Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

42 A 31/2026 - 26

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Věrou Jachurovou v právní věci

žalobkyně: X

státní příslušnice Ukrajiny

bytem X

zastoupená JUDr. Veronikou Pupalovou, advokátkou

se sídlem Cheb, Májová 606/35

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra

se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7

o žalobě ze dne 18. 8. 2026 na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného

takto:

I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni vrátil dne 19. 6. 2026 její žádost o udělení dočasné ochrany zaevidovanou pod sp. zn. X jako nepřijatelnou, byl nezákonný.

II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobkyně o udělení dočasné ochrany zaevidované pod č. j. X.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 12 270 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně JUDr. Veroniky Pupalové, advokátky.

Odůvodnění:

1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, kterým by soud vyslovil, že zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni dne 19. 6. 2026 vrátil její žádost o udělení dočasné ochrany jako nepřijatelnou, byl nezákonný. Zároveň navrhla, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikázal mu obnovit stav před vrácením žádosti o poskytnutí dočasné ochrany žalobkyni.

2. V žalobě uvedla, že žalovaný vyhodnotil její žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou z důvodu, že žalobkyni byla udělena dočasná ochrana v jiném členském státě Evropské unie (dále jen „EU“), konkrétně na Slovensku, a že bylo učiněno prohlášení podle zákona č. , o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), a tudíž přistoupil k vrácení této žádosti ve smyslu téhož zákona.

3. Neztotožnila se s tím, že pokud bylo učiněno prohlášení podle § 3 odst. 3 Legis Ukrajina, má být její žádost zcela kontra lege EU brána jako nepřezkoumatelná. Postup žalovaného považuje žalobkyně za nezákonný. K tomu odkázala na odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2025 č.j. -21.

4. Žádost byla označena za nepřijatelnou též proto, že dle žalovaného nebylo prokázáno, že žalobkyně je osobou podle § 3 Legis Ukrajina. Žalobkyně však dostatečně prokázala, že je občanem Ukrajiny a nedisponuje žádným jiným pobytovým oprávněním na území EU. Z Ukrajiny utekla, resp. se na ní nemůže vrátit z důvodu obavy o svůj život. Žalobkyně se dne 24. 2. 2022 nenacházela na Ukrajině, ale v Polsku. Následně se však na Ukrajinu vrátila a když jí znovu opouštěla, byla její země již ve válce. V žádosti žalobkyně uvedla, že v minulosti disponovala dlouhodobým vízem Polska. Když následně z Ukrajiny utekla před válkou v obavě o svůj život, vybrala si jako první zemi EU Slovensko, které žalobkyni udělilo pobytový status „dočasné útočisko“ s platností od 25. 7. 2024 do 4. 3. 2025. Žalobkyně se ze své svobodné vůle následně rozhodla žít na území České republiky (dále jen ČR“), kde má příbuzné a přátelé a má zde zajištěné sociální zázemí. Ještě před svým odjezdem ze Slovenska žalobkyně řádně ukončila svůj pobyt v této zemi, osobně na pracovišti Ministerstva vnitra. V této souvislosti odkázala na závěry přijaté Městským soudem v Praze v rozsudku ze dne 3. 12. 2025 č.j. -25 a v navazujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2026 č.j. -18. Rovněž poukázala na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2026 č.j. -14.

5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl žalobu zamítnout. Žádosti o udělení dočasné ochrany nevyhověl, neboť zjistil, že žalobkyně nepobývala na Ukrajině před 24. 2. 2022 a že jí byla dočasná ochrana udělena na Slovensku.

6. K aplikaci ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina uvedl, že žalobkyně dne 13. 10. 2021 vstoupila na území EU jako držitelka polského víza. Na území Ukrajiny se vrátila až dne 1. 8. 2022, tedy týden poté, co jí platnost polského víza skončila. Pokud žalobkyně před 24. 2. 2022 na Ukrajině nepobývala, nesplňuje základní podmínku stanovenou v čl. 2 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí 2022/382“), a tedy není osobou, která má na udělení dočasné ochrany nárok. Aby bylo možno určitou osobu považovat za osobu vysídlenou, nepostačuje, že se tato osoba nemůže bezpečně a trvale vrátit do země původu kvůli tamní situaci, ale je především nutné, aby tato situace byla důvodem, proč zemi původu vůbec opustila. Pohyb žalobkyně mezi Ukrajinou, Polskem a Maďarskem v letech 2023 a 2024 rovněž zpochybňuje, že by opuštění Ukrajiny bylo v jejím případě vyvoláno pokračujícím ozbrojeným konfliktem. Šlo o opakovaně se vracející vzorec přechodů hranice, nikoli o jednorázový útěk vynucený zhoršující se bezpečnostní situací. Teprve dne 25. 7. 2024 bylo žalobkyni na Slovensku uděleno dočasné útočiště.

7. Žalovaný dále poukázal na to, že žalobkyni byl v ČR v období od 14. 9. 2022 do 12. 12. 2022 vydán výjezdní příkaz podle , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů. Žalobkyně se tedy na území ČR zdržovala bez platného pobytového oprávnění zhruba dva roky před tím, než jí byla přiznána dočasná ochrana na Slovensku, a to zcela nezávisle na později tvrzeném útěku z Ukrajiny přes Slovensko. Druhý výjezdní příkaz jí byl vydán v období od 26. 5. 2025 do 1. 6. 2025, tedy bezprostředně po skončení platnosti slovenské ochrany. Žalobkyně tak opět pobývala na území ČR bez platného oprávnění, a to ještě předtím, než jí bylo dne 12. 11. 2025 vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění s platností do 15. 7. 2026.

8. Dále žalovaný uvedl, že ze záznamu v informačním systému TPD vyplývá, že žalobkyně má dočasnou ochranu na Slovensku i nadále vedenou jako aktivní. Žalobkyně tudíž mohla mít v době podání žádosti souběžně stále evidovanou dočasnou ochranu v jiném členském státě EU, což je dle § 5 Legis Ukrajina samostatným důvodem nepřijatelnosti žádosti.

9. Žalovaný tak měl k dispozici dostatek skutečností, aby mohl „na první pohled“ dojít k závěru, že žalobkyně není osobou, která by na dočasnou ochranu ve smyslu prováděcího rozhodnutí 2022/382 měla nárok. Odkázal se na odůvodnění aktuálního rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2026 č.j. -18, z jehož bodů 15. až 18. plyne, že pokud je prokázáno, že cizinka se na Ukrajině ke dni vypuknutí invaze nenacházela, je na ní, aby případně prokázala, že měla na Ukrajině těžiště svých zájmů. Pokud existenci těžiště zájmů neprokáže (a ani je nikterak netvrdí), není na žalovaném, aby aktivně vyhledával skutečnosti, které by případně odůvodňovaly udělení dočasné ochrany. Jelikož existenci těžiště zájmů na Ukrajině žalobkyně nijak nezmínila ani v žádosti o udělení dočasné ochrany, žalovaný neměl jinou zákonnou možnost než žádost vrátit; žalobkyně tak neučinila ani v rámci žaloby, pročež se žalovaný domnívá, že by soud měl postupovat obdobně jako postupoval Městský soud v Praze v uvedené věci. Žalovaný též s odkazem na blíže nespecifikovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu poznamenal, že udělování dočasné ochrany se řídí zásadami rychlosti a hospodárnosti, přičemž nelze pochybovat o tom, že žalobkyně dle platné právní úpravy nemůže dočasnou ochranu v ČR získat, a není proto namístě žádost dále hlouběji posuzovat. Z údajů předložených žalobkyní (cestovní pas a žádost) bylo pracovníkovi žalovaného jasné, že na udělení dočasné ochrany bez dalšího nedosáhne, a žalovaný tak neměl povinnost se žádostí dále zabývat.

10. K důvodu vrácení žádosti jako nepřijatelné dle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina žalovaný uvedl, že žalobkyně byla držitelkou dočasné ochrany na Slovensku, a proto žalovaný postupoval v souladu s tímto ustanovením. Nesoulad ohledně trvání této dočasné ochrany v tomto případě nehraje roli, neboť ze zákonné úpravy jasně plyne, že pro posouzení žádosti je rozhodné, zda žadateli někdy ochrana udělena byla, nikoliv zda stále trvá.

11. Dále uvedl, že Ministerstvo vnitra dne 25. 8. 2025 odeslalo Evropské komisi a následně zveřejnilo na svých internetových stránkách oznámení podle § 3 odst. 3 Legis Ukrajina.

12. Podotkl, že žalobkyně do žádosti neuvedla, že by na území byl přítomen některý z jejích rodinných příslušníků, který by byl držitelem dočasné ochrany. Žalovaný tedy nemohl uvažovat ani o udělení dočasné ochrany z důvodu sloučení rodiny podle , o dočasné ochraně cizinců, ani o udělení dočasné ochrany z důvodů hodných zvláštního zřetele podle téhož zákona.

13. Žalovanému je známa současná judikatura soudů ve vztahu k ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina, tedy že jej považuje, stejně jako ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) téhož zákona, za rozporné s unijním právem. Žalovaný však nemá za to, že by bylo skutečně postaveno na jisto, že toto ustanovení je v rozporu s právem EU. Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) v rozsudku sp. zn. C-753/23 Krasiliva dle žalovaného nechal členským státům otevřenu možnost odepřít povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany těm osobám, které již toto povolení získaly v jiném členském státě. Členské státy tak následně s odkazem na bod 30 rozsudku Krasiliva přijaly prováděcí rozhodnutí Rady č. (EU) 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 (dále jen „prováděcí rozhodnutí 2025/1460“), se dvěma novými body preambule. Z těchto bodů vyplývá utvrzení, že evropský zákonodárce nikdy neměl v úmyslu zakotvit osobám požívajícím dočasné ochrany právo na „volný pohyb“ mezi členskými státy, tedy právo získat pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany v členském státě, pokud již jednou stejné pobytové oprávnění získaly v jiném členském státě. Tím byl, podle názoru žalovaného, zcela zpochybněn výklad Evropské komise, která měla za to, že dohoda členských států o neaplikování čl. 11 Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“), zakládá právo na získání povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v dalším členském státě, do kterého se držitel tohoto pobytového oprávnění v jiném členském státě přesune. Za této situace nejsou podle žalovaného dány podmínky doktríny l’acte clair a už vůbec ne doktríny l’acte éclairé pro to, aby žalovaný neaplikoval ustanovení vnitrostátního práva pro jeho rozpor s právem EU. Žalovaný proto navrhl, aby soud zvážil položení předběžné otázky SDEU stran souladu použitého ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina s právem EU.

14. Pro případ, že by se soud nerozhodl iniciovat řízení o předběžné otázce, žalovaný předestřel důvody, proč má za to, že ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina je souladné s unijním právem. Konstatoval, že dle jeho názoru, z unijního práva samotného nevyplývá osobám, které již v jiném členském státě využily práv vyplývajících z dočasné ochrany, zejména pak získaly povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, právo na získání stejného pobytového oprávnění v jiném členském státě, do něhož se o své vůli přesunou. Toto právo nevyplývá z textu směrnice o dočasné ochraně ani implicitně. O tom svědčí samotná formulace čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně, kdy má každý členský stát povinnost přijmout opatření za účelem zajištění povolení k pobytu vůči osobám požívajícím dočasné ochrany. Tímto pojmem směrnice o dočasné ochraně označuje osoby, na něž se vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady přijaté podle čl. 5 této směrnice. Tuto povinnost nemohou členské státy logicky mít vůči osobám, kterým již bylo oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany některým členským státem vydáno. Ustanovení čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně totiž používá množného čísla. Ten členský stát, který takové pobytové oprávnění osobě požívající dočasnou ochranu vydal, tuto povinnost splnil i za ostatní členské státy. Tím byl naplněn cíl tohoto ustanovení.

15. Uvedl, že povinnost vydat povolení k pobytu osobě, která je již držitelem povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, směrnice o dočasné ochraně omezuje pouze na případy uvedené v čl. 15 odst. 6 a čl. 26 odst. 4. Jestliže toto právo nevyplývá ze směrnice o dočasné ochraně, pak tu již neexistuje jiný právní předpis, ze kterého by takové právo mělo vyplývat.

16. Pokud právo sekundárního pobytu v rámci EU držitelům dočasné ochrany neplyne přímo ze směrnice, je podle žalovaného otázkou, zda jej lze skutečně dovodit jen z toho, že se členské státy dohodly neaplikovat čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Tento článek upravuje pouze povinnosti členských států navzájem a zavazuje členský stát, který osobě požívající dočasné ochrany vydal povolení k pobytu na svém území, aby ji převzal zpět na své území v případě, že se na území jiného členského státu nachází neoprávněně. Z tohoto ustanovení nevyplývá žádná povinnost členských států vůči samotné dotčené osobě, ani jí nezakládá žádné subjektivní právo. Neplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně nemůže založit osobě požívající dočasné ochrany, které bylo vydáno povolení k pobytu podle čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně jedním členským státem, právo získat toto povolení v jiném členském státě.

17. Podle žalovaného nelze dovozovat právo na přemístění do jiného členského státu z politické dohody členských států, že nebudou aplikovat čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Připomněl, že čl. 11 směrnice o dočasné ochraně dopadá pouze na cizince neoprávněně pobývající na území členského státu a vůbec nedopadá na ty, kteří na území pobývají oprávněně.

18. Žalovaný dále zdůraznil, že pro oblast týkající se druhotných pohybů byly prováděcím rozhodnutím 2025/1460 přijaty dva nové recitály (č. 5 a č. 6). Z nich je dle žalovaného jasně patrná vůle členských států jakožto účastníků dohody o neaplikaci čl. 11 směrnice o dočasné ochraně nepředávat si neoprávněně pobývající držitele povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany a nic víc. Protože nové recitály prováděcího rozhodnutí 2025/1460 nejsou součástí normativního textu tohoto prováděcího rozhodnutí, ale slouží jako vodítka pro výklad, je podle žalovaného zřejmé, že nejsou vázány na účinnost samotného prováděcího rozhodnutí 2025/1460, do jehož textu byly začleněny. Jejich text tedy dodatečně osvětluje význam dohody členských států o neaplikaci čl. 11 směrnice o dočasné ochraně a poukazuje na to, že druhotný pohyb držitelů oprávnění k pobytu z dočasné ochrany je nežádoucí.

19. Po posouzení věci samé soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

20. Soud přistoupil k posouzení, zda se žalovaný dopustil nezákonného zásahu v souvislosti s nepřijetím žádosti žalobkyně z důvodů vymezených v § 5 odst. 1 písm. b) a f) Legis Ukrajina. Nejprve je třeba zmínit, že Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 3. 4. 2025 č. j. -42 a č. j. -42 podrobně posoudil (ne)soulad § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina s unijním právem a své závěry strukturovaně a přesvědčivě odůvodnil. Městský soud v Praze tyto závěry následoval například v rozsudcích ze dne 23. 4. 2025 č. j. -61, ze dne 29. 4. 2025 č. j. , ze dne 30. 4. 2025 č. j. nebo ze dne 7. 5. 2025 č. j. -44. Posléze zohlednil také novou navazující argumentaci žalovaného, a to v rozsudcích ze dne 16. 5. 2025 č. j. -33, ze dne 20. 5. 2025 č. j. -39, ze dne 3. 6. 2025 č. j. -52, ze dne 17. 6. 2025 č. j. -39, ze dne 1. 7. 2025 č. j. , ze dne 17. 7. 2025 č. j. -33 nebo ze dne 11. 9. 2025 č. j. – 33. Soud v nyní projednávané věci nevidí důvod se od závěrů vyjádřených v těchto rozhodnutích odchylovat, proto na ně bude dílem odkazovat a dílem je stručně zopakuje.

21. Ochranu podle ustanovení a násl. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle ustanovení a násl. poskytnout (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2008, č. j. , č. 603/2005 Sb. NSS).

22. První, druhá, čtvrtá a pátá podmínka jsou v projednávané věci splněny. Vrácení žádosti o dočasnou ochranu pro nepřijatelnost představuje přímý zásah do práv žalobkyně. Svou povahou tento úkon žalovaného, který je nepochybně zaměřen přímo proti žalobkyni, není rozhodnutím a jeho zákonnost je přezkoumatelná v řízení o zásahové žalobě (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017 č. j. -52).

23. Zbývá tedy posoudit podmínku třetí, tj. zákonnost postupu žalovaného. Žalovaný je přesvědčen, že žalobkyni je zapovězeno získání dočasné ochrany (resp. přesněji oprávnění k pobytu plynoucího z dočasné ochrany – k tomu srov. body 30–34 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025 č. j. -42), protože jí byla již dříve udělena dočasná ochrana ve Slovenské republice, a protože Ministerstvo vnitra zaslalo EK oznámení podle § 3 odst. 3 Legis Ukrajina. Žádost žalobkyně o dočasnou ochranu v České republice je tedy podle správního orgánu nepřijatelná podle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina. Dále žalovaný dovodil, že v případě žalobkyně byl naplněn i důvod nepřijetí žádosti podle § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina, neboť žalobkyně nepobývala na Ukrajině před 24. 2. 2022, přičemž mezi ruskou invazí na Ukrajině a příchodem žalobkyně do ČR, resp. EU není žádná příčinná souvislost, a žalobkyně tedy není osobou vysídlenou z Ukrajiny ve smyslu relevantních předpisů.

24. Soud se nejprve zabýval naplněním důvodu nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina. Žalobkyně nezpochybňuje, že k rozhodnému datu nepobývala na Ukrajině, ale v Polsku. Dle žalovaného však žalobkyně neopustila Ukrajinu z důvodu bezpečnostní situace v domovské zemi, pakliže se před datem 24. 2. 2022 nacházela mimo území své domovské země. Rovněž opakované návraty žalobkyně na Ukrajinu v letech 2023 a 2024 nesvědčí podle jeho názoru o tom, že by žalobkyně byla nucena k útěku ze země z důvodu zhoršující se bezpečnostní situace.

25. Soud nesdílí názor žalovaného, že v případě žalobkyně je jednoznačně prokázáno, že žalobkyně není osobou, na kterou se vztahuje prováděcí rozhodnutí 2022/382. Předně soud konstatuje, že judikatura, na níž žalobkyně v žalobě odkázala, je zcela přiléhavá na posouzení její skutkové situace, přičemž soud neshledal důvod se od vyřčených výkladových východisek odchylovat. Z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze označených v žalobě plynou následující pro nynější věc aplikovatelné závěry:

26. Pro přiznání postavení osoby oprávněné podle § 3 odst. 1 Legis Ukrajina je v návaznosti na čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí 2022/382 nutno kumulativního splnění podmínky pobytu na Ukrajině před 24. 2. 2022 a vysídlení z Ukrajiny dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil. Stanovení rozhodného dne odlišuje osoby, které odešly z Ukrajiny již před zahájením plné invaze ozbrojených sil Ruské federace, od těch, které odešly až po tomto datu, kdy došlo k rozšíření do té doby teritoriálně omezené ruské agrese vůči Ukrajině na v podstatě celé území. Smyslem naplnění podmínky pobytu na Ukrajině před datem 24. 2. 2022 je odfiltrovat ukrajinské státní příslušníky pobývající dlouhodobě v cizině, a to nikoliv v souvislosti s válkou na Ukrajině. Je proto nutné zkoumat individuální skutkového okolnosti případu, přičemž pouhá dispozice určitým druhem pobytového oprávnění bez dalšího fakticky neznamená, že cizinec přesunul těžiště svých zájmů na území jiného státu s úmyslem Ukrajinu reálně opustit. Není tedy podstatné, zda se žadatel ke dni 24. 2. 2022 fyzicky nacházel na území Ukrajiny, ale zda lze na jeho pobyt na Ukrajině hledět jako na stálejší a dlouhodobější pobyt.

27. Argumentace žalovaného, že na udělení dočasné ochrany nemají nárok ti občané Ukrajiny, kteří se před 24. 2. 2022 nacházeli mimo území Ukrajiny, ať už z důvodu práce, studia, dovolené, rodinných či zdravotních důvodů, je zkratkovitá a v kontextu zjištěných skutkových okolností není v souladu s výše popsaným výkladem relevantní unijní úpravy. Z pouhé existence víza uděleného v jiném členském státě, resp. ze skutečnosti, že před rozhodným datem žalobkyně pobývala na základě takového pobytového titulu mimo území Ukrajiny, totiž nelze automaticky dovozovat, že žalobkyně není osobou podle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí 2022/382. Dočasná ochrana je mimořádným nástrojem, který reaguje na akutní situaci hromadného přílivu vysídlených osob, které uprchly z oblastí ozbrojených konfliktů. Na Ukrajině přitom ozbrojený konflikt stále probíhá a bezpečnostní situace zde není stabilní. Žalobkyně se vrátila na území Ukrajiny poté, kdy vypršela platnost jejího polského víza, a následně zemi opustila v době, kdy Ukrajina již čelila teritoriálně neomezené ruské agresi. Soudu není zřejmé, z jakého jiného důvodu, než je obava před pokračující válkou, by žalobkyně měla opustit zemi původu. Ostatně i v žalobě právě tento důvod žalobkyně akcentovala. Současně nelze vyloučit, že těžiště života žalobkyně před rozhodným datem bylo na Ukrajině, a to zejména s ohledem na dočasný charakter pobytu žalobkyně v Polsku i vzhledem k tomu, že žalobkyně se na území Ukrajiny opakovaně v letech 2023 a 2024 vracela (z cest do Polska a Maďarska), jak uvádí žalovaný, který však tuto skutečnost hodnotí zcela jinak, a to jako důkaz, že žalobkyně nereagovala na bezpečnostní situaci bezprostředně. Návraty žalobkyně na Ukrajinu, resp. to, že teprve dne 25. 7. 2024 bylo žalobkyni uděleno dočasné útočiště na Slovensku, nemohou nic změnit na tom, že ruská agrese na Ukrajině neustále probíhá, a představuje tak nepochybně hlavní důvod, pro který žalobkyně zemi původu opustila a pro který byla žalobkyni udělena dočasná ochrana na Slovensku. Nelegální pobyt žalobkyně na území ČR detekovaný prostřednictvím výjezdních příkazů a rozhodnutí o správním vyhoštění rovněž nemůže zpochybnit to, že důvodem opuštění Ukrajiny žalobkyní byl ozbrojený konflikt. Žalovaný ani blíže nevysvětlil, co přesně mínil tím, že žalobkyně se na území ČR zdržovala zcela nezávisle na později tvrzeném útěku z Ukrajiny.

28. Lze shrnout, že skutkové okolnosti, z nichž žalovaný vycházel, svědčí o tom, že žalobkyně opustila území Ukrajiny v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil. Tento důvod vysídlení mohl být naplněn kdykoli po rozhodném datu, a proto soud považuje tuto dílčí podmínku pro přiznání postavení osoby podle § 3 Legis Ukrajina u žalobkyně za splněnou. Žalovaný v tomto ohledu učinil nesprávný závěr. Zároveň žalovaný neprokázal své tvrzení, že žalobkyně měla těžiště svého života a svých zájmů jinde než na Ukrajině. Tento závěr žalovaného není dostatečně podložen konkrétními skutkovými okolnostmi a rozhodně nevyplývá z pouhé skutečnosti, že žalobkyně se ke dni 24. 2. 2022 nenacházela na území Ukrajiny, resp. že žalobkyně byla držitelkou polského víza, jehož platnost však již uplynula. Postup žalovaného je tak ve vztahu k přijetí závěru o naplnění podmínek podle Legis Ukrajina v rozporu se zásadou materiální pravdy ve smyslu . V případě pochybností o skutečném stálejším a dlouhodobém pobytu žalobkyně na Ukrajině měl žalovaný zahájit o žádosti žalobkyně řízení a v rámci něho provést řádné dokazování relevantních sporných skutečností a zjištění plynoucí z provedených důkazních prostředků náležitě zhodnotit. To však neučinil, a proto je jeho postup, kterým nepřijal žádost žalobkyně z důvodu podle Legis Ukrajina, nezákonný. Pro úplnost soud dodává, že odkaz žalovaného na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2026 č.j. -18 považuje za nepřípadný. V tamní věci soud posuzoval zcela jiné skutkové okolnosti případu, kdy žalobce pobýval mimo území Ukrajiny dlouhodobě jak před rozhodným datem, tak zejména po tomto datu, a to na základě opakovaně prodlužované platnosti polského víza, přičemž území schengenského prostoru vůbec neopustil.

29. Ve vztahu k aplikaci § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina soud dospěl k závěru, že toto ustanovení je rozporné s právem EU, shodně jako je tomu v případě písm. c) a d) téhož ustanovení. Jelikož závěry soudu vycházejí z judikatury Nejvyššího správního soudu k § 5 odst. 1 písm. c) a d) Legis Ukrajina, soud nejprve uvádí argumentaci s tím související a následně se vyjádří k novelizaci Legis Ukrajina, kterou bylo do tohoto zákona vloženo ustanovení § 5 odst. 1 písm. f).

30. SDEU se sice ve věci Krasiliva explicitně nezabýval otázkou nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina, tj. případem, kdy žadatel již disponuje dočasnou či mezinárodní ochranou jiného členského státu EU, na uvedené rozhodnutí SDEU ovšem navázal Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 1. 4. 2025, č. j. -27, ze dne 3. 4. 2025, č. j. -42, a ze dne 3. 4. 2025, č. j. -42. Z nich vyplývá, že důvod nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina je rozporný s právem EU. Žádost je nutné ve správním řízení projednat věcně, přičemž žadateli, který již disponuje dočasnou ochranou či jiným dlouhodobým pobytovým oprávněním v členské zemi EU, je nutné umožnit nechat si existující dočasnou či mezinárodní ochranu zneplatnit. Učiní-li tak, bude mu udělena dočasná ochrana, v opačném případě bude jeho žádost zamítnuta.

31. Úvahy žalovaného stran neupravení druhotného pohybu ve směrnici o dočasné ochraně jsou s výše citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu v rozporu. V ní je totiž dovozeno, že mají-li osoby dle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí 2022/382“) právo zvolit si hostitelský členský stát, a nebude-li současně vůči nim uplatněn čl. 11 směrnice o dočasné ochraně, pak z toho vyplývá rovněž právo přemístit svůj pobyt do jiné zvolené členské země EU, jinak by výluka z aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně postrádala smysl.

32. Soud neshledává, že by tyto závěry Nejvyššího správního soudu byly rozporné se smyslem a účelem směrnice o dočasné ochraně. Směrnice o dočasné ochraně sice skutečně blíže neupravuje případy druhotného pohybu mimo žalovaným poukazovaný čl. 15 a 26, to ovšem neznamená, že by druhotný pohyb sama zakazovala. Čl. 15 směrnice o dočasné ochraně představuje minimální standard a čl. 26 téže směrnice lze uplatnit jen se souhlasem dotčeného žadatele. Žádost o dočasnou ochranu není správní orgán oprávněn vrátit jako nepřijatelnou z toho důvodu, že žadatel již předtím požádal o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany nebo že mu již jiný členský stát EU takové povolení udělil.

33. Žalovaný dovozuje neexistenci práva na druhotný pohyb z aktualizovaného znění recitálu prováděcího rozhodnutí 2025/1460, konkrétně z recitálů (5) a (6).

34. Podle recitálu (5) prováděcího rozhodnutí 2025/1460 „[v] souvislosti s aktivací směrnice 2001/55/ES se členské státy v jednomyslně přijatém prohlášení dohodly, že nebudou uplatňovat článek 11 uvedené směrnice {směrnice 2001/55/ES} na osoby, které požívají dočasné ochrany v daném členském státě v souladu s prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 a které se přesouvají bez povolení na území jiného členského státu, pokud se členské státy na dvoustranném základě nedohodnou jinak“.

35. Podle recitálu (6) prováděcího rozhodnutí 2025/1460 „[s] ohledem na tento celkový kontext by nic nemělo být vykládáno tak, že znamená povinnost členského státu vydat povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany osobě, která obdržela povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě.“.

36. Žalovaný uvedené recitály ovšem dezinterpretuje, je-li přesvědčen o tom, že uvedená ustanovení a priori vylučují právo druhotného pohybu. Recitály sice upřesňují, jak by mělo být prováděcí rozhodnutí 2022/382 interpretováno, výslovně ale nezakotvují, že by jednou udělená dočasná ochrana automaticky znamenala zákaz poskytnutí dočasné ochrany v jiném členském státě. Recitál (6) lze totiž interpretovat bez problému tak, že se tím aprobuje již SDEU přijatý závěr ve věci Krasiliva, že členské státy mohou odepřít dočasnou ochranu u osoby, která již disponuje dočasnou ochranou v jiném členském státě, přičemž se takto udělené dočasné ochrany nehodlá vzdát. Recitál (5) pak upřesňuje, že se výluka aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně nevztahuje na osoby, které požívají dočasné ochrany v jiném členském státě, přičemž se bez povolení přesouvají na území jiného členského státu, což lze interpretovat tak, že se výluka čl. 11 nevztahuje na osoby, které požívají dočasnou ochranu v jednom členském státě, ale snaží se fakticky pobývat ve druhém členském státě. Ani v jednom recitálu se tudíž neřeší explicitně situace, které jsou primárním průvodním jevem druhotných pohybů v ČR, tj. situace, kdy ukrajinský uprchlík již nepožívá výhod plynoucích z dočasné ochrany v určitém členském státě, protože se této ochrany vzdal, či mu byla ukončena jinak, načež si požádá o udělení dočasné ochrany v ČR. Shora popsané situace se explicitně vyjadřují pouze k případům, které ovšem i dle judikatury SDEU i Nejvyššího správního soudu nebyly dovolené, tj. případy, kdy ukrajinský uprchlík se domáhá získání dočasné ochrany souběžně ve větším počtu členských států.

37. Z prováděcího rozhodnutí 2025/1460 ani z Legis Ukrajina tudíž nevyplývá závěr žalovaného, že ukrajinský uprchlík, který požádal o dočasnou ochranu v určitém členském státě EU, již může nadále úspěšně čerpat dočasnou ochranu výlučně v tomto členském státě. Byť žalovaný takto konstantně interpretuje § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina, v rámci soudního přezkumu je mu tato interpretace opakovaně vytýkána jako vadná.

38. Soud konstatuje, že důvod pro vrácení žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné dle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina představuje sloučení a reformulaci důvodů dle písmen c) a d) téhož odstavce, přičemž vede ke stejným důsledkům pro žadatele o dočasnou ochranu. Jediná změna spočívá v tom, že možnosti aplikovat tento postup má předcházet oznámení žalovaného dle § 3 odst. 3 Legis Ukrajina určené Evropské komisi o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob.

39. Soudu ovšem není zřejmé, proč by takové oznámení mělo mít vliv na judikaturou dovozené závěry o možnosti druhotného pohybu držitelů dočasné ochrany. Nejvyšší správní soud tuto možnost dovodil z čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí 2022/382 a současného vyloučení aplikace č. 11 směrnice o dočasné ochraně. Na tom se nic nezměnilo, změnila se pouze vnitrostátní úprava, která však musí být v souladu s právem EU.

40. Oznámení dle § 3 odst. 3 Legis Ukrajina určené Evropské komisi se svou povahou blíží oznámení dle čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně. Jde o žádost členského státu o pomoc, která má být zajištěna prostřednictvím či ve spolupráci s orgány EU. Jde tedy o politický akt, z něhož nelze dovozovat legislativní důsledky (překonání judikaturních závěrů), tj. ztrátu práva držitelů dočasné ochrany na druhotný pohyb. Rozdíl obou citovaných právních úprav spočívá v zásadě jen v tom, že § 3 odst. 3 Legis Ukrajina hovoří o riziku vyčerpání kapacit, zatímco čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně až o překročení kapacit.

41. Z pohledu soudu tak § 3 odst. 3 Legis Ukrajina představuje zakotvení institutu, který už v právu EU existuje, ovšem způsobem, jenž je v rozporu se směrnicí o dočasné ochraně. Z ní totiž neplyne, že by oznámení členského státu o tom, že byla překročena jeho kapacita pro přijetí osob oprávněných požadovat dočasnou ochranu, mělo jakékoli důsledky pro žadatele o dočasnou ochranu. V případě § 3 odst. 3 Legis Ukrajina ani nedošlo k překročení kapacity, pouze to hrozí, jedná se tedy o méně závažný stav, než který předvídá směrnice o dočasné ochraně.

42. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina je nadto zjevně diskriminační, neboť se má týkat selektivně jen těch žadatelů, kteří se dožadují svého práva druhotného pohybu.

43. Měl-li tedy zákonodárce v úmyslu překonat závěry judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. stenoprotokol 140. schůze PSP ČR ze dne 29. 5. 2025, pozměňovací návrh poslance Petra Letochy), pak k tomu tímto způsobem z výše uvedených důvodů dojít nemohlo.

44. Žalovaný tudíž v této věci nepostupoval v souladu s právem, jak bylo vyloženo ve shora citované judikatuře Nejvyššího správního soudu, jejíž závěry jsou plně aplikovatelné i na § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina. Nejvyšší správní soud dovodil, že druhotný pohyb osob ve smyslu § 3 Legis Ukrajina je přípustný za podmínky, že takové osoby nepožívají ve stejný moment dočasné či mezinárodní ochrany ve více než jednom členském státě EU, a že o žádosti o dočasnou ochranu je nutné vést řádné správní řízení. Pokud v současnosti žalobkyně nedisponuje dočasnou ochranou ve Slovenské republice, pak na ní nelze vztáhnout § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina ani § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina. Cílem Legis Ukrajina dle náhledu soudu nebylo zamezit ukrajinským uprchlíkům v přístupu k dočasné ochraně, pokud nejsou pod mezinárodní či dočasnou ochranou některého z členských států EU. Takový postup by buďto nutil uprchlíky vracet se do země původu, což není možné v důsledku panujícího válečného konfliktu, nebo pobývat na území ČR bez pobytového oprávnění či se pokusit získat dočasnou či mezinárodní ochranu v jiném členském státu EU. Obě tato řešení jsou přitom nežádoucí –právní řád nelze vykládat restriktivně, aby docházelo k systematickému nárůstu počtu osob bez pobytového oprávnění v ČR, stejně jako není možné, aby byli uprchlíci bez právního titulu de facto nuceni opustit území ČR. Takový postup nadto obchází dohodnutou neaplikaci směrnice o dočasné ochraně. Byť žalovaný uzavírá, že i evropské předpisy zakládají pouze možnost opětovně požádat o dočasnou ochranu v členském státě, v němž již v minulosti byla žadateli dočasná ochrana udělena, tento závěr žalovaného nevyplývá ze shora uvedených předpisů, ani není opodstatněný v teleologické rovině.

45. Soud též připomíná nedávné rozhodnutí ze dne 10. 12. 2025 č.j. -18, v němž Nejvyšší správní soud dospěl ke shodným závěrům.

46. Žalovaný měl tedy po případném zjištění, že žalobkyně v současnosti stále disponuje dočasnou ochranou ve Slovenské republice ověřit, zda Slovenská republika nespojuje s přiznáním dočasné ochrany v jiném státě EU ex lege zánik dočasné ochrany ve Slovenské republice analogicky k § 5 odst. 8 písm. b) Legis Ukrajina, a pokud by tomu tak nebylo, měl žalobkyni poučit o možnosti zneplatnění své případně stále existující dočasné ochrany ve Slovenské republice, jelikož není v souladu s právními předpisy možné souběžně požívat dočasnou ochranu ve více státech EU. Protože tak žalovaný neučinil, postupoval v této věci nezákonně.

47. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a proto prvním výrokem rozsudku deklaroval nezákonnost namítaného zásahu. Druhým výrokem rozsudku pak žalovanému zakázal pokračovat v porušování práv a žalobkyně a přikázal mu, aby obnovil stav před označením žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu jako nepřijatelné.

48. Soud neshledal důvod pro položení předběžného otázky SDEU, neboť obě části navržené předběžné otázky již byly přesvědčivě vyřešeny v judikatuře Nejvyššího správního soudu (viz shora). Soud se přitom plně shoduje s postojem, který k těmto otázkám Nejvyšší správní soud zaujal. Zdejší soud pak není soudem, který by měl povinnost žalovaným navrženou předběžnou otázku položit (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2024, č. j. -34, či ze dne 23. 7. 2010, č. j. -167, Sb. NSS 2124/2010).

49. S tím související poukaz žalovaného na praxi Spolkové republiky Německo pokládá soud za bezpředmětný. Žalovaný doložil tuto praxi jedním rozhodnutím tamějšího okresního úřadu. Z toho nelze dovozovat ustálenou praxi, resp. změnu předchozí praxe, ostatně jedná se patrně o prvostupňové rozhodnutí (poučení hovoří o možnosti podat námitku). Nadto není vůbec jisté, jak by se k takovému rozhodnutí postavily tamější správní soudy. Pro zdejší soud je podstatná judikatura tuzemských správních soudů a SDEU, přičemž rozsudek SDEU ve věci byl vyložen Nejvyšším správním soudem a žádný jiná judikatura SDEU, která by svědčila závěrům žalovaného, není soudu známa.

50. Soud neshledal důvod provádět ve věci samé dokazování a za tím účelem nařídit ústní jednání, neboť veškeré podklady ay, z nichž při rozhodování vycházel a jichž se procesní strany dovolávaly ve svých podáních, jsou obsaženy v žalobcem i žalovaným doložených písemnostech, které jsou oběma stranám známy. O věci proto soud v souladu s rozhodl bez nařízení jednání (žalobkyně se k výzvě soudu nevyjádřila, a její souhlas se tak předpokládá, žalovaný s rozhodnutím bez nařízení jednání vyjádřil výslovně souhlas).

51. Třetí výrok rozsudku o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením Žalobkyně měla ve věci úspěch, proto jí přísluší právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení proti žalovanému, který ve věci úspěšný nebyl. Výše těchto nákladů je tvořena odměnou za zastoupení žalobkyně advokátkou, a to za dva úkony právní služby po 4 620 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby) včetně náhrady hotových výdajů po 450 Kč dle , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu náleží částka 2 130 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát žalobkyně povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést ( ), zaokrouhlené na celé koruny nahoru ( , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů). Celková výše nákladů, které žalobkyni v tomto řízení vznikly, činí 12 270 Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v této výši, a to ve stanovené lhůtě k rukám právní zástupkyně žalobkyně advokátky JUDr. Veroniky Pupalové ( ve spojení s ).

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud.

Praha 23. září 2026

Mgr. Věra Jachurová v.r.

soudce

Shodu s prvopisem potvrzuje X.