Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Azs 272/2025 - 31

-34

pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobců: a) V. C. N., b) V. Q. C., c) X. T. T., a d) V. T. P., všichni státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, všichni zast. JUDr. Bc. Marcelou Lafek, advokátkou, se sídlem Národní 416/37, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí, se sídlem Loretánské náměstí 5, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 7. 2025, č. j. 112493-6/2025-MZV/OPL, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2025, č. j. -45,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

[1] Česká ekonomická a kulturní kancelář v Tchaj-peji (dále jen „zastupitelský úřad“) čtyřmi usneseními ze dne 14. 4. 2025 (dále jen „usnesení zastupitelského úřadu“) rozhodla tak, že se v řízeních jednotlivých žalobců o udělení zaměstnanecké karty neupouští od povinnosti osobního podání žádosti a řízení zastavila podle , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“).

[2] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) v jednom spojeném řízení zamítl odvolání žalobců a potvrdil usnesení zastupitelského úřadu.

[3] Žalobci se proti napadenému rozhodnutí bránili žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který shora uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů podle

[4] Městský soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 14. 11. 2019, č. j. -32, ze dne 30. 5. 2017, č. j. -52 či ze dne 30. 8. 2012, č. j. -62) nejprve připomněl, že pokud stát stanoví povinnost osobního podání žádosti, musí také vytvořit adekvátní podmínky k tomu, aby žadatelé tuto povinnost mohli splnit. Je sice na veřejné správě, jak si uspořádá vyřizování žádostí o nejrůznější pobytová oprávnění, musí však žadatelům umožnit podání žádosti v přiměřeném časovém horizontu a lidsky důstojným způsobem. Žadateli sice nesvědčí právní nárok na vstup do České republiky, ovšem při vyřizování žádosti má právo na spravedlivý proces podle y základní práv a svobod (dále jen „“), což obnáší především předvídatelné a běžným žadatelem obvykle splnitelné procedurální podmínky podání a vyřízení jeho žádosti.

[5] Na základě shora uvedených východisek pak městský soud ve vztahu k řešené věci nepřisvědčil argumentaci žalovaného, že poptávka na daném zastupitelském úřadě byla natolik zvýšená, že žádostem žalobců nebylo možné vyhovět. Poukázal na to, že i když vláda na zvýšenou poptávku žadatelů o daný typ pobytového oprávnění reagovala (dále jen „“), a s účinností od 1. 7. 2025 omezila počet žádostí o zaměstnaneckou kartu, neznamená to, že by v období před tímto datem mělo sloužit k regulaci ekonomické migrace jen využití náhodného prvku. Podle městského soudu měli žalobci právo podat žádost bez jakéhokoli omezení počtu přijatých žádostí a za odůvodněný případ ve smyslu zákona o pobytu cizinců lze považovat rovněž situaci, kdy je dostupnost zastupitelského úřadu objektivně velmi ztížena. V dané věci se žalobci opakovaně pokoušeli o registraci k osobnímu podání žádosti, aniž by mohli jakkoli odhadovat, zda s registrací někdy uspějí. Pokud zastupitelský úřad poukazoval na to, že s ohledem na zvýšenou poptávku o sjednání termínu nemohl z kapacitních důvodů poptávce vyhovět, městský soud dospěl k závěru, že jde o objektivní skutečnost na straně zastupitelského úřadu, tudíž by se mohlo jednat o odůvodněný případ pro upuštění od povinnosti osobního podání.

[6] Městský soud dále shrnul závěry judikatury Nejvyššího správního soudu, v níž se opakovaně zabýval vymezením typových situací, které mohou představovat onen odůvodněný případ podle § 169d odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Za takové lze považovat případy, kdy by bylo trvání na osobním podání žádosti tvrdé a nerozumné (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2021, č. j. -41), nebo v případě dlouhodobého přerušení sběru žádostí zastupitelským úřadem ve spojení s neúspěšnými pokusy o registraci (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2023, č. j. -48). Městský soud také poukázal na to, že při posuzování toho, zda jde o onen odůvodněný případ, pro který lze od osobního podání žádosti upustit, nejsou rozhodné jen důvody, pro které se nelze registrovat, ale také doba, pro kterou tak žadatel nemůže bez vlastního zavinění učinit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2020, č. j. -41). Městský soud tudíž dovodil, že nemožnost podat žádost osobně v přiměřeném čase a důstojně za situace, kdy je tato nemožnost způsobena důvody na straně zastupitelského úřadu, může být důvodem zakládajícím odůvodněný případ pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti.

[7] Městský soud dále přisvědčil žalobcům v tom, že zastupitelský úřad není oprávněn jakkoli regulovat prvek ekonomické migrace prostřednictvím omezování vlastních kapacit či využití náhodného prvku. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2019, č. j. -54, připomněl, že v souladu se základním principem dělby státní moci není možné, aby si orgán výkonné moci osoboval působnost moci zákonodárné. obsahuje zmocnění k vydávání konkretizujících podzákonných předpisů ve vztahu k regulaci příjmu žádostí na zastupitelských úřadech, avšak v rozhodném období žádný takový předpis neexistoval. Až od 1. 7. 2025 došlo k regulaci skrze , a tedy k omezení počtu žádostí v reakci na mimořádně zvýšený objem zájemců. Městský soud však zdůraznil, že ani použití náhodného prvku samo o sobě nemůže regulovat počet podávaných žádostí. Jedná se podle něj o vhodný prostředek v situaci, kdy poptávka o registraci převyšuje nařízením vlády stanovený maximální počet žádostí, které lze za určité období přijmout, nebo kapacitní možnost zastupitelského úřadu. Podle městského soudu ale právě v případě převýšení kapacity zastupitelského úřadu musí být u nevylosovaných žadatelů stále zachována možnost žádost podat v přiměřené době, např. při další registraci, případně upuštěním od povinnosti osobního podání, přetrvá-li zvýšená poptávka a zastupitelský úřad na ni není schopen adekvátně zareagovat.

[8] Na rozdíl od žalobců však městský soud nepovažoval systém výběru žadatelů za netransparentní. Měl za to, že žalovaný dostatečně popsal mechanismus, kterým dochází k náhodnému výběru registrace žádostí, byť současně zdůraznil, že by cizinci měli mít možnost odhadnout své šance na úspěch. Situaci, při které je cizinci pouze oznámena informace o tom, že jeho registrace nebyla úspěšná, bez sdělení celkového počtu uchazečů v daném termínu a počtu úspěšných žadatelů, považoval za lidsky nedůstojnou. Cizinec totiž v takovém případě nemá představu o tom, jakou má šanci na úspěšnou registraci při dalším pokusu. V dané věci tudíž žalobcům nebylo zřejmé, zda se jim registrace termínů k osobnímu podání jejich žádostí nedaří z důvodu nedostatečné kapacity zastupitelského úřadu nebo z důvodu regulace ekonomické migrace. Jestliže se jedná o kapacitní důvod, pak je podle městského soudu na místě v odůvodněných případech upustit od povinnosti osobního podání. V případě nutnosti regulovat migraci je věcí vlády, aby stanovila maximální počet žádostí.

[9] Městský soud naopak žalobcům přisvědčil v tom, že zaměstnanecká karta je dlouhodobým pobytem vycházejícím z evropského práva, konkrétně ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/98/EU ze dne 13. prosince 2011 o jednotném postupu vyřizování žádostí o jednotné povolení k pobytu a práci na území členského státu pro státní příslušníky třetích zemí a o společném souboru práv pracovníků ze třetích zemí oprávněně pobývajících v některém členském státě (dále jen „směrnice 2011/98“). Do zákona o pobytu cizinců totiž byla vtělena , který uvedenou směrnici implementoval do národního právního řádu.

[10] Městský soud se v tomto ohledu dovolal i důvodové zprávy k (dále jen „“), kterým byl do zákona o pobytu cizinců vložen . Poukázal na to, že v této důvodové zprávě zákonodárce uvedl, že „zejména s ohledem na žádosti o dlouhodobé pobyty vycházející ze směrnice EU, Ministerstvo zahraničních věci počítá s mechanismem, kdy po 2 neúspěšných slosováních je cizinci umožněno podat svoji žádost.“ Podle městského soudu se daný mechanismus uplatní i pro žádosti o vydání zaměstnanecké karty, neboť z důvodové zprávy vyplývá úmysl zákonodárce umožnit podat žádost po dvou neúspěšných slosováních i cizincům, kteří chtějí požádat o vydání zaměstnanecké karty, jelikož se také jedná o dlouhodobý pobyt mající unijní původ.

[11] K námitce žalobců, podle které lze ze směrnice 2011/98 dovodit lhůtu, ve které má být žadatelům umožněno žádost podat, městský soud vyslovil, že tomu tak není, avšak přesto musí být žadatelům umožněno podat žádost ve lhůtě přiměřené s ohledem na právo cizince na spravedlivý proces, ale i ohledem na zájmy zaměstnavatele, který potřebuje v přiměřeném časovém horizontu vědět, zda může s daným zaměstnancem počítat. Podle městského soudu tudíž zákonodárcem v důvodové zprávě avizovaný horizont, kdy po dvou neúspěšných pokusech má dojít k přijetí žádosti bez povinnosti jejího osobního podání, je dostatečný k zachování práv cizince i potencionálního zaměstnavatele. Je však nutné zohlednit, zda by si cizinec nemohl schůzku sjednat v přiměřené době při dalším pokusu.

[12] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) nyní brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností z důvodu podle Navrhuje jej zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení.

[13] Stěžovatel spatřuje důvod přijatelnosti své kasační stížnosti v tom, že městský soud chybně vyložil procesní i hmotné právo. Na žádosti o zaměstnanecké karty pohlížel shodně jako na „nárokové“ dlouhodobé pobyty, tj. odchylně od závěru vysloveného v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2022, č. j. -34. V důsledku toho stěžovateli přikázal v rozporu se smyslem a účelem § 169f odst. 3 zákona o pobytu cizinců upustit od osobního podání žádosti vždy tehdy, pokud došlo dvakrát k neúspěšnému pokusu o registraci termínu k osobnímu podání žádosti o vydání zaměstnanecké karty. Podle stěžovatele však městským soudem vyžadovaný postup může mít závažné dopady na počet vyřizovaných žádostí i zvýšené náklady na chod zastupitelských úřadů.

[14] Podle stěžovatele městský soud nesprávně vyhodnotil důvodovou zprávu. Vycházel totiž z toho, že uvádí-li se v ní mechanismus, podle kterého po dvou neúspěšných slosováních žádostí k registraci bude cizinci umožněno podat žádost, pak se tento mechanismus vztahuje na případy, které vycházejí z unijních směrnic, za které považoval i případy žádostí o zaměstnaneckou kartu. Stěžovatel však zastává názor, že „žádostmi vycházejícími ze směrnic“ odkazovanými v důvodové zprávě se míní žádosti o „nároková“ pobytová oprávnění (např. za účelem sloučení rodiny). Městský soud se podle stěžovatele nevypořádal ani se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -34, podle kterého zaměstnanecká karta je zvláštním typem pobytového oprávnění, na který cizinec nemá právní nárok. Aniž by městský soud rozlišoval mezi tím, zda se rozhoduje o právním nároku cizince či nikoliv, bez dalšího dovodil, že se předvídaný mechanismus formulovaný v důvodové zprávě vztahuje i na tyto žádosti.

[15] Napadený rozsudek tak ve svém důsledku staví nárokové a nenárokové žádosti o pobytová oprávnění na roveň, což může mít nezamýšlený dopad na chod zastupitelských úřadů a jejich kapacitních možností. Počet žadatelů o vydání zaměstnanecké karty je ve své podstatě neomezený, přitom podle městského soudu mají být všechny tyto žádosti po dvou neúspěšných pokusech přijaty k posouzení, a to bez ohledu na kapacitu zastupitelského úřadu. Takový závěr však jde zcela proti smyslu , který připustil použití náhodného prvku, zejm. při nevyváženém poměru počtu žádostí o zaměstnaneckou kartu s kapacitou příslušného zastupitelského úřadu. I rozšířený senát Nejvyššího správního soudu přitom v rozsudku č. j. -52 uvedl, že užití náhodného prvku předpokládá, že se při nedostatečné kapacitě zastupitelského úřadu nedostane na všechny zájemce. Byť se v souzené věci jedná o čtyři žadatele, závěr vyslovený městským soudem může ad absurdum vést k tomu, že by měli být uspokojeni všichni žadatelé o zaměstnaneckou kartu poté, co budou dvakrát neúspěšní při registraci k osobnímu podání své žádosti. To by vedlo k popření zákona o pobytu cizinců. Podle stěžovatele lze závěry městského soudu akceptovat v případě nárokových titulů, ale nikoliv v případě titulů nenárokových, jakým je zaměstnanecká karta.

[16] Stěžovatel dále namítá, že městský soud postavil jím zastávaný výklad na posledním odstavci důvodové zprávy, a to jeho vytržením z kontextu, což neguje smysl a účel zákonné úpravy i předchozích odstavců důvodové zprávy. Ustanovení § 169f odst. 3 zákona o pobytu cizinců konkrétně reaguje na situace, kdy poptávka po termínech k podání žádosti převyšuje kapacitu zastupitelského úřadu. V takovém případě má zastupitelský úřad pravomoc za pomoci náhodného prvku vybrat z nadlimitního počtu žádostí o sjednání termínu. Podle stěžovatele z toho vyplývá, že žadatelé, kteří nejsou náhodným prvkem vybráni, se k podání žádosti nedostanou. Výklad městského soudu pak omezuje zákonem vymezenou kompetenci zastupitelského úřadu umožňující použití náhodného prvku. má sloužit jako výkladové vodítko při posouzení smyslu a účelu zákona, nelze však pomocí ní omezovat instituty předvídané zákonem, ani zakládat nové povinnosti, která zákon zastupitelským úřadům neukládá.

[17] Stěžovatel shrnuje, že náhodný prvek pro registraci žádostí užil férově, transparentně a předvídatelným způsobem, v souladu se zákonem i judikaturou. Nesouhlasí se závěrem městského soudu, že užitím náhodného prvku formou losování žádostí mělo dojít k porušení y. Nadto i sám městský soud shledal, že slosování žádostí představuje transparentní postup (odst. 59. napadeného rozsudku) a naplňuje požadavky vyplývající z judikatury Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel má za to, že přístup ke správnímu orgánu předvídatelně podmíněný užitím náhodného prvku neznamená, že všechny žádosti bude možno podat a bude o nich rozhodnuto i přes nedostatečnou kapacitu zastupitelského úřadu. Podstatou zákona o pobytu cizinců tedy je to, aby zastupitelské úřady mohly reagovat na neočekávaný nárůst počtu zájemců, nebo pro případy žádostí těch žadatelů, pro které není jejich kapacita z důvodu místní příslušnosti předpokládána. Kapacita zastupitelského úřadu totiž vždy odpovídá potřebám daného území a není neomezená.

[18] Žalobci svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužili.

[19] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti. Nepřehlédl totiž, že byť stěžovatel v kasační stížnosti uvádí obsáhlou polemiku, zda v daném případě bylo na místě upustit od osobního podání žádostí jednotlivých žalobců či nikoliv, uvedená argumentace nesměřuje proti důvodům, na nichž je postaven zrušující výrok napadeného rozsudku. Z jeho odůvodnění totiž jednoznačně plyne, že městský soud napadené rozhodnutí zrušil (a věc stěžovateli vrátil k dalšímu řízení) proto, že jej považoval za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů podle (viz odst. 64. napadeného rozsudku).

[20] Proti uvedenému závěru městského soudu však stěžovatel nikterak nebrojí. V kasační stížnosti se zaměřuje na věcnou argumentaci, kterou obhajuje svůj postup (resp. postup zastupitelského úřadu) ve správním řízení. Taková argumentace však měla být součástí napadeného rozhodnutí, nikoliv kasačních námitek směřujících proti závěru městského soudu o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů.

[21] Jakkoliv je z napadeného rozsudku zřejmé, že městský soud se v rámci uplatněných žalobních bodů věnoval i některým hmotněprávním aspektům věci, zejména se výkladu § 169f odst. 3 zákona o pobytu cizinců, činil tak ve snaze vysvětlit požadavky, které klade na správní orgány a jimi vydaná rozhodnutí co do jejich přezkoumatelnosti v případech, jaký je i ten nynější.

[22] Hodlal-li tedy stěžovatel s úspěchem brojit proti závěrům napadeného rozsudku, pak měl rozporovat jeho ratio decidendi, tedy rozhodovací důvod, na základě kterého městský soud napadené rozhodnutí zrušil. A tímto důvodem byla nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů, nikoliv to, že stěžovatel dospěl v napadeném rozhodnutí k nesprávným právním závěrům při aplikaci a výkladu na věc dopadajících ustanovení, zejména pak § 169f odst. 3 zákona o pobytu cizinců a § 169d odst. 3 téhož zákona.

[23] Jinými slovy, stěžovatel v kasační stížnosti vůbec nerozporuje závěr městského soudu, podle kterého je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. I když tedy městský soud v napadeném rozsudku předestřel také základní hmotněprávní i procesní východiska pro další postup a úvahy správních orgánů ve vztahu k žádostem žalobců a zejména požadavku na upuštění od osobního podání jejich žádostí, stěžovateli uložil, aby v dalším řízení vyhodnotil případy žalobců individuálně a posoudil, „zda jim bylo či nebylo umožněno žádost podat v přiměřeném časovém horizontu lidsky důstojným způsobem. Vyjde přitom z toho, že žalobci měli na podání žádosti právo s ohledem na y, přičemž nedostatečná kapacita ČEKK nemohla být dostatečným důvodem pro zasažení do tohoto práva, resp. mohla být důvodem pro použití korektivu ve smyslu důvodové zprávy formou upuštění od povinnosti osobního podání žádosti (nemohla-li ČEKK vytvořit adekvátní podmínky pro přijetí žádostí žalobců osobně). Soud připomíná, že zákonodárce v důvodové zprávě uváděl, že by žádost mělo být umožněno podat bez povinnosti osobního podání po dvou neúspěšných pokusech.“ Tím tedy vymezil požadavky na odůvodnění, které má stěžovatel v dalším řízení respektovat tak, aby jeho nové rozhodnutí obsahovalo dostatek důvodů o rozhodných právních otázkách.

[24] Za této situace proto Nejvyšší správní soud nemůže než uzavřít, že kasační stížnost směřující proti sporným právním otázkám za situace, kdy napadené rozhodnutí městský soud shledal nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, se opírá jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v , a proto podle § 104 odst. 4 téhož zákona není přípustná (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2003, č. j. , č. 738/2006 Sb. NSS, ze dne 15. 9. 2009, č. j. , ze dne 10. 9. 2009, č. j. , č. 2103/2010 Sb. NSS, ze dne 2. 6. 2023, č. j. -38, nebo ze dne 6. 10. 2023, č. j. -49 a řada dalších).

[25] S ohledem na shora uvedené Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle ve spojení s téhož zákona odmítl pro nepřípustnost.

[26] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle věty první ve spojení s téhož zákona tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 30. září 2026

Mgr. Petra Weissová

předsedkyně senátu