Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1 Az 6/2026 - 37

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Darinou Michorovou v právní věci

žalobce: P. S., narozeného dne X,

bytem X,

zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem,

sídlem Vyšehradská 423/27, 128 00 Praha 2,

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra,

sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7,

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 5. 2026, čj. OAM-590/ZA-ZA11-K18-PD2-2023

takto:

I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 21. 5. 2026, čj. OAM-590/ZA-ZA11-K18-PD2-2023, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12.269,40 Kč, k rukám jeho zástupce, Mgr. Miroslava Krutiny, advokáta, a to do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalobce je ukrajinským státním příslušníkem a v ČR pobývá od roku 2020. Dne 20. 1. 2026 požádal o prodloužení doplňkové ochrany. Žalovaný však jeho žádosti v záhlaví specifikovaným rozhodnutím nevyhověl a doplňkovou ochranu žalobci neprodloužil, neboť dle jeho názoru pominuly důvody, pro které mu byla udělena (a již jednou prodloužena) a v případě návratu žalobce do zemi jeho původu mu již nehrozí vážné a individuální ohrožení života nebo tělesné integrity z důvodu svévolného (nerozlišujícího) násilí, tj. nebezpečí vážné újmy dle § 14a zákona o azylu. Žalovaný dodal, že v současné době nelze konstatovat, že by v zemi jeho původu probíhal ozbrojený konflikt, který by fakticky zasahoval celé území. Současně žalobce neuvedl žádné nové či zvláštního zřetele hodné skutečnosti, pro které by mu měla být doplňková ochrana ponechána. Žalobce se nyní žalobou domáhá zrušení napadeného rozhodnutí.

II. Obsah žaloby

2. Žalobce předně zdůraznil, že v jeho domovské zemi nadále probíhá ozbrojený konflikt, pro který mu byla doplňková ochrana udělena, a jehož důsledky je i nadále nutné pokládat za vážnou újmu podle § 14a odst. 1 a 2 písm. c) zákona o azylu. Připomněl též svá tvrzení ze správního řízení o tom, že v případě návratu se obává o svůj život, obává se o něj i jeho rodina (manželka a syn), kteří s ním žijí v ČR, a dále o nedávných útocích na jeho bytový dům v zemi původu ve městě Ternopil. V jeho případě je doplňková ochrana jedinou zbývající možností, jak na území ČR pobývat legálně.

3. Žalobce tak nesouhlasil s posouzením bezpečnostní situace v zemi jeho původu žalovaným. Ten dovodil, že žalobci ve vlasti nehrozí vážné a individuální ohrožení života z důvodu svévolného a nerozlišujícího násilí. Situaci na Ukrajině nelze považovat za „totální konflikt“, Ternopil má být oblastí bezpečnější, počet výstrah a jejich trvání nepoměrně nižší ve srovnání s místy aktivních bojů. Žalobce však s odkazem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) v žalobě tyto závěry zpochybňuje, zejména odkazem na rozsudky SDEU ze dne 10. 6. 2021, ve věci C-901/19, CF a DN proti Spolkové republice Německo, a ze dne 23. 5. 2019, ve věci C-720/17, Bilali, z nichž též částečně citoval. V nich uvedený soud konstatoval, že systematické uplatňování kritéria minimálního počtu civilních obětí bez zkoumání všech relevantních okolností země původu žadatele je v rozporu s ustanoveními směrnice 2001/55/ES, a dále, že pro neprodloužení doplňkové ochrany je vyžadována významná a trvalá (konečná, nikoliv dočasná) změna skutkových okolností v zemi původu. To však žalovaný nijak neprokázal a své rozhodnutí neopřel o významné a konečné změny v zemi původu, ani v konkrétní oblasti. Žalobce navíc žalovanému dokládal aktuální informace (z května 2026) o bezpečnostní situaci v Ternopilské oblasti, které taktéž závěr žalovaného nepodporují. Žalovaným provedené hodnocení bezpečnostní situace je dle žalobce nepřijatelné, neboť fakticky poměřoval velmi nebezpečnou oblast s oblastmi ještě nebezpečnějšími, a z tohoto relativního srovnání dovodil závěr o „bezpečnosti“ Ternopilu, jakožto jedné z oblastí návratu, kde neprobíhají přímé boje. Taková úvaha však bagatelizuje samotnou podstatu probíhajícího ozbrojeného konfliktu a představuje čistě formalistický přístup.

4. Žalobce k tomu též poukázal na to, že podle již není Ukrajina považována za bezpečnou zemi původu, a judikatura Nejvyššího správního soudu (dále jen „“), konkrétně v rozsudku ze dne 23. 12. 2023, čj. -73, dovodila, že tuto skutečnost není potřeba dokazovat. Žalovaný přesvědčivě nevysvětlil, v čem spočívá podstatná změna poměrů v zemi původu žalobce, která by odůvodňovala odchýlení se od dřívějšího závěru o všeobecně známé změně bezpečnostní situace. Žalobce tak považoval napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, v rozporu se zásadou materiální pravdy a zásadou non-refoulement (zákazu navracení).

5. Dále žalobce namítl nesprávný procesní postup žalovaného v řízení, neboť právní zástupce žalobce neměl možnost vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí podle . Žalovaný žalobce ve výzvě doručené dne 27. 4. 2026 poučil o tom, že v případě nedostavení se k seznámení se s podklady má jakékoliv další informace nebo skutečnosti doplnit do 21. 5. 2026, což žalobce považoval za – byť vágní – lhůtu k doplnění podkladů, a tuto lhůtu i využil. Přesto žalovaný vydal napadené rozhodnutí již v poslední den lhůty, ačkoliv zástupce žalobce své doplnění podkladů zaslal. Žalovaný tak rozhodl předčasně a doplnění žalobce opominul. Žalobce měl přitom v úmyslu doložit nové zásadní skutečnosti týkající se bezpečnostní situace v Ternopilu, včetně zpráv o dronovém útoku ze dne 1. 5. 2026, které žalovaný ve svém rozhodnutí nijak nezohlednil. Závěr o zlepšení situace v Ternopilské oblasti je tedy v přímém rozporu se skutečným a aktuálním stavem v době vydání napadeného rozhodnutí, žalovaný jej nesprávně zjistil, což činí rozhodnutí nepřezkoumatelným a neodpovídá požadavku individuálního a aktuálního posouzení bezpečnostní situace v místě původu žalobce.

6. Žalobce k žalobě přiložil opominuté vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí ze dne 21. 5. 2026, a dále, v poznámkách pod čarou v žalobě odkázal rovněž na články ze dne 19. 11. 2025 ze serveru iROZHLAS „Ruský útok na Ternopil zabil 26 lidí. Ve městě byly zasaženy devítipodlažní budovy“, a dále ze serveru ČTK České noviny „Úřady v západoukrajinském Ternopilu hlásí deset zraněných po útoku ruských dronů“, a ze serveru Ukrinform „Drone attack on Ternopil: fire contained, nine hits on industrial facilities reported“ oba ze dne 1. 5. 2026.

7. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

8. Žalovaný s žalobními body nesouhlasil. Veškeré závěry jsou adekvátním způsobem podloženy, a domnívá se, že návrat do západních částí Ukrajiny není, bez přidružení dalších okolností, vyloučen. Konflikt neprobíhá na celém území v intenzitě, kdy sama přítomnost znamená riziko vystavení se reálnému nebezpečí bez výjimky pro každého. Tento závěr je i v souladu s dosavadní judikaturou. V západní části Ukrajiny, odkud pochází i žalobce, nedosahují výbuchy takové intenzity, aby jimi bylo civilní obyvatelstvo více zasaženo. I když bezpochyby v těchto oblastech dochází ke ztrátám na lidských životech, nelze hovořit o stavu, který odůvodní udělení mezinárodní ochrany bez rozdílu komukoliv. Ve většině západních regionů se počty obětí pohybují maximálně v jednotkách, konkrétně v Ternopilu není v poslední době evidována jediná oběť ruské agrese.

9. Žalobce se snaží navodit dojem, že se kvůli květnovým útokům nemůže vrátit. Je to však text žaloby, který je se skutečným a aktuálním stavem v rozporu. Žalovaný netvrdí, že tyto oblasti nejsou válkou zasaženy vůbec, riziko pro žalobce je však v případě navrácení nízké. Žaloba neosvětluje, proč by se žalobce nemohl vrátit na území, kde za posledních 19 sledovaných měsíců došlo k jednotkám úmrtí v souvislosti s válkou. Žalobce se navíc může vrátit i do Ivanofrankivské oblasti, kde se nachází jeho matka a sestra, a kde je počet obětí též nízký.

10. Poukázal rovněž na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. -633, jímž tento soud potvrdil trest vyhoštění s tím, že na Ukrajině jsou místa, která jsou válkou zasažená podstatně méně než oblasti na frontové linii. Podle usnesení téhož soudu ze dne 16. 4. 2025 je navíc hrozba mučení ze strany vojáků agresora v případě zajetí hypotetická, postihující všechny příslušníky ukrajinských vojenských sil bez rozdílu. Dále odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. , a usnesení téhož soudu ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. , v němž ÚS dovodil, že podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) a SDEU jsou situace, kdy již samo navrácení osoby představuje riziko špatného zacházení, zcela výjimečné. Konečně zmínil rozsudek ESLP ze dne 28. 6. 2011, ve věci stížností č. 8319/07 a 11449/07, a též judikaturu správních soudů (rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 7. 2026, čj. -45, a rozsudek ze dne 3. 7. 2026, čj. -25).

11. V poznámkách pod čarou odkázal na internetovou stránku Air-alarms.in.ua, týkající se vyhlášených leteckých poplachů na Ukrajině, internetové stránky organizace ACLED „Ukraine Conflict Monitor“, týkající se zdokumentovaných válečných zločinů v této zemi, zprávu Mezinárodní organizace pro migraci „Ukraine — Internal Displacement Report — General Population Survey Round 21 (October 2025)“, a zprávu organizace ACAPS „May–August 2025 humanitarian access update“.

12. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

IV. Obsah správního spisu

13. Z předloženého správního spisu vyplynuly následující pro věc samou podstatné skutečnosti.

14. Žalobce podal dne 20. 1. 2026 prostřednictvím svého zástupce a dne 26. 2. 2026 na příslušném formuláři již druhou žádost o prodloužení doplňkové ochrany z důvodu probíhajícího ozbrojeného konfliktu v zemi jeho původu (dále jen „druhá žádost o prodloužení“).

15. Poprvé žalobce požádal o prodloužení doplňkové ochrany žádostí ze dne 12. 9. 2024 (dále též jen „první žádost o prodloužení“). Původně totiž byla žalobci udělena doplňková ochrana na základě jeho žádosti ze dne 5. 5. 2023 rozhodnutím žalovaného ze dne 3. 11. 2023, čj. OAM-590/ZA-ZA11-K02-2023 (v právní moci dne 29. 11. 2023), podle § 14a odst. 1 odst. 2 písm. c) zákona o azylu na dobu 12 měsíců, tj. do 29. 11. 2024. Jako důvod udělení doplňkové ochrany žalovaný tehdy uvedl válku na Ukrajině. K tomu dodal, že žalobce pochází z Ternopilské oblasti, kde sice vojenské operace tehdy neprobíhaly, avšak agrese Ruska je značného rozsahu, a s ohledem na nepředvídatelnost bojů a raketových útoků nebylo lze vyloučit, že se terčem útoků nestane i tento region. Žalovaný též k tomu přiložil informaci OAMP – Ukrajina – Politická a bezpečnostní situace, ze dne 23. 2. 2023.

16. Žalovaný první žádosti o prodloužení doplňkové ochrany vyhověl rozhodnutím ze dne 4. 2. 2025, čj. OAM-590/ZA-ZA11-K12-PD1-2023 (v právní moci dne 26. 2. 2025), a ochranu prodloužil o dalších 12 měsíců, tj. do 26. 2. 2026 podle § 53a odst. 4 zákona o azylu s tím, že situace v zemi původu trvá, avšak žalobce narušil veřejný pořádek, a proto nebylo možné ji prodloužit o standardní 2 roky. K tomu žalovaný do spisu jako podklad založil informaci OAMP – Ukrajina – Politická a bezpečnostní situace, ze dne 17. 1. 2024, a dále výpis z evidence rejstříku trestů ze dne 11. 5. 2023, resp. ze dne 4. 11. 2024 a ze dne 20. 5. 2026, z nichž plyne, že žalobce byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) ze dne 26. 7. 2021, čj. -8425, jímž soud schválil dohodu o vině a trestu, za trestné činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a porušení práv k ochranné známce a jiným označením k trestu odnětí svobody na 6 let a trestu propadnutí náhradní hodnoty a trestu vyhoštění na 10 let. Z výkonu trestu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 8. 11. 2022, sp. zn. , na zkušební dobu v trvání 7 let. Usnesením ze dne 28. 7. 2023, čj. -9174, krajský soud odložil žalobci výkon trestu vyhoštění na dobu do pravomocného ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany. Obě tato rozhodnutí jsou také součástí správního spisu.

17. V návaznosti na druhou žádost o prodloužení žalovaný provedl s žalobcem pohovor k žádosti dne 9. 4. 2026 bez účasti zástupce a bez nutnosti tlumočení (viz protokol o pohovoru k žádosti na č. l. 177-179 správního spisu). Žalobce uvedl, že souhlasí s výslechem bez přítomnosti právního zástupce. Na Ukrajinu se vrátit nemůže, bojí se, nechce umřít. Až skončí válka, má v plánu se vrátit. Určitě by byl odveden do armády, musel by bojovat. Má o něj strach i rodina. V ČR má manželku a děti. Povolávací nebo mobilizační rozkaz neobdržel, od roku 2020 na Ukrajině nebyl, ze země odjel za prací. Vojenskou službu vykonal, nastoupil v roce 1998 v Mukačevu jako tankista na rok a půl. Příslušné dokumenty má ve vlasti. Rodina do ČR přijela hned po vypuknutí války v únoru 2022. Cestovní pas odevzdal, neví, do kdy platil, má vydaný ještě jeden, který je platný. Naposledy ve vlasti bydlel v Ternopilu, u tchýně a tchána doma. Na Ukrajině v Ivanofrankivsku dosud bydlí jeho sestra a matka, v kontaktu je jen s matkou. Stejně tak ve vlasti žije rodina manželky. V Ternopilu by neměl kde žít, rodiče manželky je chtěli z bytu vyhodit. Manželka, syn a dcera pobývají v ČR „na strpění“, ve společné domácnosti žijí manželka a syn. Nyní nepracuje, nic si zatím nenašel, manželka a syn ano. Je zdravý, léky nebere, k doktorovi pravidelně nechodí. Měl problémy se státními orgány, vyráběli nelegálně cigarety. Byl dva a půl roku ve vězení, do té doby žádné problémy nemá. V případě návratu do vlasti by se bál o život, a rodina o něj. Závěrem uvedl, že žádné nové podklady nemá, další skutečnosti uvést nechtěl, pohovor zpětně přetlumočit nežádal.

18. Jako podklady pro rozhodnutí žalovaný do spisu založil následující zprávy o zemi původu: Informace OAMP – Ukrajina – Bezpečnostní situace v západních oblastech Ukrajiny, přeshraniční pohyb, ze dne 12. 1. 2026, Informace norského Centra informací o zemích původu (dále jen „informace LANDINFO“) – Ukrajina – Mobilizace, ze dne 2. 5. 2025, a Zjišťovací mise – Ukrajina, z února 2026, a společnou zprávu žalovaného, mezinárodního odboru Ministerstva spravedlnosti a Nejvyššího státního zastupitelství – Ukrajina – Možnost realizace extradice a trestu vyhoštění na území Ukrajiny v kontextu probíhajícího ozbrojeného konfliktu v důsledku agrese Ruské federace proti Ukrajině, ze dne 12. 1. 2026.

19. Dne 27. 4. 2026 (doručeno téhož dne) zaslal žalovaný právnímu zástupci žalobce vyrozumění o možnosti seznámit se a vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí; termín tohoto úkonu byl stanoven na 21. 5. 2026 v 9.00 na pracovišti žalovaného v Kostelci nad Orlicí. Současně zástupce žalobce též poučil, že pokud by se za žalobce k úkonu nikdo nedostavil, bude mít žalovaný za to, že tohoto práva využít nechce. Zároveň jej poučil následovně: „Pokud se nehodláte příslušného správního úkonu zúčastnit, ale chcete doplnit další podklady pro vydání rozhodnutí nebo doplnit jakékoliv další informace, které by měl správní orgán vzít v potaz při posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany Vašeho zmocnitele/Vaší zmocnitelky, doporučuji Vám učinit tak rovněž do dne 21. 05. 2026.“ (viz č. l. 211 správního spisu) K tomuto úkonu se posléze dostavil substitut – zmocněný zaměstnanec zástupce žalobce, který si pořídil fotokopii celého správního spisu na svůj mobilní telefon (viz č. l. 215 a 216 správního spisu).

20. Ve spisu je též založen úřední záznam ze dne 21. 5. 2026 o nedostavení se zástupce žalobce ani jeho samotného ke seznámení se s podklady rozhodnutí (č. l. 217 správního spisu).

21. Zástupce žalobce zaslal dne 21. 5. 2026, tedy poslední den lhůty v poučení (vyrozumění), žádost o prodloužení lhůty k vyjádření se k podkladům pro rozhodnutí, a to o 2 pracovní dny, tj. do 25. 5. 2026. Téhož dne však následně zaslal i samotné vyjádření se k podkladům a jejich doplnění, v němž uvedl, že i Ternopil v současnosti čelí následkům probíhajícího vojenského konfliktu. Tvrzení uvedená ve zprávě ze dne 12. 1. 2026 jsou v rozporu s realitou, útoky gradují jak počtem, tak závažností. Odkázal při tom na stejné zdroje, které zmínil v poznámkách pod čarou v žalobě (viz bod 6. výše). Tento měsíc (pozn. soudu: v květnu 2026) byla oblast zasažena největším dronovým útokem od počátku konfliktu. Na území Ukrajiny nemá natolik silné rodinné vazby, s pomocí kterých by si mohl zajistit bydlení a návrat běžného života na Ukrajině. V ČR žije již 6 let, vytvořil si tu stabilní rodinné zázemí.

22. Dne 21. 5. 2026 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, jímž žalobci doplňkovou ochranu podle § 53a odst. 4 zákona o azylu neprodloužil.

23. V napadeném rozhodnutí žalovaný shrnul dosavadní azylovou historii žalobce, podrobný obsah pohovoru ke druhé žádosti o prodloužení doplňkové ochrany ze dne 9. 4. 2026 a uvedl podklady, které pro vydání napadeného rozhodnutí obstaral a použil jako klíčové. Žalobce uvedl dva důvody pro podání své žádosti, a to jak obavu z válečného konfliktu v jeho vlasti, tak strach z případného odvedení do armády.

24. K prvnímu z důvodů žalovaný na str. 3-6 uvedl, že nově zjištěné podklady se podstatně liší od těch, na základě kterých žalovaný dříve žalobci přiznal doplňkovou ochranu a posléze mu jí prodloužil. Vycházel přitom ze závěrů v rozsudku ze dne 13. 3. 2009, čj. -68, č. 1840/2009 Sb. , který formuloval tříkrokový test posuzování hrozby vážné újmy podle zákona o azylu. S odkazem na informaci OAMP – Ukrajina – Bezpečnostní situace v západních oblastech Ukrajiny, přeshraniční pohyb, ze dne 12. 1. 2026 dospěl k jednoznačnému závěru, že situaci na Ukrajině nelze klasifikovat jako „totální konflikt“, ve kterém je z povahy věci, tj. z pouhé přítomnosti na daném území – každý civilista vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Z této informace dle žalovaného vyplynulo, že situace pozemních bojů zůstala stabilizovaná na linii bojů na východě a jihovýchodě země, konkrétně v Charkovské, Luhanské, Doněcké, Záporožské a Chersonské oblasti. Vzdušné útoky míří primárně do oblasti v okolí linie bojů, popř. do míst s kritickou infrastrukturou v dalších oblastech, např. na rafinérie pro zpracování ropy, chemické a zbrojní závody nebo energetickou infrastrukturu. V západních oblastech – zejména Lvovské, Ivanofrankivské, Ternopilské, Volyňské, Rovenské, Černovické a Zakarpatské – je zdokumentován menší počet útoků a nižší časové frekvence. Žalobce přitom pochází z Ternopilské oblasti, která je jednou z tzv. „oblastí návratu“, kde neprobíhají přímé boje. Tyto oblasti čelí především nepřímým důsledkům války (růst nároků na civilní infrastrukturu vlivem přítomnosti vnitřních uprchlíků). Dále srovnal počet vzdušných útoků na některé západní oblasti území v kontrastu s měsíčním průměrem ruských dronových a balistických útoků v roce 2025 (8 vzdušných útoků v Zakarpatské a Černovické oblasti od počátku konfliktu ve srovnání s 4,4-5 tisíc dronů či balistických raket měsíčně). V některých tzv. „oblastech návratu“ jsou útoky i častější, např. v Kyjevské oblasti, avšak zároveň je v této oblasti protivzdušná obrana jedna z nejefektivnějších a nejpokročilejších dále je napříč zemí přes 61 tisíc tzv. protileteckých krytů. Žalovaný nepopřel existenci a trvání ozbrojeného konfliktu na Ukrajině, ani že v Ternopilské oblasti nadále dochází k explozím, útočným i obranným (za rok 2025 cca. 11-14; protivzdušná výstraha spuštěna 152x v trvání celkem 192 hodin). Počet výstrah a doba jejich trvání je však celkově nepoměrně nižší v porovnání s oblastmi na severu, jihu a východě země. V roce 2025 tak v Ternopilské oblasti došlo „pouze“ k 38 úmrtím civilistů, což je ve srovnání s celkovým počtem obětí dle OHCHR za uvedený rok 55 tisíc opět velmi nízký počet, a to i s přihlédnutím k tomu, že rok 2025 se oproti předchozím letem války stal rokem s největším počtem civilních obětí. Počet poničené infrastruktury v Ternopilské oblasti ve srovnání s jinými oblastmi je taktéž nepoměrně nižší, kdy v této oblasti došlo v letech 2022-2024 ke 43 případům poničení a v roce 2025 k 28 případům. Podle informace LANDINFO směřovaly útoky v západoukrajinských oblastech primárně na oblastní centra a vedly k přerušení dodávek tepla, vody a elektřiny. Mezi lety 2021-2024 vykazovala Ternopilská oblast ekonomický růst 21 %.

25. Žalovaný dále zdůraznil, že v roce 2023, kdy byla žalobci udělena doplňková ochrana, byly tehdy shromážděné podklady a informace naprosto odlišné od těch dnešních, stejně jako v roce 2025, kdy byla žalobci doplňková ochrana prodloužena, a odkázal na informaci OAMP – Ukrajina – Politická a bezpečnostní situace, ze dne 23. 2. 2023. Povaha konfliktu byla tehdy značně proměnlivá a nestálá a rozhodně se nedaly s přesností určit specifické oblasti probíhajícího konfliktu, ve kterých by bylo reálně možné vyloučit vážné a plošné ohrožení života, fyzické integrity či svobody občanů Ukrajiny. V současné době je situace zdaleka přehlednější, neboť správní orgán disponuje informacemi, které jednoznačně vymezují, kvantifikují a vytyčují míru reálnosti ohrožení vážnou újmou v jednotlivých oblastech země, na jejichž základě žalovaný konstatoval, že bezpečnostní situace v Ternopilské oblasti a dalších tzv. oblastech návratu, se nepopiratelně trvale zlepšila. V místě dřívějšího pobytu žalobce aktuálně neprobíhá nerozlišující násilí v takové míře, že by existovaly důvody se domnívat, že by každý civilista čelil reálnému nebezpečí ohrožující jeho život již pouze tím, že by tam byl přítomen. V takovém případě není možné se od těchto informací odchýlit v tom smyslu, že by správní orgán zcela v rozporu s aktuálními informacemi o zemi původu rozhodl o prodloužení doplňkové ochrany žalobci. Žalovaný na podporu svých tvrzení dále citoval z judikatury zpracované a zanalyzované v mezirezortním materiálu žalovaného, Ministerstva spravedlnosti a Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 12. 1. 2026, který byl zpracován jako podklad pro posuzování navratitelnosti ukrajinských státních příslušníků primárně v kontextu trestněprávním s přihlédnutím ozbrojenému konfliktu. Jde zejména o trestní rozhodnutí Nejvyššího soudu a rozhodnutí Ústavního soudu, z nichž konkrétně citoval usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2024, sp. zn. , a ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. . Dále vycházel z rozsudku SDEU ve věci Elgafaji, C-465/07, a rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve věci Sufi a Elmi proti Spojenému království (stížnosti č. 8319/07 a 11449/07), a dále též z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2019, čj. -55.

26. Ke druhému z důvodů žalovaný na str. 6-7 uvedl, že branná povinnost a povinná vojenská služba patří k základním státoobčanským povinnostem mezinárodně uznávaným několika lidskoprávními mezinárodními úmluvami, které konkretizoval, včetně Úmluvy o právním postavení uprchlíků a s odkazem na judikaturu Vrchního soudu v Praze, a Ústavního soudu (sp. zn. , a ) uvedl, že tyto důvody nelze považovat za azylově relevantní. Současně konstatoval, že v případě žalobce ani nelze předpokládat, že by případný výkon vojenské služby měl být vůči němu uplatněn diskriminačně a ani nic takového žalobce netvrdil. K tomu popsal zjištění z informaci LANDINFO ze dne 2. 5. 2025. Uzavřel, že dopad mobilizace na žalobce nelze ve světle výše uvedeného hodnotit jako důvod pro udělení mezinárodní ochrany, resp. doplňkové ochrany. Žalobce přitom nesdělil žádný konkrétní důvod, proč by se zrovna on neměl zapojit do obrany své vlasti.

27. Žalovaný neshledal ani žádné jiné důvody zvláštního zřetele hodné, které by jeho závěr změnily; žalobce je ostatně ani sám neuváděl. Uchýlil se pouze k obecnému prohlášení, že se války obává a jeho rodina by o něj měla strach. Ve městě Sňatyň stále pobývá matka a sestry žalobce, přičemž s matkou udržuje stále kontakty. Uvedené město přitom leží v Ivanofrankivské oblasti, která rovněž spadá do tzv. oblastí návratu.

28. Napadené rozhodnutí nabylo právní moci dne 22. 6. 2026.

V. Posouzení věci Městským soudem v Praze

29. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán [ věta prvá , (dále jen „“)]. Při přezkumu vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozsudku. Tento postup se opírá o směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“), který se s ohledem na Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1348 ze dne 14. 5. 2024 o zavedení společného řízení o mezinárodní ochraně v Unii a o zrušení směrnice 2013/32/EU (dále jen „procedurální nařízení“) použije i nadále na řízení o žádostech o mezinárodní ochranu podaných přede dnem 12. 6. 2026.

30. V nyní posuzované věci žalobce podal žádost o prodloužení doplňkové ochrany dne 26. 2. 2026 (resp. 20. 1. 2026) rozhodné skutečnosti k této žádosti poskytl dne 9. 4. 2026, tedy přede dnem 12. 6. 2026. Soud proto postupoval v souladu s procedurální směrnice, procedurálního nařízení a přechodnými ustanoveními , kterým se mění zákon o azylu, a věc posuzoval podle právní úpravy účinné přede dnem 12. 6. 2026.

31. Žaloba je důvodná.

32. K tomu soud předesílá, že podstatou řízení o prodloužení doplňkové ochrany je posouzení, zda se významně a trvale změnily okolnosti, pro které byla žadateli doplňková ochrana udělena. Z dikce § 53a odst. 4 zákona o azylu plyne, že je presumováno trvání původních důvodů pro udělení doplňkové ochrany do doby, než je prokázán opak. Žalovaný proto nese v této otázce důkazní břemeno, tedy pro případ neprodloužení doplňkové ochrany musí prokázat, že se situace v zemi původu poživatele doplňkové ochrany stabilizovala do té míry, že ji lze považovat za trvalou, a že tato změna je zároveň natolik významné povahy, že dané osobě již nehrozí skutečné nebezpečí vážné újmy, a to ať již z důvodů, pro něž byla doplňková ochrana původně udělena, či z důvodů jiných (viz rozsudek ze dne 30. 1. 2026, čj. -30, bod 28 a tam uvedenou judikaturu). Tím se řízení o prodloužení doplňkové ochrany podstatně odlišuje od prvotního řízení o jejím udělení, v němž se zkoumá naplnění podmínek pro její udělení od počátku (srov. usnesení ze dne 9. 8. 2023, čj. ).

33. Žalovaný je při rozhodování o žádosti o prodloužení doplňkové ochrany povinen vycházet z informací o zemi původu, které jsou v maximální možné míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů a (4) transparentní a dohledatelné (srov. rozsudek ze dne 4. 2. 2009, čj. -81, č. 1825/2009 Sb. , či usnesení ze dne 1. 6. 2023, čj. -42). Aktuálnost zpráv o zemi původu je nutné hodnotit ve vztahu ke změnám okolností v dané zemi. V případě států, ve kterých dochází k překotným změnám situace či států s nestabilní bezpečnostní situací je nutné trvat na dodržování přísnějších požadavků ohledně aktuálnosti zpráv (viz rozsudek ze dne 22. 1. 2020, čj. -74).

34. Žalobce namítal nesprávné posouzení bezpečnostní situace na Ukrajině, zejména nesouhlasil se závěrem, že jeho oblast původu je bezpečná, neboť žalovaný fakticky srovnával regiony nebezpečné s ještě nebezpečnějšími. Jeho přístup byl formalistický a v rozporu s judikaturou SDEU, žalovaný neodůvodnil, že situace v zemi původu se změnila dostatečně významně a že by tato změna měla trvalejší povahu. Žalovaný taktéž postupoval nezákonně, neboť ve věci rozhodl již dne 21. 5. 2026, aniž by vyčkal uplynutí lhůty, kterou měl žalobce k doplnění podkladů pro vydání rozhodnutí a doplnění dalších skutečností, přičemž žalobce tuto lhůtu dodržel a využil.

A. Námitka nezákonného procesního postupu žalovaného

35. Předně se soud zabýval námitkou nezákonnosti procesního postupu žalovaného, neboť pokud by se prokázala její důvodnost, muselo by být napadené rozhodnutí zrušeno.

36. Při posouzení žaloby soud vycházel z následující právní úpravy.

37. Podle , (dále jen „“) [s]právní orgán umožní dotčeným osobám uplatňovat jejich práva a oprávněné zájmy.

38. Podle [n]estanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal. V případě, že podkladem rozhodnutí jsou písemnosti a záznamy, které jsou za podmínek v uchovávány odděleně mimo spis, může se účastník, o jehož právním nároku se v řízení rozhoduje, s těmito podklady seznámit pouze v podobě, která nezmaří účel jejich utajení; není-li to možné, sdělí se takovému účastníkovi alespoň v obecné rovině, jaké skutečnosti z těchto podkladů vyplývají. Správní orgán si předtím, než účastníkovi umožní seznámit se s podklady podle předchozí věty, vyžádá vyjádření orgánu, který tyto podklady poskytl. Nerozhoduje-li se v řízení o právním nároku účastníka, není takový účastník oprávněn seznámit se s podklady rozhodnutí, které jsou za podmínek v uchovávány odděleně mimo spis.

39. Z výše uvedeného průběhu správního řízení vyplynulo, že žalovaný žalobce (resp. jeho právního zástupce) vyrozuměl o možnosti seznámit se podklady pro rozhodnutí vyrozuměním ze dne 27. 4. 2026 tak, že určil den 21. 5. 2026, kdy tak mohl učinit, a stejný den doporučil využít i k případnému doplnění podkladů. Tohoto práva právní zástupce žalobce využil; ke správnímu orgánu vyslal svého substituta, který si pořídil fotokopii spisového materiálu na svůj mobilní telefon. Z úředního záznamu z tohoto úkonu přitom nevyplynulo, že by se jej žalovaný dotázal, zda se bude chtít v návaznosti na pořízení kopie podkladů k nim vyjádřit písemně, či zda hodlá do správního spisu založit další podklady, ani že by substitut sám požádal o prodloužení lhůty k vyjádření. Žalovaný tak měl být obezřetný, pokud si řádně ustanovený substitut zástupce žalobce zkopíroval materiály na vlastní mobilní telefon a v souladu se zásadou vstřícnosti k účastníkům řízení, resp. zásadou dobré správy podle , měl žalovaný dotazem na substituta do protokolu či alespoň na úřední záznam ověřit, zda se hodlá k podkladům písemně vyjádřit či je dál doplňovat, případně mu k tomu stanovit přiměřenou lhůtu. Žalovaný tak však neučinil, přestože podklady pro rozhodnutí svým obsahem i rozsahem značně přesahovaly podklady, které žalovaný použil v případě předchozích žalobcových žádostí. Byly tedy z pohledu žalobce nové. Lze mít však důvodně za to, že zástupce žalobce by svého substituta nevysílal, a substitut by nepořizoval fotokopii podkladů, pokud by si zástupce žalobce nechtěl osobně materiály prostudovat a vyjádřit se k nim. Před tímto právem účastníka řízení nelze upřednostnit např. zájem na rychlosti řízení.

40. Účelem je dát účastníkovi řízení možnost seznámit se s obsahem správního spisu v době bezprostředně předcházející vydání rozhodnutí, tj. v době, kdy mezi seznámením se s podklady a vydáním rozhodnutí již není správní spis o další důkazní prostředky doplňován (rozsudek ze dne 26. 2. 2010, čj. -243, č. 2073/2010 Sb. ). Rovněž je důležité zkoumat, zda měl žalobce reálnou možnost se k podkladům vyjádřit a svá procesní práva uplatnit (rozsudek ze dne 22. 2. 2006, čj. -71). Porušení je však důvodem ke zrušení rozhodnutí pouze tehdy, pokud mělo vliv na jeho zákonnost. Je na žalobci, aby tvrdil a doložil, jak se nerespektování citovaného ustanovení konkrétně dotklo jeho práv (rozsudek ze dne 6. 6. 2013, čj. -28, či ze dne 22. 1. 2009, čj. -90).

41. Výstižně se k této otázce na základě relevantní judikatury a Ústavního soudu vyjádřil např. Krajský soud v Brně ve svém rozsudku ze dne 19. 8. 2024, čj. -20 (viz body 10.-12. cit. rozsudku): „Ustanovení je promítnutím ústavně zaručeného procesního práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle d. Jde o projev obecné zásady kontradiktornosti (zásady „střetu argumentů“), která se přiměřeně použije i ve správním řízení (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. , a ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. ). Funkcí a účelem těchto ústavních záruk je vytvoření prostoru, ve kterém účastník řízení může účinně uplatňovat námitky a argumenty, které mohou ovlivnit rozhodování orgánu ochrany práv (tj. soudu nebo jiného zákonem stanoveného orgánu ve smyslu in fined). S těmito námitkami a argumenty se pak daný orgán musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Cílem je i prevence toho, aby účastník řízení měl první příležitost vyjádřit se ke konkrétní rozhodné skutečnosti až v opravném prostředku (žalobě), nebo aby dokonce žádnou takovou příležitost nedostal. Popsané ústavní záruky také brání vzniku překvapivých rozhodnutí. A v neposlední řadě napomáhají tomu, aby rozhodování veřejné moci mělo potřebnou kvalitu. Prostor pro účastníky řízení, aby se vyjádřili k podkladům, na nichž má budoucí rozhodnutí stát, jim totiž umožňuje upozornit na jejich slabá místa. […] Kýžené kvality totiž může dosáhnout jen rozhodnutí, které se poctivě vypořádává s dobrým vyjádřením těch, o jejichž práva jde. Právo vyjádřit se k věci tedy ve skutečnosti napomáhá i orgánům ochrany práv, aby lépe rozhodovaly (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2023, č. j. -58; kasační stížnost proti tomuto rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 12. 1. 2024, č. j. -24). […] Vzhledem k tomu, že si účastník řízení sám nemůže učinit právně relevantní úsudek o momentu finalizace shromažďování podkladů, musí být z výzvy správního orgánu k seznámení zřejmé, že ukončil shromažďování podkladů a je připravený ve věci rozhodnout (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2003, č. j. -36, a ze dne 12. 1. 2017, č. j. -44).“

42. V daném případě žalobce tvrdil a doložil, že prostřednictvím svého zástupce hodlal ve správním řízení doplnit (i z pohledu soudního řízení) relevantní podklady, kterými se snažil prokázat své klíčové tvrzení, že oblast, v níž naposledy žil v zemi svého původu, není vůbec bezpečná tak, jak mohly indikovat některé podklady shromážděné žalovaným, neboť v ten samý měsíc (květen 2026) proběhl největší vzdušný útok na Ternopil od počátku invaze (k tomu viz dále část B.). V důsledku postupu žalovaného však k hodnocení a posouzení těchto podkladů žalovaným nedošlo. Žalobce tak nemohl uplatnit své právo doplnit další podklady, které dle jeho názoru potvrzovaly jeho důvody pro podání žádosti o prodloužení doplňkové ochrany. Zároveň nemohl důvodně předpokládat, že žalovaný je připraven ve věci rozhodnout téhož dne, prakticky obratem po ukončení úkonu seznámení se s podklady.

43. Toto klíčové právo účastníka řízení je rovněž potřeba odlišit od „pouhého“ práva na nahlížení do spisu, neboť jak již soud uvedl výše, smysl a účel práva podle je odlišný. Zatímco prosté právo na nahlížení do spisu umožňuje účastníkovi řízení dozvědět se o obsahu správního spisu, aniž by byla očekávaná reakce či další aktivita z jeho strany, právo vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí je jedním ze základních pilířů (komponentů) práva na spravedlivý proces, kdy nevyužití tohoto práva účastníkem řízení může mít značně negativní následky do jeho právní sféry, neboť prostřednictvím něj probíhá významný argumentační souboj mezi ním a správním orgánem těsně před vydáním správního rozhodnutí.

44. Současně lze dát žalobci za pravdu, že formulace, jíž žalovaný „doporučil“ doložit další podklady pro rozhodnutí do stanoveného dne, je značně neurčitá, neboť připouští i výklad, že podklady lze libovolně doplňovat i po tomto datu (jinak řečeno, že takto stanovené datum není striktní). Na druhou stranu z ní ani nelze dovodit, že žalovaný byl připraven rozhodnout právě v poslední den „doporučené“ lhůty. Uvedená formulace tak prakticky mohla v žalobci vzbudit určitou míru právní nejistoty ohledně dalšího postupu žalovaného v řízení. Ze správního spisu přitom vyplývá, že zástupce žalobce se poněkud zmateně (ať už právě v důsledku nejasnosti formulace žalovaného, či z jiného důvodu) pokusil nejdřív svou písemnou žádostí poslední den „doporučené“ lhůty požádat o její prodloužení, a následně obratem rovnou své doplnění a vyjádření k podkladům pro jistotu zaslat. Žalovaný však již tyto úkony žádným způsobem nereflektoval, neboť ještě téhož dne napadené rozhodnutí vydal. Takový postup shledal soud nezákonným a v rozporu se základními zásadami správního řízení, zejména v rozporu s i v rozporu s .

45. Z tohoto důvodu musel soud napadené rozhodnutí zrušit podle , neboť žalovaný se dopustil podstatného porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.

B. Námitka nesprávného posouzení bezpečnostní situace v zemi původu

46. Další klíčovou námitkou žalobce byla námitka nesprávného posouzení bezpečnostní situace na Ukrajině. Tato otázka měla vliv na konstatování neexistence vážné újmy podle § 14 odst. 2 písm. c) zákona o azylu žalovaným.

47. Podle , o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026 (dále jen „zákon o azylu“) [p]ronásledováním nebo vážnou újmou není, pokud se obava cizince z pronásledování nebo vážné újmy vztahuje pouze na část území státu, jehož státní občanství má, nebo, je-li osobou bez státního občanství, státu jeho posledního trvalého bydliště a může-li cizinec bezpečně a oprávněně odcestovat do jiné části státu, do ní vstoupit a v ní se usadit, a pokud s přihlédnutím k situaci v této části státu a k jeho osobní situaci v této části státu

a) nemá odůvodněný strach z pronásledování ani nejsou dány důvodné obavy, že by mu zde hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy, nebo

b) má přístup k účinné ochraně před pronásledováním nebo vážnou újmou.

48. Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu [d]oplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.

49. Podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu [z]a vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.

50. Podle § 53a odst. 4 zákona o azylu [o]soba požívající doplňkové ochrany je oprávněna požádat o prodloužení doby, na kterou je doplňková ochrana udělena. Ministerstvo prodlouží dobu, po kterou je udělena doplňková ochrana, v případě, že osobě požívající doplňkové ochrany i nadále hrozí vážná újma (§ 14a) a nenastanou-li důvody pro její odejmutí (§ 17a); pohovor se neprovádí, pokud lze vydat rozhodnutí o prodloužení doplňkové ochrany. Doplňková ochrana se prodlouží nejméně o 2 roky; je-li důvodné nebezpečí, že by osoba požívající doplňkové ochrany mohla závažným způsobem narušit veřejný pořádek nebo ho již narušuje, prodlouží se doplňková ochrana o 1 rok. Při prodlužování doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny se postupuje obdobně. Ustanovení § 25 písm. d) se v řízení o prodloužení doplňkové ochrany použije obdobně.

51. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“) [v] rámci posuzování žádosti o mezinárodní ochranu mohou členské státy dospět k závěru, že určitý žadatel nepotřebuje mezinárodní ochranu, pokud v určité části země původu

a) nemá opodstatněný důvod se obávat pronásledování ani mu nehrozí reálné nebezpečí vážné újmy nebo

b) má přístup k ochraně před pronásledováním nebo vážnou újmou, jak je vymezena v článku 7,

a pokud do této části země původu může bezpečně a legálně odcestovat, je mu do ní umožněn vstup a lze důvodně předpokládat, že se v ní může usadit.

52. Podle čl. 16 odst. 1 kvalifikační směrnice [s]tátní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti přestávají být osobou, která má nárok na doplňkovou ochranu, jestliže okolnosti, které vedly k přiznání statusu doplňkové ochrany, přestanou existovat nebo se změní do té míry, že ochrany již není třeba.

53. Podle čl. 16 odst. 2 kvalifikační směrnice [p]ři uplatňování odstavce 1 přihlížejí členské státy k tomu, zda je změna okolností natolik významná a dlouhodobá, že osoba, která má nárok na doplňkovou ochranu, již není vystavena reálnému nebezpečí vážné újmy.

54. Žalovaný v souvislosti s otázkou existence vážné újmy podle zákona o azylu, ve znění rozhodném pro tuto věc, správně vycházel z rozsudku ze dne 13. 3. 2009, čj. -68, č. 1840/2009 Sb. , v němž formuloval tříkrokový test,, podle nějž „musí být kumulativně splněny následující podmínky: (1) země původu žadatele o mezinárodní ochranu se nachází v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu; (2) žadatel o mezinárodní ochranu je civilista; (3) žadatel o mezinárodní ochranu by byl v souvislosti s tímto konfliktem v zemi původu vystaven vážnému a individuálnímu ohrožení života nebo tělesné integrity z důvodu svévolného (nerozlišujícího) násilí.“

55. V jiném rozsudku ze dne 17. 2. 2009, ve věci C-467/09, Elgafaji, SDEU dovodil, že existence vážné újmy podle čl. 15 písm. c) směrnice Rady č. 2004/38/ES „může být výjimečně považována za prokázanou, pokud míra svévolného násilí, kterou se vyznačuje probíhající ozbrojený konflikt, posuzovaná příslušnými vnitrostátními orgány rozhodujícími o žádosti o podpůrnou ochranu nebo soudy členského státu, kterým bylo předloženo rozhodnutí o zamítnutí takové žádosti, dosáhne natolik vysoké úrovně, že existují závažné důvody domnívat se, že by civilista byl v případě vrácení do dotyčné země nebo případně regionu vystaven – z pouhého důvodu své přítomnosti na území této země nebo regionu – reálnému nebezpečí uvedeného ohrožení.“

56. Podle rozsudku velkého senátu SDEU ze dne 2. 3. 2010, ve spojených věcech C-175/08, C-176/08, C-178/08 a C-179/08, Abdulla a další, „[p]ostavení uprchlíka zaniká, jestliže vzhledem k významné a trvalé povaze změn poměrů v dotčené třetí zemi přestaly existovat okolnosti odůvodňující obavy uprchlíka z pronásledování z některého z důvodů uvedených v čl. 2 písm. c) směrnice 2004/83, na základě kterých došlo k přiznání postavení uprchlíka, a uprchlík nemá ani jiné důvody k obavám z ‚pronásledování‘ ve smyslu čl. 2 písm. c) směrnice 2004/83.“

57. Z obdobných hledisek vychází i judikatura , např. rozsudek ze dne 30. 1. 2026, čj. -30 (srov. body [27] a [28]) „[n]eprodloužení doplňkové ochrany dle citovaných ustanovení je založeno na klauzuli rebus sic stantibus, tj. podstatné a trvalé (tedy nikoli pouze přechodné) změně okolností. […] Základem řízení o žádosti o prodloužení doplňkové ochrany je tedy posouzení toho, zda se významně a trvale Soud v této souvislosti pomíjí nepřesný překlad pojmu „trvalé“ (jinde též překládané jako „konečné“), které ve srovnání s jinými jazykovými mutacemi kvalifikační směrnice spíš odpovídá pojmu „dlouhodobé“.

změnily okolnosti, pro které byla žadateli doplňková ochrana udělena, natolik, že již mu z tohoto důvodu skutečné nebezpečí vážné újmy nehrozí, a zda zároveň žadateli nyní nehrozí toto nebezpečí vážné újmy z důvodů jiných (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2021, č. j. -29, ze dne 27. 5. 2021, č. j. -80, či ze dne 25. 2. 2022, č. j. -76).“ Trvání původních důvodů pro udělení doplňkové ochrany se presumuje do doby, než je prokázán opak. Žalovaný nese v této otázce důkazní břemeno, pro případ neprodloužení doplňkové ochrany musí prokázat, že se situace v zemi původu stabilizovala do té míry, že ji lze považovat za trvalou, a že tato změna je zároveň natolik významné povahy, že dané osobě již nehrozí skutečné nebezpečí vážné újmy, a to ať již z důvodů, pro něž byla doplňková ochrana původně udělena, či z důvodů jiných (viz např. rozsudek ze dne 24. 7. 2013, č. j. -35, ze dne 11. 2. 2021, čj. -29, ze dne 27. 5. 2021, čj. -80, či ze dne 25. 2. 2022, čj. -76). Přitom platí, že čím obecnější a neurčitější jsou důvody pro udělení doplňkové ochrany, tím obtížnější bude odůvodnit její neprodloužení, což však nemůže jít k tíži žadateli o prodloužení doplňkové ochrany (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 8. 2022, čj. -42). V dané věci není pochyb o tom, že Ukrajina se nachází v situaci mezinárodního ozbrojeného konfliktu, který se navíc v čase vyvíjí. Žalobce je současně třeba považovat za civilistu, z ničeho neplyne, že by byl aktivním příslušníkem ukrajinské armády (kdy by důvod pro udělení doplňkové ochrany nebyl dán, viz usnesení ze dne 11. 12. 2025, čj. -53, a ze dne 30. 4. 2026, čj. -54). Zbývá tedy posoudit podmínku třetí, tedy že žalobce by mohl být v zemi původu vystaven vážnému a individuálnímu ohrožení života nebo zdraví z důvodu svévolného násilí, resp. zda toto nebezpečí stále trvá, či nikoliv, jelikož žalobci již v minulosti byla udělena doplňková ochrana právě z tohoto důvodu. V takovém případě je nutné též posoudit, zda žalovaný unesl důkazní břemeno k důvodům neprodloužení doplňkové ochrany.

58. Soud dospěl k závěru, že tomu tak nebylo a žalovaný rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, resp. ze shromážděných podkladů dovodil závěry, které jsou s nimi v rozporu, a to i s ohledem na vadu jeho procesního postupu, který soud popsal výše pod bodem A.

59. Soud současně připomíná, že při posuzování nebezpečí vážné újmy, která odůvodňuje poskytnutí doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu, se uplatňuje tzv. test reálného nebezpečí. Reálným nebezpečím je nutno rozumět stav, kdy ve významném procentu případů obdobných situaci žadatele dojde k nežádoucímu následku, takže žadatel má dobré důvody se domnívat, že takový následek může s významnou pravděpodobností postihnout i jeho. Test reálného nebezpečí však nedosahuje intenzity trestního standardu „nade vší pochybnost“. V případě testu reálného nebezpečí se tak nejedná o standard „praktické jistoty“. (viz např. rozsudek ze dne 26. 3. 2008, čj. -82).

60. Žalovaný udělil žalobci poprvé doplňkovou ochranu v listopadu 2023. Výslovně v rozhodnutí ze dne 3. 11. 2023 uvedl, že žalobce „pochází z Ternopilské oblasti, kde sice prozatím neprobíhají přímé pozemní ozbrojené střety, avšak v kontextu trvající vojenské agrese Ruské federace značného rozsahu, zjevné nepředvídatelnosti bojů a souvisejících raketových útoků nelze vyloučit, že se terčem útoků nestane i tato oblast“ Vycházel informaci OAMP – Ukrajina – Politická a bezpečnostní situace, ze dne 23. 2. 2023, v níž je rovněž uvedeno, že „[p]rávě města, resp. zastavěná území obecně, jsou hlavním cílem vojenských aktivit: klíčovou ruskou taktikou je dělostřelecké a raketové ostřelování, které se zaměřuje jak na vojenské cíle, tak na civilní objekty a infrastrukturu. Ve velké míře je používaná neřízená munice, včetně munice kazetové, která mezi cíli neumožňuje efektivně rozlišovat a omezit dopady ostřelování na civilisty. Na celém území Ukrajiny – nejen v místech pozemních střetů – rovněž dochází k leteckým útokům raketami dlouhého doletu, jež rovněž zasahují jak vojenské cíle, tak cíleně civilní zástavbu a infrastrukturu. […] V lednu a únoru 2023 soustředily ruské jednotky své personální a materiální kapacity, včetně vojáků mobilizovaných od září 2022, do oblasti Donbasu. […] Nelze nicméně hovořit o lokalizaci konfliktu či jeho soustředění na jasně definovaná bojiště. Potenciálně může být konfliktem – např. formou vzdušných či raketových útoků – zasaženo libovolné místo na území Ukrajiny. S ohledem na postupně se vyvíjející strategii ruských sil a vývoj situace na bojištích rovněž není možné na základě dostupných informací předvídat budoucí cíle ruských útoků a konfliktem ohrožená území. V důsledku konfliktu bylo dosud vnitřně vysídleno přes 5 milionů osob (k lednu 2023), do zahraničí uprchlo od počátku invaze cca. 8 milionů osob (k lednu 2023). […] Útoky na energetickou infrastrukturu započaly v říjnu 2022 a doposud při nich přišlo o život nejméně 77 civilistů a přes 300 bylo zraněno. Útoky na další objekty civilní infrastruktury, včetně vzdělávacích a zdravotnických objektů, jsou cílenou strategií ruských ozbrojených složek, která byla patrná i v dalších konfliktech, např. ruské intervence v syrské občanské válce. Zdravotnická zařízení jsou jakožto klíčová civilní infrastruktura častým cílem ruských vojenských útoků (v průběhu prosince počet útoků přesáhl 700), ale také útoků informatických. […] Cílem ruských útoků jsou opakovaně také vzdělávací instituce, včetně mateřských a základních škol. Od počátku invaze bylo zničeno přes 424 vzdělávacích objektů. […] Mimo útoků na ukrajinskou infrastrukturu od počátku invaze zdokumentovaly zdroje řadu ruských útoků na civilní obyvatelstvo, např. na obytné čtvrti, a taktéž na humanitární konvoje a válečné uprchlíky.“ (viz str. 6, 7 a 8 citované zprávy).

61. Poté žalovaný žalobci doplňkovou ochranu prodloužil rozhodnutím ze dne 4. 2. 2025, v němž konstatoval, že nadále probíhá mezinárodní ozbrojený konflikt, pro který žalobci byla doplňková ochrana udělena, a tak mu nadále při návratu do vlasti hrozí vážné ohrožení jeho života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci probíhajícího mezinárodního konfliktu. Vycházel z informace OAMP – Ukrajina – Politická a bezpečnostní situace, ze dne 17. 1. 2024, v níž je uvedeno, že „[b]ěhem roku 2023 se frontová linie stabilizovala de facto bez výraznějších změn (ve srovnání s rokem 2022). Ani ruská ani ukrajinská ofenziva nedosáhla v roce 2023 výraznějších geografických zisků. […] Přes relativní stabilizaci frontové linie nelze hovořit o lokalizaci konfliktu. Potenciálně může být konfliktem – např. formou vzdušných či raketových útoků – zasaženo libovolné místo na území Ukrajiny. Města, resp. zastavěná území obecně, jsou hlavním cílem vojenských aktivit: klíčovou ruskou taktikou je dělostřelecké ostřelování, které se zaměřuje jak na vojenské cíle, tak na civilní objekty a infrastrukturu. Na celém území Ukrajiny, s větší intenzitou v oblastech v blízkosti frontové linie, rovněž dochází k leteckým útokům či útokům raketami dlouhého doletu, jež zasahují jak vojenské, tak cíleně civilní zástavbu a infrastrukturu. V důsledku konfliktu bylo dosud vnitřně vysídleno přes 6,3 milionů osob (k září 2023) do zahraničí uprchlo od počátku invaze přes 3,6 milionů osob (odhad k listopadu 2023) […] V zimě 2023/2024 podobně jako v roce 2022 ruská armáda opětovně ostřelovala ukrajinskou infrastrukturu, včetně civilní a energetické, důsledku čehož čelí ukrajinská populace přerušovaný, dodávkám energií (teplo, elektřina, voda). Útoky na další objekty civilní infrastruktury, včetně vzdělávacích a zdravotnických objektů. Jsou cílenou strategií ruských ozbrojených složek. Zdravotnická zařízení jsou jakožto klíčová civilní infrastruktura častým cílem ruských vojenských útoků (počet útoků, vč. na zdravotnický personál, přesáhl 1000), ale také informatickým útokům. […] Cílem ruských útoků jsou opakovaně také vzdělávací instituce, včetně mateřských a základních škol. Od počátku invaze bylo poškozeno nebo zničeno přes 3,7 tis. vzdělávacích objektů (zejm. v Charkovské, Luhanské a Doněcké oblasti). […] Mimo útoků na ukrajinskou infrastrukturu od počátku invaze zdokumentovaly zdroje řadu ruských útoků na civilní obyvatelstvo, např. na obytné čtvrti, a taktéž na humanitární konvoje a válečné uprchlíky.“ (viz str. 5, 6, a 7 citované zprávy).

62. Z informace OAMP – Ukrajina – Bezpečnostní situace v západních oblastech Ukrajiny. Přeshraniční pohyb, ze dne 12. 1. 2025, kterou žalovaný použil jako podklad pro napadené rozhodnutí, zase vyplynulo, že situace v oblasti zásobování a dostupnosti základních služeb a potravin v centrálních, severních a západních oblastech Ukrajiny Černovická, Chmelnycká, Ivanofrankivská, Kyjevská, Lvovská, Rovenská, Ternopilská, Vinnyská, Volyňská, Zakarpatská, Žytomyrská a hlavní město Kyjev (Kyjiv).

je stabilní. Tato zpráva dále na druhé, třetí a čtvrté straně (nečíslováno) popisuje úroveň zásobování, přístupu k základním službám a obecnou bezpečnostní situaci konkrétně u každé ze zmíněných oblastí.

63. Dále na páté straně uvádí popis bezpečnostní situace v ostatních oblastech Ukrajiny: „Z hlediska pozemních bojů zůstala v roce 2025 situace na Ukrajině stabilizovaná na linii bojů na východě a jihovýchodě země, kdy pozemní střety mezi ruskými a ukrajinskými jednotkami probíhají ve východních a částečně jižních oblastech […] Nehledě na výše uvedené nelze ani v jednom případě mluvit o zásadním průlomu nebo zhroucení bojových linií. Mimo linii pozemních bojů dochází k přestřelkám a střetům, vč. intenzivnějších vzdušných útoků, u severovýchodní hranice s Ruskou federací v Černihivské, Sumské a Charkovské oblasti. […] Kromě pozemních útoků využívaly ruské jednotky svoji vzdušnou převahu k ostřelování ukrajinského území. Strategie ruské armády cílila především na vojenskou a civilní energetickou a průmyslovou kritickou infrastrukturu Ukrajiny (např. rozvody elektrické sítě, teplárny, přístavy apod.), ale i čistě civilní objekty (nemocnice, obytné domy, obchody, restaurace, dětská hřiště). Ruská armáda využívala pro vzdušné útoky jak levné drony, tak sofistikovanější balistické rakety. V roce 2025 ruská armáda zesílila ostřelování ukrajinského území, vč. civilní kritické infrastruktury, např. zdravotnických zařízení, tepláren nebo elektráren. V roce 2025 útočily ruské jednotky v průměru 4,4 tis. a 5 tisíci drony nebo balistickými raketami měsíčně. V posledním období (zejm. 2025) se výrazně zvýšila intenzita ruského ostřelování a snížila úspěšnost protivzdušné obrany zejména vůči balistickým/hypersonickým raketám, kterých je kvůli jejich vysoké ceně využíváno poměrně méně ve srovnání s levnými drony, zejm. modifikovanými drony Šáhid. Naproti tomu úspěšnost proti dronovým úrokům zůstávala v čase de facto neměnná. Kromě nedostatku munice pro protivzdušnou obranu byla jednou z příčin i rostoucí intenzita ostřelování. V průběhu roku 2025 se úspěšnost obrany proti dronovým úrokům pohybovala v rozmezí od 90 % na počátku roku do 80 % v říjnu 2025. Celková úspěšnost protivzdušné obrany v roce 2025 dosahovala 85 %.“

64. Na šesté, sedmé a osmé straně informace uvádí, že „[a]čkoliv jsou ruské jednotky schopny ostřelovat celé ukrajinské území, vzdušné útoky primárně míří do oblastí v okolí linie bojů (Charkovská, Záporožská, Luhanská, Chersonská, Doněcká) a případně do míst s kritickou infrastrukturou v dalších oblastech, např. rafinérie pro zpracování ropy, chemické a zbrojní závody nebo energetická infrastruktura. […] počet vzdušných útoků v západních oblastech Ukrajiny byl v období od 1. ledna 2025–31. prosince 2025 nepoměrně menší než ve východních oblastech. Menší počet útoků a nižší časová frekvence (nižší jednotky až nižší desítky útoků od počátku ruské invaze) je zdokumentována v šesti západoukrajinských oblastech – Lvovské, Ivanofrankivské, Ternopilské, Volyňské, Rovenské, Černovické, Zakarpatské. Podle zdrojů všechny výše uvedené oblasti čelily od 24. února 2022 nižším jednotkám ruských leteckých/dronových útoků, např. Zakarpatská i Čenovická 8. Celkově vyšší počet útoků (vyšší desítky) byl evidován v oblastech Vinnycké, Žytomyrské, Chmelnycké. Uvedené oblasti se staly opětovně cílem ruského ostřelování v jarních měsících v roce 2025 během zesílené kampaně proti ukrajinské energetické infrastruktuře. Kyjev (Kyjiv), resp. Kyjevská oblast patří k častým terčům ruských leteckých/dronových útoků. Zároveň tamější protivzdušná obrana patří mezi nejefektivnější a nejpokročilejší, přičemž na ochranu vzdušného prostoru jsou nasazeny nejmodernější obranné systémy, například systém Patriot. Varování obyvatelstva vzdušnými útoky probíhá na několika úrovních (celostátní, oblastní, místní). Ukrajinské úřady, vč. místních zároveň vydávají doporučení/pokyny, jak se v situacích ostřelování chovat a kde hledat úkryt. […] Od poloviny roku 2025 je postupně zaváděn přesnější systém výstrahy před vzdušnými útoky, který umožňuje detailnější geografickou lokalizaci cíle, například na úroveň okresu namísto celé oblasti. V důsledku toho se zkracuje trvání vzdušného varování, například v Dněpropetrovské oblasti došlo ke snížení celkové délky trvání vzdušného varování vyjádřené ve dnech o 100 dnů, v Sumské oblasti až o 50 dnů. V současné době existuje napříč zemí přes 61 tis. míst označených/identifikovaných jako protiletecký kryt.“

65. K přeshraničnímu pohybu a navrátilcům tato zpráva pojednává na deváté až jedenácté straně. Konkrétně uvádí, že „[p]odle statistik počet ukrajinských uprchlíků ve světě přesahuje 5,85 mil. osob (různé druhy ochrany), okolo 3,694 mil. osob [(údaj k dubnu 2025)] bylo od počátku konfliktu vnitřně vysídleno a přes 4,53 mil. osob se do místa svého původního pobytu navrátilo. Vnitřní uprchlíci primárně pochází z oblastí válečných střetů (Charkovská, Záporožská, Luhanská, Chersonská, Doněcká) a usazují se především v oblastech Dněpropetrovské, Charkovské, Kyjevské nebo v Kyjevě (Kyjivě). Navrátilci – uprchlíci i vnitřně vysídlení – se podle průzkumu IOM nejčastěji navraceli do oblastí, kde neprobíhali přímé boje. Konkrétně se jednalo o Kyjev (Kyjiv) a Kyjevskou oblast, dále o oblasti Mykolajivskou, Charkovskou, Dněpropetrovskou a Oděskou. Nicméně oblasti v blízkosti linie pozemních bojů taktéž zaznamenaly vysoký počet navrátilců. Navrátilci ze zahraničí, kteří tvoří 26 % všech navrátilců, mířili především do západoukrajinských oblastí a podle průzkumu IOM se vraceli především z Polska (až 380 tis.), Německa (195 tis.), z Itálie (70 tis.) a z České republiky (53 tis.). […] V obecné rovině disponuje ukrajinský právní a operativní systém legislativními opatřeními upravujícími postavení vnitřně vysídlených osob, která byla přijata již po anexi Krymu a bojích na východní Ukrajině v roce 2014, a která mimo jiné upravuje jejich přístup ke službám, např. zdravotnictví, soudnímu systému nebo sociální podpoře, vč. podpory ubytování apod. V reakci na přímou ruskou invazi od 24. února 2022 byl rámec pro vnitřně vysídlené osoby dále doplňován. […] Status vnitřně vysídlené osoby vzniká registrací u střediska správních služeb místní samosprávy nebo u místní pobočky odboru práce a sociální ochrany obyvatelstva.“ Dále zpráva podrobněji popisuje systém podpory po získání statusu vnitřně vysídlené osoby.

66. Uvedené zprávy o zemi původu žalobce jak při původním udělení doplňkové ochrany v roce 2023 (případně při prvním prodloužení v roce 2025), tak nyní, se shodují, že primární boje probíhaly a probíhají na východě a posléze i na jihu území, dále že Rusko útočí jak na vojenské cíle, tak na civilní objekty a infrastrukturu. Na celém území Ukrajiny – nejen v místech pozemních střetů – rovněž dochází k leteckým útokům raketami dlouhého doletu, nyní i masivním dronovým útokům. Zasaženo může být libovolné místo na území Ukrajiny, nicméně nelze hovořit o lokalizaci konfliktu. Cílem jsou objekty často civilní infrastruktury, obytné čtvrti, nemocnice, mateřské a základní školy (v roce 2023 zničeno přes 424 vzdělávacích objektů, v roce 2024 již přes 3,7 tis. vzdělávacích objektů), včetně dalších vzdělávacích a zdravotnických objektů a humanitárních konvojů, opakovaně je ve zprávách zdůrazňováno, že civilisté a civilní objekty jsou cílenou strategií ruských ozbrojených složek. Zpráva z 12. 1. 2026 dále uvádí, že právní a operativní systém legislativních opatření upravujících postavení vnitřně vysídlených osob byl přijat již po anexi Krymu a bojích na východní Ukrajině v roce 2014 a po plnohodnotné invazi Ruska v únoru 2022 byl rámec pro vnitřně vysídlené osoby dále doplňován. V tomto ohledu se tedy situace v zemi původu ani na podkladě nově obstaraných zpráv a informací o zemi původu nijak nezměnila.

67. Přesto je z uvedených zpráv též zřejmé, že ozbrojený konflikt se vyvíjí. Jednak pokud jde o způsob boje, kdy ze začátku války převládaly dělostřelecké a raketové útoky, a dále útoky kazetovou municí a neřízenou municí, která neumožňovala efektivně rozlišovat a omezit dopady ostřelování na civilisty. V pozdějších letech a nyní se však způsob boje více přeorientoval na masivní vzdušné dronové útoky, které se vyznačují též tím, že jsou řízené a mnohem přesnější a levnější. Vyvíjela se též migrační statistika, zatímco v roce 2023 zpráva uváděla, že k lednu 2023 bylo vnitřně vysídleno přes 5 milionů osob a do zahraničí uprchlo od počátku invaze cca. 8 milionů osob, zpráva z roku 2024 uváděla, že k září 2023 to bylo již přes 6,3 milionů osob vnitřně vysídlených osob a přes 3,6 milionů osob, které uprchly do zahraničí (odhad k listopadu 2023). Dle zprávy použité žalovaným v nyní posuzované věci se jednalo již „jen“ o cca. 3,694 mil. (údaj k dubnu 2025) vnitřně vysídlených osob a přes 5,85 mil. osob uprchlých do zahraničí.

68. Pokud však žalovaný udělil žalobci doplňkovou ochranu z důvodu, že pochází z Ternopilské oblasti, „kde sice prozatím neprobíhají přímé pozemní ozbrojené střety, avšak v kontextu trvající vojenské agrese Ruské federace značného rozsahu, zjevné nepředvídatelnosti bojů a souvisejících raketových útoků nelze vyloučit, že se terčem útoků nestane i tato oblast“, bylo na něm, aby uvedl, na základě jakých zjištění uvedená formulace již neplatí, případně že se situace na Ukrajině zlepšila. K ani jedné situaci však dle názoru soudu nedošlo. Dle informací obstaraných žalovaným i nadále v Ternopilu neprobíhají přímé ozbrojené střety, boje a související raketové/dronové útoky jsou nadále zjevně nepředvídatelné a nelze vyloučit, že terčem útoků se stane i tato oblast. To se také i stalo, aktuálně ve stejném měsíci, v němž žalovaný napadené rozhodnutí vydal, a žalobce měl v úmyslu to i prokázat doplněním podkladů, které doložil i v řízení před soudem, které však žalovaný opominul.

69. Důkazy předložené žalobcem v žalobě prostřednictvím internetových odkazů na články, k nimž měl možnost se v rámci vyjádření k žalobě vyjádřit také žalovaný, týkající se bezpečnostní situace na Ukrajině i přímo v Ternopilu, odkud žalobce pochází, taktéž v zásadní míře oslabují přesvědčení žalovaného, že žalobce se může do oblasti svého původu bezpečně vrátit a žít tam. Z článku ze serveru iRozhlas ze dne 19. 11. 2025, „Ruský útok n a Ternopil zabil 26 lidí. Ve městě byly zasaženy devítipodlažní budovy.“ soud zjistil, že ruská armáda v ten den v noci zaútočila na Ukrajinu více než 470 drony a 48 střelami, zasaženy byly i výškové budovy přímo v Ternopilu, kdy se postupně zvyšoval počet zjištěných obětí na 26 a další oběti se mohly nacházet v troskách zničených budov. Z této zprávy dále vyplynulo, že nálety ruských dronů zasáhly i druhé největší ukrajinské město Charkov na východě země, počet zraněných tam stoupl na 46, včetně dvou dívek ve věku 9 a 13 let. Rusko dle prezidenta Zelenského zaútočilo též na energetiku v Ivanofrankivské oblasti (pozn. soudu: s níž hraničí Ternopilská oblast na jihozápadě), kde byli zraněni 3 lidé, včetně 2 dětí. Ve Lvovské oblasti byla terčem útoků kritická infrastruktura a energetická zařízení. V Doněcké oblasti byl zraněn jeden člověk. Ruským útokům čelila také Kyjevská, Mykolajivská, Čerkavská, Černihivská a Dněpropetrovská oblast.

70. Z článku ze serveru ČTK České noviny, ze dne 1. 5. 2026, „Úřady v západoukrajinském Ternopilu hlásí deset zraněných po útoku ruských dronů.“, soud zjistil, že během dronového útoku Ruska proti Ukrajině utrpělo zranění v Ternopilu na západě země 10 lidí, o čemž informoval starosta Ternopilu S. N. V rozmezí 7:00 – 14:30 SELČ vyslala dle ukrajinských vzdušných sil na Ukrajinu 409 dronů. Obvykle drony dlouhého doletu posílá Rusko v noci, v posledních týdnech ale stále častěji podniká dronové nálety i za denního světla. Dle ukrajinských představitelů se Rusko snaží dronovými útoky v denních hodinách zvýšit počet obětí z řad civilistů. Během 1. 5. 2026 přitom ukrajinské vzdušné síly varovaly před skupinami ruských bezpilotních letounů mířících do různých regionů země. Protivzdušná obrana jich zneškodnila 388, 16 dronů zasáhlo 6 míst. Na dalších 11 se zřítily trosky sestřelených bezpilotních letounů. Vzdušné síly upozornily, že útok pokračuje. Dle starosty Ternopilu na Ternopil přiletělo přes 50 dronů a skoro 20 z nich explodovalo, což je dle šéfa vojenské správy Ternopilské oblasti pana T. P. největší dronový útok na toto město od začátku celoplošné ruské invaze na Ukrajinu. Zranily 10 lidí, jeden z nich je ve vážném stavu. Zasaženy jsou blíže neurčené průmyslové objekty. Tuto zprávu ostatně potvrzuje i další z odkazovaných článků v anglickém jazyce ze serveru Ukrinform ze dne 1. 5. 2026, „Drone attack on Ternopil: fire contained, nine hits on industrial facilities reported.“, jehož obsah je snadno zjistitelný strojovým překladem např. pomocí aplikace Google Lens. V něm je dále uvedeno, že P. varoval, že podle ozbrojených sil existuje riziko dalších útoků a vyzýval obyvatele, aby se vyhnuli velkým shromážděním a neignorovali letecké poplachy. Článek ze serveru ČTK České noviny dále pokračuje, že výbuchy se dle ukrajinských médií ozývaly také v západoukrajinském Rivném, další útoky hlásí Oděská oblast, která se stala cílem ruského útoku v noci. V okolí Oděsy je poškozená střecha obchodního centra a na místě hořelo, nejsou ale hlášeni zranění nebo mrtví, o čemž informoval velitel městské regionální správy O. K.

71. I tyto zprávy tak potvrzují, že útoky Ruska jsou nepředvídatelné a cílené především na civilisty či zájmové průmyslové či infrastrukturní objekty, a to i v západních oblastech Ukrajiny jakou je např. Ternopil. Dle starosty Ternopilu byl dokonce útok na toto město z května 2026 největším od začátku invaze v roce 2022. Přestože tedy ze statistik předložených žalovaným není ostřelování a vzdušné dronové útoky na Ternopil tak časté, jako na oblasti blízko frontové linie na východě území, rozhodně nelze dovodit závěr, že by se tam situace zlepšila nebo byla bezpečná.

72. Soud dále upozorňuje, že ani z doložené mapky vzdušných útoků na Ukrajinu z období od 1. ledna 2025 až 1 ledna 2026, jakožto součásti informace ze dne 12. 1. 2026, nelze potvrdit, že ruské útoky se omezují pouze na válečnou frontu, ale často a nepředvídatelně cílí i na civilní infrastrukturu a civilní obyvatelstvo prakticky ve všech oblastech Ukrajiny, včetně té západní, odkud pochází i žalobce. Soud nepopírá, že většina útoků směřovala na východ a jihovýchod Ukrajiny, žalovaný však nemohl učinit závěr, že ozbrojený konflikt je ohraničený, či že nezasahuje celé území, neboť uvedená mapka takové závěry přímo vyvrací. Dále se v doložených podkladech opakovaně uvádí, že masivní ruské útoky směřují především na klíčovou energetickou infrastrukturu, a zcela úmyslně i na civilní objekty a civilní obyvatelstvo. Žalovaný však ani nijak neověřoval, zda, případně jakou kritickou energetickou infrastrukturou disponuje Ternopilská oblast, a zda je tedy tato oblast z uvedeného důvodu více ohrožena nálety ruských dronů či dalších útoků.

73. Pokud žalovaný své závěry staví na statistice počtu dronových útoků, počtu civilních obětí, počtu protivzdušných krytů v jednotlivých oblastech území Ukrajiny, jsou takové závěry dle názoru soudu nedostatečné. V této souvislosti soud upozorňuje, že posouzení míry ohrožení života a zdraví, jakož i celkové situace v zemi původu, musí být komplexní. Soud zde odkazuje na rozsudek SDEU ze dne 10. 6. 2021, ve věci C-901-19, CF a DN proti Spolkové republice Německo V uvedené věci soud posuzoval metodiku Spolkového úřadu pro migraci a uprchlíky (Bundesamt für Migration und Flüchtlinge, BAMF), která pro účely hodnocení bezpečnosti země původu, resp. jejích jednotlivých částí, vycházela z určitých koeficientů (jmenovitě šlo o poměr civilních obětí a celkového počtu obyvatel regionu).

, podle nějž je pro účely žádosti třeba zohlednit celou řadu faktorů, „[m]ezi tyto skutečnosti patří podle čl. 4 odst. 3 písm. a) této směrnice zejména ‚všechny významné skutečnosti týkající se země původu v době rozhodování o žádosti‘. Konkrétně, jak v podstatě uvedl generální advokát v bodech 56 a 59 svého stanoviska, lze rovněž zohlednit zejména intenzitu ozbrojených střetů, stupeň organizace proti sobě stojících ozbrojených sil a délku trvání konfliktu jakožto skutečností relevantních pro posouzení reálného nebezpečí vážné újmy ve smyslu čl. 15 písm. c) směrnice 2011/95 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. ledna 2014, Diakité, C-285/12, EU:C:2014:39, bod 35), stejně jako jiné skutečnosti, jako je územní rozsah situace svévolného násilí, skutečné místo pobytu žadatele v případě jeho navrácení do dotyčné země nebo regionu a případně úmyslné napadání civilistů válčícími stranami.“

74. SDEU zde současně konstatoval, že „systematické uplatňování takového kritéria, jako je minimální počet civilních obětí, které byly zraněny nebo zabity, pro určení míry intenzity ozbrojeného konfliktu příslušnými orgány členského státu, aniž by zkoumaly všechny relevantní okolnosti, kterými se vyznačuje situace země původu žadatele o doplňkovou ochranu, je v rozporu s ustanoveními směrnice 2011/95, jelikož může vést tyto orgány k odmítnutí přiznat tuto ochranu v rozporu s povinností členských států identifikovat osoby, které skutečně potřebují uvedenou ochranu.“ (zvýraznění podtržením doplnil nyní soud). Počet civilních obětí sice může být relevantní ukazatel, ale jde pouze o jeden z více faktorů, které musí orgán posuzující žádost o udělení (prodloužení) doplňkové ochrany vzít do úvahy; nedosažení určité statistické hranice samo o sobě udělení (prodloužení) doplňkové ochrany nevylučuje.

75. Dále lze odkázat na rozsudek SDEU ze dne 23. 5. 2019, ve věci C720/17, Bilali, kterou uvedený soud řešil na podkladě příběhu o ukončení doplňkové ochrany. Podle něj „[i] když podobná změna zpravidla vyplývá ze změny skutkových okolností ve třetí zemi, přičemž tato změna napravila příčiny, které vedly k přiznání statusu doplňkové ochrany, nic to nemění na tom, že článek 16 směrnice 2011/95 nestanoví výslovně, že je jeho působnost omezena na takový případ, a na tom, že změna poznatků hostitelského členského státu o osobní situaci dotčené osoby může stejně tak vést k tomu, že původní obava, že tato osoba bude vystavena vážné újmě ve smyslu článku 15 uvedené směrnice, ve světle nových informací, které má uvedený členský stát k dispozici, již není opodstatněná. Je tomu tak ovšem pouze tehdy, pokud nové informace, které má hostitelský členský stát k dispozici, znamenají dostatečně významnou a konečnou změnu jeho poznatků o tom, zda žadatel splňuje podmínky pro přiznání statusu doplňkové ochrany.“ (zvýraznění podtržením doplnil nyní soud).

76. Již z těchto důvodů nelze dle názoru zdejšího soudu učinit závěry žalovaného o bezpečnosti, významnosti a trvalosti změny poměrů na Ukrajině na základě jím shromážděných podkladů, přestože skutečně poskytují přesnější a přehlednější popis situace na území Ukrajiny v porovnání s podklady, na jejichž základě žalovaný udělil a posléze jednou prodloužil žalobci doplňkovou ochranu v minulosti. Není však dostatečně podložen závěr, že by situace v této oblasti byla bezpečnější jen proto, že tam ruská armáda nesměřuje své primární útočné aktivity, které se zaměřují hlavně na východ Ukrajiny. Naopak, tato skutečnost spíše potvrzuje, že ozbrojený konflikt se neustále vyvíjí, nikoliv však bez dalšího lineárně k „lepšímu“, jak tvrdí žalovaný na základě svých statistik ze zjišťovací mise; vítězství kterékoliv z dotčených stran či jejich usmíření je v nedohlednu. V tomto ohledu se soud ztotožnil s tvrzením žalobce, že žalovaný srovnával „velmi nebezpečné oblasti s ještě nebezpečnějšími“.

77. Soud v této souvislosti upozorňuje i na nedávný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2026, čj. -29, který se aktuální bezpečnostní situací na Ukrajině zabýval v souvislosti s nevyhověním žádosti o mezinárodní ochranu. Na podkladě stejných informací o Ukrajině, které si žalovaný obstaral i v nyní projednávané věci žalobce, v něm dospěl k závěrům, s nimiž se zdejší soud zcela ztotožňuje a v podrobnostech na ně odkazuje. Krajský soud v Praze v něm mimo jiné konstatoval, že „[z]dejší soud si je vědom toho, že v jemu známé judikatuře doposud nebyl vysloven názor, že na Ukrajině probíhá tzv. totální konflikt ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -68 (de facto se k takovému závěru ovšem přiklonil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci č. j. -38, který nepovažoval za možné vyloučit, že žadatel pocházející z Mariupolu nebude po svém návratu do vlasti vystaven hrozbě vážného a individuálního ohrožení života nebo tělesné integrity z důvodu svévolného násilí). Stejně tak si je zdejší soud vědom toho, že zprávy, ze kterých žalovaný vycházel, svědčí o tom, že západní Ukrajina je bezpečnější, než východní či jihovýchodní část Ukrajiny, že na západní Ukrajině neprobíhají přímé bojové střety a že není předmětem tak častých vzdušných útoků jako východní či jihovýchodní část Ukrajiny nebo že z hlediska zásobování či dostupnosti služeb a potravin se jedná o stabilní oblast. Na druhou stranu však soud nemůže aprobovat názory žalovaného, že ozbrojený konflikt nezasahuje celé území Ukrajiny, že západní Ukrajina není nijak zasažena bojovými akcemi nebo že pravděpodobnost ohrožení žalobce dopady válečného konfliktu je velmi nízká, pokud se z doložených zpráv i ze soudu obecně známých informací podává, že válka do určité míry zasahuje celou Ukrajinu a že se ruská armáda nezdráhá uplatnit nerozlišující násilí i vůči civilistům, a to též na území vzdáleném od válečné fronty stovky kilometrů (o čemž opětovně svědčí i bojová strategie, k níž Rusko přistoupilo během května tohoto roku).“ (viz bod 35. citovaného rozsudku).

78. Na dosud uvedené závěry nemůže mít vliv ani rozsudek ze dne 3. 7. 2026, čj. -25, jímž uvedený soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka Olomouc ze dne 4. 5. 2026, čj. -38, na který se částečně odvolává též Krajský soud v Praze v rozsudku čj. -29, neboť tento rozsudek zrušil pro nedostatek důvodů ve vztahu k doložené skutkové situaci žalovaným v tamním řízení a Krajskému soudu v Ostravě – pobočce Olomouc vytkl argumentaci pouhým odkazem na dosavadní obecně známé skutečnosti ohledně ozbrojeného konfliktu na Ukrajině (sám se tedy nevyjadřoval k otázce, zda bylo rozhodnutí žalovaného v souladu se zákonem, ale zavázal krajský soud k doplnění věcných důvodů rozsudku). Dosavadní judikatura přitom v prvních letech války vycházela především z toho, že válka na Ukrajině je zcela reálnou a natolik všeobecně známou skutečností, že ji není třeba dokazovat, a zároveň je bezpečnostní situace v zemi zhoršená na celém území zasažené země (srov. např. rozsudky ze dne 10. 3. 2022, čj. , ze dne 24. 3. 2022, čj. , ze dne 7. 4. 2022, čj. , nebo ze dne 21. 12. 2023, čj. -73).

79. Individuální ohrožení civilisty nevyžaduje, aby byl osobně vyhledáván nebo cílen, může být naopak dáno i tehdy, kdy je nerozlišující násilí tak intenzivní, že civilistovi hrozí vážná újma již z pouhé přítomnosti v dotčeném regionu; při nižší intenzitě je naopak třeba zkoumat, zda osobní okolnosti žadatele riziko zesilují. Jednotlivé bezpečnostní incidenty nebo pouhá absence úplného bezpečí sice automaticky nezakládá nárok na doplňkovou ochranu; je však třeba, aby žalovaný ve svém posouzení založil svůj závěr na aktuálním a komplexním hodnocení všech relevantních ukazatelů ve všech vzájemných souvislostech, a ne pouze na statistických údajích, které dostatečně nezohledňují potřebnou míru individualizace.

80. Závěr, že oblast původu žalobce je bezpečná pro jeho návrat, a tato změna je trvalého charakteru, pročež již netrvají důvody pro udělení doplňkové ochrany žalobci, nelze učinit na základě zjištěného skutkového stavu, neboť nemá ve správním spise oporu, resp. je s ním částečně v rozporu, a je třeba v tomto směru podklady doplnit. Soud proto musí zrušit napadené rozhodnutí podle Pokud jde o odkazovanou judikaturu ve společném materiálu žalovaného, mezinárodního odboru Ministerstva spravedlnosti a Nejvyššího státního zastupitelství – Ukrajina – Možnost realizace extradice a trestu vyhoštění na území Ukrajiny v kontextu probíhajícího ozbrojeného konfliktu v důsledku agrese Ruské federace proti Ukrajině, ze dne 12. 1. 2026, který je součástí správního spisu jako podklad pro vydání napadeného rozhodnutí, soud uvádí, že není zcela přenositelná na případ žalobce, neboť se věnuje jiným otázkám, a to otázce extradice a trestu vyhoštění, a z pohledu jiných – trestněprávních – předpisů, jejichž účel je od právní úpravy azylu odlišný. Z pohledu vývoje bojů na Ukrajině již relativně zastaralý podklad – rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. , nelze navíc považovat za přiléhavý z důvodu, že „pachatel trestného činu, který pocházel z Ukrajiny a jemuž byl uložen trest vyhoštění, bude muset nejprve vykonat trest odnětí svobody v délce deseti let a až poté bude vyhoštěn, přičemž nelze vyloučit, že za tu dobu se situace na Ukrajině může výrazně změnit.“ (srov. též bod 36. rozsudku Krajského soudu v Praze, čj. -29).

VI. Závěr a náklady řízení

81. Soud ze shora popsaných důvodů zrušil napadené rozhodnutí podle a c) , neboť žalovaný porušil ustanovení o řízení před správním orgánem způsobem, jež mohl mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, a skutkový stav, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí, nemá ve správním spise oporu a vyžaduje zásadní doplnění. Soud proto věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude vázán právním názorem zdejšího soudu (, 4, a 5 ).

82. V navazujícím správním řízení žalovaný doplní spisový materiál o dostatečně aktuální zprávy o zemi původu s ohledem na neustálý vývoj bojů na území Ukrajiny a znovu posoudí žádost o prodloužení doplňkové ochrany žalobce v rozsahu, zda by mohl být v zemi původu vystaven vážnému a individuálnímu ohrožení života nebo zdraví z důvodu svévolného násilí, resp. zda toto nebezpečí stále trvá, či nikoliv, jelikož žalobci již v minulosti byla udělena doplňková ochrana právě z tohoto důvodu. Dále přezkoumatelným způsobem vyhodnotí, zda nové informace, které má k dispozici, znamenají dostatečně významnou a trvalou (dlouhodobou) změnu jeho poznatků o tom, zda žadatel splňuje podmínky pro přiznání statusu doplňkové ochrany. Své úvahy přitom založí na komplexním posouzení věci, nikoliv pouze na základě vybraných statistických údajů ohledně počtu dronových a jiných útoků či počtu civilních obětí.

83. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn dle Žalobce měl ve věci plný úspěch, proto má nárok na náhradu nákladů řízení, které spočívají v nákladech na právní zastoupení advokátem. Zástupce žalobce učinil v řízení 2 úkony právní služby ve smyslu , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – převzetí a příprava právního zastoupení a podání žaloby [, d) advokátního tarifu]. Odměna za jeden úkon právní služby v řízení o žalobě proti rozhodnutí činí 4.620 Kč (, advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025), celkem 9.240 Kč, k čemuž je nutno dále přičíst náhradu hotových výdajů ve výši paušální částky 450 Kč za jeden úkon právní služby podle advokátního tarifu, celkem 900 Kč. Zástupce žalobce soudu doložil, že je plátcem DPH, soud proto odměnu navýšil o částku 2.129,40 Kč odpovídající této dani (21 %). Žalovaný je povinen žalobci prostřednictvím jeho zástupce zaplatit náhradu nákladů řízení v celkové výši 12.269,40 Kč (9.240 Kč + 900 Kč + 2.129,40 Kč), a to do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze vygenerovat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 27. srpna 2026

Mgr. Darina Michorová

samosoudkyně