Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
28 A 6/2026 - 19.pdf
PDF · 0 B
No categories available
28 A 6/2026 - 19
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Ladislavem Hejtmánkem ve věci
žalobce: S.B.
státní příslušnost Ukrajina
XXX
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra
sídlem Nad Štolou 3, Praha
o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem
takto:
I. Zásah žalovaného spočívající v prohlášení zániku dočasné ochrany žalobce podle § 5 odst. 8 písm. e) zákona č. 65/2022 Sb. ke dni 6. listopadu 2025 byl nezákonný.
II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušení práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před prohlášením zániku dočasné ochrany žalobce ke dni 6. listopadu 2025.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a žalobní argumentace
[1] Žalobou podanou k poštovní přepravě dne 24. 2. 2026 se žalobce domáhal vyslovení nezákonnosti zásahu žalovaného spočívajícího v prohlášení zániku žalobci dříve udělené dočasné ochrany, a to na základě § 5 odst. 8 písm. e) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále též „Lex Ukrajina“).
[2] Žalobce přišel na území České republiky těsně před začátkem války. Poté, co válka začala, získal zde dočasnou ochranu, kterou si poté pravidelně prodlužoval. Dne 21. 1. 2026 však na pobočce své zdravotní pojišťovny zjistil, že jemu udělená dočasná ochrana zanikla ke dni 6. 11. 2025. Návštěvu dané pobočky žalobce dokládá příslušným výpisem, jenž navrhuje provést k důkazu. Z toho důvodu se žalobce na zánik dočasné ochrany dotázal žalovaného. Bylo mu sděleno, že jeho adresa pobytu byla přehlášena na tzv. ohlašovnu a poté jeho dočasná ochrana zanikla.
[3] V srpnu roku 2025 změnil žalobce adresu svého pobytu. K prokázání této skutečnosti navrhuje provést důkaz nájemní smlouvou, kterou přiložil k žalobě. Žalovanému ohlásil změnu adresy pobytu prostřednictvím pošty. Žalobce se domnívá, že musel v příslušném oznámení učinit chybu v adrese, ačkoli neví, o jakou chybu se jedná.
[4] Žalobce namítá nesoulad ustanovení § 5 odst. 8 písm. e) Legis Ukrajina s unijním právem. Je totiž dán rozpor českého vnitrostátního předpisu se zněním článku 8 odst. 2 směrnice 2001/55/ES a článku 17 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku pět směrnice č. 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále též „prováděcí rozhodnutí Rady 2022/382“). Zánik dočasné ochrany nemůže být způsoben nenahlášením adresy pobytu ve státě, kde daná osoba čerpá dočasnou ochranu. Směrnice 2001/55/ES ve svém článku 28 taxativně vypočítává důvody zániku dočasné ochrany, přičemž tento důvod v něm uveden není. Ze strany České republiky tak došlo k nepřípustnému rozšíření těchto důvodů. Jelikož daná směrnice stanoví minimální standardy, které musí členské státy dodržet, nelze přijmout v rámci vnitrostátní úpravy pravidlo, které by postavení vysídlené osoby zhoršilo tím, že jí stanoví další podmínku, kterou je podmíněno získání dočasné ochrany v příslušném členském státě.
[5] Rovněž uvádí, že český zákonodárce nepostupoval dle článku 17 prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, kde je dána možnost, aby v případě, že vnitrostátní pravidlo působí oproti unijní úpravě méně příznivě, bylo toto kompenzováno poskytnutím doplňkových práv uvedených ve směrnici 2001/55/ES. Odkazuje na bod 42 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 9. 2024, č. j. 2 Azs 111/2024-29, a na body 63 až 65 rozsudku zdejšího soudu ze dne 25. 9. 2025, č. j. 10 A 81/2025-41.
[6] Nad rámec žaloby dodal, že unijnímu právu odporuje již samotný požadavek na doklad o ubytování. Dodal však, že žalovaným provedený nezákonný zásah nebyl sám o sobě způsoben tímto požadavkem.
[7] Žalobce závěrem uvedl, že ačkoli se na něj neaplikuje prováděcí rozhodnutí Rady 2022/382 z toho důvodu, že k 24. 2. 2022 na Ukrajině nepobýval, je přesvědčen o svém právu na ochranu před nezákonným zásahem ve stejném rozsahu, který mají jiní držitelé dočasné ochrany, jelikož zákonodárce ve věcech dočasné ochrany vyloučil možnost přezkumného řízení. Současně poukazuje na to, že daný zásah je pro něj o to větší, poněvadž nemá možnost znovu podat žádost o poskytnutí dočasné ochrany.
[8] Žalobce proto požadoval, aby soud rozhodl, že daný zásah byl nezákonný, zakázal žalovanému pokračovat v porušení žalobcových práv a přikázal mu obnovit stav před prohlášením zániku dočasné ochrany.
II. Vyjádření žalovaného
[9] Žalovaný uvedl, že dle § 8 odst. 1 Legis Ukrajina platí, že cizinci, kteří získali vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu /ve smyslu § 33 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále též „zákon o pobytu cizinců“)/ od 24. 2. 2022 v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na Ukrajině, se považují za osoby, kterým byla udělena dočasná ochrana. Žalobce získal dané vízum dne 3. 3. 2022.
[10] Žalovaný poté shrnul žalobcovu navazující pobytovou historii následovně: „Toto oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany bylo platné do 02.03.2023. Dne 31.01.2023 se žalobce elektronicky registroval k prodloužení své dočasné ochrany a následně se ke správnímu orgánu dostavil za účelem vyznačení prodloužení dočasné ochrany štítkem dočasné ochrany s prodlouženou platností, přičemž dne 28.04.2023 mu v návaznosti na tuto registraci byl vyznačen vízový štítek prodloužené dočasné ochrany č. 900544763 s platností do 31.3.2024. Dne 11.01.2024 se pan žalobce opět registroval k prodloužení dočasné ochrany, přičemž dne 07.02.2024 mu v návaznosti na tuto registraci byl vyznačen vízový štítek prodloužené dočasné ochrany č. 901074514 s platností do 31.03.2025. Dne 11.02.2025 se pan žalobce opět registroval k prodloužení dočasné ochrany.“ V den poslední registrace k prodloužení (11. 2. 2025) byla žalobcem zároveň nahlášena změna místa pobytu, přičemž nově měl žalobce bydlet na adrese XXX. Vlastníkem bytu měla být paní XXX. Daný údaj byl v Cizineckém informačním systému veden do 12. 5. 2025. V ten den bylo pobytovou kontrolou hlídky Policie České republiky zjištěno, že na dané adrese nikdy žalobce nebydlel. Proto žalovaný tento údaj ještě téhož dne zrušil a místem pobytu žalobce byla učiněna adrese pracoviště žalovaného – Cikánkova 2, Praha 4, a to až do 7. 8. 2025. Žalobce následně dne 8. 8. 2025 přišel na pracoviště žalovaného, aby mu bylo štítkem dočasné ochrany vyznačeno její prodloužení (platnost od 1. 4. 2025 do 31. 3. 2026). V rámci této návštěvy rovněž nahlásil, že změnil místo svého pobytu, když pobývá na adrese XXX. Změnu doložil kopií nájemní smlouvy uzavřené dne 1. 8. 2025.
[11] Žalovaný poté postupoval tak, že si u Policie České republiky vyžádal provedení pobytové kontroly na posledně uvedené adrese. Sdělení o výsledku pobytové kontroly žalovaný obdržel dne 12. 8. 2025. V něm bylo uvedeno, že na žalobcem nahlášené adrese je bytový komplex, jehož recepční policejní hlídce uvedla, že osoba, která měla být dle žalobcem předložené nájemní smlouvy ubytovatelkou (XXX má v daném domě svou advokátní kancelář. Ubytovatelka policejní hlídce prostřednictvím sekretářky dané advokátní kanceláře sdělila, že svůj byt nacházející se na příslušné adrese nikomu žalobcova jména nepronajala. Proto žalovaný údaj o dané adrese pobytu žalobce v Cizineckém informačním systému zrušil ke dni 8. 8. 2025. Místem žalobcova pobytu tak bylo znovu pracoviště žalovaného na adrese Cikánkova 2, Praha 4.
[12] Na základě daných zjištění žalovaný vyvodil, že žalobce poskytuje k prokázání zajištění ubytování padělané dokumenty, a to opakovaně. Po uplynutí 90 dnů od učinění pracoviště žalovaného místem žalobcova pobytu dne 6. 11. 2025 žalobcova dočasná ochrana v souladu s ustanovením § 5 odst. 8 písm. e) Legis Ukrajina zanikla.
[13] Žalobce následně dne 2. 2. 2026 požádal znovu o dlouhodobé vízum na účelem strpění, avšak do dne vyhotovení vyjádření žalovaného nebylo o žádosti rozhodnuto. O poskytnutí dočasné ochrany žalobce znovu nepožádal.
[14] Žalovaný proto zdůraznil, že důvodem jeho postupu nebyla chyba v adrese, o které se žalobce domnívá, že ji učinil, nýbrž skutečnost, že si žalobce nezajistil ubytování. Doložená nájemní smlouva „zjevně neodpovídá skutečnosti či spíše je padělkem“.
[15] Ve vztahu k namítanému nezákonnému zásahu spočívajícím v postupu žalovaného dle § 5 odst. 8 písm. e) Legis Ukrajina žalovaný uvedl, že tvrzení o rozporu daného ustanovení s unijním právem není důvodné. Dle názoru žalovaného toto toto mylné přesvědčení pramení ze zaměňování pojmů „oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany“ a samotného pojmu „dočasná ochrana“. Zatímco mají členské státy na základě směrnice 2001/55/ES povinnost poskytnout osobě, která požívá dočasné ochrany, pobytové oprávnění, samotný proces jeho nabytí je ponechán v dikci jednotlivých členských států. Je tak na členském státu, aby svým vnitrostátním právem upravil podmínky platnosti pobytového oprávnění. Zároveň zdůrazňuje, že dané osoby mají možnost o udělení dočasné ochrany žádat opakovaně. Žalobce však takto zatím nepostupoval.
[16] K žalobcem odkazovanému rozsudku ve věci 10 A 81/2025 žalovaný uvedl, že mu je toto rozhodnutí známo z úřední činnosti. Domnívá se však, že postupoval v souladu s unijním právem, a to zejména s ohledem na skutkové okolnosti daného případu, kdy je cizincem doložený doklad o zajištění ubytování v rozporu se skutečností, či dokonce je možné jej vyhodnotit jako padělek. Proto navrhuje žalobu pro její nedůvodnost zamítnout.
III. Posouzení věci Městským soudem v Praze
[17] Městský soud v Praze rozhodoval dle § 87 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí, nezákonnost zásahu posuzoval podle skutkového a právního stavu účinného v době konání zásahu.
[18] Soud se nejprve zabýval tím, jaké povahy je úkon žalovaného spočívající ve vyznačení změny místa pobytu žalobce v rámci Informačního systému cizinců. Bylo shledáno, že faktický zánik dočasné ochrany nastává ex lege, a to bez toho, aby musel žalovaný provést jakýkoli formalizovaný úkon. Vyznačení změny místa pobytu tak má po uplynutí doby podle § 5 odst. 8 písm. e) Legis Ukrajina za následek, že dojde k zániku dané dočasné ochrany.
[19] Soud považuje za důležité připomenout, že klíčovým kritériem, na základě kterého lze seznat, zda se jedná o úkon, který je zapotřebí vyhodnotit jako rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., nebo o úkon, který takovýmto rozhodnutím není, je otázka vyhotovení usnesení poznamenávaného do správního spisu (k tomuto srov. například rozsudek zdejšího soudu ze dne 20. 11. 2025, č. j. 11 A 105/2025-45, bod 22). V žalobcově věci soud zjistil, že takovéto usnesení nepředvídá ani právní úprava, ani se nenachází ve správním spisu, protože správní spis vůbec není založen. Žalovaný totiž soudu na výzvu k zaslání správního spisu sdělil, že „žádný samostatný spis v případě zániku dočasné ochrany nezakládá, neboť se zde žádné správní řízení nevede“. Z toho důvodu soud vyhodnotil, že se jedná o faktický zásah žalovaného, proti kterému je možné se bránit žalobou podle § 82 s. ř. s. Žalobce se o nezákonnosti zásahu dozvěděl dne 21. 1. 2026, žalobu podal k poštovní přepravě dne 24. 2. 2026. Lhůta pro podání zásahové žaloby dle § 84 odst. 1 s. ř. s. tak byla zachována.
[20] Podle § 82 s. ř. s. každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.
[21] Soud se nejdříve zabýval otázkou, zda byly splněny podmínky, které judikatura správních soudů používá v souvislosti s posouzením, zda se v daném případě jednalo o nezákonný zásah. Jak dovodil Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 17. 3. 2008, č. j. 2 Aps 1/2005-65, musí být kumulativně naplněny následující podmínky. Žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka), a to nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem či donucením správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka). Tento zásah musí být zároveň zaměřen přímo proti němu nebo musí být v jeho důsledku pro němu přímo zasaženo (5. podmínka).
[22] Soud shledal, že podmínky č. 1, 2, 4 a 5 byly naplněny, jelikož dovodil, že postup žalovaného směřoval přímo proti žalobci a vedl k zániku jeho dočasné ochrany, a zároveň daný postup nebyl rozhodnutím. Poté tedy musel soud posoudit, zda byla splněna i poslední (3.) podmínka, tedy zda byl daný zásah ze strany žalovaného proveden jako nezákonný.
[23] Článek 8 odst. 2 směrnice 2001/55/ES stanoví, že „[b]ez ohledu na dobu platnosti povolení k pobytu uvedených v odstavci 1 nesmějí členské státy osobám požívajícím dočasné ochrany přiznávat méně výhodné podmínky než ty, jež jsou stanoveny v článcích 9 až 16“.
[24] Dle článku 28 téže směrnice platí:
„1. Členské státy mohou vyloučit osobu z poskytnutí dočasné ochrany, pokud
a) existují závažné důvody se domnívat, že
i) tato osoba spáchala zločin proti míru, válečný zločin nebo zločin proti lidskosti, jak jsou definovány v mezinárodních dokumentech vypracovaných za účelem přijetí předpisů týkajících se těchto zločinů;
ii) tato osoba spáchala vážný nepolitický zločin mimo území hostitelského členského státu předtím, než na území tohoto státu byla přijata jako osoba požívající dočasné ochrany. Závažnost očekávaného trestního postihu se posoudí na základě povahy trestného činu, z něhož je daná osoba podezřelá. Mimořádně kruté činy mohou být kvalifikovány jako vážné nepolitické zločiny, přestože byly údajně spáchány s politickým cílem. Toto se vztahuje jak na účastníky trestných činů, tak na jejich návodce;
iii) tato osoba je vinna činy proti cílům a zásadám Spojených národů;
b) existuje důvodné podezření, že by tato osoba mohla ohrozit bezpečnost hostitelského členského státu nebo že vzhledem ke skutečnosti, že byla na základě pravomocného rozsudku odsouzena za mimořádně závažný trestný čin, představuje nebezpečí pro společnost hostitelského členského státu.
2. Důvody pro vyloučení podle odstavce 1 se posuzují pouze na základě osobního jednání dané osoby. Rozhodnutí a opatření o vyloučení se řídí zásadou přiměřenosti.“
[25] V bodě 17 preambule prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382 se uvádí: „(…) Pokud má členský stát vnitrostátní systém, který je příznivější než úprava podle směrnice 2001/55/ES, měl by mít možnost jej nadále uplatňovat, protože v uvedené směrnici se stanoví, že členské státy mohou pro osoby požívající dočasné ochrany stanovit nebo zachovávat příznivější podmínky. Pokud by však vnitrostátní systém byl méně příznivý, měl by členský stát zajistit doplňková práva stanovená ve směrnici 2001/55/ES.“
[26] V rámci posouzení třetí podmínky soud nejdříve zkoumal namítaný rozpor ustanovení § 5 odst. 8 písm. e) Legis Ukrajina s unijní právem, tedy s článkem 8 odst. 2 a článkem 28 směrnice 2001/55/ES a bodem 17 preambule prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382. K této námitce se zdejší soud vyslovil již v rozsudku desátého senátu ze dne 25. 9. 2025, č. j. 10 A 81/2024-41, který ve svých podáních zmiňovali jak žalobce tak žalovaný.
[27] S odůvodněním formulovaným desátým senátem zdejšího soudu v bodech 60 až 64 se soud i v nyní posuzované věci ztotožňuje, a proto příslušné body cituje také zde v rámci tohoto rozhodnutí.
„60. Jistě je obecně v zájmu veřejném, aby měl stát přehled o tom, kde jsou osoby disponující dočasnou ochranou ubytovány; už jen kvůli tomu, aby mohl stát těmto osobám skutečně zajistit přiměřené ubytování (srov. čl. 13 směrnice o dočasné ochraně). Pokud by totiž stát neměl přehled o tom, které prostory obývají a kde se vlastně nacházejí, stěží by mohl posuzovat komu má pomoci v zajištění přiměřeného ubytování a komu s tím pomáhat nemusí, neboť si ubytování zajistí samostatně. Evidence ubytování osob disponujících dočasnou ochranou je tedy esenciálním nástrojem k tomu, aby stát dostál svým závazkům ukotveným ve směrnici o dočasné ochraně a v prováděcím rozhodnutí Rady.
61. Je však zřejmé, že vynucovat tento legitimní cíl hrozbou zániku práv plynoucích z dočasné ochrany neodpovídá povaze směrnice o dočasné ochraně jakožto minimálního standardu poskytovaných práv. Zákonodárce tak v § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina vytvořil nový, na směrnici o dočasné ochraně nezávislý důvod pro odnětí práv z dočasné ochrany.
62. Oproti „dubnové“ judikatuře (srov. body 35 až 38 výše citovaného rozsudku NSS 1 Azs 336/2024) je podle názoru soudu v tomto případě není nepříhodné argumentovat také taxativně koncipovaným výčtem čl. 28 směrnice o dočasné ochraně, který členským státům stanoví možnosti vyloučení osob z poskytnutí dočasné ochrany. Je přitom evidentní, že obsah článku 28 směrnice o dočasné ochraně nijak nekoresponduje s obsahem § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina.
63. Jak již v minulosti uvedl Soudní dvůr EU, ve všech případech, kdy se ustanovení směrnice z hlediska svého obsahu jeví jako bezpodmínečná a dostatečně přesná, jsou jednotlivci oprávněni dovolávat se jich před vnitrostátními soudy vůči státu, a to ať již v případě, že stát směrnici včas neprovedl do vnitrostátního práva, tak i v případě, že ji provedl nesprávně (např. rozsudek z 6. 11. 2018, MaxPlanckGesellschaft zur Förderung der Wissenschaften, C684/16, bod 63). To je i zde posuzovaný případ, neboť zákonodárce tím, že nad rámec směrnice o dočasné ochraně přidal podmínku, na základě které může dojít k odnětí pobytového práva vyplývajícího z dočasné ochrany; vnitrostátní úpravu pozměnil způsobem, který neodpovídá požadavkům směrnice, tj. ji provedl nesprávně.
64. Soud proto uzavírá, že směrnice o dočasné ochraně je postavena na konstrukci, že členské státy mohou být vůči vysídleným osobám vstřícnější, nemohou se však vydat opačným směrem a stanovit těmto osobám podmínky méně příznivé. Právě to však Česká republika rozšířením důvodů pro zánik pobytového oprávnění vyplývajícího z dočasné ochrany učinila vložením § 5 odst. 8 písm. e) zákona č. 65/2022 Sb. [Dané ustanovení] je proto i pro obecné soudy pro rozpor s unijním právem neaplikovatelné (…).“
[28] K totožným závěrům došel například také sedmnáctý senát zdejšího soudu v rozsudku ze dne 22. 1. 2026, č. j. 17 A 182/2025-22, nebo osmnáctý senát v rozsudku ze dne 27. 2. 2026, č. j. 18 A 132/2025-21 (srov. body 25-29).
[29] V rozsudku ze dne 20. 11. 2025, č. j. 11 A 105/2025-45, jedenáctý senát v bodě 54 ve vztahu k dozvědění se osob požívajících dočasné ochrany o změně jejich adresy pobytu na adresu ohlašovny konstatoval: „(…) Tento postup je s ohledem na závěry uvedené v tomto rozsudku v rozporu se zásadou ochrany práv nabytých v dobré víře. Informace o přihlášení na ubytovnu totiž cizinci zjistí ‚náhodně‘, např. když se dostaví k vyzvednutí vízového štítku prodloužené dočasné ochrany (jako v případě žalobkyně). Soud opětovně uvádí, že postup žalovaného spočívající v přihlášení cizince na ohlašovnu není jakýmsi prostým technickým úkonem, nýbrž zásahem, který má dopad do právní sféry cizince, jelikož následně může přijít o dočasnou ochranu, pakliže svou situaci včas nezhojí. Žalovaný proto musí postupovat transparentně a o tomto zásahu dotčenou osobu vyrozumět.“ V bodě 55 poté dodal, že „[e]vidence místa pobytu je navíc pouze údajem administrativním a jeho nesoulad se skutečností neprokazuje, že se dotčená osoba nachází mimo území státu. Důvody, pro které je pobyt osoby zaevidován na ohlašovně, mohou být ryze formální (jako v nyní posuzované věci) nebo souviset se sporem cizince s ubytovatelem, aniž by to vypovídalo o přítomnosti cizince v České republice“. Ač se tedy v nyní posuzované věci nejedná o situaci, kdy by byl namítán žalobcův pobyt mimo území České republiky, výše citovaný závěr o povaze evidence místa pobytu jako o administrativním údaji považuje soud za podstatný i pro tuto věc.
[30] Soud se následně zabýval tvrzením žalovaného o rozporu žalobcem předložené nájemní smlouvy se skutečností. Tuto nájemní smlouvu totiž žalobce zároveň předložil soudu k důkazu, aby prokázal, že se v srpnu roku 2025 přestěhoval na adresu XXX. Předmětná smlouva nazvaná „NÁJEMNÍ SMLOUVA – BYT“ ze dne 1. 8. 2025 je založena v soudním spise na l. č. 11 a 12. Je podepsána žalobcem a osobou, která je v dané smlouvě označena jako pronajímatel – XXX. Kopie založená ve spise je opatřena ověřovací doložkou České pošty ze dne 7. 8. 2025. Žalobce uváděl, že změnu adresy nahlašoval prostřednictvím pošty, a že postup žalovaného musel být způsoben zřejmě chybou v nahlášené adrese, jejíhož učinění si však žalobce nebyl vědom.
[31] Na l. č. 10 je v soudním spise založeno sdělení Krajského ředitelství Policie hl. města Prahy ze dne 12. 8. 2025, které bylo vydáno na základě žádosti žalovaného o provedení pobytové kontroly žalobce na adrese XXX. Téhož dne byla hlídkou oddělení pobytových agend provedena v 10:10 hodin pobytová kontrola na dané adrese, jejímž cílem bylo ověřit, zda žalobce na této adrese bydlí. Ve sdělení se uvádí: „Na výše uvedené adrese se nachází bytový komplex, kde se nachází recepce. Pracovníci recepce hlídce OPA Praha sdělili, že ubytovatelka paní XXXprovozuje v budově č. F advokátní kancelář. Sekretářka v advokátní kanceláři telefonicky kontaktovala ubytovatelku paní XXX, která sdělila, že žádnému cizinci jménem [žalobce] neposkytla pronájem svého bytu na výše uvedené adrese“.
[32] Z vyjádření žalovaného rovněž vyplynulo, že ke stejnému výsledku pobytové kontroly došlo také v souvislosti s předchozí nahlášenou změnou místa pobytu, kdy se měl žalobce nacházet na adrese XXX.
[33] Argumentací žalovaného týkající se tvrzeného rozdílu mezi oprávněním k pobytu za účelem dočasné ochrany a samotnou dočasnou ochranou se zdejší soud zabýval již v nedávném rozsudku ze dne 14. 5. 2026, č. j. 42 A 1/2026-37. V jeho bodě 28 se uvádí: „Udělení dočasné ochrany ve smyslu Legis Ukrajina znamená „jen“ poskytnutí dílčích práv osobám požívajícím dočasné ochrany podle prováděcího rozhodnutí, nikoli udělení, resp. přiznání dočasné ochrany jako takové. Dočasná ochrana ve smyslu českých právních předpisů je tedy pouze jakousi legislativní zkratkou pro oprávnění k pobytu na území ČR (jak je i zřejmé z § 2 Legis Ukrajina a § 2 zákona o dočasné ochraně), tj. pobytové oprávnění, které jsou členské státy včetně ČR povinny držitelům dočasné ochrany vystavit a poskytnout jim toto oprávnění v souladu s čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně.“ Soud proto nemůže přisvědčit tvrzení žalovaného o zákonnosti jeho postupu. Rovněž se neztotožňuje s tvrzením, že postačuje prakticky neomezená možnost znovu žádat o poskytnutí dočasné ochrany, což žalobce již znovu neučinil. Tato argumentace totiž není ve vztahu k otázce rozporu postupu žalovaného s unijním právem relevantní.
[34] Za přiléhavý je dle názoru soudu i žalobcem odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 9. 2024, č. j. 2 Azs 111/2024-29. Ačkoli se daný rozsudek věnuje ustanovení § 5 odst. 8 písm. d) Legis Ukrajina, nikoli písm. e) daného ustanovení, považuje soud jeho závěry za obecně použitelné i v nyní posuzované věci.
[35] Ve vztahu k tvrzení žalobkyně ohledně výluky přezkumného řízení dle § 16 zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, soud poukazuje na znění předmětného ustanovení, ve kterém se uvádí toto: „Na řízení o udělení a odnětí oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany se použije správní řád, s výjimkou ustanovení o doručování adresátům zdržujícím se v cizině, o úřední desce, o ustanovení opatrovníka osobám neznámého pobytu a osobám, které se zdržují v cizině, pokud se jim nedaří doručovat, a o ustanovení zástupce pro doručování, a dále ustanovení o umožnění nahlížení do spisu jiným osobám než účastníkům a jejich zástupcům, o vydání stejnopisu výroku rozhodnutí na požádání účastníka, ustanovení o odvolacím řízení a řízení o rozkladu, ustanovení o přezkumném řízení a ustanovení o obnově řízení a novém rozhodnutí.“ Jedná se tedy o případy, kdy je vedeno řízení ve věci udělení či odnětí pobytového oprávnění. V žalobkynině případě však došlo k zániku jejích práv z dočasné ochrany, přičemž daný následek nastal ze zákona, tedy bez nutnosti jakékoli činnosti příslušného správního orgánu. Nebylo tak vedeno žádné řízení. Nemůže tudíž být ani vedeno přezkumné řízení dle správního řádu. K tomuto soud odkazuje například na body 66 až 68 výše uváděného rozsudku ve věci 10 A 81/2025, kde je formulován totožný právní názor.
[36] Soud se dále zabýval také tvrzením žalovaného o podezření na padělání žalobcem doložené nájemní smlouvy. Toto přesvědčení žalovaný nabyl na základě výsledku pobytové kontroly provedené policejní hlídkou. Ačkoli je daná smlouva opatřena logem realitní kanceláře RE/MAX, tato skutečnost nevypovídá nic o pravosti dané smlouvy. Stejně tak ani ověřovací doložka České pošty není ve vztahu k pravosti smlouvy relevantní. Daná doložka pouze stvrzuje shodu listin předložených České poště. O samotné smlouvě však nic nevypovídá.
[37] Soud zdůrazňuje, že mu nepřísluší jakkoli hodnotit pravost dané smlouvy. Vychází proto ze skutečností, které k ní vyplynuly z obsahu správního spisu a podání účastníků. Žalovaný argumentoval výše uvedeným sdělením shrnujícím výsledek pobytové kontroly. Naopak žalobce pravost nájemní smlouvy ničím neprokázal. Zároveň je však zapotřebí uvést, že nehledě na otázku pravosti této smlouvy, žalovaný postupoval dle § 5 odst. 8 písm. e) Legis Ukrajina, který, jak bylo zdůvodněno výše, má soud za rozporný s unijním právem. Z toho důvodu dospěl zdejší soud k závěru, že se žalovaný dopustil nezákonného zásahu. Byla tedy shledána splněnou i 3. podmínka formulovaná Nejvyšším správním soudem v rozsudku ve věci se sp. zn. 2 Aps 1/2005.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[38] Z výše popsaných důvodů dospěl zdejší soud k závěru, že žaloba je důvodná. Proto výrokem I. deklaroval, že daný zásah je nezákonný (§ 87 odst. 2 s. ř. s.). Soud daný výrok nad rámec žalobního návrhu pouze upřesnil tím, že nezákonnost zásahu vztáhl ke dni prohlášení zániku dočasné ochrany, namísto dne, ve kterém se žalobce dozvěděl o nezákonnosti daného zásahu.
[39] Výrokem II. soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování žalobcových práv a současně mu přikázal obnovit stav, který panoval před prohlášením zániku žalobcovy dočasné ochrany.
[40] Ve věci soud rozhodl rozsudkem bez nařízení jednání, neboť účastníci proti takovému postupu neměli ve stanovené lhůtě námitek a jednání k projednání žaloby nebylo nutné, když soud neprováděl další dokazování (§ 51 odst. 1 s.ř.s.). Ve věci bylo možné rozhodnout na základě listinných důkazů, k nimž měli účastníci možnost se vyjádřit a které jim jsou známy.
[41] Soud rozhodl o nákladech řízení dle § 60 odst. 1 s. ř. s., který stanoví, že účastník, jenž měl plný úspěch ve věci, má právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem. V tomto řízení byl žalobce ze zákona osvobozen od soudního poplatku dle § 11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. V rámci řízení žalobce náhradu nákladů řízení nepožadoval. Z toho důvodu soud výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou (2) týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Praha dne 13. srpna 2026
JUDr. Ladislav Hejtmánek, v.r.
samosoudce