Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

39 Az 7/2026 - 38

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Jitkou Hroudovou ve věci

žalobce: A. E., narozený dne X

státní příslušnost: X

bytem X

zastoupený JUDr. Matějem Šedivým,

advokátem, ev. č. ČAK 16640,

sídlem Václavské náměstí 831/21, 110 00 Praha 1

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra

sídlem Nad štolou 3, 170 34 Praha 7

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 6. 2026, č. j. OAM-809/ZA-ZA11-BA06-2025

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 6. 2026, č. j. OAM-809/ZA-ZA11-BA06-2025, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 10 140 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Matěje Šedivého, advokáta.

Odůvodnění:

Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhá přezkoumání v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, kterým žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle , , a , o azylu (dále jen „“).

Žalobní body

2. Žalobce nejprve shrnul důvody své žádosti o udělení mezinárodní ochrany. V České republice (dále jen „ČR“) měl povolen studentský pobyt a o mezinárodní ochranu požádal v souvislosti s hrozbou vycestování. Návratu do vlasti se obával jednak pro svou homosexuální orientaci, jednak pro hrozbu výkonu vojenské služby a nasazení do bojů na Ukrajině. Tvrdil, že byl již několikrát předvolán k vojenské správě a od vypuknutí války na Ukrajině v Ruské federaci nepobýval.

3. Ve vztahu k vojenské službě žalobce namítal, že by se po návratu musel přinejmenším podrobit jejímu výkonu a vzhledem k pokračující mobilizaci by mu hrozilo také povolání do bojů na Ukrajině. Účast v ruské armádě a na invazivní válce se podle něj příčila jeho pacifistickému a humanistickému přesvědčení. Byl by tak nucen bojovat za hodnoty, s nimiž nesouhlasí, a současně by se vystavil nebezpečí újmy na životě či zdraví. Odmítnutí vojenské služby jako projev jeho politického přesvědčení by navíc bylo v zemi původu považováno za protiprávní jednání.

4. Žalobce dovozoval, že pro posouzení jeho obav nebylo rozhodující, zda v minulosti v Ruské federaci vyvíjel protirežimní činnost nebo tam již byl pronásledován. Podstatná část jeho výhrad vůči postupu země původu totiž vznikla až v souvislosti s invazí na Ukrajinu v únoru 2022. Poukázal na trestní postih znevažování ruské armády, za něž mohl být uložen i nepodmíněný trest odnětí svobody. Za dobu pobytu v ČR si podle svých slov osvojil zdejší hodnotový systém, který byl v rozporu se současnou politikou Ruské federace. Ruské orgány přitom podle něj sledovaly také chování svých občanů v zahraničí. Obával se proto postihu za své postoje i toho, že bude jako branec vyslán do války. Z těchto důvodů měl za to, že mu hrozilo pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod. Dodal, že označovala-li ČR postup Ruské federace za teroristický, neměla podporovat návrat osob podléhajících branné povinnosti, které by se následně musely zapojit do činnosti ruské armády.

5. Další okruh žalobních námitek se týkal posouzení sexuální orientace žalobce a postavení LGBT+ osob v Ruské federaci. Podle žalobce měl žalovaný nejprve objektivně vyhodnotit postavení homosexuálních osob v zemi původu, poté posoudit, zda žalobce homosexuálem skutečně je, a následně zhodnotit důvodnost jeho konkrétních obav. Napadené rozhodnutí však podle něj neobsahovalo přesvědčivé hodnocení postavení LGBT+ komunity, spokojilo se s obecnými závěry o zlepšování situace a otázkou sexuální orientace žalobce se náležitě nezabývalo.

6. Žalobce poukázal na podklady shromážděné ve správním řízení, včetně Informací Ministerstva vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky (dále jen „OAMP“), z nichž podle něj vyplývala diskriminace LGBT+ osob v Ruské federaci. Připomněl, že homosexualita byla v této zemi trestná do roku 1993 a do roku 1999 byla klasifikována jako duševní nemoc. Od roku 2013 byla zakázána „propaganda netradičních způsobů života mezi nezletilci“, přičemž za propagaci homosexuality mohl být považován široký okruh jednání a za porušení tohoto zákazu hrozily pokuty, uvěznění, vyhoštění či pozastavení činnosti organizace. S odkazem na informace Amnesty International rovněž uvedl, že v ruské společnosti přetrvávaly hluboké předsudky, diskriminace a šikana gayů a leseb a že uvedená právní úprava vedla mimo jiné k zákazu pořádání moskevského Pride festivalu.

7. Podle žalobce sice samotná homosexualita v Ruské federaci formálně trestná nebyla, její projevy však byly postihovány pod široce vykládaným pojmem propagace homosexuality. Pokud mohl být každý vnější projev homosexuálního chování považován za propagaci, byla podle něj homosexualita fakticky postavena mimo zákon. Tomu nasvědčoval rovněž zákaz veřejných akcí a skutečnost, že gay kluby mohly působit pouze skrytě a nelegálně. V zemi původu by proto mohl svobodně žít jen za předpokladu, že by svou sexuální orientaci skrýval. Při jejím projevení navenek by riskoval násilí ze strany společnosti nebo postih za propagaci extremistických postojů.

8. Žalobce dále uvedl, že má stálého partnera a v České republice svou sexuální orientaci neskrývá. Před žalovaným netajil ani existenci partnerského vztahu. Namítal proto, že žalovaný nevyčerpal možnosti dokazování a nepostupoval v souladu s , jestliže nevyslechl jeho partnera, ačkoli znal jeho totožnost i kontaktní údaje. Za podstatnou považoval otázku, zda by mohl obdobným způsobem žít také v Ruské federaci, přičemž shromážděné podklady podle něj poskytovaly přesvědčivou zápornou odpověď. Ačkoli nebylo možné jeho sexuální orientaci ověřit lékařsky, měl žalovaný vyhodnotit všechna dostupná tvrzení a důkazy.

9. Žalobce namítal, že po něm nebylo možné spravedlivě požadovat, aby se za svou orientaci styděl, skrýval ji nebo ji aktivně zastíral. Její otevřené prožívání považoval za součást své osobní svobody. Jeho obavy dále zesilovala hrozba povinné účasti v armádě, v jejímž prostředí by svou orientaci nedokázal skrýt a čelil by tak diskriminaci a šikaně. V případě návratu by tak byl nucen odejít do státu, který postihoval jak kritiku armády a invaze na Ukrajinu, tak projevy odlišné sexuální orientace, a zároveň by mu hrozilo nasazení do bojových operací. Své postoje ani sexualitu přitom podle svých slov neprezentoval účelově pro potřeby řízení ani se nesnažil pobuřovat veřejnost; vycházely z hodnot a osobních charakteristik, které považoval za přirozené.

10. Žalobce namítal, že žalovaný nezjistil skutkový stav v potřebném rozsahu, jeho tvrzení bagatelizoval a dostatečně neověřil jejich význam pro udělení azylu ani doplňkové ochrany. Uváděné skutečnosti podle něj svědčily pro udělení azylu. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“), č. j. -81, ze dne 20. 10. 2005, podle něhož nebylo smyslem institutu azylu chránit pouze systematické či celoživotní disidenty, ale všechny osoby ohrožené v zemi původu pro uplatňování politických práv.

11. Žalovaný se podle žalobce řádně nezabýval ani skutečným nebezpečím vážné újmy podle , kterou žalobce spatřoval v hrozbě mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení anebo trestání. S odkazem na rozsudek NSS, č. j. -82, ze dne 26. 3. 2008 uvedl, že nemuselo být postaveno najisto, že takovému jednání bude skutečně vystaven; rozhodné bylo, zda existovalo reálné a odůvodněné nebezpečí jeho vzniku. Z podkladů založených ve správním spise podle něj nebylo možné vyloučit, že mu po návratu do vlasti vážná újma hrozila. Žalovaný tuto možnost odmítl pouze s poukazem na nevěrohodnost jeho tvrzení, aniž měl k dispozici relevantní podklad, který by tvrzené nebezpečí vyvracel.

12. V neposlední řadě žalobce namítal nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí. Odkázal na rozsudek NSS, č. j. -46, ze dne 24. 1. 2007, v němž byly vymezeny požadavky na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí, zejména pokud jde o uvedení prokázaných skutečností, použitých důkazů, způsobu jejich hodnocení, důvodů neprovedení dalších důkazů a právního posouzení zjištěného skutkového stavu. Dále poukázal na rozsudek NSS, č. j. -130, ze dne 27. 7. 2007 a v něm citovanou judikaturu Ústavního soudu, podle níž musel být z odůvodnění patrný vztah mezi skutkovými zjištěními, hodnocením důkazů a právními závěry. Žalovaný podle žalobce jeho obavy řádně nevypořádal, nevydal přesvědčivé a přezkoumatelné rozhodnutí a porušil tím jeho právo na spravedlivý proces.

13. Žalobce proto navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k novému projednání a rozhodnutí.

Vyjádření žalovaného

14. Žalovaný ve vyjádření navrhl žalobu zamítnout. Napadené rozhodnutí považoval za zákonné, přezkoumatelné a založené na dostatečně zjištěném skutkovém stavu. Žalobce i jeho zástupce měli možnost seznámit se s podklady a navrhnout jejich doplnění, této možnosti však zástupce nevyužil. Výslech údajného partnera nebyl podle žalovaného potřebný, neboť sexuální orientaci žalobce ani existenci jeho soukromých vztahů nezpochybňoval.

15. Ve vztahu k homosexualitě žalovaný uvedl, že na základě Informace OAMP – Ruská federace –Sexuální menšiny, Zákon proti LGBT+ komunitě, diskriminace a zločiny z nenávisti, postoj státních orgánů, postavení v armádě a neziskové organizace ze dne 7. 4. 2025 posoudil jak obecné postavení LGBT+ osob v Rusku, tak individuální situaci žalobce. Zdůraznil, že žalobce není veřejně činným aktivistou, LGBT+ tematiku nepropaguje, nepoužívá seznamovací aplikace ani sociální sítě a svůj osobní život zachovává v soukromí. V Rusku proto nikdy nečelil cílenému postihu státních orgánů. Konflikt v Ufě z roku 2021 žalovaný považoval za ojedinělý incident se soukromými osobami, při němž policie žalobce nezadržela, neobvinila ani nesankcionovala a který nedosáhl intenzity pronásledování nebo vážné újmy.

16. Žalovaný odmítl také tvrzení, že žalobci hrozí nucené nasazení do bojů na Ukrajině. Samotnou brannou povinnost považoval za standardní státoobčanskou povinnost, nikoli za pronásledování. Z Informace OAMP – Ruská federace – Základní vojenská služba, Náhradní civilní služba ze dne 21. 1. 2026 podle něj vyplývalo, že branci vykonávající základní vojenskou službu nejsou bez dalšího nasazováni na Ukrajinu a účast v bojích by žalobci hrozila pouze po dobrovolném uzavření smlouvy s armádou. Žalobce navíc nepředložil avizovanou vojenskou knížku, nebyl zařazen do záloh a v roce 2025 si bez problémů opatřil nový cestovní pas. Ruské právo mu rovněž umožňovalo požádat o náhradní civilní službu.

17. Podle žalovaného svědčily okolnosti podání žádosti především o snaze žalobce legalizovat další pobyt v České republice. Žalobce o mezinárodní ochranu požádal až po devíti letech pobytu, neúspěšném studiu na několika vysokých školách, neprodloužení studijního pobytu a vydání výjezdního příkazu. Sám přitom uvedl, že pokud by mu byl studijní pobyt prodloužen, o mezinárodní ochranu by nežádal. Institut mezinárodní ochrany podle žalovaného nesloužil jako náhrada pobytového oprávnění podle zákona o pobytu cizinců.

18. Žalovaný uzavřel, že žalobci nehrozí pronásledování ani skutečné nebezpečí vážné újmy a že nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany podle , , ani . Navrhl proto, aby soud žalobu v celém rozsahu zamítl.

Obsah správního spisu

19. Dne 21. 7. 2025 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany. Dne 25. 7. 2025 poskytl údaje k žádosti o mezinárodní ochranu a uvedl, že je ruské národnosti, státním příslušníkem Ruské federace. Dále sdělil, že se nehlásí ke konkrétnímu náboženství, ale věří v Boha, není politicky aktivní, je svobodný a bezdětný. Do ČR poprvé přicestoval v roce 2015 na jeden měsíc, následně se vrátil do Ruska a znovu přicestoval v roce 2016. Následně začal v ČR studovat a pobýval hlavně zde. Do Ruska jezdil na prázdniny, konkrétně vycestoval dvakrát na měsíc v roce 2017, jednou na měsíc v letech 2018 a 2019 a v roce 2021 na dva týdny. Uvedl, že potom již do Ruska nevycestoval. Naposledy přiletěl z Ruska ke konci roku 2021 a od té doby setrvává na území ČR s občasnými turistickými vycestováními po Evropě. Zmínil, že v roce 2017 nebo 2018 měl turecké vízum. Popřel, že by v minulosti žádal o udělení mezinárodní ochrany. Dále sdělil, že je zcela zdráv, nemá žádná omezení ani zvláštní potřeby. V ČR ani v zahraničí s ním nebylo vedeno trestní řízení, v trestní věci nebyl nikdy odsouzen. O mezinárodní ochranu žádá z důvodu, že je gay a v Rusku se necítí v bezpečí. Jiné důvody žádosti nemá.

20. Dne 25. 7. 2025 byl proveden pohovor k žádosti o udělení mezinárodní ochrany, v jehož rámci žalobce uvedl, že do ČR přijel poprvé v roce 2015 na měsíční jazykový kurz češtiny. V ČR absolvoval také druhý takový kurz, konkrétně „SCELL“, který trval jeden rok. To bylo v roce 2016. Následně již v ČR zůstal. Od roku 2017 do roku 2023 studoval postupně dvě vysoké školy v ČR, ani jednu ale nedokončil. V roce 2023 pak začal studovat na Metropolitní univerzitě v Praze, stále se ale nachází v prvním ročníku. Do ČR přijel za účelem studia. Finance na živobytí mu zajišťovala matka žijící v Rusku. K předloženému cestovnímu pasu uvedl, že si ho zajistil na ruském konzulátu v Praze, přičemž se nepotýkal s žádnými problémy. Stejně tak neměl problémy při vycestováních a návratech z Ruska a zpět. Ve vlasti má otce, matku a bratra, v pravidelném týdenním kontaktu je pouze s matkou a nárazově, zhruba jednou za rok, také s bratrem. Jeho matka žije v Moskvě, má vlastní byt a pracuje v energetické společnosti, problémy v Rusku nemá. Žalobce sdělil, že o mezinárodní ochranu nepožádal dříve, protože věděl, že delší dobu nebude žít v Rusku, jelikož v ČR mohl jako student pobývat a nemusel nic řešit. To mu vyhovovalo. Podat žádost o udělení mezinárodní ochrany zvážil až v momentě, kdy mu byla v červnu či červenci roku 2025 Ministerstvem vnitra ČR zamítnuta žádost o prodloužení studijního víza. To z důvodu, že nebylo jisté, zda studium dokončí. Kdyby mu bylo studijní vízum prodlouženo, o udělení mezinárodní ochrany by nežádal. Na dotaz, jak má žalobci mezinárodní ochrana pomoci, sdělil, že by se nemusel vracet do Ruska, kde by tak nemusel absolvovat základní vojenskou službu. Dle něj v Rusku na rozdíl od ČR společnost nevnímá normálně lidi, jako jsou například gayové. Nenapadá ho jiná možnost kromě mezinárodní ochrany, která by mohla vyřešit jeho problémy. Uvedl, že v ČR si chtěl prodloužit studium, najít si práci a být přínosem pro společnost. Byť si byl vědom, že nerespektoval v pase vylepený výjezdní příkaz, vysvětlil to tím, že již v době jeho platnosti se rozhodl podat žádost o udělení mezinárodní ochrany.

21. Odcestovat z ČR nechtěl, jelikož ruští občané ze země původu nemohou vycestovat. Musel by tam tedy setrvat a je si jist, že by byl povolán do armády k absolvování základní vojenské služby. Zmínil, že v rámci odvedení ke zdravotní prohlídce po ukončení středoškolského studia byl v Rusku uznán bojeschopným, což může doložit vojenskou knížkou. Žalobce sdělil, že od ostatních bojeschopných ruských občanů, kteří musí nastoupit základní vojenskou službu, jelikož se jedná o jejich zákonnou povinnost, se jeho situace liší jeho odlišnou sexuální orientací. Sdělil, že neexistuje zákon, který by osoby s odlišnou sexuální orientací osvobozoval od základní vojenské služby, a tudíž by se k němu v průběhu této povinnosti pravděpodobně chovali agresivně. To z důvodu, že neskrývá a nechce skrývat, že je homosexuál. Jinak se dle jeho slov jeho situace od situace ostatních neliší.

22. K uvedenému důvodu žádosti o udělení mezinárodní ochrany, tedy že je gay a necítí se v Rusku bezpečně, dále uvedl v rámci pohovoru následující informace. Žalobce uvedené vysvětlil na příkladu, že v ČR, konkrétně v Praze, může jít na schůzku s mužem a lidé to budou vnímat normálně, nebude vystaven násilí a nebude urážen. Svoji sexualitu zde může svobodně projevovat a s mužem se držet za ruku. V případě policejního zásahu u rvačky budou policisté ke všem přistupovat stejně. V Rusku by se naopak policie k žalobci chovala, za předpokladu, že by věděla o jeho odlišné sexuální orientaci, odlišně. K tomuto zmínil, že se mu při jeho poslední návštěvě Ruska v roce 2021, konkrétně v jeho rodném městě Ufa, stal obdobný incident. Tehdy si volal s mužem a kvůli tomu byl konfrontován s otázkou, zda je homosexuál. V okamžiku, kdy uvedl, že ano, započal konflikt. Po příjezdu policie muži, kteří žalobce napadli, uvedli strážníkům, že je homosexuál a byl agresivní. Policisté se ptali muže, se kterým se pral, zda chce podat trestní oznámení proti žalobci, a když řekl, že ne, odjeli. Žalobce se nikdo na nic neptal. Žalobce odpověděl na dotaz žalovaného, kdy přišel na svoji odlišnou sexuální orientaci, že již v dětství a mládí ho nepřitahovaly ženy. Kamarádil se s nimi, ale nechápal to. Dlouho si myslel, že s ním něco není v pořádku, a v dospívání pochopil, že se mu líbí muži. V 17 letech se v ČR seznámil s chlapcem, také z Ruska, se kterým měl první vztah. Vztah probíhal dálkově i v Rusku. Oba měli v plánu přijet do ČR. V Rusku se neviděli, jelikož od sebe bydleli daleko. Žalobce ale přijel do Prahy a jeho přítel do Brna, čímž vztah skončil. Jeho přítel se jmenoval Andrej, ale příjmení si již nepamatuje; při dotázání, jak je to možné, uvedl, že mu to vylétlo z hlavy. Po této zkušenosti si byl na 100 % jistý, že je homosexuál. Žalobce zmínil, že v Praze spolu měli několikrát sexuální vztah. Včetně období dálkové komunikace trval jejich vztah přibližně rok. Následně měl vztah ještě se dvěma muži, první trval měsíc v roce 2021 a druhý od října do prosince roku 2024. Ani příjmení těchto mužů si nepamatoval. Seznámil se s nimi skrze společné přátele. Dále měl několik jednorázových sexuálních vztahů s muži, jejichž jména si rovněž nepamatuje. S těmito muži se seznamoval v klubech a barech, byť je běžně nenavštěvuje. Jednou byl v baru Friends, který je určen pro homosexuály, uvedl ale, že nerad do takových míst chodí, jelikož nerad pije alkohol. Nepoužívá seznamovací aplikace, protože nemá rád seznamování přes internet, stejně tak nepoužívá ani sociální sítě s výjimkou sítě LinkedIn. Od dětství žije podle principu, že jeho věci a život mají zůstat jeho věcí, a o své identitě tedy nikde nic nezveřejňoval. O tom, že je homosexuál, ví jeho kamarádi v ČR, v Rusku žádné kamarády nemá. V Rusku kromě zmiňovaného incidentu jiné problémy v důsledku své sexuální orientace neměl. Uvedl ale, že když na svou sexuální orientaci přišel, prakticky již v Rusku nepobýval. Na otázku, co by se stalo, kdyby následující den odcestoval do Ruska, uvedl, že by potřeboval nějakou dobu na začlenění do společnosti, byl by odveden k základní vojenské službě, kde by se podle jeho názoru nic dobrého nestalo. Uvedl, že neměl konkrétní problémy s policií, státními či bezpečnostními orgány nebo soudy, kromě výše uvedeného incidentu. Rovněž ve vlasti neměl problémy kvůli rase, národnosti, náboženství, příslušnosti k sociální skupině či politickému přesvědčení ani žádné jiné problémy. Potvrdil, že uvedl všechny důvody, které ho vedly k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Na podporu svých tvrzení žalobce nedoložil žádné doklady, dokumenty či jiné materiály.

23. Žalovaný do správního spisu jako podklad pro rozhodnutí založil Informaci OAMP – Ruská federace – Bezpečnostní a politická situace v zemi, Vybrané otázky z oblasti občanských svobod a lidských práv, stav duben 2025 ze dne 15. 4. 2025, Informaci OAMP – Ruská federace – Návraty občanů Ruské federace do vlasti, Krátkodobé a dlouhodobé vycestování, zacházení ze strany státních úřadů, přístup ke státním službám a dokumentům ze dne 26. 1. 2026, dále Informaci OAMP – Ruská federace – Základní vojenská služba, Náhradní civilní služba ze dne 21. 1. 2026 a Informaci OAMP – Ruská federace – Sexuální menšiny, Zákon proti LGBT+ komunitě, diskriminace a zločiny z nenávisti, postoj státních orgánů, postavení v armádě a neziskové organizace ze dne 7. 4. 2025.

24. Žalovaný dne 9. 6. 2026 vydal napadené rozhodnutí, kterým žalobci mezinárodní ochranu podle , , a neudělil.

25. V napadeném rozhodnutí žalovaný shrnul, že žalobce uvedl, že nemá žádné politické přesvědčení, nikdy nebyl členem politické strany, je celkově apolitický, nebyl politicky aktivní a nikdy neměl potíže s ruskými státními orgány ani tamními bezpečnostními složkami v souvislosti s uplatňováním svých politických práv a svobod. Vlast opustil již v roce 2016 za účelem studia, nikoliv pod tlakem tíživých okolností, a vycestoval s vlastním cestovním dokladem přes oficiální hraniční přechod, aniž by mu v tom ruské státní orgány jakkoli bránily. Do vlasti se bez potíží vracel a opětovně z ní vycestovával. Žádné problémy neměl ani při vyřizování nového cestovního dokladu v roce 2025, kdy bylo jeho žádosti plně vyhověno. Žalovaný proto vyhodnotil, že žalobci v případě návratu do vlasti nemůže hrozit pronásledování za uplatňování politických práv a svobod ve smyslu . Důvody pro udělení azylu podle proto neshledal.

26. K žalovaný argumentoval tím, že žalobce neuvedl nic, co by nasvědčovalo tomu, že je pronásledován z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo zastávání určitých politických názorů. V této souvislosti se žalovaný vyjádřil k napadení žalobce během jeho poslední návštěvy Ruské federace. Uvedl, že policisté se žalobce neptali na okolnosti incidentu, zároveň však proti němu nijak negativně nezasáhli, přestože jim byla sdělena jeho odlišná sexuální orientace. Žalobce nebyl zadržen, obviněn ani nijak sankcionován. Toto jednání podle žalovaného nepředstavovalo závažné porušení základních lidských práv ani neohrožovalo jeho život. Žalovaný dále zdůraznil, že kromě tohoto incidentu žalobce neuvedl žádné další problémy se soukromými osobami ani s ruskými státními orgány či bezpečnostními složkami, a jednalo se tedy o ojedinělý případ. Rovněž uvedl, že pokud by byl žalobci prodloužen pobyt za účelem studia, je zřejmé, že by žádost o udělení mezinárodní ochrany nepodal. V tomto postupu žalovaný spatřoval účelovost, neboť žalobce podal žádost až po devíti letech pobytu v České republice, po neprodloužení pobytového oprávnění a po udělení výjezdního příkazu. Zdůraznil, že sám žalobce uvedl, že pokud by mu byl pobyt prodloužen, o udělení mezinárodní ochrany by nežádal. Podle žalovaného se jednalo o poslední možnost legalizace žalobcova pobytu a v případě, že by měl jiné možnosti, o udělení mezinárodní ochrany by vůbec nežádal. V návaznosti na to žalovaný uvedl, že žalobcovy údajné obavy z návratu do vlasti považuje za účelově tvrzenou záminku, kterou uvedl ve snaze zajistit si jakýmkoli způsobem možnost dalšího pobytu v ČR. Žalovaný v této souvislosti odkázal na rozsudek NSS, č. j. , ze dne 20. 10. 2005 a rozsudek NSS, č. j. , ze dne 9. 2. 2006, v nichž bylo konstatováno, že o azyl je třeba žádat bezprostředně poté, co k tomu má žadatel příležitost, zpravidla neprodleně po vstupu na území ČR, nebrání-li tomu závažné okolnosti. To však žalobce podle žalovaného neučinil, přestože tak učinit mohl. Institut mezinárodní ochrany podle žalovaného neslouží k legalizaci pobytu, nýbrž k ochraně osob před porušováním jejich nejzákladnějších lidských práv. Na podporu tohoto závěru odkázal na rozsudek NSS, č. j. , ze dne 24. 2. 2005. Žalovaný byl rovněž toho názoru, že žalobci nic nebránilo absolvovat studium v zemi původu, neboť sám žalobce nikdy neuvedl, že by mu v tom bylo jakkoli bráněno. To platí zvláště za situace, kdy má v Rusku rodinu, která mu může poskytovat potřebné studijní zázemí.

27. Žalovaný v napadeném rozhodnutí dále shrnul obsah Informace OAMP – Ruská federace – Sexuální menšiny, Zákon proti LGBT+ komunitě, diskriminace a zločiny z nenávisti, postoj státních orgánů, postavení v armádě a neziskové organizace ze dne 7. 4. 2025. Žalovaný zhodnotil situaci žalobce v kontextu tohoto podkladu a nedospěl k závěru, že by mu v případě návratu do vlasti s vysokou mírou pravděpodobnosti hrozilo ze strany ruských státních orgánů či bezpečnostních složek pronásledování z důvodu jeho sexuální orientace. V tomto kontextu zopakoval své hodnocení žalobcem namítaného incidentu z jeho poslední návštěvy Ruska a setrval na závěru, že dané jednání nedosahovalo svou intenzitou závažného porušení žalobcových základních lidských práv, ani jej neohrožovalo na životě či zdraví, a to jak ze strany účastníků incidentu, tak ze strany ruských státních orgánů. Dále žalovaný neshledal, že by žalobce byl osobou aktivně propagující LGBT+ tematiku ve veřejném či mediálním prostoru. Současně uvedl, že se žalobce nevymezoval proti zákonu o takzvané „gay propagandě“, ani proti rozhodnutí tamního Nejvyššího soudu o zákazu mezinárodního LGBT+ hnutí jakožto extremistického. Dle žalovaného se uvedený zákon ani jeho novela z roku 2022 žalobce nijak nedotýkají. Žalovaný dále zopakoval žalobcovo tvrzení, že své soukromí a osobní život si přeje zachovávat v soukromé sféře, a dovodil z něj, že se žalobce nevyskytuje na neveřejném seznamu 281 osob propagujících ideologii LGBT+ sestaveném ruským ministerstvem spravedlnosti. Žalovaný rovněž opětovně uvedl, že žalobce nehovořil o jakýchkoli problémech se státními orgány či bezpečnostními složkami, natož o problémech souvisejících s jeho sexuální orientací. Stejně tak netvrdil, že by se jakkoli veřejně prezentoval jako příslušník LGBT+ komunity, a to ani v České republice, natož v zemi původu. Za těchto okolností žalovaný uzavřel, že žalobce se nemohl stát a ani nemůže stát předmětem zájmu ruských státních orgánů, neboť ty podle dostupných informací nepostihují samotnou odlišnou sexuální orientaci, nýbrž pouze její veřejnou propagaci.

28. Pro zhodnocení žalobcových obav z povolání k vojenské službě žalovaný vycházel z Informace OAMP – Ruská federace – Základní vojenská služba, Náhradní civilní služba ze dne 21. 1. 2026. Tuto zprávu shrnul a následně se nad její rámec vyjádřil k výkonu základní vojenské služby jako takovému. K tomu konstatoval, že branná povinnost a povinná vojenská služba patří k základním občanským povinnostem vůči státu, což podle něj uznávají rovněž Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech i Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, a tudíž se nemůže jednat o pronásledování ve smyslu . V souvislosti s tímto závěrem žalovaný odkázal také na stanovisko UNHCR ze dne 1. 10. 1999 a uvedl, že podle Ženevské konvence ani vyhýbání se nástupu vojenské služby či dezerce, byť jsou trestné, nepředstavují důvod pro udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný dále citoval rozsudek Vrchního soudu v Praze, č. j. , ze dne 16. 7. 1998, v němž soud uvedl, že povolání k výkonu vojenské služby samo o sobě nepředstavuje pronásledování ve smyslu azylového zákona a že strachem z pronásledování není ani obava z trestního stíhání v souvislosti s dezercí z armády. Obdobný závěr žalovaný podpořil odkazem na rozsudek NSS, č. j. , ze dne 22. 12. 2004. Na základě uvedeného žalovaný uzavřel, že samotná povinnost účastnit se v případě mobilizace dalšího výcviku či dokonce bojových operací, pokud se zjevně vztahuje na všechny bojeschopné muže bez ohledu na rasu, národnost či náboženství, nemůže být považována za pronásledování jednotlivců ze strany ruských státních orgánů.

29. K žalobcově obavě z agresivního zacházení s jeho osobou při výkonu základní vojenské služby z důvodu jeho sexuální orientace žalovaný uvedl, že se jedná pouze o hypotetické úvahy a spekulativní domněnky, které nebyly podloženy konkrétními skutečnostmi. Následně opět shrnul úryvek Informace OAMP – Ruská federace – Sexuální menšiny, Zákon proti LGBT+ komunitě, diskriminace a zločiny z nenávisti, postoj státních orgánů, postavení v armádě a neziskové organizace ze dne 7. 4. 2025, na základě kterého dospěl k závěru, že tvrzení žalobce v této souvislosti považuje za zcela účelově uvedená s cílem vytvořit jakýkoliv azylový příběh pro zakrytí skutečného důvodu podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany, tedy legalizace pobytu v ČR. Žalovaný dále konstatoval, že žalobce nepředložil vojenskou knížku, ačkoli tvrdil, že tak učiní, stejně jako nedoložil, že je veden v registru branců a že mu hrozí výkon základní vojenské služby. Dle žalovaného existenci hrozby výkonu základní vojenské služby neodpovídá ani skutečnost, že byl žalobci v roce 2025 vydán nový cestovní doklad s platností na deset let, který se potenciálním vykonavatelům základní vojenské služby běžně nevydává. Průběh a mechanismy základní vojenské služby v Rusku jsou navíc dle žalovaného jasně zákonně vymezeny a pro každého předvídatelné. Příslušné právní předpisy obsahují výčet situací, v nichž je možné výkon základní vojenské služby odložit, přičemž od této povinnosti lze být za určitých podmínek zcela osvobozen i prostřednictvím výkonu náhradní civilní služby (dále jen „NCS“). Toho se lze domáhat rovněž soudní cestou a jsou evidovány případy úspěšných žalobců. Sankce za neuposlechnutí výzev vojenských orgánů jsou dle žalovaného nastaveny přiměřeně a obdobně jako ve státech se zachovanou povinnou vojenskou službou a samy o sobě nepředstavují pronásledování.

30. Žalovaný dále uvedl, že shledání osoby schopnou výkonu základní vojenské služby samo o sobě neznamená, že bude nasazena do ozbrojeného konfliktu na Ukrajině, jelikož probíhající mobilizace se týká pouze občanů zařazených v ruských vojenských zálohách, a je proto vyloučeno, aby byl žalobce bez předchozího absolvování základní vojenské služby vyslán k bojům na Ukrajině. Podle žalovaného by žalobci nasazení k bojům na Ukrajině hrozilo pouze v případě, že by s armádou dobrovolně uzavřel příslušný kontrakt za finanční odměnu, tudíž se účasti ve válce nemusí obávat. Na základě všech shora uvedených skutečností žalovaný neshledal důvody pro udělení azylu ve smyslu . Žalovaný dále zvážil i okolnosti podstatné pro udělení mezinárodní ochrany podle , důvody pro její udělení podle tohoto ustanovení však rovněž neshledal.

31. Co se týče doplňkové ochrany podle a 2 písm. a) , žalovaný argumentoval následovně. Neshledal, že by žalobci v případě návratu do vlasti hrozila vážná újma ve formě trestu smrti. Ruská legislativa sice nadále umožňuje uložení tohoto trestu, dlouhodobě však v zemi platí moratorium na jeho výkon a poslední poprava proběhla před více než 30 lety. Ve vztahu k hrozbě nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání vycházel žalovaný z relevantní judikatury ESLP. Reálné nebezpečí vážné újmy ve smyslu musí podle judikatury ESLP dosahovat velmi vysoké intenzity a doplňkovou ochranu lze v případě nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu přiznat pouze tehdy, pokud takové nebezpečí hrozí reálně a bezprostředně. Při posuzování existence reálného nebezpečí vážné újmy žalovaný zopakoval argumentaci, kterou uvedl již při posuzování existence pronásledování ve smyslu , konkrétně poukázal na zjevnou účelovost podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany, absenci problémů žalobce s ruskými státními orgány či bezpečnostními složkami, natož problémů dosahujících intenzity mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení či trestání, nedostatečnou intenzitu jednání namířeného vůči žalobci při jeho poslední návštěvě Ruska pro jeho posouzení jako azylově relevantního, absenci projevů žalobce jako příslušníka LGBT+ komunity v zemi původu i v ČR, jakož i neexistenci veřejné propagace LGBT+ tematiky ze strany žalobce. Na základě těchto skutečností žalovaný nedospěl k závěru, že by žalobci v případě návratu do vlasti hrozila s vysokou mírou pravděpodobnosti vážná újma podle .

32. V tomto kontextu žalovaný zopakoval také argumentaci vztahující se k žalobcovým obavám z povolání k výkonu základní vojenské služby. Konkrétně znovu uvedl, že tuto povinnost nelze jako jednu z nejzákladnějších občanských povinností vůči státu vnímat jako vážnou újmu, že tvrzení žalobce o obavách z agresivního jednání během výkonu základní vojenské služby považuje za zcela účelová, že vojenská služba v Rusku i sankce spojené s nesplněním této povinnosti jsou nastaveny přiměřeně a předvídatelně a že nelze automaticky očekávat žalobcovo nasazení do bojů na Ukrajině. Ani v souvislosti s obavami z výkonu základní vojenské služby proto žalovaný neshledal, že by žalobci hrozilo přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu a 2 písm. b) .

33. Žalovaný závěrem rozhodnutí posuzoval, zda žalobci v případě návratu do vlasti nehrozí vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu ve smyslu a 2 písm. c) . Uvedl, že je mu známo, že v Rusku neprobíhá ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možné považovat za vážnou újmu ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení. Na základě Informace OAMP – Ruská federace – Bezpečnostní a politická situace v zemi, Vybrané otázky z oblasti občanských svobod a lidských práv, stav duben 2025 ze dne 15. 4. 2025 dospěl k závěru, že v Rusku dochází pouze k omezenému počtu individuálních bezpečnostních incidentů, a to zejména na územích nacházejících se v bezprostřední blízkosti hranic s Ukrajinou. Mezi tyto oblasti však nespadá oblast návratu žalobce, tedy Baškortostán, jehož se hypotetické ohrožení související s konfliktem na Ukrajině vůbec netýká. Žalovaný byl proto toho názoru, že žalobci při návratu do vlasti nehrozí ani nebezpečí vážné újmy ve smyslu a 2 písm. c) . Dospěl tak k závěru, že žalobce nesplňuje zákonné podmínky pro udělení doplňkové ochrany. Současně zvážil i okolnosti podstatné pro udělení mezinárodní ochrany podle , důvod pro její udělení podle tohoto ustanovení však rovněž neshledal.

Posouzení věci Městským soudem v Praze

34. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán [ , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“)], přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozsudku, a to vzhledem k článku 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (procedurální směrnice), který se navzdory derogaci procedurální směrnice použije i na řízení o žádostech o mezinárodní ochranu podaných přede dnem 12. 6. 2026 na základě článku 79 odst. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1348 ze dne 14. května 2024 o zavedení společného řízení o mezinárodní ochraně v Unii a o zrušení směrnice 2013/32/EU (procedurální nařízení).

35. Žaloba byla podána včas osobou k tomu oprávněnou.

36. Žaloba je důvodná.

37. Soud v dané věci rozhodl bez jednání, jelikož účastníci řízení s takovýmto postupem nevyjádřili nesouhlas ( ). Důvodem pro nařízení jednání nebylo ani dokazování, neboť veškeréy potřebné pro rozhodnutí jsou obsaženy ve správním spisu, jímž se dokazování neprovádí (rozsudek NSS, č. j. -117, ze dne 29. 1. 2009, č. 2383/2011 Sb. NSS).

38. Městský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť vlastní přezkum rozhodnutí je možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Musí se jednat o rozhodnutí srozumitelné a opřené o dostatek relevantních důvodů (srov. rozsudky NSS, č. j. -45, ze dne 17. 1. 2013 či, č. j. -64, ze dne 29. 6. 2017).

39. Dle soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí.

40. Dle ustálené judikatury jsou nepřezkoumatelnými pro nedostatek důvodů rozhodnutí, není-li zřejmé, z jakých podkladů rozhodnutí činil a jakými úvahami se při hodnocení těchto podkladů správní orgán řídil (rozsudek NSS ze dne 28. 8. 2007, č. j. -36). Z rozsudku NSS ze dne 22. 1. 2004, č. j. -51 je dále zřejmé, že nepřezkoumatelnost je také dána, jestliže správní orgán v rozhodnutí neuvede podklady rozhodnutí, z nichž dovodil své závěry, případně jestliže nevypořádal rozpory mezi zjištěnými podklady, tj. nevysvětlil proč upřednostnil podklady svědčící o určitém skutkovém závěru oproti jinému (rozsudek NSS, č. j. -47, ze dne 11. 8. 2004,).

41. Městský soud neshledal, že by napadené rozhodnutí trpělo takovými vadami, pro něž by je nebylo možné přezkoumat. Z jeho odůvodnění je patrné, z jakých podkladů žalovaný vycházel, jak hodnotil žalobcovu sexuální orientaci, incident z roku 2021, okolnosti podání žádosti i jeho obavu z výkonu základní vojenské služby a proč neshledal podmínky pro udělení azylu podle ani doplňkové ochrany podle . Žalovaný se zabýval také hrozbou trestu smrti, nelidského či ponižujícího zacházení a bezpečnostní situací v zemi původu. Případná neúplnost nebo věcná nesprávnost jeho úvah nezakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí, nýbrž je předmětem následného meritorního přezkumu. Námitku nepřezkoumatelnosti proto soud neshledal důvodnou.

42. Protože soud neshledal rozhodnutí nepřezkoumatelným, přistoupil k jeho věcnému přezkumu.

43. Vzhledem k tomu, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu dne 21. 7. 2025 a údaje k této žádosti poskytl přede dnem 12. 6. 2026, rozhodoval soud v souladu s procedurální směrnice, procedurálního nařízení a přechodnými ustanoveními podle znění účinného přede dnem 12. 6. 2026. Soud při rozhodování vycházel z následujících ustanovení tohoto zákona, ve znění účinném do 11. 6. 2026:

44. Podle , (dále jen „s. ř.“) „nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v .“

45. Podle „se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod.”

46. Podle „se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.“

47. Podle „se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.“

48. Podle „se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) trest smrti nebo poprava, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, nebo c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.“

49. Podle „podkladem pro vydání rozhodnutí mohou být zejména a) žádost o udělení mezinárodní ochrany a údaje k jejímu doplnění, b) protokol o pohovoru, c) přesné a aktuální informace z různých zdrojů o státu, jehož je žadatel o udělení mezinárodní ochrany státním občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství o státu jejího posledního trvalého bydliště.“

50. Původcem pronásledování nebo vážné újmy může být také soukromá osoba, pokud stát není schopen nebo ochoten poskytnout před jejím jednáním účinnou ochranu. Není proto rozhodné pouze to, zda žalobci hrozí přímý zásah ruských státních orgánů, ale také zda mu bude dostupná účinná a nediskriminační ochrana před násilím soukromých osob nebo ostatních vojáků (srov. rozsudek NSS, č. j. -48, ze dne 24. 10. 2025).

51. Pronásledování může být založeno také souhrnem diskriminačních či jinak omezujících opatření, která samostatně potřebné intenzity nedosahují, avšak ve svém souběhu představují závažný zásah do základních práv žadatele. Žalovaný proto musí jednotlivé okolnosti posuzovat samostatně i ve vzájemných souvislostech (srov. rozsudek NSS, č. j. -49, ze dne 24. 11. 2020).

52. Soud předně považoval za nutné vymezit rozsah skutkového příběhu, který žalobce uplatnil již ve správním řízení. Podle ustálené judikatury není žadatel o mezinárodní ochranu povinen své obavy právně kvalifikovat, jeho povinností je však předestřít úplný, vnitřně konzistentní a dostatečně podrobný skutkový příběh, jehož podřazení pod příslušné důvody mezinárodní ochrany je následně úkolem správního orgánu (srov. rozsudek NSS, č. j. -94, ze dne 25. 1. 2017). Soudní řízení zároveň zásadně neslouží k bezdůvodnému rozšiřování azylového příběhu o skutečnosti, které byly žadateli známy a které mohl uplatnit již před žalovaným. I při zohlednění požadavku úplného a účinného soudního přezkumu lze k novým skutečnostem přihlédnout zejména tehdy, pokud je žadatel bez vlastního zavinění nemohl uvést dříve nebo měl pro jejich neuvedení ospravedlnitelný důvod (srov. rozsudek NSS, č. j. -32, ze dne 26. 11. 2015).

53. Z obsahu žádosti a pohovoru ze dne 25. 7. 2025 vyplývá, že žalobce spojoval obavu z návratu do Ruska se svou homosexuální orientací. Výkon základní vojenské služby zmiňoval pouze jako prostředí, v němž by podle svého názoru čelil agresivnímu zacházení právě proto, že je homosexuálem a svou orientaci nechce skrývat. Výslovně uvedl, že se jeho situace od ostatních branců jinak neliší, že není politicky aktivní a že jiné důvody žádosti nemá. Teprve v žalobě tvrdil pokračující mobilizaci, hrozbu nasazení do bojů na Ukrajině, pacifistické a humanistické přesvědčení, odmítnutí vojenské služby jako projev politického názoru, možný postih za kritiku ruské armády a sledování chování ruských občanů v zahraničí. Nově rovněž uvedl, že byl opakovaně předvoláván k vojenské správě, ačkoli ve správním řízení hovořil pouze o zdravotní prohlídce po ukončení středoškolského studia.

54. Uvedená žalobní tvrzení nepředstavují pouhé právní rozvedení původně tvrzené obavy, nýbrž nové skutkové důvody žádosti. Žalobce je mohl uplatnit již před žalovaným, neboť válka na Ukrajině i jeho tvrzené přesvědčení existovaly v době správního pohovoru, a žádný ospravedlnitelný důvod jejich neuvedení netvrdil. Obdobně Městský soud v Praze v rozsudku, č. j. -28, ze dne 9. 4. 2025 nepřihlédl k obavám z mobilizace, předvolání k vojenské službě a vyslání do války, byly-li poprvé uplatněny až v žalobě. Nelze také přehlédnout skutečnost, že žalobce ani netvrdil, že se o nové skutečnosti jedná. Rovněž žalovanému nelze vytýkat, že neposoudil výhradu svědomí či pacifistické přesvědčení, které žalobce ve správním řízení neuvedl (srov. usnesení NSS, č. j. -36, ze dne 19. 1. 2017 a usnesení NSS, č. j. -37, ze dne 14. 2. 2018). Tato nová tvrzení proto nemohou založit nezákonnost napadeného rozhodnutí.

55. Aktuální informace o vojenské službě však soud zohlednil v rozsahu potřebném pro posouzení původně uplatněné obavy žalobce ze zacházení s homosexuálními osobami v armádním prostředí. Meritorní přezkum se proto týkal postavení homosexuálních osob v Rusku, možnosti žalobce vést běžný partnerský život bez skrývání orientace, významu konfliktu v Ufě, dostupnosti účinné státní ochrany a rizik, která by mu mohla hrozit při případném výkonu základní vojenské služby právě z důvodu jeho sexuální orientace.

56. Žalovaný v dosavadním řízení ani v napadeném rozhodnutí nezpochybňoval sexuální orientaci žalobce, nýbrž důvodnost jeho obav a motivaci podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Soud tedy vychází při posouzení žaloby z tvrzení žalobce a předchozího závěru žalovaného, že žalobce je homosexuál, a tudíž je příslušníkem sexuální menšiny (srov. rozsudek MS v Praze, č. j. -26, ze dne 15. 11. 2023). Za této situace nebylo rozhodující další dokazování samotné orientace, nýbrž posouzení nebezpečí, které žalobci jakožto homosexuálnímu muži hrozí po návratu.

57. K namítané absenci výslechu žalobcova partnera soud uvádí, že ve správním řízení žalobce nezmínil existenci současného partnera a naopak uvedl, že poslední déle trvající partnerský vztah měl v roce 2024. Nejen tedy, že jeho výslech nebyl navržen, ale žalovanému nemohla být známa jeho totožnost, jelikož byl poprvé zmíněn právě až žalobou. Soud je rovněž názoru, že důkaz nebyl potřebný, jelikož samotná sexuální orientace žalobce nebyla žalovaným zpochybňována (obdobně např. v rozsudku MS v Praze, č. j. -30, ze dne 11. 5. 2026).

58. Dále je nutné podotknout, že ačkoli žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR až po devíti letech, co zde pobýval v souvislosti se skutečností, že mu nebyl prodloužen pobyt, což sám věděl a zdůraznil, že v opačném případě by tak neučinil, tato okolnost sama o sobě nemůže vyvrátit jeho obavy z návratu do země původu. Pozdní žádost sice oslabuje věrohodnost a prokazuje pobytovou motivaci, nemůže ale nahradit věcné posouzení azylového důvodu, který žalobce skutečně uvedl. Ani souběžná snaha zachovat pobyt v ČR proto žalovaného nezbavovala povinnosti posoudit, zda žalobci objektivně hrozí pronásledování nebo vážná újma. (srov. rozsudek NSS, č. j. -58, ze dne 27. 5. 2021).

59. Žalobce ve správním řízení uvedl, že svou sexuální orientaci nechce skrývat, ačkoli ji veřejně nepropaguje ani nesdílí na sociálních sítích. Jeho přátelé v ČR o ní vědí a v Rusku žádné kamarády nemá od doby, co se dozvěděli, že je homosexuál. Jako příklad nerovného zacházení uvedl konflikt v Ufě z roku 2021 a následný postup policie. Uvedl, že v ČR o udělení mezinárodní ochrany žádá právě z důvodu, že je gay a v Rusku se necítí v bezpečí. Zmínil společenskou ostrakizaci homosexuálů v Rusku a odlišný přístup policejních orgánů k lidem odlišné sexuální orientace.

60. Žalovaný ve vztahu k individuální situaci žalobce zdůraznil, že žalobce není veřejně činným LGBT+ aktivistou, nepropaguje LGBT+ tematiku a svůj osobní život zachovává v soukromí. Konflikt v Ufě považoval za ojedinělou událost, která nedosáhla intenzity pronásledování ani vážné újmy. Poukázal také na to, že policie žalobce nezadržela, neobvinila ani nepotrestala. Z toho dovodil, že se žalobce nemůže stát předmětem zvýšeného zájmu ruských orgánů a že se jej postihy zaměřené na propagaci LGBT+ vztahů netýkají.

61. Žalobce naproti tomu poukazoval na široký výklad zákazu LGBT+ propagandy, společenskou diskriminaci a násilí vůči homosexuálním osobám. Zdůraznil, že svou orientaci nechce skrývat a že žalovaný neposoudil, zda může v Rusku bez relevantního nebezpečí vést běžný partnerský život.

62. Ke svému závěru dospěl žalovaný za užití obsahu Informace OAMP – Ruská federace – Sexuální menšiny, Zákon proti LGBT+ komunitě, diskriminace a zločiny z nenávisti, postoj státních orgánů, postavení v armádě a neziskové organizace ze dne 7. 4. 2025, kterou v napadeném rozhodnutí částečně shrnul. Z dokumentu uvedl následující pro případ relevantní informace. V zemi pokračoval trend ochrany tradičních hodnot a diskriminace LGBT+ komunity se zvýraznila. V mediálním prostoru proti LGBT+ komunitě vystupovali přední představitelé ruských úřadů. V roce 2013 byl přijat tzv. zákon proti gay propagandě, který měl postihovat šíření informací mezi mladistvými. V listopadu 2022 novela rozšířila zákaz na jakékoliv publikum a zákaz vztáhla i na šíření informací o změně pohlaví. Zákaz se vztahuje na prezentaci jakékoliv veřejné informace, např. reklam, prodeje zboží nebo filmů, či streaming daného obsahu. Obsah ve veřejném prostoru je státem monitorován. Za šíření informací o „netradičních sexuálních vztazích nebo preferencích“ lze na základě zákona o správních přestupcích (dále jen „ZSP“) ukládat pokuty od desítek tisíc do 5 milionů rublů. Nejvyšší soud Ruské federace označil mezinárodní LGBT+ hnutí za extrémistické, kdy bylo následně přidáno na seznam extremistických / teroristických organizací. Toto rozhodnutí odkazuje na neveřejný seznam ministerstva spravedlnosti obsahující 281 osob propagujících LGBT+ ideologii, zapojených do tohoto hnutí. Symbol hnutí (duhová vlajka) byl rozhodnutím rovněž označený za extremistický. Toto rozhodnutí umožňuje ruským úřadům aplikovat tzv. extremistické články i ZSP. Na základě těchto článků je možné uložení správních i trestních sankcí, včetně pokut, zadržení a v závažnějších případech i trestů odnětí svobody, a to za veřejnou prezentaci a výrobu předmětů či symbolů „extremistické organizace“ a za organizaci nebo účast v činnosti „extremistické povahy“. Rozhodnutí tak významně rozšiřuje právní možnosti postihu LGBT+ osob. Bylo zmonitorováno, že kvůli tzv. gay propagandě byly osoby označeny za „zahraničního agenta“, došlo k propuštění z práce, ukončení studia zákazu uměleckých děl, blokaci internetových stránek a další. Postihy se týkaly zejména obsahu na internetu, ale úřady postupovaly také na základě zjištění během prohlídek a zátahů na akcích spojených s LGBT+ komunitou. Je nutné dělat rozdíl mezi běžnými osobami a viditelnými aktivisty. Spíše ti budou terči bezpečnostních složek. Přes legislativní změny omezení a potenciální rizika byl počet zdokumentovaných cílených postihů LGBT+ osob relativně malý. V roce 2024 byly dokonce zaznamenány případy soudního rozhodnutí ve prospěch obviněného a úspěšné odvolání k soudu vyšší instance, úspěšná odvolání jsou ale řídkým jevem a proces je značně obtížný. Neziskové organizace OVD-Info a organizace Coming Out v roce 2024 zmapovaly 279 případů porušení práv osob z LGBT+ komunity. V roce 2024 byly zaznamenány vyšší desítky pokutovaných LGBT+ osob v návaznosti na výše uvedenou legislativu. Trestní zákon byl ve spojitosti s LGBT+ hnutím aplikován ve 12 případech. V roce 2024 bylo provedeno nejméně 24 zátahů v klubech, na akcích nebo v kulturních prostorech spojených s LGBT+. Tyto zátahy provázelo nepřiměřené užití síly a neprofesionální chování ze strany policie, krátkodobá zadržení a udělování pokut účastníkům a hostům. Na podniky cílí ruské bezpečnostní složky spíše v menších městech, ve větších se terčem stane především majitel nebo provozovatel zařízení.

63. Žalovaný uvedl, že ze zprávy vyplývá, že předně se zvýšený zájem bezpečnostních složek o LGBT+ komunitu nevztahuje na osoby, které nejsou viditelné a neprezentují LGBT+ symboly nebo své postoje a tyto tak typicky nečelí v každodenním životě zvýšenému zájmu úřadů.

64. Soud z téže Informace OAMP – Ruská federace – Sexuální menšiny, Zákon proti LGBT+ komunitě, diskriminace a zločiny z nenávisti, postoj státních orgánů, postavení v armádě a neziskové organizace ze dne 7. 4. 2025 považuje za zásadní také následující žalovaným opominuté údaje. Ruské úřady neevidovaly statistiky o násilí proti LGBT+ osobám. Podle MZV USA se ale objevily zprávy, že se státní aktéři dopustili násilí vůči LGBT+ jedincům i aktivistům a někdy byli sami pachateli násilí vůči této komunitě. Zároveň se objevily případy, kdy se nestátní aktéři dopustili násilí vůči LGBT+ a policie na tyto incidenty nereagovala adekvátně. V kontextu důrazu na „tradiční hodnoty“, vnímání LGBT+ tématiky jako „západní“ a intenzivnější homofobie byla dle neziskových organizací tolerována beztrestnost agresora. Nařízení Roskomnadzoru gay propagandu popsalo jako „zobrazování atraktivity homosexuálních vztahů, informace mající za cíl zobrazit pozitivní obraz queer sexuálních lidí, informace, která vytváří zkreslený obraz sociální rovnocennosti tradičních a netradičních sexuálních vztahů a informace, které vyvolávají zájem v queer sexuálních vztazích nebo pozitivně rámují či ospravedlňují změnu pohlaví.“ LGBT+ představuje podle osloveného zdroje relativně jednoduchý cíl pro zlepšení či plnění policejních statistik. Na základě novely z roku 2022 policie trestala osoby na základě ZSP za šíření informací o „netradičních sexuálních vztazích nebo preferencích“. Podle média Verstka aplikovala ustanovení volně, např. za veřejné přiznání sexuální orientace, „nemužské“ oblečení, nebo „like“ na sociální síti VKontakte. 5krát byla například trestána obyvatelka Moskvy za fotky líbajících se dívek a fotku kocoura s duhovou vlajkou. Při zátazích na kluby, akce a kulturní prostory spojené s LGBT+ tématikou úřady uplatňovaly proti běžným účastníkům a návštěvníkům také další články ZSP, na jejichž základě ukládaly sankce za výtržnictví nebo nadávky ve veřejném prostoru. Ruské úřady dle monitoringu OBSE z roku 2020 zaznamenaly 833 případů zločinů z nenávisti, další zdroje uvádí, že proti LGBT+ osobám směřovalo konkrétně 78 násilných útoků a 7 výhružek. Podle ruské organizace SOVA monitorující projevy extremismu a nenávisti se počet zdokumentovaných fyzických napadení proti LGBT+ osobám vrátil v roce 2024 na úroveň roku 2022 a bylo zaznamenáno 7 obětí včetně jednoho mrtvého. Celkový počet obětí všech zdokumentovaných zločinů z nenávisti činil 259. Lidskoprávní organizace Memoriál zdokumentovala v období od roku 2010 do roku 2023 celkem 1053 útoků proti LGBT+ s 405 mrtvými. V roce 2023 organizace monitorovala 97 případů s 20 mrtvými. Mezi LGBT+ komunitou přetrvávala nedůvěra vůči policii se strachem a neochotou se na ni obracet. Podle průzkumu se na ni obrátilo přibližně 14 % dotázaných. Situace se nejhůře jevila v oblastech Severního Kavkazu a Dálného východu, kde se lidé nejčastěji setkali s násilím a výhružkami. Situace se v zemi liší podle místa, veřejné projevy náklonosti nicméně mohou přilákat negativní odezvu. Osoby, které veřejně neprezentovaly LGBT+ symboly nebo své postoje, typicky nečelily v každodenním životě zvýšenému zájmu úřadů. K případům násilí ze strany nestátního aktéra se policie často adekvátně nepostavila. Panuje rozdíl mezi venkovem a městy, jako relativně liberální se jeví zejména Moskva a Petrohrad. Podle osloveného zdroje se případný zvýšený zájem o LGBT+ komunitu nevztahuje na osoby, které nejsou viditelné a neprezentují LGBT+ symboly. Ruská mediální scéna, zejména státní média, často podporují stereotypní, v některých případech nenávistné vnímání LGBT+ komunity. Postoje ruské veřejnosti se oproti předchozím letům mírně zhoršily. Negativní reakce se častěji přesouvaly na sociální sítě, včetně případů lákání na smyšlenou schůzku končící fyzickým útokem nebo veřejným zostuzením. Obecně čelí LGBT+ osoby sociální stigmatizaci a diskriminaci v různých oblastech, např. zdravotnictví, školství nebo zaměstnání, což lze připisovat také oficiálnímu prosazování homofobie, a byly nuceny svou identitu často skrývat. Přibližně 19 % respondentů z komunity se setkalo ve zdravotním systému s diskriminací, pokud zdravotnický personál věděl o jejich příslušnosti k LGBT+ komunitě. Po rozhodnutí ústavního soudu v roce 2023 se veliká část neziskových organizací, které poskytovaly služby LGBT+ komunitě, buď přemístila do zahraničí, ukončila svoji veřejnou činnost nebo nadále služby poskytovala neveřejně a na vyžádání například online. Podle řady svědectví v zemi nezůstala jediná veřejně fungující organizace pro LGBT+ komunitu a většina služeb, včetně například psychologických konzultací, probíhá online.

65. Sexuální orientace může podle okolností a poměrů v zemi původu představovat znak příslušnosti k určité sociální skupině ve smyslu . Ze zpráv o zemi původu vyplývá, že LGBT+ osoby jsou ruskou státní mocí, médii i podstatnou částí společnosti vnímány jako odlišná skupina a čelí specifickému negativnímu zacházení. Soud proto považuje podmínku příslušnosti žalobce k určité sociální skupině za splněnou (srov. rozsudek NSS, č. j. -52, ze dne 5. 10. 2006 a rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. -30, ze dne 7. 7. 2026).

66. Z dostupných informací nevyplývá, že by každá homosexuální osoba byla v Ruské federaci plošně pronásledována. Samotná příslušnost žalobce k LGBT+ komunitě mu proto automaticky nezakládá nárok na mezinárodní ochranu (srov. usnesení NSS, č. j. -54, ze dne 30. 4. 2026). Absence plošného pronásledování však nezbavovala žalovaného povinnosti posoudit, zda je riziko pronásledování nebo vážné újmy dáno právě v individuálním případě žalobce.

67. Posouzení odůvodněnosti strachu z pronásledování je prospektivní. Není proto nezbytné, aby žalobce již v minulosti pronásledování utrpěl. Rozhodující je, zda je jeho budoucí pronásledování po návratu přiměřeně pravděpodobné, tedy reálné, nikoli pouze hypotetické. Tato pravděpodobnost však nemusí dosahovat ani 50 %. Dosavadní absence závažnějších problémů, předchozí krátkodobé návraty do Ruska ani bezproblémové vydání cestovního dokladu proto samy nevylučují budoucí pronásledování, zvláště pokud po posledním pobytu žalobce v Rusku došlo k dalšímu zpřísnění postupu vůči LGBT+ osobám. Pro doplňkovou ochranu se uplatní přísnější test reálného nebezpečí, který rovněž nevyžaduje praktickou jistotu, avšak nepostačuje pro něj pouhá možnost újmy (srov. rozsudek NSS, č. j. -36, ze dne 25. 4. 2019, usnesení NSS, č. j. -39, ze dne 10. 7. 2026, rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. -45, ze dne 11. 7. 2025).

68. Žalovaný vytvořil neúplnou dichotomii mezi LGBT+ aktivisty a osobami, které nejsou viditelné a svou orientaci neprezentují. Opomenul osoby, které aktivisty nejsou, avšak chtějí běžně a otevřeně prožívat svůj partnerský život. LGBT+ osoby nemají povinnost svou orientaci aktivně propagovat, přesto mohou čelit významným obtížím v běžném životě, pokud ji vědomě neskrývají (srov. rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. -45, ze dne 11. 7. 2025). Absence aktivismu proto není totožná s ochotou sexuální orientaci skrývat. Po žadateli přitom nelze požadovat, aby nebezpečí pronásledování předcházel skrýváním homosexuality nebo zdrženlivostí při jejích běžných projevech (srov. rozsudek NSS, č. j. -48, ze dne 24. 10. 2025, rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. -41, ze dne 14. 5. 2024). Soukromý způsob života žalobce proto nelze bez dalšího zaměňovat za ochotu svou identitu popírat nebo skrývat. Žalovaný měl posoudit, zda právě běžné projevy partnerského života mohou být považovány za propagaci LGBT+ vztahů nebo vyvolat násilnou reakci soukromých osob.

69. Žalobce sice nevystupuje jako LGBT+ aktivista, nepoužívá sociální sítě a svůj život obecně považuje za soukromou záležitost, současně však svou orientaci při dotazu nepopírá, jeho přátelé o ní vědí a chce mít možnost chodit s mužem na schůzky nebo jej držet za ruku. Žalovaný měl proto posoudit, zda by právě takové běžné projevy partnerského života mohly být podle široké ruské právní a správní praxe pokládány za propagaci LGBT+ vztahů nebo vyvolat násilnou reakci soukromých osob. Soukromý způsob života žalobce nelze bez dalšího zaměňovat za ochotu svou identitu popírat nebo skrývat.

70. Informace OAMP ze dne 7. 4. 2025 dokládá prohloubení diskriminace LGBT+ osob, rozšíření zákazu tzv. gay propagandy na jakékoliv publikum, označení mezinárodního LGBT+ hnutí a jeho symboliky za extremistické, ukládání pokut a správního zadržení, zásahy v klubech a dalších prostorech, násilí státních i nestátních aktérů, sociální stigmatizaci a častou neadekvátní reakci policie. Zpráva rovněž upozorňuje na regionální rozdíly a na skutečnost, že LGBT+ osoby svou identitu často skrývají. Ani relativně nízký počet evidovaných postihů proto nelze bez dalšího chápat jako důkaz nízkého rizika. Může být rovněž důsledkem toho, že dotčené osoby pod hrozbou sankcí své projevy omezují, identitu skrývají nebo napadení neoznamují. Takto vynucená zdrženlivost není svobodnou volbou a nelze ji použít jako argument, že osobám, které svou orientaci neskrývají, újma nehrozí (srov. rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. -45, ze dne 11. 7. 2025). Zjištění zprávy sice sama neprokazují nárok každé LGBT+ osoby na ochranu, neumožňují však skončit u obecného závěru, že osobě, která není aktivistou, nic nehrozí.

71. V tomto kontextu měl žalovaný posoudit také incident v Ufě. Ten sice samostatně patrně nedosáhl intenzity minulého pronásledování, představoval však relevantní indicii budoucího rizika. Žalobce byl podle své výpovědi napaden poté, co přiznal, že je homosexuál, a policisté následně zjišťovali stanovisko pouze druhého účastníka konfliktu. Žalovaný nemohl význam události vyčerpat konstatováním, že žalobce nebyl policií zadržen ani potrestán. Musel rovněž vyhodnotit, zda mu policie poskytla účinnou a nediskriminační ochranu, zvláště pokud zpráva o zemi původu upozorňovala na neadekvátní reakce policie na násilí vůči LGBT+ osobám (srov. rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. -41, ze dne 14. 5. 2024).

72. Žalovaný měl uvedené okolnosti posoudit jednotlivě i ve vzájemném souhrnu, tedy s přihlédnutím k otevřeně prožívané homosexualitě žalobce, absenci aktivismu, incidentu v Ufě, postupu policie, společenské homofobii, represivní právní úpravě a konkrétním poměrům v regionu návratu. Ani okolnosti, které samostatně nedosahují intenzity pronásledování, nelze hodnotit izolovaně, pokud mohou ve svém souhrnu této intenzity dosáhnout (srov. usnesení NSS, č. j. -39, ze dne 10. 7. 2026). Uvedené nedostatky obecného posouzení se následně promítly také do hodnocení specifického rizika, jemuž by žalobce mohl čelit při výkonu základní vojenské služby.

73. Soud se vojenskou službou zabýval výlučně jako prostředím, v němž by žalobce mohl čelit zacházení motivovanému jeho sexuální orientací. Tyto obavy žalobce uvedl ve spojitosti s tím, že po něm nelze spravedlivě požadovat, aby se za svoji orientaci styděl, skrýval ji, či zastíral. Dále uvedl, že sexualitu neprezentoval účelově pro potřeby řízení. Soud samostatně neposuzoval nově uplatněné obavy z mobilizace, bojů na Ukrajině ani žalobcovo tvrzené pacifistické přesvědčení.

74. Informace OAMP – Ruská federace – Základní vojenská služba, Náhradní civilní služba, ze dne 21. 1. 2026 uvádí k průběhu základní vojenské služby v ruské armádě, že s platností od 1. 1. 2026 je odvodové období stanoveno dekretem prezidenta a procesní kroky odvodů probíhají celoročně. Jedná se o 12měsíční povinnost pro osoby ve věku od 18 do 30 let. Samotný odvod občanů, kteří nejsou v záloze a jsou povoláni k vojenské službě probíhá dvakrát ročně od 1. dubna do 15. července a od 1. října do 31. prosince. Počet branců odvedených v každém období se pohybuje mezi 130 až 160 tisíci osobami. Celkový počet osob ročně podléhajících potenciálním odvodům dosahuje přibližně 1,2 milionu osob, z nichž je ročně okolo poloviny předvoláno k odvodovým komisím. Na odklad základní vojenské služby mají nárok osoby uznané za dočasně zdravotně nezpůsobilé, vysokoškolští studenti v akreditovaných vysokoškolských programech, včetně doktorských studijních programů, pracovníci IT společností akreditovaných při ministerstvu financí za předpokladu podání žádosti s předstihem, otcové samoživitelé, otcové dvou a více dětí, otcové dítěte s postižením do 3 let věku dítěte, muži, jejichž žena čeká druhé dítě a je ve 22. a pozdějším týdnu těhotenství, muži, kteří jsou jediní samoživitelé blízkých příbuzných a poslanci federálního nebo republikových parlamentů nebo zástupci místních zastupitelstev, příslušníci ministerstva vnitra, pohraniční služby a dalších bezpečnostních složek. Na osvobození od vojenské služby mají nárok osoby mající akademický titul v souladu se státním vědeckým certifikačním systémem, synové nebo bratři osob, které zemřely následkem nebo během výkonu vojenské služby, osoby ve výkonu trestu, osoby se záznamem v trestním rejstříku nebo osoby, vůči nimž je vedeno trestní řízení / stíhání a osoby uznané ze zdravotně nezpůsobilé k výkonu vojenské služby (kategorie V a D). Ruská legislativa umožňuje náhradní civilní službu (dále jen „NCS“). Nárok na NCS má občan Ruské federace, jestliže výkon vojenské služby protiřečí jeho víře a náboženství a v dalších případech stanovených federálním zákonem. Nad rámec víry a náboženství lze NCS aplikovat, jestliže osoba patří k původním obyvatelům Ruské federace, kteří vedou tradiční způsob života, tradiční ekonomické aktivity a jsou zapojeni do tradiční řemeslné výroby. Podle zdrojů NCS není omezena čistě na náboženské důvody, ale lze o ni žádat i na základě jiných důvodů, např. morálních, etických, pacifistických a dalších. Žádost o NCS se podává minimálně 6 měsíců před počátkem odvodového období, ve kterém by měla být osoba odvedena. O umožnění NCS rozhoduje odvodová komise. Dle příslušných zdrojů v odvodových komisích převládají vojáci oproti civilním členům, což se projevuje na nedostatečné nestrannosti a transparentnosti při rozhodování komise. Byl zdokumentován nátlak na žadatele o NCS. Podle neziskových organizací je vyhověno zhruba polovině žádostí o NCS. V první polovině roku 2025 vykonávalo NCS 2722 osob. Z Informace OAMP – Ruská federace – Sexuální menšiny, Zákon proti LGBT+ komunitě, diskriminace a zločiny z nenávisti, postoj státních orgánů, postavení v armádě a neziskové organizace ze dne 7. 4. 2025 dále plyne, že možnost NCS pro osoby s odlišnou sexuální orientací existuje za předpokladu splnění zákonných podmínek a vyhovění žádosti ze strany vojenského komisariátu. Jeden z oslovených zdrojů uvedl, že eviduje přibližně sto osob identifikujících se s LGBT+, kterým byla umožněna NCS.

75. Možnost povolání žalobce k základní vojenské službě nelze považovat ve světle obsahu výše uvedených zjištění za čistě hypotetickou. Žalobce je osmadvacetiletým zdravým mužem, základní vojenskou službu nevykonal a podle své výpovědi byl již dříve uznán bojeschopným na základě zdravotní prohlídky. Spadá tedy do věkového rozmezí osob podléhajících základní vojenské službě. Nebylo však dostatečně objasněno, zda mu svědčí některý důvod odkladu, zejména vzhledem k jeho vysokoškolskému studiu, ani jaký význam má pro pravděpodobnost budoucího odvodu skutečnost, že nepředložil vojenskou knížku a byl mu vydán cestovní pas s desetiletou platností. Posledně uvedené skutečnosti mohou žalobcovo tvrzení oslabovat, samy však bez bližšího vysvětlení nevylučují, že může být před dosažením třiceti let povolán. Údaje o počtech každoročně předvolávaných a odvedených osob současně potvrzují, že možnost povolání nelze pokládat za pouze teoretickou. Žalovaný měl rovněž konkrétně posoudit dostupnost NCS. Údaj o přibližně stovce LGBT+ osob, kterým byla umožněna, neobjasňuje, z jakých důvodů bylo jejich žádostem vyhověno, zda může být sexuální orientace sama relevantním důvodem ani zda by žalobce mohl žádost podat ve stanovené lhůtě. Nelze proto bez dalšího uzavřít, že NCS představuje pro žalobce reálně dostupnou alternativu. Soud tak shledal, že možnost povolání žalobce k základní vojenské službě žalovaný neposoudil dostatečně. O to více byl žalovaný povinen řádně vyhodnotit obavy žalobce vztahující se k výkonu této služby.

76. Žalovaný při posuzování, zda jsou žalobcovy obavy důvodné vycházel z Informace OAMP – Ruská federace – Sexuální menšiny, Zákon proti LGBT+ komunitě, diskriminace a zločiny z nenávisti, postoj státních orgánů, postavení v armádě a neziskové organizace ze dne 7. 4. 2025. Z tohoto podkladu v napadeném rozhodnutí uvedl následující skutečnosti. Podle jednoho ze zdrojů pracovníkům vojenského komisariátu nezáleží na sexuální identitě branců, pokud z nich udělají dobré vojáky splňující zdravotní předpoklady. Pracovníci komisariátů si mohou myslet, že brancovu odlišnou sexuální identitu v průběhu vojenské služby změní a „znormalizují“. Odlišná sexuální orientace není důvodem pro uznání brance za zdravotně nezpůsobilého. Dle organizace zabývající se právním poradenstvím brancům, pak mohou těmto osobám vojenské komisariáty maximálně zadat lékařskou prohlídku psychiatrem, diagnóza ale není svázána se sexuální orientací brance, ale s jeho psychickým zdravím. Zpráva uvádí, že osoby mohou skrývat svoji identitu z obavy ze šikany a odplaty a jsou skutečně známy případy osob, které v rámci výkonu povinnosti svoji sexuální orientaci skrývaly. Nad rámec skutečností reprodukovaných žalovaným soud z této zprávy dále zjistil, že od označení mezinárodního hnutí LGBT+ za extrémistické LGBT+ osoby obecně nerady veřejně deklarují svoji identitu, včetně případů před vojenským komisariátem během odvodů. Tyto osoby se obecně snaží službě vyhnout na základě výjimky z důvodu studia, zdravotní nezpůsobilosti, prostřednictvím NCS nebo opuštěním země. Předpokládá se skrývání sexuální identity kvůli obavě z odplaty dalších vojáků a šikany. Branci popisovali prostředí jako uzavřené, maskulinní a homofobní, kdy docházelo k ostrakizaci vojáků ze strany ostatních v případě, že sexuální orientaci neskrývali.

77. Žalovaný byl povinen řádně posoudit, zda mohou obavy z agresivního jednání ostatních branců vůči žalobci z důvodu jeho odlišné sexuální orientace představovat odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve smyslu , nebo zda je taková skutečnost schopna založit důvodné obavy žalobce, že by mu v případě návratu do země původu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu a 2 písm. b) citovaného zákona.

78. Žalovaný se touto otázkou zabýval, reprodukoval některá zjištění z Informace OAMP o sexuálních menšinách, jejich význam pro žalobce však náležitě nevyhodnotil. Obavu označil za hypotetickou a spekulativní, nepodloženou konkrétními skutečnostmi a tvrzení žadatele označil za zcela účelově uvedené s cílem vytvořit jakýkoliv azylový příběh, aby zakryl skutečný důvod jím podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany spočívající v další legalizaci pobytu na území ČR. Takové hodnocení soud považuje za nedostatečné. Uvedené podklady správního rozhodnutí přímo obsahují informace o tom, že vojenské prostředí je uzavřené, maskulinní a homofobní, že branci svoji identitu skrývají z obavy z odvety a šikany, pokud tak nečiní, jsou ostrakizováni a pracovníci komisariátů mohou homosexualitu chápat jako něco, co lze z branců „vymýtit“.

79. Skutečnost, že homosexuální vojáci svou identitu obvykle skrývají, nelze použít jako důkaz, že jim újma nehrozí. Naopak taková skutečnost může vysvětlovat, proč zpráva nezaznamenává více otevřených případů šikany a dokládat hrozbu, které takové osoby čelí v případě, že orientaci neskrývají. Sám žalobce ji skrývat nechce a jak uvádí ustálená judikatura, ani po něm nelze požadovat, aby se vyhnul pronásledování vzdáním se veřejných projevů příslušnosti ke své skupině (srov. přiměřeně rozsudek NSS, č. j. -26, ze dne 29. 5. 2014 a Rozsudek MS v Praze, č. j. -30, ze dne 7. 7. 2026). Zjištění, že pracovníci komisariátu mohou homosexualitu chápat jako vlastnost, kterou lze z brance „dostat“, přinejmenším vyvolává pochybnost o neutrálním přístupu vojenských orgánů a vyžadovalo výslovné vyhodnocení. S tím se měl žalovaný tedy také vypořádat, jeho postup v napadeném rozhodnutí naopak odpovídá vadě popsané v rozsudku NSS, č. j. -46, ze dne 31. 1. 2020, kdy nestačí informace opatřit, pokud jsou následně selektivně, nedostatečně nebo neobjektivně vyhodnoceny.

80. Soud shledal pochybení žalovaného ve dvou vzájemně propojených rovinách. Žalovaný předně nedostatečně posoudil rizika vyplývající pro žalobce z jeho homosexuální orientace v běžném občanském životě. Absenci veřejného LGBT+ aktivismu nesprávně ztotožnil s absencí nebezpečí, aniž zhodnotil, zda žalobce může svou orientaci soukromě, avšak bez jejího skrývání, běžně prožívat. Nevyhodnotil, zda běžné projevy partnerského života mohou s ohledem na široké uplatňování předpisů proti LGBT+ osobám vyvolat postih státních orgánů nebo násilí soukromých osob. Nedostatečně posoudil také konflikt v Ufě a otázku, zda žalobci byla a do budoucna bude dostupná účinná a nediskriminační ochrana. Stejný nedostatek se projevil při hodnocení vojenské služby. Žalovaný dostatečně nezjistil individuální pravděpodobnost povolání žalobce ani dostupnost NCS. Především však, byť částečně reprodukoval Informaci OAMP ze dne 7. 4. 2025 týkající se postavení LGBT+ osob v ruské armádě, nevysvětlil, jaký význam mají její zjištění o homofobním armádním prostředí, šikaně, odvetě a ostrakizaci vojáků, kteří svou orientaci neskrývají pro žalobce, který výslovně uvedl, že svou orientaci skrývat nechce. Žalovaný měl posoudit, jaké konkrétní formy šikany, ostrakizace nebo násilí hrozí homosexuálním vojákům, kteří svou orientaci neskrývají, jaká je četnost a intenzita takového jednání a zda jsou v armádě dostupné účinné prostředky ochrany. Pokud by případnými původci újmy byli ostatní vojáci, bylo nutné zkoumat, zda jsou vojenské orgány schopny a ochotny žalobci účinnou ochranu poskytnout. Teprve poté bylo možné uzavřít, zda tvrzené zacházení jednotlivě nebo ve svém souhrnu dosahuje intenzity pronásledování či vážné újmy. Pouhé konstatování, že sexuální orientace není důvodem zdravotní nezpůsobilosti a že některým LGBT+ osobám byla umožněna náhradní civilní služba, uvedené otázky nezodpovídá. Žalovaný tak informace o zemi původu nevyhodnotil úplně, objektivně a ve vztahu k individuální situaci žalobce.

81. Skutkový stav proto neposkytoval dostatečný podklad pro závěr, že žalobci v souvislosti s jeho sexuální orientací nehrozí pronásledování ani skutečné nebezpečí vážné újmy. Soud proto napadené rozhodnutí zrušil podle a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Závěr a náklady řízení

82. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že závěr žalovaného o neexistenci přiměřené pravděpodobnosti pronásledování a skutečného nebezpečí vážné újmy nevycházel z úplného a individualizovaného posouzení rozhodných okolností. Soud proto napadené rozhodnutí podle zrušil a věc podle téhož zákona vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

83. V dalším řízení žalovaný opatří a vyhodnotí aktuální informace o zemi původu a znovu posoudí rizika vyplývající pro žalobce z jeho neskrývané, byť soukromě prožívané sexuální orientace v běžném životě i při případném výkonu základní vojenské služby. Znovu vyhodnotí konflikt v Ufě, dostupnost účinné státní ochrany, pravděpodobnost povolání žalobce, faktickou dostupnost NCS a zacházení s homosexuálními vojáky. Všechny okolnosti posoudí jednotlivě i kumulativně a za použití odpovídajícího důkazního standardu. Soud tím nepředjímá výsledek nového řízení ani nevyslovuje, že žalobci mezinárodní ochrana náleží.

84. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením Žalobce byl ve věci úspěšný, proto mu přísluší právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému. Žalobce byl v řízení zastoupen advokátem. Náklady řízení žalobce tak spočívají v nákladech na právní zastoupení. Advokát žalobce učinil v řízení dva úkony právní služby [ a d) – tj. příprava a převzetí zastoupení a podání žaloby] v částce 4.620 Kč za jeden úkon, celkem 9.240 Kč a náhradu hotových výdajů v částce 450 Kč za jeden úkon, celkem 900 Kč ( téže vyhlášky). Advokát žalobce přitom soudu nedoložil, že je plátcem DPH, proto soud nemohl odměnu advokáta navýšit o částku odpovídající této dani. Žalovaný je tak povinen žalobci prostřednictvím jeho zástupce zaplatit náhradu nákladů řízení v celkové částce 10.140 Kč (9.240 + 900) do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v , , a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Praha 14. září 2026

JUDr. Jitka Hroudová, v. r.

samosoudkyně

Shodu s prvopisem potvrzuje I. V.