Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

31 A 27/2026 - 22

10

č. j. 31A 27/2026

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Jurečkovou ve věci

žalobce V. K., dat. nar. X

místo pobytu X

zastoupeného JUDr. Veronikou Pupalovou, advokátkou

se sídlem Májová 606/35, 350 02 Cheb

proti

žalovanému Ministerstvo vnitra,

se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7

v řízení na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného

takto:

I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 22. 5. 20026 jeho žádost o dočasnou ochranu, zaevidovanou pod sp. zn. OAM – 0395547DO-2026, jako nepřijatelnou, byl nezákonný.

II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobci o dočasnou ochranu ze dne 22. 5. 2026, zaevidované pod sp. zn. OAM-0395547/DO-2026.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12 269 Kč k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Veroniky Pupalové, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

I.

Základ sporu

1. Podanou žalobou se žalobce domáhá ochrany před nezákonným zásahu žalovaného, který spatřuje ve vrácení jeho žádosti o udělení dočasné ochrany podle , o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny (dále jen „“ nebo „lex Ukrajina“), jako nepřijatelné. Žalovaný takto postupoval v důsledku toho, že žalobce nepobýval na Ukrajině před 24. únorem 2022. Dospěl proto k závěru, že byly naplněny podmínky nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu ve smyslu ustanovení .

II.

Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

2. Žalobce brojí proti postupu žalovaného, kterým byla jeho žádost o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 22. 5. 2026, evidovaná pod č. j. OAM-0395547/DO-2026, vrácena jako nepřijatelná. Žalovaný vycházel ze závěru, že žalobce neprokázal splnění podmínek stanovených v § 3 lex Ukrajina, a není tudíž osobou, které lze dočasnou ochranu poskytnout.

3. Žalobce s tímto závěrem nesouhlasí a namítá, že podmínky pro poskytnutí dočasné ochrany splňuje. Uvádí, že žalovanému prokázal své ukrajinské státní občanství a rovněž skutečnost, že nedisponuje jiným pobytovým oprávněním na území Evropské unie. Má za to, že žalovaný po něm nepožadoval předložení dalších podkladů ani nevedl dostatečné dokazování rozhodných skutečností. Podle žalobce byl proto postup žalovaného nezákonný a jeho žádost neměla být bez dalšího označena za nepřijatelnou.

4. Žalobce dále odkazuje na aktuální judikaturu Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora Evropské unie týkající se výkladu podmínek pro poskytování dočasné ochrany, zejména na rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2025, č. j. -42, a rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci Krasiliva. Z těchto rozhodnutí dovozuje, že vrácení žádosti jako nepřijatelné představuje úkon podléhající soudnímu přezkumu.

5. Ve prospěch své argumentace žalobce dále poukazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2025, č. j. -25, který se podle jeho názoru zabýval skutkově obdobnou situací. Z uvedeného rozsudku dovozuje, že při posuzování splnění podmínek pro poskytnutí dočasné ochrany nelze vycházet pouze z jednotlivých formálních skutečností, ale je třeba zkoumat konkrétní individuální okolnosti případu. Současně odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž samotná existence pobytového oprávnění v jiném státě bez dalšího neznamená, že žadatel nesplňuje podmínky pro poskytnutí dočasné ochrany, a správní orgány jsou povinny zabývat se skutečným způsobem využívání takového oprávnění a individuálními poměry žadatele.

6. Žalobce rovněž odkazuje na další rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, z nichž podle jeho názoru vyplývá, že unijní ani vnitrostátní právní úprava nevyžadují, aby osoba žádající o dočasnou ochranu vstoupila na území členských států Evropské unie přímo z území Ukrajiny. Dovozuje z nich, že za vysídlenou osobu lze považovat i osobu, která před podáním žádosti pobývala v jiném státě, případně na určitou dobu Ukrajinu opustila a následně se na její území vrátila.

7. Žalobce zejména zdůrazňuje, že skutečnost, že se dne 24. 2. 2022 nenacházel na území Ukrajiny, sama o sobě nevylučuje možnost poskytnutí dočasné ochrany. Tvrdí, že do České republiky přicestoval z Ukrajiny dne 31. 1. 2022, následně se však na Ukrajinu vrátil a znovu ji opustil až v době probíhajícího ozbrojeného konfliktu. Podle jeho názoru je proto rozhodující celkové posouzení jeho životních poměrů a vazeb na Ukrajinu, nikoliv pouhé zjištění, kde se nacházel právě dne 24. 2. 2022.

8. V této souvislosti žalobce odkazuje na závěry vyslovené v již uvedeném rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -25, podle nichž je při výkladu pojmu „pobývat na Ukrajině“ třeba hodnotit zejména to, zda měl žadatel na Ukrajině své bydliště, těžiště životních zájmů a zda zde fakticky dlouhodobě žil. Má za to, že správní orgán se těmito okolnostmi v jeho případě dostatečně nezabýval.

9. Žalobce uvádí, že je občanem Ukrajiny a držitelem ukrajinského pobytového oprávnění. Na Ukrajině dlouhodobě žil a opustil ji v souvislosti s ozbrojeným konfliktem. Popsal své rodinné a sociální vazby k České republice s tím, že jeho cílem bylo legalizovat svůj pobyt prostřednictvím institutu dočasné ochrany. Postup žalovaného proto považuje za nezákonný zásah do svých práv.

10. V žalobě dále argumentuje závěry rozsudku NSS č. j. -42, podle něhož institut dočasné ochrany představuje mechanismus realizace práv osob požívajících ochrany podle příslušných unijních předpisů a členské státy jsou povinny těmto osobám poskytnout odpovídající pobytové oprávnění.

11. Konečně žalobce odkazuje rovněž na usnesení NSS ze dne 7. 5. 2026, č. j. -14, z něhož dovozuje, že samotná skutečnost, že osoba opustila Ukrajinu před 24. 2. 2022, nevylučuje možnost poskytnutí dočasné ochrany, jestliže se následně na Ukrajinu vrátila a opět ji opustila v souvislosti s pokračujícím ozbrojeným konfliktem. Podle žalobce správní orgány nemohou bez dalšího vycházet pouze z dřívějšího vycestování z Ukrajiny, ale musí zkoumat veškeré relevantní skutkové okolnosti konkrétního případu.

12. Žalobce je proto přesvědčen, že jeho žádost o dočasnou ochranu měla být přijata a věcně posouzena. Navrhuje, aby soud postup žalovaného shledal nezákonným a poskytl mu odpovídající soudní ochranu.

13. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhuje její zamítnutí. Uvádí, že postupoval v souladu s § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina, podle něhož je žádost o dočasnou ochranu nepřijatelná, jestliže ji podal cizinec, který nespadá do okruhu osob vymezených v § 3 tohoto zákona.

14. Žalovaný poukazuje na to, že podle § 3 odst. 1 lex Ukrajina se dočasná ochrana poskytuje osobám, na něž dopadá prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382. Podle čl. 2 odst. 1 tohoto rozhodnutí se dočasná ochrana vztahuje zejména na ukrajinské státní příslušníky, kteří pobývali na Ukrajině před 24. 2. 2022 a byli z Ukrajiny vysídleni dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze Ruské federace. Zároveň odkazuje na definici vysídlených osob obsaženou v čl. 2 písm. c) směrnice 2001/55/ES, podle níž musí jít o osoby, které musely opustit svou zemi původu v důsledku nastalé situace a nemohou se do ní za bezpečných a trvalých podmínek vrátit.

15. Podle žalovaného je nesporné, že žalobce je státním občanem Ukrajiny. Nesplňuje však další nezbytnou podmínku, neboť před 24. 2. 2022 nepobýval na území Ukrajiny. Žalovaný v této souvislosti odkazuje na cestovní pas žalobce, z něhož vyplývá, že žalobce dne 31. 1. 2022 vstoupil na území Evropské unie. V cestovním pasu následně nejsou zaznamenány žádné další hraniční přechody, které by nasvědčovaly tomu, že by žalobce Evropskou unii opustil a na Ukrajinu se vrátil. Současně žalobce sám v žádosti o dočasnou ochranu uvedl, že se dne 24. 2. 2022 nacházel na území České republiky. Žalovaný proto považuje za prokázané, že žalobce ke dni zahájení ozbrojeného konfliktu na Ukrajině na jejím území nepobýval.

16. Žalovaný si je vědom judikatury správních soudů, podle níž je pojem „pobývat na Ukrajině“ nutno vykládat extenzivně jako dlouhodobější a stálejší pobyt s těžištěm životních zájmů v této zemi. Odkazuje zejména na rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. . Má však za to, že ani při takto širokém výkladu nelze dospět k závěru, že žalobce podmínky splňuje. Z předložených údajů podle žalovaného vyplývá, že žalobce pobýval mimo Ukrajinu již před vypuknutím invaze a od svého odjezdu v lednu 2022 se na Ukrajinu nevrátil. Za těchto okolností nelze dovodit, že by na Ukrajině měl nadále těžiště svých životních zájmů.

17. Dalším důvodem nepřijatelnosti žádosti je podle žalovaného absence příčinné souvislosti mezi odchodem žalobce z Ukrajiny a ozbrojeným konfliktem. Žalovaný zdůrazňuje, že institut dočasné ochrany je určen osobám, které byly z Ukrajiny vysídleny právě v důsledku invaze ruských ozbrojených sil. Z relevantních unijních předpisů podle něj vyplývá, že situace v zemi původu musí být důvodem, proč osoba zemi opustila. Nestačí, že se do ní následně nemůže bezpečně vrátit. Podle žalovaného proto zpravidla nemají na dočasnou ochranu nárok ukrajinští státní příslušníci, kteří se již před 24. 2. 2022 nacházeli mimo území Ukrajiny z pracovních, studijních, rodinných či jiných důvodů.

18. V této souvislosti žalovaný zdůrazňuje, že žalobce opustil Ukrajinu ještě před zahájením invaze a podle údajů obsažených v cestovním pase od ledna 2022 území Evropské unie neopustil. Zároveň poukazuje na tvrzení samotného žalobce, podle něhož se dobrovolně rozhodl žít v České republice, kde má rodinné zázemí, sociální vazby a okruh přátel. Takové okolnosti podle žalovaného svědčí o dobrovolném a dlouhodobějším usazení na území České republiky, nikoliv o vysídlení ve smyslu směrnice 2001/55/ES.

19. Žalovaný se rovněž vyjadřuje k judikatuře, jíž žalobce argumentuje. K rozsudku NSS č. j. -21 uvádí, že jeho závěry naopak podporují postup žalovaného. Z uvedeného rozsudku totiž plyne, že správní orgán musí zkoumat, zda žadatel pobytové oprávnění v jiném státě skutečně využíval. Podle žalovaného bylo v projednávané věci prokázáno, že žalobce zaměstnanecké vízum aktivně využíval k pobytu a výkonu zaměstnání v České republice.

20. Obdobně žalovaný nesouhlasí s výkladem rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. , kterého se žalobce dovolává. Podle žalovaného skutkové okolnosti této věci svědčí spíše v jeho prospěch, neboť žalobce sám odpovídá popisu osoby, která před 24. 2. 2022 pobývala mimo Ukrajinu na základě pobytového oprávnění a měla mimo její území vytvořeno životní zázemí.

21. Za nedůvodný považuje žalovaný rovněž odkaz žalobce na usnesení NSS č. j. -14. Zdůrazňuje, že uvedené rozhodnutí se týkalo situace, kdy se žadatel po svém odjezdu na Ukrajinu skutečně vrátil a teprve následně ji znovu opustil v souvislosti s pokračujícím ozbrojeným konfliktem. Žalobce sice obdobný skutkový průběh tvrdí, tato tvrzení však nijak nedokládá. Naopak z jeho cestovního pasu podle žalovaného vyplývá pouze jediný vstup na území Evropské unie dne 31. 1. 2022, aniž by existoval jakýkoliv záznam o následném návratu na Ukrajinu či opětovném vstupu do Evropské unie. Skutkové okolnosti, na nichž stojí žalobcem citovaná judikatura, proto podle žalovaného v projednávané věci zcela chybějí.

22. Žalovaný dále odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2026, č. j. –18. Z něj podle jeho názoru vyplývá, že je-li prokázáno, že se žadatel ke dni zahájení invaze nenacházel na Ukrajině, je na něm, aby tvrdil a prokázal existenci těžiště svých životních zájmů na Ukrajině. Pokud tak neučiní, nelze po správním orgánu požadovat, aby sám vyhledával okolnosti svědčící ve prospěch udělení dočasné ochrany. Žalovaný uvádí, že žalobce existenci těžiště svých zájmů na Ukrajině netvrdil již v žádosti o dočasnou ochranu a podle jeho názoru ji netvrdí ani v podané žalobě.

23. Dále žalovaný poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž se řízení o poskytnutí dočasné ochrany řídí zásadami rychlosti a hospodárnosti. Jestliže je již z údajů předložených žadatelem zřejmé, že podmínky pro poskytnutí dočasné ochrany splněny nejsou, není správní orgán povinen provádět další podrobné zjišťování skutkového stavu. V projednávané věci měl žalovaný za to, že z cestovního pasu žalobce a z údajů uvedených v jeho žádosti jednoznačně vyplývá nesplnění základních podmínek stanovených právní úpravou.

24. Na podporu svého výkladu žalovaný odkazuje rovněž na Operační pokyny Evropské komise k provádění rozhodnutí Rady 2022/382, obsažené ve sdělení Komise 2022/C 126 I/01. Z těchto pokynů podle žalovaného vyplývá, že dočasná ochrana se zpravidla nevztahuje na ukrajinské státní příslušníky, kteří se již před 24. 2. 2022 nacházeli mimo území Ukrajiny například z pracovních, studijních, rodinných nebo jiných důvodů.

25. Žalovaný proto uzavírá, že žalobce nesplňuje podmínky pro zařazení mezi osoby, na něž dopadá prováděcí rozhodnutí Rady 2022/382, neboť před 24. 2. 2022 nepobýval na Ukrajině ani ve smyslu judikaturou rozvinutého extenzivního výkladu tohoto pojmu a současně není dána příčinná souvislost mezi jeho příchodem do České republiky a ozbrojeným konfliktem na Ukrajině. Žalovaný má za to, že rozhodné skutečnosti zjistil v dostatečném rozsahu a žádost žalobce správně posoudil jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina. Z těchto důvodů navrhuje, aby soud žalobu zamítl.

III.

Posouzení žaloby

26. Soud konstatuje, že žaloba byla podána v zákonné lhůtě, je tedy včasná.

27. Podle § 5 odst. 2 Lex Ukrajina platí, že „Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky nepřijatelnou žádost cizinci vrátí a sdělí mu důvod nepřijatelnosti; soudní přezkum je vyloučen“. Správní soudy ale v minulosti konstatovaly, že výluku soudního přezkumu podle tohoto ustanovení nelze aplikovat pro její nesoulad s právem EU (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 174/2024–42, bod 25). Žaloba je tedy také přípustná. O žalobě rozhodl soud bez nařízení jednání v souladu s , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), neboť žalovaný s tímto postupem ve vyjádření k žalobě výslovně souhlasil a žalobce s ním po poučení soudem nevyslovil nesouhlas. Nařídit jednání nebylo třeba ani kvůli dokazování, skutkový stav nebyl mezi účastníky sporný.

28. Ochranu podle a násl. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byly zaměřeny přímo proti němu nebo v jejich důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle a násl. poskytnout (srov. rozsudek NSS č. j. , č. 603/2005 Sb. NSS, ze 17. 3. 2008).

29. Podle § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina je tedy žádost nepřijatelná, jestliže je podána cizincem, který není uveden v § 3. Podle § 3 odst. 1 Lex Ukrajina „Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky uděluje dočasnou ochranu cizincům, na které se povinně vztahuje rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a)“, tím je myšleno prováděcí rozhodnutí, podle jehož čl. 2 odst. 1 platí: „Toto rozhodnutí se vztahuje na následující kategorie osob vysídlených z Ukrajiny dne 24. února 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil, jež v uvedený den začala: a) ukrajinští státní příslušníci pobývající na Ukrajině před 24. únorem 2022; b) osoby bez státní příslušnosti a státní příslušníci třetích zemí jiných než Ukrajiny, kterým byla před 24. únorem 2022 poskytnuta mezinárodní ochrana nebo odpovídající vnitrostátní ochrana na Ukrajině, a c) rodinní příslušníci osob uvedených v písmenech a) a b)“ .

1. Prováděcí rozhodnutí se tedy dotýká osob, které jsou vymezeny především tím, že byly vysídleny dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil; tato podmínka je společná pro všechny tři kategorie osob, na které prováděcí rozhodnutí dopadá. Pro přiznání postavení osoby oprávněné podle § 3 Lex Ukrajina je tak zapotřebí kumulativního splnění podmínky (i) pobytu na Ukrajině před 24. 2. 2022 a (ii) vysídlení z Ukrajiny dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil.

2. Výkladem pojmu „pobývání na Ukrajině“ se správní soudy již zabývaly. V rozsudku ze dne 17. 8. 2023, č. j. ‑ 32, Městský soud v Praze vysvětlil, že pod tímto pojmem si lze představit v prvé řadě to, že se žadatel musel na Ukrajině fyzicky nacházet. Z užití pojmu pobývat (nikoli zdržovat či nacházet se) a znění dalších jazykových verzí (residing atd.) lze nad rámec toho dovodit, že by mělo jít o dlouhodobější, stálejší pobyt, jak uváděl žalovaný ve svém vyjádření. Žadatel by skutečně měl na Ukrajině pobývat dlouhodobě (mít tam bydliště, těžiště svých zájmů, žít tam (bod 27. odůvodnění tohoto rozsudku). Uvedený závěr následně aprobovaly i další senáty zdejšího soudu (viz např. rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2023 č. j. 11 A 111/2023–62, ze dne 26. 3. 2024, č. j. 15 A 137/2023–62, či ze dne 27. 1. 2026, č. j. 15 A 183/202023–62 Z tohoto závěru přitom vycházel také Nejvyšší správní soud (viz jeho rozsudky ze dne 20. 5. 2025 č. j. –20, ze dne 7. 3. 2025 č. j. –20, nebo ze dne 6. 3. 2025, č. j. –14). Žalobce v této souvislosti správně odkazoval také na rozsudek městského soudu ze dne 3. 12. 2025, č. j. 8 A 140/2025–25.

30. Druhou podmínkou pro přiznání účastníku řízení postavení osoby oprávněné podle § 3 Lex Ukrajina je zjištění, zda k vysídlení žalobce z Ukrajiny došlo dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil. Městský soud v Praze k této podmínce ve svém rozsudku ze dne 20. 6. 2025, č. j. – 37, v bodech 22 až 26 vyložil, že pojem vysídlení ve smyslu čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí je třeba vykládat jako jakékoli, a to i opakované, opuštění státu, k němuž došlo v době od 24. 2. 2022 dále v důsledku válečného konfliktu.

31. Soud nejprve posoudil první z podmínek rozhodných pro závěr, zda žalobce spadá do osobního rozsahu prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, tedy zda pobýval na Ukrajině před 24. 2. 2022.

32. Jak již bylo uvedeno výše, pojem „pobývat na Ukrajině“ nelze vykládat čistě formálně jako fyzickou přítomnost na území Ukrajiny právě dne 24. 2. 2022. Judikatura správních soudů dovodila, že je třeba zkoumat, zda měl žadatel na Ukrajině své bydliště, těžiště životních zájmů, rodinné, sociální či majetkové vazby a zda zde dlouhodobě fakticky žil. Samotná skutečnost, že se žadatel dne 24. 2. 2022 nacházel mimo území Ukrajiny, proto bez dalšího nevylučuje závěr, že na Ukrajině před tímto datem pobýval ve smyslu čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí.

33. Žalovaný však své posouzení této otázky založil v podstatě výlučně na zjištění, že žalobce dne 31. 1. 2022 odcestoval do České republiky a dne 24. 2. 2022 se na území Ukrajiny nenacházel. Z odůvodnění napadeného postupu není patrné, že by se žalovaný blíže zabýval tím, zda měl žalobce na Ukrajině zachováno těžiště svých životních zájmů, případně jaký význam mají okolnosti svědčící o jeho vazbách k Ukrajině a k České republice. Již z tohoto důvodu není závěr žalovaného o nesplnění první podmínky zcela přesvědčivý.

34. Soud nicméně považuje za rozhodující zejména posouzení druhé podmínky, tedy zda byl žalobce z Ukrajiny vysídlen dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil.

35. Jak bylo uvedeno výše, Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 20. 6. 2025, č. j. -37, dovodil, že pojem vysídlení je třeba vykládat materiálně a v souladu s účelem institutu dočasné ochrany. Za vysídlení proto nelze považovat pouze první odchod z Ukrajiny, ale i její následné opuštění po 24. 2. 2022, pokud k němu došlo v příčinné souvislosti s probíhajícím ozbrojeným konfliktem. Tento přístup následně aproboval rovněž Nejvyšší správní soud.

36. Žalobce od počátku tvrdí, že ačkoli dne 24. 2. 2022 pobýval na území České republiky, následně se na Ukrajinu vrátil a znovu ji opustil až v době probíhajícího ozbrojeného konfliktu. Právě tato tvrzení jsou přitom z hlediska druhé podmínky potenciálně rozhodná. Pokud by byla pravdivá, mohla by nasvědčovat tomu, že žalobce byl z Ukrajiny vysídlen ve smyslu čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí.

37. Žalovaný tato tvrzení odmítl s odkazem na skutečnost, že v cestovním pasu žalobce není zaznamenán žádný další vstup na území Evropské unie po dni 31. 1. 2022. Taková okolnost však sama o sobě bez dalšího nepostačuje k jednoznačnému závěru, že tvrzený návrat žalobce na Ukrajinu a její následné opuštění byly vyloučeny. Z odůvodnění napadeného postupu nevyplývá, že by se žalovaný jakkoli zabýval samotným obsahem žalobcových tvrzení nebo zvažoval možnost jejich ověření.

38. Za této situace nelze přisvědčit závěru žalovaného, že bylo postaveno najisto, že žalobce nespadá do osobního rozsahu prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382. Naopak zůstala otevřena skutková otázka, která může mít zásadní význam právě pro posouzení podmínky vysídlení v důsledku ozbrojeného konfliktu. V takové situaci nelze důvod nepřijatelnosti žádosti považovat za zjevný a nepochybný.

39. Soud proto dospěl k závěru, že žalovaný neprokázal existenci důvodu nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina. Jeho závěr, že žalobce nespadá mezi osoby uvedené v § 3 lex Ukrajina, byl učiněn předčasně a na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Za této situace nebyly splněny podmínky pro vrácení žádosti jako nepřijatelné.

40. Soud proto uzavírá, že druhá i třetí podmínka zásahové žaloby jsou splněny. Postup žalovaného spočívající ve vrácení žádosti žalobce o dočasnou ochranu jako nepřijatelné představoval nezákonný zásah ve smyslu Žalobě proto soud podle vyhověl, určil nezákonnost zásahu, zakázal žalovanému v porušování práv žalobce pokračovat a přikázal mu obnovit stav před zásahem tím, že bude se žádostí žalobce o dočasnou ochranu dále nakládat v souladu se zákonem a právním názorem vysloveným v tomto rozsudku.

41. Soud nepřehlédl argumentaci žalovaného opřenou o rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2026, č. j. -18. Přestože se uvedené rozhodnutí rovněž týkalo výkladu § 3 a § 5 lex Ukrajina, soud neshledal jeho závěry pro nyní projednávanou věc plně přiléhavými.

42. Předně je třeba uvést, že skutkové okolnosti obou věcí nejsou totožné. Ve věci vedené pod sp. zn. soud vycházel ze skutkového stavu, podle něhož žalobce dlouhodobě pobýval na základě pobytového oprávnění v Polské republice, přičemž z dostupných podkladů nevyplývalo, že by se po svém odjezdu do schengenského prostoru na Ukrajinu vrátil nebo že by na jejím území nadále měl zachováno těžiště svých životních zájmů. Současně žalobce ani v soudním řízení netvrdil konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možno takové vazby na Ukrajinu dovodit.

43. V projednávané věci je však situace odlišná. Žalobce od počátku tvrdí, že po svém vycestování z Ukrajiny se na její území opětovně vrátil a následně je znovu opustil v době probíhajícího ozbrojeného konfliktu. Současně právě tato skutková tvrzení zakládají možnost aplikace závěrů vyslovených v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2025, č. j. -37, v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2026, č. j. -14, a následně rovněž v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2026, č. j. -14, které připouštějí, že podmínku vysídlení může naplnit i osoba, která Ukrajinu opustila opakovaně, pokud její pozdější odchod souvisel s trvajícím ozbrojeným konfliktem.

44. Nad rámec uvedeného se zdejší soud neztotožňuje ani s obecnější úvahou obsaženou v rozsudku č. j. -18, podle níž již ve fázi posuzování přijatelnosti žádosti nese žadatel plné břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně všech skutečností významných pro poskytnutí dočasné ochrany.

45. Institut nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 lex Ukrajina představuje výjimku, která správnímu orgánu umožňuje žádost vůbec nepřijmout a nepřistoupit k jejímu věcnému posouzení. Takový postup proto přichází v úvahu pouze tehdy, jsou-li důvody nepřijatelnosti zjevné a nevyvolávají žádné relevantní skutkové ani právní pochybnosti. Smyslem tohoto institutu není přenášet na žadatele již v okamžiku podání žádosti povinnost prokázat veškeré skutečnosti rozhodné pro meritorní posouzení nároku na dočasnou ochranu.

46. Jinými slovy, fázi posuzování přijatelnosti žádosti nelze směšovat s vlastním řízením o poskytnutí dočasné ochrany. Je-li žadatelovou argumentací otevřena skutková otázka, která může mít význam pro posouzení podmínek podle § 3 lex Ukrajina, nemůže být bez dalšího uzavřena pouze odkazem na nedostatek důkazů předložených při samotném podání žádosti. V takové situaci je namístě žádost přijmout a teprve následně v rámci jejího věcného posouzení hodnotit, zda tvrzené skutečnosti obstojí a zda byly dostatečně prokázány.

47. Opačný přístup by ve svém důsledku vedl k tomu, že by správní orgán prostřednictvím institutu nepřijatelnosti fakticky předjímal meritorní výsledek řízení, aniž by žadateli poskytl prostor k uplatnění a doložení rozhodných skutečností. Takový výklad je podle názoru soudu obtížně slučitelný jak s účelem prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382, tak s judikaturou správních soudů, která opakovaně zdůrazňuje mimořádný a ochranný charakter institutu dočasné ochrany.

48. Soud proto uzavírá, že samotná skutečnost, že žalobce při podání žádosti neprokázal bez jakýchkoliv pochybností splnění všech podmínek pro poskytnutí dočasné ochrany, nemohla bez dalšího odůvodnit závěr o nepřijatelnosti jeho žádosti podle § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina. Za situace, kdy tvrzené skutkové okolnosti mohly nasvědčovat tomu, že žalobce spadá do osobního rozsahu prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382, měl žalovaný jeho žádost přijmout a podrobit ji řádnému věcnému posouzení, nikoliv ji odmítnout již v samotném počátku řízení.

IV.

Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

49. Soud proto uzavírá, že žalovaný nebyl oprávněn žádost žalobce vrátit jako nepřijatelnou podle . Byl naopak povinen žádost přijmout, vést o ní odpovídající řízení a v jeho rámci ověřit všechny skutkově významné okolnosti. Teprve na základě takto vedeného řízení mohl učinit závěr o dalším procesním postupu. Tím, že tak neučinil a žádost žalobce bez věcného projednání vrátil, zasáhl nezákonně do jeho veřejných subjektivních práv.

50. Soud proto podle vyslovil, že zásah žalovaného spočívající ve vrácení žádosti žalobce o dočasnou ochranu jako nepřijatelné byl nezákonný, a současně žalovanému uložil obnovit stav před tímto zásahem, tedy žádost žalobce přijmout a dále o postupovat v souladu s právním názorem soudu.

51. Výrok o náhradě nákladů řízení má oporu v , podle něhož účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

52. Žalobce měl ve věci plný úspěch, proto mu soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Ty spočívají v nákladech právního zastoupení za dva úkony právní služby, a to převzetí a přípravu zastoupení a podání žaloby, každý ve výši 4 620 Kč, dále v paušální náhradě hotových výdajů za dva úkony po 450 Kč. Celkem tak činí 10 140 Kč. Protože zástupkyně žalobce je plátkyní DPH, zvyšuje se tato částka o 21 %, tedy o 2 129,40 Kč. Celková náhrada nákladů řízení proto činí 12 269 Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 4. září 2026

Mgr. Jana Jurečková v.r.

samosoudkyně

Shodu s prvopisem potvrzuje J. V.