Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

19 A 23/2026 - 25

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Loudovou ve věci

žalobce: V. N., narozený dne X

státní příslušník Ukrajiny

zastoupený advokátkou JUDr. Veronikou Pupalovou

sídlem Májová 606/35, 350 02 Cheb

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra

sídlem Nad štolou 936/3, 170 00 Praha 7

o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu z 5. 5. 2026, zaevidované pod č. j. OAM0392163/DO2026, pro nepřijatelnost

takto:

I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že vrátil žalobci 5. 5. 2026 jako nepřijatelnou jeho žádost o dočasnou ochranu z téhož dne, evidovanou pod č. j. OAM0392163/DO2026, byl nezákonný.

II. Žalovanému se přikazuje, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu

z 5. 5. 2026, evidované pod č. j. OAM0392163/DO2026, nejpozději do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 12 270 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalobce je občanem Ukrajiny. Dne 5. 5. 2026 požádal v České republice (dále jen „ČR“) o dočasnou ochranu ve smyslu , o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Ve formuláři žádosti označil jako stát, na jehož území pobýval 24. 2. 2022, ČR. U otázky, zda někdy získal dočasnou ochranu v jiném státě Evropské unie, zvolil možnost „ANO“ a dopsal rukou „Rou“, vyznačil, že dočasná ochrana již platná není. Tuto žádost žalovaný označil jako nepřijatelnou z důvodů uvedených v a f) , neboť nebylo prokázáno, že žalobce je osobou podle tohoto zákona, a zároveň byl žalobce držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě EU nebo Schengenského prostoru a bylo učiněno prohlášení podle . Nepřijatelnost vyznačil přímo v tiskopisu žádosti.

II. Argumenty účastníků řízení

2. Žalobce v žalobě popsal, že 24. 2. 2022 se nacházel v ČR, ale poté se vrátil na Ukrajinu, odkud v roce X uprchl před válkou do Evropské unie, přes Rumunsko pouze tranzitoval, byla mu tam udělena dne X dočasná ochrana, aniž by si to přál. Tento dočasný pobyt si zrušil, o svém projevu vůle dostal potvrzení dne 15. 4. 2026. Rozhodl se žít v ČR, kde má příbuzné a přátele. Následně žalobce poukázal na judikaturu správních soudů, která dle jeho mínění oba důvody pro odmítnutí žádosti vyvrací.

3. Důvod nepřijatelnosti žádosti spočívající v tom, že prý pobýval 24. 2. 2022 v ČR, považoval žalobce v této situaci za nezákonný zásah do svých práv. Poukázal na několik soudních rozhodnutí, která lze podle jeho mínění vztáhnout také na jeho případ, zejména na usnesení Nejvyššího správního soudu ze 7. 5. 2026, č. j. -14, a rozsudek zdejšího soudu ze dne 3. 12. 2025, č. j. -25. Správní soudy v nich shledaly, že pro posouzení oprávněnosti žadatele o dočasnou ochranu není stěžejní, kde se v rozhodný den fakticky nacházel, ale kde měl těžiště svých životních zájmů. Toto posouzení pak bylo úkolem žalovaného, jenž nemohl žalobcovu žádost odmítnout toliko na základě skutečnosti, že se v rozhodný den fakticky nacházel v ČR, ale měl zkoumat právě těžiště žalobcových životních zájmů.

4. Žalobce připustil, že v minulosti získal dočasnou ochranu v Rumunsku. To však nemůže být důvodem pro odmítnutí jeho žádosti o dočasnou ochranu v ČR pro nepřijatelnost podle . Na podporu tohoto závěru citoval několik soudních rozhodnutí, včetně rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. -42, č. 4682/2025 Sb. NSS.

5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že sám žalobce přiznal, že nepobýval 24. 2. 2022 na Ukrajině, proto se na něj nemůže vztahovat prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí Rady z roku 2022“), a nesplňuje tak podmínky pro získání dočasné ochrany. Z razítek pasu sice nevyplývá, když žalobce na území států Schengenského prostoru vstoupil, ale v žádosti uvedl, že k datu 24. 2. 2022 pobýval v ČR.

6. Z hraničních razítek v uvedeném cestovním dokladu lze vyčíst, že žalobce opakovaně vstupoval a vystupoval z území Schengenského prostoru, konkrétně to bylo ve dnech X, X, X a naposledy dne X, přičemž pokaždé využíval téže hraniční přechody – přechod X na maďarsko-rumunské státní hranici a přechod X na rumunsko-maďarské státní hranici. V podané žalobě sice žalobce tvrdí, že se na území Ukrajiny vrátil, to ovšem z hraničních razítek nikterak nevyplývá, neboť všechna pochází pouze z hraničních přechodů mezi Rumunskem a Maďarskem. Mimo jiné také tvrdí, že z Ukrajiny se vrátil až v roce 2024 rovnou do Rumunska, toto tvrzení však není v souladu s tím, co jednoznačně vyplývá z hraničních razítek. Zároveň toto odporuje skutečnostem, žalovanému známým z jeho úřední činnosti; žalobce byl v minulosti držitelem dočasné ochrany v ČR, a to v době od 21. 3. 2022 do 30. 9. 2023, povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany mu bylo prodlouženo pak na dobu od 21. 3. 2023 do 30. 9. 2024. Dočasná ochrana v ČR mu zanikla dne 14. 5. 2024 získáním dočasné ochrany v Rumunsku. Žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, č. j. -29, podle kterého je cestovní doklad veřejnouu a, není-li prokázán opak, potvrzuje pravdivost toho, co je v něm osvědčeno nebo potvrzeno ( , , ve znění pozdějších předpisů). Vyvratitelnou domněnku o správnosti údajů vyplývajících ze vstupních a výstupních razítek otištěných v cestovních dokladech obsahuje i článek 12 Schengenského hraničního kodexu [nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2016/399 ze dne 9. března 2016, kterým se stanoví kodex Unie o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob]. K vyvrácení této domněnky je třeba, aby státní příslušník třetí země jakýmkoli způsobem předložil věrohodné důkazy, například v podobě jízdenky či letenky nebo svědectví o své přítomnosti na území státu.

7. Mezi situací v zemi původu a jejím opuštěním musí existovat příčinná souvislost, která u žalobce schází, neboť Ukrajinu opustil dříve a z jiných důvodů.

8. Na udělení dočasné ochrany podle směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“), tak v zásadě nemají nárok ti občané Ukrajiny, kteří se před 24. 2. 2022 nacházeli mimo území Ukrajiny ať už z důvodu práce, studia, dovolené, rodinných či zdravotních důvodů apod. Totéž plyne i ze sdělení Komise č. 2022/C 126 I/01: Operační pokyny k provádění prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana.

9. V případě žalobce tedy popsaná příčinná souvislost dána není, neboť tento opustil Ukrajinu nikoliv v důsledku probíhajícího ozbrojeného konfliktu, ale již dříve z jiných důvodů.

10. Žalovaný si je sice vědom judikatury správních soudů, jež podmiňuje uplatnění dlouhodobostí pobytu mimo území Ukrajiny, ale ta byla přijata ve skutkově podstatně odlišných případech. Žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2026, č. j. -14, toto pravidlo rozšiřuje a konstatuje, že „vysídlenou osobou může být i osoba, která opustila Ukrajinu před datem 24. 2. 2022, poté se na její území vrátila a následně ji znovu opustila po uvedeném datu v důsledku války.“ Na žalobce se ovšem vztahovat nemůže, neboť kromě jeho tvrzení v žalobě není nikterak prokázáno, že by se na Ukrajinu vrátil.

11. Kromě toho žalovaný připomněl, že žalobce byl dříve držitelem dočasné ochrany v Rumunsku (což potvrdil sám žadatel v žádosti a vyplývá to též z Platformy pro výměnu informací o žadatelích a držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy (Temporary Protection Platform, dále též „TPP“, kde je uvedeno u dočasné ochrany „ia“, tedy inactive). Žalovaný tak neměl jinou možnost než postupovat podle a vrátit mu žádost jako nepřijatelnou. Žalovaný ještě v srpnu 2025 odeslal Evropské komisi oznámení o riziku vyčerpání kapacit ( ). Tento nový důvod nepřijatelnosti žádosti se nepříčí právu EU. K tomu žalovaný zopakoval ty samé argumenty, které již mnohokrát přednesl v jiných řízeních před zdejším soudem, jimiž zpochybňoval judikaturu, která dospěla k nezákonnosti jeho postupů dle , d) a f) . Zdůraznil potřebu obrátit se na Soudní dvůr EU (dále „SDEU“) s předběžnou otázkou, neboť dosavadní výklad českých správních soudů nepovažuje za nepochybný; upozornil též na praxi v Německu a v Irsku.

III. Posouzení věci

12. Žaloba je včasná a přípustná. sice v § 5 odst. 2 vylučuje ze soudního přezkumu vrácení nepřijatelné žádosti cizinci. Nejvyšší správní soud však v rozsudku ze dne 3. 4. 2025, č. j. -42, č. 4682/2025 Sb. NSS potvrdil dřívější judikaturu správních soudů, podle níž vrácení žádosti o dočasnou ochranu ministerstvem z důvodu nepřijatelnosti podle lze soudně přezkoumat.

13. O žalobě rozhodl soud v souladu s , , (dále „“), bez nařízení jednání, neboť žalovaný s tímto postupem souhlasil ve vyjádření k žalobě výslovně a žalobce po poučení soudem konkludentně. Nařídit jednání nebylo třeba ani kvůli dokazování. Ve věcech, o nichž vede řízení o ochraně před nezákonným zásahem, žalovaný zpravidla nevede spis ve smyslu , který by odrážel průběh správního řízení a sloužil jako podklad napadeného správního rozhodnutí, se kterým by se žalobce mohl seznámit dříve než v soudním řízení a reagovat na jeho obsah. Nyní posuzovaná věc však představuje výjimku z tohoto pravidla, jelikož podkladem pro rozhodnutí soudu je výhradně tiskopis žádosti o dočasnou ochranu s jejími přílohami, kterou žalobce u žalovaného podal a která se nachází také ve správním spisu předloženém žalovaným. Obsah tohoto dokumentu je ostatně oběma účastníkům řízení z povahy věci dobře znám a v průběhu soudního řízení měli možnost se k němu vyjádřit, což také učinili.

14. K vlastnímu věcnému posouzení žaloby soud předesílá, že ochranu podle a násl. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byly zaměřeny přímo proti němu nebo v jejich důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle a násl. poskytnout (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze 17. 3. 2005, č. j. -65, č. 603/2005 Sb. NSS).

15. V projednávané věci jsou splněny první, druhá a pátá podmínka, neboť vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobci pro nepřijatelnost představuje přímý zásah do jeho práv. Při hodnocení tohoto úkonu lze vyjít z existující judikatury, podle které bránění v podání žádosti či její nepřijetí mohou představovat nezákonný zásah (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. -52, č. 3601/2017 Sb. NSS). Čtvrtá podmínka testu je taktéž splněna. Zbývá tedy posoudit, zda žalovaný postupoval v souladu s právními předpisy, pokud žádost o dočasnou ochranu žalobci vrátil jako nepřijatelnou.

16. Klíčovou otázkou je, zda žalovaný použil institut nepřijatelnosti žádosti dle písm. b) a f) v rozporu s právem EU, či nikoli. Soud připomíná, že dle je žádost o udělení dočasné ochrany nepřijatelná, jestliže

b) je podána cizincem, který není uveden v § 3,

c) je podána cizincem, který o dočasnou nebo mezinárodní ochranu požádal v jiném členském státě Evropské unie,

d) je podána cizincem, kterému byla udělena dočasná nebo mezinárodní ochrana v jiném členském státě Evropské unie,

f) je podána cizincem, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst. 3.

17. Důvod pro vrácení žádosti pro nepřijatelnost dle písm. b) se opírá o téhož zákona, v němž jsou vyjmenovány osoby, na něž se zákon (dočasná ochrana) vztahuje. Podle jeho odstavce 1 tak uděluje žalovaný dočasnou ochranu cizincům, na které se povinně vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady.

18. V prováděcím rozhodnutí Rady, jež aktivovalo stav hromadného přílivu osob, jak jej předpokládá směrnice o dočasné ochraně, jsou tyto osoby vymezeny zejména jako ukrajinští státní příslušníci pobývající v Ukrajině před 24. 2. 2022, kteří byli z Ukrajiny vysídleni 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil [čl. 2 odst. 1 písm. a)].

19. Pro přiznání postavení osoby oprávněné podle ukrajinskému státnímu příslušníku je tak zapotřebí současného splnění podmínky 1) pobývání v Ukrajině před 24. 2. 2022 a 2) vysídlení z Ukrajiny 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil.

20. Recitál 11 prováděcího rozhodnutí Rady z roku 2022 přibližuje účel prováděcího rozhodnutí. Jde především o zavedení dočasné ochrany ukrajinských státních příslušníků a jejich rodinných příslušníků, kteří pobývali v Ukrajině a kteří byli počínaje dnem 24. 2. 2022 vysídleni v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil, jež v uvedený den začala.

21. Výkladem pojmu „pobývání v Ukrajině“ se již správní soudy několikrát zabývaly. Zdejší soud již v rozsudku z 2. 11. 2023 vyložil, že „[z] užití pojmu ‚pobývat‘ (nikoli zdržovat se či nacházet se) lze dovodit, že by mělo jít o dlouhodobější a stálejší pobyt, tj. žadatel by skutečně měl na Ukrajině pobývat dlouhodobě, mít tam bydliště, těžiště svých zájmů, žít tam a podobně.“ K tomuto výkladu se přihlásil zdejší soud také v rozsudcích ze dne 17. 8. 2023, č. j. -32, ze dne 26. 3. 2024, č. j. -46, ze dne 20. 6. 2025, č. j. -37, nebo ze dne 18. 12. 2025, č. j. -17, a Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 7. 3. 2025, č. j. -21, či ze dne 20. 5. 2025, č. j. -20.

22. Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 14. 8. 2026, č. j. -36, posuzoval skutkově velmi obdobný případ, kdy žalobce Ukrajinu opustil již dne 8. 2. 2022 a od té doby neopustil Schengenský prostor. Žalovaný v odkazovaném případě namítal, že vycházel jak z cestovního dokladu, tak z údajů uvedených samotným žalobcem v žádosti, zdůraznil, že řízení o žádosti ovládá dispoziční zásada a správní orgán nemusí aktivně vyhledávat okolnosti svědčící ve prospěch žadatele, pokud je sám netvrdí. Požadavek na detailní posuzování těžiště zájmů u každého žadatele by odporoval povaze dočasné ochrany jako rychlého, operativního a plošného nástroje ochrany osob vysídlených v důsledku ozbrojeného konfliktu. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že samotné datum vycestování žalobce z Ukrajiny totiž nevypovídá o důvodech tohoto vycestování, o jeho plánované délce ani o tom, zda žalobce pobýval mimo Ukrajinu s úmyslem trvale žít v jiném státě (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2026, č. j. -18, bod 14).

Ani operační pokyny Evropské komise, podle nichž ukrajinští státní příslušníci, kteří byli vysídleni z Ukrajiny před 24. 2. 2022 nebo se před tímto datem nacházeli mimo Ukrajinu z jiných důvodů, v zásadě nemají nárok na dočasnou ochranu podle směrnice o dočasné ochraně, nemění nic na nutnosti posoudit individuální skutkové okolnosti, zejména důvody vycestování žalobce, jeho plánovanou délku a případný přesun těžiště životních zájmů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2026, č. j. -14, bod 24; usnesení ze dne 7. 5. 2026, č. j. -14; či rozsudek ze dne 22. 5. 2026, č. j. -18). Z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2025, č. j. -34, a ze dne 13. 2. 2025, č. j. -27, plyne, že správní orgán nemá povinnost za žadatele domýšlet rozhodné skutečnosti ani z úřední povinnosti vyhledávat veškeré podklady svědčící v jeho prospěch. Zároveň však musí žadateli umožnit uplatnit procesní práva a zjistit skutkový stav v rozsahu nezbytném pro zákonné posouzení žádosti. Tyto závěry se nevylučují s rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 3. 2025, č. j. -21, a ze dne 22. 5. 2026, č. j. -18, podle nichž nelze ze samotné fyzické nepřítomnosti žadatele na Ukrajině k rozhodnému datu bez posouzení individuálních okolností automaticky dovodit, že žadatel na Ukrajině ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí Rady z roku 2022 nepobýval.

23. V nynější věci je nesporné, že žalobce 24. 2. 2022 fakticky pobýval v ČR. Po invazi Ruské federace se na Ukrajinu podle razítek v cestovním dokladu již nevrátil. Dočasnou ochranu získal v ČR dne 21. 3. 2022. Dočasná ochrana v ČR mu zanikla dne 14. 5. 2024 získáním dočasné ochrany v Rumunsku, tato již není aktivní.

24. Ze shora citované judikatury vyplývá, že pouhé faktické pobývání mimo území Ukrajiny v den invaze 24. 2. 2022 nedokládá, že cizinec na Ukrajině nepobýval. Nepochybně se jedná o indicii, že tomu tak nebylo, ale nepostačuje k učinění závěru, že cizinec neměl v Ukrajině těžiště svých zájmů. Žalovaný má pochopitelně pravdu, že je na cizinci, aby tuto skutečnost prokázal, a žalovaný není povinen příslušná tvrzení za cizince dohledávat. Právě k tomu slouží správní řízení o žádosti o dočasnou ochranu. Žalovaný však svým postupem, tedy vrácením žádosti pro nepřijatelnost, žalobci znemožnil, aby místo těžiště svých zájmů k rozhodnému dni prokázal.

25. Za této situace nelze považovat skutkový stav zachycený žalovaným v předložených podkladech za dostatečně zjištěný, jelikož o umístění těžiště žalobcových zájmů v době zahájení ruské invaze nevypovídají vůbec nic. Žalobce na tuto skutečnost v žalobě upozornil, cituje řadu rozhodnutí správních soudů, které dospěly k témuž závěru. Žalobcovo tvrzení o těžišti jeho zájmů lze přitom vyvrátit pouze dalším dokazováním v rámci meritorního posouzení žádosti. Není úkolem soudu provádět toto dokazování namísto žalovaného, který žádost odmítl bez věcného posouzení a na jakékoli zjišťování skutkového stavu rezignoval. Jednalo by se o zásadní doplnění dokazování ve smyslu , u nějž lze obdobně vyjít také v řízení o zásahové žalobě, jelikož by soud fakticky musel posoudit všechny aspekty rozhodné otázky jako první, a nahradil by tak činnost správního orgánu. Úkolem soudu je jen vyhodnotit, zda byly splněny podmínky pro odmítnutí žádosti. Nikoli nutně definitivně uzavřít, zda žalobci dočasná ochrana náleží, tedy zda spadá pod personální rozsah prováděcího rozhodnutí Rady z roku 2022. Ke shodnému závěru soud dospěl například také ve svých rozsudcích ze dne 4. 2. 2026, č. j. -24, nebo ze dne 26. 3. 2026, č. j. -25.

26. Ohledně důvodu pro vrácení žádosti z důvodu nepřijatelnosti dle písm. f) soud předesílá, že na tento důvod je třeba – i s ohledem na jeho vymezení – nahlížet ve smyslu dosavadní judikatury k důvodům nepřijatelnosti dle písm. c) a d). Ostatně i žalovaný ve vyjádření k žalobě omezil valnou většinu svých argumentů na to, že z práva EU nelze dovodit právo žadatelů přemístit se do jiného členského státu (sekundární pohyb).

27. Soud připomíná rozsudek SDEU ze dne 27. 2. 2025, C‑753/23, ve věci Krasiliva, na nějž Nejvyšší správní soud navázal „dubnovou“ judikaturou v rozsudcích ze dne 1. 4. 2025, č. j. -27, č. 4683/2025 Sb. NSS, ze dne 3. 4. 2025, č. j. -42, a mnoha dalších. Městský soud již zohlednil rovněž navazující argumentaci žalovaného (např. rozsudky ze dne 23. 4. 2025, č. j. -61, ze dne 30. 4. 2025, č. j. -38, ze dne 13. 6. 2025, č. j. -37, nebo ze dne 25. 2. 2026, č. j. -16). Také v nynější věci se soud s vyslovenými závěry plně ztotožnil. I když žalovaný konstantně polemizoval se závěry „dubnové“ judikatury, během několika posledních měsíců nevznesl racionální a závažné konkurující důvody, které by ji vyvrátily (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2025, č. j. -34, bod 17 a násl.).

28. Ty samé výtky, které žalovaný repetitivně snášel proti závěrům ustálené judikatury stran institutu nepřijatelnosti dle písm. c) a d) , přitom provází i nynější případ. Přestože žalovaný shledal nynější žádost nepřijatelnou dle nového důvodu nepřijatelnosti, na posouzení žaloby plně dopadají východiska dřívější „dubnové“ judikatury. Ta se uplatní zejména s ohledem na konstrukci písm. f) , který stejně jako nepřijatelnost dle písm. c) a d) z věcného přezkumu diskvalifikuje žádosti cizinců, již jsou nebo byli držiteli dočasné ochrany v jiném členském státě EU (první podmínka). K této samostatné původní (byť formulačně upravené) podmínce [oproti písm. c) a d) ] pak v podobě nepřijatelnosti dle písm. f) přibyla další nová (svou povahou kumulativní) podmínka, aby žádosti o dočasnou ochranu v případě splnění první podmínky předcházelo také oznámení podle , kterým Ministerstvo vnitra zpravilo Evropskou komisi o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a o potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy (druhá podmínka).

29. Nejdřív stručně k první podmínce. První část písm. f) představuje pouze přeformulované a sloučené podmínky nepřijatelnosti dle písm. c) a d) . Dle soudu tedy nadále zůstává klíčovým, že cizinci (žadateli) vzniká nárok na přiznání dočasné ochrany již na základě směrnice o dočasné ochraně, pokud splňuje podmínky prováděcího rozhodnutí Rady 2022. Současně s tím žadateli vzniká také nárok zvolit si hostitelský členský stát. Nebude-li pak vůči němu uplatněn směrnice o dočasné ochraně, vzniká mu rovněž právo přemístit svůj pobyt do jiné zvolené členské země EU. Jinak by výluka z aplikace směrnice o dočasné ochraně postrádala smysl. Jde-li o teze žalovaného, jak vykládat a 26 směrnice o dočasné ochraně, soud odkazuje např. na již citovaný rozsudek č. j. , body 15 a 16. Čl. 15 představuje minimální standard a lze uplatnit jen se souhlasem dotčeného žadatele (srov. i recitál 12 směrnice o dočasné ochraně). Skutečnost, že směrnice o dočasné ochraně skutečně blíže neupravuje konkrétní případy druhotného pohybu žadatelů, neznamená, že jej zakazuje, jak mylně namítá žalovaný. Jakkoli se tomu žalovaný brání, žádost o dočasnou ochranu není správní orgán oprávněn vrátit jako nepřijatelnou z toho důvodu, že žadatel již předtím požádal o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany nebo že mu již jiný členský stát EU takové povolení udělil.

30. Zjistí-li žalovaný při podání žádosti oprávněné osoby o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany, že tato osoba je vedena v informačním systému členských států (TPP) jako osoba, která měla udělenou dočasnou ochranu (ia) nebo stále disponuje povolením k pobytu za účelem dočasné ochrany (tp) v jiném členském státě EU, je povinen takovou žádost přijmout a vést o ní řádné správní řízení. V rámci řízení je povinen poučit oprávněnou osobu o jejích právech a v návaznosti na její případná tvrzení, důkazní návrhy či jiné procesní kroky ověřit, zda jí povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany bylo jiným členským státem skutečně uděleno a zda dosud, tedy ke dni rozhodování správního orgánu, trvá. Pokud by dočasná ochrana v jiném členském státě trvala, žalovaný musí takového žadatele poučit o nemožnosti čerpání práv plynoucích z dočasné ochrany ve více členských státech současně. Jestliže bude žadatel na své žádosti dále trvat s tím, že chce tato práva nově čerpat výlučně v ČR, žalovaný ověří, zda vydáním povolení k pobytu na území ČR dojde dle práva dotčeného hostitelského státu automaticky k zániku předchozího pobytového oprávnění. V případě kladného zjištění žalovaný vydá oprávnění k pobytu. V případě negativního zjištění, resp. pokud se nepodaří relevantní právní úpravu v hostitelském členském státě vůbec zjistit, vyzve žadatele, aby sám v přiměřené lhůtě učinil kroky k ukončení pobytového oprávnění v jiném hostitelském státě. K tomu žalovaný poskytne potřebnou součinnost.

31. Žalovaný nevyvrátil závěry judikatury, dle nichž žalobce mohl opětovně žádat o dočasnou ochranu v ČR. Pokud žalobce splňuje podmínky pro udělení dočasné ochrany, svědčí mu i právo volby hostitelského státu, které pro zásah žalovaného nemohl realizovat (k tomu podrobněji již odkazovanou judikaturu).

32. Na právě uvedeném nic nemění ani „aktualizační“ prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím 2022/382, jež nabylo účinnosti 13. 8. 2025 (k tomu podrobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2025, č. j. -28, bod 11 a násl., a na něj navazující judikaturu). Podstatné je, že z aktualizačního prováděcího rozhodnutí ani z jeho preambule neplyne, že by členský stát mohl žalobcovu žádost mechanicky procesně odmítnout jako nepřijatelnou bez toho, aby ji „propustil“ k věcnému posouzení. Soud nepřehlédl poukaz žalovaného na irskou a německou rozhodovací praxi, jež podle názoru žalovaného odpovídá jeho pohledu, včetně rozhodnutí Vrchního správního soudu spolkové země Hesensko sp. zn. z 21. 4. 2026. Argumentace v tomto rozhodnutí, jež se týká nyní sporné otázky, je však dosti stručná (jeho těžiště spočívá v posouzení jiné otázky) a přesvědčivě nevyvrací podrobnou a komplexní argumentaci českých správních soudů, jež dospěla k opačnému závěru.

33. Konečně k druhé podmínce. V důsledku novely č. , která do vložila , žalovaný mohl od 3. 9. 2025 jako nepřijatelnou shledat žádost, pokud cizinec je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle .

34. Podle zašle Ministerstvo vnitra Evropské komisi oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob. Oznámení podle věty první zveřejní Ministerstvo vnitra na svých internetových stránkách.

35. Podle čl. 25 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně členské státy přijímají osoby oprávněné požadovat dočasnou ochranu v duchu solidarity Společenství. Vyjádří číselně nebo v obecných rysech, jaká je jejich kapacita pro přijetí těchto osob. Tyto informace se zařadí do rozhodnutí Rady uvedeného v článku 5. Po přijetí tohoto rozhodnutí mohou členské státy prostřednictvím oznámení Radě a Komisi oznámit další kapacity pro přijetí. Tyto informace se bez prodlení předají UNHCR. Dle odstavce 3 platí, že pokud počet osob oprávněných požadovat dočasnou ochranu překročí v důsledku náhlého a hromadného přílivu kapacitu pro přijetí uvedenou v odstavci 1, posoudí Rada neprodleně situaci a přijme vhodná opatření včetně doporučení, aby daným členským státům byla poskytnuta další pomoc.

36. Soud předesílá, že tuto druhou podmínku aktivují správní orgány, konkrétně žalovaný, a to tím, že Evropské komisi doručí oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob.

37. Koncipováním nového důvodu nepřijatelnosti žádosti dle § 5 odst. 1 písm. f) měl zákonodárce v úmyslu překonat závěry dubnové judikatury (srov. stenoprotokol 140. schůze PSP ČR z 29. 5. 2025, pozměňovací návrh poslance Petra Letochy). Tento záměr zákonodárce se však podle přesvědčení soudu míjí účinkem. Zatímco závěry dosavadní judikatury bezvýhradně platí pro první podmínku dle , nová druhá podmínka spočívající v oznámení dle není – ve světle práva EU – sama o sobě způsobilá založit nepřijatelnost žádosti.

38. Oznámení dle určené Evropské komisi se svou povahou blíží oznámení dle směrnice o dočasné ochraně. Jak již uvedl zdejší soud v rozsudku ze dne 21. 10. 2025, č. j. -26, jde o žádost členského státu o pomoc, která má být zajištěna prostřednictvím či ve spolupráci s orgány EU. Tato žádost je politickým (nikoli právním) aktem, z něhož bez dalšího nelze dovozovat legislativní důsledky, tedy ztrátu práva držitelů dočasné ochrany na druhotný pohyb. Soud nadto nepominul, že oznámení dle je oznámením o riziku vyčerpání kapacit, nikoli oznámením o překročení kapacit (srov. znění směrnice o dočasné ochraně). Čl. 25 odst. 3 směrnice předpokládá, že Rada neprodleně posoudí situaci a přijme vhodná opatření či doporučení. Neumožňuje členskému státu, aby sám z vlastní iniciativy omezil práva, která žadateli plynou ze směrnice a z prováděcích rozhodnutí. Pokud směrnice o dočasné ochraně nepočítá s tím, že by oznámení členského státu o tom, že byla překročena jeho kapacita, mělo jakékoli přímé důsledky pro žadatele o dočasnou ochranu, nemůže takový důsledek v podobě vytvoření „nepřekročitelné procesní brány“ založit politický akt v podobě oznámení o pouhém riziku překročení kapacity (argument a maiori ad minus). Alespoň prozatím tento nový důvod nepřijatelnosti nenachází oporu v právu EU, které stanoví minimální požadavky stran dočasné ochrany. V právu EU tedy nemůže vyvolávat ani žádné právní účinky. Proto nemůže být zákonným ani postup žalovaného, který v rozporu s právem EU použil ve spojení s novým .

39. Se zřetelem ke shora uvedeným závěrům nemohl zákonodárcem nově vložený a žalovaným využitý důvod nepřijatelnosti žádosti zvrátit bytelné základy dubnové judikatury. Shora vyložené důvody brání tomu, aby se žalovaný zvoleným způsobem vymanil z prostředí vlády práva, které závazně vykládají soudy, a s využitím nového důvodu, jenž je však shodně jako předchozí nezpůsobilé důvody vázán na tutéž podmínku, nadále plošně odmítal žádosti pro jejich nepřijatelnost namísto jejich věcného posouzení v řízení.

40. Žalovaný také v tomto řízení navrhl, aby soud položil SDEU předběžnou otázku ohledně výkladu práva EU, ale to soud považuje s ohledem na shora popsanou četnou a ustálenou judikaturu správních soudů za nadbytečné.

IV. Závěr a náklady řízení

41. Soud shrnuje, že soudní výluka je ve vztahu k důvodům nepřijatelnosti podle v rozporu s evropským právem a nelze ji aplikovat. Proto soud žalobu věcně projednal a shledal, že zásah žalovaného spočívající ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobci pro nepřijatelnost byl nezákonný. Zároveň soud žalovanému přikázal, aby obnovil stav před vrácením této žádosti: bude na něm, aby se věcně zabýval tím, v jaké zemi žalobce k rozhodnému datu (24. 2. 2022) dlouhodobě pobýval, kde bylo těžiště jeho životních zájmů. Teprve poté bude možné případně uzavřít, že žalobce nespadá pod rozsah dočasné ochrany, případně že existuje jiný důvod pro vrácení nebo nevyhovění jeho žádosti, zejména s ohledem na existenci či neexistenci žalobcovy dočasné ochrany v jiném členském státě EU, a to ve shora popsaných intencích. Soud nyní nemůže na podkladě správního spisu definitivně uzavřít, zda má být pobytové oprávnění za účelem dočasné ochrany žalobci uděleno, nebo nikoli. Právním názorem vysloveným v tomto rozsudku je žalovaný v dalším řízení vázán.

42. Výrok III. o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením Žalobce byl ve věci samé úspěšný, proto mu přísluší právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému. Náklady vynaložené žalobcem v daném řízení představují náhradu nákladů právního zastoupení spočívajících v odměně za dva úkony právní služby, tj. převzetí a příprava zastoupení [ ] a písemné podání – žaloba [ ], tedy dva úkony právní služby po 4 620 Kč, v součtu tedy 9 240 Kč. Dále byla žalobci přiznána náhrada hotových výdajů za dva úkony právní služby podle ustanovení po 450 Kč, celkem tedy paušální náhrada činí 900 Kč. Odměna advokáta byla zvýšena o DPH ve výši 21 %, tj. 2 130 Kč. Celkem tak náklady řízení žalobce činí 12 270 Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 6, Brno, a to v tolika vyhotoveních (podává-li se v listinné podobě), aby jedno zůstalo soudu a každý účastník dostal jeden stejnopis. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost ( ).

Praha 31. srpna 2026

JUDr. Lenka Loudová v. r.

samosoudkyně

Shodu s prvopisem potvrzuje P. V.