Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 A 29/2026 - 21

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Ondřejem Hrabcem ve věci

žalobce: S. G., nar. X

st. přísl. Kyrgyzská republika

t. č. zajištěn v X

proti

žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, odbor cizinecké policie

se sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3 – Žižkov

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 7. 2026, č. j. KRPA-201711-22/ČJ-2026-000022-ZZC,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 7. 2026, č. j. KRPA-201711-22/ČJ-2026-000022-ZZC, se ruší.

II. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Základ sporu

1. Žalovaný rozhodnutím ze dne 17. 6. 2026, č. j. KRPA-201711-10/ČJ-2026-000022-ZZC, zajistil žalobce za účelem vycestování na 30 dní. Žalovaný v záhlaví tohoto rozsudku uvedeným rozhodnutím prodloužil o 30 dní zajištění žalobce dle , o pobytu cizinců na území České republiky. Proti tomuto rozhodnutí žalobce brojí podanou žalobou.

2. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí uvedl, že při provádění pobytové kontroly dne 17. 6. 2026 u žalobce zjistil, že mu bylo vydáno rozhodnutí o vycestování do 8. 10. 2025, které nabylo právní moci dne 18. 9. 2025. Žalobce nedisponoval žádným jiným pobytovým oprávněním. Dle žalovaného si žalobce byl vědom toho, že má stanovenou lhůtu k vycestování, přesto svoji pobytovou situaci nijak neřešil. Výpověď žalobce učiněnou v protokolu o podání vysvětlení v průběhu správního řízení hodnotil žalovaný jako účelovou a neopodstatněnou, jelikož na území České republiky setrvával, i když měl vycestovat do 8. 10. 2025. To považuje žalovaný za neúctu k zákonům České republiky. V tom spatřoval žalovaný obavu, že se rozhodnutí nepodrobí ani v budoucnu.

3. Ze sdělení Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 14. 7. 2026 žalovaný dovodil, že do dne vydání žalobou napadeného rozhodnutí (dne 15. 7. 2026) nebylo možné realizovat výkon vycestování, jelikož zastupitelským úřadem Kazachstánu nebyla potvrzena možnost dobrovolného vycestování, ale existuje reálný předpoklad, že k realizaci dojde v prodloužené době zajištění.

4. Obecně k možnosti použití mírnějších opatření žalovaný uvedl, že nemá žádnou jistotu, že by v budoucnu žalobce neporušoval právní předpisy a neexistuje záruka, že by plnil případné v budoucnu uložené povinnosti. Žalovaný je přesvědčen, že žalobce je nedůvěryhodný a dobrovolně by ze zemí schengenského prostoru nevycestoval. Dle žalovaného by mírnější donucovací opatření nebyla účinná a uložení těchto opatření by nebylo dostačující.

5. K jednotlivým mírnějším opatřením ve smyslu § 123b odst. 1 písm. a) až d) zákona o pobytu cizinců žalovaný uvedl, že žalobce sice uvedl přesnou adresu pobytu, ale tuto adresu může kdykoliv zrušit. Rozhodnutí o zajištění je prvotním úkonem v řízení, proto žalovaný nemá možnost např. provedením pobytové kontroly toto tvrzení žalobce ověřit. Zároveň žalobce svoji adresu pobytu nikde nehlásil. Žalobce sám uvedl, že nemá finanční prostředky ke složení kauce a na území České republiky se nenachází žádná osoba, která by kauci za žalobce složila. Žalobce dle žalovaného neskýtá žádnou záruku, že by se hlásil policii nebo se zdržoval v místě určeném policií, proto i opatření dle písm. c) a d) citovaného ustanovení neshledal dostatečnými.

6. K prodloužené době zajištění 30 dní žalovaný uvedl, že oficiální potvrzení možnosti dobrovolného vycestování do Kazachstánu bude v nejbližší době obdrženo, proto považoval dobu 30 dní za přiměřenou.

7. Žalovaný považoval výkon rozhodnutí za přiměřený zásah do soukromého a rodinného života, jelikož žalobce nemá na území České republiky žádné závažné vazby. Žalobce je svobodný, bezdětný, rodiče žijí v Kazachstánu se sestrou a bratrem.

II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

8. Žalobce v podané žalobě namítal, že žalovaný v argumentaci o mírnějších opatřeních nevychází ze zjištěného stavu v době vydání rozhodnutí, ale vychází z okolností, na základě kterých bylo vydáno původní rozhodnutí o zajištění ze dne 17. 6. 2026. Institut zajištění představuje krajní prostředek (ultima ratio), jehož užití má předcházet důkladná úvaha o jeho nezbytnosti a nemožnosti aplikovat alternativy. Podle § 126 písm. a) zákona o pobytu cizinců je žalovaný povinen po celou dobu zajištění zkoumat, zda důvody zajištění stále trvají, a to zejména v návaznosti na nové skutečnosti, které by mohly odůvodnit mírnější postup.

9. Žalobce již v protokolu o podání vysvětlení uvedl, že o neoprávněnosti svého pobytu nevěděl, neboť mu nebylo doručeno rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o povinnosti opustit území. Věděl-li by to, dávno by z České republiky dobrovolně vycestoval. V případě žalobce z ničeho nevyplývá, že by u něj mohlo hrozit nebezpečí skrývání se. Naopak aktivně spolupracuje na výkonu návratového rozhodnutí, jelikož vstoupil do programu Dobrovolných návratů Ministerstva vnitra, na svém návratu tak aktivně spolupracuje. Dle žalobce se má přihlédnout i k jeho bezproblémovému chování po celou dobu pobytu v zajišťovacím zařízení. Žalovaný se však těmito okolnostmi nezabýval z pohledu svědčícího ve prospěch žalobce, kterému ukládá povinnost, ale zohledňuje to jako důvod pro prodloužení trvání doby zajištění. Žalobce namítal, že není zřejmé, z čeho žalovanému vyplývá, že by se žalobce vyhýbal dobrovolnému navrácení do země původu, když žalobce naopak spolupracuje s žalovaným na dobrovolném návratu.

10. V případě žalobce by přicházelo v úvahu mírnější opatření dle § 123b odst. 1 písm. a) nebo c) zákona o pobytu cizinců, jelikož žalobce má kde bydlet. Žalovaný k této okolnosti uvedl, že pronajatý byt může žalobce kdykoliv změnit, což je shodné odůvodnění jako v případě jeho prvotního zajištění. Toto zdůvodnění je však i irelevantní, jelikož možnost změny adresy by v podstatě vyprázdnila institut tohoto zvláštního opatření – změnit adresu jde prakticky vždy. Žalobce na této adrese i žije s přítelkyní, která mu částečně poskytuje i sociální a materiální zázemí, takže zde má motivaci pobývat. Žalobce ani nemohl nahlásit svou adresu, jelikož na území České republiky nemá pobytové oprávnění a neexistuje tak zákonný mechanismus nahlášení adresy pobytu. Tuto však indikoval jak v odvolání proti rozhodnutí o povinnosti opustit území, tak v předchozím pobytovém řízení.

11. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě zopakoval argumentaci již uvedenou v žalobou napadeném rozhodnutí, proto ji soud nebude pro nadbytečnost rekapitulovat.

III. Posouzení žaloby

12. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) v souladu s , (dále jen „“), přezkoumal napadené rozhodnutí a shledal, že žaloba je důvodná. O věci samé rozhodl bez jednání dle ustanovení zákona o pobytu cizinců, jelikož účastníci řízení v zákonné pětidenní lhůtě po podání žaloby nenavrhli projednání věci při ústním jednání a soud nepovažuje nařízení ústního jednání za nezbytné.

III. 1 Obsah správního spisu

13. Ze správního spisu soud zjistil následující pro rozhodnutí podstatné informace. Rozhodnutím žalovaného ze dne 2. 9. 2025, č. j. KRPA-276837-8/ČJ-2025-000022-50, byla žalobci uložena povinnost opustit území, a to do 20 dnů ode dne nabytí právní moci. V tomto rozhodnutí je uvedeno, že žalobce pobýval na území České republiky v rámci zaměstnanecké karty do 12. 7. 2025, kdy mu zanikla. V rozhodnutí je dále uvedeno, že žalobce v rámci správního řízení vypověděl, že se po celou dobu svého pobytu na území České republiky snažil svoji situaci aktivně řešit; opakovaně kontaktoval příslušné pracoviště OAMP a bylo mu sdělováno, že jeho žádost o zaměstnaneckou kartu se vyřizuje; dne 1. 9. 2025 opět kontaktoval OAMP a bylo mu sděleno, že jeho pobyt byl zrušen, proto se následující den (2. 9. 2025) dostavil na OAMP situaci řešit; situace ho mrzí a vycestuje dobrovolně. V rozhodnutí je rovněž uvedeno, že žalobce se dostavil na OAMP dobrovolně, disponuje platným dokladem, financemi na další pobyt a vycestování, řadu let pobýval na území na základě pobytových oprávnění, nikdy se nedostal do rozporu se zákony České republiky a s žalovaným spolupracoval. V poučení je uvedeno, že odvolání je možné podat do 15 dní ode dne oznámení tohoto rozhodnutí a odvolání má odkladný účinek. V tomto rozhodnutí je rovněž uvedeno, že žalobcův pobyt v České republice je na adrese X1. Toto rozhodnutí žalobce převzal dne 2. 9. 2025.

14. Ve správním spise je založen výpis o žalobci, ve kterém je v poznámce o daném rozhodnutí o uložení povinnosti vycestovat uvedeno, že žalobce proti němu podal dne 1. 10. 2025 odvolání, které bylo rozhodnutím ze dne 3. 11. 2025, č. j. CPR-34999-2/ČJ-2025-930310-V223, posouzeno jako opožděné. Rozhodnutí ze dne 2. 9. 2025 nabylo právní moci dne 18. 9. 2025.

15. V rámci nyní vedeného správního řízení před vydáním rozhodnutí o zajištění byl s žalobcem veden dne 17. 6. 2026 pohovor, v rámci kterého uvedl, že bydlí na adrese X1. Uvedl, že proti rozhodnutí o povinnosti opustit území podal odvolání a nevěděl, jak odvolání dopadlo. K dotazu, zda věděl, že pobývá na území České republiky bez platného oprávnění, uvedl, že to nevěděl, jelikož mu právník řekl, že do rozhodnutí (dle soudu o odvolání) může zůstat. Je svobodný, bezdětný, v Kazachstánu má rodiče, bratra a sestru, nemá finanční prostředky na vycestování, v Kyrgyzstánu má babičku. Poštu si přebírá na uvedené adrese, ale má tam označenou schránku až od konce roku 2025. V České republice nevlastní majetek, nemá žádné vazby. Chce zůstat v České republice, jelikož zde má přítelkyni. Žalobce uvedl své telefonní číslo.

16. Rozhodnutím ze dne 17. 6. 2026 byl žalobce zajištěn na 30 dní za účelem vycestování.

17. Dne 17. 6. 2026 byl poučen o možnosti využití dobrovolného návratu dle § 123a zákona o pobytu cizinců.

18. Informací ze dne 14. 7. 2026, č. j. CPR-22913-4/ČJ-2026-930311-V250, Ředitelství služby cizinecké policie žalovanému sdělilo, že žalobce souhlasil s dobrovolným návratem do Kazachstánu. Byly učiněny kroky k realizaci správního vyhoštění, jež ale nebude možné provést ve lhůtě současného zajištění, tedy do 16. 7. 2026, avšak zastupitelským úřadem Republiky Kazachstán byla předběžně potvrzena možnost vycestování do Kazachstánu.

19. Následně dne 15. 7. 2026 žalovaný vydal rozhodnutí napadené nyní posuzovanou žalobou.

III. 2 Nedostatečně zjištěné skutečnosti

20. Mezi účastníky je zejména sporné, zda mohla být místo prodloužení zajištění stanovena zvláštní opatření dle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, jakožto mírnější prostředky. Žalobce zejména namítá, že mohly být užity mírnější prostředky uvedené pod písm. a) a c) tohoto ustanovení.

21. Podle § 123b odst. 1 písm. a) a c) zákona o pobytu cizinců platí, že zvláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území nebo z území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen "zvláštní opatření za účelem vycestování") je

a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly,

c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené.

22. Podle § 126 písm. a) zákona o pobytu cizinců platí, že policie je povinna po celou dobu zajištění cizince zkoumat, zda důvody zajištění trvají.

23. Z ustálené judikatury plyne, že zajištění cizince za účelem správního vyhoštění či vycestování představuje významný zásah do jeho osobní svobody, který je třeba chápat jako prostředek ultima ratio, k jehož využití přistoupí správní orgán jedině tehdy, nemůže-li žádné mírnější opatření vést ke sledovanému cíli, jímž je realizace správního vyhoštění či vycestování (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2014, č. j. -81, nebo ze dne 9. 10. 2013, č. j. -31). Zároveň platí, že řízení o zajištění je přitom správním řízením, v němž má být účastníku z moci úřední uložena povinnost, proto je správní orgán podle povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch toho, komu má být povinnost uložena (rozsudek kasačního soudu ze dne 20. 4. 2017, č. j. -18, nebo ze dne 12. 2. 2021, č. j. -19, bod [20]).

24. Uložení mírnějšího opatření je vázáno na předpoklad, že cizinec bude schopen plnit povinnosti z toho plynoucí, a zároveň neexistuje důvodná obava, že by byl uložením zvláštního opatření ohrožen výkon rozhodnutí o správním vyhoštění nebo vycestování. Nesplnění jednoho nebo druhého předpokladu je zcela samostatným důvodem pro závěr, že nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování ve smyslu § 123b zákona o pobytu cizinců (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2016, č. j. -56, nebo ze dne 5. 3. 2014, č. j. -30). Uložení zvláštního opatření nezahrnuje pouze subjektivní postoj cizince, zda by byl schopen a ochoten se danému opatření podrobit, ale předpokládá objektivní hodnocení celkové situace správním orgánem, na kterém leží odpovědnost rozhodnout, zda uložené opatření splní svůj účel (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2025, č. j. -26).

25. Skutečnost, zda existuje důvodná obava, že by uložením zvláštního opatření byl ohrožen výkon rozhodnutí o správním vyhoštění nebo vycestování, se posuzuje zejména na základě osobních, majetkových a rodinných poměrů cizince, charakteru porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadního chování a respektování veřejnoprávních povinností. V každé věci je tak individuálně nutné posoudit všechny skutečnosti, které jsou o cizinci známy, popř. které správní orgán sám zjistí. Jak již bylo uvedeno, žalovaný má povinnost sám zjišťovat rozhodné skutečnosti i ve prospěch cizince. Této povinnosti žalovaný v nyní posuzované věci nedostál.

26. Žalovaný své rozhodnutí založil v podstatě pouze na té skutečnosti, že žalobce pobýval na území České republiky, přestože měl správním rozhodnutím uloženou povinnost opustit území. Žalovaný se však nijak více nezabýval žalobcem tvrzenými skutečnostmi, i když k tomu měl možnost. V rozsudku ze dne 28. 4. 2017, č. j. -48, Nejvyšší správní soud za obdobné situace zrušil rozhodnutí o zajištění cizince, protože tamější žalovaný „odhlíží od specifických okolností nynější kauzy, partnerského vztahu stěžovatelky s občanem EU, (tvrzené) nevědomosti o správním vyhoštění, nebere dostatečně v potaz stěžovatelčino bydliště na pražské adrese a nabídky finanční záruky jak ze strany stěžovatelky, tak ze strany jejího partnera.“

27. Z podkladů založených ve správním spise vyplývá, že žalobce svou pobytovou situaci aktivně řešil. Již v řízení o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty se informoval o stavu své žádosti a poté, co zjistil, že jí nebylo vyhověno a platnost zaměstnanecké karty zanikla, se dobrovolně dostavil na pracoviště OAMP. Se správními orgány spolupracoval a nikdy se vedle neoprávněného pobytu nedopustil jiného protiprávního jednání. Proti rozhodnutí o povinnosti opustit území podal odvolání, přičemž s ohledem na poučení obsažené v tomto rozhodnutí se mohl oprávněně domnívat, že odvolání má odkladný účinek a že do rozhodnutí o něm může na území České republiky pobývat.

28. Žalobce dále tvrdil, že mu nebylo známo, že o jeho odvolání již bylo rozhodnuto. Žalovaný toto tvrzení označil za účelové a neopodstatněné, aniž z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývalo, na základě jakých zjištění k tomuto závěru dospěl. Jeho pravdivost bylo přitom možné ověřit vyžádáním příslušného správního spisu od odvolacího orgánu a zjištěním, jakým způsobem bylo rozhodnutí o odvolání žalobci doručováno. Žalovaný přitom měl dostatek času k tomu, aby tak učinil. Žalobce totiž to, že nevěděl o existenci rozhodnutí o odvolání, uvedl již ve svém pohovoru dne 17. 6. 2026. Přestože soud souhlasí s žalovaným, že rozhodnutí o prodloužení zajištění je formálně prvním úkonem v řízení (§ 124b odst. 4 věta třetí zákona o pobytu cizinců), na rozdíl od prvotního zajištění, ve kterém má žalovaný velmi malý časový prostor pro to, aby zjišťoval určité informace, či dělal místní šetření (k tomu viz dále), v nyní posuzované věci tento dostatečný časový prostor měl. Rozhodnutí o zajištění vydal žalovaný dne 17. 6. 2026 a rozhodnutí o prodloužení zajištění dne 15. 7. 2026. Žalovaný tak měl téměř měsíc na to, aby tvrzení žalobce ověřil. Ze stejného důvodu bylo možné prověřit tvrzení žalobce, že na území České republiky dlouhodobě pobývá v nájemním bytě a má v České republice přítelkyni. Žalobce přitom uváděl tutéž adresu konzistentně již v řízení o povinnosti opustit území. Žalovaný mohl skutečný pobyt žalobce na uvedené adrese ověřit místním šetřením, případně opatřením vyjádření sousedů či přímo přítelkyně žalobce. Podle městského soudu měl žalovaný s ohledem na § 126 písm. a) zákona o pobytu cizinců uvedená tvrzení prověřit již v průběhu zajištění bez ohledu na to, zda dojde k realizaci vycestování ještě během prvních 30 dnů zajištění. Potvrdilo-li by se, že žalobce na uvedené adrese dlouhodobě pobývá a žije tam se svou přítelkyní, jednalo by se o skutečnosti nasvědčující dostatečnosti užití zvláštního opatření podle § 123b odst. 1 písm. a) téhož zákona. V takovém případě by pak muselo být ukončeno zajištění a uloženo zvláštní opatření. Soud souhlasí s žalobcem i v tom, že žalovaný měl zohlednit i jeho zapojení do programu Dobrovolných návratů Ministerstva vnitra.

29. Soud uzavírá, že žalobce po dobu svého pobytu na území České republiky aktivně řešil svou pobytovou situaci a nebylo zjištěno, že by se kromě neoprávněného pobytu dopustil jiného protiprávního jednání. Neoprávněný pobyt vysvětloval svou nevědomostí. Žalovaný spatřoval důvodnou obavu ze zmaření realizace vycestování v zásadě právě v tomto neoprávněném pobytu. Ačkoli byl povinen zjišťovat okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch žalobce, jeho vysvětlení nijak neprověřil, přestože vzhledem k dosavadní délce zajištění měl k jeho prověření dostatečný časový prostor, a bez dalšího je označil za účelové a neopodstatněné.

30. Žalovaný rovněž neověřoval pravdivost žalobcem tvrzené stálé adresy pobytu, přestože ji žalobce uváděl konzistentně po relativně dlouhou dobu. Odůvodnil to tím, že jde o první úkon v řízení, což je formálně správně, ale fakticky měl možnost tvrzení žalobce ověřit. Pouhá obecná možnost změnit adresu pobytu nemůže bez dalších individuálních okolností vést k závěru, že zvláštní opatření podle § 123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců nelze účinně použít; opačný výklad by praktickou využitelnost tohoto opatření nepřiměřeně omezoval.

31. Žalovaný tak dostatečně nezjistil ani neodůvodnil existenci důvodné obavy, že by uložením zvláštního opatření byla ohrožena realizace vycestování žalobce. Neprokázal proto, že by zvláštní opatření nebylo dostačující a že by další zajištění žalobce bylo nezbytné. Soud v této souvislosti připomíná, že zajištění cizince představuje prostředek ultima ratio.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

32. Z výše uvedených důvodů městský soud podle zrušil napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů. Současně však nevyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 11. 2012, č. j. -34, č. 2757/2013 Sb. NSS, uvedl, že „po zrušení rozhodnutí žalovaného o zajištění stěžovatele je nutno na toto rozhodnutí nahlížet, jako kdyby vůbec nebylo vydáno. Neexistuje tak řízení, v němž by mělo být pokračováno, protože podle § 124 odst. 2 zákona o pobytu cizinců je vydání rozhodnutí o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění prvním úkonem v řízení. Je-li tedy tento úkon ve formě rozhodnutí zrušen, neznamená to současně, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, jak je ve správním soudnictví obvyklé ( ). Naopak to z povahy věci, která je značně specifická a vyžaduje urychlené vyřízení, znamená ukončení řízení před správním orgánem, aniž by se tím jakkoli zasahovalo do jeho pravomoci, která byla vyčerpána vydáním původního rozhodnutí. Ukončení řízení tímto způsobem koresponduje s požadavkem na okamžité propuštění cizince poté, co bylo rozhodnutí o jeho zajištění za účelem správního vyhoštění zrušeno.“ Uvedené závěry lze nepochybně přiměřeně použít i na posuzovaný případ, protože i podle zákona o pobytu cizinců je rozhodnutí o prodloužení zajištění cizince za účelem vycestování prvním úkonem v řízení. Po zrušení napadeného rozhodnutí neexistuje řízení, v němž by mohlo být pokračováno.

33. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn Žalobce sice měl ve věci úspěch, avšak soud mu náhradu nákladů řízení nepřiznal, jelikož v řízení o žalobě mu žádné nevznikly. Žalovaný v řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha dne 5. 8. 2026

Mgr. Ondřej Hrabec v.r.

samosoudce

Shodu s prvopisem provedla S. K.