Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
3 A 15/2026 - 39.pdf
PDF · 0 B
No categories available
3 A 15/2026 - 39
Legal thesis
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové, soudce Mgr. Daniela Burdy a soudkyně JUDr. Petry Kamínkové ve věci
žalobkyně
proti
žalovanému
za účasti
osoby zúčastněné na řízení
KOVOS CZ, s.r.o., IČO: 25287001
sídlem Václavská 274, 537 01 Chrudim
zastoupený advokátem Mgr. Danielem Šmídem
sídlem Eliščino nábřeží 280/23, 500 03 Hradec Králové
Ministerstvo zemědělství
sídlem Těšnov 17/65, 110 00 Praha 1
Statek Rožmitál spol. s r.o., IČO: 25694081
sídlem Voltuš 81, 262 42 Rožmitál pod Třemšínem
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 11. 2025, č. j. MZE-81415/2025-12126,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Základ sporu
1. Žalobkyně se žalobou podle § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s“) u Městského soudu v Praze („městský soud“) domáhala zrušení výše uvedeného rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl námitku žalobkyně podanou podle § 3g odst. 6 zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství, proti oznámení Státního zemědělského a intervenčního fondu („Fond“) ze dne 5. 9. 2025, č. j. SZIF/2025/0558865, podle odst. 4 téhož ustanovení zákona o zemědělství o neprovedení aktualizace evidence půdy („oznámení“).
2. Ohlašovatelem změny, kterou se Fond zabýval v oznámení, byla žalobkyně; dotýkalo se dílů půdních bloků, pro něž byly rozhodné uživatelské vztahy k pozemkům parc. č. XA, XB, XC, XD v k. ú. X a pozemkům parc. č. XE, XF, XG, XH, XI, XJ, XK, XL a XM v k. ú. Y; předmětem této změny měla být jednak editace hranic dílů půdních bloků a dále zejména zápis žalobkyně jakožto uživatele dílů půdních bloků, které zahrnují uvedené pozemky, a to ke dni 17. 5. 2025. Důvodem, pro který Fond ohlašované změny v evidenci půdy neprovedl, byl, že žalobkyně neprokázala platný a účinný právní důvod užívání uvedených pozemků, resp. že takový důvod prokázala osoba zúčastněná na řízení.
3. Ve vztahu k pozemkům parc. č. XK, XL a XM v k. ú. Y a parc. č. XA, XB, XC, XD v k. ú. X Fond uvážil, že smlouva o zemědělském pachtu ze dne 1. 5. 2025, o kterou žalobkyně opírala své právo užívat uvedené pozemky, je absolutně neplatná, a to pro její rozpor s § 13 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích. Tuto smlouvu mezi sebou uzavřeli Ing. F. P., MBA, jakožto výlučný vlastník uvedených pozemků a právě žalobkyně, jejímž jediným jednatelem a společníkem je právě Ing. P. (táž osoba, která je současně i vlastníkem). Už jen proto nemohla být žalobkyně zapsána jako jejich uživatel. Vedle toho dospěl Fond k závěru, že platný právní důvod užívání pozemků parc. č. XK, XL a XM v k. ú. Y svědčí osobě zúčastněné na řízení, a to na základě smlouvy o nájmu a pronájmu pozemků ze dne 5. 5. 2009. Osobě zúčastněné na řízení potom svědčí užívací právo i ve vztahu k pozemkům parc. č. XA, XB, XC, XD v k. ú. X, a to na základě platné smlouvy o nájmu a pronájmu pozemků ze dne 1. 10. 2007 ve znění jejího dodatku č. 1 ze dne 30. 10. 2017. Touto smlouvou uvedené pozemky osobě zúčastněné na řízení pronajal na dobu od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2017 L. R., následně pronajímatel a nájemce uzavřeli uvedený dodatek, kterým byla doba pachtu stanovena od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2020 s automatickým prodlužováním doby pachtu o 3 roky. Pachtovní vztah tak byl naposledy prodloužen až do 31. 12. 2026. Původní vlastník uvedených pozemků ani jeho právní nástupci neuvedli, že by smlouvu vypověděli.
4. Ve vztahu k pozemkům parc. č. XE, XF, XG, XH, XI, XJ v k. ú. Y Fond ohlášenou změnu neprovedl z důvodu, že právo užívat uvedené pozemky svědčí osobě zúčastněné na řízení, a to na základě smlouvy o nájmu a pronájmu pozemků ze dne 12. 1. 2011 ve znění dodatku č. 1 ze dne 8. 10. 2015. Tuto smlouvu s osobou zúčastněnou na řízení uzavřela H. J., vlastník uvedených pozemků, a to na dobu určitou do 31. 12. 2017, dodatkem č. 1 potom byla doba nájmu změněna na dobu od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2024 s tím, že pokud žádná ze smluvních stran nejpozději jeden rok před uplynutím doby pachtu (předtím nájmu) písemně neoznámí, že trvá na ukončení pachtu, tak se ten automaticky prodlužuje o dalších 10 let. Nebylo přitom prokázáno, že by některá ze smluvních stran takové prohlášení učinila. Později uzavřená smlouva o zemědělském pachtu ze dne 20. 3. 2025 mezi H. J. a spol. JBF a.s. vztahující se k týmž pozemkům, a na základě níž bylo pachtovní právo uvedené společnosti zapsáno do katastru nemovitostí, nemohla nabýt účinnosti do té doby, než skončí pacht osoby zúčastněné na řízení. To samé platí o podpachtovní smlouvě ze dne 1. 5. 2025 uzavřené mezi spol. JBF a.s. a žalovanou, o kterou žalobkyně opírala ohlašovanou změnu v evidenci půdy. Podle Fondu totiž ani zápis pachtovního práva do katastru nemovitostí nemůže založit přednostní právo užívání pozemků, kterých se týká.
5. Žalovaný se s oznámením ztotožnil. Nad jeho rámec zdůraznil, že správní orgány při aktualizaci údajů v evidenci půdy nejsou oprávněny autoritativně řešit soukromoprávní spory mezi osobami dotčenými evidencí půdy. Otázku, která osoba je oprávněna užívat konkrétní pozemky řeší pouze jako otázku předběžnou, aniž by o ní autoritativně rozhodovaly; taková pravomoc náleží soudům jednajícím v občanském soudním řízení. Na postup správních orgánů se v tomto případě na základě § 3g odst. 2 zákona o zemědělství použije § 141 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, týkající se rozsahu dokazování ve sporném řízení správním (to je založeno zejména na procesní aktivitě stran, na něž je přenesena odpovědnost za zjištění skutkového stavu). Právo pachtu evidované v katastru nemovitostí nemá přednost před dříve vzniklým právem pachtu; k tomu žalovaný odkázal na § 1763 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Žalovaný dále zdůraznil, že veřejným seznamem (podobně jako katastr nemovitostí), na který se vztahují pravidla dle § 980 občanského zákoníku, je i evidence půdy. Žalobkyně proto nemohla být v dobré víře stran skutečnosti, že zde nebyl jiný uživatel předmětných pozemků.
II.
Argumentace žalobce, obrana žalovaného a vyjádření osoby zúčastněné na řízení
6. Žalobkyně proti napadenému rozhodnutí namítala zaprvé ve vztahu k pozemkům parc. č. XE, XF, XG, XH, XI, XJ v k. ú. Y nesprávné posouzení střetu pachtovních smluv. V této souvislosti zejména zpochybnila závěr žalovaného, že evidence půdy, která je dle § 3a odst. 2 zákona o zemědělství součástí evidence využití půdy, není veřejným seznamem ve smyslu § 980 občanského zákoníku. Předmětem této evidence totiž nejsou věci, ale tzv. půdní bloky. Půdní bloky na rozdíl od pozemků nejsou věcmi ve smyslu § 489 občanského zákoníku, resp. nemovitými věcmi ve smyslu § 498 odst. 1 občanského zákoníku. Neobstojí tedy závěr žalovaného, že žalobkyně nemohla být při uzavírání podpachtovní smlouvy ze dne 1. 5. 2025 v dobré víře stran nabytého užívacího práva. Žalobkyně se naopak dovolávala zákonné domněnky zakotvené v § 980 odst. 2 občanského zákoníku, neboť pacht uvedených pozemků spol. JBF a.s. byl zapsán do katastru nemovitostí. Na osobě zúčastněné na řízení tedy bylo, aby se případně svého práva domáhala soudní cestou. Správní orgány měly tedy správně dojít k závěru, že oprávněným uživatelem uvedených pozemků je žalobkyně.
7. Zadruhé žalobkyně namítala ve vztahu k pozemkům parc. č. XA, XB, XC, XD v k. ú. X nesprávný závěr správních orgánů stran existence nájemního vztahu ve prospěch osoby zúčastněné na řízení. Zdůraznila, že dne 9. 5. 2024 byla uzavřena darovací smlouva mezi Ing. D. Š. a P. Š. (obdarovaným), jejíž součástí bylo v čl. IV prohlášení o tom, že na předmětu darovací smlouvy neváznou žádné nájemní vztahy, a proto je obdarovaný nepřebírá. Tehdejší vlastník tedy neměl žádnou vědomost o existenci pachtu ve prospěch osoby zúčastněné na řízení. Toto prohlášení potom bylo potvrzeno ve smlouvě o směně uvedených pozemků ze dne 6. 3. 2025 uzavřené mezi P. Š. a Ing. P. Žalobkyně dále upozornila na zcela odlišné podpisy L. R. (původní vlastník uvedených pozemků) na smlouvě o nájmu a pronájmu pozemků ze dne 1. 10. 2007 a dodatku č. 1 ze dne 30. 10. 2017; nadto nedává dobrý smysl, aby osoba zúčastněná uzavírala dodatek ke smlouvě, která by se v případě pasivity obou stran automaticky přeměnila na smlouvu na dobu neurčitou. Dále žalobkyně namítala, že smlouva o zemědělském pachtu ze dne 1. 5. 2025 uzavřená mezi ní a Ing. P. není neplatná pro rozpor s § 13 zákona o obchodních korporacích. Jím upravené pravidlo se totiž na uvedenou smlouvu neuplatní, neboť se jedná o běžnou smlouvu, jakou žalobkyně standardně uzavírá.
8. Žalovaný se s podanou žalobou neztotožnil a navrhl, aby ji soud zamítl. K první žalobní námitce uvedl, že posouzení, zda je evidence půdy veřejným seznamem ve smyslu § 980 občanského zákoníku, není v nynější věci rozhodné. Rozhodné je pouze to, že účastníci předložili vzájemně si konkurující soukromoprávní tituly užívání předmětných pozemků, že v řízení nebyl prokázán zánik dřívějších nájemních (pachtovních) vztahů uplatňovaných osobou zúčastněnou na řízení. Podle žalovaného bylo rozhodné, který z konkurujících právních titulů k užívání předmětných pozemků byl poskytnut dříve. I pokud by evidence půdy nebyla veřejným seznamem, tak to nic nemění na skutečnosti, že obsahuje veřejně dostupné údaje. Zápis pachtu do katastru nemovitostí potom nemá konstitutivní účinky, má význam toliko evidenční a podpůrný, nemůže vést ke zneplatnění dřívějšího soukromoprávního titulu. Žalovaný rovněž odkázal na § 1763 občanského zákoníku.
9. Ke druhé žalobní námitce žalovaný uvedl, že prohlášení o neexistenci jiného obligačního vztahu v pozdějších smlouvách vztahujících se k předmětným pozemkům (darovací smlouva a smlouva o směně) nejsou důkazem o tom, že takové obligační vztahy neexistovaly. Jednalo se pouze o ujištění mezi převodcem a nabyvatelem, které má význam toliko pro vztahy mezi smluvními stranami, nemůže mít ale dopad do práv třetích osob. Pochybnost o pravosti podpisu tehdejšího vlastníka předmětných pozemků na dodatku č. 1 ze dne 30. 10. 2017 není rovněž dostatečným důvodem k tomu, aby žalovaný takový právní titul pominul. Žalobkyně nepředložila znalecký posudek ani jiný průkaz o tom, že se jednalo o nepravý podpis. V řízení o aktualizaci evidence půdy nejsou správní orgány povinny nahrazovat specializované dokazování o pravosti listin. Současně žalovaný zopakoval, že i pokud by byl dodatek ze dne 30. 10. 2017 pominut, tak původní smlouva z roku 2007 obsahovala mechanismus transformace nájemního vztahu na závazek na dobu neurčitou při absenci řádné výpovědi. Taková výpověď ale doložena nebyla.
10. Osoba zúčastněná na řízení se k žalobě nevyjádřila.
III.
Posouzení žaloby
11. Městský soud v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobci vymezených námitek, vycházel přitom v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného. V souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. rozhodl městský soud bez nařízení jednání, neboť žalovaný s takovým postupem vyslovil souhlas, žalobkyně ani osoba zúčastněná na řízení potom nijak nereagovala na výzvu podle § 51 s. ř. s., soud má tedy za to, že s takovým postupem souhlasí.
12. Žaloba není důvodná.
13. Předně je třeba konstatovat, že žalobní námitky se nijak nevztahují k neprovedení změny (aktualizace) v evidenci půdy dotýkající se pozemků parc. č. XK, XL a XM v k. ú. Y (viz shora rekapitulace v bodě 2 a 3). Z toho důvodu se městský soud neprovedením změny dotýkající se uvedených pozemků nezabýval. Proti neprovedení změn souvisejících s těmito pozemky konečně žalobkyně nebrojila ani ve své námitce proti oznámení.
14. Městský soud se zabýval první žalobní námitkou týkající se neprovedení aktualizace v evidenci půdy dotýkající se pozemků parc. č. XE, XF, XG, XH, XI, XJ v k. ú. Y. Stěžejní právní otázkou, kterou musel posoudit, bylo, jaké účinky má zápis pachtu v katastru nemovitostí ve vztahu k právu užívání (resp. požívání) založeného dřívější smlouvou, kteréžto ale nebylo zapsáno do katastru nemovitostí.
15. Podle § 980 odst. 1 občanského zákoníku, je-li do veřejného seznamu zapsáno právo k věci, neomlouvá nikoho neznalost zapsaného údaje. Stanoví-li to právní předpis, zapíše se do veřejného seznamu kromě věcného práva i právo užívání nebo požívání, jakož i omezení rozsahu nebo způsobu užívání nebo požívání věci spoluvlastníky. Podle odst. 2 téhož zákona, je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem. Bylo-li právo k věci z veřejného seznamu vymazáno, má se za to, že neexistuje.
16. Podle § 1763 občanského zákoníku, poskytne-li strana postupně uzavřenými smlouvami různým osobám právo užívat nebo požívat tutéž věc v tutéž dobu, nabývá takové právo osoba, které převodce poskytl věc k užívání nebo požívání nejdříve. Není-li nikdo takový, náleží právo osobě, s níž byla uzavřena smlouva, která nabyla účinnosti jako první.
17. Podle § 3a odst. 1 zákona o zemědělství, evidence využití půdy slouží k ověřování správnosti údajů uvedených v žádosti, jejichž předmětem je dotace podle § 3 odst. 5 písm. a), ke kontrolám plnění podmínek poskytnutí dotace, pro evidenci ekologického zemědělství, pro evidenci ovocných sadů, pro evidenci pěstování geneticky modifikované odrůdy (§ 2i), pro uplatnění nároku na vrácení spotřební daně, pro evidenci pěstování máku setého a konopí a pro evidenci území určeného k řízeným rozlivům povodní. Podle odst. 3 věta první téhož ustanovení, evidence půdy a evidence ekologicky významných prvků je založena na rozdělení území na samostatné půdní bloky představující souvislou plochu zemědělské půdy, případně vodní plochu nebo plochu zalesněné zemědělské půdy, která byla v evidenci půdy vedena jako zemědělská půda. Podle odst. 4 je potom evidenční jednotkou evidence půdy vycházející z půdního bloku díl půdního bloku, který je součástí půdního bloku, o minimální výměře 0,01 ha zahrnující souvislou plochu zemědělsky obhospodařované půdy […].
18. Předně, městský soud souhlasí s žalobkyní, že evidence půdy není veřejným seznamem ve smyslu § 980 odst. 1 občanského zákoníku, jak konstatoval žalovaný v napadeném rozhodnutí. Jak vyplývá z výše citovaného § 3a odst. 1 zákona o zemědělství, tak účelem zřízení evidence půdy, resp. evidence využití půdy, jejíž součástí evidence půdy dle § 3a odst. 2 zákona o zemědělství je, je evidovat údaje mimo jiné o uživatelích půdy pro účely dotací vázaných na zemědělskou půdu, pro účely daňové apod. Účel této evidence je tedy vázán na výkon zemědělské činnosti, nespočívá v obecné evidenci uživatelských právních vztahů k pozemkům. V důsledku tohoto omezeného účelu evidence půdy nelze uvažovat o tom, že by se jednalo o veřejný seznam ve smyslu § 980 odst. 1 občanského zákoníku; osoby, které nevykonávají zemědělskou činnost, resp. nehodlají čerpat výhody spojené se zápisem svého uživatelského vztahu k pozemkům do evidence půdy, nemají žádný důvod svůj uživatelský vztah ke konkrétním pozemkům do evidence půdy zapisovat.
19. Zejména ale platí, jak upozornila žalobkyně, že v evidenci půdy se neevidují práva k věcem, resp. nemovitým věcem, kterými jsou pozemky (§ 498 odst. 1 občanského zákoníku). Podle právní doktríny a rovněž rozhodovací praxe zejména civilních soudů musí určitá evidence k tomu, aby byla veřejným seznamem ve smyslu § 980 občanského zákoníku, splňovat následující podmínky: 1) předmětem evidence musí být věci (v právním slova smyslu), 2) veřejná přístupnost evidence bez omezení, 3) evidence musí být vedena na základě zákona orgánem veřejné moci nebo jinou osobou k tomu zmocněnou zákonem (k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5330/2015, dále Králík, M. in Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, komentář k § 980). Evidence půdy potom nevyhoví již první z uvedených podmínek; jejím předmětem jsou díly půdních bloků (§ 3a odst. 4 zákona o zemědělství). Díly půdních bloků přitom nejsou totožné s pozemky ve smyslu občanského zákoníku (resp. zákona č. 256/2013 Sb., katastrální zákon), mohou např. sestávat z vícero pozemků; kritéria pro jejich vymezení jsou blíže specifikována v § 3a odst. 4 zákona o zemědělství. V evidenci půdy jsou tedy veškeré údaje (včetně uživatelských vztahů) evidovány ve vztahu k dílům půdních bloků, nikoliv k pozemkům (srov. § 3a odst. 5 zákona o zemědělství a rovněž § 1 nařízení vlády č. 307/2014 Sb., o stanovení podrobností evidence využití půdy podle uživatelských vztahů). Skutečnost, že webová aplikace evidence půdy obsahuje i údaje ve vztahu k jednotlivým pozemkům (parcelám) a nabízí propojení na údaje vedené v katastru nemovitostí, nic nemění na tom, že se nejedná o zákonem (prováděcím předpisem) předpokládaný předmět evidence (resp. její uvedenými předpisy vymezený obsah).
20. Lze tedy shrnout, že evidence půdy, resp. evidence využití půdy není veřejným seznamem ve smyslu § 980 občanského zákoníku. Tento dílčí závěr – jak přiléhavě uvedl žalovaný ve vyjádření k žalobě – ale není pro posouzení věci rozhodující. Rozhodující je posouzení toho, který ze vzájemně si konkurujících právních titulů k užívání předmětných pozemků (právní titul žalobkyně a právní titul osoby zúčastněné na řízení) má přednost, jinými slovy, komu svědčí právo užívání (požívání) předmětných pozemků. Žalobkyně se přitom na podkladě § 980 odst. 2 občanského zákoníku dovolává přednosti svého právního titulu, kterým je podpachtovní smlouva uzavřená s pachtýřem předmětných pozemků spol. JBF, a.s., jejíž pacht je zapsán v katastru nemovitostí.
21. S takovým právním náhledem se městský soud neztotožňuje. Ust. § 980 odst. 2 občanského zákoníku nezakládá absolutní právo přednosti zapsaného práva, ale pouze vyvratitelnou právní domněnku souladu zápisu ve veřejném seznamu se stavem skutečným (to vyplývá z užití spojení „má se za to“, které standardně v legislativních textech vyjadřuje právě vyvratitelnou domněnku). Pokud tedy osoba, která se v řízení dovolává toho, že skutečný stav neodpovídá zápisu ve veřejném seznamu (v katastru nemovitostí), toto své tvrzení prokáže, potom účinky domněnky dle § 980 odst. 2 občanského zákoníku pominou (k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2677/2018). Řízení o provedení aktualizace v registru půdy přitom není pouze mechanickým správně-právním postupem, ve kterém by nebyl prostor k tomu vést dokazování. Naopak, § 3g odst. 2 zákona o zemědělství předpokládá, že dokazování stran rozhodných skutečností (zejména existence právního titulu užívání půdy) bude vedeno; v tomto ohledu odkazuje na úpravu dokazování ve sporném řízení správním v § 141 odst. 4 správního řádu. Městský soud tedy nemohl přisvědčit žalobkyni ani v tom, že vyvrátit domněnku zakotvenou v § 980 odst. 2 občanského zákoníku by osoba zúčastněná na řízení mohla pouze v občanském soudním řízení, resp. že v řízení o aktualizaci evidence půdy k tomu není prostor (a je třeba vycházet ze stavu zapsaného v katastru nemovitostí). K tomu obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 7. 2015, č. j. 3 As 187/2014-37, ve kterém uvedený soud dospěl k závěru o analogické aplikaci § 57 správního řádu, který upravuje problematiku předběžných otázek ve správním řízení. Konkrétně dospěl k závěru, že žalovaný „byl v řízení o aktualizaci evidence půdy povinen samostatně posoudit, zda stěžovateli svědčí právní titul užívání půdy. Tuto otázku však neřešil proto, aby autoritativně rozhodl o právech a povinnostech subjektů nájemního vztahu, ale právě proto, aby mohl v rámci své kompetence provést případnou aktualizaci evidence. Jeho úvahu o trvání nájemního vztahu byl následně povinen přezkoumat i správní soud při přezkumu správního rozhodnutí. Konečné rozhodnutí uvedeného soukromoprávního sporu pak náleží do pravomoci civilního soudu, jehož rozsudkem by byl správní orgán analogicky dle § 57 odst. 3 správního řádu vázán. Rozhodnutí civilního soudu tedy může případně vést k další aktualizaci evidence zemědělské půdy.“ (obdobně z poslední doby např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2026, č. j. 6 As 144/2025-38).
22. Žalobkyně přitom ve vztahu k výše uvedeným pozemkům v k. ú. Y nevznesla žádné námitky stran existence právního titulu k užívání předmětných pozemků svědčícího osobě zúčastněné na řízení. Nijak tedy nebyl zpochybněn závěr správních orgánů, že jak žalobkyně, tak osoba zúčastněná na řízení disponují platným právním titulem k jejich užívání. Pokud jde o posouzení střetu těchto právních titulů, tak správní orgány na podkladě § 1763 občanského zákoníku dospěly k závěru o přednosti právního titulu osoby zúčastněné na řízení, neboť se jedná o právní titul starší; právo užívat uvedené pozemky má tedy osoba zúčastněná na řízení a nikoliv žalobkyně. Vzhledem k tomu, že žalobní námitku směřující proti tomuto právnímu hodnocení shledal městský soud nedůvodnou, uzavírá, že žaloba je v části týkající se pozemků v k. ú. Y nedůvodná.
23. Dále se městský soud zabýval druhou žalobní námitkou týkající se neprovedení aktualizace v evidenci půdy dotýkající se pozemků parc. č. XA, XB, XC, XD v k. ú. X. Správní orgány svůj závěr, že žalobkyně nemá právo užívat uvedené pozemky založily na dvou samostatných důvodech. Předně konstatovaly, že smlouva o zemědělském pachtu ze dne 1. 5. 2025, o kterou žalobkyně právo uvedené pozemky užívat (resp. požívat) opírá, je absolutně neplatná pro rozpor s § 13 zákona o obchodních korporacích. Vedle toho – fakticky pro případ, že by nebyl dán předchozí důvod – správní orgány rovněž posoudily střet právního titulu osoby zúčastněné na řízení a (podle žalovaného) absolutně neplatného právního titulu žalobkyně, přičemž dospěly rovněž s odkazem na § 1763 občanského zákoníku k závěru, že právo užívat uvedené pozemky by beztak měla osoba zúčastněná na řízení. Žalobkyně přitom v žalobě zpochybnila oba uvedené důvody.
24. Podle § 13 zákona o obchodních korporacích, smlouva uzavřená mezi jednočlennou společností zastoupenou jediným společníkem a tímto společníkem vyžaduje písemnou formu s úředně ověřenými podpisy. To neplatí, je-li taková smlouva uzavřena v rámci běžného obchodního styku a za podmínek v něm obvyklých.
25. Městský soud k prvnímu důvodu, na němž je založeno napadené rozhodnutí, resp. oznámení, konstatuje nepřezkoumatelnost závěru správních orgánů o aplikaci § 13 zákona o obchodních korporací. Správní orgány předně pochybily v tom, že se vůbec nezabývaly aplikací druhé věty uvedeného ustanovení, která z pravidla zakotveného v jeho větě první, činí výjimku. Fond dokonce druhou větu § 13 zákona o obchodních korporacích ani necituje v rekapitulaci právního základu posouzení platnosti smlouvy o zemědělském pachtu ze dne 1. 5. 2025; to vypovídá o tom, že příslušné pravidlo vůbec nevzal do úvahy. Je sice pravda, že okolnost, zda uvedená smlouva byla uzavřena v rámci běžného obchodního styku, měla tvrdit a prokazovat zejména žalobkyně (obzvláště v případě, který není na první pohled zřejmý, ale „běžnost“ v rámci obchodního styku by vyplývala z podrobnější analýzy povahy a rozsahu činnosti žalobkyně; k tomu např. Havel, B. in Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, komentář k § 13). Tato okolnost ale nezbavovala správní orgány povinnosti se danou otázkou zabývat (nastolit ji) a případně dát žalobkyni prostor k tomu vznést v tomto ohledu relevantní tvrzení. Vedle toho městský soud doplňuje, že z Fondem citovaného rozsudku velkého senátu občanského a obchodněprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 31 Icdo 36/2020, vyplývá, že nedodržení pravidla právního jednání dle § 13 věta první zákona o obchodních korporacích nemusí automaticky vést k (absolutní) neplatnosti (ve smyslu § 588 občanského zákoníku). Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku konstatoval následující (body 53, 55 a 56): „Současně platí, že i v případě nedodržení požadavku stanoveného § 13 z. o. k. je nutné vždy posuzovat, zda s ohledem na okolnosti konkrétního případu nebyl naplněn smysl a účel právní normy v tomto ustanovení obsažené přesto, že jednající společník nedodržel postup podle označeného ustanovení […]. Řečené platí i tehdy, kdy sice společník svým jednáním smysl a účel § 13 z. o. k. nenaplnil, nicméně s ohledem na okolnosti konkrétní věci není pochyb ani o obsahu posuzovaného právního jednání, ani o tom, že a kdy bylo učiněno (a že následně nedošlo k „úpravě“ obsahu či data jediným společníkem); ani v tomto případě totiž nedochází k ohrožení práv či oprávněných zájmů třetích osob a tudíž ani k narušení veřejného pořádku. Uzavřel-li odvolací soud bez dalšího, že posuzované právní jednání (zápočet vzájemných pohledávek) je neplatné podle § 588 věty první o. z., aniž by posoudil, zda s ohledem na okolnosti projednávané věci nelze považovat za jednoznačné, zda, kdy a jaké právní jednání (započtení) společnost a žalovaný v projednávané věci učinili (a že následně nedošlo k „úpravě“ jeho obsahu či data), je jeho právní závěr o neplatnosti započtení předčasný.“ Správní orgány se tak měly zabývat tím, zda postupem žalobkyně skutečně došlo k narušení veřejného pořádku, nikoliv automaticky z nedodržení zákonného pravidla zakotveného v § 13 zákona o obchodních korporacích dovodit absolutní neplatnost smlouvy o zemědělském pachtu ze dne 1. 5. 2025.
26. Lze tedy uzavřít, že první důvod, o který správní orgány opřely svůj závěr o tom, že žalobkyni nesvědčí užívací (resp. požívací) právo k uvedeným pozemkům nacházejícím se v k. ú. X bez dalšího neobstojí. Správní orgány se měly zejména zabývat aplikací výjimky dle věty druhé § 13 zákona o obchodních korporacích, dále se měly podrobněji zabývat tím, zda skutečnost, že podpisy na smlouvě o zemědělském pachtu ze dne 1. 5. 2025 nebyly úředně ověřeny, představuje – v daném konkrétním případě – narušení veřejného pořádku. Toto pochybení správních orgánů ale samo o sobě nemůže vést k závěru o nezákonnosti napadeného rozhodnutí. To bylo totiž založeno – ve vztahu k pozemkům v k. ú. X – ještě na druhém samostatném důvodu, a sice že právo užívat uvedené pozemky svědčí osobě zúčastněné na řízení. Dále se proto městský soud zabýval právě jím.
27. Městský soud předně nemohl přisvědčit žalobkyni v tom, že skutečnost, že pozdější vlastníci uvedených pozemků (právní nástupci původního vlastníka L. R., který je pronajal osobě zúčastněné na řízení), tedy Ing. D. Š. a P. Š. v právních jednáních, kterými zcizili své vlastnické právo k uvedeným pozemkům (darovací smlouva ze dne 9. 5. 2024 a směnná smlouva ze dne 6. 3. 2025), deklarovali, že na těchto pozemcích neváznou žádné nájemní vztahy, je důkazem o neexistenci takového nájemního (pachtovního vztahu). Jak přiléhavě uvedl žalovaný, jedná se o prohlášení, které má právní význam mezi stranami příslušné smlouvy, nijak ale nemůže zasahovat do práv třetích osob. Sama taková smluvní deklarace tedy nemůže být dostatečným důkazem o neexistenci nájemního vztahu. V této souvislosti soud zdůrazňuje, že podle § 2221 odst. 1 občanského zákoníku při změně vlastnictví přechází práva i povinnosti z nájmu na nového vlastníka (to platí rovněž pro smlouvu o pachtu – viz § 2341 občanského zákoníku). Ani skutečnost, že nový vlastník neměl o existenci nájemního (pachtovního) vztahu vědomost, tedy není na překážku jeho dalšího trvání.
28. Žalobkyně dále zpochybnila samotný právní titul, na jehož základě mělo osobě zúčastněné na řízení svědčit právo užívat (požívat) uvedené pozemky. Žalobkyně totiž již v námitce proti oznámení zpochybnila pravost podpisu L. R. na dodatku č. 1 ze dne 30. 10. 2017 ke smlouvě. Žalovaný přitom ve svém vyjádření uvedl, že tato námitka není důvodná, neboť žalobkyně nepředložila žádný podklad (např. znalecký posudek, rozhodnutí soudu), který by o nepravosti podpisu na dodatku č. 1 vypovídal; správní orgány v řízení o aktualizaci evidence půdy potom nejsou povinny vést specializované dokazování stran pravosti listin, které má své místo v občanském soudním řízení. Tento dílčí závěr žalovaného nicméně neobstojí. Dodatek č. 1 ze dne 30. 10. 2017 ke smlouvě o nájmu a pronájmu pozemků ze dne 1. 10. 2007 (oba dokumenty byly uzavřeny mezi L. R. a osobou zúčastněnou na řízení) je totiž tzv. soukromou listinou, jejíž pravost je povinen zásadně prokazovat ten, kdo se jí dovolává, tedy v nynějším případě osoba zúčastněná na řízení (viz § 565 občanského zákoníku). Je-li pravost takové listiny relevantně zpochybněna (což se v nynějším řízení stalo, neboť žalobkyně poukázala na zásadní rozdíl v podobě podpisu L. R.), potom z ní správní orgány nemohly vycházet, ledaže by její pravost byla v řízení prokázána (typicky znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, ale případně i dalšími důkazy, např. svědeckou výpovědí); k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1110/2019, a tam citovaná judikatura. Nelze přitom souhlasit s žalovaným, že v řízení podle § 3g zákona o zemědělství není pro dokazování pravosti listin místo. Jestliže je v tomto řízení možné provádět důkaz listinou, potom nelze připustit takový výklad, že by nebylo možné pravost takové listiny zpochybnit a následně vést stran této skutečnosti dokazování. Výklad zastávaný žalovaným by totiž vedl k závěru, že kdokoliv předloží v řízení podle § 3g zákona o zemědělství jakoukoliv listinu, tak je správní orgán povinen z ní vycházet jako z listiny pravé. Taková konstrukce by ale otevírala dveře podvodům a konečně byla v rozporu s principy dokazování (jedné straně by umožnila předložit důkazní prostředek – listinu, druhé straně by ale neumožňovala tento důkaz zpochybnit).
29. I přes právě uvedené ale nelze učinit závěr o nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Žalovaný se v něm totiž s uvedenou námitkou vypořádal tak, že i pokud by podpis na dodatku č. 1 ze dne 30. 10. 2017 nebyl pravý (a tedy tento dodatek nebyl ve skutečnosti vůbec uzavřen), tak by trvání nájemního (pachtovního) vztahu bylo nutné dovodit ze samotné smlouvy o nájmu a pronájmu pozemků ze dne 1. 10. 2007 (str. 8 napadeného rozhodnutí). Uvedená smlouva totiž obsahovala klauzuli o přeměně závazku z ní vyplývajícího na závazek na dobu neurčitou v případě, že jej jedna ze smluvních stran nevypoví (čl. II odst. 2 smlouvy – viz rekapitulace jejího obsahu na str. 5 oznámení). Výpověď smlouvy přitom nebyla v řízení tvrzena ani prokázána. Proti tomuto závěru přitom žalobkyně nevznesla v žalobě relevantní námitku. Žalobkyně pouze polemizovala nad tím, že by osoba zúčastněná na řízení neměla motivaci k uzavření dodatku č. 1 za předpokladu, že by ze samotné smlouvy plynul automatismus přeměny původního závazku na dobu určitou na závazek na dobu neurčitou. Takováto námitka je ale spekulativní (spekuluje nad motivací jedné ze smluvních stran, aniž by brala v potaz chování druhé smluvní strany – L. R.) a ve výsledku nezpůsobilá zpochybnit uvedený závěr žalovaného.
30. Ve výsledku tedy městský soud – byť nemohl argumentaci žalovaného přitakat beze zbytku – dospěl k závěru, že žalobkyně relevantně nezpochybnila závěr o tom, že právo nájmu (pachtu) ve vztahu k pozemkům v k. ú. X svědčí osobě zúčastněné na řízení. Ani ve vztahu k těmto pozemkům tedy není napadené rozhodnutí nezákonné.
IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
31. Vzhledem k tomu, že městský soud neshledal ve vztahu k výše uvedeným pozemkům v k. ú. Y žalobní námitku důvodnou a ve vztahu k pozemkům v k. ú. X dospěl k závěru o tom, že obstojí jeden ze dvou samostatných důvodů, o které žalovaný opřel napadené rozhodnutí, žalobu v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
32. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 ve spojení s odst. 7 s. ř. s. Ve věci úspěšnému žalovanému nevznikly náklady řízení nad rámec běžného výkonu úřední činnosti. Proto mu soud jejich náhradu nepřiznal. O nákladech osoby zúčastněné na řízení rozhodl městský soud podle § 60 odst. 5 s. ř. s. Soud osobě zúčastněné na řízení neuložil žádnou povinnost, současně osobě zúčastněné na řízení neplynulo z napadeného rozhodnutí žádné právo.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 25. srpna 2026
JUDr. Ludmila Sandnerová
předsedkyně senátu