Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
18 A 99/2025 - 38.pdf
PDF · 0 B
No categories available
18 A 99/2025 - 38
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Martina Kříže a soudců Martina Bobáka a Jana Ferfeckého ve věci
žalobce: P. F.
bytem X
zastoupený advokátem JUDr. Danielem Bartošem
sídlem Bílinská 1147/1, 400 01 Ústí nad Labem
proti
žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy
sídlem Mariánské náměstí 2/2, 110 00 Praha 1
za účasti: Správa majetku Praha 14, a.s., IČO: 25622684
Metujská 907, 198 00 Praha 9
o žalobě proti výrokům I a II rozhodnutí žalovaného z 5. 8. 2025, čj. MHMP 672985/2025,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
1. V této věci se soud zabývá zejména tím, zda Městská část Praha 14 (povinný subjekt) měla disponovat informacemi, které po ní žádal žalobce, jakkoli tyto se dílem vztahovaly k dotaci, kterou nečerpal povinný subjekt (nemovitost, které se dotace týkala, stavělo Hlavní město Praha), dílem k ekonomické činnosti, kterou nevykonává přímo povinný subjekt, ale na základě mandátní a následně příkazní smlouvy jím k tomu zřízená korporace Správa majetku Praha 14, a.s. (dále SMP 14 či zúčastněná osoba). Ta je přitom také sama povinným subjektem dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (zákon o svobodném přístupu k informacím). Z formálního hlediska soud řešil zákonnost částečného odmítnutí žádosti o poskytnutí informací podle § 11b zákona o svobodném přístupu k informacím, jehož správnost žalovaný potvrdil výrokem I v záhlaví uvedeného rozhodnutí (napadené rozhodnutí), a částečného zastavení odvolacího řízení ve věci žádosti o poskytnutí informací (výrok II napadeného rozhodnutí). Přestože si soud dovede představit, že by správní orgány v tomto případě postupovaly koncentrovaněji a s vyšší mírou pozornosti k detailům, neshledal, že by dílčí vady napadeného rozhodnutí způsobily jeho nezákonnost.
2. Nyní k vlastní chronologii kauzy. Dne 23. 2. 2025 žalobce požádal povinný subjekt o informace týkající se využití dotace na výstavbu bytového domu a dále také stran postupu při zvyšování nájemného ze strany povinného subjektu. Žádost obsahovala 11 dotazů:
1. Jaké dotace, či jakákoliv forma veřejných podpor, včetně podpory z dotačních programů EU a zejména plnění ze Státního fondu rozvoje bydlení (dále jen „Dotační podmínky"), byly poskytnuty na výstavbu stavby, stavebního objektu č. p. 748 (bytový dům), stavby stojící na pozemku p. č. 232/799, obec Praha, katastrální území Černý Most, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, na LV č. 116 (dále jen „Nemovitost")?
2. Jaké byly Dotační podmínky? Zároveň žádáme o zaslání Dotačních podmínek.
3. Byly Dotační podmínky využity v plné výši, nebo došlo k jejich krácení, vrácení či jinému finančnímu vyrovnání? Pokud ano, z jakého důvodu?
4. Současně s odpovědí na otázku č. 2 a 3 žádáme o zaslání veškeré dokumentace k Dotačním podmínkám (výzva k podání žádostí, pokyny pro žadatele a příjemce podpory, další dotační podmínky, rozhodnutí o udělení pokut/sankcí apod.).
5. Jaká byla výše nájemného v Nemovitosti k bytovým jednotkám č. 1 až č. 10 od 7. 1. 2003 do současnosti za každý kalendářní rok, kdy došlo u každé jednotky ke zvýšení či postupnému zvyšování nájemného a jaké je nynější nájemné u jednotlivých jednotek? (Informaci žádáme poskytnout ke každé jednotce zvlášť).
6. K výše uvedeným bytovým jednotkám, došlo k veřejné nabídce za účelem uzavření nájemní smlouvy a bylo sjednáno první vyšší nájemné s povinností odkoupení pohledávek? Pokud ano, v jaké výši? (Informaci žádáme poskytnout ke každé jednotce zvlášť).
7. Jakým způsobem povinný subjekt postupoval při zvyšování nájemného u bytových jednotek, kde vystupoval jako pronajímatel v období od roku 2006 do února 2025? Jak často nájemné zvyšoval, o kolik procent jej zvyšoval?
8. Předkládal povinný subjekt nájemcům v návrhu na zvýšení nájemného podklady dokládající důvody zvýšení, resp. přikládal tyto doklady přímo? Pokud ne, z jakého důvodu? Zasílal povinný subjekt předžalobní výzvy? Pokud ano, co bylo obsahem? (žádáme o poskytnutí obsahu v anonymizované podobě).
9. Kolikrát povinný subjekt vedl od roku 2006 do roku 2024 soudní řízení ve věci zvyšování nájemného z pozice žalobce?
10. V kolika z těchto případů byl povinný subjekt úspěšný a v kolika neúspěšný? V kolika soudních sporech došlo ke zpětvzetí žaloby či došlo k uzavření soudního smíru či jiné podoby narovnání/dohody?
11. K bodu 9. a 10. žádáme o poskytnutí spisových značek soudních řízení.
3. Povinný subjekt nejdřív odložil žádost žalobce na základě § 14 odst. 5 písm. c) zákona o svobodném přístup k informacím. Proti tomuto postupu se žalobce bránil stížností, které žalovaný rozhodnutím z 17. 4. 2025 vyhověl. Odložení označil za nezákonné a povinnému subjektu uložil žádost vyřídit. Následně povinný subjekt 25. 4. 2025 žádost odmítl na základě § 15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Na základě odvolání žalobce žalovaný toto rozhodnutí 3. 6. 2025 zrušil a věc vrátil k novému projednání. Po novém projednání povinný subjekt rozhodnutím z 27. 6. 2025 celou žádost o informace odmítl (prvoinstanční rozhodnutí). Proti němu se žalobce odvolal (odvolání z 15. 7. 2025). Navzdory tomu, že povinný subjekt prvoinstančním rozhodnutím žádost zcela odmítl, po provedení součinnostních úkonů se SMP 14 pak 21. 7. 2025 v rámci faktické autoremedury poskytl žalobci informace k některým bodům žádosti.
4. Následně o odvolání z 15. 7. 2025 rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím tak, že potvrdil rozhodnutí povinného subjektu ohledně informačních dotazů č. 1 až 4 (výrok I), zrušil výrok prvoinstančního rozhodnutí o odmítnutí žádosti ohledně otázek č. 5 až 8 a v této části zastavil odvolací řízení proti prvostupňovému řízení (výrok II), neboť povinný subjekt tyto informace již poskytl (sdělením z 21. 7. 2025). Ve vztahu k otázkám č. 9 až 11 výrok prvoinstančního rozhodnutí zrušil, odvolací řízení v této části zastavil a povinnému subjektu uložil, aby poskytl informace požadované v dotazech č. 9 až 11 (výrok III).
II. Žaloba a vyjádření žalovaného
5. Proti výrokům I a II napadeného rozhodnutí se žalobce brání nyní podanou žalobou.
6. K výroku I napadeného rozhodnutí žalobce poukázal na to, že mu povinný subjekt dne 21. 7. 2025 sdělil, že již uplynula archivační i skartační doba. Z napadeného rozhodnutí dle žalobce nevyplývá, že by povinný subjekt dokumenty skutečně skartoval. Zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě (zákon o archivnictví), přitom nestanovuje povinnost skartovat dokumenty. Dle žalobce tak povinný subjekt dokumenty neskartoval, a i kdyby, tak by musela o tom existovat skartační listina. Z Nařízení ředitele Magistrátu hlavního města Prahy č. 2/2024, Spisový a skartační plán Magistrátu hl. m. Prahy (nařízení ředitele) vyplývá, že skartace dokumentů je proces, který neprobíhá sám a automaticky, a povinný subjekt jej musí zahájit a zdokumentovat. Žalobce také nesouhlasí s tím, že povinný subjekt neměl povinnost mít nebo si opatřit informace, jakým způsobem došlo k výstavbě bytového domu, neboť se nejedná o informaci, která by jakkoliv souvisela s činností povinného subjektu coby řádného hospodáře Pozn. soudu: Povinný subjekt nevystupoval jako stavebník sporné nemovitosti (tím bylo Hlavní město Praha), které následně nemovitost svěřilo do správy povinného subjektu. Ten nemovitost nadále spravuje, avšak vlastní správu této nemovitosti vložil do jím zřízené korporace SMP 14, která je také svébytným povinným subjektem dle zákona o svobodném přístupu k informacím.
. Jedná se o dokumenty, které přímo souvisí s výstavbou spravované nemovitosti. Tyto okolnosti měly významný vliv i na další užívání nemovitosti.
7. Ohledně výroku II napadeného rozhodnutí žalobce namítal, že není pravda, že by mu povinný subjekt dne 21. 7. 2025 poskytl žádané informace. Jako odpověď na dotaz č. 5 mu povinný subjekt zaslal tabulku, z níž nevyčetl žádnou z žádaných informací. Povinný subjekt nemá pouze povinnost poskytnout informace, ale musí je poskytnout srozumitelně a určitě. Jde-li o dotazy č. 6 až 8, povinný subjekt žalobci poskytl toliko částečné informace. Sdělil, že dle něj již uběhla archivační a skartační doba. V této souvislosti žalobce odkázal na část žaloby vztahující se k výroku I napadeného rozhodnutí. Závěrem žaloby žalobce navrhl, aby soud přikázal povinnému subjektu, ať poskytne žádané informace.
8. Ve vyjádření z 11. 12. 2025 žalovaný navrhl, nechť soud žalobu zamítne. Povinný subjekt nemá povinnost požadovanými dokumenty disponovat, opatřovat je ani je obnovovat. Zdůraznil, že dokumenty souvisejí s výstavbou domu, kterou realizovalo Hlavní město Praha před svěřením nemovitosti do správy povinného subjektu. Povinný subjekt přesto podle žalovaného vyvinul dostatečné úsilí k jejich dohledání a své kroky řádně doložil ve spise.
9. K výroku II napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že povinný subjekt poskytl žalobci požadované informace v podobě tabulky zachycující vývoj nájemného v jednotlivých bytech od roku 2003. Podle žalovaného z těchto údajů vyplývá způsob navyšování nájemného, zejména prostřednictvím inflačních doložek obsažených v nájemních smlouvách. Žalovaný proto nesouhlasil s tvrzením žalobce, že mu povinný subjekt neposkytl odpověď na dotaz č. 5 v požadovaném rozsahu. Není ani pravda, že by povinný subjekt podal pouze částečné informace k otázkám č. 6 až 8. Dle žalovaného žalobce obdržel všechny informace, které měl povinný subjekt k dispozici.
10. Zúčastněná osoba se dosud nevyjádřila.
III. Posouzení žaloby
11. Žaloba je včasná a podala ji osoba k tomu oprávněná. Již na tomto místě soud uvádí, že pasivně legitimovaným z této žaloby je Magistrát hl. m. Prahy, nikoli tedy Hlavní město Praha, jak uvedl žalobce. Dle § 178 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (správní řád), který se uplatní dle § 16 odst. 3 a § 20 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím, se totiž nadřízeným správním orgánem orgánu obce rozumí krajský úřad [např. rozsudky Nejvyššího správního soudu (NSS) z 21. 5. 2025, čj. 6 As 110/2024-34, či z 20. 8. 2025, čj. 6 As 11/2025-30]. Tím je v tomto případě Magistrát hl. m. Prahy.
12. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.)], jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti. Vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).
13. V této kauze soud řešil velmi specifickou situaci. Povinný subjekt nejdřív prvoinstančním rozhodnutím zcela odmítl žádost žalobce o informace. V reakci na odvolání pak v rámci faktické autoremedury žalobci část z žádaných informací poskytl sdělením z 21. 7. 2025. Žalovaný pak dohledával další, do dosud neposkytnuté informace, které požadoval žalobce. Nadto žalovaný další doplňující vyjádření, které umožnilo interpretovat již poskytnuté informace, zaslal soudu, a tedy i žalobci až v průběhu tohoto soudního řízení.
14. Za těchto okolností soud musí vycházet jak z napadeného rozhodnutí, tak ze závěrů prvostupňového rozhodnutí, které povinný subjekt sám modifikoval sdělením informací z 21. 7. 2025. Soud také v nezbytné míře, z níže vyložených důvodů, přihlížel k další aktivitě žalovaného, který sám z vlastní činnosti hledal žalobcem žádané informace, resp. mu poskytl dodatečnou výkladovou pomůcku k již poskytnutým informací.
15. O věci soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť účastníci takový postup konkludentně či výslovně akceptovali (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Soud neshledal potřebu nařídit jednání ani pro potřeby dokazování. Žalobce z větší části odkazoval na důkazy obsažené ve správním spise. Správním spisem, včetně všech listin v něm založených, se nedokazuje. Soud ze správních spisů vychází. Nad rámec obsahu správního spisu žalobce navrhl, aby si soud vyžádal od správních orgánů nařízení ředitele (odkazované již v bodě 6 shora) a dále pak Směrnici Úřadu městské části Praha 14, QS 42-04 V08R01, z roku 2025. Těmito zamýšlel objasnit, jak má probíhat proces skartace. Soud neshledal potřebu provádět dokazování těmito žalobcem navrženými důkazními prostředky, což ostatně vyplývá ze způsobu, jímž v odůvodnění rozsudku uchopil jednotlivé žalobní námitky.
16. Žaloba není důvodná.
17. Napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné. Žalobce namítal, že povinný subjekt nedoložil, že dokumenty skutečně skartoval. Podle ustálené judikatury je třeba za nepřezkoumatelné považovat rozhodnutí, z něhož vůbec není možné seznat, jakým způsobem správní orgán rozhodl, nebo které vykazuje takové rozpory mezi výrokem a odůvodněním, že není možné zjistit, jakými úvahami byl správní orgán veden. Nepřezkoumatelným je také rozhodnutí, z něhož není možné zjistit, jak se správní orgán vypořádal s námitkami účastníka řízení, nebo rozhodnutí, které se opírá o v řízení nezjišťované nebo neprokázané skutečnosti. Těmito vadami napadené rozhodnutí netrpí. Otázce zákonnosti odkazu povinného subjektu na skartaci se pak soud detailněji věnuje, jak níže řeší námitky proti vypořádání jednotlivých informačních dotazů žalobce.
18. V obecné rovině platí, že povinné subjekty mají povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti (§ 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím). Pokud žadatel požaduje informaci, která se nevztahuje k jejich působnosti, žádost odloží dle § 14 odst. 5 písm. c) zákona o svobodném přístupu k informacím. Působnost v tomto smyslu nelze vykládat úzce pouze jako oblast uplatnění vrchnostenských pravomocí povinných subjektů, ale jako jakoukoliv činnost těchto subjektů, „ať již mají povahu veřejné správy, anebo nikoli a ať již se dané informace týkají vlastního jádra činnosti daného povinného subjektu, anebo činností majících ve vztahu k jádrové činnosti toliko povahu činností doprovodných, servisních, provozních, přímo či nepřímo s ní souvisejících apod.“ (rozsudek rozšířeného senátu NSS z 22. 10. 2014, čj. 8 As 55/201262, č. 3155/2015 Sb. NSS, bod 103). Například po Kanceláři prezidenta republiky nelze požadovat informace o UFO (rozsudek Městského soudu v Praze z 11. 2. 2025, čj. 11 A 27/2024-62).
19. Jestliže se pak požadovaná informace vztahuje k působnosti povinného subjektu (což odpovídá tomuto případu), pak je podstatné, jestli takový subjekt disponuje požadovanou informací, a pokud nikoli, tak jestli měl povinnost ji mít. Dle § 11b zákona o svobodném přístupu k informacím platí, že povinný subjekt může odmítnout žádost o poskytnutí informace, jestliže požadovanou informaci nemá a jestliže mu povinnost ji mít nevyplývá ze zákona; to neplatí, pokud povinný subjekt může požadovanou informaci získat na základě jednoduchých úkonů z jiných informací, které povinný subjekt má […].
20. NSS ve své konstantní judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že neexistence informace je důvodem odmítnutí žádosti pouze tehdy, prokáže-li povinný subjekt, že požadovaná informace skutečně neexistuje. Závěr o neexistenci musí doložit přezkoumatelným způsobem. Povinný subjekt má povinnost provést odpovídající šetření a do spisu zaznamenat, jaké úkony učinil k ověření, zda informací fakticky disponuje (např. rozsudek NSS z 10. 1. 2019, čj. 1 As 359/2018-30).
21. Povinný subjekt musí nejprve zjistit, zda požadovanou informaci má, a to bez ohledu na to, zda je povinen takovou informaci mít; teprve tehdy, když prokazatelně zjistí, že informací nedisponuje, může zkoumat, zda mu vyplývala povinnost ji mít, a pokud nikoliv, zda je dán důvod pro odmítnutí podle § 11b. Než tedy může povinný subjekt odmítnout žádost o informace s ohledem na jejich neexistenci, musí vyvinout jistou míru úsilí, aby požadovanou informaci nalezl (rozsudek 1 As 359/2018, bod 26).
22. Povinný subjekt tak musí do správního spisu zaznamenat průběh svého šetření, čili uvést konkrétní kroky, které podnikl ke zjištění, zda informací skutečně nedisponuje. Nezaloží-li takový záznam do spisu, nelze přezkoumat, zda povinný subjekt splnil zákonné podmínky pro to, aby mohl konstatovat, že požadovaná informace neexistuje. Nedostatek zdokumentovaného šetření způsobuje, že rozhodnutí povinného subjektu i odvolacího orgánu může stihnout vada nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Tyto závěry NSS dále rozvinul v rozsudcích z 14. 10. 2020, čj. 2 As 378/2019-29, bod 21, z 14. 6. 2023, čj. 6 As 102/2022-33, body 27 a 28, a z 7. 9. 2023, čj. 3 As 245/2022-38, body 14 a dále. Všechny potvrzují, že nepostačuje pouhé tvrzení povinného subjektu o neexistenci informace. Povinný subjekt musí její neexistenci doložit zdokumentovaným šetřením.
23. Skutečnost, zda povinný subjekt měl zákonem stanovenou povinnost danými údaji disponovat, je tedy relevantní až v okamžiku, kdy povinný subjekt po šetření zjistí, že požadované informace skutečně nemá, např. proto, že je ztratil, vymazal nebo jinak odstranil (srov. rozsudek NSS z 7. 4. 2015, čj. 6 As 136/2014-41, č. 3223/2015 Sb. NSS, Telefónica Czech Republic). V této souvislosti je vhodné připomenout, že pokud by povinný subjekt měl požadovanými informacemi dle zákona disponovat, a tyto fakticky již nemá, má povinnost je opět vytvořit (srov. rozsudek NSS z 9. 2. 2012, čj. 1 As 141/2011-67, č. 2635/2012 Sb. NSS).
24. Z judikatury NSS vyplývá, že povinný subjekt musí doložit a řádně odůvodnit odmítnutí poskytnutí informace pro její neexistenci. Judikatura správních soudů vyložila, že se nejedná o „prokázání nemožného“. NSS totiž v již citovaném rozsudku 6 As 136/2014, Telefónica Czech Republic, bod 28, uvedl, že
i když po stěžovateli samozřejmě nelze požadovat poskytnutí neexistujících informací, lze po něm oprávněně požadovat zdůvodnění toho, jaké faktické skutečnosti jej vedly k závěru o tom, že požadované informace nemá […] Tedy zda za účelem tohoto zjištění vyvinul nějakou aktivitu, například se dotázal příslušných úředních osob, které vedly správní řízení ve věci žalobkyně a které tak komunikovaly se společností ‚X‘ a shromažďovaly příslušnou dokumentaci, pokusil se informace vyhledat ve svých interních databázích nebo e-mailových schránkách apod.
Žaloba proti výroku I napadeného rozhodnutí
25. Z výše uvedeného právního rozboru vyplývá, že povinný subjekt musí projevit jistou míru úsilí, aby zjistil, zda požadovanou informaci má, resp. zda by ji měl mít. Soud ze správního spisu ověřil, že povinný subjekt vyvinul takovou snahu. Přitom nelze pominout úsilí, které k nalezení žádaných informací vynaložil i sám žalovaný.
26. Z interních sdělení založených do spisu (a také z úředního záznamu do spisu z 16. 6. 2025) vyplývá, že Odbor právních a kontrolních činností, který žádost žalobce vyřizoval, požádal o součinnost Odbor majetku a územního rozvoje a Odbor investiční. Tyto však nedisponovaly požadovanými informacemi. V rámci snahy nalézt požadované informace oslovil povinný subjekt i zúčastněnou osobu (SMP 14). V tomto ohledu v této fázi, a tedy při zjišťování, zda požadovanou informaci má, či nikoli, povinný subjekt jednal nad rámec svých běžných úředních povinností. Z ničeho nelze dovodit, že povinné subjekty mají povinnost ve snaze nalézt požadované informace žádat o tyto informace jiné povinné subjekty, aniž bylo jasné, zda jde o informace, kterými mají disponovat (druhá fáze).
27. Nelze přehlížet, že žalovaný jako odvolací orgán (resp. jeho Odbor právní podpory) z vlastní iniciativy pokračoval ve snaze pro žalobce nalézt požadované dokumenty i po vydání napadeného rozhodnutí (ve spisu jsou založeny i dokumenty z prosince 2025). V tomto smyslu považuje soud za podstatné, že žalobce podal svou žádost o poskytnutí informací u povinného subjektu (tedy u Městské části Praha 14), nikoliv u žalovaného (Magistrátu Hlavního města Prahy). Jestliže žalovaný sám proaktivně vyvinul snahu nalézt požadované dokumenty, jednalo se o činnost nad rámec jeho zákonných povinností. Nespokojil se „pouze“ s přezkumem správnosti postupu povinného subjektu, a nelze mu tak vyčítat, že tuto snahu projevil až po vydání napadeného rozhodnutí. Činnost žalovaného dokládá skutečnou snahu požadované dokumenty nalézt, a to i za cenu, že je dohledává správní orgán, k němuž žalobce neadresoval žádost dle zákona o svobodném přístupu k informacím.
28. Z dokumentů založených ve správním spisu je patrné, že žalovaný požádal o součinnost Odbor evidence majetku a Archiv hlavního města Prahy. Od obou však dostal negativní odpověď. Archiv hlavního města Prahy doporučil žalovanému obrátit se právě na Odbor evidence majetku, a ten mu pak doporučil obrátit se na Odbor investiční. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že v současné době ověřuje existenci požadovaných dokumentů právě u Odboru investic. Byť o této aktivitě není ve spisu zmínka (což však může souviset se zasláním spisu soudu, a tedy logicky s tím, že některé novější dokumenty se v něm nemusí nacházet), s ohledem na aktivitu, kterou žalovaný prokazatelně vyvinul, nemá soud důvod pochybovat o jeho upřímné snaze nalézt požadované informace i v součinnosti s Odborem investic (byť k tomu nedošlo do vydání napadeného rozhodnutí).
29. Navzdory prokazatelné snaze nalézt požadované informace má soud k postupu správních orgánů určité výhrady, jelikož dílčí závěry nekorespondují s údaji zaznamenanými v předloženém správním spisu. Soud nepominul, že žalovaný v napadeném rozhodnutí i vyjádření k žalobě uvedl, že povinný subjekt ve snaze nalézt informace oslovil i Odbor výstavby. To však nevyplývá z předloženého spisu. Obdobné lze říci i k tomu, že dle žalovaného povinný subjekt zjišťoval existenci požadovaných informací (respektive jejich skartaci) i u Odboru hospodářské správy úřadu. Ani to však k datu vydání napadeného rozhodnutí neplyne ze spisu. Vyplývá to pouze ze shrnujícího emailu z 2. 12. 2025, kterým se žalovaný obrátil na povinný subjekt s dotazem, jak ověřoval, jestli disponuje požadovanými informacemi.
30. Tyto dílčí nepřesnosti však soud nepovažuje za tak závažné, aby mohly založit vadu napadeného rozhodnutí, natož vadu, která by vyvolávala jeho nezákonnost. Z žádného předpisu či judikatury nevyplývá nějaký „taxativní“ seznam odborů, které měl povinný subjekt oslovit ve snaze nalézt požadované informace. V obecné rovině by však povinný subjekt mohl v rámci šetření pochybit, pokud by se nesnažil nalézt žádanou informaci u odboru, který by s ní měl pravděpodobně disponovat. To ovšem není tento případ. Jak žalovaný několikrát zmínil, povinný subjekt nestavěl nemovitost, které se týkaly informace, jež požadoval žalobce. Nepůsobil v roli stavebníka ani v roli příjemce dotace. Je tedy krajně nepravděpodobné, že by se originální informace o dotacích stran této nemovitosti nacházely u Odboru výstavby, který s výstavbou neměl nic společného, či u Odboru hospodářské správy úřadu. V tomto směru nelze pominout nedostatečné zacílení žalobních námitek. Žalobce nevyčítal povinnému subjektu, že neprojevil dostatečnou snahu při hledání informací, respektive že se nedotazoval o odborů, u nichž mohl očekávat, že disponují žádanými informacemi. Své žalobní výtky v této části žaloby mířil výsostně tím směrem, že povinný subjekt nedoložil, že dokumenty, které obsahovaly žádané informace, skartoval. Bez odpovídající žalobní argumentace nemohl soud dílčí nepřesnosti v postupu povinného subjektu detailněji přezkoumávat. Vykročil by tak z role nezávislého arbitra sporu.
31. Obdobné lze říci i k tomu, že dle žalovaného povinný subjekt stran poskytnutí informací oslovil i zúčastněnou osobu, jakkoli správní spis – s výjimkou e-mailu z 18. 7. 2025 – neobsahuje záznam komunikace mezi těmito subjekty. Spis však obsahuje dokumenty, které vydala zúčastněná osoba. Je tedy zřejmé, že povinný subjekt a SMP 14 ohledně této záležitosti spolu komunikovaly. Ostatně sdělením z 21. 7. 2025 povinný subjekt poskytl některé z žádaných informací žalobci právě poté, co mu je poskytla SMP 14 (žalobce totiž podal tandemové žádosti o informace jak u povinného subjektu, tak i u SMP 14). Soud by tak považoval za přehnaně formalistické kvůli těmto izolovaným nesrovnalostem ve správních postupech zrušit napadené rozhodnutí. Za důležitou považuje skutečnost, že ze spisu jako celku vyplývá dostatečná snaha povinného subjektu i žalovaného požadované informace nalézt. Žalobce pak pohříchu nenamítal, v čem konkrétně povinný subjekt či žalovaný selhali, resp. že nevynaložili dostatečnou snahu k nalezení žádaných informací.
32. Jak vyplývá z výše uvedeného, pokud povinný vyvinul dostatečnou snahu nalézt požadovanou informaci, avšak přesto ji nenalezl, musí dále zvážit, zda měl zákonem stanovenou povinnost disponovat žádanou informací. Soud souhlasí s žalovaným, že povinný subjekt neměl takovou povinnost.
33. Jak uvedl žalovaný a jak dokládá i správní spis, povinný subjekt nevystupoval jako stavebník ani jako investor ve vztahu k nemovitostem, ohledně financování jejichž výstavby chtěl žalobce získat informace. Investorem stavby bylo Hlavní město Praha, zastoupené městským investorem společností ISTAR s.r.o. Bytový dům byl dokončen v roce 2003. Až poté svěřilo Hlavní město Praha budovy do správy povinnému subjektu. Povinný subjekt tak nefinancoval stavbu samotnou, neuzavíral dotační smlouvu. Soud tak souhlasí s tím, že z ničeho nevyplývala jeho povinnost disponovat dokumenty týkajícími se dotací stran financování výstavby této nemovitosti. Na starosti má pouze vlastní správu nemovitostí.
34. Stěžejním pro posouzení zákonnosti výroku I napadeného rozhodnutí je to, že se povinný subjekt i žalovaný snažili nalézt požadované informace (první krok), a že jim z ničeho nevyplývala povinnost disponovat těmito informacemi (druhý krok).
35. Žalobce stran výroku I předně namítal, že správní orgány nepředložily skartační protokoly.
36. Soud shledal, že žalovaný v napadeném rozhodnutí zavádějícím způsobem formuloval pasáž týkající se skartace. Tato může působit dojmem, že povinný subjekt měl povinnost mít požadované informace, tuto povinnost však pozbyl z důvodu uplynutí deseti let. Žalovaný konkrétně uvedl, že povinný subjekt správně odmítl tyto informace poskytnout, neboť
investorem stavby bylo hl. m. Praha, zastoupené městským investorem společností ISTAR s.r.o., přičemž bytový dům byl dokončen v roce 2003. Vzhledem ke skutečnosti, že povinnost archivovat dokumenty týkající se dotačních programů EU a obdobné podpory ze státního fondu bydlení je jak podle Přílohy č. 4 nařízení ředitele Magistrátu hlavního města Prahy č. 2/2024, Spisový a skartační plán Magistrátu hl. m. Prahy, tak podle Směrnice Úřadu městské části Praha 14, QS 42-04 V08R01 z roku 2025, kterou byl vydán Spisový s skartační řád, stanovena na dobu 10 let, a dotace byly poskytnuty, resp. čerpány před rokem 2003, tedy před kolaudací, je zřejmé, že požadované informace u povinného subjektu, ani jiného subjektu neexistují.
37. Klíčovým pak je, že žalovaný uvedl, že požadované informace neexistují ani u jiného subjektu. Pasáž ohledně skartace je tak třeba vnímat z toho hlediska, že ani „krajský úřad“ (Magistrát hlavního města Prahy), který působí u subjektu, jenž by měl povinnost těmito informacemi disponovat (Hlavní město Praha jako původní stavebník), je již nebude mít k dispozici. Ne že by tímto subjektem měl být povinný subjekt (Městská část Praha 14) v nyní posuzovaném případě. To ostatně vyplývá i z další části napadeného rozhodnutí, v níž žalovaný uvedl, že
podle jeho názoru neexistuje povinnost povinného subjektu tyto dokumenty mít, nebo dokonce obnovit nebo opatřit. Jakým způsobem byla prováděna výstavba bytového domu, kterou provádělo hl. m. Praha a až následně jeho správu svěřilo povinnému subjektu, není podle nadřízeného orgánu informace, která by jakkoliv souvisela s činností povinného subjektu coby řádného hospodáře.
38. S ohledem na výše uvedené tak soud považuje za nadbytečné detailněji se vypořádávat s námitkami žalobce stran toho, že povinný subjekt měl zahájit a zdokumentovat proces skartace (k tomu se vztahovaly i důkazní návrhy; viz bod 13 shora). Soud tímto nepopírá, že povinné subjekty mají povinnost dodržovat určitý procesní postup při skartaci dokumentů, resp. že mají uchovávat informace o skartaci (např. rozsudek NSS z 27. 2. 2004, čj. 6 A 136/2002-35, č. 768/2006 Sb. NSS). Avšak tuto povinnost mají toliko za situace, že je zřejmé, že měly povinnost tou kterou informací disponovat. Nelze trvat na prokázání skartace něčeho, co povinný subjekt ani nutně nemusel kdy mít v dispozici.
39. Nad rámec nezbytně nutného soud poznamenává, že povinný subjekt usiloval o dohledání požadovaných dokumentů také v archivu (to ovšem vyplývá toliko ze shrnujícího e-mailu z 2. 12. 2025). Odbor hospodářské správy úřadu mu sdělil, že pro vyhledávání ve spisovně a následně ve skartačních protokolech by povinný subjekt musel uvést číslo archivní krabice, která měla obsahovat požadované dokumenty. Toto číslo však povinný subjekt nemohl znát, neboť ani nevěděl, jestli požadovanými dokumenty někdy disponoval. Postup povinného subjektu, který soud shledal správným, lze shrnout tak, že protože neshledal, že by se požadované informace očividně nevztahovaly k jeho působnosti, snažil se je dohledat, avšak i přes prokazatelnou snahu se to mu nepovedlo, a to ani v archivu. Jak soud již uvedl, z ničeho nelze bezpečně dovodit, že povinný subjekt by měl povinnost disponovat dokumenty, které obsahovaly tyto informace. Nemohl tedy mít ani povinnost doložit skartační protokol či požadované dokumenty znovu vytvořit.
40. Žalobce oproti tomu namítal, že povinný subjekt měl povinnost disponovat informacemi, které požadoval, neboť tyto informace přímo souvisely s výstavbou spravovaných nemovitostí a měly vliv na další užívání nemovitostí. Například dle žalobce, protože byl bytový dům postaven s podporou Státního fondu rozvoje bydlení, vztahoval se na něj dvacetiletý zákaz převodu bytů či budovy do soukromého vlastnictví, a povinný subjekt proto musel tuto skutečnost znát, aby při správě majetku neporušil zákon a povinnost řádného hospodáře. Sám žalobce však uvedl, že skutečnost, že bytový dům byl vystavěn pomocí příspěvku z prostředků Státního fondu rozvoje bydlení na podporu výstavby nájemních bytů, není sporná. Jinými slovy žalobce i povinný subjekt touto obecnou informací disponují, to však neznamená, že by povinný subjekt musel u sebe mít celé znění letitých dotačních podmínek či další související dokumentaci.
Žaloba proti výroku II napadeného rozhodnutí
41. Ohledně poskytnutých informací na dotaz č. 5 (viz rekapitulace jednotlivých dotazů shora) žalobce namítá, že mu povinný subjekt poskytl tabulku s vývojem nájemného, avšak z ní není možné vyčíst jím požadované informace. Jedná se o tuto tabulku:
[OBRÁZEK]
42. Soud míní, že tato tabulka, jak ji obdržel žalobce, je na samé hraně uznatelnosti jako dostatečné poskytnutí informací. Přestože jde o ne zcela dobře uchopitelné poskytnutí informací, které nadto lze různě interpretovat, soud naznal, že v konečném důsledku z ní lze vyčíst všechny informace, které žalobce požadoval v rámci otázky č. 5 (viz výše). Druhým dechem soud dodává, že bylo vhodné, aby povinný subjekt tabulku blíže odůvodnil, a to obdobně, jak učinil ve vyjádření, které adresoval žalovanému (viz i shrnutí na s. 4 vyjádření žalovaného k žalobě). V něm povinný subjekt uvedl, že
např. byt č. 2 užívá již druhý nájemce v pořadí (to plyne z interní databáze SMP 14), a proto je označován jako nájemce č. 2. Jeho nájemní smlouva obsahuje inflační doložku, na jejímž základě mu byl nájem v průběhu uvedeného období navyšován, jak je v tabulce uvedeno a jak žadatel požadoval. Inflační doložku tak mají všichni nájemci, vyjma žadatele. U bytu č. 4 je po celou dobu jen jeden nájemce (nájemce č. 1) a jeho nájemné je zvyšováno inflační doložkou. U bytu č. 3 je od roku 2021 již třetí nájemce atd. Z uvedené tabulky je zřejmé, že nájemce bytu č. 2 (žadatel) užívá městský byt, a to i k dnešnímu dni za nájemné ve výši 37,07 Kč za m2 a měsíc, což je možná desetina obvyklého nájemného v daném místě a čase. Pokud žadatel k bytu č. 7 uvádí, že disponuje aktuální nájemní smlouvou a inflační doložka tam není, tak uvádí nepravdu.
43. Navzdory výše uvedené „kvalitě“ způsobu, kterým povinný subjekt poskytl žádanou informaci, soud napadené rozhodnutí nezrušil. Jednak z toho důvodu, že ve vyjádření k žalobě žalovaný přetiskl dodatečné informace k tabulce (viz bod výše), a žalobce tak nyní má k dispozici všechny žádané informace. Zrušit napadené rozhodnutí pro to, aby do nového poskytnutí téže tabulky povinný subjekt zahrnul informace, které již stejně adresoval žalovanému (a ten je přetiskl do vyjádření k žalobě, s nímž se žalobce již seznámil), nepovažuje soud za účelné. Soud si je dobře vědom, že správní orgány nemohou napravovat vady napadených rozhodnutí až v průběhu řízení o žalobě (např. doplňovat či měnit svá rozhodnutí až ve vyjádření k žalobě). Pokud by soud zrušil napadené rozhodnutí toliko z toho důvodu, že povinný subjekt k požadovaným informacím nepřiložil uživatelsky přívětivý návod k jejich porozumění, ve specifických podmínkách této kauzy by zbytečně prodloužil správní řízení, aniž to přispělo k ochraně práv žalobce. Žalobce obdržel všechny požadované informace. Povinný subjekt je nakonec i blíže vysvětlil. Kasace napadeného rozhodnutí pro strohost poskytnutých informací by ani pro jednu ze stran ve smyslu výše uvedeného neznamenala žádný přínos. V tomto směru soud postupoval v souladu se závěry rozsudku z 17. 4. 2020, čj. 5 As 170/2019-30, č. 4020/2020 Sb. NSS, bod 43, v němž NSS zdůraznil, že:
při přezkoumání rozhodnutí dle § 65 s. ř. s. sice obecně platí, že správní soud vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), což je odrazem kasačního systému správního soudnictví. Ten je ovšem významně prolomen zavedením apelačního prvku právě v případě § 16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím. Správní soud tak nemá podle tohoto ustanovení postavení pouze přezkumného soudu, ale rovněž soudu nalézacího; tzn., že poté, co v rámci svého přezkumu zjistí nezákonnost napadeného rozhodnutí, má povinnost zkoumat existenci případných důvodů pro neposkytnutí informace a při zjištění, že neexistují, má nařídit povinnému subjektu požadované informace poskytnout. Jinými slovy, neobstojí-li důvod, pro který nebyla požadovaná informace poskytnuta, správní soud v souladu se zákonem i s relevantní judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu z 17. 6. 2010, čj. 1 As 28/2010-86, č. 2128/2010 Sb. NSS) zváží, zda v daném případě prima facie není dán některý z dalších dosud neaplikovaných důvodů pro odmítnutí žádosti, a pokud tomu tak není, nařídí poskytnutí požadované informace. Naopak, v případě, že správní soud zjistí, že v mezidobí již požadované informace poskytnuty byly, nemá smysl jejich poskytnutí nařizovat znovu.
(zvýraznění doplnil soud)
44. Soud v souladu s výše uvedeným analogicky nahlížel i na vadu původně poskytnuté informace spočívající v její nedostatečné srozumitelnosti. Pokud tuto nesrozumitelnost odstranil žalovaný v průběhu soudního řízení, není logické nařizovat mu, aby poskytl celou srozumitelnou informaci. Z týchž důvodů není potřeba ani rušit napadené rozhodnutí. Zrušení napadeného rozhodnutí by nijak nechránilo jádro práva na informace, jehož se žalobce žalobou domáhal. Hledá-li soud obdobnou situaci ke srovnání, pak nemůže pominout, že i ke zrušení správního rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je třeba přistupovat zdrženlivě. Zejména nelze mechanicky rušit rozhodnutí, aniž to pro účastníky může znamenat nějaký přínos, ale pouze prodloužení a prodražení celého řízení. Stejná situace tedy nastala i u odpovědi na dotaz č. 5.
45. Nadto nelze pominout, že žalobce, jakkoli mu v tom nic nebránilo, neoslovil povinný subjekt, aby mu vysvětlil, jak interpretovat informace poskytnuté v tabulce. Nedostatky informací, které mu poskytl povinný subjekt, namítá až v rámci soudního řízení. Jestliže žalobce považoval poskytnuté informace za nesrozumitelné nebo jejich rozsah za nedostatečný, mohl se prvně obrátit na povinný subjekt s tím, ať mu data uvedená ve shora uvedené tabulce dovysvětlí. Takový postup účastníka řízení by zrcadlově odpovídal principu, že dobrá správa je službou veřejnosti (§ 4 odst. 1 správního řádu). Tento princip nelze vykládat pouze v tom smyslu, že správní orgány mají povinnosti vycházet účastníkům vstříc a chovat se zdvořile. Také účastníci správních řízení mají povinnost dbát svých práv a v řízení vystupovat aktivně, zejména pokud po správním orgánu (zde povinném subjektu) něco požadují. Jakkoli tedy povinný subjekt dle mínění soudu neposkytl žalobci dobře srozumitelné informace (viz tabulka), svůj díl viny nese také žalobce, který s povinným subjektem nejednal ohledně způsobu, formátu a nutného vysvětlení k poskytnutým informacím. Na vrub žalobce tedy jde, že s povinným subjektem neřešil, jak co nejlépe vyhovět žádosti o informace. Jak vyplývá i z judikatury NSS, základním předpokladem efektivního správního řízení je vzájemná součinnost a spolupráce správních orgánů a účastníků řízení (např. rozsudek NSS z 23. 8. 2023, čj. 7 As 15/2023-15, bod 9). Jde-li pak o tvrzení žalobce, že údaje uvedené v tabulce nejsou pravdivé, neboť například nájemní smlouva k bytu č. 7 neobsahuje inflační doložku, žalobce své žalobní tvrzení ničím nedoložil.
46. Žalobce namítal, že povinný subjekt mu poskytl toliko částečné informace v reakci na jeho dotazy č. 6 až 8. Považoval za nedostatečné, pokud povinný subjekt ve sdělení z 21. 7. 2025 uvedl, že stran těchto informací „uběhla archivační a skartační doba“. K důvodům, proč je takové odůvodnění nepřezkoumatelné a nezákonné, žalobce jen a pouze odkázal na část žaloby vztahující se k prvnímu výroku. Soud v této souvislosti podotýká, že kvalita žaloby předurčuje hloubku soudního přezkumu. Pokud žalobce nevystavěl alespoň základní argumentační linii, která v této části zpochybňuje napadené rozhodnutí, nemůže soud za něj dohledávat důvody, pro které by napadené rozhodnutí neobstálo. Obecný odkaz na jinou část žaloby, v níž žalobce zpochybnil jinou část napadeného rozhodnutí, poskytuje toliko elementární pohled na důvody, pro které žalobce považuje napadené rozhodnutí za nezákonné i v rozsahu, v němž řešilo žalobcovy dotazy č. 6 až 8.
47. Ohledně dotazu č. 6 povinný subjekt uvedl, že „eviduje jednu veřejnou nabídku za účelem uzavření nájemní smlouvy, sjednání prvního vyššího nájemného s povinností odkoupení pohledávek k bytovým jednotkám č. 1 až č. 10 bytového domu č. p. 748. Dle dostupných informací v elektronické podobě povinným subjektem byla takto uzavřena nájemní smlouva v roce 2006“ (citace z prvoinstančního rozhodnutí). Soud shledal rozsah informací jako dostatečný a povinný subjekt tak zodpověděl otázku č. 6. Zmínil-li, že pro „dokumenty v písemné podobě již proběhly archivační a skartační lhůty“, jedná se pouze o doplňkovou informaci, a není tedy pochybením, pokud k nim nedoložil skartační protokol. Ostatně žalobce ani nepožadoval písemné podklady k odpovědi na tuto otázku.
48. Ohledně poskytnutí informací k dotazům č. 7 a 8 považuje soud za důležité, že ani zde neměl povinný subjekt povinnost disponovat těmito údaji. To ostatně povinný subjekt dostatečně vysvětlil v prvoinstančním rozhodnutí a na tyto jeho závěry nyní soud odkazuje. Zkráceně povinný subjekt založil SMP 14, která na základě příkazní smlouvy zajišťuje správu bytového a nebytového fondu městské části. Jelikož SMP 14 vlastní stoprocentně povinný subjekt, plní veřejný účel a podléhá jeho kontrole, je podle judikatury i § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím veřejnou institucí a povinným subjektem. Požadované informace měla mít SMP 14, a především u ní měl žalobce tyto informace požadovat. Jistě lze důvodně předpokládat, že povinný subjekt ze své pozice disponoval například výroční zprávou SPM 14, neměl však povinnost evidovat všechny detailnější informace ohledně pronájmu bytů. Právě za účelem správy nemovitostí totiž založil SMP 14.
49. Ve snaze poskytnout žalobci informace však povinný subjekt požádal SMP 14 o součinnost, a poté, co SMP 14 poskytla žalobci informace (k žalobcově jiné přímé žádosti), tyto informace žalobci poskytl i povinný subjekt (sdělením z 21. 7. 2025). Soud shledal, že povinný subjekt ve snaze vyhovět žalobcově žádosti dohledával požadované informace dokonce nad rámec své úřední činnosti. Povinnost vyhledat informace má pouze v rámci své organizační struktury, nikoliv mimo ni. Vytýká-li mu nyní žalobce, že tyto informace jsou neúplné, případně že povinný subjekt nedostatečně prokázal, že SMP 14 skartovala dokumenty starší deseti let, soud podotýká, že žalobce musí tyto námitky mířit na SMP 14. Povinný subjekt neměl povinnost všemi těmito údaji disponovat. Dle soudu ovšem prokázal dostatečnou snahu dohledat žalobcem požadované informace.
50. Jde-li pak o dotaz č. 8, výše uvedené neplatí pro tu jeho část, ve které se žalobce ptal na předžalobní výzvy. Jestliže v následujících soudních sporech ve věci zvyšování nájemného vystupoval povinný subjekt jako žalobce, je logické, že musel vědět i o předžalobních výzvách. Uvedl však, že od roku 2015 nezasílal předžalobní výzvy. Soud souhlasí s žalobcem, že takhle poskytnutá informace není přesná. Dokonce není ani pravdivá, neboť povinný subjekt posléze přiznal, že předžalobní výzvu zasílal žalobci. Soud však souhlasí s tím, že se nejedná o podstatnou chybu, neboť o předžalobní výzvě, kterou sám obdržel, žalobce věděl. To ostatně plyne i z napadeného rozhodnutí, v němž žalovaný „opravil“ původně poskytnutou informaci tak, že ji doplnil o předžalobní výzvu ve sporu, který vede povinný subjekt s žalobcem. Ve světle právě uvedeného je tedy nutné poskytnuté informace vykládat v tom smyslu, že vedle předžalobní výzvy adresované žalobci (o níž dobře věděli jak žalobce, tak povinný subjekt), povinný subjekt jiné výzvy nezasílal.
51. Co se týče období před rokem 2015, soud považuje za podstatné, že není zřejmé, jestli vůbec nějaké předžalobní výzvy povinný subjekt zasílal. Naopak, s ohledem na skutečnost, že po roce 2015 je nezasílal (krom předžalobních výzev žalobci), plyne, že žádné nezaslal ani v předcházejícím období. Po povinném subjektu tak nemůže žalobce požadovat, aby doložil skartační protokol něčeho, co pravděpodobně ani neexistovalo, a o čemž povinný subjekt ani nevedl evidenci. Takto široce nelze vykládat povinnosti povinných subjektů dle zákona o svobodném přístupu k informacích.
52. Vzhledem k tomu, že soud žalobu zamítl, nemohl vyhovět ani návrhu, aby povinnému subjektu uložil informační příkaz.
IV. Závěr a náklady řízení
53. Soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl (výrok I).
54. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému nevznikly žádné účelně vynaložené náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti (výrok II).
55. O náhradě nákladů řízení zúčastněné osoby soud rozhodl podle § 60 odst. 5 s. ř. s. ve znění do konce roku 2025. Této osobě soud neuložil žádné povinnosti a zároveň neshledal žádné důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by jí měl přiznat náhradu nákladů řízení (výrok III).
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u NSS, který o ní též rozhoduje.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá NSS. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet NSS lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 4. srpna 2026
Martin Kříž v. r.
předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje K. Š.