Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 A 71/2023 - 68

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Karla Černína, Ph.D., a Mgr. Jana Čížka ve věci

žalobce: M. P.

zastoupen advokátem Mgr. Vladimírem Partlem

sídlem Kopečná 11, Brno

proti

žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje

sídlem Žerotínovo náměstí 3, Brno

za účasti: město Bučovice

sídlem Jiráskova 502, Bučovice

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 6. 2023, č. j. JMK 88483/2023

takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 12. 6. 2023, č. j. JMK 88483/2023, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15 342 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Vladimíra Partla, advokáta.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Stavební úřad usnesením ze dne 21. 11. 2022 zastavil podle řízení o žádosti žalobce ze dne 26. 5. 2021 o dodatečné povolení stavby pro neodstranění vad žádosti. Žalovaný však v napadeném rozhodnutí dovodil, že žádost žalobce byla zjevně právně nepřípustná ve smyslu , neboť byla podána po uplynutí třicetidenní lhůty podle stavebního zákona. Tuto lhůtu považoval s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2023, č. j. -42, za procesní lhůtu propadnou. Krajský soud předchozím rozsudkem zrušil žalobou napadené rozhodnutí žalovaného s tím, že citovaná lhůta nemůže být v dané věci vykládána jako lhůta propadná (viz rozsudek ze dne 30. 4. 2025, č. j. -36).

2. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 9. 4. 2026, č. j. -27, zrušil předchozí rozsudek krajského soudu, neboť krajský soud překročil meze žalobních bodů, když napadené rozhodnutí zrušil pro nesprávné právní posouzení charakteru této lhůty. Nejvyšší správní soud výslovně uvedl, že žalobce v žalobě ani v replice nerozporoval výklad žalovaného, podle něhož jde o lhůtu propadnou. Jádro žalobní argumentace spočívalo v tom, že tento výklad neměl být na věc žalobce aplikován z důvodu ochrany jeho legitimního očekávání.

3. Krajský soud je právním názorem Nejvyššího správního soudu vázán. V dalším řízení proto přezkoumává napadené rozhodnutí pouze v rozsahu řádně uplatněných žalobních bodů. Posuzuje tedy důvodnost žalobní námitky, podle níž žalovaný porušil legitimní očekávání žalobce ohledně platnosti právního názoru vysloveného v prvním zrušujícím rozhodnutí o odvolání. V něm žalovaný vyšel z názoru, že stavební zákon s případným marným uplynutím třicetidenní lhůty podle § 129 odst. 2 výslovně nespojuje právní důsledky, a že stavební úřad měl žádost žalobce projednat, neboť byla podána před vydáním rozhodnutí o nařízení odstranění stavby.

II. Stanoviska účastníků

4. Žalobce namítá, že žalovaný porušil jeho legitimní očekávání. Podle žalobce bylo podstatné, že stavební úřad po podání žádosti nepostupoval tak, jako by šlo o žádost zjevně právně nepřípustnou z důvodu opožděnosti. Žalobce poukazoval na to, že žalovaný v prvním odvolacím řízení zrušil rozhodnutí stavebního úřadu o zastavení řízení a věc vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný v tomto zrušujícím rozhodnutí (ze dne 29. 11. 2021, č. j. JMK 168976/2021) konstatoval, že stavební úřad měl žádost žalobce věcně projednat s tím, že stavební zákon s případným marným uplynutím lhůty k podání žádosti o dodatečné stavební povolení nespojuje právní důsledky.

5. Žalobce dále namítal, že žalovaný změnil svůj předchozí právní názor až v druhém (nynější žalobou napadeném) odvolacím rozhodnutí a učinil tak s odkazem na judikaturu vydanou po podání žádosti a v průběhu dosud neukončeného správního řízení. Podle žalobce je takový postup v rozporu s principem důvěry v právo, s legitimním očekáváním určitého procesního postupu a s koncepcí omezené judikaturní retrospektivity. Žalobce namítal, že výklad o propadnosti uvedené lhůty neměl být v jeho konkrétní věci použit způsobem, který popírá předchozí procesní postup správních orgánů.

6. Žalobce rovněž poukazoval na to, že stavební úřad po prvním zrušujícím rozhodnutí v řízení pokračoval. Stavební úřad jej vyzval k odstranění vad a nedostatků žádosti ve lhůtě do 31. 3. 2022, kterou k žádostem žalobce postupně prodloužil do 31. 10. 2022. Žalobce na výzvu reagoval doložením projektové dokumentace, avšak podle stavebního úřadu neodstranil další podstatné vady žádosti bránící pokračování v řízení.

7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě poukazoval na novou judikaturu správních soudů hodnotící třicetidenní lhůtu stanovenou v § 129 odst. 2 stavebního zákona jako lhůtu propadnou. V řízení o kasační stížnosti proti předchozímu rozsudku krajského soudu žalovaný setrval na názoru, že řízení o dodatečném povolení stavby nemělo být v případě žalobce vůbec vedeno z důvodu uplynutí třicetidenní lhůty pro podání žádosti. Zdůrazňoval veřejný zájem na omezení trvání nelegální stavby a závěr, že stavebník má při snaze o dodatečné povolení nepovolené stavby postupovat aktivně.

III. Posouzení věci krajským soudem

8. Krajský soud neposuzuje, zda je třicetidenní lhůta podle § 129 odst. 2 stavebního zákona obecně propadná. Tento postup odpovídá závaznému právnímu názoru Nejvyššího správního soudu. Ten v rozsudku ze dne 9. 4. 2026, č. j. -27 uvedl, že krajský soud nemusel vyřešit otázku charakteru lhůty podle § 129 odst. 2 stavebního zákona jako předběžnou otázku pro účely posouzení žalobní argumentace. Ta totiž směřovala pouze proti aplikaci právního názoru žalovaného o propadnosti lhůty na věc žalobce z důvodu ochrany jeho legitimního očekávání.

9. Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2026, č. j. -101, byla rozšířenému senátu ve věci vedené jako RS 3/2026 postoupena otázka, zda má zmeškání třicetidenní lhůty podle stavebního zákona za následek, že řízení o žádosti o dodatečné stavební povolení nelze vést a musí být zastaveno podle jako řízení o žádosti zjevně právně nepřípustné. Výsledek případného sjednocení judikatury k obecné povaze třicetidenní lhůty však není pro rozhodnutí o nynější žalobě nezbytný. Soud může i při výkladu pro žalobce méně příznivém (který žalovaný v napadeném rozhodnutí použil) posoudit, zda žalovaný dostatečně vysvětlil odklon od procesního rámce, který v téže věci vyplýval z jeho předchozího zrušujícího rozhodnutí a z následného postupu stavebního úřadu.

10. Soud řízení do doby vyřešení postoupené otázky nepřerušuje, neboť rozhodující pro nynější rozsudek není obecná povaha lhůty, nýbrž to, zda žalovaný při jejím výkladu v této individuální věci vypořádal procesní očekávání, kterého se žalobce dovolává.

11. Ze správního spisu vyplývají následující skutečnosti. Stavební úřad zahájil (na základě oznámení ze dne 19. 8. 2020) řízení o odstranění stavby na pozemku parc. č. st. X, KN X v katastrálním území Č. Účastníkem řízení označil žalobce a osobu zúčastněnou na řízení. Součástí oznámení bylo poučení o možnosti vlastníka nebo stavebníka podat podle § 129 odst. 2 stavebního zákona ve lhůtě 30 dnů od zahájení řízení žádost o dodatečné povolení stavby. Oznámení bylo žalobci doručeno dne 3. 9. 2020.

12. Sdělením ze dne 12. 11. 2020 stavební úřad žalobce upozornil, že dosud nepodal žádost o vydání dodatečného stavebního povolení, a že pokud tuto žádost obratem nepodá, nezbude stavebnímu úřadu než nařídit odstranění stavby. Toto sdělení bylo vydáno až po uplynutí třicetidenní lhůty. Jeho obsah mohl objektivně podporovat představu, že stavební úřad s podáním žádosti o dodatečné povolení stavby i po uplynutí třicetidenní lhůty ještě procesně počítá.

13. Oznámením ze dne 30. 4. 2021 rozhodl stavební úřad o pokračování řízení o odstranění stavby a současně nařídil ústní jednání spojené s ohledáním na místě na den 21. 5. 2021. Při ohledání bylo ujasněno označení stavby jako betonové oplocení. Dne 26. 5. 2021 žalobce doručil stavebnímu úřadu žádost o dodatečné povolení stavby. Tato žádost neobsahovala popis a účel stavby.

14. Stavební úřad usnesením ze dne 4. 8. 2021 řízení o žádosti zastavil podle . Konstatoval, že žádost se stala bezpředmětnou, neboť ji stavebník nepodal v řádné lhůtě a nijak nereagoval na upozornění stavebního úřadu. Z toho stavební úřad dovodil, že v řízení o odstranění stavby mu nezbývá než nařídit její odstranění.

15. Žalobce proti tomuto usnesení podal odvolání. Žalovaný následně prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil stavebnímu úřadu k dalšímu řízení rozhodnutím ze dne 29. 11. 2021, č. j. JMK 168976/2021. Žalovaný konstatoval, že stavební úřad měl žádost žalobce věcně projednat, neboť byla podána před vydáním rozhodnutí o nařízení odstranění stavby. Žalovaný v tomto prvním zrušujícím rozhodnutí vycházel z právního názoru, že by uplynutí třicetidenní lhůty pro podání žádosti o dodatečné povolení stavby nebylo spojeno s takovými negativními důsledky, pro které by bylo třeba řízení zastavit. Konstatoval, že stavební zákon s případným marným uplynutím třicetidenní lhůty výslovně nespojuje právní důsledky.

16. Po vrácení věci stavební úřad v řízení o žádosti pokračoval. Vyzval žalobce k odstranění vad a nedostatků žádosti ve lhůtě do 31. 3. 2022 a tuto lhůtu k žádostem žalobce postupně prodloužil do 31. 10. 2022. Usnesením ze dne 21. 11. 2022, č. j. MUB/OSÚ-70480/2022 gal řízení o žádosti opět zastavil, tentokrát podle . Uvedl, že žalobce na výzvu reagoval pouze doložením projektové dokumentace, avšak neodstranil další podstatné vady žádosti, které bránily pokračování v řízení.

17. Proti usnesení stavebního úřadu ze dne 21. 11. 2022 podal žalobce další odvolání. Žalovaný poté napadeným rozhodnutím ze dne 12. 6. 2023 změnil právní důvod zastavení řízení. Namísto aplikace dovodil zjevnou právní nepřípustnost žádosti podle , a to z důvodu opožděného podání žádosti po uplynutí třicetidenní lhůty podle stavebního zákona.

18. K žalobní námitce uvádí soud následující. Legitimní očekávání nemusí směřovat pouze k meritornímu výsledku řízení. Za výjimečných okolností může být chráněna i důvěra účastníka v konkrétní procesní rámec, který správní orgán svým určitým a autoritativním postupem vytvořil. V nynější věci je rozhodné, zda první zrušující odvolací rozhodnutí žalovaného (a v něm vyslovený právní názor) a následný postup stavebního úřadu mohly u žalobce vyvolat procesní očekávání, že případný pozdější odklon od tohoto právního názoru a navazujícího procesního postupu bude individuálně vysvětlen.

19. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2017, č. j. -54 plyne, že legitimní očekávání může být chráněno jen za splnění přísných podmínek. Významné je zejména to, zda správní orgán postupoval určitě, individualizovaně a v zákonem předvídané formě, zda jeho postup nebyl zjevně v rozporu se zákonem nebo jednoznačnou judikaturou, zda adresát na něj mohl důvodně spoléhat, zda jej nevyvolal nepoctivým jednáním a zda ochrana takové důvěry neustoupí silnějšímu veřejnému zájmu.

20. Žalobce nevychází pouze z neformálního sdělení nebo obecné správní praxe. Dovolává se především toho, že v jeho věci bylo vydáno zrušující odvolací rozhodnutí, po němž stavební úřad v řízení dále pokračoval. Takové rozhodnutí mělo zvláštní význam přinejmenším pro další postup stavebního úřadu, který byl právním názorem odvolacího orgánu v rozsahu zrušovacího rozhodnutí vázán.

21. První zrušující odvolací rozhodnutí žalovaného nelze charakterizovat jako pouhé mlčení k otázce třicetidenní lhůty. Žalovaný v něm výslovně zaujal právní názor, že stavební zákon s případným marným uplynutím této lhůty nespojuje výslovné právní důsledky. Z tohoto názoru dovodil, že stavební úřad měl žádost žalobce projednat, neboť byla podána před vydáním rozhodnutí o nařízení odstranění stavby. Právě tento výslovný právní názor žalovaného je v nynější věci rozhodný pro posouzení, zda mohl být později opuštěn pouze s odkazem na novou judikaturu, aniž by žalovaný individuálně poměřil důvěru žalobce s požadavkem legality a veřejným zájmem.

22. Význam prvního zrušujícího odvolacího rozhodnutí nespočívá v tom, že by žalobci založilo nárok na dodatečné povolení stavby, ale v tom, že žalovaný v téže věci zrušil rozhodnutí o zastavení řízení založené na opožděnosti žádosti a výslovně uvedl právní důvod, pro který měla být žádost projednána. Následný postup stavebního úřadu tento procesní rámec dále posílil, neboť stavební úřad žalobce vyzýval k odstranění vad žádosti, prodlužoval mu lhůty, a nakonec řízení zastavil nikoli z důvodu opožděnosti žádosti, ale pro neodstranění jejích vad.

23. Žalobci tím nevzniklo legitimní očekávání ve smyslu dodatečného povolení stavby, bezvadnosti žádosti ani obecné nepropadnosti třicetidenní lhůty. Vzniklo mu však procesní očekávání, že žalovaný při odklonu od svého vlastního dřívějšího právního názoru individuálně vysvětlí, proč má zásada legality a pozdější judikatura převážit nad důvěrou, kterou mohl vyvolat předchozí autoritativní postup žalovaného a na něj navazující postup stavebního úřadu.

24. Sdělení stavebního úřadu ze dne 12. 11. 2020, č. j. MUB/OSÚ-31846/2020 gal (viz odst. 16 shora) bylo vydáno po uplynutí třicetidenní lhůty od zahájení řízení o odstranění stavby. Stavební úřad v něm žalobce upozornil, že dosud nepodal žádost o vydání dodatečného stavebního povolení, a že pokud tuto žádost obratem nepodá, nezbude stavebnímu úřadu než nařídit odstranění stavby.

25. Toto sdělení samo o sobě nemohlo založit silné legitimní očekávání, že žádost podaná kdykoli po uplynutí lhůty bude bez dalšího věcně projednána. Bylo vydáno v řízení o odstranění stavby a žalobce na ně reagoval až s časovým odstupem, neboť žádost podal dne 26. 5. 2021. Sdělení však tvoří součást procesního kontextu věci. Bylo vydáno až po uplynutí třicetidenní lhůty a jeho obsah mohl podporovat představu, že stavební úřad s možností podání žádosti po uplynutí této lhůty stále počítá.

26. Silnější význam pro posouzení procesní důvěry žalobce má souhrn sdělení stavebního úřadu ze dne 12. 11. 2020, prvního zrušujícího odvolacího rozhodnutí žalovaného a následného postupu stavebního úřadu. Sdělení stavebního úřadu samo o sobě mělo pouze omezený význam. První zrušující odvolací rozhodnutí však již obsahovalo výslovný právní názor žalovaného, podle něhož stavební zákon s marným uplynutím třicetidenní lhůty výslovně nespojuje právní důsledky a žádost podaná před vydáním rozhodnutí o nařízení odstranění stavby měla být projednána. Stavební úřad následně v řízení pokračoval způsobem odpovídajícím tomuto právnímu názoru a řešil vady žádosti.

27. Oznámení o zahájení řízení o odstranění stavby bylo žalobci doručeno dne 3. 9. 2020, třicetidenní lhůta uplynula dne 4. 10. 2020, avšak žalobce žádost o dodatečné povolení stavby podal až dne 26. 5. 2021. Učinil tak až po sdělení stavebního úřadu ze dne 12. 11. 2020, po oznámení ze dne 30. 4. 2021 o pokračování řízení o odstranění stavby a po ústním jednání spojeném s ohledáním na místě dne 21. 5. 2021. Žádost neobsahovala popis a účel stavby. Tyto okolnosti oslabují intenzitu ochrany důvěry, jíž se žalobce dovolává, a je třeba je vážit v jeho neprospěch.

28. Ze spisu však neplyne, že by žalobce první zrušující odvolací rozhodnutí vyvolal nepravdivými, nesprávnými či podstatně neúplnými údaji nebo jiným nepoctivým jednáním. Skutečnosti týkající se opožděnosti žádosti, průběhu řízení o odstranění stavby a vad žádosti byly správním orgánům známy již před vydáním prvního zrušujícího rozhodnutí nebo vyplývaly ze správního spisu. Samotné prodlení a neúplnost žádosti proto nevedou k závěru, že žalobce procesní postup správních orgánů nepoctivě vyvolal.

29. Legitimní očekávání nemůže vzniknout z právního názoru nebo procesního postupu, který je zjevně v rozporu se zákonem nebo jednoznačnou judikaturou. Soud proto neposuzuje správnost dřívějšího právního názoru žalovaného ani obecnou povahu třicetidenní lhůty. Posuzuje pouze to, zda byl dřívější právní názor žalovaného v době svého vyslovení zjevně neobhajitelný.

30. První zrušující odvolací rozhodnutí žalovaného bylo vydáno dne 29. 11. 2021. Pro posouzení zjevné neobhajitelnosti tehdejšího právního názoru žalovaného je proto rozhodný stav právní úpravy a judikatury právě k tomuto dni. K uvedenému datu bylo z judikatury Nejvyššího správního soudu zřejmé, že pouze žádost podaná ve lhůtě 30 dnů od zahájení řízení o odstranění stavby zakládá podle § 129 odst. 2 stavebního zákona povinnost stavebního úřadu přerušit řízení o odstranění stavby a vést řízení o dodatečném povolení. Opožděná nebo opakovaná žádost tento obligatorní účinek neměla a sama o sobě nemohla bránit pokračování v řízení o odstranění stavby.

31. K témuž datu však judikatura neposkytovala jednoznačný závěr, že každá žádost podaná po uplynutí třicetidenní lhůty je vždy zjevně právně nepřípustná a že řízení o ní musí být bez dalšího zastaveno. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 5. 2020, č. j. -41, připouštěl možnost fakultativního přerušení řízení o odstranění stavby podle , pokud by řízení o dodatečném povolení představovalo skutečnou předběžnou otázku. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2021, č. j. -54, na tento přístup navazoval v tom, že opožděná žádost nezakládá povinnost přerušit řízení podle stavebního zákona, nikoli však v tom, že by výslovně dovodil bezvýjimečnou procesní nepřípustnost každé opožděné žádosti.

32. Dřívější právní názor žalovaného, podle něhož stavební zákon s marným uplynutím třicetidenní lhůty výslovně nespojuje právní důsledky bránící projednání žádosti podané před vydáním rozhodnutí o nařízení odstranění stavby, proto nebyl ke dni 29. 11. 2021 zjevně neobhajitelný.

33. Pozdější judikaturní vývoj tento závěr podporuje pouze nepřímo, neboť ukazuje, že otázka účinků zmeškání třicetidenní lhůty zůstala v rozhodovací praxi sporná i po vydání prvního zrušujícího odvolacího rozhodnutí žalovaného. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2024, č. j. -45, zopakoval závěry o propadném charakteru lhůty podle § 129 odst. 2 stavebního zákona. Naproti tomu rozhodnutí čtvrtého senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2023, č. j. -36, a ze dne 17. 1. 2024, č. j. -19, směřovala k odlišnému posouzení účinků opožděné žádosti o dodatečné povolení stavby. Existenci judikaturního rozporu potvrzuje i skutečnost, že evidence rozšířeného senátu NSS uvádí v předložené věci RS 3/2026 jako relevantní právě rozhodnutí , , a .

34. Judikaturní rozpor nemůže být v nynější věci použit k tomu, aby krajský soud sám rozhodl obecnou otázku povahy lhůty. To mu závazný právní názor Nejvyššího správního soudu vyplývající z rozsudku ze dne 9. 4. 2026, č. j. – 27, neumožňuje, neboť žalobce tuto otázku jako žalobní bod neučinil předmětem soudního přezkumu. Rozpor v judikatuře má v nynější věci pouze podpůrný význam. Ukazuje, že otázka účinků zmeškání třicetidenní lhůty nebyla v rozhodovací praxi jednoznačná. To podporuje závěr, že dřívější právní názor žalovaného, podle něhož stavební zákon s marným uplynutím lhůty výslovně nespojuje právní důsledky a žádost podaná před nařízením odstranění stavby má být projednána, nebyl zjevně neobhajitelný.

35. Rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. -42, který vyjádřil přísnější závěr o propadnosti třicetidenní lhůty, však sám o sobě neřeší otázku, zda správní orgán v individuální věci může pozdější judikaturu použít bez vypořádání vlastního předchozího právního názoru, který v téže věci autoritativně vyslovil a podle něhož správní orgán prvního stupně následně postupoval. Je třeba rozlišovat mezi nepřípustným očekáváním, že protiprávní stav bude legalizován, a omezeným procesním očekáváním, že správní orgán svůj pozdější odklon od vlastního dřívějšího právního názoru individuálně vysvětlí.

36. Ani skutečnost, že žalobce věděl o nepovolenosti stavby, sama o sobě neprokazuje, že si musel být vědom i procesního následku spočívajícího v propadnosti třicetidenní lhůty a v nepřípustnosti pozdější žádosti. Tato okolnost může oslabovat intenzitu jeho důvěry, sama ji však bez dalšího nevylučuje. Tím spíše za situace, kdy stavební úřad po uplynutí lhůty žalobce upozornil na možnost podat žádost, žalovaný následně výslovně dovodil, že stavební zákon s marným uplynutím lhůty nespojuje právní důsledky bránící projednání žádosti, a stavební úřad poté vedl řízení k odstranění vad žádosti.

37. Nový judikaturní právní názor se zpravidla uplatní i v dosud probíhajících řízeních. Tento účinek však není bezvýjimečný. Ústavní soud zdůrazňuje, že i při aplikaci nového právního názoru v probíhajícím řízení musí soudy zohlednit specifické okolnosti konkrétní věci a požadavek spravedlivého řízení; zvláštní význam má ochrana důvěry účastníka, který postupoval podle dosavadní judikatury nebo podle procesního rámce vytvořeného orgánem veřejné moci.

38. Žalobce právě takovou výjimečnou situaci namítal. Netvrdil, že pozdější výklad o propadnosti třicetidenní lhůty nelze obecně použít v probíhajících řízeních. Tvrdil, že v jeho věci jej žalovaný nemohl použít automaticky, aniž by vypořádal svůj předchozí právní názor vyslovený v rozhodnutí ze dne 29. 11. 2021 a následný postup stavebního úřadu, který na tento názor navázal.

39. Pozdější judikatura proto mohla být pro žalovaného relevantním důvodem k přehodnocení jeho dosavadního přístupu. Sama o sobě však neřešila, zda v této konkrétní věci bylo namístě změnit procesní postup, který předcházel napadenému rozhodnutí. Jak bylo již shora uvedeno, žalovaný v prvním zrušujícím rozhodnutí výslovně uvedl, že stavební zákon s případným marným uplynutím třicetidenní lhůty nespojuje právní důsledky a že stavební úřad měl žádost žalobce projednat, neboť byla podána před vydáním rozhodnutí o nařízení odstranění stavby. Stavební úřad poté v řízení pokračoval, vyzýval žalobce k odstranění vad žádosti, prodlužoval mu lhůty a řízení zastavil až pro neodstranění vad.

40. Žalovaný proto mohl pozdější judikaturu zohlednit. Nemohl ji však použít automaticky, aniž by se vypořádal s tím, zda jeho vlastní předchozí právní názor a následný postup stavebního úřadu nezaložily žalobci chránitelné procesní očekávání alespoň v tom smyslu, že odklon od dosavadního procesního rámce bude individuálně odůvodněn.

41. Okolnosti věci byly natolik významné, že žalovaný nemohl otázku legitimního očekávání pominout. První zrušující odvolací rozhodnutí nebylo neformálním sdělením, ale autoritativním rozhodnutím odvolacího orgánu vydaným v téže individuální věci. Žalovaný v něm výslovně zaujal právní názor, podle něhož stavební zákon s marným uplynutím třicetidenní lhůty nespojuje právní důsledky bránící projednání žádosti podané před vydáním rozhodnutí o nařízení odstranění stavby. Na tento právní názor navázal další postup stavebního úřadu, který po dobu několika měsíců nepostupoval tak, jako by žádost byla zjevně právně nepřípustná již z důvodu opožděnosti, nýbrž řešil vady žádosti.

42. Proti ochraně očekávání stojí veřejný zájem na účinném a bezodkladném řešení nepovolené stavby a okolnosti svědčící v neprospěch žalobce. Těmito okolnostmi jsou zejména podání žádosti až dne 26. 5. 2021, tedy po uplynutí třicetidenní lhůty, skutečnost, že žádost neobsahovala popis a účel stavby, a dále závěr stavebního úřadu, že žalobce po výzvě neodstranil všechny podstatné vady žádosti. Tyto okolnosti však samy o sobě neodpovídají na otázku, zda žalovaný mohl zcela pominout svůj předchozí procesní postup a následný postup stavebního úřadu.

43. Žalovaný v napadeném rozhodnutí nepostavil své posouzení na individuálním poměření těchto okolností. Právní důvod zastavení řízení změnil především proto, že s ohledem na novou judikaturu dovodil propadnost třicetidenní lhůty a zjevnou právní nepřípustnost opožděně podané žádosti. Nevypořádal však, jaký význam má pro nynější věc jeho první zrušující rozhodnutí, v němž zaujal opačný právní názor, ani následný postup stavebního úřadu, který na tento názor navázal a žalobce vyzýval k odstranění vad žádosti.

44. Po zvážení uvedených okolností soud dospěl k závěru, že procesní postup předcházející napadenému rozhodnutí byl pro posouzení věci právně významný. Soud však není povolán neexistující úvahu o zvážení legitimního očekávání žalobce, aby nebyl na jeho věc aplikován výklad lhůty stanovené v § 129 odst. 2 stavebního zákona jako propadné. Pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí je rozhodné, že žalovaný ochranu procesní důvěry žalobce založenou jeho dřívějším právním názorem a následným postupem stavebního úřadu individuálně nepoměřil se zásadou legality, veřejným zájmem na řešení nepovolené stavby a okolnostmi svědčícími v neprospěch žalobce.

45. Ochrana legitimního očekávání nemůže sloužit ke zneužití řízení o dodatečném povolení stavby. Napadené rozhodnutí však nestojí na závěru, že žalobce podal žádost zjevně obstrukčně. Žalovaný nevymezil konkrétní skutkové okolnosti, z nichž by plynulo, že cílem žádosti bylo pouze oddálit odstranění stavby. Vyšel z opožděnosti žádosti a z aktuální judikatury o propadném charakteru lhůty.

IV. Závěr

46. Žalovaný mohl vzít v úvahu pozdější shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. -42. Nemohl jej však použít automaticky tak, že bez vypořádání konkrétní procesní historie věci popře dosavadní procesní rámec vyplývající z jeho prvního zrušujícího rozhodnutí a následného postupu stavebního úřadu.

47. Žalobci nevzniklo legitimní očekávání kladného rozhodnutí, bezvadnosti žádosti ani obecné nepropadnosti třicetidenní lhůty. Mohlo mu však vzniknout procesní očekávání, že žalovaný při odklonu od svého dřívějšího právního názoru individuálně poměří ochranu této důvěry se zásadou legality a veřejným zájmem na řešení nepovolené stavby.

48. Žalovaný se tímto očekáváním v uvedeném rozsahu nezabýval. Nikoli nepodstatnou skutečností v úvaze žalovaného může být i okolnost, že (dosud) nedošlo k rozhodnutí rozšířeného senátu ve věci RS 3/2026 (viz odst. 9 shora). Žalovaný nepoměřil ochranu důvěry žalobce se zásadou legality, veřejným zájmem na odstranění nepovolené stavby a okolnostmi dané věci. Napadené rozhodnutí z hlediska přezkumu zákonnosti nemůže obstát. Soud jej proto podle zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

49. V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem soudu. Bude-li chtít žádost žalobce považovat za zjevně právně nepřípustnou z důvodu zmeškání třicetidenní lhůty, musí vypořádat konkrétní procesní očekávání, které mohlo vzniknout z jeho prvního zrušujícího odvolacího rozhodnutí a následného postupu stavebního úřadu. Musí zejména vysvětlit, proč má v této věci převážit zásada legality a veřejný zájem nad ochranou důvěry žalobce, anebo proč taková důvěra za konkrétních okolností věci chránitelná není. Tento právní názor nepředjímá výsledek řízení o žádosti ani splnění věcných či jiných procesních podmínek dodatečného povolení stavby.

V. Náklady řízení

50. Žalobce měl ve věci plný úspěch, proto má podle ust. právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně vynaložil. Žalovaný ve věci úspěch neměl, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení a je povinen zaplatit žalobci vzniklé náklady tohoto řízení. Jedná se o náklady za právní zastoupení advokátem, konkrétně o tři úkony právní služby (příprava a převzetí věci, sepis žaloby a sepis repliky k vyjádření žalovaného, , a a) a d) o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, advokátní tarif, ve znění do 31. 12. 2024) a dále se jedná o náhradu hotových výdajů 3 x 300 Kč podle citovaného předpisu. Náhrada nákladů řízení se sestává i z náhrady za zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč. Celkem je žalovaný povinen žalobci na nákladech řízení zaplatit částku 15 342 Kč včetně DPH.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, máli stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních právních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie.

Brno 27. 8. 2026

Mgr. Milan Procházka

předseda senátu