Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Ads 149/2026 - 45

[21] Pokud je tedy v užito slovní spojení vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie, je zřejmé, že se jedná přesně o tu podmínku, která je uvedena v zákona o advokacii. Právě toto ustanovení vymezuje požadavky kladené na vzdělání, které musí splňovat každá osoba vykonávající advokacii. Podmínka pro zápis do seznamu advokátů tak není ničím jiným než podmínkou vyžadovanou zvláštním zákonem pro výkon advokacie. Stěžovatelem zdůrazňovaný rozdíl ve slovním vyjádření obou právních norem tak neznamená, že by odkaz obsažený v nevedl právě k zákona o advokacii. Ani užití plurálu „podle zvláštních zákonů“ v nevede k tomu, že by bylo nutné užít alespoň dva různé zvláštní zákony, jeli podmínka vzdělání vyžadovaná pro výkon advokacie upravena pouze v jednom zvláštním zákoně. NSS souhlasí se stěžovatelem v tom, že aby naplnil výjimku z povinnosti být zastoupen advokátem upravenou v , nemusí splňovat všechny podmínky nezbytné pro výkon advokacie, tj. všechny podmínky vymezené v až j) zákona o advokacie. Z jasně vyplývá, že musí splňovat pouze podmínku vysokoškolského právnického vzdělání, tu ovšem musí splňovat ve stejném rozsahu, jaký stanoví zákon o advokacii pro zápis do seznamu advokátů. V tomto směru žádná úleva není možná, neboť zmírnil advokátní přímus pro řízení o kasační stížnosti, jenž představuje legitimní omezení přístupu k soudu rozhodujícímu o mimořádném opravném prostředku, pouze pro případ, kdy má stěžovatel stejné vzdělání, jaké musí mít osoba vykonávající advokacii.

[22] Stěžovatel netvrdil ani nedoložil, že získal vysokoškolské vzdělání v oboru právo v magisterském studijním programu studiem na vysoké škole v České republice. Nesplňuje tak alternativu upravenou v § 5 odst. 1 písm. b) bodě 1 zákona o advokacii. V jeho případě tak přichází v úvahu pouze alternativa obsažená v § 5 odst. 1 písm. b) bodu 2 zákona o advokacii. Ta dopadá na případy, kdy jedinec získal vysokoškolské vzdělání v oboru právo studiem na vysoké škole v zahraničí. Takové tvrzení přitom stěžovatel uplatnil ve svých podáních učiněných v řízení o kasační stížnosti. Toto zahraniční vzdělání je dostatečné pro zápis do seznamu advokátů, tj. pro výkon advokacie, při splnění dvou podmínek. První podmínka spočívá v tom, že zahraniční vzdělání je v České republice uznáváno za rovnocenné vzdělání v magisterském studijním programu studiem na vysoké škole v České republice, a to buď na základě mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, anebo pokud takové vzdělání bylo uznáno podle zvláštního právního předpisu (poznámka pod čarou odkazuje na , o vysokých školách). Druhá podmínka, která musí být naplněna kumulativně s první, dodává, že takové vzdělání musí obsahem a rozsahem odpovídat obecnému vzdělání, které lze získat v magisterském studijním programu v oboru právo na vysoké škole v České republice.

[23] Pokud jde o naplnění první podmínky, mezi Českou republikou a Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska nebyla sjednána žádná bilaterální smlouva týkající se uznávání vysokoškolského vzdělání. Oba státy jsou signatáři multilaterální smlouvy, kterou je Úmluva o uznávání kvalifikací týkajících se vysokoškolského vzdělávání v evropském regionu (tzv. Lisabonská úmluva, publikovaná pod č. m. s.). Tato smlouva ovšem není založena na principu automatického uznávání vysokoškolského vzdělání, nýbrž na principu rozhodování o uznání vzdělání. V poměrech České republiky se jedná o řízení dle a násl. zákona o vysokých školách, přičemž Lisabonská úmluva má aplikační přednost dle téhož zákona. Aby tedy byla naplněna první podmínka plynoucí z bodu 2 zákona o advokacii, muselo by být stěžovatelovo zahraniční vzdělání uznáno rozhodnutím k tomu oprávněného orgánu (Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy nebo veřejné vysoké školy). Skutečnost, že stěžovatel dosáhl studiem v zahraničí určitého vzdělání, nezakládá v dosahu právního řádu České republiky (s ohledem na rozdílnost vzdělávacích systémů v jednotlivých státech) bez dalšího právní účinky s tím související, tyto účinky (resp. některé z nich) jsou spojeny až s rozhodnutím o uznání vzdělání. Stěžovatel výslovně potvrdil, že není držitelem žádného rozhodnutí o uznání vzdělání. Je tedy zřejmé, že nesplňuje zmíněnou první podmínku, takže je nadbytečné zabývat se podmínkou druhou (shodně viz usnesení NSS ze dne 9. 12. 2024, č. j. ), která má nadto povahu jakéhosi korektivu, neboť umožňuje České advokátní komoře zahraniční vzdělání uznané ministerstvem či veřejnou vysokou školou, jehož účelem je tzv. akademické uznání, posoudit i z hlediska toho, zda je svým obsahem a rozsahem ekvivalentní úrovni vzdělání, které lze získat v magisterském studijním programu v oboru právo na vysoké škole v České republice.

[24] Stěžovatelovo vzdělání získané ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska tak neprošlo procesem tzv. akademického uznání podle § 89 zákona o vysokých školách, a proto nelze doložit, zda toto vzdělání (či jeho část) odpovídá magisterskému vzdělání v oboru právo získanému na vysoké škole v České republice. Tento nedostatek nelze nahradit argumentací, že stěžovatel získal teoretické i praktické znalosti a dovednosti nezbytné pro výkon právnického povolání, dokáže bez obtíží vyhledat i relevantní české právo, vyložit jej a interpretovat.

[25] NSS si je vědom toho, že účel se liší od účelu zákona o advokacii. To však nic nemění na výše uvedeném závěru, že výjimka z povinnosti být zastoupen v řízení o kasační stížnosti advokátem se vztahuje jen na stěžovatele, jenž splňuje podmínku vysokoškolského právnického vzdělání vyžadovaného pro zápis do seznamu advokátů. Jeli v případě osob, které získaly toto vzdělání studiem v zahraničí, zápis podmíněn tím, že jejich vzdělání musí být uznáno postupem dle zákona o vysokých školách (pokud v konkrétním případě neexistuje mechanismus např. automatického uznávání), nelze absenci takového uznání překlenout tím, že jiný orgán než ten, jenž je oprávněn provést řízení o uznání vzdělání dle zákona o vysokých školách, posoudí charakter, rozsah a obsah zahraničního studia. Zákon takový postup nepřipouští a nelze jej obhájit ani poukazem na odlišný účel NSS tedy není oprávněn v rámci posuzování dílčí právní otázky, zda stěžovatel naplnil předpoklady pro užití výjimky z povinnosti být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem, posuzovat namísto veřejné vysoké školy v České republice, zda stěžovatelovo zahraniční vzdělání odpovídá magisterskému stupni vysokoškolského vzdělání v oboru právo, které lze získat v České republice. K posouzení této otázky slouží právě tzv. akademické uznání dle zákona o vysokých školách, z jehož výsledků (rozhodnutí veřejné vysoké školy o uznání) NSS vychází. Trvání na splnění této (první) podmínky odpovídá účelu a smyslu , jenž vyžaduje dosažení konkrétní úrovně vzdělání, nikoliv jakéhokoliv vzdělání, které lze obecně považovat za vysokoškolské a současně právnické. Pokud by stěžovatelovo zahraniční vzdělání odpovídalo například pouze bakalářskému vzdělání získanému v České republice, nepostačovalo by k naplnění výjimky z povinného zastoupení advokátem. Podmínka uznání zahraničního studia tak není relevantní jen pro účel zápisu do seznamu advokátů, nýbrž též pro účel aplikace

[26] Stěžovatel dále ve své argumentaci odkázal na bod 27 rozsudku NSS ze dne 6. 9. 2021, č. j. . V uvedené věci považoval NSS podmínku dle za splněnou, neboť předmětem sporu ve věci samé bylo právě to, zda stěžovatelčino vzdělání splňuje obě podmínky plynoucí z bodu 2, resp. obsahově shodného bodu 2 zákona o advokacii. Jednalo se tedy o zcela specifickou situaci, kdy pro účely posouzení splnění podmínky dle bylo třeba hodnotit totožné otázky jako v případě posouzení věci samé. Tuto zcela ojedinělou situaci, v níž NSS upřednostnil posouzení těchto otázek ve věci samé, tj. nikoliv v rámci posuzování splnění procesní podmínky, nelze srovnávat s věcí, o níž jde v tomto řízení. Podstatou této věci je otázka, zda podání žaloby podléhalo povinnosti zaplatit soudní poplatek (resp. zda se na ni vztahovalo některé ze zákonem upravených osvobození od poplatku), což není stejná právní otázka jako při posuzování splnění procesní podmínky dle Stěžovatel by se mohl postupu podle uvedeného rozsudku NSS dovolávat pouze v případě, že by jeho věc byla ve všech rozhodných aspektech srovnatelná s věcí, k níž se tento rozsudek vztahuje. Tak tomu ovšem není.

[27] Dále stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. . Pomíjí však, že v dané věci bylo stěžovatelovo zahraniční studium uznáno Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy jako rovnocenné s českým magisterským vzděláním v oboru právo, přičemž Ústavní soud se věnoval otázce, která je v současnosti upravena jako druhá podmínka plynoucí z § 5 odst. 1 písm. b) bodu 2, resp. § 37 odst. 1 písm. b) bodu 2 zákona o advokacii. Ani tento nález se tak netýká totožné právní otázky, kterou považoval NSS za rozhodnou v nyní posuzované věci.

[28] NSS tak uzavírá, že vzhledem k stěžovatelovým tvrzením nelze mít za splněné předpoklady pro uplatnění výjimky z povinnosti být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem upravené v

[29] NSS s ohledem na výše uvedené shledal, že v řízení o kasační stížnosti v dané věci se uplatní procesní podmínka upravená v , přičemž stěžovatel ani netvrdil všechny skutečnosti potřebné pro závěr, že sám splňuje podmínku vysokoškolského právnického vzdělání stanovenou v uvedeném ustanovení. Za této situace tak byl stěžovatel povinen předložit plnou moc udělenou advokátovi pro řízení o kasační stížnosti, což ve lhůtě k tomu stanovené (tj. do 22. 9. 2026) ani později neučinil. NSS proto odmítl kasační stížnost podle pro nedostatek podmínky řízení upravený v , jenž nebyl ani na výzvu soudu odstraněn. Pro tento nedostatek procesní podmínky nelze v řízení pokračovat a kasační stížnost věcně projednat, o čemž byl stěžovatel předem opakovaně poučen.

[30] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl NSS na základě věty prvé ve spojení s téhož zákona, podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylali kasační stížnost odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 30. září 2026

Mgr. Tomáš Kocourek

předseda senátu