Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
34 Az 2/2026 - 42.pdf
PDF · 0 B
No categories available
34 Az 2/2026 - 42
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Ing. Silvií Svobodovou v právní věci
žalobce: K. D., nar. X
st. příslušnost: X
bytem X
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra
sídlem Nad štolou 936/3, 170 34 Praha 7
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 1. 2026, č. j. OAM-422/ZA-ZA11-ZA13-R3-2021,
takto:
I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 1. 2026, č. j. OAM-422/ZA-ZA11-ZA13-R3-2021, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 1. 2026, č. j. OAM-422/ZA-ZA11-ZA13-R3-2021 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž mu nebyla udělena mezinárodní ochrana podle ust. § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026 (dále jen „zákon o azylu“).
II. Obsah správního spisu
2. Z obsahu spisového materiálu předloženého žalovaným správním orgánem vyplynuly následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné, skutečnosti:
3. Dne 7. 6. 2021 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Dne 1. 7. 2021 pak žalobce poskytl údaje ke své žádosti a byl s ním proveden pohovor. Žalobce uvedl, že je praktikujícím muslimem, každý den se modlí. V době, kdy v zemi původu pracoval jako taxikář, k němu měli přijít dva muži, kteří se představili jako příslušníci KGB, s nimiž odjel do jejich kanceláře, kde jej obviňovali z extremismu, terorismu a protivládní činnosti. Žalobce se však k ničemu nepřiznal a byl propuštěn. Nicméně následně byl po nějakou dobu sledován a po několika měsících za ním muži přišli znovu, odvezli jej do sklepa, kde jej bili a znovu obviňovali, tentokrát již i tvrdili, že na něj „hodí vraždu“. Následující den žalobci předložili arabsky psanou knihu (žalobce však dle svého tvrzení arabsky neumí) s tím, že ji našli v žalobcově autě, a znovu jej bili a požadovali po něm doznání. Po několika hodinách jej pustili a sdělili mu, že si ho ještě předvolají, že je to jen začátek. Oficiálně však proti žalobci žádné řízení zahájeno nebylo. Na postup mužů, kteří jej bili, si žalobce v X nikde nestěžoval, protože se bál, že jsou všichni propojení, a tedy by si tím uškodil. Nevěděl, proč ho muži obviňovali. Kvůli těmto incidentům, které začaly v roce 2017, se žalobce rozhodl z X vycestovat. V říjnu 2017 tedy cestoval letecky do Francie na turistické vízum a následně asi po třech dnech autobusem do ČR, kde pobýval až do podání žádosti o mezinárodní ochranu. Dříve o mezinárodní ochranu nepožádal, neboť nevěděl, že tu je taková možnost, a později se požádat bál. Po uložení správního vyhoštění do země původu neodcestoval, protože měl obavy, že bude ihned zatčen. I přes strach z podání mezinárodní ochrany „to risknul“ a žádost podal.
4. Dne 27. 10. 2021 vydal žalovaný rozhodnutí, č. j. OAM-442/ZA-ZA11-VL13-2021, jímž žalobci mezinárodní ochranu neudělil v žádné z forem podle zákona o azylu.
5. Proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 10. 2021 podal žalobce správní žalobu, o níž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 9. 2023, č. j. 16 Az 40/2021-34, a to tak, že ji zamítl. Proti zamítavému rozsudku se žalobce bránil kasační stížností, přičemž Nejvyšší správní soud (dále také „NSS“) rozsudkem ze dne 3. 6. 2024, č. j. 5 Azs 256/2023-65, zrušil rozsudek zdejšího soudu, jakož i rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení z důvodu, že závěr o nevěrohodnosti žalobcova azylového příběhu neobstojí, neboť se žalovaný i Městský soud v Praze spokojili pouze s pomocnými indikátory, aniž by se blíže zabývali věrohodností samotného azylového příběhu.
6. V navazujícím řízení provedl žalovaný další pohovor k žalobcově žádosti o udělení mezinárodní ochrany, přičemž do protokolu ze dne 23. 7. 2024 žalobce uvedl, že se každý pátek modlí, jak vyžaduje učení islámu. V roce 2017, asi po Novém roce, za ním přišli dva muži z bezpečnostních složek, ukázali své průkazy a řekli mu, aby s nimi šel do kanceláře. V kanceláři se pak tito muži (dále jen „policisté“) dotazovali na lidi z fotek, které žalobci ukázali. Za pár minut policisté donesli z auta nějakou knihu, o které žalobce prohlásil, že není jeho. Potom policisté nechali žalobce jít, ale sdělili mu, že se nejedná o poslední setkání. Poté začali policisté žalobce pronásledovat. Každý den jej následovalo nějaké auto. Za pár měsíců policisté opět přišli pro žalobce, odvedli jej do stejné budovy a do tmavé místnosti a přikázali mu přiznat se ke dvěma trestným činům. Na dotaz žalovaného uvedl žalobce, že policejní budova se nacházela v ulici Spartak, byla to bílá budova, ve které nebyl nikdy předtím, než jej dvakrát odvedli policisté. Žalobce si nepamatoval, z čeho jej policisté chtěli obvinit. Pouze mu přečetli nějaký dokument, ve kterém bylo obvinění uvedeno. Žalobce si nepamatuje, co mu policisté řekli, ani neviděl jejich obličeje. Na dotaz žalovaného, jak je možné, že neviděl obličeje policistů, když jej odvezli, uvedl žalobce, že poprvé jej zastavili na ulici, když se vracel z mešity a řekli mu, aby šel s nimi, podruhé jej odvezli autem. Policisté se žalobci legitimovali jako příslušníci SNB, Služby národní bezpečnosti. Policisté na žalobce již čekali u jeho auta, sdělili mu, že má jít s nimi, že mu potom vysvětlí proč. V obou případech to byli stejní policisté. Jména si žalobce nepamatuje. Když žalobce řekl policistům, že se k trestným činům nepřizná, začali jej bít a k přiznání jej nutili. Dusili jej plastovým sáčkem, načež žalobce ztratil vědomí, probral se až na ulici vedle svého auta. Žalobce se nechal ošetřit, řekl, že spadl, poté šel domů. S policií už pak žádné problémy neměl. Ztrátu zájmu policie o osobu žalobce si vysvětloval tak, že mezi první a druhou událostí uplynulo také několik měsíců. Ze země žalobce vycestoval po druhém výslechu. Žalobce si nepamatoval přesné datum událostí, první se odehrála v lednu nebo únoru 2017, druhá asi v červnu téhož roku. Vyřízení víza trvalo asi měsíc a půl. První incident měl souvislost s žalobcovým náboženstvím, v druhém případě se pak jednalo o něco jiného. Poprvé policisté ukazovali žalobci knihu v arabštině a řekli, že ji žalobce rozdává mezi lidi. V X byly případy, kdy se tyto knihy spojovaly s wahhábismem, žalobce se domníval, že tomu tak bylo i v jeho případě. Podruhé policisté chtěli, aby se žalobce přiznal ke dvěma trestným činům. Na dotaz žalovaného uvedl žalobce, že v prvním případě mu policisté nejdřív ukazovali fotky osob a ptali se, zda je zná. Až poté jej obviňovali z distribuce arabsky psané knihy. Při odjezdu z X neměl žalobce žádné problémy, což si vysvětloval tím, že proti němu nebylo vedeno žádné řízení, a proto neexistoval důvod, aby byl zadržen. Ve vlasti si na policisty, resp. příslušníky SNB, nestěžoval, neboť bezpečnostní složky jsou v X propojené a zastávají se sebe navzájem. Neobrátil se ani na právníka. Na dotaz žalovaného, čeho se žalobce obává, pokud dříve žádné problémy s bezpečnostními orgány neměl, uvedl žalobce, že měl různé zkušenosti – např. když mu někdo dlužil peníze a obrátil na policii, policisté po něm požadovali úplatek za pomoc. Dále se žalovaný dotazoval, z čeho plyne žalobcova obava z problémů při návratu do vlasti, když se incidenty odehrály v roce 2017 a nevyústily v žádné trestní stíhání. Žalobce odpověděl, že neví, jestli bude mít problémy, ale riziko existuje. Má ukrajinskou manželku, jejich dítě je pokřtěné, což je proti muslimskému vyznání a žalobcovi rodiče by neakceptovali žalobcovo dítě, nutili by mu muslimskou výchovu. Žalobce je naopak tolerantní k ostatním náboženstvím, váží si jich. Podle žalobce nelze tvrdit, že žalobcova křesťanská rodina snižuje riziko označení žalobce za náboženského extremistu. Žalovaný se dotazoval na situaci po druhém výslechu. Žalobce popsal, že šel domů, vše jej bolelo a druhý den šel k doktorovi, který mu dal prášky na bolest, na játra a na ledviny, neboť ho policisté bili do boků. Žalobce dále popsal, že se po druhém výslechu probral asi 20 km za X, vedle něj bylo auto, kterým jel domů. Žalobcově manželce a jejich dítěti by v X mohlo hrozit nepřijetí a obtěžování ze strany žalobcovy rodiny kvůli náboženství. Žalobce závěrem pohovoru uvedl, že lituje, že porušil zákon a že nevycestoval po udělení výjezdního příkazu. Sdělil, že důvodům, které uvádí, je těžké uvěřit. Nechce přijít o rodinu. Jde mu o pobyt, chce jakékoliv povolení k pobytu. Má v ČR syna, ale vízum za účelem sloučení rodiny je těžké vyřídit a mohlo by to trvat roky a žalobce nechce, aby jeho syn vyrůstal bez něj. Žalobce vyjádřil vůli zůstat v ČR, do X nechce.
7. Dne 20. 9. 2024 vydal žalovaný rozhodnutí, č. j. OAM-422/ZA-ZA11-ZA21-R2-2021, jímž žalobci mezinárodní ochranu podle zákona o azylu znovu neudělil. Rozhodnutí se žalobce bránil žalobou, o které rozhodl Městský soud v Praze dne 23. 4. 2025 rozsudkem, č. j. 2 Az 31/2024-29, tak, že rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (dále jen „zrušující rozsudek“).
8. Ve zrušujícím rozsudku zdejší soud konstatoval, že žalobce ve svém azylovém příběhu netvrdil pronásledování z důvodu příslušnosti k vyznavačům islámu, nýbrž z toho důvodu, že byl xxx státními orgány považován za náboženského extremistu, přičemž poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, která potvrzuje, že žadatel o azyl nemusí rasové, náboženské, národnostní, sociální nebo politické charakteristiky opravdu nést, aby šlo o azylově relevantní důvod, nýbrž postačí, že jsou mu takové rysy připisovány. Zdůraznil, že zprávy o zemi původu perzekuci obyvatelstva z náboženských důvodů v X nevylučují a absence oficiálně vzneseného obvinění z trestné činnosti nemůže automaticky vést k závěru, že je návrat žalobce do země bezpečný, neboť skutek, z něhož byl žalobce v X obviněn, tedy šíření muslimské náboženské knihy, je běžně stíhaným trestným činem. Z podkladů ve spise rovněž nelze s jistotou tvrdit, že je v zemi dostupná policejní ochrana, kdy je systém založen na známostech a korupci, tedy snahy žalobce o to, aby opakování popsaných incidentů předešel, by se mohly obrátit proti němu. Soud se neztotožnil ani se závěrem žalovaného, že na žalobce útočily soukromé osoby, když žalobce zřetelně uvedl, že šlo o příslušníky bezpečnostních složek, které mu předložily i služební průkazy. Rovněž argumentaci žalovaného, že žalobce v X nebyl vystaven špatnému zacházení, považoval soud za nesprávnou, když docházelo opakovaně k bití a následně k dušení plastovým sáčkem. Soud žalovaného zavázal, aby si k prověření žalobcových tvrzení opatřil dostatek adresných a aktuálních informací o poměrech v X v souvislosti s detekováním náboženského extremismu a podezření na něj ze strany bezpečnostních orgánů státu a s jejich chováním vůči subjektům podezřelým z náboženského extremismu, a to v kontextu žalobcových tvrzení. Následně měl žalovaný z těchto podkladů vyvodit odpovídající závěry.
9. Žalovaný dne 29. 7. 2025 provedl s žalobcem doplňující pohovor. Žalobce sdělil, že po Novém roce, asi v lednu 2017, vycházel z mešity jako každý pátek, kdy se modlil. U jeho auta stáli dva příslušníci KGB, ukázali žalobci svoje průkazy. Šel s nimi do kanceláře, ukázali mu dvě fotografie a dotazovali se na osoby na nich. Žalobce osoby na fotografiích neznal. Za pár minut donesli příslušníci KGB knihu, kterou měli nalézt v žalobcově autě, na to žalobce reagoval tak, že kniha není jeho. Následně byl obviněn z šíření této knihy, ačkoli byla arabsky a žalobce v arabštině číst nedokáže. Kniha se měla týkat učení wahhábismu. Žalobce se dále bránil, že mu kniha nepatří a nikomu ji nedistribuuje. Příslušníci KGB mu řekli, že si ho ještě pozvou, že to není naposledy, co se vidí, a nechali žalobce jít. Žalobce pracoval jako taxikář, dva dny po výslechu si všiml, že za ním jezdí auto, trvalo to několik dní. Situace na několik měsíců utichla. Poté byl žalobce znovu zastaven ve svém voze a vyzván, aby šel s příslušníky KGB do kanceláře, šlo o stejné osoby jako v předešlém případě. Žalobce se ocitl v místnosti, kde svítila žárovka, mužům do tváře pořádně neviděl. Příslušníci KGB posadili žalobce na židli, svázali mu ruce za zády. Znovu na něj tlačili, aby „na sebe vzal“ spáchání šíření zakázané knihy, a ještě jeden trestný čin, který si žalobce nepamatuje. Žalobce doznání odmítl, protože nic nespáchal. Příslušníci KGB ho začali bít do oblasti boků, ledvin a jater, nasadili mu igelitový sáček na hlavu a dusili ho. V podstatě žalobce příslušníci KGB mučili, aby se přiznal. Žalobce ztratil vědomí a neví, co se následně dělo. Probral se na jiném místě, poblíž auta, kde byly všechny žalobcovy doklady. Žalobce do auta nastoupil a odjel domů. Po probrání pochopil, že je asi 15-20 km za X ve směru na X. Doma o incidentu nikomu neřekl, policisté jsou mezi sebou totiž solidární, nemělo smysl se bránit. Následující den navštívil žalobce lékaře, kde uvedl, že spadl. Po tomto incidentu už žalobce příslušníci KGB žádným způsobem nekontaktovali. Žalobce chtěl z X odjet, vyřídil si přes známého turistické vízum do Francie, tam přicestoval asi v září nebo říjnu 2017, několik měsíců po incidentu. Průkazy příslušníků KGB viděl jen při prvním výslechu, napodruhé šlo ale o stejné muže od KGB. KGB se v X říká SNB. Žalobce na dotaz žalovaného zopakoval, že muži opravdu stáli u auta, když vycházel z mešity. Žalobce si nedokáže vysvětlit, proč vybrali zrovna jeho, ale ví, že policejní orgány vyhledávají osoby, které podrobují mučení a nutí k doznání k činům, které nespáchaly. Když vycházel z mešity, měl na sobě žalobce normální civilní oblečení, kalhoty a tričko. Žalobce byl konfrontován se svým tvrzením z protokolu z 29. 1. 2021, že byl vyslýchán 3x. Odpověděl, že byl vyslýchán pouze dvakrát, svůj předchozí výrok myslel tak, že se jednalo o tři incidenty – výslech, pronásledování autem a další výslech. Zbit byl žalobce pouze při posledním incidentu. Žalobce se bránil, že nikdy netvrdil tři případy mučení. Poté, co žalobce X opustil, začali manželku navštěvovat osoby, které jí říkaly, že až se vrátí žalobce do země, bude zatčen. Ta s takovým člověkem nechtěla mít nic společného a s žalobcem se rozvedla. Žalobce sám jí o incidentu nikdy nevyprávěl. Mučení se mělo odehrát v červnu nebo červenci 2017. Skutečnost, že bez problému opustil zemi, si žalobce vysvětluje tím, že oficiálně z žádného trestného činu obviněn nebyl. Proč to tedy policisté měli sdělovat jeho ženě, nedokázal vysvětlit, „prostě to tak řekli“. Žalovaný dále žalobci položil otázku, proč nejdříve uváděl, že spojení předkládané knihy s wahhábismem vydedukoval sám z okolností a nyní uvedl, že wahhábismus měli zmínit sami policisté. Podle žalobce se to dá snadno skloubit, oni mu tu knihu ukázali, on pochopil, o jakou knihu jde a následně mu to sami příslušníci KGB řekli. Při minulém pohovoru prý žalobce nebyl správně pochopen. Žalobce také uvedl, že neví, proč si nyní už nevzpomněl na to, že ho příslušníci KGB obviňovali z vraždy. Ví, že obvinění byla dvě, jedno bylo šíření zakázané knihy a na to druhé si nyní nevzpomněl. Kanceláře, ve kterých byl žalobce vyslýchán, byly na ulici Spartak, u správy ministerstva vnitra, v blízkosti vysoké školy cizích jazyků v X. Žalobce se také bránil, že neříkal, že by si příslušníci KGB přisedli k němu do auta, ale že ho zastavili venku. Žalobce dále uvedl, že se na internetu dočetl, že pokud občan více než tři roky nepobývá v X, může pozbýt občanství. Na závěr žalobce dodal, že nechce být odloučen od své rodiny, že jeho manželka by v X byla nucena z křesťanství konvertovat k islámu, a to by ho nervovalo. Do země původu se nechce vrátit.
10. Jako podklady pro rozhodnutí žalovaný do spisu doplnil tyto dokumenty: Informace OAMP – X – Zbožní muslimové, ze dne 23. 6. 2025; Informace MZV ČR – X – Činnost policie ve vztahu k ochraně práv občanů, Činnost ombudsmana, ze dne 8. 4. 2025; Informace OAMP – X – Socio-ekonomická situace – Dávky sociální podpory a podpory v nezaměstnanosti, Dluhy fyzických osob a proces oddlužení, Přístup k základní lékařské péči, ze dne 6. 6. 2025; Informace OAMP – X – Bezpečnostní a politická situace v zemi – Vybrané otázky z oblasti občanských svobod a lidských práv – Stav: březen 2025, ze dne 14. 3. 2025.
11. Seznámení s podklady proběhlo 27. 10. 2025. Žalobce při něm uvedl, že chce v ČR normálně žít. Kdyby v X neměl žádný problém, neotravoval by, ale je v ČR už 8 let a neví, co by se v zemi původu mohlo dít. Chtěl by se zříct xxx občanství.
12. Dne 31. 10. 2025 zaslal žalobce vyjádření k podkladům. Poukázal na skutečnosti vyplývající z Informace OAMP ze dne 23. 6. 2025, která potvrzuje, že v X státní orgány i po roce 2021 hojně využívají ustanovení zakazující držení a šíření materiálů náboženského extremismu. Žalobce dále uvedl, že zprávy o zemi původu podporují jeho tvrzení o perzekuci obyvatelstva, které projevuje své náboženské přesvědčení. Zopakoval, že neví, jakou motivaci mohly mít bezpečnostní složky pro to, aby ho vyslýchaly a bily, neboť se žádných zakázaných aktivit neúčastnil a materiály s touto tematikou rovněž nešířil. Uvedl, že zpráva týkající se dostupnosti vnitrostátní ochrany před jednáním soukromých osob je irelevantní, když žádné ohrožení z jejich strany netvrdil. Domníval se také, že i zprávy potvrzují nemožnost domoci ochrany před jednáním státních orgánů, neboť bezpečnostní složky v X jsou systémem známostí.
13. Následně vydal žalovaný dne 7. 1. 2026 napadené rozhodnutí, č. j. OAM-422/ZA-ZA11-ZA13-R3-2021. Napadeným rozhodnutím zpochybnil žalovaný věrohodnost nosné části žalobcova azylového příběhu, a to ve světle ust. čl. 4 odst. 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU, o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany. Výpověď žalobce týkající se výslechu a mučení xxx bezpečnostními složkami shledal žalovaný nevěrohodnou pro její vnitřní i vnější nekonzistentnost. Podle žalovaného žalobce uváděl při různých pohovorech nápadně odlišné a rozporné informace o okolnostech svého zadržení, výslechů a údajného mučení. Rozdíly spočívaly v tom, zda žalobce příslušníci KGB oslovili v taxíku, nebo na něj čekali u auta, kolikrát byl vyslýchán, při kolika příležitostech byl mučen a jak mělo zacházení bezpečnostních složek s žalobcem probíhat i jak měly být incidenty zakončeny. Tyto rozpory se objevily v krátkém časovém odstupu a žalobce je nedokázal přesvědčivě vysvětlit. Žalovaný zdůraznil, že u událostí tak závažných, jak byly popsány žalobcem (např. obvinění z vraždy), by si žalobce měl být schopen pamatovat, jak se uskutečnily. Žalovaný shledal rovněž vnější nekonzistentnost a argumentoval, že po roce 2016 došlo se změnou hlavy státu k výraznému zmírnění represí vůči zbožným muslimům, včetně propouštění vězňů a omezení sledování osob. Proto považoval za nepravděpodobné, že by v roce 2017 úřady začaly pronásledovat běžného věřícího, který žádné extremistické chování náboženského rázu neprojevoval. Nadto žalobce bez potíží získal vízum a legálně vycestoval, což je neslučitelné s tvrzením, že byl obviňován ze spáchání závažných trestných činů. Z uvedených důvodů označil žalovaný žalobcův azylový příběh v tomto rozsahu za smyšlený, a tedy neshledal důvody pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany. Žalovaný se rovněž zabýval žalobcovým tvrzením, že by jeho rodina v X nepřijala jeho novou manželku a syna z důvodu jejich pravoslavného vyznání. Uzavřel, že žalobce je dospělý a nezávislý na své xxx rodině, od níž může žít odděleně, tedy mu nebude znemožňováno žít v X rodinný život podle své volby.
III. Obsah žaloby
14. V žalobě žalobce brojil postupu žalovaného správního orgánu, který si až před v pořadí třetím pohovorem ve věci o udělení mezinárodní ochrany obstaral podklad, který bez obtíží mohl do spisu založit již před zrušujícími rozsudky Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze. Konkrétně se jednalo o protokol o výslechu účastníka správního řízení sepsaný Policií České republiky, ředitelství služby cizinecké policie, příjímací středisko cizinců, dne 29. 6. 2021 (dále jen „protokol z 29. 6. 2021“), jehož obsah označil žalovaný za rozporný s výpověďmi žalobce v řízení o mezinárodní ochraně. Žalobce měl za to, že azylové řízení mělo být koncentrováno, a tedy žalovaný neměl napadené rozhodnutí vystavět na argumentaci, kterou mohl použít již v předchozích negativních rozhodnutích, ale neučinil tak. Argumentoval, že skutečnost zapříčiněná žalovaným, že řádně nebyl zjištěn skutkový stav už před vydáním prvního rozhodnutí ve věci, byla nepřípustně kladena k tíži jemu.
15. Žalobce se rovněž domníval, že údajné rozpory mezi jednotlivými výpověďmi předkládané v napadeném rozhodnutí byly žalobcem vysvětleny, a tedy nezaložily nevěrohodnost nosné části jeho azylového příběhu. Žalovaný spatřoval první rozpor mezi tvrzením, že muži z bezpečnostních složek do žalobcova taxi přisedli, a tvrzením, že tito stejní muži na žalobce čekali u jeho auta. Druhý rozpor se týkal počtu příležitostí, při kterých měl být žalobce xxx tajnými službami mučen. K těmto dvěma rozdílům žalobce uvedl, že jeho odpovědi se neshodovaly v protokolu z 29. 6. 2021 a protokolech sepsaných v řízení o mezinárodní ochraně, což není směrodatné. V řízení o správním vyhoštění byl totiž žalobce dotazován na úplně jiné věci a výsek svého azylového příběhu sdělil jen jako okolnost k možnosti vrátit se do X s ohledem na rodinné vazby, bližší otázky týkající se popsaných incidentů mu policejní orgán nepokládal. Poukázal na to, že rozpory mohly vzniknout i chybou tlumočení nebo nepřesným zápisem.
16. Žalobce označil jako třetí rozpor namítaný žalovaným nejasnosti týkající se okamžiku, kdy mu byla předložena kniha v arabštině, a délky doby, po kterou byl příslušníky xxx Sboru národní bezpečnosti zadržován v temné místnosti. Současně podle žalovaného není zřejmé, zda byl z budovy pouze propuštěn, nebo zda byl v bezvědomí odvezen za město a tam ponechán u vozidla. V žalobě žalobce tyto skutečnosti zpřesnil s tím, že kniha mu byla předložena již při prvním výslechu a že i ztrátu vědomí následovanou probuzením za městem u auta je možné považovat za formu propuštění ze zadržení.
17. Žalobce označil rozpory tvrzené žalovaným za drobné a v množství, v jakém byly provedeny pohovory k jeho žádosti o mezinárodní ochranu, i nevyhnutelné. Opět poukázal na skutečnost, že přesnosti zachycení jeho vyjádření mohlo bránit tlumočení nebo nepřesný zápis.
18. Žalobce dále namítal, že jeho azylový příběh je v souladu s tím, jaké informace uvádí zprávy o zemi původu založené ve správním spisu, přičemž žalovaný pracoval s podklady selektivně a záměrně vybíral jen informace svědčící v žalobcův neprospěch. Žalobce odkázal na Informaci OAMP ze dne 23. 6. 2025, ze které vyplývá, že je xxx státními orgány hojně využíváno ustanovení trestního zákoníku kriminalizující držení a šíření materiálů ohrožujících veřejný pořádek a bezpečnost, včetně materiálů náboženského extremismu. Z téže zprávy pak vyplynulo, že i po reformách z roku 2016 dochází ke sledování a trestnímu stíhání osob pro jejich náboženské přesvědčení, je-li považováno za extremistické.
19. Žalobce se také dovolával závěrů učiněných ve zrušujícím rozsudku zdejšího soudu, který potvrdil, že založené zprávy o zemi původu vykonstruovaná obvinění z náboženského extremismu popisují, a zavázal žalovaného, aby podklady doplnil a hodnotil je objektivně. Zdůraznil, že i pouhé přisuzování určité charakteristiky, pro kterou by daný žadatel mohl být v zemi původu pronásledován, postačí jako azylový důvod bez ohledu na to, zda žadatel takovou charakteristiku opravdu nese. Žalobce měl za to, že žalovaný nedodržel závazný právní názor, když opětovně argumentoval bezproblémovým opuštěním země a nemožností z toho dovozovat, že by xxx státní orgány žalobce po jeho návratu chtěly zatknout.
20. Žalobce také uvedl, že rozhodnutí v jeho věci se jen řetězí, neboť žalovaný odmítá jakékoli argumenty svědčící v jeho prospěch a svá odůvodnění směřuje k předem danému cíli, a to žalobcovu žádost o mezinárodní ochranu zamítnout, v důsledku čehož v každém ze svých rozhodnutí hledá nové a nové důvody, pro které udělení azylu ani doplňkové ochrany žalobci není možné, čemuž se lze jen těžko bránit.
21. Žalobce žalobou žádal, aby soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2020, č. j. 5 Azs 105/2018-46, vyslovil závazný právní názor, podle něhož je žalovaný povinen udělit žalobci doplňkovou ochranu podle § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu.
22. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení žalovanému.
IV. Vyjádření žalovaného
23. Žalovaný trval na správnosti napadeného rozhodnutí, neboť námitky žalobce neprokázaly porušení zákonných ustanovení, a shrnul dosavadní průběh řízení. Zdůraznil, že v napadeném rozhodnutí postupoval v souladu se závaznými právními názory vyslovenými Nejvyšším správním soudem a Městským soudem v Praze ve zrušujících rozsudcích.
24. K námitce žalobce, že rozpory mohly vzniknout chybami v zápise a tlumočení, žalovaný uvedl, že všechny pohovory byly vedeny za přítomnosti soudního tlumočníka z ruského jazyka, přičemž žalobce k protokolům z pohovorů neměl žádných výhrad. Žalovaný byl rovněž přesvědčen, že pohovory k žalobcově žádosti vedl tak, aby řádně zjistil stav věci a umožnil žalobci eliminovat rozpory, které se v jeho výpovědích vyskytovaly. Žalobce měl v průběhu správního řízení dostatek prostoru na to, aby detailně vyložil důvody, pro které o mezinárodní ochranu žádá. Odůvodnění týkající se nevěrohodnosti bylo precizní, individuálními okolnostmi se žalovaný detailně zabýval a poskytl rozbor konkrétních rozporů, které vedly ke konstatování nevěrohodnosti.
25. Žalovaný se bránil i námitce žalobce, že neprovedl všechny důkazy. Měl za to, že shromáždil dostatečné množství relevantních podkladů, s nimiž se žalobce mohl seznámit, vyjádřit se k nim a navrhnout jejich doplnění. V napadeném rozhodnutí pak byly všechny tyto podklady náležitým způsobem reflektovány.
26. Dále žalovaný odkázal na usnesení NSS ze dne 20. 6. 2013, č. j. 9 Azs 1/2013-38, usnesení NSS ze dne 20. 1. 2014, č. j. 3 Azs 23/2013-23, a rozsudek NSS ze dne 24. 2. 2023, č. j. 4 Azs 30/2023-24, týkající se rozložení důkazního břemene ve věcech mezinárodní ochrany a nezbytnosti podat hodnověrný azylový příběh. Uzavřel, že judikatura vyžaduje, aby žadatel o mezinárodní ochranu nejen aktivně spolupracoval a svůj azylový příběh sděloval, ale především, aby svůj azylový příběh předestřel věrohodně a konzistentně.
27. Ve zbývající části vyjádření žalovaný opakoval argumentaci použitou již v napadeném rozhodnutí.
28. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.
V. Další podání účastníků
29. V podání ze dne 31. 3. 2026 žalobce v reakci na vyjádření žalovaného k žalobě uvedl, že žalovaný v něm na žalobní námitky nijak nereagoval, shrnutí žaloby se zcela minulo s jejím skutečným obsahem a některé jeho části působí dojmem, že byly zkopírovány z předpřipraveného vzoru a do podání se dostaly nedopatřením. Žalobce rovněž doplnil svou argumentaci k námitce týkající se nedostatečně zjištěného skutkového stavu v zemi původu a odkázal na zprávu organizace United States Comission on International Religious Freedom, 2025 Annual Report, která popisuje zhoršování situace pro muslimy praktikující svou víru v X a praxi xxx orgánů obviňování věřících z extremismu.
VI. Posouzení věci Městským soudem v Praze
30. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích řádně a včas uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů [dále jen „s. ř. s.“]). Při přezkumu vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozsudku. Uvedený postup se opírá o čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“), který se s ohledem na čl. 79 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1348 ze dne 14. května 2024 o zavedení společného řízení o mezinárodní ochraně v Unii a o zrušení směrnice 2013/32/EU (dále jen „procedurální nařízení“), použije i nadále na řízení o žádostech o mezinárodní ochranu podaných přede dnem 12. 6. 2026. V nyní posuzované věci žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu dne 7. 6. 2021 a údaje k této žádosti poskytl dne 1. 7. 2021, tedy přede dnem 12. 6. 2026. Soud tedy podle ust. čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice, čl. 79 odst. 3 procedurálního nařízení a přechodnými ustanoveními zákona č. 314/2025 Sb., kterým se mění zákon o azylu, věc posuzoval podle právní úpravy účinné do 11. 6. 2026.
31. Soud ve věci rozhodl bez jednání, protože postupoval dle ust. § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
32. Podle ust. § 12 zákona o azylu azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec
a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo
b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
33. Podle ust. § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.
34. Podle ust. § 14a odst. 2 zákona o azylu se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje
a) trest smrti nebo poprava,
b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, nebo
c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.
35. Předně žalobce namítal, že žalovaný si až před třetím pohovorem obstaral protokol z 29. 6. 2021, ačkoliv tak mohl učinit již v době, kdy prováděl první pohovor k žádosti o mezinárodní ochranu. Podle žalobce mělo být azylové řízení koncentrováno a žalovaný neměl stavět napadené rozhodnutí na argumentaci, kterou mohl uplatnit již v předchozích řízeních.
36. Soud k této námitce uvádí, že úvaha žalobce je v případě řízení o udělení mezinárodní ochrany nesprávná. Řízení před žalovaným správním orgánem se totiž neštěpí do samostatných úseků ohraničených jednotlivými správními rozhodnutími. Takový závěr lze učinit na základě ust. § 2 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, který počítá s tím, že cizinec má postavení žadatele o mezinárodní ochranu nejen do vydání rozhodnutí ministerstva, ale i po dobu běhu lhůty k podání žaloby a po dobu soudního řízení o této žalobě. Dále ust. § 32 zákona o azylu nahlíží na soudní přezkum jako na navazující součást sloužící k ochraně práv žadatele, přičemž v odst. 9 předmětného ustanovení se výslovně stanoví, že soud zohlední i nové důležité skutečnosti nastalé po vydání rozhodnutí ministerstva. Zákonná úprava tedy sama vylučuje závěr, že by jednotlivá zrušená správní rozhodnutí vytvářela body, po kterých už není možné, aby správní orgán hodnotil další skutečnosti nebo rozšiřoval podklady, z nichž vycházel. Obdobně pak hovoří i rozsudek NSS ze dne 7. 6. 2023, č. j. 2 Azs 272/2022-15, ve kterém soud potvrdil, že zásada koncentrace je v azylových řízeních prolamována i na základě čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice, která stanoví požadavek na zajištění účinného opravného prostředku v podobě úplného ex nunc posouzení skutkové i právní stránky věci alespoň před soudem I. stupně. Lze tedy uzavřít, že jednotlivá rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany žalobci nezaložila oddělená řízení zakládající koncentraci, neboť šlo o pouhé nezákonné výstupy v téže dosud neskončené věci.
37. Pokud jde tedy o přípustnost založení protokolu ze dne 29. 6. 2021 jako podkladu pro napadené rozhodnutí do správního spisu, soud konstatuje, že postup žalovaného nebyl vadný. Předchozí dvě rozhodnutí v žalobcově věci žádné body koncentrace v azylovém řízení nezaložily a žalovaný tak mohl podklady pro rozhodnutí i nadále doplňovat tak, aby řádně zjistil skutkový i právní stav.
38. Žalobce se v žalobě vymezil rovněž proti údajným rozporům v jeho výpovědích. Žalovaný při hodnocení vnitřní nekonzistentnosti tvrzení žalobce porovnával jeho výpovědi v protokolu z 29. 6. 2021, při poskytnutí údajů z 1. 7. 2021 a v protokolech z 1. 7. 2021, 23. 7. 2024 a 29. 7. 2025.
39. V napadeném rozhodnutí žalovaný konstatoval, že žalobce nebyl konzistentní v jeho tvrzení ohledně prvního setkání s muži z bezpečnostních složek. Soud zjistil, že do protokolu z 29. 6. 2021 žalobce uvedl, že k němu do taxíku přisedli dva muži, kteří se představili jako příslušníci bezpečnostních složek. V následujících pohovorech v rámci řízení o mezinárodní ochraně však žalobce uváděl, že k němu či za ním dva muži přišli. Do protokolu ze dne 29. 7. 2025 dokonce uvedl, že vycházel z mešity a venku u jeho auta na něj čekali dva muži z KGB. Soud proto souhlasí se závěrem žalovaného, že jsou dány rozpory ve výpovědích žalobce k předmětné události.
40. Žalovaný dále v odůvodnění napadeného rozhodnutí upozornil, že žalobce jednoznačně nezodpověděl ani otázku, kolikrát mělo ke špatnému zacházení ze strany xxx orgánů v jeho případě dojít. V protokolu ze dne 29. 6. 2021 žalobce sdělil, že před tím, než odjel z X, ho „celkem třikrát vyslýchali a mučili“. Při všech následujících pohovorech pak popisoval události jako tři incidenty, přičemž měl být dvakrát vyslýchán a pouze při druhém výslechu mučen. Když byl žalobce při pohovoru dne 29. 7. 2025 konfrontován s otázkou, proč uvedl, že byl mučen třikrát a až následně svou odpověď korigoval, zopakoval, že to nejspíš bylo myšleno jako tři incidenty, ale sled událostí byl výslech – sledování auty – výslech a zbití po posledním výslechu. Popřel, že by uvedl tři případy mučení. Žalovaný rovněž upozornil, že nesrovnalost týkající se případů mučení vyvstávala s odstupem pouhých dvou dnů (srov. protokol z 29. 6. 2021 a poskytnutí údajů z 1. 7. 2021), přičemž je zřejmé, že pronásledování v autě a mučení jsou situace natolik nesrovnatelné, že je nelze při výpovědi omylem zaměnit.
41. Žalobce k těmto tvrzeným rozporům v žalobě uvedl, že vyvstaly kvůli strohosti jeho vyjádření před policejním orgánem v protokolu ze dne 29. 6. 2021. Žalobci totiž nebyly kladeny žádné doplňující otázky a azylové důvody nebyly hlavním předmětem pohovoru. Nadto mohlo dojít k chybě v zápisu či nepřesnosti v tlumočení. Soud připouští, že při tlumočení může dojít k drobným zkreslením významu konkrétních výrazů či ke zjednodušení detailů, ale v případě žalobce byl pořízen písemný záznam tlumočené výpovědi, u něhož mohl požadovat zpětné přetlumočení textu a na chybu či nepřesnost v protokolu upozornit. Žalobce žádné vady zápisu neuvedl a podpisem správnost obsahu protokolu z 29. 6. 2021 stvrdil. Soud rovněž souhlasí s žalovaným, že časový odstup mezi výpověďmi, které se od sebe lišily, byl pouhé dva dny, tedy rozpory není možné zdůvodnit ani přirozeným zapomínáním detailů nebo změnami ve způsobu podání příběhu s odstupem času.
42. I kdyby soud přistoupil na argumentaci žalobce, že výše popsané rozpory mohou být zapříčiněny odlišnostmi v hloubce dotazování v rámci řízení o správním vyhoštění a řízení o udělení mezinárodní ochrany, stále by existovaly rozpory i v rámci jednotlivých výpovědí v protokolech sepsaných v řízení o udělení mezinárodní ochrany.
43. Žalobce v poskytnutí údajů ze dne 1. 7. 2021 popsal, že při prvním výslechu šlo o obviňování, pak ho pronásledovalo auto a při druhém výslechu byl zaveden do sklepa, kde ho bili. Další den po bití, když byl stále ještě zadržován, mu byla předložená arabsky psaná kniha, kterou příslušníci KGB měli nalézt v jeho autě. Žalobce vlastnictví knihy nebo její distribuci popřel. Při pohovorech dne 23. 7. 2024 a 29. 7. 2025 žalobce ale řekl, že během prvního výslechu mu byly předloženy fotografie a za pár minut příslušníci bezpečnostních složek přinesli z auta knihu, o níž žalobce prohlásil, že není jeho, a příslušníci ho propustili. V souvislosti s druhým výslechem o žádné knize nehovořil. Dále žalobce dne 1. 7. 2021 při poskytnutí údajů uvedl, že druhý výslech xxx státním orgánem trval i přes noc, byl při něm bit, nucen k doznání, byla mu předložena kniha v arabštině a byl propuštěn z místa, kde byl držen. Při pohovoru dne 23. 7. 2024 ovšem žalobce sdělil, že byl při třetím výslechu bit, nucen k doznání, dušen plastovým sáčkem, což ho uvedlo do bezvědomí, a probudil se až vedle svého auta na ulici, asi 20 km za X. Stejně pak žalobce vypověděl i dne 29. 7. 2025.
44. V žalobě žalobce nesoulad ve výpovědích uvedený v předešlém bodě vysvětlil tak, že zbavení vědomí a probuzení u auta je možné rovněž považovat za propuštění ze zadržení, tedy v případě pohovorů následujících poskytnutí údajů šlo o pouhé doplnění detailu jeho azylového příběhu, nikoli o jeho změnu.
45. Soud se s takovým vysvětlením žalobce neztotožňuje a současně poukazuje na skutečnost, že žalobce měl možnost tyto okolnosti jeho incidentů se státními orgány X popsat již v pohovoru k žádosti o mezinárodní ochranu, který poskytnutí údajů následoval ještě tentýž den, tj. 1. 7. 2021. Z důvodu, který přesvědčivě nevyložil, žalobce tyto skutečnosti popsal až s tříletým odstupem a založil tak další rozpor ve jeho výpovědích.
46. Pokud jde o nejasnosti v tom, kdy byla žalobci kniha psaná arabsky předložena, souhlasí soud s žalovaným, že žalobce dne 29. 6. 2021 uvedl předložení knihy v jiném okamžiku než při pohovorech dne 23. 7. 2024 a 29. 7. 2025. Nadto při poskytnutí údajů ani v prvním pohovoru neuvedl žalobce ke knize žádné detaily a úvahy o tom, proč mu byla předložena. Při druhém pohovoru už se domníval, že mu kniha byla předložena z důvodu propagace wahhábismu, protože byl příslušníky bezpečnostních složek obviňován z jejího šíření. O rok později při třetím pohovoru už ale žalobce uváděl, že mu o wahhábistickém obsahu knihy měli říct sami vyšetřovatelé, když se jich žalobce dotazoval, co je to za knihu. Když byl žalobce při témže pohovoru konfrontován vyslýchajícím správním orgánem s tímto rozporem, uvedl, že knihu mu nejdříve vyšetřovatelé pouze ukázali, on vydedukoval, že bude souviset s wahhábismem, a příslušníci KGB mu to následně i řekli.
47. Soud rovněž považuje za nutné zmínit, že žalobce nedokázal udržet vnitřně konzistentní linku azylového příběhu ani v části týkající se povahy obvinění, která mu příslušníci tajných služeb měli sdělovat a následně ho nutit doznat se k nim. Před policejním orgánem dne 29. 6. 2021 žalobce pouze uvedl, že ho vyšetřovatelé nutili, aby se přiznal k členství v teroristické skupině. Při poskytnutí údajů o dva dny později už mluvil o obviněních z extremismu, terorismu a protivládní činnosti. Uvedl také, že při druhém výslechu pak vyšetřovatelé vyhrožovali i tím, že na žalobce „hodí vraždu“. O obvinění z vraždy hovořil žalobce i při pohovoru k žádosti 1. 7. 2021. V roce 2024 žalobce nejdříve uvedl, že při prvním výslechu žádné obvinění nevyslechl. Při tom druhém po něm příslušníci KGB chtěli přiznání ke spáchání dvou trestných činů, ale žalobce si jejich povahu nepamatoval. Dne 29. 7. 2025 žalobce uvedl, že mu při prvním výslechu bylo kladeno za vinu, že distribuoval knihu s arabsky psaným náboženským textem, a při druhém výslechu se měl doznat ke dvěma trestným činům, z nichž si pamatuje pouze šíření zakázané knihy. Na otázku správního orgánu, proč při prvním pohovoru hovořil o obvinění z vraždy, odpověděl, že o tom tehdy možná mluvil, ale už si to nepamatuje, jen ví, že šlo o dva trestné činy.
48. S ohledem na skutečnost, že žalobce nebyl schopen uvést shodně trestné činy, jejichž spáchání mu bylo kladeno za vinu, ani alespoň ve dvou z protokolů založených ve správním spisu, nejeví se soudu věrohodné, že z nich opravdu obviňován byl. Nadto soud není přesvědčen, že pokud xxx KGB žalobci vyhrožovala, že na něj „hodí vraždu“, nemohl by si následně při pohovorech v roce 2024 a 2025 na tak závažné obvinění rozvzpomenout.
49. Soud rovněž zjistil, že při poskytnutí údajů k žádosti a v protokolu ze dne 1. 7. 2021 žalobce popsal bití při druhém výslechu v tmavé místnosti, ale žádným způsobem nezmínil dušení igelitovým sáčkem nebo ztrátu vědomí. V azylovém příběhu, který žalobce předestřel až při pohovorech v roce 2024 a 2025, však zdůraznil, že byl igelitem nasazeným na hlavu dušen a následně upadl do bezvědomí.
50. V neposlední řadě soud dodává, že při poskytnutí údajů a v prvním pohovoru žalobce nepopsal předkládání fotek osob, které měl při prvním výslechu u KGB identifikovat. Tuto skutečnost rovněž doplnil až při druhém a třetím pohovoru.
51. Soud proto uzavírá, že v případě žalobce jsou dány rozpory v zásadních aspektech jeho azylového příběhu (povaha obvinění, způsob mučení, okamžik předložení knihy, způsob propuštění ze zadržení, zda mu při výslechu byly předloženy fotografie), jakož i rozpory menšího významu (jak žalobce zjistil povahu knihy). Ačkoli samy o sobě jednotlivé rozpory nutně nedokládají rozporuplnost žalobcova azylového příběhu jako celku, ve svém souhrnu už zakládají důvodnou pochybnost, že se události popsané žalobcem opravdu staly, či že se staly přesně tak, jak jsou popisovány. Rozdíly ve výpovědích nejsou zjevné marginálie, nýbrž rozdíly, které zásadním způsobem narušují vnitřní konzistenci žalobcova azylového příběhu, což ho činí nevěrohodným (srov. usnesení NSS ze dne 4. 11. 2024, č. j. 7 Azs 128/2024-58).
52. Soud v souvislosti s hodnocením hodnověrnosti žalobcovy výpovědi rovněž odkazuje na usnesení NSS ze dne 3. 9. 2009, č. j. 7 Azs 63/2009-96: „Posouzení věrohodnosti skutkového příběhu žadatele o udělení mezinárodní ochrany se odehrává zejména na základě výpovědí, které v průběhu správního řízení učiní, neboť ohledně listinných či jiných relevantních důkazů je zpravidla v azylovém řízení nouze. Pokud je mezi jednotlivými výpověďmi znatelný rozpor či je v nich viditelná snaha o doplňování nových azylově relevantních skutečností, nelze vytýkat správnímu orgánu, že stěžovatelem uváděné skutečnosti neshledal věrohodnými.“ V případě žalobce je patrné, že detaily jako např. dušení igelitovým sáčkem a probuzení z bezvědomí u auta za X, doplňoval do své výpovědi až v pozdějších fázích řízení, ačkoli měl prostor tak učinit už během poskytnutí údajů k žádosti nebo při prvním pohovoru.
53. Soud dále konstatuje, že postup hodnocení hodnověrnosti žalobcových výpovědí je v souladu s požadavky vyslovenými NSS v rozsudku ze dne 3. 6. 2024, č. j. 5 Azs 256/2023-65, jímž zrušil první nezákonné rozhodnutí v žalobcově věci o udělení mezinárodní ochrany. Nejvyšší správní soud uzavřel, že se nelze spokojit pouze s pomocnými indikátory nevěrohodnosti, jako je např. pozdní požádání o mezinárodní ochranu či bezproblémové překročení hranic ze země původu, nýbrž je zapotřebí vysvětlit, v čem žalovaný správní orgán spatřuje důvody nevěrohodnosti azylového příběhu, aniž by se spolehnul pouze na spekulace o tom, zda žalobce k podání žádosti mohly vést i jiné než azylově relevantní důvody. Soud má za to, že tento požadavek žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí splnil, neboť svůj závěr o nevěrohodnosti žalobce učinil na základě zřetelně identifikovaných rozporů ve výpovědích, nikoli výlučně na skutečnostech, že žalobce nepodal žádost o udělení mezinárodní ochrany ihned po příjezdu do ČR nebo že se při opouštění X nesetkal s žádnými problémy.
54. Nejvyšší správní soud také již v minulosti konstatoval, že „[n]ení povinností žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu, aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují“ (viz rozsudek NSS ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004-57). Zatímco žalovaný obstaral relevantní podklady v dostatečném rozsahu a provedl doplňující pohovory, žalovaný věrohodnou výpověď ani jiné důkazy neposkytl.
55. Na základě výše uvedeného lze konstatovat, že žalobce nepodal vnitřně konzistentní výpovědi ani v rámci řízení o udělení mezinárodní ochrany. Pokud tedy žalobce uváděl jiné okolnosti v řízení o správním vyhoštění a v řízení o mezinárodní ochraně, stejně tak jako si protiřečil i v rámci jednotlivých pohovorů vedených v probíhajícím azylovém řízení, soud uzavírá, že žalovaný postupoval správně, když pro vnitřní nekonzistentnost konstatoval nevěrohodnost azylového příběhu žalobce v části týkající se zadržení a výslechů příslušníky KGB.
56. Žalobce měl dále za to, že konstatování vnější nekonzistentnosti jeho výpovědí je v rozporu se závazným právním názorem vysloveným zdejším soudem ve zrušujícím rozsudku, když tento uvedl, že navzdory liberalizaci dochází v současné době k nahodilým obviněním z náboženského extremismu a žalovaný přesvědčivě neodůvodnil, proč právě v případě žalobce není dána přiměřená pravděpodobnost pronásledování podle § 12 zákona o azylu nebo reálná hrozba vzniku vážné újmy podle § 14a téhož zákona.
57. Žalovaný argumentoval, že události popsané žalobcem se nejeví pravdivé ve světle informací, že období nejpřísnějších represí skončilo po roce 2016, a tedy není pravděpodobné, že by žalobce byl až v roce 2017 zadržen příslušníky tajných služeb a obviňován z náboženského extremismu. Upozornil také, že žalobce se jako sunnitský muslim žádného zakázaného jednání nedopustil, a proto není terčem zájmu xxx bezpečnostních složek. Dodal, že žalobci nebyly kladeny žádné překážky, když si v X vyřizoval francouzské vízum a zemi opouštěl.
58. Skutečnost, že žalobce nepopsal žádné problémy s odjezdem ze země původu může být pomocným indikátorem pro hodnocení věrohodnosti předkládaného azylového příběhu (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 6. 2024, č. j. 5 Azs 256/2023-65). Potud tedy soud souhlasí s žalovaným, že i tyto okolnosti vedle rozporů uvedených v předchozích bodech tohoto rozsudku svědčí o tom, že žalobcova tvrzení o zadržení, vyslýchání a mučení nejsou věrohodná.
59. Žalovaný ovšem žádným způsobem nezpochybnil žalobcovo náboženské přesvědčení a způsob, jakým ho projevuje. Žalovaný vzal tedy za prokázané, že je žalobce muslim. Do spisu na základě právního názoru vyjádřeného ve zrušujícím rozsudku zdejšího soudu sice doplnil aktuální podklady o situaci zbožných muslimů v X, ale tyto v rozporu se závěry v témže rozsudku dostatečně nereflektoval.
60. Žalobce proto důvodně namítal, že žalovaný s podklady pro rozhodnutí pracoval omezeně a v dostatečném rozsahu se s dostupnými informacemi nevypořádal.
61. Rozhodování v azylových věcech se zásadně řídí prospektivní zásadou. Správní orgán má tedy povinnost posuzovat žádosti především z hlediska budoucích rizik, tj. s ohledem na hrozby, které by mohly v domovských zemích žadatelů teprve nastat (srov. rozsudek NSS ze dne 24. 10. 2025, č. j. 5 Azs 332/2024-62, nebo rozsudek NSS ze dne 14. 10. 2024, č. j. 5 Azs 73/2024-59). Žalovaný se proto měl vypořádat i s možností pronásledování nebo vzniku vážné újmy žalobci pro případ návratu do X, a to bez ohledu na to, zda žalobce jako muslim v zemi původu pro svou víru již pronásledován byl, či nikoli, neboť zprávy o zemi původu o nebezpečích pro praktikující muslimy hovoří.
62. Žalovaný však tuto klíčovou prospektivní úvahu opominul. Bez řádného zhodnocení identifikovaných hrozeb, potvrzených i doplněnými zprávami o zemi původu, považoval obavy žalobce za nedůvodné výlučně s odkazem na nevěrohodnost jeho tvrzení o dřívější represi ze strany xxx bezpečnostních složek. Samotná skutečnost, že žalobce dosud perzekuci nečelil, však nemůže být dostačujícím důvodem pro závěr, že mu v domovském státě nehrozí pronásledování ani vážná újma. I při odhlédnutí od tvrzených výslechů, zadržení a mučení byl žalovaný povinen předložit přezkoumatelné úvahy o zacházení xxx režimu s praktikujícími věřícími, mezi něž žalobce náleží, neboť dostupné podklady nijak nenasvědčují tomu, že by v současné době rizika absentovala u všech osob, které dříve zájem bezpečnostních složek nevzbudily.
63. I zde pak platí závěry uvedené ve zrušujícím rozsudku, tedy že není rozhodné, zda žalobce náboženské charakteristické rysy považované xxx vládou za extremistické opravdu nese, nýbrž to, že by mu podle dostupných informací o zemi původu mohly být přisuzovány.
64. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí pouze velmi stroze vyjádřil k tomu, zda je žalobcova výpověď ohledně jeho výslechů, zadržení a mučení v souladu s tím, co říkají zprávy o zemi původu k situaci v zemi v době, kdy k popisovaným incidentům mělo docházet. Navzdory tomu, že žalovaný nezpochybnil náboženské přesvědčení žalobce a disponoval zprávami o zemi původu, které potíže skupin obyvatelstva praktikujících náboženství v X zmiňují, dostatečným způsobem hrozby pro žalobce jako muslima navracejícího se do země po několikaletém pobytu v zahraničí nezvažoval, když své stručné odůvodnění u jednotlivých forem mezinárodní ochrany nekonfrontoval s informacemi plynoucími ze zpráv o zemi původu. Soud znovu zdůrazňuje, že podklady nezmiňují rizika pouze pro osoby, které v minulosti již perzekvovány byly, a tedy prospektivní posouzení hrozeb musí být poskytnuto i v případě, kdy azylový příběh v rozsahu proběhlé represe není věrohodný. Žalovaný se soustředil pouze na žalobcovu obavu, že jeho rodina z náboženských důvodů nepřijme jeho manželku křesťanku a pokřtěné společné dítě. Napadené rozhodnutí je tedy v části týkající se budoucích hrozeb pro žalobce jakožto muslima v X nepřezkoumatelné.
65. V dalším řízení vedle závěrů o (ne)věrohodnosti žalobcova azylového příběhu žalovaný ve světle prospektivní zásady posuzování věcí mezinárodní ochrany přesvědčivě vyloží, proč v žalobcově případě není dána přiměřená pravděpodobnost pronásledování podle ust. § 12 zákona o azylu (srov. rozsudek NSS ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006-82), či skutečné nebezpečí vzniku vážné újmy podle ust. § 14a téhož zákona (srov. rozsudek NSS ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006-82, a rozsudek ze dne 24. 8. 2017, č. j. 1 Azs 227/2017-33). K tomu přiměřeně též závěry ze zrušujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2025, č. j. 2 Az 31/2024-29, zejm. body 26 až 31. Žalovaný v dalším řízení rovněž vezme v úvahu podklad United States Comission on International Religious Freedom, 2025 Annual Report, na který odkazoval žalobce v replice k vyjádření k žalobě ze dne 31. 3. 2026.
VII. Závěr a náklady řízení
66. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že námitky tak, jak je žalobce uplatnil v žalobě, byly v části důvodné, a napadené rozhodnutí podle ust. § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušil. V souladu s ust. § 78 odst. 4 s. ř. s. soud současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku žalovaného v dalším řízení zavazuje (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).
67. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl plný úspěch žalobce, jemuž by bylo možné přiznat toliko náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých v řízení, které však netvrdil, ani nedoložil. Od soudního poplatku byl žalobce osvobozen ex lege dle ust. § 11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Soud proto rozhodl, jak je ve výroku II. uvedeno.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Praha 28. srpna 2026
Mgr. Ing. Silvie Svobodová v. r.
samosoudkyně