Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

44 A 20/2026 - 21

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Milanem Tauberem ve věci

žalobkyně:

proti

žalovanému:

A. L., narozena XXX

státní příslušnost Ukrajina

bytem XXX

zastoupena advokátem JUDr. Matějem Šedivým

sídlem Václavské náměstí 831/21, Praha 1

Ministerstvo vnitra

sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7

o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu ze dne 27. 5. 2026, zaevidované pod sp. zn. OAM-396314/DO-2026,

takto:

I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni vrátil dne 27. 5. 2026 její žádost o dočasnou ochranu, zaevidovanou pod sp. zn. OAM-396314/DO-2026, jako nepřijatelnou, byl nezákonný.

II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu ze dne 27. 5. 2026, zaevidované pod sp. zn. OAM-396314/DO-2026.

III. Žalovaný je povinen do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce JUDr. Matěje Šedivého na náhradě nákladů řízení 12 270 Kč.

Odůvodnění:

I. Základ sporu a obsah žaloby

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá určení, že zásah žalovaného Ministerstva vnitra spočívající v posouzení její žádosti o dočasnou ochranu ze dne 27. 5. 2026 jako nepřijatelné byl nezákonný.

2. V žalobě uvedla, že jí byla v minulosti poskytnuta dočasná ochrana v Norsku. Poté se však rozhodla přesídlit do České republiky, kde požádala o poskytnutí dočasné ochrany. Žalovaný její žádost posoudil jako nepřijatelnou s odkazem na skutečnost, že již získala dočasnou ochranu v jiném evropském státě.

3. Nezákonnost postupu žalovaného žalobkyně spatřovala především v rozporu s , o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „“), se směrnicí Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“), a s prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „Prováděcí rozhodnutí č. 1“). Tvrdí, že dočasná ochrana byla uvedeným rozhodnutím zavedena přímo pro osoby vymezené v jeho a 2 a že podle operačních pokynů Evropské komise není její přiznání podmíněno zvláštním správním řízením, nýbrž pouze registrací osoby splňující stanovené podmínky. Podle žalobkyně jí právo na dočasnou ochranu svědčí již z toho důvodu, že spadá do okruhu osob, pro něž byla tato ochrana zavedena.

4. Žalobkyně dále namítla, že čl. 28 směrnice o dočasné ochraně obsahuje taxativní výčet důvodů, pro které lze osobu z dočasné ochrany vyloučit, a žádný z těchto důvodů se na ni nevztahuje. Uvedla, že se nedopustila žádné trestné ani jiné protiprávní činnosti a nepředstavuje ohrožení veřejného pořádku. Český zákonodárce podle jejího názoru vytvořil další důvod nepřiznání dočasné ochrany, který unijní úprava nezná, když za překážku považuje skutečnost, že osoba již dříve získala dočasnou ochranu v jiném státě.

5. Současně žalobkyně argumentovala, že jí svědčí právo zvolit si stát pobytu, jak vyplývá zejména z preambule Prováděcího rozhodnutí č. 1. Podle jejího názoru se členské státy dohodly, že nebudou uplatňovat mechanismy směřující k omezení volby státu pobytu osob požívajících dočasnou ochranu. Za těchto okolností nemohla být sama skutečnost, že jí byla dočasná ochrana dříve poskytnuta v Norsku, důvodem pro označení její žádosti v České republice za nepřijatelnou.

6. Žalobkyně rovněž poukázala na to, že v důsledku postupu žalovaného jí hrozí, že její pobyt na území České republiky bude považován za neoprávněný, neboť kromě žádosti o dočasnou ochranu nepodala žádnou jinou žádost, která by ji opravňovala k pobytu na území České republiky.

7. Z těchto důvodů navrhla, aby soud určil nezákonnost zásahu spočívajícího ve vrácení její žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné, zakázal žalovanému pokračovat v porušování jejích práv, přikázal mu obnovit stav před vrácením žádosti a přiznal jí náhradu nákladů řízení.

II. Vyjádření žalovaného k podané žalobě

8. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že žádost žalobkyně o dočasnou ochranu ze dne 27. 5. 2026 posoudil jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina neboť žalobkyně již dříve získala oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany v Norsku. Skutkový stav považoval za nesporný, neboť sama žalobkyně v žádosti potvrdila, že jí byla dočasná ochrana v Norsku udělena. Skutečnost, že se této ochrany následně vzdala, považoval za právně nevýznamnou, protože podle citovaného ustanovení postačuje již samotné předchozí získání dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo ve státě uplatňujícím schengenské acquis.

9. Žalovaný zdůraznil, že po oznámení České republiky Evropské komisi podle § 3 odst. 3 Legis Ukrajina, k němuž došlo dne 25. 8. 2025, je žádost nepřijatelná, jestliže ji podal cizinec, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě. Podle jeho názoru zákon nestanoví žádnou další podmínku, a není proto rozhodné, zda je žadatel držitelem takového oprávnění i v době podání nové žádosti. Současně uvedl, že u žalobkyně nepřicházelo v úvahu ani udělení dočasné ochrany z důvodu sloučení rodiny či z důvodů hodných zvláštního zřetele, protože takové okolnosti ze spisu nevyplývaly.

10. Ve vztahu k žalobní námitce rozporu § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina s právem Evropské unie žalovaný připustil, že české správní soudy v některých rozhodnutích dospěly k závěru o nesouladu tohoto ustanovení s unijní úpravou. Takový závěr však podle něj nelze považovat za definitivně vyřešený, neboť o souladu vnitrostátní právní úpravy s unijním právem je oprávněn s konečnou platností rozhodnout pouze Soudní dvůr EU. Poukázal přitom zejména na rozsudek Soudního dvora EU ve věci C‑753/23 Krasiliva, z jehož odůvodnění podle jeho názoru vyplývá, že členské státy mohou při posuzování žádosti zkoumat, zda žadatel již nezískal povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě.

11. Žalovaný dále argumentoval, že výklad unijního práva v otázce tzv. sekundární migrace držitelů dočasné ochrany není v členských státech jednotný. V této souvislosti odkázal zejména na rozsudek Hesenského správního soudního dvora (Hessischer Verwaltungsgerichtshof) ze dne 21. 4. 2026, podle něhož je nárok na dočasnou ochranu v zásadě vyloučen v situaci, kdy již jiný členský stát vydal dotčené osobě pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany. Tuto rozhodovací praxi považoval za doklad existence interpretační nejednotnosti, která podle jeho názoru odůvodňuje předložení věci Soudnímu dvoru EU k rozhodnutí o předběžné otázce. Soudu proto navrhl zvážit položení otázky týkající se slučitelnosti § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina s čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně.

12. Pro případ, že by soud předběžnou otázku nepoložil, žalovaný podrobně obhajoval názor, že uvedené ustanovení českého práva není s právem Evropské unie v rozporu. Uvedl, že ze směrnice o dočasné ochraně nevyplývá právo osoby, která již obdržela povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jednom členském státě, získat obdobné oprávnění i v jiném členském státě, do něhož se dobrovolně přemístí. Takové právo podle něj nelze dovodit ani z čl. 8 směrnice o dočasné ochraně, ani z její systematiky. Směrnice podle jeho názoru vychází z předpokladu, že povinnost zajistit pobytové oprávnění je splněna již tím členským státem, který takové oprávnění vydal jako první.

13. Za nesprávný považoval žalovaný rovněž výklad, podle něhož by z dohody členských států o nepoužívání čl. 11 směrnice o dočasné ochraně bylo možné dovodit právo držitelů dočasné ochrany na volný přesun mezi členskými státy a na získání nového pobytového oprávnění podle jejich volby. Podle žalovaného se čl. 11 týká výhradně vztahů mezi členskými státy a upravuje pouze otázku převzetí osoby zpět státem, který jí vydal pobytové oprávnění. Nepoužívání tohoto článku proto podle jeho názoru nezakládá jednotlivcům žádné nové subjektivní právo.

14. Významnou část své argumentace žalovaný opřel o prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. července 2025 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 (dále jen „Prováděcí rozhodnutí č. 2“). Zdůraznil zejména nově zařazené body preambule, podle nichž může osoba požívat práv spojených s dočasnou ochranou pouze v jednom členském státě a členské státy by měly odmítat žádosti o pobytové oprávnění založené na dočasné ochraně, jestliže bylo takové oprávnění již vydáno jiným členským státem. Podle žalovaného tyto pasáže potvrzují, že dohoda o neuplatňování čl. 11 směrnice o dočasné ochraně nemá být vykládána jako povinnost členských států vydávat nové povolení k pobytu osobám, které již dočasnou ochranu získaly jinde.

15. Žalovaný uzavřel, že postupoval plně v souladu se zákonem, když nejprve posoudil přijatelnost žádosti žalobkyně a následně ji podle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina vyhodnotil jako nepřijatelnou a vrátil ji žalobkyni způsobem předvídaným zákonem. Proto měl za to, že k žádnému nezákonnému zásahu do práv žalobkyně nedošlo, a navrhl, aby soud žalobu zamítl.

III. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze

16. Městský soud v souladu s a násl. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), přezkoumal popsaný skutkový děj. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí ( ).

17. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání podle , neboť žalobkyně i žalovaný s tímto postupem souhlasili, resp. nevyjádřili nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Veškeré podklady ay, z nichž soud vycházel a jichž se dovolávaly i procesní strany ve svých podáních, jsou obsaženy v žalobkyní i žalovaným doložených písemnostech, které byly oběma stranám předem známy, a nebylo navrženo provedení dalších důkazních prostředků.

18. Úvodem soud uvádí, že žaloba v této věci je přípustná, jelikož Soudní dvůr EU ve věci Krasiliva dovodil, že y základních práv EU vyžaduje, aby osoba žádající o dočasnou ochranu ve smyslu směrnice o dočasné ochraně měla přístup k účinné soudní ochraně. V kontextu řečeného je tudíž Legis Ukrajina rozporný s y základních práv EU, soud proto neaplikoval soudní výluku dle uvedeného ustanovení.

19. Žaloba je důvodná.

20. Podle § 3 odst. 3 Legis Ukrajina Ministerstvo vnitra zašle Evropské komisi oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob. Oznámení podle věty první zveřejní Ministerstvo vnitra na svých internetových stránkách.

21. Podle § 5 odst. 1 Legis Ukrajina žádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestliže

c) je podána cizincem, který o dočasnou nebo mezinárodní ochranu požádal v jiném členském státě Evropské unie,

d) je podána cizincem, kterému byla udělena dočasná nebo mezinárodní ochrana v jiném členském státě Evropské unie,

f) je podána cizincem, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst. 3.

22. Podle čl. 25 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně členské státy přijímají osoby oprávněné požadovat dočasnou ochranu v duchu solidarity Společenství. Vyjádří číselně nebo v obecných rysech, jaká je jejich kapacita pro přijetí těchto osob. Tyto informace se zařadí do rozhodnutí Rady uvedeného v článku 5. Po přijetí tohoto rozhodnutí mohou členské státy prostřednictvím oznámení Radě a Komisi oznámit další kapacity pro přijetí. Tyto informace se bez prodlení předají UNHCR.

23. Podle čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně, pokud počet osob oprávněných požadovat dočasnou ochranu překročí v důsledku náhlého a hromadného přílivu kapacitu pro přijetí uvedenou v odstavci 1, posoudí Rada neprodleně situaci a přijme vhodná opatření včetně doporučení, aby daným členským státům byla poskytnuta další pomoc.

24. Soud přisvědčuje žalobkyni, že § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina je rozporný s právem EU, shodně jako je tomu v případě písm. c) a d) téhož odstavce. Jelikož závěry soudu vycházejí z judikatury Nejvyššího správního soudu k § 5 odst. 1 písm. c) a d) Legis Ukrajina, soud nejprve uvede argumentaci s tím související a následně se vyjádří k dotčené novele Legis Ukrajina.

25. Soudní dvůr EU se sice ve věci Krasiliva explicitně nezabýval otázkou nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina, tj. případem, kdy žadatel již disponuje dočasnou či mezinárodní ochranou jiného členského státu EU, na uvedené rozhodnutí Soudního dvora EU ovšem navázal Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 1. 4. 2025, č. j. -27, ze dne 3. 4. 2025, č. j. -42 a ze dne 3. 4. 2025, č. j. -42. Z nich vyplývá, že důvod nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina je rozporný s právem EU. Žádost je nutné ve správním řízení projednat věcně, přičemž žadateli, který již disponuje dočasnou ochranou či jiným dlouhodobým pobytovým oprávněním v členské zemi EU, je nutné umožnit nechat si existující dočasnou či mezinárodní ochranu zneplatnit. Učiní-li tak, bude mu udělena dočasná ochrana, v opačném případě bude jeho žádost zamítnuta.

26. Výše citovaná judikatura Nejvyššího správního soudu dovodila, že mají-li osoby dle čl. 2 odst. 1 Prováděcího rozhodnutí č. 1, právo zvolit si hostitelský členský stát, a nebude-li současně vůči nim uplatněn čl. 11 směrnice o dočasné ochraně, pak z toho vyplývá rovněž právo přemístit svůj pobyt do jiné zvolené členské země EU, jinak by výluka z aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně postrádala smysl.

27. Závěry Nejvyššího správního soudu přitom nejsou rozporné se smyslem a účelem směrnice o dočasné ochraně. Směrnice o dočasné ochraně sice blíže neupravuje případy druhotného pohybu mimo čl. 15 a 26, to ovšem neznamená, že by druhotný pohyb sama zakazovala. Aplikace přerozdělovacího mechanismu dle čl. 26 směrnice o dočasné ochraně ani v případě možnosti volného výběru členského státu pro účely druhotného pohybu přitom není omezena, když aplikace daného mechanismu je na základě čl. 26 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně beztak odvislá od souhlasu dotčených přemisťovaných osob – uvedené ustanovení by postrádalo smysl, pouze pokud by čl. 26 směrnice o dočasné ochraně bylo možné aplikovat i bez souhlasu přemisťovaných osob, protože ty by se v takovém případě mohly vrátit nazpět. Článek 15 směrnice o dočasné ochraně sice při otevření možnosti druhotného pohybu není příliš potřebný, je ale nutné zohlednit, že se jedná o obecný minimální standard. Prováděcí rozhodnutí č. 1 i Prováděcí rozhodnutí č. 2 se nadto k druhotnému pohybu držitelů dočasné ochrany vyjádřila v tom smyslu, že je na základě dohody států vyloučena aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně – uvedený postup fakticky a v souladu s čl. 11 směrnice o dočasné ochraně prakticky vyprázdnil povinné slučování rodin dle čl. 15 směrnice o dočasné ochraně, protože generální výluka jakékoliv aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně má za faktický následek nutnost otevřít druhotný pohyb napříč členskými státy nejen fakticky, ale rovněž legálně.

28. Na výše uvedeném nic nemění ani upravené recitály Prováděcího rozhodnutí č. 2, konkrétně recitály (5) a (6).

29. Podle recitálu (5) Prováděcího rozhodnutí č. 2 „[v] souvislosti s aktivací směrnice 2001/55/ES se členské státy v jednomyslně přijatém prohlášení dohodly, že nebudou uplatňovat článek 11 uvedené směrnice {směrnice 2001/55/ES} na osoby, které požívají dočasné ochrany v daném členském státě v souladu s prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 a které se přesouvají bez povolení na území jiného členského státu, pokud se členské státy na dvoustranném základě nedohodnou jinak“.

30. Podle recitálu (6) Prováděcího rozhodnutí č. 2 „[s] ohledem na tento celkový kontext by nic nemělo být vykládáno tak, že znamená povinnost členského státu vydat povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany osobě, která obdržela povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě“.

31. Recitály sice upřesňují, jak by mělo být interpretováno prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „Prováděcí rozhodnutí č. 1“), nijak ale výslovně nezakotvují, že by jednou udělená dočasná ochrana automaticky znamenala zákaz poskytnutí dočasné ochrany v jiném členském státě. Recitál (6) lze totiž interpretovat bez problému tak, že se tím aprobuje již Soudním dvorem EU přijatý závěr ve věci Krasiliva, že členské státy mohou odepřít dočasnou ochranu u osoby, která již disponuje dočasnou ochranou v jiném členském státě, přičemž se takto udělené dočasné ochrany nehodlá vzdát. Recitál (5) pak upřesňuje, že se výluka aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně nevztahuje na osoby, které požívají dočasné ochrany v jiném členském státě, přičemž se bez povolení přesouvají na území jiného členského státu, což lze interpretovat tak, že se výluka čl. 11 nevztahuje na osoby, které požívají dočasnou ochranu v jednom členském státě, ale snaží se fakticky pobývat ve druhém členském státě. Ani v jednom recitálu se tudíž neřeší explicitně situace, které ovšem jsou primárním průvodním jevem druhotných pohybů v ČR – tj. situace, kdy ukrajinský uprchlík již nepožívá výhod plynoucích z dočasné ochrany v určitém členském státě, protože se této ochrany vzdal, či mu byla ukončena jinak, načež si požádá o udělení dočasné ochrany v ČR. Shora popsané situace se explicitně vyjadřují pouze k případům, které ovšem již dle judikatury Soudního dvora EU i Nejvyššího správního soudu nebyly dovolené – tj. případy, kdy ukrajinský uprchlík se domáhá získání dočasné ochrany souběžně ve větším počtu členských států.

32. Z Prováděcího rozhodnutí č. 2 ani z Legis Ukrajina tudíž nevyplývá, že ukrajinský uprchlík, který požádal o dočasnou ochranu v určitém členském státě EU, již může nadále úspěšně čerpat dočasnou ochranu výlučně v tomto členském státě. Byť žalovaný takto konstantně interpretuje § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina, v rámci soudního přezkumu je mu tato interpretace opakovaně vytýkána jako vadná.

33. Soud konstatuje, že důvod pro vrácení žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné dle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina představuje sloučení a reformulaci důvodů dle písmen c) a d) téhož odstavce, přičemž vede ke stejným důsledkům pro žadatele o dočasnou ochranu. Jediná změna spočívá v tom, že možnosti aplikovat tento postup má předcházet oznámení žalovaného dle § 3 odst. 3 Legis Ukrajina určené Evropské komisi o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob.

34. Soudu ovšem není zřejmé, proč by takové oznámení mělo mít vliv na judikaturou dovozené závěry o možnosti druhotného pohybu držitelů dočasné ochrany. Nejvyšší správní soud tuto možnost dovodil z čl. 2 odst. 1 Prováděcího rozhodnutí č. 1 a současného vyloučení aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Na tom se nic nezměnilo, změnila se pouze vnitrostátní úprava, která však musí být v souladu s právem EU.

35. Oznámení dle § 3 odst. 3 Legis Ukrajina určené Evropské komisi se svou povahou blíží oznámení dle čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně. Jde o žádost členského státu o pomoc, která má být zajištěna prostřednictvím či ve spolupráci s orgány EU – je tedy politickým aktem, z něhož nelze dovozovat legislativní důsledky (překonání judikatorních závěrů), tj. ztrátu práva držitelů dočasné ochrany na druhotný pohyb. Rozdíl obou citovaných právních úprav pak spočívá v zásadě jen v tom, že § 3 odst. 3 Legis Ukrajina hovoří o riziku vyčerpání kapacit, zatímco čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně až o překročení kapacit.

36. Z pohledu soudu tak § 3 odst. 3 Legis Ukrajina představuje zakotvení institutu, který už v právu EU existuje, ovšem způsobem, jenž je v rozporu se směrnicí o dočasné ochraně – ze směrnice o dočasné ochraně neplyne, že by oznámení členského státu o tom, že byla překročena jeho kapacita pro přijetí osob oprávněných požadovat dočasnou ochranu, mělo jakékoli důsledky pro žadatele o dočasnou ochranu. V případě § 3 odst. 3 Legis Ukrajina ani nedošlo k překročení kapacity, pouze to hrozí, jedná se tedy o méně závažný stav, než předvídá směrnice o dočasné ochraně.

37. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina je nadto zjevně diskriminační, neboť se má týkat selektivně jen těch žadatelů, kteří se dožadují svého práva druhotného pohybu.

38. Měl-li tedy zákonodárce v úmyslu překonat závěry judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. stenoprotokol 140. schůze PSP ČR ze dne 29. 5. 2025, pozměňovací návrh poslance Petra Letochy), pak k tomu z výše uvedených důvodů tímto způsobem dojít nemohlo.

39. V této souvislosti se proto soud rozhodl nepodat předběžnou otázku k Soudnímu dvoru EU, protože posoudil, že shora uvedený výklad obou prováděcích rozhodnutí a směrnice o dočasné ochraně shledal konformní s evropským právem a dle soudu se po rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci Krasiliva jedná o acte éclairé.

40. Žalovaný tudíž v této věci nepostupoval v souladu s právem, jak bylo vyloženo ve shora citované judikatuře Nejvyššího správního soudu, která je plně aplikovatelná i na § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina. Nejvyšší správní soud dovodil, že druhotný pohyb osob ve smyslu § 3 Legis Ukrajina je přípustný za podmínky, že takové osoby nepožívají ve stejný moment dočasné či mezinárodní ochrany ve více než jednom členském státě EU, a že o žádosti o dočasnou ochranu je nutné vést řádné správní řízení. Jelikož tyto závěry nezpochybňuje ani přijaté Prováděcí rozhodnutí č. 2, pak na žalobkyni nelze vztáhnout ani § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina.

41. Koneckonců již i Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žádost osoby požívající dočasné ochrany na základě čl. 2 odst. 1 Prováděcího rozhodnutí č. 1, která žádá o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v ČR, na něž této osobě vzniká nárok na základě čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně, není správní orgán oprávněn vrátit této osobě jako nepřijatelnou dle § 5 odst. 1 písm. f) ve spojení s § 3 odst. 3 Legis Ukrajina, ve znění účinném od 3. 9. 2025, z toho důvodu, že této osobě je nebo bylo uděleno povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany také v jiném členském státě EU (rozsudek ze dne 10. 12. 2025, č. j. -18). Na odůvodnění citovaného rozsudku, obdobné tomu podanému shora, zdejší soud rovněž odkazuje.

42. Na uvedeném závěru soudu nemění nic žalovaným dodané rozhodnutí irského Ministerstva spravedlnosti, vnitra a migrace ze dne 21. 10. 2025. Uvedené rozhodnutí uvádí, že se dočasná ochrana nepřiznává žadateli z toho důvodu, že již dočasnou ochranu obdržel od ČR, z rozhodnutí ovšem není nijak zřejmé, zda se jedná o soudně aprobovanou správní praxi, ani není patrný skutkový stav uvedené věci – např. zda v období vydání rozhodnutí žadatel měl aktivní dočasnou ochranu v ČR. Uvedené rozhodnutí tak má jen mizivou relevanci pro posouzení interpretace a aplikace obou prováděcích rozhodnutí i směrnice o dočasné ochraně, a to tím spíše, že k těmto otázkám existuje shora citovaná judikatura Nejvyššího správního soudu.

43. Žalovaný dále odkázal na usnesení Hessenského soudního správního dvora (Hessischer Verwaltungsgerichtshof) ze dne 21. 4. 2026, sp. zn. . Uvedené rozhodnutí se týká částečně odlišné skutkové situace, protože žalobce v tam řešené věci byl držitelem polského dlouhodobého víza, byť tato skutečnost není pro posouzení věci klíčová. Žalovaný má pravdu, že se uvedené rozhodnutí v podstatné části argumentace k přípustnosti druhotných pohybů držitelů dočasné ochrany shoduje s právními závěry žalovaného. V citovaném rozhodnutí je výslovně uvedeno, že jiné německé soudy posuzují otázku přípustnosti druhotných pohybů držitelů dočasné ochrany odlišně, nelze proto bez dalšího uzavřít, že by německá správní praxe odpovídala právnímu názoru žalovaného. Odkaz na tento rozsudek je tak rovněž bezpředmětný, protože dokládá pouze, že existuje rozporná judikatura německých správních soudů k právní otázce přípustnosti druhotného pohybu držitelů dočasné ochrany. Soud ani neshledal, že by existence této divergence byla důvodem k podání předběžné otázky k Soudnímu dvoru EU, protože úkolem sjednocovat rozpornou judikaturu správních soudů je nadána nejvyšší soudní instance příslušného státu [v případě Německa se jedná o Spolkový správní soud (Bundesverwaltungsgericht)], nikoli Soudní dvůr EU.

44. Po případném seznání, že žalobkyně v současnosti stále disponuje dočasnou ochranou v Norsku, měl žalovaný ověřit, zda Norsko nespojuje s přiznáním dočasné ochrany v jiném státě EU ex lege zánik dočasné ochrany v Norsku analogicky k § 5 odst. 8 písm. b) Legis Ukrajina, a pokud by tomu tak nebylo, pak žalobkyni poučit o možnosti zneplatnění své případně existující dočasné ochrany v Norsku, jelikož není v souladu s právními předpisy možné souběžně požívat dočasnou ochranu ve více státech EU. Protože tak žalovaný neučinil, postupoval v této věci nezákonně. Zároveň soud dodává, že u takového ověření se nelze bez dalšího spoléhat na evidenci v systému TPD, u které není dán princip materiální publicity.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

45. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná a uvedený zásah žalovaného byl nezákonný. Zároveň soud zakázal žalovanému, aby pokračoval v porušování práva žalobkyně na podání žádosti o dočasnou ochranu a přikázal mu, aby obnovil stav před označením žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu jako nepřijatelné.

46. Žalovaný je povinen v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu ověřit, zda žalobkyně disponuje dočasnou či jinou mezinárodní ochranou v jiném členském státě EU, která zároveň v daném hostitelském státě nezanikne ex lege analogicky k § 5 odst. 8 písm. b) Legis Ukrajina. Pokud žalobkyně nebude disponovat dočasnou či mezinárodní ochranou v jiné členské zemi EU, pak musí žalovaný vyhovět její žádosti o dočasnou ochranu. Jestliže naopak bude žalobkyně disponovat dočasnou či mezinárodní ochranou v jiném členském státě EU, která nebude způsobilá zaniknout postupem analogickým k § 5 odst. 8 písm. b) Legis Ukrajina, pak žalobkyni náležitě poučí o jejím právu nechat si dočasnou či mezinárodní ochranu v dané hostitelské zemi zneplatnit a o případných důsledcích pro přiznání dočasné ochrany v ČR, pokud by tak žalobkyně neučinila.

47. O nákladech řízení soud rozhodl podle , podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měla plný procesní úspěch žalobkyně, náleží jí proto náhrada nákladů právního zastoupení. Zástupci žalobkyně náleží odměna za dva úkony právní služby podle a d) , advokátní tarif, a to za převzetí a přípravu zastoupení a za písemné podání ve věci samé. Sazba mimosmluvní odměny činí podle , bodu 5 a advokátního tarifu 4 620 Kč za jeden úkon právní služby, tedy celkem 9 240 Kč. Dále náleží paušální náhrada hotových výdajů podle advokátního tarifu ve výši 450 Kč za každý úkon, tedy celkem 900 Kč. Protože je zástupce žalobkyně plátcem daně z přidané hodnoty, navyšuje se odměna o částku připadající na tuto daň, tj. o 2 130 Kč. Celková výše náhrady nákladů řízení tak činí 12 270 Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v této výši, a to ve stanovené lhůtě do rukou jejího zástupce.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 31. srpna 2026

Milan Tauber v.r.

samosoudce

Shodu s prvopisem potvrzuje M. S.