Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

27 Az 7/2026 - 41

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Kozákovou ve věci

žalobce: M. M., nar. X

státní příslušnost: Republika Uzbekistán

bytem X

zastoupený JUDr. Petrem Novotným, advokátem

se sídlem Archangelská 1568/1, Praha 10 – Vršovice

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra

se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 – Holešovice

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 6. 2026, č. j. OAM-1438/ZA-ZA11-D07-R2-2025,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Základ sporu

1. Žalovaný rozhodnutím ze dne 24. 6. 2026, č. j. OAM-1438/ZA-ZA11-D07-R2-2025, rozhodl o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany ze dne 16. 12. 2025 tak, že tato žádost je nepřípustná podle , o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026 (dále jen „zákon o azylu“), řízení o udělení mezinárodní ochrany podle zákona o azylu zastavil a určil, že státem příslušným k posouzení podané žádosti podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“), je Litevská republika.

II. Obsah žaloby, vyjádření žalovaného a následná podání

2. Žalobce v podané žalobě předně nesouhlasí s tím, že státem příslušným k posouzení jeho žádosti je Litevská republika a trvá na tom, že v jeho případě je naopak příslušná Česká republika, neboť pouze zde má potřebné zázemí. Žalobce stručně zopakoval obsah rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2026, č. j. -32, jímž bylo zrušeno předchozí rozhodnutí žalovaného v této věci, s tím, že žalovanému byla uložena povinnost doplnit správní spis tak, aby podklady v něm založené skutečně odpovídaly závěru, že Litevská republika není státem, v němž dochází k systematickým nedostatkům azylového řízení do té míry, že by žalobci hrozilo nelidské či ponižující zacházení. Žalobce má však za to, že Informace OAMP ze dne 17. 6. 2025 takové indicie naznačuje, zejména jde-li o materiální podmínky k zajištění základních potřeb. Uvedenou Informaci OAMP, jež přitom představuje jediný skutkový podklad, proto považuje za nedostatečnou a domnívá se, že Krajským soudem v Brně vyřčené pochybnosti ve vztahu k podmínkám azylových řízení v Litevské republice i nadále přetrvávají a nesou s sebou riziko nelidského či ponižujícího zacházení.

3. Žalobce dále trvá na tom, že se bojí o svůj život v případě návratu do své domovské země, neboť Uzbekistán není demokratickým státem, množí se případy vražd, panuje v něm diktátorský režim a katastrofální ekonomická situace. Současně nelze vyloučit, že by byl žalobce v případě nuceného návratu uvězněn, mučen či vystaven nelidskému a ponižujícímu zacházení. Žalobce má proto s ohledem na prokazatelně dlouhodobě špatnou politickou situaci v domovské zemi za to, že jeho bezpečné vycestování do domovské země reálně vůbec není možné. Žalobce je tak v této souvislosti přesvědčen, že žalovaný v rámci správního řízení porušil , , ve znění pozdějších předpisů, když nezjistil stav věci způsobem a v rozsahu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Zároveň si neopatřil dostatečné podklady pro své rozhodnutí ve smyslu , když v rozporu se zákonem rozhodl o nepřípustnosti žádosti žalobce, aniž by došlo k jejímu meritornímu projednání. Žalobce trvá na tom, že zajistil-li by si žalovaný dostatečné podklady pro své rozhodnutí, pak by musel rozhodnout o udělení azylu, případně by žalobci udělil doplňkovou ochranu, pro jejíž udělení z důvodu ohrožení jeho života splňuje podmínky.

4. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že postupoval v souladu s právními normami, jimiž je pro daný případ vázán a rovněž pak vycházel z dostatečně zjištěného stavu věci, který svým rozsahem odpovídá nezbytným předpokladům pro vydání rozhodnutí. Dále žalovaný popsal, z jakých skutečností při vydání napadeného rozhodnutí vycházel, přičemž se rovněž zabýval skutečností, zda v případě Litvy existují závažné důvody domnívat se, že zde dochází k systematickým nedostatkům ve vztahu k azylovému řízení a zda by podmínky přijetí žadatelů mohly dosahovat možného rizika nelidského či ponižujícího zacházení. Vycházel přitom především z aktualizovaného dokumentu: Litva Informace OAMP ze dne 6. 5. 2026, Azylový systém: řízení o mezinárodní ochraně, azylová legislativa, zranitelné osoby, dublinský systém, azylová střediska, přijímací podmínky, zajišťování a azylové a dublinské statistiky (dále jen „Informace OAMP ze dne 6. 5. 2026“), jehož základní premisy současně ve stručnosti shrnul.

5. Podáním ze dne 26. 8. 2026 žalobce doplnil žalobní body ve vztahu k Litevské republice. Uvedl, že hrozí riziko řetězového navrácení, neboť Litva považuje Uzbekistán za bezpečnou zemi původu a systematicky žádosti Uzbeků bez hlubšího zkoumání zamítá. Dále žalobce poukázal na kritické podmínky v litevských registračních a detenčních centrech, jazykovou bariéru a nedostupnost právní pomoci, nezohlednění aktuálních zpráv o Litvě, když žalovaný čerpá ze zastaralých zpráv o litevském azylovém systému a ignoruje kritická hodnocení od neziskových organizací a Evropského soudu pro lidská práva. Závěrem žalobce namítl nepřiměřenost zásahu do jeho psychického zdraví s tím, že nucený přesun do přísného litevského režimu povede k vážnému zhoršení jeho psychického stavu, což aktivuje povinnost České republiky uplatnit diskreční klauzuli dle čl. 17 nařízení Dublin III.

III. Posouzení žaloby

6. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) v souladu s , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“) přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobcem vymezených námitek, vycházel při tom ze skutkového a právního stavu zjištěného s přihlédnutím k zákona o azylu, a shledal, že žaloba není důvodná.

7. Městský soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání podle , neboť žalobce i žalovaný s tímto postupem souhlasili, resp. nevyjádřili nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Podklady ay, z nichž městský soud vycházel, a jichž se dovolávaly i procesní strany ve svých podáních, jsou obsaženy ve správním spisu, jímž se dokazování neprovádí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. -117, č. 2383/2011 Sb. NSS).

8. Městský soud na tomto místě uvádí, že žalovaný o podané žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany již jednou rozhodoval, a to rozhodnutím ze dne 22. 1. 2026, č. j. OAM-1438/ZA-ZA11-D07-2025 (dále jen „prvé rozhodnutí“), v němž dospěl k identickému závěru jako v nyní posuzované věci, tedy že žádost žalobce je dle § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu nepřípustná a řízení o udělení mezinárodní ochrany se podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastavuje, neboť státem příslušným k posouzení žádosti žalobce je Litevská republika. Uvedené rozhodnutí bylo následně k žalobcem podané žalobě zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2026, č. j. -32, a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že tvrzení žalovaného, že v Litvě nedochází k systémovým nedostatkům, nenachází oporu ve spisovém materiálu, když jediný důkaz, Informace OAMP ze dne 17. 6. 2025 – Azylový systém, Řízení o mezinárodní ochraně, azylová legislativa, dublinský systém, azylová střediska, přijímací podmínky, zajišťování a azylové a dublinské statistiky (dále jen „Informace OAMP ze dne 17. 6. 2025“) naopak na možné nedostatky poukazuje. Žalovaný tak rozhodl přesto, že rovněž i krajské soudy opakovaně na znepokojující informace o Litvě upozornily. Správní spis je proto v tomto směru potřeba v zásadním rozsahu doplnit tak, aby podklady v něm založené skutečně odpovídaly závěru, že Litevská republika není státem, v němž dochází k systematickým nedostatkům azylového řízení do té míry, že by žalobci hrozilo nelidské či ponižující zacházení.

9. Podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná, je-li k posuzování žádosti o udělení mezinárodní ochrany příslušný jiný stát vázaný přímo použitelným předpisem Evropské unie.

10. Podle § 25 písm. i) zákona o azylu řízení se dále zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná.

11. Podle čl. 3 odst. 1 nařízení Dublin III členské státy posuzují jakoukoli žádost o mezinárodní ochranu učiněnou státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti na území kteréhokoli z nich, včetně na hranicích nebo v tranzitním prostoru. Žádost posuzuje jediný členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III.

12. Podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III pokud nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení určen příslušný členský stát, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána. Není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4y základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát. Pokud podle tohoto odstavce nelze provést přemístění do žádného členského státu určeného na základě kritérií stanovených v kapitole III ani do prvního členského státu, v němž byla žádost podána, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, se stává příslušným členským státem.

13. Podle čl. 7 odst. 1 nařízení Dublin III kritéria pro určení příslušného členského státu se uplatňují v pořadí, v jakém jsou uvedena v této kapitole. Podle odstavce 2 citovaného nařízení pak členský stát, který je příslušný podle kritérii stanovených v této kapitole, se určuje na základě stavu v době, kdy žadatel podal první žádost o mezinárodní ochranu v některém členském státě.

14. Podle čl. 12 odst. 1 nařízení Dublin III pokud je žadatel držitelem platného povolení k pobytu, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který toto povolení vydal.

15. Podle čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III pokud je žadatel držitelem pouze jednoho nebo více povolení k pobytu, jejichž platnost skončila před méně než dvěma roky, nebo jednoho či více víz, jejichž platnost skončila před méně než šesti měsíci a na základě nichž mohl vstoupit na území členského státu, použijí se odstavce 1, 2 a 3, dokud žadatel neopustil území členských států.

16. Žalobce v podané žalobě předně namítá, že Litevská republika není příslušná k posouzení jeho žádosti a trvá na tom, že je jí naopak Česká republika, neboť pouze zde má potřebné zázemí.

17. Obdobnou námitkou se zabýval již Krajského soudu v Brně v řízení o žalobě proti prvému rozhodnutí žalovaného, a to v bodu [17] zrušujícího rozsudku. Uzavřel, že žalovaný dostatečně podložil určení příslušnosti Litevské republiky coby členského státu ve smyslu kritérií podle § 3 odst. 1 ve spojení s čl. 7 nařízení Dublin III. Městský soud nemá důvodu se od takto přijatého závěru jakkoli odchylovat, přičemž ve shodě s Krajským soudem v Brně a po ověření správního spisu opakuje, že žalobce byl držitelem pobytového oprávnění vydaného Litevskou republikou s platností od 31. 10. 2024 do 31. 10. 2026 (viz pobytové oprávnění č. 760398764). S uvedeným pobytovým oprávněním žalobce přicestoval dne 21. 12. 2024 do Evropské unie, konkrétně do Maďarska. Z výpisu z databáze Schengenského informačního systému vyplývá, že pobytové oprávnění žalobce č. 760398764 bylo ze strany Litevské republiky zneplatněno dne 6. 5. 2025, tedy méně než před dvěma lety. Litevská republika pak v řízení před žalovaným prostřednictvím příslušného oddělení ministerstva vnitra sdělila, že uznává svou příslušnost k posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany (viz Letter of acceptance ze dne 2. 1. 2026). Městský soud proto uzavírá, že Litevská republika je dle čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III státem příslušným k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu.

18. Žalovaný dále namítá, že Krajským soudem vyřčené pochybnosti ve vztahu k podmínkám azylových řízení v Litevské republice i nadále přetrvávají, když Informace OAMP ze dne 17. 6. 2025 představující jediný skutkový podklad takové indicie naznačuje.

19. Ze správního spisu městský soud zjistil, že po zrušení prvého rozhodnutí Krajským soudem v Brně žalovaný doplnil správní spis o Informace OAMP ze dne 6. 5. 2026, o dvě zprávy Evropské agentury pro otázky azylu (European Union Agency for Asylum), a to Lithuania operational plan 2023-2024, Ex post evaluation report z května 2025 a Lithuania operational plan 2022-2023, Ex post evaluation report z července 2023, a o data o počtu žadatelů o azyl v Litvě v letech 2020 až 2024. Dále se žalovaný obrátil na litevské Ministerstvo vnitra s dotazy na obecný průběh řízení o žádosti o mezinárodní ochranu v případech předání žadatele v rámci dublinského systému, na který bylo ze strany litevského Ministerstva vnitra reagováno elektronickou cestou dne 19. 3. 2026. Na základě takto doplněného správního spisu následně žalovaný opět rozhodl o nepřípustnosti žádosti a o zastavení řízení z důvodu, že státem příslušným k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu je Litevská republika. Žalovaný na stranách 1 až 7 napadeného rozhodnutí nejprve shrnul skutečnosti sdělené žalobcem k podané žádosti a v rámci provedeného pohovoru, dále ve stručnosti popsal průběh předcházejícího řízení a následně posuzoval jednotlivá kritéria dle nařízení Dublin III. Zkoumal nejprve, zda je ve smyslu uvedeného nařízení k posouzení žádosti žalobce dána příslušnost České republiky, přičemž v souladu s čl. 7 nařízení Dublin III a po vyhodnocení kritérií pro určení příslušného členského státu neshledal podmínky pro užití čl. 8 až 11 citovaného nařízení. Uzavřel proto, že je v nyní posuzované věci nezbytné aplikovat kritérium dané čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III.

20. V návaznosti na určení příslušnosti Litevské republiky žalovaný následně hodnotil zdejší podmínky azylového řízení. Na základě doplněných podkladů žalovaný uzavřel, že žalobci v Litvě nehrozí nelidské či ponižující zacházení ve vztahu k vedení řízení ve věci mezinárodní ochrany a případný nižší životní standard při pobytu v litevských azylových zařízeních není překážkou, jež by byla neslučitelná se závazky článku 4y základních práv Evropské unie a odpovídala by systémovým nedostatkům ve smyslu článku 3 odst. 2 druhý pododstavec nařízení Dublin III. Žalovaný čerpal informace především z aktualizované Informace OAMP ze dne 6. 5. 2026, z níž je zřejmé, že Litevská republika má propracovaný azylový systém. Žalovaný uvedl, že součástí řízení o mezinárodní ochraně jsou minimálně dva pohovory s žadatelem, dle potřeby mohou být provedeny pohovory doplňující. V průběhu pohovorů i odvolacích řízení před soudem má žadatel právo na tlumočení do mateřského jazyka nebo jazyka, který mu je srozumitelný. Dle platné legislativy mohou žadatelé v průběhu celého řízení, včetně odvolání, využít služeb právního zástupce, a to buď na vlastní náklady, nebo přiděleného ex offo ze strany státu (na žádost žadatele bez dostatečných finančních prostředků). Na hmotnou a finanční pomoc mají nárok žadatelé, kteří nedisponují dostatečnými vlastními finančními prostředky. Pomoc dle platné legislativy pak zahrnuje ubytování v přijímacím středisku (či jiném vládou určeném zařízení), stravu, poskytnutí informací týkající se práv a povinností žadatele, bezplatné úřední služby pro úkony související se žádostí o mezinárodní ochranu, právní a tlumočnickou pomoc, proplacení nákladů na veřejnou dopravu při přesunech souvisejících se žádostí a měsíční kapesné ve výši 10 % tzv. hraničního příjmu pro státní podporu. Žadatelé mají právo na nezbytnou lékařskou péči, která je poskytována přímo v registračním (ubytovacím) středisku. Žadatelé o mezinárodní ochranu mají dále nárok na přístup na pracovní trh za situace, kdy není o jejich žádosti o mezinárodní ochranu rozhodnuto ve lhůtě 6 měsíců. Všechny instituce jsou povinny zajistit žadateli nezbytnou lékařskou a psychologickou péči, včetně pravidelných návštěv zdravotnického personálu. Žadatel má současně garantovaný přístup k řádnému řízení o mezinárodní ochraně v souladu s místní legislativou a nařízeními EU, včetně povinných lhůt a odkladného účinku odvolání. Žalovaný dále popsal situaci v Litvě od poloviny roku 2021, kdy počal zvýšený tlak na azylový systém vlivem probíhající hybridní války. V roce 2025 proto proběhla kompletní restrukturalizace azylového systému a správa agendy přešla na novou Agenturu pro přijímání a integraci působící pod Ministerstvem sociálního zabezpečení a práce. Byly rovněž provedeny reformy v rámci dvou projektů financovaných Evropskou unií, přičemž litevská agentura pro přijímání a integraci zavedla strategické reformy na zlepšení životních podmínek migrantů a podporu jejich integrace do litevské společnosti. Co se týče zprávy ombudsmana Litvy z roku 2022, tato již není vzhledem k markantnímu snížení počtu žadatelů a navýšení kapacit aktuální. Problematické přijímací zařízení v Kybartai je druhým rokem uzavřené a zařízení v Medininkai bylo uzavřeno v září 2023. Provozní centra, která vykazovala závažné nedostatky, byla uzavřena a náhradní centra již splňují standardy Evropské unie. Středisko v Pabradé má nyní kapacitu 685 míst, přičemž podle statistických údajů již v roce 2023 klesl počet žadatelů na 575 osob a v roce 2024 na 362 osob. Žalovaný zdůraznil, že v minulosti byly problémy v souvislosti s migračním tlakem uměle vyvolány otevřením nové migrační trasy se záměrem destabilizace evropského prostoru. Situace žalobce je však v tomto ohledu odlišná, neboť ten přicestoval na území Evropské unie oprávněně leteckou cestou za využití řádně uděleného litevského pobytového oprávnění. Jeho situace proto nenasvědčuje nutnosti zajištění v detenčním centru v Litvě, které může být problematické. Současné zlepšení stavu ubytovacích kapacit i jejich kvality pak potvrzují i oba dokumenty Evropské agentury pro otázky azylu hodnotící operační plány z let 2022-2023 a 2023-2024, které poskytují podrobný přehled o opatřeních přijatých k nápravě situace v azylových zařízeních. Za podpory odborníků z Evropské agentury pro otázky azylu prostřednictvím školení a personální výpomoci došlo rovněž k zefektivnění posuzování žádostí o azyl, včetně lepší identifikace zranitelných osob. Z citovaných dokumentů rovněž plyne 93% pokles počtu žadatelů o azyl v přijímacích centrech, čímž došlo k nespornému uvolnění možností a kapacit pro lepší fungování ubytovacích zařízení a jejich materiálního zabezpečení. Garantována má být současně stejná úroveň služeb ve všech zařízeních. Nízký počet nových žádostí v roce 2024 (362) svědčí o tom, že kapacitní a personální zajištění azylového systému je dostatečné i pro převzetí dalších případů, což potvrzuje i zpráva Červeného kříže. S ohledem na výše uvedené lze považovat markantní pokles žadatelů, uzavření problematických azylových zařízení a snahu o zlepšení ubytovacích kapacit a materiálního zabezpečení za dostatečné záruky v nápravě systémových nedostatků uváděných litevským ombudsmanem ve zprávě z roku 2022.

21. Problematikou přemisťování žadatelů o mezinárodní ochranu se Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval, a to zejména ve svém rozsudku ze dne 12. 9. 2016, č. j. -22. Zdůraznil, že z čl. 3 nařízení Dublin III vyplývá, že „v rámci dublinského systému nelze přemisťovat žadatele o mezinárodní ochranu do zemí, v nichž azylové řízení nebo podmínky přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu vykazují natolik závažné, tedy systémové nedostatky z hlediska závazných standardů Společného evropského azylového systému (resp. z hlediska srovnatelných závazků ostatních zemí dublinského systému, které nejsou právními předpisy Společného evropského azylového systému v té či oné míře vázány), že by zde v případě přemístění žadatele do dané země dublinského systému vzniklo riziko nelidského či ponižujícího zacházení s tímto žadatelem rozporné s požadavky zejména y základních práv EU, resp. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jak byly konkretizovány v judikatuře obou evropských soudů, tedy Soudního dvora Evropské unie a Evropského soudu pro lidská práva (přímo k možnosti vzniku takové újmy v rámci uplatňování dublinského systému srov. zejména rozsudky velkého senátu Soudního dvora ze dne 21. prosince 2011, N. S. a M. E., C-411/10 a C-493/10, EU:C:2011:865; ze dne 14. listopadu 2013, Puid, C-4/11, EU:C:2013:740 a ze dne 10. prosince 2013, Abdullahi, C-394/12; EU:C:2013:813 a dále rozsudky velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. ledna 2011 ve věci M.S.S. proti Belgii a Řecku, stížnost č. 30696/09 a ze dne 4. listopadu 2014 ve věci Tarakhel proti Švýcarsku, stížnost č. 29217/12).“ Nejvyšší správní soud v této souvislosti rovněž judikoval, že úvaha správního orgánu týkající se možnosti přemístění žadatele ve smyslu druhého pododstavce nařízení Dublin III musí být obsažena v každém rozhodnutí o přemístění žadatele, bez ohledu na to, do jaké země má být žadatel přemístěn (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. -27). V rozsudku ze dne 12. 1. 2017, č. j. -44, č. 3560/2017 Sb. NSS, pak Nejvyšší správní soud konstatoval, že závěry správního orgánu o tom, zda přemístění žadatele o mezinárodní ochranu do státu určeného jako státu příslušného pro posouzení jeho žádosti nebrání systémové nedostatky, musí mít oporu ve zprávách o fungování azylového systému v tomto státě, případně v dalších podkladech obsažených ve správním spise. Kasační soud současně nezpochybnil, že v otázce azylového řízení mezi členskými státy platí domněnka vzájemné důvěry. Žadatel proto musí uvést hodnověrná tvrzení o systémových nedostatcích v azylovém řízení v konkrétní zemi, jež by důkladně podepřel relevantními důkazy. Domněnka vzájemné důvěry je sice vyvratitelná, to však neznamená, že jakékoli porušení základního práva členským státem automaticky znemožňuje přemístění žadatele o azyl do tohoto členského státu. Je tomu tak pouze tehdy, je-li třeba se vážně obávat, že dochází k systematickým nedostatkům azylového řízení a podmínek příjmu žadatelů v příslušném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2019, č. j. -41).

22. V nyní posuzované věci žalobce v pouhé obecnosti tvrdí toliko to, že pochybnosti ve vztahu k podmínkám azylových řízení v Litevské republice i nadále přetrvávají, neboť žalovaný vychází z jediného skutkového podkladu, a to Informace OAMP ze dne 17. 6. 2025. Neuvádí však žádné relevantní překážky, pro které by nemohl být do Litvy předán. Ty nemohou představovat ani skutečnosti uvedené v doplnění žalobních bodů, v nichž žalobce opět v pouhé obecnosti namítá systémové nedostatky azylových řízení v Litvě, jazykovou bariéru, nepřiměřenost zásahu do psychického zdraví, nezohlednění aktuálních zpráv o Litvě a riziko řetězového navrácení. To vše, aniž by k těmto svým tvrzením předložil jakékoliv relevantní důkazní prostředky. Žalobce v podané žalobě nikterak nereaguje na odůvodnění napadeného rozhodnutí ani na to, že spis byl po zrušení prvého rozhodnutí Krajským soudem v Brně poměrně obsáhle doplněn a jím citovaná Informace OAMP byla aktualizována. Žalobce současně ani nezpochybňuje vypovídací hodnotu a obsah doplněných důkazních prostředků a rovněž pak v nich obsažené závěry nezpochybňuje například jinými zdroji. Žalobce přitom byl žalovaným vyrozuměním ze dne 29. 5. 2026, č. j. OAM-1438/ZA-ZA11-2025, informován o možnosti seznámit se dne 11. 6. 2026 v sídle žalovaného s podklady pro vydání rozhodnutí a vyjádřit se k nim. To sice dne 10. 6. 2026 žalobce písemně učinil, nicméně k seznámení se s podklady pro rozhodnutí se již žalobce ani jeho zmocněnec nedostavili (viz úřední záznam o nedostavení se k seznámení s podklady rozhodnutí ze dne 11. 6. 2026). Z žalobcem vznesené námitky tak lze jen obtížně dovodit, jaké konkrétní výtky vůči postupu žalovaného či obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí vznáší. Městský soud přesto postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, která v případech přezkumu rozhodnutí o dublinském přemístění a zvláště pak existence systémových nedostatků v členském státě, kam má být transfer uskutečněn, dovodila možné překročení rámce žalobních bodů, vedla-li by striktní aplikace k porušení principu nonrefoulement (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2016, č. j. -24).

23. Městský soud má po prostudování spisového materiálu a přezkumu úvah žalovaného za to, že žalovaný dostál závaznému právnímu názoru vyslovenému Krajským soudem v Brně ve zrušujícím rozsudku a do správního spisu v dostatečném rozsahu doplnil důkazní prostředky, které potvrzují zlepšení současných podmínek azylového řízení v Litvě od předchozích let. Stejně tak lze ve shodě s žalovaným uzavřít, že do spisu doplněné zprávy a informace systémovým nedostatkům v Litvě aktuálně nikterak nenasvědčují. Žalovaný se situací v Litvě v napadeném rozhodnutí detailně zabýval, přičemž vycházel nejen z aktualizované Informace OAMP ze dne 6. 5. 2026, ale i z dalších podkladů, čímž dle soudu naplnil požadavek na posouzení situace nejen dle zrušujícího rozsudku Krajského soudu v Brně, ale rovněž i v bodu [21] tohoto rozsudku citované judikatury Nejvyššího správního soudu. Žalovaný dovodil významné zlepšení situace v souvislosti s poklesem migrační vlny z roku 2021, přičemž nerozporoval, že litevské azylové podmínky byly po náporu žadatelů o azyl, v kontextu geopolitických událostí, nevhodné. V návaznosti na spolupráci Litvy s Evropskou agenturou pro otázky azylu a s pomocí Evropské unie však aktuálně došlo k jejich zlepšení, když byly provedeny dílčí reformy, byla uzavřena nejhorší přijímací zařízení v Kybartai a v Medininkai a zlepšení podmínek azylového řízení včetně stavu ubytovacích kapacit a jejich kvality potvrzují rovněž dokumenty vypracované Evropskou agenturou pro otázky azylu.

24. Namítá-li žalobce riziko řetězových navrácení a systémové nedostatky v litevských registračních a detenčních centrech v Pabradě a Kybartai, k tomu městský soud uvádí, že k oběma těmto zařízením se žalovaný vyjádřil na straně 6 napadeného rozhodnutí. Uvedl, že přijímací zařízení v Kybartai je již druhým rokem uzavřeno a registrační centrum v Pabradě má nyní kapacitu 685 míst, přičemž v roce 2024 požádalo o mezinárodní ochranu 362 žadatelů. Žalovaný v této souvislosti rovněž popsal závěry vyplývající z dokumentů Evropské agentury pro otázky azylu vyjadřující se k opatřením přijatým k nápravě situace v azylových zařízeních, jejichž závěry žalobce nikterak nezpochybňuje. Z nich pak vyplývá, že byla zvýšena kapacita přijímacích zařízení, za pomoci proškolení personálu došlo k zefektivnění posuzování žádostí o azyl včetně identifikace zranitelných osob a podpora Evropské agentury pro otázky azylu směřovala rovněž do větší informovanosti žadatelů. Současně žalovaný uvedl, že situace žalobce je zásadně odlišná od situace osob, jež na území Litvy masově neoprávněně vstupovaly z Běloruska, a které prošly těmito zařízeními v době bezprecedentního migračního tlaku. Žalovaný má být však do Litevské republiky předán v souladu s nařízením Dublin III, tedy legálně a s vědomím litevských státních orgánů. Na uvedené závěry žalobce nikterak nereaguje a na podporu své argumentace nepředkládá ničeho. Námitky žalobce se tak nachází v pouhé rovině ničím nepodložených tvrzení, aniž by současně relevantním způsobem vyvracely skutečnosti zjištěné žalovaným. Z napadeného rozhodnutí a podkladů, z nichž žalovaný vycházel, přitom nevyplývá, že by mu hrozilo odepření přístupu k azylovému řízení a následné navrácení do země původu bez posouzení jeho žádosti. Městský soud upozorňuje, že riziko porušení zásady non-refoulement se v minulosti týkalo zejména osob přicházejících neoprávněně přes litevsko-běloruskou hranici, nikoli žadatelů o azyl předávaných v rámci dublinského systému. Informace OAMP ze dne 6. 5. 2026 přitom podle názoru soudu neprokazují úroveň systémových nedostatků a nepotvrzují možné porušení zásady non-refoulement ve vztahu k osobám přemisťovaným do Litvy podle dublinského systému.

25. Co se týče žalobcem namítané jazykové bariéry a nedostupnosti právní pomoci, k uvedené otázce se žalovaný vyjadřoval na straně 5 napadeného rozhodnutí. Uvedl, že v průběhu pohovorů i odvolacích řízení před soudem má žadatel právo na tlumočení do mateřského jazyka nebo jazyka, který je mu srozumitelný. Dle platné legislativy rovněž mohou žadatelé v průběhu celého řízení využít služeb právního zástupce, a to buď na vlastní náklady nebo přiděleného ex offo ze strany státu. Žalovaný na podporu svého tvrzení nepředložil žádné relevantníy ani neoznačil žádné důkazní prostředky, které by tento závěr žalovaného vyvracely. Soud proto neshledává, že by žalobci v této souvislosti hrozila faktická nemožnost uplatnit svá práva v důsledku jazykové bariéry či nedostupnosti právní pomoci.

26. Přisvědčit pak nelze ani dílčí námitce žalobce o nezohlednění aktuálních zpráv o Litvě ze strany žalovaného. Je sice pravdou, že Informace OAMP ze dne 6. 5. 2026 částečně popisuje některé přetrvávající problémy a v této souvislosti většinou odkazuje na starší zdroje. Je však třeba zdůraznit, že žalovaný v napadeném rozhodnutí nevychází toliko z citovaného dokumentu, ale k posouzení aktuální situace v Litevské republice si obstaral další důkazní prostředky v podobě dvou zpráv Evropské agentury pro otázky azylu z května 2025 a z července 2023, data o počtu žadatelů o azyl v Litvě a oslovil rovněž litevské Ministerstvo vnitra s dotazy na obecný průběh řízení o žádosti o mezinárodní ochranu v případech předání žadatele v rámci dublinského systému. Uvedené podklady pak žalovaný řádně vyhodnotil a detailně popsal v napadeném rozhodnutí. Proti těmto závěrům přitom žalobce nikterak konkrétně nebrojí. Městský soud má však za to, že žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav tak, aby uzavřel, že Litevská republika není státem, v němž dochází k systematickým nedostatkům azylového řízení do té míry, že by žalobci hrozilo nelidské či ponižující zacházení nebo že by docházelo k porušení zásady non-refoulement.

27. Za nedůvodnou pak považuje městský soud námitku žalobce, že žalovaný dostatečně nezkoumal aktuální informace v zemi původu vzhledem k tomu, že žalobce se bojí o svůj život v případě nuceného návratu do své domovské země, v níž panuje diktátorský režim a katastrofální ekonomická situace. Městský soud zdůrazňuje, v případě aplikace nařízení Dublin III je v řízení o mezinárodní ochraně zkoumána pouze otázka, který členský stát je k posouzení podané žádosti žadatele o udělení mezinárodní ochrany příslušný. K meritornímu posouzení samotné žádosti a její opodstatněnosti tak v tomto typu řízení vůbec nedochází. Důvodnost podané žádosti, a tedy i posouzení informací týkajících se země původu a hrozby azylově relevantního nebezpečí v zemi původu je pak hodnocena až státem, jehož příslušnost je nařízením Dublin III určena. Žalovaný se tedy v napadeném rozhodnutí vůbec nemusel zabývat situací v zemi původu, ani tím, zda je samotná žádost o mezinárodní ochranu důvodná, a stejně tak k tomu nemusel shromažďovat jakékoli informace či případně řešit otázku udělení doplňkové ochrany.

28. Závěrem žalobce namítá, že nucený přesun do přísného litevského režimu u něj povede k vážnému zhoršení jeho psychického stavu, což má aktivovat povinnost České republiky uplatnit diskreční klauzuli ve smyslu čl. 17 nařízení Dublin III. Možnou aplikací čl. 17 citovaného nařízení se žalovaný zabýval na stranách 7 a 8 napadené rozhodnutí. Uvedl, že žalobce nemá na území České republiky žádné rodinné vazby ani blízké sociální vazby, je plnoletý a samostatný. Prostředky pro zajištění vlastního ubytování a životních potřeb je schopen obstarat si vlastními silami, popřípadě mu v Litvě bude zajištěno ubytování a bude moci čerpat z další přijímací pomoci. Žalobce nevyjádřil žádné konkrétní a zásadní výhrady proti pobytu v Litvě, ani proti řízení o udělení mezinárodní ochrany v Litvě. Do Litevské republiky nechce odcestovat z důvodu předchozích problémů se svým tehdejším zaměstnavatelem, což však není přímo relevantní k účelu jeho následujícího pobytu zde jako žadatele o udělení mezinárodní ochrany. K obdobné námitce žalobce se pak vyjádřil rovněž Krajský soud v Brně v bodu [26] zrušujícího rozsudku, v němž uzavřel že, v řízení „nevyvstal žádný důvod, pro který by Česká republika měla převzít příslušnost k rozhodnutí o žádosti žalobce o mezinárodní ochranu. Žalobce není ani zranitelnou osobou ve smyslu § 2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu. Takový důvod nepředstavuje tvrzené zázemí v ČR. Ze správního spisu je zřejmé, že žalobce v Litevské republice pracoval na stavbách. Uvedl, že mu tam nebylo po psychické stránce dobře a jeho zaměstnavatel se k němu choval špatně. Jiné problémy neměl. V ČR se cítí lépe. Rodina žalobce je v Uzbekistánu, kde měl žalobce problémy se sousedem. Důvody, pro které žalobce přicestoval z Litevské republiky přes další členské země EU do České republiky, jsou tedy pouze socioekonomické. Tomu odpovídá i vypořádání se s tím, proč žalovaný nevyužil diskrečního oprávnění plynoucího z čl. 17 nařízení Dublin III.“

29. Podle čl. 17 odst. 1 věty prvé nařízení Dublin III odchylně od čl. 3 odst. 1 se může každý členský stát rozhodnout posoudit žádost o mezinárodní ochranu, kterou podal státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, i když podle kritérií stanovených tímto nařízením není příslušný.

30. Podle bodu 17 odůvodnění nařízení Dublin III kterýkoli členský stát by měl mít možnost odchýlit se od kritérií příslušnosti, zejména z humanitárních důvodů a z důvodu solidarity, aby bylo možné sloučit dohromady rodinné příslušníky nebo příbuzné nebo jiné členy rodiny a posoudit žádost o mezinárodní ochranu, která byla podána tomuto nebo jinému členskému státu, i když pro toto posouzení není příslušný podle závazných kritérií stanovených tímto nařízením.

31. Judikatura Nejvyššího správního soudu týkající se diskrečního oprávnění, resp. způsobu, jakým má být takové rozhodnutí odůvodněno, vychází ze závěru, že žádná diskrece státních orgánů nemůže být v právním státě z podstaty věci neomezená (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2023, č. j. -23). Ustanovení zakládající diskreční oprávnění v čl. 17 nařízení Dublin III je proto třeba vykládat v rámci tohoto inherentního omezení, a to s přihlédnutím k cíli, jehož dosažení je samotným nařízením sledováno, tedy k poskytnutí účinné mezinárodní ochrany. Jak již uvedl kasační soud ve svém rozsudku ze dne 5. 1. 2017, č. j. -24, „s ohledem na dosažení účelu řízení o mezinárodní ochraně, tj. poskytnutí skutečné efektivní ochrany před individuálně identifikovanou újmou, je třeba konstatovat, že mohou nastat situace, kdy postup podle kritérií pro určení státu příslušného k posouzení žádosti nepovede k realizaci smyslu řízení. Jinými slovy ve státě příslušném k řízení o mezinárodní ochraně dle nařízení Dublin III nebude žadatel v bezpečí před hrozbou takové újmy. Pro úplnost je třeba dodat, že pojednávaná hrozba újmy je předkládána ve smyslu trvání důvodu, který vedl žadatele o azyl k opuštění třetí země, i ve státě příslušném k posouzení žádosti (např. dosah ohrožení života žadatele i na území příslušného státu), příp. ve smyslu výjimečného důvodu v podobě zvláštního zájmu, např. na zachování rodiny pohromadě apod. Je nutno zdůraznit, že se jedná o jiné posuzování, než jakým je přezkum azylového řízení v určeném státě z důvodu vyloučení existence systémových nedostatků, pro které by nebylo možno žadatele do tohoto státu přemístit – to je dle judikatury Nejvyššího správního soudu při konstatování příslušnosti jiného státu nutno provést vždy (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. -27).“ Jakkoli jde tedy i v případě atrakce příslušnosti dle čl. 17 nařízení Dublin III o zásadně volné správní uvážení správního orgánu, i rozhodnutí o jeho využití či nevyužití musí být odůvodněno tak, aby dané rozhodnutí bylo „přezkoumatelné a musí být zřejmé, že z mezí a hledisek správního uvážení nevybočil. I v těchto případech musí správní orgán respektovat stanovené procesní postupy i elementární právní principy správního rozhodování. Nezákonnost takovéhoto rozhodnutí pak může spočívat mj. v překročení nebo zneužití stanovených mezí správního uvážení (ustanovení ), nebo může být způsobena porušením procesních předpisů.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2008, č. j. -105). V případě diskreční pravomoci dle nařízení Dublin III to především znamená posoudit, zda je projednávaný případ na podkladě svých skutkových okolností případem hodným zvláštního zřetele, a to zejména pro existenci zvláštního vztahu dotčeného cizince k České republice, případně pro zjištění takových skutečností, za nichž by aplikace určené příslušnosti jiného členského státu mohla mít nežádoucí důsledky. Přitom je třeba mít na paměti, že využití daného diskrečního oprávnění má být zásadně vyhrazeno jen vskutku výjimečným případům. Úvahu o tom, zda případně neuplatnit diskreční oprávnění podle výše zmíněného ustanovení, je proto správní orgán povinen učinit a ve svém rozhodnutí přezkoumatelným způsobem projevit jen tehdy, vyjdou-li v řízení najevo takové okolnosti, z nichž je patrné, že uvedené úvahy je v konkrétním případě potřeba.

32. V nyní posuzované věci žalobce odůvodňuje nutnost aplikace diskreční pravomoci ve smyslu čl. 17 nařízení Dublin III tím, že má v České republice potřebné zázemí a možným zhoršením psychického stavu v případě nuceného přesunu do přísného litevského režimu. Tato svá tvrzení žalobce uvádí bez jakékoliv bližší specifikace. Z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 23. 12. 2025 přitom vyplývá, že žalobce nemá k České republice žádné konkrétní vazby, toliko se zde cítí v bezpečí, a současně nemá v Evropské unii žádné příbuzenské či sociální vazby. Z poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu z téhož dne se pak podává, že rodina žalobce, tedy manželka a tři děti se nachází v zemi původu žalobce. Je tedy nutno uzavřít, že o nějaké skutečně relevantní vazbě na Českou republiku se v případě žalobce nemůže jednat, přičemž ani sám žalobce netvrdí skutečnosti, které by mohly jakýmkoli představitelným způsobem konstituovat jeho zvláštní vztah k České republice. Ten totiž zásadně nemůže být založen toliko na tom, že se na území České republiky cítí bezpečně. Nutnost aplikace diskrečního oprávnění pak dle soudu nemůže založit ani žalobcem tvrzené zhoršení psychického stavu v případě jeho přesunu do Litevské republiky. Žalobce pouze v obecnosti uvádí, že takový přesun u něj povede ke zhoršení psychického stavu, nicméně nepředkládá konkrétní a věrohodná tvrzení například v podobě popisu příznaků, předchozích onemocnění nebo případných spouštěčů majících vliv na jeho psychické zdraví. Současně žalobce nepředkládá žádné lékařské či jiné objektivní podklady, z nichž by bylo možné ohrožení psychického stavu v tomto ohledu jakkoliv dovodit. Nejedná se tedy o kvalifikovanou námitku, která by sama o sobě mohla vést k použití využití diskrečního oprávnění ve smyslu čl. 17 nařízení Dublin III.

33. S ohledem na výše uvedené soud uzavírá, že k projednání žalobcovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany je podle čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III příslušná Litevská republika, kde žalobce do 6. 5. 2025 disponoval pobytovým oprávněním. Žalobcova žádost tak byla podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu nepřípustná z důvodu příslušnosti posuzování žádosti jiným členským státem. Zákon o azylu pak s nepřípustností žádosti o mezinárodní ochranu spojuje v § 25 písm. i) nutnost zastavení řízení. Žalovaný tak postupoval správně, shledal-li žalobcovu žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustnou a řízení zastavil.

V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

34. Městský soud neseznal žádnou ze vznesených námitek důvodnou, proto z výše uvedených důvodů žalobu jako nedůvodnou zamítl podle

35. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn Žalobce v řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení žádné náklady nad rámec jeho úřední povinnosti, proto mu soud podle náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha, dne 9. září 2026

Mgr. Kateřina Kozáková v.r.

samosoudkyně

Shodu s prvopisem provedla S. K.