skutečnosti ve smyslu , tedy zda jsou z hlediska podmínek pro udělení mezinárodní ochrany natolik relevantní, aby odůvodňovaly nové věcné posouzení žádosti.

30. Vzhledem k tomu, že žalobce jako jediný důvod své žádosti uvedl obavu o své děti, které by v zemi původu podléhaly branné povinnosti, a to zejména s ohledem na možné vypuknutí ozbrojeného konfliktu, považuje soud za stěžejní posoudit, zda výkon základní vojenské služby může být za daných okolností azylově relevantní skutečností. To platí zejména s přihlédnutím k povaze a reálným okolnostem ozbrojených konfliktů, do nichž by arménská armáda mohla být zapojena. Současně je z tvrzení žalobce zřejmé, že jím uváděné důvody mezinárodní ochrany se vztahují primárně k jeho dětem, nikoli k jeho vlastní osobě. Přestože tato skutečnost sama o sobě může vést k závěru o nepřípustnosti jeho žádosti o mezinárodní ochranu, neboť žalobce neuvedl vyjma strachu o své děti žádné důvody vztahující se přímo k jeho osobě, považuje soud za vhodné vypořádat se i s jeho žalobními námitkami, neboť nelze apriorně vyloučit nezákonnost či věcnou nesprávnost napadeného rozhodnutí, a tím ani možný zásah do hmotněprávního postavení žalobce, proti čemuž se žalobce podanou žalobou brání. Soud rovněž podotýká, že žaloby dětí žalobce a jeho manželky jsou u zdejšího soudu projednávány samostatně pod sp. zn. a sp. zn. .

31. Žalovaný při svém posouzení vycházel z podkladů, které hodnotí Arménii jako bezpečnou zemi původu a současně popisují právní úpravu umožňující osvobození od základní vojenské služby, včetně možnosti výkonu alternativní civilní služby. V průběhu správního řízení žalobce ani jeho právní zástupkyně proti těmto podkladům nevznesli žádné výhrady. Námitky vůči nim uplatněné až v řízení před soudem spočívají především v tom, že se jedná o podklady neaktuální, nedostatečně opřené o místní šetření či jiné relevantní informační zdroje, a nadto zpracované samotným žalovaným.

32. Zdejší soud k těmto námitkám uvádí, že Nejvyšší správní soud informace zpracované OAMP v zásadě připouští jako relevantní podklad pro rozhodování ve věcech mezinárodní ochrany. Případné nedostatky těchto informací je přitom třeba posuzovat vždy z věcného hlediska, nikoli pouze na základě jejich formálního zpracování (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2021, č. j. -29, nebo usnesení ze dne 23. 7. 2026, č. j. -29). Současně však platí, že informace o zemi původu musí být v maximální možné míře relevantní, důvěryhodné a vyvážené, aktuální, ověřené z více zdrojů a transparentní a dohledatelné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, č. j. -81). K námitkám žalobce soud dodává, že podklady, z nichž žalovaný vycházel, jsou opřeny o zahraniční zdroje, mezi nimiž figurují například Ministerstvo zahraničních věcí USA, Agentura Evropské unie pro azyl (EUAA) či Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Soud proto v žalobou namítaných skutečnostech neshledává takové formální nedostatky zdrojových podkladů, které by zpochybňovaly jejich použitelnost pro rozhodnutí ve věci.

33. Z formálního i věcného hlediska se k dotčeným podkladům ve skutkově obdobné věci vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 5. 3. 2026, č. j. . V něm konstatoval, že byly splněny podmínky podle čl. 37 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU pro posouzení Arménie jako bezpečné země původu. Součástí správního spisu byly totožné informace jako v nyní posuzované věci, které dokládaly, že Arménie splňuje podmínky stanovené v příloze uvedené směrnice, přičemž tyto informace podléhají pravidelnému přezkumu. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že na konci roku 2023 bylo po konfliktu o Náhorní Karabach uzavřeno příměří s Ázerbájdžánem, což reflektuje spisový podklad Hodnocení Arménie jako bezpečné země původu ze dne 4. 9. 2024, a současně nic nenasvědčuje tomu, že by od té doby došlo v tomto směru k relevantní změně.

34. Zařazení Arménie na seznam bezpečných zemí původu má proto oporu i v judikatuře vztahující se ke skutkově obdobnému případu, ve kterém žalovaný vycházel ze shodných podkladů. Mutatis mutandis lze stejný závěr přijmout i v nyní posuzované věci, neboť žalobce neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by svědčily o změně bezpečnostní situace v Arménii v souvislosti s ozbrojenými konflikty, přičemž ani soudu není žádná taková změna známa.

35. V předmětném rozsudku Nejvyšší správní soud rovněž konstatoval, že branná povinnost představuje základní povinnost občana vůči státu, jehož je státním příslušníkem. Tento požadavek je legitimní a sám o sobě nepředstavuje pronásledování ani hrozbu vážné újmy. Nejvyšší správní soud přitom výslovně uvedl, že tyto závěry jsou použitelné i ve vztahu k Arménii, a opětovně zdůraznil, že Arménie se s Ázerbájdžánem nenachází ve válečném stavu. Přestože mezi oběma státy přetrvává napětí, nelze obavu z případného zapojení do ozbrojeného konfliktu v souvislosti s plněním branné povinnosti bez dalších individuálních okolností považovat za azylově relevantní skutečnost.

36. Citovaný rozsudek poskytuje odpověď rovněž na námitky žalobce týkající se postihu za vyhýbání se povinné vojenské službě a možnosti výkonu náhradní civilní služby. Tyto skutečnosti však žalobce v průběhu správního řízení neuplatnil jako důvody své obavy z pronásledování či vážné újmy jeho a jeho dětí a vznesl je až v žalobě. Žalovanému proto nelze vytýkat, že se při posuzování přípustnosti opakované žádosti těmito otázkami meritorně nezabýval, neboť žalobce nesplnil svou povinnost tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2005, č. j. -86). V podrobnostech zdejší soud odkazuje na závěry výše citovaného rozsudku, který se otázkou náhradní civilní služby a sankcí blíže zabýval.

37. Naproti tomu soud žalobci přisvědčuje v tom, že spisové podklady se blíže nezabývají poměry v arménské armádě, zejména otázkou zacházení s osobami vykonávajícími vojenskou službu a podmínkami jejího výkonu. Tato skutečnost nezakládá nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť problematika základní vojenské služby se netýká osoby žalobce, přičemž Arménie je považována za bezpečnou zemi původu a závěry relevantní judikatury svědčí ve prospěch posouzení, které žalovaný přijal.

38. Soud měl nicméně za potřebné se otázkou základní vojenské služby v případě žalobce zabývat, neboť se jí věnoval i žalovaný v napadeném rozhodnutí a žalobce proti závěrům žalovaného brojil podanou žalobou obsahující i námitky týkající se poměrů v arménské armádě a bezpečnosti výkonu vojenské služby. Za tímto účelem soud účastníkům zaslal Zprávu Centra pro dokumentaci a výzkum (CEDOCA) Úřadu generálního komisaře pro uprchlíky a osoby bez státní příslušnosti (CGRA) ze dne 14. 4. 2026, která se zabývá násilím páchaným na vojácích vykonávajících povinnou vojenskou službu v Arménii (dále jen „zpráva CEDOCA“), a vyzval je, aby se s jejím obsahem seznámili a případně se k němu vyjádřili.

39. Zpráva CEDOCA v kapitole 2.1 s odkazem na zdroje OSN uvádí, že v arménské armádě dochází k incidentům spojeným s násilím i v době míru. Jedná se zejména o případy závažné šikany, fyzického a psychického násilí, úmrtí za nejasných okolností a sebevražd. Tyto jevy souvisejí mimo jiné s porušováním bezpečnostních předpisů a vojenské disciplíny, ale také s přetrvávající tradicí tzv. dědovščiny, tedy formy často násilné šikany mezi vojáky vykonávajícími povinnou vojenskou službu, která má své kořeny již v sovětské armádě. Zdroje CEDOCA v rámci provedených rozhovorů uvedly, že obdobné praktiky bývají zpravidla zaměřeny na konkrétní skupiny osob, zejména na příslušníky sexuálních a genderových menšin, osoby spolupracující s vojenskými orgány a osoby, které porušily nepsaná pravidla kriminálního podsvětí. Podle statistických údajů uvedených v kapitole 2.1.2 došlo v roce 2024 přibližně ke 328 incidentům, při nichž utrpělo fyzické zranění 312 vojáků. Ve stejném roce bylo zaznamenáno také 12 případů mučení nebo jiného krutého či nelidského zacházení ze strany vojenské policie vůči vojákům. Prokuratura zároveň obdržela 119 oznámení o násilí páchaném nadřízenými na podřízených, přičemž ve všech případech bylo zahájeno trestní řízení. Za rok 2025 nejsou k dispozici souhrnné statistické údaje o incidentech souvisejících s uvedenými praktikami. Přiložená tabulka však uvádí 2 smrtelná úmrtí v důsledku nehod mimo bojové situace. Celkem bylo v roce 2025 evidováno 7 úmrtí vojáků mimo bojové situace, z toho 1 v důsledku vraždy a 2 v důsledku sebevraždy. Pro srovnání, v roce 2024 bylo zaznamenáno 40 úmrtí a v roce 2023 celkem 82 úmrtí. V kapitole 3 zpráva dále informuje o řadě opatření, která arménská vláda v uplynulých letech přijala s cílem zlepšit situaci v ozbrojených silách. Podle organizace Peace Dialogue je v několika důležitých oblastech patrný pokrok, přesto však nadále přetrvávají problémy vyžadující systematickou pozornost a další opatření. Jak vyplývá z kapitoly 4, organizace Peace Dialogue současně poskytuje právní pomoc vojákům vykonávajícím povinnou vojenskou službu, kteří takovou podporu potřebují.

40. Ze zprávy CEDOCA soud dovodil, že při výkonu základní vojenské služby v arménské armádě dochází k incidentům, které by za určitých okolností mohly ve vztahu k žadatelům o mezinárodní ochranu dosahovat intenzity mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu . Ve sledovaném období bylo zaznamenáno celkem 328 takových incidentů. Současně však zpráva v první kapitole uvádí, že arménská armáda disponovala přibližně 42 900 aktivními příslušníky. Při porovnání počtu evidovaných incidentů s celkovým počtem vojáků lze konstatovat, že se týkaly méně než jednoho procenta příslušníků armády, přičemž pouze ve 12 případech bylo potvrzeno porušení práv dosahující intenzity vážné újmy. Soud proto dospěl k závěru, že případy podřaditelné pod pojem vážné újmy nepředstavují v arménské armádě obecně rozšířený ani systémový jev. Soud dále zohlednil zjištění obsažená ve zprávě, podle nichž jsou oběťmi těchto incidentů převážně osoby náležející k sexuálním a genderovým menšinám, osoby úzce spolupracující s vojenskými orgány nebo osoby, které se dostaly do konfliktu s kriminálním prostředím. Ze správního spisu ani z obsahu žaloby přitom nevyplývá, že by synové žalobce náleželi či mohli náležet do některé z těchto zvláště ohrožených skupin. Konečně soud přihlédl rovněž k tomu, že počet zranění a úmrtí mimo bojové operace dlouhodobě vykazuje klesající trend a v posledním sledovaném období dosahoval pouze jednotek případů. Zpráva nadto uvádí, že arménské orgány přijímají opatření směřující ke zlepšení situace, včetně trestního stíhání pachatelů obdobných jednání, přičemž obětem je poskytována právní pomoc alespoň jednou nezávislou organizací. Také tyto skutečnosti podporují závěr, že riziko vzniku vážné újmy v důsledku uvedených incidentů nelze považovat za natolik rozšířené, aby bez dalšího dopadalo na každého brance bez ohledu na jeho individuální poměry.

41. Judikatura Nejvyššího správního soudu, konkrétně rozsudek ze dne 26. 3. 2008, č. j. -82, poměřuje existenci rizika vážné újmy testem reálného nebezpečí. Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku konstatoval, že ve vztahu k hrozbě nelidského či ponižujícího zacházení podle čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod musí být prokázáno, že dotčené osobě hrozí „reálné nebezpečí“ takového zacházení, přičemž tímto pojmem je třeba rozumět stav, kdy ve významném podílu případů srovnatelných se situací žadatele dochází k nežádoucímu následku, takže žadatel má dobré důvody domnívat se, že jej může s významnou pravděpodobností postihnout rovněž. Ve světle uvedené judikatury a shora popsaných skutkových zjištění soud dospěl k závěru, že žalobce v průběhu správního řízení ani v podané žalobě neuvedl žádné konkrétní okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že právě jeho synům hrozí v případě návratu do Arménie skutečné nebezpečí vážné újmy. Žalobce zejména netvrdil skutečnosti nasvědčující tomu, že by jeho synové náleželi do některé ze skupin osob, které jsou podle dostupných informací uvedeným rizikům vystaveny ve zvýšené míře. Proto soud neshledal naplnění podmínek pro závěr o existenci reálného nebezpečí vážné újmy ve smyslu .

42. Z těchto důvodů nebyla žalobcem tvrzená obava ve správním řízení způsobilá založit přípustnost meritorního přezkumu opakované žádosti, neboť nepředstavovala kvalifikovanou novou skutečnost ve smyslu . Aby bylo možné dospět k opačnému závěru, musel by žalobce uvést konkrétní individuální okolnosti nasvědčující tomu, že obecná situace v zemi původu, zejména poměry v armádě či způsob výkonu základní vojenské služby, představuje pro jeho děti specifické a individualizované riziko s ohledem na jejich osobní charakteristiky. Nadto, jak již bylo uvedeno výše, žádná z tvrzených skutečností se nejevila jako relevantní ve vztahu k osobě žalobce, přičemž ani soud v rámci přezkumu nezjistil důvody pro odlišný závěr.

43. Závěrem se soud zabýval i náznakem žalobní námitky, který dovodil z akcentu žalobce na nepřípustnost rozdělení rodiny, k němuž by teoreticky mohlo dojít v závislosti na výsledku souvisejících řízení o mezinárodní ochraně vedených s jeho rodinnými příslušníky. K tomu soud uvádí, že rozdělení rodiny samo o sobě nepředstavuje novou skutečnost podřaditelnou pod některý ze zákonných důvodů pro udělení mezinárodní ochrany podle či . Otázky ochrany rodinného života a nejlepšího zájmu nezletilých dětí mají zpravidla zásadní význam především v pobytových a návratových řízeních. Neudělení mezinárodní ochrany totiž samo o sobě nevede automaticky k vyhoštění cizince ani k jeho nucenému návratu do země původu. O případném návratu cizince se rozhoduje v samostatném řízení, v jehož rámci jsou dopady do jeho soukromého a rodinného života posuzovány samostatně (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2008, č. j. -57).

VI. Závěr a náklady řízení

44. Městský soud v Praze tak ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru o nedůvodnosti žalobních námitek v podobě, v jaké byly žalobcem uplatněny. Zároveň v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž by bylo nutno přihlížet z úřední povinnosti. Podanou žalobu proto zdejší soud zamítl podle ustanovení jako nedůvodnou.

45. O náhradě nákladů řízení jeho účastníků rozhodl zdejší soud v souladu s ustanovením , podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci neměl úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží. Žalovanému žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení , a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze, dne 2. září 2026

JUDr. Tomáš Švec, Ph.D. v. r.

samosoudce