Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
42 A 32/2026 - 21.pdf
PDF · 0 B
No categories available
42 A 32/2026 - 21
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Věrou Jachurovou v právní věci
žalobkyně: X
státní příslušnice Repukliky Uzbekistán
t.č. pobytem X,
se sídlem X
zastoupená Mgr. et Bc. Filipem Schmidtem, LL. M., advokátem
se sídlem Praha 2, Španělská 770/2
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra
se sídlem Praha 7, Nad Štolou 936/3
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne X č.j. X
takto:
I. Rozhodnutí žalovaného ze dne X č.j. X se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 10 140 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Mgr. et Bc. Filipa Schmidta, LL.M., advokáta.
Odůvodnění:
1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím žalovaný rozhodl podle § 73 odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“) o zajištění žalobkyně za účelem zabránění jejího vstupu na území, a to po dobu vedení řízení na hranicích, nejdéle po dobu stanovenou v čl. 51 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1348 ze dne 14. 5. 2024 o zavedení společného řízení o mezinárodní ochraně v Unii a o zrušení směrnice 2013/32/EU (dále jen „APR“), tedy do dne 19. 10. 2026.
2. Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že žalobkyně je státní příslušnicí Uzbekistánu, přičemž dle Seznamu zemí s mírou přiznání mezinárodní ochrany 20 % nebo nižší u rozhodnutí v prvním stupni, referenční rok 2025, je takovou zemí i Uzbekistán. V případě žalobkyně se tedy řízení na hranicích dle APR uplatní povinně. Žalovaný poukázal na to, že žalobkyně při poskytnutí údajů ke své žádosti dne 30. 7. 2026 de facto zcela popřela důvod své žádosti o udělení mezinárodní ochrany, jelikož dne 24. 7. 2026 do žádosti uvedla, že utekla z vlasti kvůli islamofobům a náboženské restrikci. Zjevný rozpor mezi tvrzeními o útěku z vlasti, tedy muslimské země s proklamovaným sekulárním charakterem, před islamofobií a náboženskou perzekucí a vyjádřením, že žalobkyně je nábožensky i politicky fakticky indiferentní, shledal žalovaný tak zásadním, že tvrzení žalobkyně o potřebě její ochrany vyhodnotil jako zjevně nevěrohodnými a žádost čistě účelovou. Žalovaný dále konstatoval, že nemá poznatky o tom, že by existoval důvod pro nepoužití řízení na hranicích ve smyslu čl. 53 odst. 2 APR. V tomto ohledu poznamenal, že dle formuláře procesních záruk zpracovaného Správou uprchlických zařízení (dále jen „SUZ“) žalobkyně v minulosti prodělala otřes mozku a údajně vše zapomíná, což vedlo k doporučení, aby při pohovoru byly častější přestávky. Při poskytnutí údajů ke své žádosti pak žalobkyně výslovně prohlásila, že je zdravá, s ničím se neléčí, nemá žádné zdravotní problémy, i psychicky se cítí dobře a nemá žádné zvláštní potřeby ani zdravotní omezení. Žalovaný proto dospěl k závěru, že v případě žalobkyně nenastala žádná z okolností dle čl. 53 odst. 2 APR, kdy se řízení na hranicích nepoužije.
3. Ve vztahu k posouzení uplatnění zvláštních opatření ve smyslu § 47 zákona o azylu žalovaný dospěl k závěru, že tato opatření účinně uplatnit nelze. Uvedl, že žalobkyně nebude mít právo setrvat na území ve smyslu čl. 68 odst. 3 APR v případě, kdy její žádosti nebude vyhověno, event. v případě, kdy bude žádost vzata konkludentně zpět. Za takové situace však není žádná záruka, že by zvláštní opatření bylo účinné. Naopak lze spíše předpokládat jeho neúčinnost, jelikož by se žalobkyně bez práva setrvat na území vysoce pravděpodobně pokusila zabránit svému návratu, například přerušením kontaktu se správním orgánem, nebo vstupem na území jiného členského státu. V této souvislosti žalovaný poukázal na okolnosti významné z hlediska věrohodnosti tvrzení žalobkyně a účelovosti jejího postupu. Uvedl, že postup žalobkyně poté, co zjistila, že platnost jejího litevského povolení byla zrušena, vykazuje jasné známky účelovosti. Je zřejmé, že ačkoliv žalobkyně v minulosti, naposledy v roce 2025, opakovaně cestovala do různých států Evropské unie, nikdy o mezinárodní ochranu nepožádala a opakovaně se vracela do Uzbekistánu. Svou žádost o mezinárodní ochranu podala až poté, co zjistila, že platnost jejího pobytového oprávnění byla zrušena a byl jí odepřen vstup na území České republiky. Znovu zdůraznil, že žalobkyně popřela původně uvedený důvod její žádosti o mezinárodní ochranu, když při poskytnutí údajů uvedla, že není věřící a je politicky indiferentní. Jen stěží se jí tak může dotýkat údajná islamofobie či náboženská perzekuce v Uzbekistánu. Žalobkyně též nejprve při podání žádosti uvedla, že se cítí zdravá, aby posléze při sociálním pohovoru s pracovníkem SUZ tvrdila určité prvky zranitelnosti, a následně při poskytnutí údajů ke své žádosti opětovně toto tvrzení v zásadě popřela a sdělila, že je zdravá a žádné zvláštní potřeby ani zdravotní omezení nemá. Žalovaný též poukázal na to, že žalobkyně opakovaně označila mj. ruštinu jako jazyk, kterým se bez problému domluví, avšak při pohovoru náhle svou znalost ruštiny označila za nedostatečnou. Žalobkyně tedy uvedla nepravdivé a nespolehlivé údaje, čímž závažně snížila svou celkovou věrohodnost a významně omezila možnost správního orgánu spolehnout se na to, že by respektovala případná uložená omezující opatření dle § 47 zákona o azylu. Z těchto důvodů proto nelze zvláštní opatření uplatnit účinně.
4. K stanovené době trvání zajištění žalovaný uvedl, že maximální délka řízení na hranicích činí 12 týdnů od okamžiku registrace žádosti. Po uplynutí této doby je žadatel oprávněn vstoupit na území členského státu s výjimkou případů, kdy se použije čl. 4 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1346, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (dále jen „směrnice 2024/1346“). Žalovaný stanovil dobu zajištění za účelem zabránění vstupu žalobkyně na území na dobu 12 týdnů ode dne 27. 7. 2026, aby v rámci hraničního řízení mohlo proběhnout řádné posouzení předmětné žádosti o mezinárodní ochranu, včetně případného soudního přezkumu, tedy do 19. 10. 2026. Dodal, že pokud by správní orgán nerozhodl ve lhůtě 4 týdnů o žádosti o udělení mezinárodní ochrany, uplatní se automaticky čl. 53 odst. 2 APR, a stanovená lhůta zajištění by tak byla bezpředmětná.
5. Žalobkyně v žalobě uplatnila čtyři následující žalobní body:
6. V prvním žalobním bodě namítla, že žalovaný překročil rozsah své pravomoci, která mu je zákonem svěřena ve věci posouzení možnosti uložení zvláštního opatření dle § 47 zákona o azylu. Žalovaný dle žalobkyně popřel samotnou existenci zavedení možnosti uložit zvláštní opatření, neboť jeho odůvodnění je aplikovatelné na každou žádost hodnocenou v azylovém řízení na hranicích. Pokud by český nebo evropský zákonodárce pojal úmysl vyloučit možnost uložení zvláštního opatření v azylovém řízení na hranicích, nepochybně by tak učinil sám. Evropský zákonodárce přitom naopak akcentuje nutnost přistoupit k zajištění až jako k prostředku ultima ratio a výslovně uvádí, že členské státy nesmějí nikoho zajistit pouze proto, že je žadatelem. Paušální vyloučení uložení zvláštních opatření v případě vedení azylového řízení na hranicích je proto rozporné s čl. 10 odst. 1 směrnice 2024/1346. Podle názoru žalobkyně se jedná o dotváření textu zákona, což je rozporné s § 2 odst. 1 a 2 správního řádu.
7. Ve druhém žalobním bodě namítla nedostatečně zjištěný skutkový stav věci ve vztahu k žalovaným tvrzené její nevěrohodnosti vedoucí k upřednostnění institutu zajištění před mírnějšími alternativami ve smyslu § 47 zákona o azylu. Zdůraznila, že žádost o poskytnutí mezinárodní ochrany podala 30 minut po odepření vstupu na území České republiky dne 24. 7. 2026. Uvedla, že tuto žádost podala poté, co na území států Evropské unie vstupovala s povolením k dlouhodobému pobytu, o němž se důvodně domnívala, že je platné. Podotkla, že při tomto úkonu se orgány veřejné moci dopodrobna nezabývají důvody žádosti o mezinárodní ochranu. Žalobkyně tak pouze vyplnila krátký formulář, který obsahuje i kolonku pro uvedení důvodů, pro které je o poskytnutí mezinárodní ochrany žádáno. Poukázala na to, že islamofobii uvedla jako důvod své žádosti pouze jednou, a to při kontrole Inspektorátem cizinecké policie na mezinárodním letišti Praha – Ruzyně a v anglickém jazyce, jenž není jejím zvoleným jazykem řízení. Během pohovoru k žádosti o mezinárodní ochranu konaného dne 5. 8. 2026 pak byla žalobkyni položena otázka, jestli ví, co znamená islamofobie. Na tuto otázku žalobkyně odpověděla: „Dělat pod jménem islámu hnusné věci“. Žalobkyně tedy neznala správný význam slova islamofobie a naopak mu přikládala jiný význam, jak vyplývá z uvedeného pohovoru. Je proto nesprávné, aby žalovaný vyvozoval nevěrohodnost žalobkyně pouze z faktu, že žalobkyně neznala přesný terminologický a sociologický význam slova islamofobie. Žalobkyně v této souvislosti odkázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2017 č.j. 10 Azs 213/2017-47 a č.j. 10 Azs 212/2017-54. Konstatování žalovaného, že žádná jiná alternativa nepřipadala v úvahu pro uvedené důvody, nemůže nahrazovat důkladné posouzení alternativ k zajištění.
8. Ve třetím žalobním bodě namítla, že žalovaný nedostatečně zjistil stav věci ohledně zranitelnosti žalobkyně. Žalovaný vůbec neposoudil zvláštní potřeby žalobkyně při zajištění, přestože si byl velice dobře vědom zranitelnosti žalobkyně. Žalobkyně nebyla žalovaným vyhodnocena jako oběť fyzického, domácího a sexuálního násilí, přestože tuto skutečnost konstantně uvádí, a to jak před žalovaným, tak před pracovníky SUZ. Žalobkyně v tomto ohledu odkázala na dokumentaci pořízenou SUZ. Namítla, že žalovaný v dokumentaci popsanou sociální anamnézu žalobkyně absolutně selektivně nesprávně shrnul pouze konstatováním, že žalobkyně při pohovoru s pracovníkem SUZ tvrdila určité prvky zranitelnosti a rozhodl se k nim nepřihlédnout. Žalovaný však nevyvinul jakékoli úsilí přihlédnout k žalobkyní prožitému traumatu, který byl způsobem fyzickým, domácím a sexuálním násilím. Žalovaný tak jednal v rozporu s čl. 21 APR, neboť žalobkyni neposkytl nezbytnou podporu v řízení o mezinárodní ochraně a navzdory doporučení SUZ a žalobkyní konstantně tvrzeným skutečnostem vydal napadené rozhodnutí. Dále žalovaný jednal v rozporu s čl. 10 odst. 3 směrnice 2024/1346, neboť při zajištění žalobkyně nebyly zohledněny veškeré viditelné znaky, výroky či chování, které naznačují, že žalobkyně má zvláštní potřeby při přijetí. Žalobkyně se navíc domnívá, že žalovaný neměl v jejím případě vůbec aplikovat řízení na hranicích, případně jej zastavit, a to kvůli nesporné kumulaci důvodů uvedených v čl. 53 odst. 2 APR.
9. Ve čtvrtém žalobním bodě namítla, že celková doba zajištění je nepřiměřená vzhledem k okolnostem případu. Celková doba zajištění byla stanovena na dobu 12 týdnů. Jedná se o maximální možnou délku trvání azylového řízení na hranicích ve smyslu čl. 51 odst. 2 APR. Podotkla, že lhůta 12 týdnů zahrnuje i případné rozhodnutí o opravném prostředku soudem. Správní orgán prvního stupně má povinnost vydat rozhodnutí do 4 týdnů ode dne registrace žádosti o mezinárodní ochranu ve smyslu § 27 odst. 4 zákona o azylu. Stanovením délky zajištění na 12 týdnů tak žalovaný dle žalobkyně přistupuje k nepřípustnému předjímání případných procesních kroků žalobkyně. To žalobkyně považuje za rozporné se zněním čl. 11 odst. 1 směrnice 2024/1346. Žalovaný nemá ani ke dni podání žaloby jistotu, že důvody stanovené v čl. 10 odst. 4 směrnice 2024/1351 (žalobkyně měla pravděpodobně na mysli směrnici 2024/1346 – pozn. soudu) budou v případě žalobkyně trvat právě do 19. 10. 2026. Délka zajištění tedy byla stanovena nepochybně preventivně pro případ podání opravného prostředku a pokračování v azylovém řízení na hranicích i po vydání prvostupňového rozhodnutí, resp. po uplynutí lhůty pro podání opravného prostředku podle § 32 a násl. zákona o azylu.
10. Žalovaný ve vyjádření k žalobě oponoval žalobní argumentaci a konstatoval, že závěr o nevěrohodnosti a účelovosti jednání žalobkyně je v napadeném rozhodnutí detailně podložen. Uvedl, že žalobkyně se již v době tvrzených problémů několikrát nacházela na území států Evropské unie, ze kterých se opakovaně vracela do Uzbekistánu, přičemž o mezinárodní ochranu nikdy předtím nepožádala. Pokud jde o posouzení zranitelnosti žalobkyně uvedl, že původní sdělení žalobkyně v rámci screeningu bylo, že je zdravá a nemá žádné zvláštní potřeby, stejně tak žalobkyně negovala zdravotní omezení. Následně však žalobkyně začala určité prvky zranitelnosti zmiňovat, aby je posléze při poskytnutí údajů opět zcela vynechala. K tomu je třeba připočíst zmíněnou pobytovou minulost žalobkyně, která mohla o mezinárodní ochranu žádat ve státech Evropské unie již několikrát, a nikdy tak neučinila. Žalovaný též poukázal na to, že žalobkyně celkem 2x označila ruštinu jako jazyk, kterým se domluví, nicméně poté při pohovoru označila svou znalost tohoto jazyka za nedostatečnou. Žalovaný tedy setrval na svých závěrech a na odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázal.
11. Po posouzení věci samé soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, byť nikoli proto, že by přisvědčil všem žalobním námitkám.
12. Soud ve věci rozhodl bez jednání v souladu s ustanovením § 46e odst. 3 zákona o azylu, neboť žalobkyně v zákonné lhůtě nenavrhla, aby soud nařídil k projednání věci jednání, žalovaný výslovně s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasil.
13. Při rozhodování soud vycházel zejména z následující pro věc rozhodné právní úpravy:
14. Podle § 73 odst. 3 zákona o azylu Ministerstvo vede azylové řízení na hranicích podle čl. 43, včetně čl. 43 odst. 1, až 54 azylového procedurálního nařízení u těch žadatelů o udělení mezinárodní ochrany podle odstavce 1, kterým vydalo rozhodnutí o zajištění podle odstavce 4, rozhodnutí o uložení zvláštního opatření nebo rozhodnutí o povinnosti zdržovat se v azylovém zařízení podle § 47a odst. 2. Došlo-li ke zpětvzetí žádosti o udělení mezinárodní ochrany podle čl. 40 a 41 azylového procedurálního nařízení, pokračuje se v azylovém řízení na hranicích nebo, je-li to možné, v postupu podle nařízení o návratu z hranice.
15. Podle § 73 odst. 4 zákona o azylu Ministerstvo do 5 pracovních dnů ode dne podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany rozhodne o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, za účelem zabránění jeho vstupu na území, a to po dobu vedení řízení na hranicích, nejdéle po dobu stanovenou v čl. 51 odst. 2 azylového procedurálního nařízení. Ustanovení § 46a až 46f se použijí obdobně. Jde-li o žadatele o udělení mezinárodní ochrany bez práva setrvat na území nebo následně o cizince, rozhodnutí o zajištění vydané ministerstvem podle věty první je nadále platné i po dobu stanovenou v čl. 4 odst. 2 nařízení o návratu z hranice. Počítání doby zajištění se řídí právním postavením dotčené osoby. Pro účely dalšího postupu podle nařízení o návratu z hranice postupuje policie podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky.
16. Podle § 46a odst. 1 zákona o azylu Ministerstvo v případě nutnosti rozhodne o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, s výjimkou nezletilého bez doprovodu, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže a) účelem zajištění je spolehlivé zjištění nebo ověření jeho totožnosti nebo státní příslušnosti, b) porušil povinnost uloženou mu zvláštním opatřením a přetrvává riziko útěku nebo rozhodnutím o omezení svobody pohybu nebo opakovaně porušil omezení podle § 45a,c) je důvodné se domnívat, že by mohl představovat nebezpečí pro bezpečnost státu nebo veřejný pořádek, d) bude přemístěn do příslušného členského státu a jsou splněny podmínky podle čl. 44 odst. 2 nařízení o řízení azylu a migrace ,e) byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu návratu, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu nebo zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, nebo f) svým jednáním ztěžuje řízení ve věci mezinárodní ochrany, a to zejména tím, že neposkytuje ministerstvu nezbytnou součinnost, a proto není možné v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, existuje riziko útěku nebo již dříve území neoprávněně opustil.
17. Podle čl. 45 APR členský stát posoudí žádost v řízení na hranicích v případech uvedených v čl. 43 odst. 1, pokud nastane některá z okolností uvedených v čl. 42 odst. 1 písm. c), f) nebo j).
18. Podle čl. 42 odst. 1 písm. j) APR, aniž je dotčen čl. 21 odst. 2, urychlí rozhodující orgán v souladu se základními zásadami a zárukami stanovenými v kapitole II věcné posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, pokud žadatel je státním příslušníkem třetí země, nebo, je-li osobou bez státní příslušnosti, měl dříve obvyklý pobyt ve třetí zemi, u níž je podíl kladně vyřízených rozhodnutí rozhodujícího orgánu o udělení mezinárodní ochrany podle nejnovějších dostupných ročních průměrných údajů Eurostatu za celou Unii 20 % nebo nižší, ledaže rozhodující orgán usoudí, že v dotčené třetí zemi došlo od zveřejnění příslušných údajů Eurostatu k významné změně nebo že žadatel patří do kategorie osob, u nichž nelze 20 % nebo nižší podíl považovat za reprezentativní z hlediska potřeb jejich ochrany, přičemž zohlední mimo jiné významné rozdíly mezi rozhodnutími v prvním stupni a konečnými rozhodnutími.
19. Podle čl. 53 odst. 2 APR členské státy nepoužijí nebo přestanou používat řízení na hranicích ve kterékoli fázi tohoto řízení, pokud: a) rozhodující orgán shledá, že důvody pro zamítnutí žádosti jako nepřípustné nebo pro uplatnění zrychleného řízení o posouzení žádosti nelze použít nebo pominuly; b) v místech uvedených v článku 54 nelze žadatelům se zvláštními potřebami při přijímání, včetně nezletilých osob, poskytnout nezbytnou podporu v souladu s kapitolou IV směrnice (EU) 2024/1346; c) v místech uvedených v článku 54 nelze poskytnout nezbytnou podporu žadatelům, kteří potřebují zvláštní procesní záruky; d) existují relevantní zdravotní důvody, včetně důvodů souvisejících s duševním zdravím, pro to, aby se řízení na hranicích neuplatnilo; e) nejsou splněny nebo již nejsou splněny záruky a podmínky pro zajištění podle článků 10 až 13 směrnice (EU) 2024/1346 a řízení na hranicích nelze u dotčeného žadatele bez použití zajištění uplatnit.
20. Soud se nejprve zabýval žalobní argumentací uplatněnou pod třetím žalobním bodem. Žalobkyně v této části žaloby namítla, že žalovaný dostatečně nezjistil skutkový stav věci ohledně zranitelnosti žalobkyně a v tomto důsledku došel k nesprávnému závěru, že v případě žalobkyně nenastala žádná z okolností dle čl. 53 odst. 2 APR.
21. Soud k této žalobní námitce předesílá, že pokud by dospěl k závěru, že žalovaný neměl u žalobkyně aplikovat řízení na hranicích, bylo by nadbytečné zabývat se posouzením dalších žalobních námitek týkajících se samotného zajištění jako prostředku ultima ratio či dobou stanovenou pro trvání zajištění. Proto soud přistoupil k vypořádání té části žalobní argumentace, v níž jako nezákonný napadala postup správního orgánu, který žádost žalobkyně posuzoval v režimu řízení na hranicích.
22. Soud neshledal důvod této námitce přisvědčit. Žalobkyně se v souvislosti s touto námitkou dovolávala obsahu dokumentace pořízené SUZ v návaznosti na vstupní pohovor, který s žalobkyní vedl pracovník SUZ dne 27. 7. 2026. Soud s žalobkyní souhlasí potud, že žalovaný měl vzít v potaz závěry učiněné pracovníkem SUZ ve shrnutí sociální anamnézy žalobkyně a hodnotit je v kontextu věrohodnosti žalobkyně, tedy v její prospěch. Žalobkyni však nelze přitakat, že prvky její zranitelnosti, které byly popsány v uvedené dokumentaci, zakládají ve smyslu čl. 53 odst. 2 APR výjimku z azylového řízení na hranicích. Ze závěrů psychologické intervence se podává doporučení, dle kterého je žádoucí, aby bylo pro žalobkyni zachováno „klidné, předvídatelné a bezpečné prostředí“, neboť žalobkyně by si postupně měla vytvořit pocit stability a kontroly nad vlastní situací. Pracovník SUZ dále doporučil minimalizovat opakované detailní dotazování na traumatické události při vedení pohovorů s žalobkyní, jakož i to, aby správní orgán respektoval tempo žalobkyně při komunikaci, včetně toho, aby žalobkyně mohla ke své odpovědi využít i písemnou formu komunikace. Doporučena byla i konzultace spánkových potíží žalobkyně s psychiatrem a respektování jejích potřeb odpočinku a spánku během dne.
23. Výše popsaná sociální a psychologická zjištění nelze podřadit po žádný z důvodů vymezených v čl. 53 odst. 2 APR. Ačkoli žalobkyně může být na základě těchto zjištění považována za osobu (žadatele) se zvláštními potřebami [čl. 24 písm. j) a k) směrnice 2024/1346 ve spojení se závěrem psychologické a sociální intervence o zranitelnosti žalobkyně] a dále za osobu, která potřebuje zvláštní procesní záruky (ve formě častějších přestávek v průběhu pohovoru s žalobkyní), nelze jen ze samotné existence statusu žadatele se zvláštními potřebami a z výše doporučených zvláštních procesních záruk dovozovat, že takovému žadateli není možné poskytnout nezbytnou podporu v místech uvedených v čl. 54 APR. Pro naplnění výjimky z azylového řízení na hranicích ve smyslu čl. 53 odst. 2 písm. b), c) a případně d) APR musí být z konkrétních okolností zřejmé, že žadateli se zvláštními potřebami a zvláštními procesními zárukami, či s relevantními zdravotními důvody nelze v příslušném přijímacím zařízení zajistit podporu takovým způsobem a v takovém rozsahu, aby vzhledem ke svým zvláštním potřebám, zvláštním procesním zárukám a konkrétním zdravotním potížím neutrpěl (další) újmu. Soud je toho názoru, že v případě žalobkyně její status žadatele se zvláštními potřebami nevylučoval zahájení řízení na hranicích. Doporučení týkající se konzultace spánkových potíží žalobkyně s psychiatrem či respekt k její denní potřebě odpočinku nelze v obecné rovině považovat za takové zvláštní potřeby (či relevantní zdravotní důvody), které by nebylo možné v režimu řízení na hranicích reflektovat. Ani žalobkyně netvrdí, že právě tyto potřeby nemohla uspokojit. Také zvláštní procesní záruky v podobě netraumatizujícího vedení pohovoru s žalobkyní z povahy věci a bez dalšího nevylučují vedení řízení na hranicích.
24. Soud proto uzavírá, že žalovaný nepochybil, pokud s žalobkyní zahájil a vedl řízení na hranicích.
25. V další žalobní námitce (první žalobní bod) žalobkyně tvrdila, že žalovaný překročil svou pravomoc při posouzení možnosti uložení zvláštního opatření dle § 47 zákona o azylu. Žalovaný dle žalobkyně popřel existenci zvláštního opatření v řízení na hranicích. Soud s touto žalobní argumentací nesouhlasí. Jak bude rozvedeno dále (v souvislosti s vypořádáním druhé žalobní námitky), žalovaný se posouzením možnosti uložit zvláštní opatření dle § 47 zákona o azylu zabýval (na straně 4 napadeného rozhodnutí) a neomezil se pouze na žalobkyní citované pasáže z odůvodnění napadeného rozhodnutí. Není tedy pravdivé tvrzení žalobkyně, že žalovaný se uchýlil jen k odůvodnění, které lze aplikovat na každou žádost hodnocenou v azylovém řízení na hranicích, resp. že by uložení zvláštního opatření v azylovém řízení na hranicích žalovaný automaticky vyloučil. Tato žalobní námitka proto rovněž není důvodná.
26. Pod druhou žalobní námitkou a částečně též v rámci třetího žalobního bodu žalobkyně namítla, že žalovaný vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu a nesprávně uzavřel, že žalobkyně je nevěrohodná. Soud připomíná, že žalovaný se na straně 4 napadeného rozhodnutí zabýval posouzením možnosti uplatnění zvláštního opatření podle § 47 zákona o azylu. Svůj závěr o nevěrohodnosti žalobkyně odůvodnil tím, že žalobkyně v průběhu řízení uvedla nepravdivé a nespolehlivé údaje. Soud se neztotožňuje se skutkovým hodnocením, které vzal žalovaný za klíčové pro závěr o nemožnosti uplatnit zvláštní opatření dle § 47 zákona o azylu, a považuje jej za nepodložené a spekulativní.
27. Soud ve vztahu k této námitce nejprve připomíná, že zajištění představuje krajní prostředek, jehož následkem je omezení nebo (v závislosti na povaze, délce, důsledcích a způsobu zajištění) zbavení osobní svobody cizince. Jedná se o citelný zásah do základního práva jednotlivce na nedotknutelnost jeho osoby a na osobní svobodu, který je přípustný jen za podmínek stanovených zákonem a souladných s ústavním pořádkem (blíže viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 – 150, publ. pod č. 2524/2012 Sb. NSS, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2010, č. j. 9 As 5/2010 – 74, publ. pod č. 2129/2010 Sb. NSS, či nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 10/08).
28. Zvláštní opatření podle § 47 zákona o azylu je přitom možné uložit, lze-li se důvodně domnívat, že bude dostatečné k zabezpečení účasti žadatele v řízení ve věci mezinárodní ochrany. Účelem zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu je tedy zabezpečení účasti žadatele na správním řízení vedeném podle téhož zákona. Ústředním motivem uložení zvláštního opatření namísto zajištění je důvodný předpoklad, že cizinec bude se správními orgány spolupracovat při realizaci daného opatření (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2016, č. j. 7 Azs 182/2016 – 22, či rozsudek ze dne 1. 6. 2017, č. j. 1 Azs 110/2017 - 42).
29. Je pravdou, že žalobkyně nejprve v rámci prvotního screeningu uvedla jako důvod podání své žádosti o mezinárodní ochranu islamofobii a náboženské represe, a následně při poskytnutí údajů k žádosti sdělila, že není věřící a je bez politického přesvědčení. Žalobkyně rovněž při vyplňování formuláře prvotního prověřování uvedla, že se cítí zdráva a neužívá žádné léky. Obdobná odpověď žalobkyně je zachycena v souvislosti s poskytnutím údajů k její žádosti. Při pohovoru s pracovníkem SUZ žalobkyně uvedla, že v minulosti prodělala poranění a otřes mozku, v důsledku čehož zapomíná. Podle shrnutí, které obsahuje dokument o sociální anamnéze, též žalobkyně uvedla, že se u ní z důvodu závažných násilných událostí rozvinuly výrazné psychické obtíže a depresivní stavy.
30. Dle názoru soudu nejsou výše popsané rozdíly v údajích, které o sobě žalobkyně uvedla, natolik zásadní, aby mohly vést k závěru o nespolehlivosti žalobkyně a předpokladu, že žalobkyně nebude se správním orgánem spolupracovat v situaci, kdy nebude moci setrvat na území. Především je nutno reflektovat to, že jednoduchá a stručná odpověď, kterou vyžaduje vyplnění formuláře, nadto formuláře, který na základě odpovědí žadatele zpravidla vyplňuje 3. osoba (policista, pracovník žalovaného), nemusí obsáhnout vše, co by žadatel objektivně mohl k dané otázce uvést. Zároveň není vyloučeno, že žadatel se může vyjádřit nepřesně, a to nikoli úmyslně, zejména nekomunikuje-li ve svém mateřském jazyce.
31. Žalobkyně sice v žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako důvod jejího podání uvedla islamofobii a náboženské restrikce, žalovaný však měl k dispozici i popis pohovoru, který s žalobkyní vedl pracovník SUZ. Z toho, co pracovník SUZ při pohovoru s žalobkyní zaznamenal, je zřejmé, že žalobkyně souvisle popsala své traumatické zkušenosti související s fyzickým i psychickým násilím páchaným na ní jejím bývalým manželem i dalšími rodinnými příslušníky. Žalobkyně též před pracovníkem SUZ uvedla, že se identifikuje jako muslimka, ale sama sebe nevnímá jako věřící, a že tuto část své identity se snažila vyjádřit již při příjezdu do ČR. I přesto, že důvod podání žádosti o mezinárodní ochranu nekoresponduje s údaji, které o sobě žalobkyně uvedla následně, je zřejmé, že žalobkyně při poskytnutí údajů ke své žádosti popsala svůj vztah k náboženství (islámu) shodně tak, jak o něm předtím hovořila při pohovoru s pracovníkem SUZ, tedy že žalobkyně je islámského náboženského přesvědčení, ale věřící není. Ostatně i žalovaný považoval za potřebné se během pohovoru vedeného s žalobkyní dne 5. 8. 2026 dotázat na to, jak žalobkyně chápe termín islamofobie. Z její odpovědi je pak patrno, že žalobkyně použila slovo, jehož významu zjevně neporozuměla správně. Na tomto místě soud souhlasí s žalobkyní, že pohovor, byť s ní provedený až po vydání napadeného rozhodnutí, ilustruje pochybnost žalovaného o tom, zda žalobkyně zná přesný význam použitého slova islamofobie. Žalobkyni tedy nelze vytýkat například to, že by se účelově snažila správní orgán oklamat, resp. že by původně proklamovaným důvodem podání žádosti zastírala jiný, skutečný důvod, a že tedy vědomě uvedla nepravdivé a nesprávné údaje.
32. Soud též nesdílí názor žalovaného, že věrohodnost žalobkyně snižují její odpovědi na dotazy ohledně zdravotního stavu. Údaje poskytované žadatelem o mezinárodní ochranu v průběhu řízení je třeba hodnotit v kontextu všech dosavadních zjištění a nikoli selektivně tak, jak to učinil žalovaný. Skutečnost, že žalobkyně v odpovědích na otázky týkající se jejího zdravotního stavu uvedla, že je zdráva, nevylučuje existenci stavu její zranitelnosti. I když je ochrana tělesného a duševního zdraví žadatele se zvláštními potřebami při přijetí prvořadým zájmem vnitrostátních orgánů (viz čl. 13 směrnice 2024/1346), nelze zranitelnost žadatele chápat úzce jen jako soubor konkrétních zdravotních problémů žadatele. Žalobkyně při vyplňování formuláře prvotního prověřování uvedla toliko, že se v současné době cítí zdráva a neužívá žádné léky. Následně v souvislosti s poskytnutím údajů ke své žádosti též uvedla, že se psychicky cítí dobře. Soud tyto odpovědi nepovažuje za tvrzení, která by popírala zjištění o zranitelnosti žalobkyně. Obecný dotaz týkající se zdravotního stavu může žadatel chápat (pouze) tak, že se má vyjádřit k tomu, zda aktuálně trpí konkrétním diagnostikovaným (fyzickým i psychickým) onemocněním, případně zda v souvislosti s ním užívá léky. Žalobkyni proto nelze klást k tíži, že odpovědi na tyto otázky nerozvinula v intencích skutkových okolností, v nichž pracovník SUZ shledal její zranitelnost. Žalovaný ostatně ani nevysvětlil, jakou motivací by žalobkyně měla být vedena k tomu, aby popírala svou zranitelnost. Jinak řečeno, z odpovědi na velmi obecně formulovanou otázku nelze bez dalšího dovozovat, že žadatel měl v úmyslu uvádět nepravdivá tvrzení.
33. Nelze též přehlédnout, že žalobkyně svůj azylový příběh popsala při pohovoru konaném dne 5. 8. 2026 shodně jako předtím s pracovníkem SUZ. Soud si je vědom toho, že žalovaný nemohl dokončit pohovor vedený s žalobkyní dne 30. 7. 2026, neboť žalobkyně vzápětí po zahájení pohovoru sdělila, že v ruském jazyce není schopna svou situaci vysvětlit. Na druhou stranu však není možné žalobkyni vytýkat, že vedle svého mateřského jazyka uvedla i další jazyky, jimiž je schopna se dorozumět. Tato „schopnost se dorozumět“ nemusí totiž vždy znamenat, že žadatel mluví dalším jazykem plynně jako svou mateřskou řečí.
34. Zcela nepodložený je též závěr žalovaného, který dovodil účelovost podané žádosti z toho, že žalobkyně v minulosti cestovala do zemí EU, případně třetích zemí, a nikdy o mezinárodní ochranu nepožádala. Skutečnost, že žalobkyně dříve v rámci svých cest do zahraničí nepožádala o mezinárodní ochranu, resp. skutečnost, že žalobkyně se vždy z těchto cest vrátila do své domovské země, sama o sobě není ukazatelem účelového jednání žalobkyně. V této souvislosti je též nutno poukázat na popis životních událostí, o kterých žalobkyně hovořila při pohovoru s pracovníkem SUZ. Z nich je patrno, že žalobkyně měla dlouhou dobu oporu ve své matce, která však nedávno zemřela. Vztahy mezi žalobkyní a jejím otcem a sestrami se poté zhoršily. Z takto vylíčených okolností lze usuzovat na to, že situace žalobkyně se vyvíjela a žalobkyně mohla teprve postupně nabývat přesvědčení, že se v Uzbekistánu necítí bezpečně. Žalovaný tyto okolnosti nevzal v úvahu, resp. je vůbec nehodnotil. Nutno proto uzavřít, že i tento dílčí závěr žalovaného není opřen o relevantní skutečnosti, a je tak nepřezkoumatelný.
35. Pro úplnost soud dodává, resp. znovu připomíná, že žalobkyně vylíčila okolnosti týkající se jejích rodinných vztahů i důvodů, proč požádala o mezinárodní ochranu, při svém výslechu dne 5. 8. 2026. Ačkoli žalovaný rozhodl dříve, než byl proveden tento výslech žalobkyně, mohl v intencích § 46c zákona o azylu přehodnotit svůj závěr o existenci důvodů zajištění právě v návaznosti na skutečnosti zjištěné při výslechu žalobkyně dne 5. 8. 2026.
36. Soud tedy shrnuje, že žalovaný se uchýlil jen ke spekulacím a domněnkám a svůj závěr o nevěrohodnosti a nespolehlivosti žalobkyně řádně a přezkoumatelně neodůvodnil. Nemohl tak uzavřít, že uložení zvláštních opatření je v případě žalobkyně vyloučeno.
37. K poslednímu žalobnímu bodu soud uvádí, že tuto námitku je nyní předčasné hodnotit. Není-li postaveno na jisto, zda na straně žalobkyně existovaly důvody vylučující uložení zvláštních opatření namísto zajištění, nemůže být postaveno najisto ani to, zda bylo možné rozhodovat o době trvání zajištění. Nad rámec nutného vypořádání soud však uvádí, že i doba, po kterou má zajištění trvat, musí být řádně odůvodněna individuálními okolnostmi případu. Nelze proto akceptovat odůvodnění, které se opírá jen o obecné tvrzení, že posouzení žádosti v sobě zahrnuje i případný soudní přezkum.
38. Soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je v části týkající se posouzení možnosti uložení zvláštního opatření ve smyslu § 46a odst. 1 ve spojení s § 47 zákona o azylu nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Soud proto napadené rozhodnutí zrušil podle § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
39. Druhý výrok rozsudku o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobkyně měla ve věci úspěch, a proto jí náleží právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení proti žalovanému, který ve věci úspěšný nebyl. Výše těchto nákladů je tvořena odměnou za zastoupení žalobkyně advokátem, a to za dva úkony právní služby po 4 620 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby) včetně náhrady hotových výdajů po 450 Kč dle § 9 odst. 5, § 11 odst. 1 a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Celková výše nákladů, které žalobkyni v tomto řízení vznikly, činí 10 140 Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v této výši, a to ve stanovené lhůtě k rukám právního zástupce žalobkyně advokáta Mgr. et Bc. Filipa Schmidta, LL.M. (§ 149 o.s.ř. ve spojení s § 64 s. ř. s.).
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud.
Praha 3. září 2026
Mgr. Věra Jachurová v.r.
soudce
Shodu s prvopisem potvrzuje X.