Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
31 A 23/2026 - 17.pdf
PDF · 0 B
No categories available
31 A 23/2026 - 17
13
č. j. 31A 23/2026
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Jurečkovou ve věci
žalobce D. M. st. přísl. Ukrajina,
bytem X
právně zastoupen JUDr. Veronikou Pupalovou, advokátkou,
se sídlem Májová 606/35, Cheb
proti
žalovanému Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
v řízení o žalobě na ochranu proti nezákonnému zásahu
takto:
I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 13. 5. 2026 jeho žádost o dočasnou ochranu, zaevidovanou pod sp. zn. OAM-0393898/DO-2026, jako nepřijatelnou, byl nezákonný.
II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobci o dočasnou ochranu ze dne 13. 5. 2026, zaevidované pod sp. zn. OAM-0393898/DO-2026
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12 269 Kč k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Veroniky Pupalové, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
Základ sporu
1. Podanou žalobou se žalobce domáhá ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který spatřuje ve vrácení jeho žádosti o udělení dočasné ochrany podle zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny (dále jen „zákon č. 65/2022“ nebo „lex Ukrajina“), jako nepřijatelné. K tomuto postupu došlo dne 13. 5. 2026, kdy žalovaný žádost žalobce vrátil jako nepřijatelnou s tím, že žalobci již byla dočasná ochrana udělena v jiném členském státě Evropské unie (Rumunsko).
II.
Obsah žaloby a vyjádření žalovaného
2. Žalobce namítá, že ke dni podání žádosti splňoval podmínky pro udělení dočasné ochrany v České republice, a jeho žádost proto neměla být žalovaným vyhodnocena jako nepřijatelná. Nesouhlasí zejména se závěrem žalovaného, že podání žádosti bránila skutečnost, že již disponoval dočasnou ochranou udělenou jiným členským státem Evropské unie a že ve vztahu k němu byly splněny podmínky § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina ve spojení s § 3 odst. 3 téhož zákona.
3. Podle žalobce je postup žalovaného nezákonný, neboť nově zakotvený důvod nepřijatelnosti žádosti odporuje právu Evropské unie a ustálené soudní judikatuře. Uvádí, že ustanovení § 3 odst. 3 lex Ukrajina, z něhož žalovaný vycházel, nemůže mít přednost před požadavky vyplývajícími z unijního práva ani vést k vyloučení věcného posouzení žádosti. V této souvislosti odkazuje zejména na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2025, čj. 18 A 85/2025-21, který navazuje na další rozhodnutí městského soudu ve skutkově obdobných věcech. Z citované judikatury žalobce dovozuje, že nově vložený důvod nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina nemohl změnit závěry předchozí judikatury, podle níž není žalovaný oprávněn plošně odmítat přijímat žádosti o dočasnou ochranu pouze s odkazem na skutečnost, že žadatel již získal dočasnou ochranu v jiném členském státě Evropské unie.
4. Žalobce dále poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, čj. 1 Azs 174/2024-42, který podle něj vychází z judikatury Soudního dvora Evropské unie, včetně rozsudku ve věci Krasiliva. Má za to, že z uvedené judikatury jednoznačně vyplývá soudní přezkoumatelnost postupu spočívajícího ve vrácení žádosti jako nepřijatelné, jakož i nesoulad postupu žalovaného s unijním právem.
5. Žalobce rovněž odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2025, čj. 6 A 122/2024-55. Tvrdí, že v návaznosti na toto rozhodnutí žalovaný v obdobném případě vyznačil žadateli pobytové oprávnění v České republice, přestože tomuto žadateli byla dříve udělena dočasná ochrana v Rumunsku, kterou následně ukončil. Podle žalobce tak existuje správní praxe potvrzující možnost udělit pobytové oprávnění v České republice i osobě, jíž byla dočasná ochrana původně poskytnuta jiným členským státem.
6. K vlastním skutkovým okolnostem žalobce uvádí, že je státním občanem Ukrajiny a v době zahájení ozbrojeného konfliktu se nacházel na území Ukrajiny. Zemi opustil z důvodu probíhajícího válečného konfliktu a nemůže se do ní bezpečně vrátit. Usiluje o život v České republice, kde má své příbuzné a přátele. Na cestě do České republiky vstoupil nejprve na území Rumunska, které bylo prvním členským státem Evropské unie na jeho trase. Dne 30. 9. 2023 mu zde byla udělena dočasná ochrana a byl mu vydán rumunský pobytový doklad („Permis“), ačkoli podle svého tvrzení o získání dočasné ochrany v Rumunsku neusiloval. Následně požádal prostřednictvím rumunského velvyslanectví v Praze o ukončení tohoto pobytového oprávnění, přičemž dne 6. 5. 2026 obdržel potvrzení o jeho zrušení.
7. Poté, co se dozvěděl o výše uvedeném obdobném případu, dostavil se dne 13. 5. 2026 k žalovanému a podal žádost o dočasnou ochranu v České republice, přičemž předložil rovněž doklady týkající se ukončení pobytového oprávnění v Rumunsku. Žalovaný však žádost na místě posoudil jako nepřijatelnou a žalobci ji vrátil.
8. Žalobce je přesvědčen, že učinil veškeré kroky potřebné k tomu, aby mohl legálně pobývat na území České republiky. Za nezákonný zásah považuje samotné zabránění podání a řádnému projednání jeho žádosti. V této souvislosti zdůrazňuje závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 1 Azs 174/2024-42, podle něhož dočasná ochrana podle české právní úpravy ve skutečnosti představuje pobytové oprávnění, které jsou členské státy povinny držitelům dočasné ochrany vystavit a zajistit jim tak výkon práv garantovaných směrnicí o dočasné ochraně.
9. Žalobce proto uzavírá, že jeho žádost měla být žalovaným přijata a následně věcně posouzena. Odmítnutí žádosti již při jejím podání považuje za nezákonný zásah, který mu brání v legalizaci pobytu na území České republiky a zasahuje do jeho veřejných subjektivních práv.
10. Žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby. Je přesvědčen, že v projednávané věci postupoval plně v souladu se zákonem, když žádost žalobce o udělení dočasné ochrany vyhodnotil jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina.
11. Uvádí, že mezi účastníky není sporu o tom, že žalobci byla v minulosti udělena dočasná ochrana v Rumunsku. Tato skutečnost je podle žalovaného doložena údaji vedenými v platformě pro výměnu informací o držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy (Temporary Protection Platform). V evidenci je žalobce veden jako bývalý držitel dočasné ochrany v Rumunsku, přičemž označení „ia“ (inactive) signalizuje, že dočasná ochrana byla udělena, avšak příslušné pobytové oprávnění již není platné. Podle žalovaného je proto rozhodující, že žalobce oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie získal, bez ohledu na to, zda je jeho držitelem i v současnosti.
12. Žalovaný připomíná, že žádost o udělení dočasné ochrany podle § 2 odst. 1 lex Ukrajina představuje žádost o oprávnění k pobytu na území České republiky. Z pohledu unijního práva jde o žádost o vydání povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany ve smyslu čl. 8 odst. 1 směrnice Rady 2001/55/ES. Současně však § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina stanoví, že žádost je nepřijatelná, jestliže ji podá osoba, která je nebo byla držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo ve státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex, poté, co Ministerstvo vnitra učinilo oznámení podle § 3 odst. 3 uvedeného zákona.
13. K tomu žalovaný uvádí, že Ministerstvo vnitra dne 25. 8. 2025 zaslalo Evropské komisi oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků hromadného přílivu vysídlených osob ve smyslu § 3 odst. 3 lex Ukrajina a následně jej zveřejnilo na svých internetových stránkách. Podmínky předvídané v § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina proto byly v době podání žádosti žalobce splněny.
14. Podle žalovaného je citované ustanovení formulováno jednoznačně a k naplnění důvodu nepřijatelnosti postačuje, že cizinec dočasnou ochranu v jiném členském státě v minulosti získal. Není naopak rozhodné, zda je držitelem příslušného pobytového oprávnění i nadále. Žalovaný proto považuje za irelevantní tvrzení žalobce o následném ukončení pobytového oprávnění v Rumunsku.
15. Žalovaný dále uvádí, že žalobce v žádosti netvrdil žádné skutečnosti, které by umožňovaly posoudit věc jako případ sloučení rodiny podle § 51 zákona 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců ani jako případ hodný zvláštního zřetele podle § 52 téhož zákona. Za dané situace proto podle jeho názoru neměl jinou zákonnou možnost než žádost žalobce posoudit jako nepřijatelnou.
16. Ve vztahu k žalobcem zmiňovanému případu vedenému pod sp. zn. OAM-415944/DO-2024 žalovaný připouští, že v uvedené věci byla obdobnému žadateli dočasná ochrana udělena navzdory tomu, že dříve získal oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany v Rumunsku. Zdůrazňuje však, že se tak stalo výlučně v důsledku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2025, čj. 6 A 122/2024-55, a navíc ještě před přijetím nového prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 a před zakotvením důvodu nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina.
17. Žalovaný si je vědom toho, že české správní soudy v současnosti považují ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina za rozporné s právem Evropské unie, obdobně jako dříve posuzovaly ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) téhož zákona. Nesouhlasí však s tím, že by rozpor vnitrostátní úpravy s unijním právem byl již jednoznačně postaven najisto. Podle jeho názoru takový závěr může s konečnou platností učinit pouze Soudní dvůr Evropské unie.
18. V této souvislosti žalovaný poukazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C753/23 Krasiliva. Připouští, že Soudní dvůr se výslovně nevyjádřil k otázce přípustnosti sekundárního přesunu osob požívajících dočasné ochrany mezi členskými státy. Současně však zdůrazňuje bod 30 uvedeného rozsudku, z něhož podle jeho názoru vyplývá, že členské státy jsou oprávněny při rozhodování o vydání povolení k pobytu podle čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES ověřovat také to, zda dotčená osoba již nezískala obdobné pobytové oprávnění v jiném členském státě. Žalovaný z toho dovozuje, že Soudní dvůr členským státům ponechal prostor k tomu, aby vydání nového pobytového oprávnění v takových případech odepřely.
19. Na podporu svého výkladu žalovaný dále odkazuje na prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460, kterým byla dočasná ochrana prodloužena do roku 2027. Podle žalovaného nově vložené recitály tohoto rozhodnutí potvrzují, že unijní zákonodárce nezamýšlel osobám požívajícím dočasné ochrany přiznat právo volného výběru členského státu, který jim poskytne pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany. Žalovaný proto považuje za překonaný dřívější výklad Evropské komise, podle něhož neaplikace čl. 11 směrnice členskými státy umožňuje přiznání dočasné ochrany i v jiném členském státě, než který ji poskytl původně.
20. Žalovaný dále argumentuje tím, že otázka souladu § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina s právem Evropské unie není v evropském prostoru řešena jednotně. Poukazuje zejména na rozhodovací praxi německých správních soudů, konkrétně na rozhodnutí Vyššího správního soudu spolkové země Hesensko ze dne 21. 4. 2026, sp. zn. 3 B 535/26, a následnou judikaturu správních soudů nižších stupňů. Podle žalovaného z těchto rozhodnutí vyplývá, že osoby, kterým již bylo vydáno povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jednom členském státě, nemají nárok získat stejné oprávnění v jiném členském státě z důvodu jejich následného přesunu.
21. S ohledem na existenci rozdílného výkladu unijního práva v jednotlivých členských státech žalovaný navrhuje, aby soud zvážil předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie podle čl. 267 SFEU. Za podstatnou považuje zejména otázku, zda čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES brání vnitrostátní právní úpravě, která považuje za nepřijatelnou žádost osoby, jež již dříve získala povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, a zda je pro toto posouzení významná dohoda členských států o neaplikaci čl. 11 uvedené směrnice.
22. Žalovaný proto setrvává na názoru, že v projednávané věci postupoval v souladu s platnou právní úpravou a že podaná žaloba není důvodná.
23. Žalovaný dále uvádí, že ani v případě, že by soud nepoložil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku, nelze podle jeho názoru dospět k závěru o rozporu § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina s právem Evropské unie. Má za to, že citované ustanovení je s unijní právní úpravou plně slučitelné, a jeho aplikací proto nemohlo dojít k nezákonnému zásahu do práv žalobce.
24. Podle žalovaného z unijních předpisů nevyplývá právo osoby, která již v jednom členském státě využila práv spojených s dočasnou ochranou a získala zde povolení k pobytu, domáhat se automaticky stejného pobytového oprávnění v jiném členském státě, do něhož se následně dobrovolně přemístila. V této souvislosti připomíná, že i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 4. 2025, čj. 1 Azs 174/2024-42, dovodil, že ze směrnice 2001/55/ES neplyne obecné právo na opětovné získání povolení k pobytu v jiném členském státě, s výjimkou zvláštních případů předvídaných samotnou směrnicí, zejména v rámci sloučení rodiny, humanitárních důvodů nebo mechanismu přemístění podle čl. 26 směrnice.
25. Žalovaný má za to, že takové právo nelze dovodit ani z textu směrnice 2001/55/ES. Poukazuje zejména na čl. 8 odst. 1 směrnice, podle něhož jsou členské státy povinny přijmout opatření k vydání povolení k pobytu osobám požívajícím dočasné ochrany. Podle žalovaného se však tato povinnost vztahuje na osoby, kterým dosud nebylo povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany vydáno. Jakmile jeden členský stát svou povinnost splní a povolení vydá, nelze z uvedeného ustanovení dovozovat povinnost dalších členských států vydávat téže osobě nové pobytové oprávnění stejného typu.
26. V této souvislosti žalovaný upozorňuje, že směrnice používá odlišnou terminologii pro osoby, kterým již bylo povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany vydáno. Odkazuje přitom zejména na články 10, 11, 15 a 26 směrnice, které pracují s pojmem osoby požívající dočasné ochrany na území členského státu. Z toho dovozuje, že unijní zákonodárce rozlišuje mezi osobami, kterým má být ochrana teprve poskytnuta, a osobami, které již příslušné pobytové oprávnění obdržely.
27. Podle žalovaného směrnice výslovně předpokládá možnost vydání nového povolení k pobytu v jiném členském státě pouze v případech upravených v čl. 15 odst. 6 a čl. 26 odst. 4 směrnice. Mimo tyto situace však takovou povinnost členským státům neukládá. Nezakládá ji podle něj ani prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382, které pouze aktivovalo režim dočasné ochrany a samo o sobě žádné právo na sekundární pohyb mezi členskými státy neupravuje.
28. Za klíčovou považuje žalovaný otázku významu dohody členských států o neaplikaci čl. 11 směrnice 2001/55/ES. Nesouhlasí se závěry vyplývajícími z judikatury Nejvyššího správního soudu, podle nichž právě tato dohoda zakládá osobám požívajícím dočasné ochrany možnost přemístit se do jiného členského státu a získat zde nové pobytové oprávnění.
29. Žalovaný připomíná, že čl. 11 směrnice upravuje pouze vztahy mezi členskými státy a stanoví povinnost převzít zpět osobu požívající dočasné ochrany, která se bez povolení nachází na území jiného členského státu. Dohoda o neaplikaci tohoto ustanovení podle něj znamená pouze to, že si členské státy takové osoby nebudou vzájemně předávat. Nelze z ní však dovodit vznik nových subjektivních práv jednotlivců ani povinnost členského státu vydat nové povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany osobě, která je držitelem obdobného oprávnění vydaného jiným členským státem.
30. Žalovaný má za to, že opačný výklad představuje nepřípustné dotváření práva, které nemá oporu v textu směrnice. Pokud by unijní zákonodárce zamýšlel zavést obecné právo na sekundární pohyb osob požívajících dočasné ochrany mezi členskými státy, nebylo by podle něj důvodu k zakotvení zvláštních mechanismů podle čl. 15 a 26 směrnice.
31. Dále žalovaný zdůrazňuje, že otázka přemístění osob požívajících dočasné ochrany je ve směrnici výslovně upravena právě v čl. 26, který vychází ze zásady sdílení odpovědnosti mezi členskými státy. Podle žalovaného je z konstrukce tohoto ustanovení patrné, že rozhodující roli zde hraje souhlas a iniciativa členských států, nikoli jednostranná vůle samotného držitele dočasné ochrany zvolit si stát, který mu poskytne pobytové oprávnění.
32. Významnou argumentaci žalovaný opírá rovněž o prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460, kterým byla dočasná ochrana prodloužena do roku 2027. Upozorňuje zejména na nově vložené recitály vztahující se k problematice sekundárních pohybů držitelů dočasné ochrany mezi členskými státy.
33. Z prvního z těchto recitálů žalovaný dovozuje, že členské státy by měly zamítat žádosti o povolení k pobytu podle čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES, pokud dotčená osoba již získala toto oprávnění v jiném členském státě a využívá tam práv spojených s dočasnou ochranou. Podle žalovaného tento recitál zároveň výslovně odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci Krasiliva, zejména na jeho bod 30.
34. Za ještě významnější považuje žalovaný další recitál, podle něhož skutečnost, že členské státy neuplatňují čl. 11 směrnice, nemá být vykládána tak, že z toho pro některý členský stát vzniká povinnost vydat povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany osobě, která již takové oprávnění získala v jiném členském státě. Podle žalovaného tím Rada Evropské unie výslovně potvrdila, že dohoda o neaplikaci čl. 11 směrnice nezakládá právo na opětovné získání dočasné ochrany v jiném členském státě.
35. Žalovaný v této souvislosti zdůrazňuje, že právě členské státy jako účastníci uvedené dohody jsou rozhodujícími nositeli její skutečné vůle. Nově přijaté recitály podle něj jasně potvrzují, že smyslem dohody bylo pouze upustit od předávání neoprávněně pobývajících držitelů dočasné ochrany mezi členskými státy, nikoli založit těmto osobám právo volně si vybírat stát, který jim poskytne pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany.
36. Žalovaný proto uzavírá, že jeho postup byl v souladu s platnou právní úpravou. Před posouzením samotné žádosti zkoumal, zda nejsou dány důvody její nepřijatelnosti podle § 5 lex Ukrajina, a dospěl k závěru, že v případě žalobce byl naplněn důvod uvedený v § 5 odst. 1 písm. f) tohoto zákona. Tuto skutečnost žalobci sdělil přímo při podání žádosti, žádost mu vrátil a postupoval způsobem předvídaným v § 5 odst. 2 lex Ukrajina. Z těchto důvodů má za to, že k žádnému nezákonnému zásahu do práv žalobce nedošlo.
III.
Posouzení žaloby
37. Žalobce i žalovaný shodně uvádějí, že důvodem nepřijatelnosti podané žádosti je důvod uvedený v § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina. Městský soud tedy vyšel z nesporného prohlášení účastníků, ačkoli na samotném formuláři Žádost o poskytnutí dočasné ochrany je zaškrtnut pouze údaj o tom, že žádost je nepřijatelná, avšak konkrétní důvod zaškrtnut není. To samo o sobě by odůvodňovalo vyhovění žalobě, neboť postup žalovaného z hlediska jeho zákonnosti by soud nemohl přezkoumat.
38. Vychází-li však městský soud z nesporného tvrzení účastníků, že žalovaný postupoval podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina, je žaloba důvodná z následujících důvodů.
39. Žaloba je přípustná. Závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, bod [26], a rozsudku Soudního dvora Evropské unie (SDEU) ze dne 27. 2. 2025, C-753/23, ve věci Krasiliva, k otázce přípustnosti je třeba bez dalšího vztáhnout i na věci týkající se nepřijatelnosti žádosti dle § 5 odst. 1 písm. f) zákona o dočasné ochraně.
40. Ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byly zaměřeny přímo proti němu nebo v jejich důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2008, č. j. 2 Aps 1/2005-65, č. 603/2005 Sb. NSS).
41. V posuzované věci jsou splněny první, druhá a pátá podmínka, neboť vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobce pro nepřijatelnost představuje přímý zásah do jeho práv, a to bez ohledu na to, že mu byla již v minulosti dočasná ochrana udělena v jiném členském státě Evropské unie. Jde-li o hodnocení tohoto úkonu, lze vyjít z existující judikatury, podle které bránění v podání žádosti či její nepřijetí mohou představovat nezákonný zásah (srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS č. j. 10 Azs 153/2016-52, č. 3601/2017 Sb. NSS z 30. 5. 2017). Čtvrtá podmínka testu je taktéž splněna. Zbývá tedy posoudit, zda žalovaný postupoval v souladu s právními předpisy, vrátil-li žádost o dočasnou ochranu žalobci jako nepřijatelnou. Klíčovou otázkou je, zda žalovaný použil institut nepřijatelnosti žádosti dle § 5 odst. 1 písm. f) zákona o dočasné ochraně v rozporu s právem EU, či nikoli.
42. Podle § 5 odst. 1 zákona je žádost o udělení dočasné ochrany nepřijatelná, jestliže
c) je podána cizincem, který o dočasnou nebo mezinárodní ochranu požádal v jiném členském státě Evropské unie,
d) je podána cizincem, kterému byla udělena dočasná nebo mezinárodní ochrana v jiném členském státě Evropské unie,
f) je podána cizincem, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst. 3.
43. Jakkoli v nynější věci se soud zabývá nepřijatelností žádosti dle § 5 odst. 1 písm. f) zákona o dočasné ochraně, na tento důvod nepřijatelnosti je třeba – i s ohledem na jeho vymezení – nahlížet ve smyslu dosavadní judikatury k důvodům nepřijatelnosti dle písm. c) a d). Ostatně i žalovaný ve vyjádření k žalobě omezil valnou většinu svých argumentů na to, že z práva EU nelze dovodit právo žadatelů přemístit se do jiného členského státu (sekundární pohyb).
44. Jelikož je zjevné, že si žalovaný setrvává na závěrech odlišných od závěrů dosavadní judikatury k nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona o dočasné ochraně, soud mu i v kontextu nynějšího případu připomíná již citovaný rozsudek SDEU ve věci Krasiliva, na nějž Nejvyšší správní soud navázal „dubnovou judikaturou“ v rozsudcích ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023-27, č. 4683/2025 Sb. NSS, ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 336/2024-42, a mnoha dalších. Městský soud již zohlednil rovněž navazující argumentaci žalovaného (např. rozsudky ze dne 23. 4. 2025, č. j. 10 A 6/2025-61, ze dne 30. 4. 2025, č. j. 5 A 36/2025-38, ze dne 13. 6. 2025, č. j. 11 A 55/2025-37). I když žalovaný konstantně polemizoval se závěry dubnové judikatury, během několika posledních měsíců nevznesl racionální a závažné konkurující důvody, které by ji vyvrátily (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2025, č. j. 1 Azs 111/2025-34 z 17. 7. 2025, bod [17] a násl.).
45. Ty samé výtky, které žalovaný repetitivně snášel proti závěrům ustálené judikatury stran institutu nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona o dočasné ochraně, přitom provází i nynější případ. Přestože žalovaný shledal nynější žádost nepřijatelnou dle nového důvodu nepřijatelnosti, na posouzení žaloby plně dopadají východiska dřívější dubnové judikatury. Ta se uplatní zejména s ohledem na konstrukci § 5 odst. 1 písm. f) zákona o dočasné ochraně, který stejně jako nepřijatelnost dle § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona o dočasné ochraně z věcného přezkumu diskvalifikuje žádosti cizinců, již jsou nebo byli držiteli dočasné ochrany v jiném členském státě EU (první podmínka). K této samostatné původní (byť formulačně upravené) podmínce [oproti § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona o dočasné ochraně] pak v podobě nepřijatelnosti dle písm. f) přibyla další nová (svou povahou kumulativní) podmínka, aby žádosti o dočasnou ochranu, která splnila první podmínku, předcházelo také oznámení podle § 3 odst. 3 zákona o dočasné ochraně, kterým Ministerstvo vnitra zpravilo Evropskou komisi o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a o potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy (druhá podmínka).
46. První část § 5 odst. 1 písm. f) zákona o dočasné ochraně představuje pouze přeformulované a sloučené podmínky nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona o dočasné ochraně. Dle soudu tedy nadále zůstává klíčovým, že cizinci (žadateli) vzniká nárok na přiznání dočasné ochrany již na základě čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně, splňuje-li podmínky čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382[2]. Současně s tím žadateli vzniká také nárok zvolit si právo zvolit si členský stát, v němž hodlá práva spojená s dočasnou ochranou vykonávat.
47. Nebude-li pak vůči němu uplatněn čl. 11 směrnice o dočasné ochraně, vzniká mu rovněž právo přemístit svůj pobyt do jiné zvolené členské země EU. Jinak by výluka z aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně postrádala smysl. Jde-li o teze žalovaného, jak vykládat čl. 15 a 26 směrnice o dočasné ochraně, soud odkazuje např. na již citovaný rozsudek městského soudu sp. zn. 10 A 6/2025, body [15] a [16]. Čl. 15 představuje minimální standard a čl. 26 lze uplatnit jen se souhlasem dotčeného žadatele (srov. i recitál 12 směrnice o dočasné ochraně). Skutečnost, že směrnice o dočasné ochraně skutečně blíže neupravuje konkrétní případy druhotného pohybu žadatelů, neznamená, že jej zakazuje, jak mylně namítá žalovaný. Jakkoli se tomu žalovaný brání, žádost o dočasnou ochranu není správní orgán oprávněn vrátit jako nepřijatelnou z toho důvodu, že žadatel již předtím požádal o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany nebo že mu již jiný členský stát EU takové povolení udělil.
48. Zjistí-li žalovaný při podání žádosti oprávněné osoby o udělení dočasné ochrany, že tato osoba je vedena v informačním systému členských států (TPP) jako osoba, které byla v jiném členském státě Evropské unie udělena dočasná ochrana nebo s ní spojené pobytové oprávnění, nemůže z této skutečnosti bez dalšího dovozovat nepřijatelnost žádosti. Je povinen takovou žádost přijmout a vést o ní řádné správní řízení. V jeho rámci musí zjistit skutkový stav v rozsahu nezbytném pro posouzení věci, zejména ověřit význam skutečností evidovaných v systému TPP a postavit najisto, zda a v jakém rozsahu je žadatel ke dni rozhodování nositelem práv plynoucích z dočasné ochrany v jiném členském státě. Teprve na podkladě takto zjištěného skutkového stavu a po zajištění procesních práv žadatele může žalovaný učinit závěr o dalším postupu ve věci.
49. Dle soudu žalobci svědčí právo volby hostitelského státu, které pro zásah žalovaného nemohl realizovat (k tomu podrobněji viz již odkazovanou judikaturu). Na právě uvedeném nic nemění ani „aktualizační“ prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382, jež nabylo účinnosti 13. 8. 2025 (k tomu podrobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2025, č. j. 1 Azs 126/202528, bod [11] a násl., a na něj navazující judikaturu). Podstatné je, že z aktualizačního prováděcího rozhodnutí ani z jeho preambule neplyne, že by členský stát mohl žádost mechanicky procesně odmítnout jako nepřijatelnou bez toho, aby ji „propustil“ k věcnému posouzení.
50. V důsledku novely č. 314/2025 Sb., která do zákona 65/2022 Sb. vložila § 5 odst. 1 písm. f), žalovaný mohl od 3. 9. 2025 jako nepřijatelnou shledat žádost, pokud cizinec je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst. 3. Podle § 3 odst. 3 lex Ukrajina zašle Ministerstvo vnitra Evropské komisi oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob. Oznámení podle věty první zveřejní Ministerstvo vnitra na svých internetových stránkách.
51. Podle čl. 25 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně členské státy přijímají osoby oprávněné požadovat dočasnou ochranu v duchu solidarity Společenství. Vyjádří číselně nebo v obecných rysech, jaká je jejich kapacita pro přijetí těchto osob. Tyto informace se zařadí do rozhodnutí Rady uvedeného v článku 5. Po přijetí tohoto rozhodnutí mohou členské státy prostřednictvím oznámení Radě a Komisi oznámit další kapacity pro přijetí. Tyto informace se bez prodlení předají UNHCR. Dle odst. 3 téhož ustanovení platí, že pokud počet osob oprávněných požadovat dočasnou ochranu překročí v důsledku náhlého a hromadného přílivu kapacitu pro přijetí uvedenou v odstavci 1, posoudí Rada neprodleně situaci a přijme vhodná opatření včetně doporučení, aby daným členským státům byla poskytnuta další pomoc.
52. Soud předesílá, že tuto druhou podmínku aktivují správní orgány, konkrétně žalovaný, a to tím, že Evropské komisi doručí oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob.
53. Koncipováním nového důvodu nepřijatelnosti žádosti dle § 5 odst. 1 písm. f) měl zákonodárce v úmyslu překonat závěry dubnové judikatury (srov. stenoprotokol 140. schůze PSP ČR ze dne 29. 5. 2025, pozměňovací návrh poslance Petra Letochy). Tento záměr zákonodárce se však podle přesvědčení soudu míjí účinkem. Zatímco závěry dosavadní judikatury bezvýhradně platí pro první podmínku dle § 5 odst. 1 písm. f), nová druhá podmínka spočívající v oznámení dle § 3 odst. 3 lex Ukrajina není – ve světle práva EU – sama o sobě způsobilá založit nepřijatelnost žádosti.
54. Oznámení dle § 3 odst. 3 lex Ukrajina určené Evropské komisi se svou povahou blíží oznámení dle čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně. Jak již uvedl zdejší soud v rozsudku ze dne 21. 10. 2025, č. j. 17 A 123/2025-26, jde o žádost členského státu o pomoc, která má být zajištěna prostřednictvím či ve spolupráci s orgány EU. Tato žádost je politickým (nikoli právním) aktem, z něhož bez dalšího nelze dovozovat legislativní důsledky, tedy ztrátu práva držitelů dočasné ochrany na druhotný pohyb. Soud nadto nepominul, že oznámení dle § 3 odst. 3 je oznámením o riziku vyčerpání kapacit, nikoli oznámením o překročení kapacit (srov. znění čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně). Čl. 25 odst. 3 směrnice předpokládá, že Rada neprodleně posoudí situaci a přijme vhodná opatření či doporučení. Neumožňuje členskému státu, aby sám z vlastní iniciativy omezil práva, která žadateli plynou ze směrnice a z prováděcích rozhodnutí. Nepočítá-li směrnice o dočasné ochraně s tím, že by oznámení členského státu o tom, že byla překročena jeho kapacita, mělo jakékoli přímé důsledky pro žadatele o dočasnou ochranu, nemůže takový důsledek v podobě vytvoření „nepřekročitelné procesní brány“ založit politický akt v podobě oznámení o pouhém riziku překročení kapacity (argument a maiori ad minus). Alespoň prozatím tento nový důvod nepřijatelnosti nenachází oporu v právu EU, které stanoví minimální požadavky stran dočasné ochrany. V právu EU tedy nemůže vyvolávat ani žádné právní účinky. Proto nemůže být zákonným ani postup žalovaného, který v rozporu s právem EU použil § 5 odst. 1 písm. f) ve spojení s novým § 3 odst. 3 zákona o dočasné ochraně.
55. Nadto soud poukazuje na to, že § 5 odst. 1 písm. f) zákona o dočasné ochraně zjevně arbitrárně rozlišuje mezi těmi žadateli, kteří žádají o dočasnou ochranu poprvé, a těmi, kteří se dožadují svého práva druhotného pohybu. Dopady tohoto postupu pak nedůvodně tíží zejména ty žadatele, kteří k datu podání žádosti již (nadto z vlastní vůle) nedisponovali povolením k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státu.
56. Se zřetelem ke shora uvedeným závěrům nemohl zákonodárcem nově vložený a žalovaným využitý důvod nepřijatelnosti žádosti zvrátit bytelné základy dubnové judikatury. Shora vyložené důvody brání tomu, aby se žalovaný zvoleným způsobem vymanil z prostředí vlády práva, které závazně vykládají soudy, a s využitím nového důvodu, jenž je však shodně jako předchozí nezpůsobilé důvody vázán na tutéž podmínku, nadále plošně odmítal žádosti pro jejich nepřijatelnost namísto jejich věcného posouzení v řízení. V prostředí směrnice o dočasné ochraně a prováděcích rozhodnutí Rady, které velí k solidaritě členských států EU s Ukrajinou a jejími občany [mimo jiné recitál 4 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382], žalovaný svými opakovanými pokusy o nepřijetí stovek či tisíců žádostí o dočasnou ochranu vystavuje celou ČR podezření ze soustavného nerespektování práva EU. Ke shodnému závěru ostatně dospěl v nedávné době i Nejvyšší správní soud, a to v rozsudku ze dne 10. 12. 2025, č. j. 5 Azs 248/2025-18. Z uvedeného důvodu městský soud ani nevyhověl návrhu žalovaného na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU. Soud se posledně zabýval otázkou rozsahu, v jakém může deklarovat zásah žalovaného za nezákonný. Z judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 12. 2022, č. j. 6 As 237/2021-56) plyne, že „v řízení o zásahové žalobě podle § 82 a násl. s. ř. s. správní soud neposuzuje zákonnost důvodů a úvah, které správní orgán vedly k zásahu, nýbrž zákonnost zásahu jako takového. […] Soud se musí zabývat zákonností zásahu ze všech hledisek, která jsou mezi stranami sporná, a to i když se stanou spornými teprve během řízení před soudem“ (obdobně srov. i rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2021, č. j. 5 As 462/2019-35, č. 4257/2021 Sb. NSS, body [42] a [43], nebo ze dne 11. 11. 2025, č. j. 2 As 54/2025-50, body [25] až [28]).
57. Dle této judikatury by tak soud měl posuzovat zákonnost nepřijetí žádosti o dočasnou ochranu komplexně, nikoliv pouze konkrétní důvod tohoto nepřijetí (zásahu). Z tohoto obecného pravidla však existuje výjimka: „Jelikož soud plně posuzuje zákonnost zásahu, není obecně vzato rozhodující, o jaké právní důvody správní orgán svůj zásah opřel. Toto odůvodnění může být relevantní, vyžadujeli právní úprava, aby důvody zásahu byly sděleny osobě, které se zásah týká“ (bod [27] citovaného rozsudku kasačního soudu sp. zn. 6 As 237/2021, srov. i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2018, č. j. 1 As 145/2018-57).
58. Na posuzovanou věc se aplikuje právě tato výjimka, jelikož zákon o dočasné ochraně v § 5 odst. 2 stanoví, že Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky nepřijatelnou žádost cizinci vrátí a sdělí mu důvod nepřijatelnosti. V řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívající ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu tak soud přezkoumává pouze zákonnost sděleného důvodu nepřijatelnosti této žádosti a nikoliv jiný. To odpovídá i bodu [23] rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2025, č. j. 9 Azs 256/2023-31, kde kasační soud uvedl, že „i chybné uvedení důvodu vrácení žádosti bylo samo o sobě nezákonným zásahem, jelikož nemělo oporu v žalobcem v žádosti uvedených skutečnostech.“ Dospěje-li soud k závěru, že právě důvod sdělený žadateli je nezákonný, je dle soudu vhodné tento důvod konkretizovat ve výroku rozsudku, kterým deklaruje jeho nezákonnost. Soud proto deklaroval, že nezákonný je zásah žalovaného spočívající v označení žádosti žalobce za nepřijatelnou z důvodu podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona o dočasné ochraně.
59. Na uvedených závěrech ničeho nemění ani žalovaným odkazovaná judikatura německých správních soudů. Soud si je vědom, že podle rozhodnutí Vyššího správního soudu spolkové země Hesensko a navazující judikatury některých německých správních soudů je dotčená problematika vykládána odlišně, než jak ji vykládají správní soudy v České republice. Tato skutečnost však sama o sobě nezakládá důvod pro odchýlení se od ustálené a konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, kterou je městský soud povinen respektovat.
60. Nejvyšší správní soud se otázkou důsledků neaplikace čl. 11 směrnice 2001/55/ES, právního postavení osob požívajících dočasné ochrany v jiném členském státě a přípustnosti vracení žádostí o dočasnou ochranu pro jejich nepřijatelnost již opakovaně a podrobně zabýval. Přitom navázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. 2. 2025, C753/23, Krasiliva, a vytvořil ustálenou rozhodovací praxi, od níž neshledává městský soud důvod se odchýlit.
61. Ani skutečnost, že soudy jiného členského státu dospěly při výkladu některých aspektů směrnice o dočasné ochraně k odlišnému závěru, sama o sobě neznamená, že by výklad přijatý Nejvyšším správním soudem byl natolik nejistý nebo nejasný, aby bylo nezbytné obracet se na Soudní dvůr Evropské unie s předběžnou otázkou. Městský soud má za to, že pro rozhodnutí projednávané věci poskytuje dostatečný podklad stávající judikatura Soudního dvora Evropské unie i na ni navazující konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu.
62. Soud proto návrhu žalovaného na předložení předběžné otázky podle čl. 267 SFEU nevyhověl. Důvod pro zahájení řízení o předběžné otázce neshledal, neboť právní otázky rozhodné pro posouzení věci považuje za dostatečně vyřešené judikaturou Soudního dvora Evropské unie i Nejvyššího správního soudu a jejich aplikace na nyní posuzovaný případ nevyvolává rozumné pochybnosti.
IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
63. Soud proto uzavírá, že žalovaný nebyl oprávněn žádost žalobce vrátit jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb.. Byl naopak povinen žádost přijmout, vést o ní odpovídající řízení a v jeho rámci ověřit všechny skutkově významné okolnosti, včetně toho, zda žalobci byla dočasná ochrana v Rumunsku skutečně udělena a zda ke dni rozhodování stále trvala. Teprve na základě takto vedeného řízení mohl učinit závěr o dalším procesním postupu. Tím, že tak neučinil a žádost žalobce bez věcného projednání vrátil, zasáhl nezákonně do jeho veřejných subjektivních práv.
64. Soud proto podle § 87 odst. 2 s. ř. s. vyslovil, že zásah žalovaného spočívající ve vrácení žádosti žalobce o dočasnou ochranu jako nepřijatelné byl nezákonný, a současně žalovanému uložil obnovit stav před tímto zásahem, tedy žádost žalobce přijmout a dále o postupovat v souladu s právním názorem soudu.
65. Výrok o náhradě nákladů řízení má oporu v § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
66. Žalobce měl ve věci plný úspěch, proto mu soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Ty spočívají v nákladech právního zastoupení za dva úkony právní služby, a to převzetí a přípravu zastoupení a podání žaloby, každý ve výši 4 620 Kč, dále v paušální náhradě hotových výdajů za dva úkony po 450 Kč. Celkem tak činí 10 140 Kč. Protože zástupkyně žalobce je plátkyní DPH, zvyšuje se tato částka o 21 %, tedy o 2 129,40 Kč. Celková náhrada nákladů řízení proto činí 12 269 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 4. září 2026
Mgr. Jana Jurečková v.r.
samosoudkyně
Shodu s prvopisem potvrzuje J. V.