Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
34 A 30/2026 - 22.pdf
PDF · 0 B
No categories available
34 A 30/2026 - 22
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. et Mgr. Lenkou Bahýľovou, Ph. D. ve věci
žalobce: N. V. A.
st. příslušnost: V. s. r.
zast. advokátem Mgr. Markem Eichlerem
sídlem Nekázanka 888/20, 110 00 Praha 1
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra
sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 6. 2026, č. j. MV-99661-3/OAM-2026,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci, předcházející průběh řízení
1. Žalovaný shora označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Přijímacího střediska cizinců Zastávka, ze dne 16. 5. 2026, č. j. CPR-9559-21/ČJ-2026-931200-SV (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění a stanovena doba jednoho roku, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „členské státy EU a smluvní státy“). Doba k vycestování byla stanovena do 30 dnů od právní moci rozhodnutí nebo od okamžiku, kdy žalobce pozbude postavení žadatele o mezinárodní ochranu a rozhodnutí bude pravomocné. Současně bylo vysloveno, že se na žalobce nevztahují důvody znemožňující vycestování, a byla mu uložena povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši 2 500 Kč.
2. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalobce přicestoval do České republiky dne 16. 4. 2024 na základě víza a následně mu byl udělen dlouhodobý pobyt za účelem studia. Jeho platnost však byla zrušena. Žalobce dne 23. 4. 2025 podal první žádost o udělení mezinárodní ochrany. Ministerstvo vnitra ji zamítlo a žaloba proti tomuto rozhodnutí byla rovněž zamítnuta; řízení bylo pravomocně skončeno dne 19. 12. 2025. Žalobce poté v zákonné době nevycestoval a od 19. 1. 2026 se na území zdržoval bez platného pobytového oprávnění.
3. Dne 10. 3. 2026 se žalobce dobrovolně dostavil do přijímacího střediska a podal opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany. Následujícího dne s ním správní orgán prvního stupně zahájil řízení o správním vyhoštění a za účasti tlumočníka jej vyslechl. Řízení o opakované žádosti bylo dne 19. 3. 2026 zastaveno a toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 24. 3. 2026.
4. Při výslechu žalobce uvedl, že nevycestoval, protože jej jeho tehdejší advokát neinformoval o zamítnutí žaloby ve věci mezinárodní ochrany. Žalobce žije v České republice ve sdíleném pronájmu, je zdráv a v České republice nemá partnerku ani děti. Pobývá zde jeho bratr-dvojče, s nímž však žalobce podle své výpovědi není v kontaktu. Rodiče, babička a sestra žalobce žijí ve V. a žalobce je s nimi v kontaktu. Do České republiky přicestoval za studiem, na které jeho rodiče vynaložili značné prostředky. V době správního řízení již nestudoval a pracoval brigádně jako pomocná síla v kuchyni. Uvedl, že se do V. může vrátit a žádné nebezpečí mu tam nehrozí; v České republice si přál pracovat, aby mohl rodičům splatit prostředky vynaložené na jeho studium.
5. Správní orgány uzavřely, že žalobce od 19. 1. 2026 do 10. 3. 2026 neoprávněně pobýval na území, čímž naplnil § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců. Napadené rozhodnutí vychází z toho, že uvedené ustanovení nedává správním orgánům prostor pro uvážení a při naplnění jeho skutkové podstaty vyžaduje vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalovaný neshledal nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života žalobce, neboť žalobce v České republice nemá blízké rodinné ani jiné intenzivní vazby a jeho rodinné zázemí se nachází ve V.
II. Žaloba a vyjádření žalovaného k žalobě
6. Žalobce namítl, že správní orgány nedostatečně zohlednily, že o skončení prvního řízení ve věci mezinárodní ochrany nevěděl v důsledku pochybení svého tehdejšího zástupce. Jakmile se o této skutečnosti dozvěděl, dobrovolně se dostavil a podal opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany. Neskrýval se a vysvětlil, proč se přibližně dva měsíce nacházel v neoprávněném postavení. Za těchto okolností mu měla být uložena pouze povinnost opustit území, nikoli správní vyhoštění.
7. Dále žalobce namítl, že se správní orgány řádně nezabývaly přiměřeností zásahu do jeho soukromého a rodinného života. Odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2015, č. j. 3 Azs 240/2014-35, č. 3330/2016 Sb. NSS, a ze dne 28. 2. 2014, č. j. 5 As 102/2013-31. Zdůraznil, že posouzení nepřiměřeného zásahu je aplikací neurčitého právního pojmu, nikoli správním uvážením. Správní orgány podle něj nezjistily všechna rozhodná hlediska. Žalobce na území žije přibližně dva roky, pobývá zde jeho bratr a rodiče vynaložili značné prostředky, aby mohl v České republice studovat. Chce zde pracovat a tyto prostředky rodičům splatit. Navrhl proto zrušení napadeného rozhodnutí a přiznání náhrady nákladů řízení.
8. Žalovaný ve vyjádření uvedl, že otázce přiměřenosti byla v napadeném rozhodnutí věnována náležitá pozornost. Žalobce sice má v České republice bratra, avšak není s ním v kontaktu. Přání splatit rodičům prostředky vynaložené na studium podle žalovaného nedokládá nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života. Tvrzená nevědomost o skončení prvního řízení nic nemění na tom, že žalobce od 19. 1. 2026 do 10. 3. 2026 pobýval na území neoprávněně. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby a souhlasil s rozhodnutím bez jednání.
III. Posouzení věci soudem
9. Žaloba je přípustná. Podala ji oprávněná osoba (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní; dále jen „s. ř. s.“) v zákonné lhůtě. Soud rozhodl bez jednání za podmínek § 51 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil a žalobce na výzvu soudu ve stanovené lhůtě nesdělil, že na jednání trvá; o následcích nečinnosti byl poučen. Soud zároveň nepovažoval jednání za nezbytné.
10. Žaloba není důvodná.
11. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění přechodně pobývajícího cizince a stanoví dobu zákazu vstupu až na pět let, pobývá-li cizinec na území bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn. Mezi účastníky není sporné, že žalobce po skončení prvního řízení ve věci mezinárodní ochrany nevycestoval a od 19. 1. 2026 do podání opakované žádosti dne 10. 3. 2026 pobýval na území bez platného oprávnění k pobytu. Podmínky uvedeného ustanovení proto naplnil. Při jejich naplnění zákon správnímu orgánu zásadně nedává možnost od vydání rozhodnutí o správním vyhoštění upustit (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 5 Azs 125/2004-54, č. 864/2006 Sb. NSS, a ze dne 14. 7. 2005, č. j. 5 Azs 94/2005-52, č. 1164/2007 Sb. NSS).
12. Tvrzení žalobce, že o skončení prvního řízení nevěděl v důsledku postupu svého tehdejšího advokáta, objektivní závěr o neoprávněnosti jeho pobytu nezpochybňuje. Úkony a opomenutí zvoleného zástupce se zásadně přičítají zastoupenému a zavinění není znakem skutkové podstaty podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4. Ani dobrovolné dostavení žalobce a podání opakované žádosti o mezinárodní ochranu neodstraňují již uskutečněný neoprávněný pobyt. Tyto okolnosti bylo možné zohlednit při stanovení délky zákazu vstupu, samy však podle rozhodné právní úpravy nezakládaly důvod pro vydání pouze rozhodnutí o povinnosti opustit území. Jinými slovy, rozhodnutí o povinnosti opustit území přichází v úvahu pouze v zákonem stanovených případech. Jestliže byly naplněny podmínky § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců, zákon s tím zpravidla spojuje vydání rozhodnutí o správním vyhoštění; správní orgán nemůže podle vlastní úvahy nahradit tento postup rozhodnutím o povinnosti opustit území.
13. Podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o správním vyhoštění nelze vydat, jestliže by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. Posouzení této otázky je aplikací neurčitého právního pojmu a podléhá plnému soudnímu přezkumu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2015, č. j. 3 Azs 240/2014-35, č. 3330/2016 Sb. NSS; obdobně rozsudek ze dne 28. 2. 2014, č. j. 5 As 102/2013-31). Správní orgán však není povinen mechanicky vyjmenovat všechna kritéria § 174a, jestliže z rozhodnutí vyplývá, že zjistil a posoudil okolnosti podstatné pro konkrétní věc (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2014, č. j. 8 As 109/2013-34).
14. Při posouzení přiměřenosti správní orgány i soud přihlížely zejména k délce pobytu žalobce na území, povaze a intenzitě jeho rodinných a sociálních vazeb, věku, zdravotnímu stavu, ekonomickým poměrům a k existenci rodinného zázemí v zemi původu (§ 174a zákona o pobytu cizinců). Bylo zjištěno, že žalobce je mladý, zdravý, bez partnerky a dětí v České republice, se zde pobývajícím bratrem není v kontaktu a jeho rodiče, babička a sestra žijí ve V., kde má zachováno rodinné zázemí.
15. Ačkoli žalobce pobýval na území přibližně dva roky, podstatná část tohoto pobytu byla spojena se studiem a nevedla k vytvoření hlubších rodinných či sociálních vazeb, které by jeho návratu do země původu bránily. Přání pracovat a splatit rodičům náklady vynaložené na jeho studium představuje pochopitelný ekonomický zájem, nikoli však rodinnou nebo soukromou vazbu takové intenzity, aby sama bránila jeho návratu. Napadené rozhodnutí se těmito okolnostmi zabývalo v rozsahu odpovídajícím tomu, co žalobce ve správním řízení uvedl.
16. Stanovená doba zákazu vstupu se pohybuje při samé spodní hranici zákonného rozpětí, které umožňuje uložit zákaz vstupu až na pět let. Doba zákazu vstupu současně nepůsobí vzhledem k délce neoprávněného pobytu, okolnostem případu a absenci intenzivních vazeb žalobce k České republice excesivně. Soud proto neshledal, že by správní vyhoštění nebo stanovená délka zákazu vstupu byly ve vztahu k žalobci nepřiměřené.
IV. Závěr a náhrada nákladů řízení
17. Krajský soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí netrpí nedostatky, které mu žalobce vytýká, a není zde ani jiná vada, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí; žalobu proto jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).
18. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 s.ř.s. Žalobce neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec jeho obvyklé úřední činnosti nevznikly, náhrada nákladů řízení mu tudíž přiznána nebyla (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014–47).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Brno dne 8. září 2026
Lenka Bahýľová v. r.
samosoudkyně