Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
54 Ad 21/2025 - 75.pdf
PDF · 0 B
No categories available
54 Ad 21/2025 - 75
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Bc. Petrem Jiříkem ve věci
žalobce: M.J., narozen
bytem
proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení
sídlem Křížova 1292/25, Praha 5
o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 8. 10. 2025, č. j. X,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci, obsah žaloby a jejího doplnění
1. Žalobci byl rozhodnutím žalované ze dne 18. 6. 2025, č. j. X, přiznán starobní důchod od 16. 6. 2024 ve výši 16 342 Kč měsíčně. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce námitky, které žalovaná žalobou napadeným rozhodnutím zamítla.
2. Žalobce namítá, že byl úspěšně oddlužen, neboť uhradil cca 30 % dluhů a v této souvislosti poukazuje na pohledávku žalované za neuhrazené pojistné spjaté s jeho činností jako OSVČ. K tomu žalobce poukazuje na částky dlužného pojistného a toho, co v rámci oddlužení uhradil.
3. Dále žalobce nesouhlasí s tím, že mu žalovaná započetla pouze 31 let pojištění, neboť podle svého názoru získal 38 let. Poukázal na dobu vedení v evidenci úřadu práce a na jeden rok, za který pojistné sám zaplatil. Žalobce dále rozvedl svou argumentaci týkající se insolvenčního řízení a popsal též komplikace spojené s přiznáním starobního důchodu v návaznosti na do té doby pobíraný invalidní důchod.
II. Vyjádření žalované k žalobě
4. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 13. 2. 2026 navrhla, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Žalovaná popsala, že žalobce byl evidován jako OSVČ a v určitých letech žalobce pojistné nehradil, v jiných nepodal přehled o příjmech a výdajích. Celková částka pohledávek vůči žalobci, od jejichž placení byl žalobce v insolvenčním řízení osvobozen, měla činit 159 760 Kč. Podle žalované osvobození od placení zbytku pohledávek neznamená, že bylo pojistné zaplaceno.
5. K době evidence uchazeče o zaměstnání žalovaná odkázala na § 5 odst. 2 písm. a) zákona o důchodovém pojištění. Uvedla, že doba bez nároku na podporu se započítává nejvýše v rozsahu tří let, přičemž před dosažením věku 55 let nejvýše v rozsahu jednoho roku. Žalobci proto započetla dobu od 13. 6. 2011 do 31. 7. 2011 v rozsahu 49 dnů, od 4. 6. 2014 do 31. 12. 2014 v rozsahu 211 dnů a od 1. 1. 2015 do 15. 4. 2015 v rozsahu 105 dnů.
III. Posouzení věci krajským soudem
6. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“).
7. Žalobce v podané žalobě vznáší dvě základní námitky. První směřuje proti nezohlednění další doby samostatné výdělečné činnosti s poukazem na své osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení. Druhá se týká žalobcem označovaných nezohledněných dob pojištění.
8. Krajský soud rozhodl bez jednání, neboť účastníci řízení ústní jednání nepožadovali (§ 51 s. ř. s.).
III.A Dopady insolvenčního řízení a oddlužení žalobce
9. Žalobce uvádí, že uhradil 30 % dlužné pohledávky. V napadeném rozhodnutí žalovaná popsala, že žalobce byl OSVČ od 1. 5. 1991 do 25. 8. 2003. Dále popsala, že v insolvenčním řízení KSCB X byl žalobce osvobozen od zbývající úhrady pohledávek, a následně stanovila stav jednotlivých období: za rok 1998 zůstávalo na pojistném neuhrazeno 17 327 Kč, za rok 1999 částka 25 157 Kč a za rok 2000 částka 25 157 Kč; za roky 2001 a 2003 nebyly podány přehledy, v roce 2002 podle ČSSZ nevznikla povinná účast a žalobce se dobrovolně nepřihlásil. Poté výslovně uzavřela, že osvobození od úhrady zbývajícího dluhu neznamená, že lze tato období hodnotit jako dobu pojištění.
10. Žalobce dále popisuje, že žalovaná zadala řešení pohledávky exekutorům – navýšení o 30 000 Kč na 230 211 Kč „což už je několikanásobně víc“. V doplnění žaloby rozvádí, že v insolvenčním řízení splatil 160 000 Kč, což by mu mělo stačit na 7 let, ale žalovaná tato léta nezapočítala. Žalobce popisuje, že za roční poplatek 25 000 Kč (tj. pojistné) dala žalovaná penále 5 000 Kč (celkem 30 000 Kč) a pak exekutor z 30 000 Kč udělal 230 000 Kč. K tomu dodává, že žalovaná věděla, že žalobce v rámci insolvenčního řízení uhradí pouze 30 % dluhů a nepodala si námitky.
11. Podle § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění dobou pojištění je po 31. prosinci 1995 doba účasti na pojištění osob uvedených v § 5 odst. 1 a v § 5 odst. 4, za kterou bylo v České republice zaplaceno pojistné. Podmínka faktického zaplacení pojistného je pro hodnocení doby samostatné výdělečné činnosti zásadní.
12. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 23. 10. 2008, č. j. 3 Ads 81/2008-43, v právní větě, shrnul, že „[o]soba samostatně výdělečně činná není automaticky, podniká-li, důchodově pojištěna, nýbrž musí buď dosáhnout určitého příjmu (§ 10 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění) nebo se musí dobrovolně k účasti na důchodovém pojištění přihlásit. V obou případech jí vzniká povinnost platit pojistné. Zaplacením pojistného si založí nárok na zhodnocení zaplacené doby pro účely vzniku a výpočtu důchodové dávky [§ 11 odst. 1 písm. a) téhož zákona].“ (důraz doplněn; rozsudky správních soudů jsou dostupné na www.nssoud.cz). Obdobně tak např. v rozsudku ze dne 21. 9. 2018, č. j. 6 Ads 277/2018-19, Nejvyšší správní soud popsal, že „[s]amotná účast na důchodovém pojištění však pro vznik nároku na starobní důchod nestačí, rozhodující je získání potřebné doby pojištění (srov. výše citovaný § 28 zákona o důchodovém pojištění), které je odvislé od zaplacení pojistného [§ 11 odst. 1 písm. a) tohoto zákona].“ (bod 12). V bodě 13 poté Nejvyšší správní soud rozlišil mezi pohledávkou státu na zaplacení pojistného a zaplacením pojistného jako podmínkou vzniku nároku z důchodového pojištění.
13. Žalobci proto nelze přisvědčit, dovozuje-li, že již samotné úspěšné skončení insolvenčního řízení a osvobození od placení zbytku pohledávek vede k tomu, že se celé dotčené období považuje za dobu pojištění. Osvobození od placení neuhrazené části pohledávky není jejím zaplacením. Ostatně i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3509/2010, č. 63/2011 Sb. rozh. obč., v právní větě shrnul, že „[p]ohledávka, na kterou se vztahuje rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení, vydané podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona, v neuhrazeném rozsahu nezaniká, v soudním či jiném řízení ji však již nelze věřiteli přiznat; ve vykonávacím řízení má taková pohledávka stejný režim jako promlčená pohledávka.“ Osvobození od placení zbývajícího dluhu tudíž samo o sobě podmínku § 11 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění nenahrazuje.
14. Tvrzení žalobce, že v průběhu oddlužení uhradil přibližně 30 % pohledávek svých věřitelů, závěry žalované nezpochybňuje. Ani skutečnost, že žalovaná proti průběhu oddlužení nevznesla výhrady, není z hlediska hodnocení doby pojištění rozhodná.
15. Žalovaná při rozhodování vycházela z vyjádření příslušné územní správy sociálního zabezpečení a z evidence pohledávek ke dni 30. 7. 2025, tedy ze stavu po skončení insolvenčního řízení, podle nichž i nadále zůstávalo za dotčená období neuhrazeno pojistné (e-mail daného územního pracoviště konstatuje výslovně úspěšný proces oddlužení a následně vypočítává aktuální stav evidence). Žalobce přitom netvrdí, že by prostřednictvím plnění poskytnutého v insolvenčním řízení bylo pojistné za některý z dotčených roků uhrazeno v plné výši. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 10. 2008, č. j. 3 Ads 81/2008-43, vyšel z toho, že pro zhodnocení doby pojištění musí být pojistné uhrazeno v plné výši a že ani jeho částečná úhrada dobu pojištění nezakládá.
16. Za této situace nebylo pro posouzení věci rozhodné, jakou část celkových přihlášených pohledávek žalobce v oddlužení uhradil a jaké dílčí pohledávky žalované byly či nebyly uspokojeny (srov. např. žalobcem uváděná pohledávka soudního exekutora; dále srov. § 22a zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, dále jen „zákon o pojistném na sociální zabezpečení“).
17. Již tyto závěry vedou k nedůvodnosti námitky žalobce. Nad rámec nosných důvodů, pro které soud shledal žalobní námitku nedůvodnou, krajský soud pro úplnost dodává, že z insolvenčního rejstříku ve věci žalobce, jehož obsah je žalobci i žalované znám, plyne, že žalovaná přihlásila do insolvenčního řízení žalobce pohledávky v celkové výši 226 500 Kč. Jednalo se o pohledávky identifikované listinami:
- platební výměr č. 204/96 ze dne 1. 10. 1996 – 114 966 Kč, jistina 31 114 Kč, příslušenství 83 852 Kč;
- platební výměr č. 70/2000 ze dne 17. 4. 2000 – 6 000 Kč;
- platební výměr č. 181/2000 ze dne 6. 9. 2000 – 21 806 Kč;
- platební výměr č. 180/2000 ze dne 6. 9. 2000 – 21 806 Kč;
- platební výměr č. 179/2000 ze dne 6. 9. 2000 – 5 306 Kč;
- platební výměr č. 397/2002 ze dne 5. 8. 2002 – 25 157 Kč;
- platební výměr č. 398/2002 ze dne 5. 8. 2002 – 25 157 Kč;
- další pohledávky - exekuční příkazy - exekuční náklady - celkem 6 302 Kč.
Dle zprávy pro oddlužení ze dne 10. 10. 2019 činily přihlášené pohledávky všech věřitelů celkem 749 236,8 Kč, dle zprávy o plnění oddlužení a zprávy o splnění oddlužení ze dne 13. 12. 2024 v případě žalované bylo uspokojeno 30,0916 % pohledávek, tj. 68 157,48 Kč. Ze správního spisu se nepodává, jak žalovaná obdržené plnění započetla na jednotlivé pohledávky. Nicméně stanovuje-li § 22a odst. 2 písm. a) zákona o pojistném na sociální zabezpečení pořadí pohledávek tak, že primárně se hradí nejstarší nedoplatky, z evidovaného stavu nedoplatků pak tak, jak plyne ze správního spisu a napadeného rozhodnutí, v žádném z rozporovaných období samostatné výdělečné činnosti žalobce nedošlo k plnému uhrazení dlužného pojistného. Ani v tomto směru by proto nic nesvědčilo tomu, že argumentaci žalobce by bylo možné přisvědčit.
III.B Další žalobcem tvrzené nezohledněné doby
18. Žalobce dále namítal, že mu žalovaná zhodnotila pouze 31 let pojištění, ačkoli podle jeho názoru získal celkem 38 let. Z kontextu žaloby plyne, že do tohoto údaje zahrnuje rovněž dobu samostatné výdělečné činnosti, jejímž zhodnocením se soud zabýval výše. Vedle ní žalobce jako konkrétní příklady dalších údajně nezohledněných dob uvedl jeden rok z doby, po kterou byl veden v evidenci úřadu práce, a jeden rok, za který si podle svého tvrzení důchodové pojištění sám zaplatil. Žalobce však dále nekonkretizuje, z jakých dalších dob dovozuje celkových 38 let pojištění.
19. Pokud jde o dobu evidence uchazeče o zaměstnání, z osobního listu důchodového pojištění vyplývá, že žalovaná zohlednila dobu od 13. 6. 2011 do 31. 7. 2011 v rozsahu 49 dnů, od 4. 6. 2014 do 31. 12. 2014 v rozsahu 211 dnů, od 1. 1. 2015 do 15. 4. 2015 v rozsahu 105 dnů a od 16. 4. 2015 do 31. 5. 2015 v rozsahu 46 dnů. Před dosažením věku 55 let tak osobní list zachycuje 365 dnů této doby. Podle § 5 odst. 2 písm. a) zákona o důchodovém pojištění se doba vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání, po kterou nenáležela podpora v nezaměstnanosti ani podpora při rekvalifikaci, získaná před dosažením věku 55 let, započítává nejvýše v rozsahu jednoho roku. Žalobcem výslovně zmiňovaný jeden rok evidence úřadu práce tedy v osobním listu důchodového pojištění nechybí.
20. Totéž platí o žalobcem tvrzeném jednom roce, za který si měl důchodové pojištění sám platit. V osobním listu důchodového pojištění je jako „dobrovolné poj.“ uvedena doba od 1. 6. 2010 do 31. 12. 2010 v rozsahu 214 dnů a od 1. 1. 2011 do 31. 5. 2011 v rozsahu 151 dnů, tedy celkem 365 dnů. Ani tato konkrétně označená doba tedy v evidenci žalované nechybí. Ve vztahu k těmto dvěma konkrétně označeným dobám proto soud pochybení žalované neshledal.
21. Žalobce rovněž v doplnění žaloby popisuje jím vnímané komplikace spojené s přiznáním starobního důchodu v kontextu do té doby pobíraného invalidního důchodu. Z tohoto tvrzení však není seznatelné, v čem žalobce spatřuje nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Krajský soud jej proto hodnotí jako obecný nesouhlas žalobce s postupem žalované, nikoli jako žalobní bod ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
IV. Závěr a náklady řízení
22. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
23. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 a 2 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení podle § 60 odst. 2 s. ř. s.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
České Budějovice 28. srpna 2026
Mgr. et Mgr. Bc. Petr Jiřík v. r.
samosoudce
Za správnost vyhotovení: J. M.