Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
19 Az 26/2026 - 16.pdf
PDF · 0 B
No categories available
19 Az 26/2026 - 16
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Jarmilou Úředníčkovou v právní věci
žalobce: V. K.
státní příslušnost Ukrajina
t. č. pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty, 739 51 Vyšní Lhoty 234
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky
sídlem 170 34 Praha 7, Nad Štolou 3
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 7. 2026 č. j. OAM-877/VL-VL17-VL11-Z-ZZC-2026, o zajištění
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu), rozhodnuto o zajištění žalobce v zařízení pro zajištění cizinců. Podle § 46a odst. 5 zákona o azylu doba trvání zajištění byla stanovena do 24. 10. 2026. Žalobce namítal, že jednou ze zásadních překážek zákonnosti zajištění cizince je fakt, že není realizovatelný účel zajištění, kterým je, v konečném důsledku, jeho vyhoštění. Ze znění § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu vyplývá, že účelem zajištění není pouze zajištění součinnosti v azylovém řízení. V případě posuzování zákonnosti zajištění je třeba brát v potaz také to, zda je vůbec realizovatelné „hrozící vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny“. Jeho účelem, dokonce primárním, je tedy také samotné vyhoštění cizince. Dle žalobce vzhledem k naplnění důvodů v ustanovení § 179 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky není vyhoštění proveditelné, a proto i jeho zajištění postrádá zákonného základu. Je občanem Ukrajiny, na jejímž území minimálně od února roku 2022 probíhá rozsáhlá invaze vojsk Ruské federace. Z tohoto důvodu má, v případě návratu, oprávněné obavy o své zdraví a život. Ty jsou výrazně zvýšeny tím, že je mu známo, že v rámci Ukrajiny probíhá mobilizace mužů ve věku mezi 18 - 60 lety. Ti jsou po počátečním výcviku posíláni na frontu na východ Ukrajiny a jsou nuceni bojovat. Zdůraznil, že pochází z oblasti Charkova, tedy z oblasti intenzivních válečných nepokojů a bojů. Nelze odhlédnout ani od faktu, že Česká republika, společně s dalšími zeměmi, po začátku invaze vojsk Ruské federace na Ukrajinu, zavedla pro osoby prchající před válkou speciální režim dočasné ochrany. Evropské státy tak zřetelně dávají najevo, že návrat do země původu jednoznačně stále není bezpečný a osobám z Ukrajiny je stále třeba poskytovat ochranu. Domnívá se, že jeho nucený návrat na Ukrajinu není možný, a to z důvodu, že současná situace v jeho případě konstituuje důvody znemožňující vycestování dle § 179 odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců. Nemožnost vycestování byla v případě občanů Ukrajiny potvrzena i Ministerstvem vnitra České republiky, které dne 20. 5. 2022 vydalo závazné stanovisko, podle kterého vycestování státních příslušníků Ukrajiny na Ukrajinu není možné. Žalovaný se však možností vycestování v napadeném rozhodnutí vůbec nevěnoval. Rozhodnutí je v tomto směru nepřezkoumatelné. Závazné stanovisko Ministerstva vnitra žalovaný v napadeném rozhodnutí ani nezmiňuje.
2. Žalobce dále namítal, že žalovaný dostatečně neposoudil možnost uložení zvláštního opatření podle § 47 zákona o azylu. V jeho případě lze uplatnit zvláštní opatření zejména dle § 47 odst. 1 písm. a), i), b) zákona o azylu. Bydlel by a zdržoval se na adrese Pobytového střediska Havířov. Na takové ubytování má nárok ve smyslu § 42 zákona o azylu. Možností uložení obou alternativ se žalovaný v rozhodnutí zabýval pouze obecně a formalisticky. V této souvislosti odkázal na rozsudek Krajského soudu v Plzni č. j. 17 A 50/2021-41. Bylo povinností žalovaného zabývat se alternativami k zajištění a přistoupit k němu teprve až poté, co by bylo prokázáno, že nelze uplatnit jiné, mírnější opatření.
3. Žalovaný v písemném vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, a dále na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 5 Azs 118/2025 z 28. 8. 2025, z nichž citoval.
4. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. O žalobě soud rozhodl bez nařízení jednání, a to v souladu s § 46e odst. 3 zákona o azylu, neboť žádný z účastníků nenavrhl nařízení jednání, a ani soud nepovažoval nařízení jednání za nezbytné.
5. Ze správního spisu bylo zjištěno, že rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje ze dne 4. 7. 2026 č. j. KRPH-70270-17/ČJ-2026-050022 byl žalobce zajištěn podle § 124 odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a to za účelem vycestování. Důvodem zajištění žalobce byla skutečnost, že mu uplynula lhůta k dobrovolnému opuštění území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížetství, Norského království a Švýcarské konfederace. Rozhodnutí o povinnosti žalobce opustit území EU bylo vedeno pod č. j. KRPH-122359-14/ČJ-2026-000022-SV, přičemž žalobce měl podle rozhodnutí ze dne 13. 4. 2026 vycestovat do 24. 5. 2026. Žalobce ovšem nevycestoval a na území České republiky pobýval bez platného víza či povolení k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn. Doba zajištění žalobce byla stanovena na 14 dnů od okamžiku omezení osobní svobody. Do protokolu o podání vysvětlení žalobce dne 4. 7. 2026 uvedl, že je svobodný, bezdětný, jeho rodiče žijí na Ukrajině. Dne 3. 7. 2026 přicestoval ke kamarádovi, s nímž chtěl odjet do Moldávie. Jeho zdravotní stav je dobrý, netrpí žádnými zdravotními komplikacemi. Na území České republiky ani EU nikoho nemá. Co se týká finančních prostředků, disponuje pouze několika stokorunami. Peníze na obživu si obstarává na stavbách, kde brigádně pracuje. Žalobce uvedl, že mu byla udělena dočasná ochrana. Po uplynutí poslední doby platnosti se mu již nepodařilo ji obnovit. Na otázku, zda je v domovské zemi nějak ohrožen na životě, odpověděl, že na Ukrajině je válka, nechce se tam vracet.
6. Dne 7. 7. 2026 žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky.
7. Předmětem přezkumu je rozhodnutí o zajištění žalobce podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu jako žadatele o mezinárodní ochranu, a v souvislosti s tím posouzení možností uložení zvláštních opatření podle § 47 téhož zákona.
8. Podle ustanovení § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v platném znění, ministerstvo v případě nutnosti rozhodne o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, s výjimkou nezletilého bez doprovodu, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu návratu, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu nebo zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.
9. Podle ustanovení § 47 odst. 1 zákona o azylu, zvláštním opatřením se rozumí rozhodnutím ministerstva uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany a) zdržovat se v přijímacím nebo pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo b) osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené.
10. Soud ve shodě s žalovaným dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro zajištění žalobce, neboť z jeho jednání je zřejmé, že žádost o mezinárodní ochranu podal toliko ve snaze oddálit, zmařit nebo znemožnit realizaci vyhoštění, neboť hrozba nuceného návratu do vlasti se po jeho zajištění stala reálnou, a že pokud by k jeho zajištění Policií České republiky nedošlo, sám by tento krok v České republice nikdy neučinil. Přestože žalobci bylo dne 13. 4. 2026 vydáno rozhodnutí o povinnosti opustit území EU č. j. KRPH-122359-14/ČJ-2026-000022-SV, s lhůtou k vycestování do 24. 5. 2026, žalobce nevycestoval. Na území České republiky pobývá bez platného oprávnění k pobytu, čehož si byl vědom, nelegálně zde bez patřičného oprávnění vykonával i práci. Jeho žádost o mezinárodní ochranu podaná až poté, co byl zajištěn Policií České republiky a umístěn do zařízení pro zajištění cizinců, je účelová, vedená snahou, jakkoli zmařit nucený návrat do vlasti. Nebýt zadržení, v nelegálním pobytu v České republice by zcela zjevně pokračoval. Účelem zajištění je jednak jeho zabezpečení účasti v řízení o mezinárodní ochraně a zabezpečení jeho dostupnosti v případě negativního výsledku o mezinárodní ochraně pro výkon rozhodnutí o povinnosti opustit území České republiky. Nemá-li žalobce žádný respekt k právnímu řádu České republiky, nelze opodstatněně očekávat ani jeho součinnost ve věci žádosti o mezinárodní ochranu a pro výkon rozhodnutí o vyhoštění. Dospěl-li žalovaný k závěru, že hrozba nuceného návratu žalobce do vlasti se po jeho zajištění stala reálnou a že podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany bylo motivováno pouhou snahou, jakkoliv zmařit nucený návrat do vlasti, je zjevné, že se žalovaný realizovatelností vyhoštění v napadeném rozhodnutí zabýval. Je třeba k tomu dále poznamenat, že v samotném řízení o zajištění nebude žalobce vyhošťován (to je předmětem jiných řízení), takže není ani mnoho důvodů při zajišťování uvažovat nad tím, do jaké míry bude ono hrozící vyhoštění proveditelné. Je-li ovšem provedení vyhoštění nicméně hlavním účelem sledovaným zajištěním cizince (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 79/2010-150), nikoli pouze zabezpečit jeho účast v řízení o mezinárodní ochraně (§ 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu), soud k námitce žalobce, že jeho vyhoštění není reálné a že jsou zde objektivní překážky vycestování v podobě válečného konfliktu na Ukrajině, přičemž žalobce zmiňoval i obavy z mobilizace, uvádí, že agrese Ruské federace nepostihuje území Ukrajiny se stejnou intenzitou. Bezpečnostní situace na Ukrajině má tedy svůj význam, ale při zohlednění individuálních okolností případu včetně možnosti vnitrostátního přesídlení (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1054/25 ze dne 17. 6. 2025, usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 273/2025 ze dne 16. 4. 2025). Ani aktuální všeobecně známé informace o situaci na Ukrajině nevypovídají o vysoké míře nebezpečí pro civilní obyvatelstvo na celém území Ukrajiny. Za podstatnou ovšem soud považuje tu skutečnost, že z judikatury Nejvyššího správního vyplývá, že samotné plnění branné povinnosti v regulérní armádě demokratického právního státu, jež je v souladu s vnitrostátním i mezinárodním právem, nelze bez dalších souvislostí považovat za důvod pro udělení mezinárodní ochrany (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 19/2020-45). Dle názoru soudu tedy ani vyhoštění, respektive vycestování do státu, v němž žalobce podléhá branné povinnosti za uvedených podmínek, nelze považovat za porušení mezinárodních závazků České republiky. Službu v armádě Ukrajiny, která se brání ruské agresi, zcela jistě lze považovat za plnění branné povinnosti v armádě, jež je v souladu s vnitrostátním i mezinárodním právem. V této souvislosti soud považuje za nutné připomenout, že ukrajinská armáda čelí ve válce s Ruskem dlouhodobému nedostatku vojáků a Ukrajina proto požádala, aby země EU neprodlužovaly dočasnou ochranu ukrajinským mužům starším 23 let. Muže v bojeschopném věku přitom sama Ukrajina nutně potřebuje.
11. Soud dále zastává názor, že žalovaný se v žalobou napadeném rozhodnutí v dostatečné míře vypořádal s nemožností aplikace zvláštních opatření uvedených v § 47 zákona o azylu a sdílí jeho závěry, že o neúčinnosti zvláštních opatření svědčí nejen jeho vědomé nerespektování právního řádu České republiky, pobyt na území bez jakéhokoli povolení k pobytu, výkon práce bez patřičného oprávnění, nerespektování povinnosti opustit území EU dle pravomocného rozhodnutí, ale také jeho účelové jednání spočívající v tom, že mezinárodní ochrany se začal domáhat teprve po svém zadržení Policií České republiky a umístění do zařízení pro zajištění cizinců. Soud zastává názor, že nelze oprávněně očekávat, že by žalobce v případě umístění do otevřeného pobytového střediska, případně pobytem na jím označené adrese, byl správnímu orgánu k dispozici pro potřeby správního řízení ve věci řízení o mezinárodní ochraně. Soud uzavírá, že i dle jeho názoru zde není žádná záruka, že by žalobce plnil všechny povinnosti spojené se zvláštním opatřením a se správními orgány spolupracoval. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, z jakého skutkového stavu žalovaný vyšel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je právně posoudil.
12. Soud uzavírá, že napadené rozhodnutí je zcela v souladu se zákonem, je přezkoumatelné.
13. Soud neshledal žádný z žalobcem uvedených žalobních bodů důvodným, proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
14. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce ve věci úspěch neměl a žalovanému prokazatelně v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě do dvou týdnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Brno, Moravské náměstí č. 6. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Ostrava 6. srpna 2026
Mgr. Jarmila Úředníčková
samosoudkyně
Shodu s prvopisem potvrzuje I.M.