Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

49 A 24/2026 - 33

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Martinem Bobákem ve věci

žalobce: X. Y.

státní příslušnost X

pobytem v Příjímacím středisku X

zastoupeného advokátem Mgr. Bc. Danielem Jandou

sídlem Vlastina 602/23, 323 00 Plzeň

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra

sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného z 11. 6. 2026, čj. OAM626/LELE05LE05NV22026,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení případu

1. V této věci jde o prodloužení nepovolení vstupu na území dle , o azylu, ve znění před nabytím účinnosti novely účinné od 12. 6. 2026 (zákon o azylu).

2. Žalobce přicestoval do ČR 18. 5. 2026. Prokázal se svým cestovním pasem, v němž měl vlepen neoprávněně vyplněný schengenský vízový štítek. Tento vízový štítek Slovinsko od 1. 10. 2024 evidovalo v Schengenském informačním systému jako tzv. bianco odcizený štítek. Následujícího dne žalobce v tranzitním prostoru letiště podal žádost o mezinárodní ochranu. Rozhodnutím z 25. 5. 2026 žalovaný nepovolil vstup žalobce na území dle § 73 odst. 3 písm. c) zákona o azylu a dle § 73 odst. 4 téhož zákona stanovil dobu, během níž mu nepovolil vstup do 16. 6. 2026 (první rozhodnutí). Žalovaný měl za to, že povolení vstupu žalobce na území může představovat nebezpečí pro veřejný pořádek, a to jednak z důvodu předložení neoprávněně vyplněného vízového štítku, jednak pro účelovost žalobcovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany (nevěrohodnost žalobcova azylového příběhu). Proti tomuto rozhodnutí se žalobce bránil žalobou, kterou zdejší soud zamítl rozsudkem z 17. 6. 2026, čj. -23. Proti tomuto rozsudku žalobce podal kasační stížnost, o níž Nejvyšší správní soud (NSS) dosud nerozhodl (řízení vede pod sp. zn. ).

3. Dlužno dodat, že žalovaný po vydání prvního rozhodnutí zamítl žalobcovu žádost o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodnou dle § 16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu (rozhodnutí z 10. 6. 2026). Proti tomuto rozhodnutí se žalobce brání žalobou, kterou zdejší soud vede pod sp. zn. a o které dosud nerozhodl.

4. V návaznosti na to žalovaný 11. 6. 2026 v záhlaví specifikovaným rozhodnutím (napadené rozhodnutí) dle § 73 odst. 4 zákona o azylu prodloužil dobu, po kterou nemůže žalobce vstoupit na území ČR, a to do 1. 9. 2026. Tuto dobu prodloužil o dobu, která se skládá z lhůty k podání žaloby proti rozhodnutí z 10. 6. 2026 (15 dní), lhůty, v níž by soud musel rozhodnout o této žalobě (60 dní), k nimž připočetl 7 dní potřebných k administrativnímu zjištění výsledku soudního řízení.

II. Podání stran

5. Žalobce se proti napadenému rozhodnutí bránil žalobou. V ní namítal, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav věci. Napadené rozhodnutí založil toliko na obecných úvahách, aniž se zabýval důvody pro omezení osobní svobody žalobce. Neprovedl nové posouzení věci, jelikož pouze odkázal na první rozhodnutí z 25. 5. 2026. Nezohlednil důkazy, které žalobce dokládal 8. 6. 2026. Žalovaný nemohl odkazovat na své vlastní úvahy uvedené v meritorním rozhodnutí z 10. 6. 2026, které žalobce zpochybnil podáním žaloby (pozn. soudu: řízení pod sp. zn. ).

6. Z napadeného rozhodnutí není zřejmé, z čeho žalovaný dovodil, že se vylučují dvě žalobcovy tvrzení: represivní jednání X policie vůči jeho bratrovi na jedné straně a na straně druhé to, že tato policie kontaktovala i žalobce a jednou ho zadržela na 24 hod. ve vazbě. Podání žádosti o mezinárodní ochranu lze zřídkakdy redukovat na jediný důvod. Většinou jde o souhru více vzájemně provázaných okolností. Sám žalovaný přitom v napadeném rozhodnutí vysvětluje domnělé rozpory v příběhu žalobce. Uvádění nových skutečností nelze vnímat jako rozpor s dříve uvedenými tvrzeními, které by mohl žalobce činit nevěrohodným. Žalovaný neodůvodnil závěr uvedený v prvním rozhodnutí (od nějž se v napadeném rozhodnutí nijak neodchýlil), že žalobce zadržela X policie, že ho vystavila fyzickému násilí a že žalobce má psychické problémy.

7. Žalovaný smysluplně neodůvodnil ani závěr, že žalobce toliko účelově tvrdil, že chtěl přicestovat do ČR. Tento závěr nelze odvodit z toho, že žalobce mluví pouze X. Touto optikou by však všechny žádosti o mezinárodní ochranu musely být hodnoceny jako účelové. Účelovost žádosti o mezinárodní ochranu konečně žalovaný dovozuje též z toho, že žalobce vycestoval ze X na základě svého pravého cestovního pasu. Jinými slovy žadatelé o mezinárodní ochranu logikou žalovaného v zásadě nemají způsob, jak se po příletu do ČR a žádosti o mezinárodní ochranu vyhnout nepovolení vstupu (zajištění), neboť buď přiletí s pravým pasem, pročež je žádost o mezinárodní ochranu smyšlená a účelová, nebo přiletí na falešný pas, pak ovšem budou zajištěni dle § 73 odst. 3 písm. b) zákona o azylu.

8. Pokud by žalobce prezentoval pouze smyšlený příběh, jak dovodil žalovaný, pak by neuváděl skutečnosti, které mohly ztížit „vynucení si“ vstupu na území. Dne 29. 5. 2026 žalobce do protokolu např. sdělil, že podpisy pod petici oponující protiteroristickému zákonu sbíral on (jak doložil fotodokumentací, jež je součástí správního spisu), a nikoliv jeho bratr, neboť bratr si musel něco vyřídit. Pokud by se žalobce chtěl nepravdivě prezentovat jako politický disident, pak by mohl uvést, že podpisy sbíral z důvodu své vlastní politické angažovanosti, nikoli pouze jako náhradník bratra. Žalovaný by reálně neměl způsob, jak ověřit tuto informaci. Žalobci nic nebránilo v tom, aby v tomto směru lhal, přesto tak neučinil.

9. Žalobce 29. 5. 2026 v rámci pohovoru předložil fotografie a videa, která dokládají jeho tvrzení, přesto žalovaný v rozporu s § 73 odst. 9 zákona o azylu nepovolil jeho vstup na území. Žalovaný ho tedy nemohl shledat nevěrohodným. Nadto žalobce 8. 6. 2026 předložil další důkazy na podporu svých tvrzení, které žalovaný vůbec nereflektoval. Nevysvětlil, proč se těmito důkazními návrhy odmítl zabývat.

10. Žalovaný prodloužil dobu nepovolení vstupu na území, neboť se domníval, že u žalobce se od prvního rozhodnutí z 25. 5. 2026 nic nezměnilo. V prvním rozhodnutí přitom vycházel z domněnky, že žalobce může představovat nebezpečí pro bezpečnost státu nebo veřejný pořádek. To dovodil toliko z toho, že žalobce nedisponoval dokladem, který by ho opravňoval ke vstupu na území ČR (odcizené a neoprávněně vyplněné vízum). Žalobce namítá, že vízum si opatřil na X jako pravé. Nevěděl o tom, že vízový štítek byl neoprávněně vyplněn. Tuto okolnost mu nelze klást k tíži. Regulérnost vízového štítku lze ověřit jedině v informačních systémech, do nichž žalobce nemá přístup.

11. Dále žalobce argumentoval, že dle judikatury k nepovolení vstupu cizince na území nepostačuje skutečnost, že tento nelegálně vstoupil na území. K nelegálnímu vstupu musí přistoupit další důležitá okolnost. Ani případná trestní minulost automaticky neznamená nebezpečí pro veřejný pořádek. Poukázal i na § 73 odst. 3 písm. b) zákona o azylu, dle něhož vstup nelze odepřít ani po předložení padělaného dokladu totožnosti, ale současně je třeba, aby ani jinak nebylo možné zjistit totožnost cizince.

12. O možnosti, že žalobce představuje hrozbu pro bezpečnost či veřejný pořádek, by bylo možné uvažovat, pakliže by žalovaný prokázal, že se žalobce od počátku snaží zneužít institut mezinárodní ochrany. To žalovaný neprokázal. Žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany krátce poté, co mu to bylo fakticky umožněno. Nejednal v rozporu s právem. Za předčasné považoval závěry o účelovosti, a tedy zjevné nedůvodnosti či nepřípustnosti žádosti. Žalobce v průběhu řízení neuváděl ani to, že by po umožnění vstupu na území ČR hodlal vycestovat do jiného členského státu EU. V ČR chce setrvat. K této okolnosti pak poukazuje na související judikaturu.

13. Žalobce nejednal natolik škodlivě, že by mu žalovaný neměl povolit vstup na území, resp. prodloužit odepření vstupu.

14. Žalovaný měl vysvětlit, z jakých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se žalobce bude do budoucna chovat protiprávně, tedy jak konkrétně ohrožuje bezpečnost státu nebo veřejný pořádek. Nic takového žalovaný nezahrnul do odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalovaný v napadeném rozhodnutí nevysvětlil, proč nevyužil žádného ze zvláštních opatření dle § 47 zákona o azylu. Žalobce prohlásil, že pokud by mu žalovaný uložil zvláštní opatření dle § 47 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, bez pochyb by řádně plnil veškeré s tím související povinnosti.

15. Konečně žalobce zpochybnil i dobu, o kterou žalovaný prodloužil nepovolení vstupu na území.

16. Žalovaný ve vyjádření z 7. 7. 2026 navrhl, aby soud žalobu zamítl. Pokud žalobce v průběhu řízení měnil výpovědi a následně je sám popíral, závěr žalovaného o zjevné nevěrohodnosti jeho azylového příběhu musí obstát.

III. Obsah správního spisu

17. Ze správního spisu soud zjistil následující pro věc významné skutečnosti.

18. Prvním rozhodnutím z 25. 5. 2026 žalovaný nepovolil žalobci vstup na území do 16. 6. 2026. Dle žalovaného mohl žalobce v případě povolení vstupu na území představovat nebezpečí pro veřejný pořádek. Z odborného vyjádření Ředitelství služby cizinecké policie, ICP na ML Praha – Ruzyně, oddělení hraniční a pobytové kontroly, Skupina dokladů z18. 5. 2026 vyplývá, že předložený cestovní pas vydaný na jméno žalobce je pravý, avšak je v něm vylepen odcizený a neoprávněně vyplněný bianco schengenský vízový štítek typu C Slovinska, který se nachází se nachází v evidenci SIS II. Žalobce tedy nebyl oprávněným držitelem schengenského vízového štítku. Dne 18. 5. 2026 v 19:30 hod. mu proto policie odepřela vstup na území ČR a následujícího dne v 1:30 hod. žalobce požádal o mezinárodní ochranu.

19. Do protokolu o podání vysvětlení dne 19. 5. 2026 žalobce uvedl, že se cítí zdravý, jak po psychické, tak i po fyzické stránce. Ze X odcestoval, protože mu tam hrozí nebezpečí. V X získal vízum, které mu zařídil cizinec, jenž mluvil anglicky. Jeho jméno neznal. Potkal ho v agentuře X v X. Cizinci zaplatil X a dal mu svůj pas. Po čtyřech dnech mu cizinec předal pas i s vízem. Následně koupil letenky do ČR s přestupem v Turecku. Cílem cesty byla ČR, kde chtěl studovat. Vše si zařídil sám, nikdo mu nepomáhal. Cílem cesty byla Evropa, domluvenou žádnou práci ani školu zde nemá, žádné vazby na území ČR také nemá, nemá zde ani žádný majetek. Dále uvedl, že neovládá český jazyk. Mluví X jazykem a trochu anglickým. Po návratu na X mu hrozí vězení, jelikož jeho otec byl členem X, otec zmizel a neví, kde je. Před časem mu odvedli bratra k výslechu a od té doby o něm nemá žádné zprávy.

20. Dne 22. 5. 2026 poskytl žalobce údaje k žádosti o mezinárodní ochranu. Žalobce kromě jiného uvedl, že je svobodný a bezdětný, bez politického přesvědčení, není politicky aktivní, ani není v žádné politické straně, ani skupině. Je X. Popsal průběh své cesty do ČR. Ohledně svého zdravotního stavu uvedl, že trpí duševními problémy, depresí, což je následek doby strávené ve vězení v jeho zemi. Mívá návaly strachu a depresivní myšlenky. Je to čerstvá věc, asi 2 měsíce, a nebere na to žádné léky. K případnému trestnímu stíhání uvedl, že ho zadrželi v zemi původu na 24 hodin, protože nemohli najít bratra. Jako důvod žádosti o mezinárodní ochranu uvedl, že v jeho domovské zemi má být v ohrožení života. Policie se ho snaží najít a nebezpečí mu hrozí právě ze strany policie. Jeho i jeho matku zatkli. Matku propustili, ale jeho zadržovali po dobu 24 hodin. Podrobili ho i fyzickému násilí. Vyhrožovali mu, že ho pošlou do vězení pod falešnou záminkou. On ale o bratrovi žádné informace nemá.

21. Žalovaný následně prvním rozhodnutím z 25. 5. 2026 nepovolil žalobci vstupu na území ČR podle § 73 odst. 3 písm. c) zákona o azylu, a podle § 73 odst. 4 téhož zákona stanovil dobu, na niž se nepovoluje žalobci vstup do 16. 6. 2026. V odůvodnění uvedl, že žalobce přiletěl do Prahy 18. 5. 2026 v 18:25 hodin linkou X z Istanbulu a měl v úmyslu vstoupit na území ČR. Při hraniční kontrole se prokázal svým pravým cestovním dokladem, v němž bylo vlepeno neoprávněně vyplněné schengenské vízum typu C Slovinska s udávanou platností do 12. 7. 2026.

22. Po posouzení všech uvedených skutečností žalovaný dospěl k závěru, že je důvodné se domnívat, že by žalobce mohl v případě povolení vstupu představovat nebezpečí pro veřejný pořádek. Proto bylo nutné vést s ním řízení ve věci mezinárodní ochrany za současného omezení jeho osobní svobody. Žalobce chtěl vstoupit na území ČR, přestože k tomu není oprávněn. Nedisponoval žádným dokladem opravňujícím jej ke vstupu. Do ČR přicestoval za použití neoprávněně vyplněného vízového štítku, aby obešel vízovou povinnost. V případě žalobce tak existuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné nebezpečí pro veřejný pořádek spočívající nejen v tom, že žalobce veřejný pořádek již narušoval, ale především v tom, že je na místě důvodné podezření, že v tomto jednání hodlá pokračovat, což vyplývá z nesrovnalostí v jím uvedených důvodech, pro které žádá o mezinárodní ochranu. Žádost o mezinárodní ochranu ostatně podal až poté, co jeho pokus dostat se do ČR neuspěl a byl mu odepřen vstup. Je přitom zřejmé, že skutečnosti, kterými odůvodnil svou žádost o mezinárodní ochranu, mu byly známy již před příjezdem do ČR, nesporně mohl o mezinárodní ochranu požádat ihned po příletu do Prahy, v průběhu hraniční kontroly, či později, v rámci úkonů prováděných ze strany Inspektorátu cizinecké policie.

23. Žalovaný dodal, že si je vědom skutečnosti, že řada lidí prchajících z vlasti z důvodu represí či ohrožení života je nucena porušit migrační předpisy, např. nelegálním přechodem hranice, užitím padělaných dokladů apod., nicméně žalobce ze X vycestoval zcela legálně na základě vlastního platného cestovního pasu a pozměněný doklad použil až teprve ke své cestě z X do ČR. Uplatnění zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu by nebylo účinné, o čemž svědčí žalobcovo dosavadní nerespektování právního řádu, i zjištění, že žalobce neuvádí pravdivé skutečnosti. V porušování povinností by mu uložení zvláštního opatření fakticky nijak nezabránilo. Žalobce rovněž není zranitelnou osobou vyloučenou z aplikace § 73 odst. 3 zákona o azylu. Žalobce sice při poskytnutí údajů ke své žádosti tvrdil, že má psychické problémy a trpí depresí, což je následek doby strávené ve vězení v jeho zemi, kde byl podroben fyzickému násilí. Toto jeho tvrzení ale žalovaný vyhodnotil jako nedůvěryhodné.

24. Maximální dobu, po kterou nemůže vstoupit na území ČR, pak žalovaný určil podle § 73 odst. 4 zákona o azylu s ohledem na čtyřtýdenní lhůtu pro rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu, a vyhodnocení otázky, zda jde o žádost zjevně nedůvodnou nebo nepřípustnou, tedy 28 dní. V případě, že by jeho žádost takto vyhodnocena byla, nebylo by na místě, aby byl žalobci vstup na území povolen, a správní orgán je podle § 73 odst. 4 zákona o azylu oprávněn stanovenou lhůtu prodloužit.

25. Dne 29. 5. 2026 žalovaný provedl s žalobcem pohovor k žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalobce do protokolu sdělil, že mu X policie způsobuje velké problémy. Bezdůvodně mu chodí do domu a vyhrožují mu, někdy se ptají na otce, někdy na bratra. Žalobce přitom nic neprovedl. Má strach, aby ho nezatkli místo bratra. Jeho bratr je od 2021 aktivní v hnutí za zrušení protiteroristického zákona. Žalobce neví, kde je jeho bratr. Matka mu sdělila, že policie jeho bratra chytila, ale neví, zda ho pustili. Jeho otec je také od roku X nezvěstný. Otec byl členem X. Pracoval pro ně jako pomocník za peníze. Jakkoli je žalobci X let, policisti ho bili a vyhrožovali mu v souvislosti s činností jeho bratra. Později během pohovoru ke kontrolní otázce sdělil, že ho nebili, jen mu bitím vyhrožovali. Naznačovali údery. Pak uvedl, že ho strkali či bili jen lehce. Policie si myslí, že žalobce bratra schovává. Do doby, než se o něj začala policie zajímat, studoval. Pak se matka obávala pustit ho do školy. Na X žalobce trpěl depresivními myšlenkami, nemohl spát a bolela ho hlava. Teď je to dobré. Obává se jen, že by se musel vrátit. Nevěděl, že měl tyto věci uvést již dřív. Na X po zatčení (asi v březnu) žil hlavně doma. Nestýkal se s přáteli. Bál se, aby ho policie nezatkla. Pak uvedl, že po zatčení z větší části chodil do školy, byl i doma nebo u příbuzného, kde se učil fotit. Dále tvrdil, že případ jeho bratra policie uzavřela na konci ledna 2026. Bratr dostal pokutu X, kterou zaplatil, a po dobu 14 dní byl ve vězení. Žalobcova jediná politická aktivita spočívala ve sběru podpisů za zrušení protiteroristického zákona, jelikož jeho bratr tehdy nebyl k dispozici. Musel si zrovna ten den odskočit. Bylo to 25. 2. 2026. Asi 2-3 dny poté přišli za ním policisté a řekli mu, ať to již nedělá. Poté, co žalobce obdržel předvolání, utekl ze X, jelikož se obával, že by ho zatkli. Oficiálně není obviněn. Žalobce předkládal předvolání jeho bratra z 1. 5. 2026, který se má dostavit na policejní stanici kvůli vyšetřování jeho sociálních a politických aktivit. Žalobce tvrdil, že se tam bude muset dostavit i on, pokud jeho bratr nevyhoví předvolání. Je tam prý napsáno, že pokud se za takových okolností žalobce nedostaví, budou přijata přísná opatření. Policisti řekli matce žalobce, že se mají dostavit 10. 5. 2026. Žalobce byl ten den u své tety. Matka šla na policii, ptali se, zda ví, kde jsou její synové. Mluvili s ní přísně. Žalobce chce jen vést normální život a studovat. Nemá žádné postranní úmysly.

26. Žalovaný do spisu založil také informaci Ministerstva vnitra o situaci na X z 20. 8. 2025, informaci Freedom House za rok 2025, informaci Ministerstva vnitra z 2. 1. 2025, překlady podkladů, které dokládal žalobce, zejména dokument z 24. 3. 2021, kterým policie uložila žalobcovu bratrovi pravidelně dostavovat se k podpisu a předvolání z 1. 5. 2026 ve věci jeho bratra v souvislosti s jeho vyšetřováním. Týmž přípisem policie vyzvala žalobce a jeho matku k poskytnutí součinnosti. Dále předložil fotografii, na které prý stojí u pultu a sbírá podpisy místo svého bratra, a také na které je údajně vyobrazen žalobce v policejní cele. Dle úředního záznamu z 8. 6. 2026 žalovaný provedl důkaz videozáznamem o délce 1:30 min. bez zvuku, který předložil žalobce. Záznam zachycuje dvě osoby v uniformách, patrně policisty, kteří mluví s několika neidentifikovatelnými osobami. Ze záznamu nelze určit místo, čas ani kontext situace, kterou zachycuje. Na konci záznamu policisté odcházejí. Formát záznamu neumožnil pořízení jeho kopie tak, aby mohl být součástí správního spisu.

27. Rozhodnutím z 10. 6. 2026 žalovaný zamítl žádost žalobce o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodnou [§ 16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu]. Shledal totiž podstatné rozpory mezi výpovědí, kterou podal u policejního orgánu, a dalšími skutečnostmi, které uváděl v průběhu azylového řízení. Výpovědi nejsou vnitřně konzistentní a v podstatných aspektech obsahují výrazné rozpory. Do policejního protokolu žalobce uvedl, že má strach o svůj život, jelikož jeho otec byl členem povstalecké skupiny X. Odvozoval to od toho, že policie před časem odvedla jeho bratra k výslechu a od té doby nemá o bratrovi informace. O svém vlastním zadržení policií ani o důvodu ohrožení kvůli bratrově činnosti se přitom vůbec nezmínil. To se změnilo u následující výpovědi dne 22. 5. 2026, během níž tvrdil, že policie zajala jeho, a ne jeho politicky aktivního bratra. Dále tvrdil, že byl vystaven fyzickému násilí a že ho na X hledá policie. V rozporu s předchozí výpovědí také nově tvrdil, že má psychické problémy. Další dílčí rozpory žalovaný identifikoval také mezi dvěma výpověďmi podanými během azylového řízení, tj. ve dnech 22. 5. a 29. 5. 2026 (podrobněji viz rozhodnutí z 10. 6. 2026, které je součástí správního spisu).

28. Následujícího dne žalovaný napadeným rozhodnutím prodloužil žalobci dobu, po kterou nemůže vstoupit na území ČR. V něm uvedl, že důvody, pro které prvním rozhodnutím z 25. 5. 2026 neumožnil žalobci vstoupit na území ČR nadále trvají. Na toto rozhodnutí odkázal. Novým faktem, který dle žalovaného posiluje tyto důvody, je rozhodnutí o zjevné nedůvodnosti žalobcovy žádosti z 10. 6. 2026. Žalobce nejenže nerespektoval právní řád, ale také v azylovém řízení uváděl nevěrohodné skutečnosti. Dále žalovaný odůvodnil dobu, po kterou prodloužil odepření vstupu na území ČR.

IV. Rozhodná procesní úprava

29. Soud nepominul, že v důsledku změny práva EU zákonodárce s účinností od 12. 6. 2026 novelou č. přenastavil také pravidla týkající se zajištění žadatelů o mezinárodní ochranu vč. pravidel pro nepovolení vstupu žadatelů na území. Proto se soud předně zabýval přechodnými ustanoveními, jimiž zákonodárce upravil dopady této nové právní úpravy (k tomu již rozsudek Krajského soudu v Plzni z 12. 6. 2026, čj. -24, body 4 až 10). Pro tento případ jde konkrétně o čl. II odst. 4 a 5 , dle nichž platí následující.

4. Po vrácení věci v řízení zahájeném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona soudem k novému projednání Ministerstvo vnitra postupuje podle , ve znění účinném ke dni počátku běhu lhůty pro vydání nového rozhodnutí Ministerstva vnitra.

5. Právo účastníka řízení podat žalobu proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, a to i podle bodu 4, a způsob projednání takové žaloby soudem se řídí ustanoveními zákonů č. a č. , ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí Ministerstva vnitra podle bodu 4.

30. Pro řízení před soudem je určující bod 5 přechodných ustanovení. Pokud by na konci věty neobsahoval dovětek „podle bodu 4“, bylo by zřejmé, že procesní režim před soudem se řídí právem účinným k datu vydání napadeného rozhodnutí. Závěrečný dovětek „podle bodu 4“ oproti tomu navozuje zdání, že se celý bod 5 vztahuje jen na specifické případy normované právě v bodu 4, tj. případy nových správních rozhodnutí po předchozí kasaci soudem. Proti takovému výkladu bodu 5 hovoří však několik důvodů:

(a) Pokud by bod 5 měl výlučný vztah k bodu 4 a neřešil jiné procesní situace, byla by zbytečnou vsuvka „a to i podle bodu 4“.

(b) Samotná část „ke dni vydání rozhodnutí Ministerstva vnitra podle bodu 4“ je nejasná, protože bod 4 neřeší vydání rozhodnutí ani jeho den, ale pouze rozhodnou právní úpravu.

(c) Chybělo by přechodné ustanovení pro nejběžnější procesní situaci: podání žaloby proti prvotnímu rozhodnutí žalovaného (tj. bez předchozí kasace).

(d) Absenci takového přechodného ustanovení by bylo možné překlenout uplatněním obecných intertemporálních pravidel, tj. nová procesní pravidla zásadně uplatní na všechna již běžící soudní řízení. To by ale vedlo k nelogickému zmnožení procesních režimů: žaloby proti prvotním správním rozhodnutím by byly projednávány podle nových procesních pravidel, kdežto žaloby proti novým rozhodnutím po kasaci by byly projednávány podle starých procesních pravidel, přestože by třeba šlo o žaloby podané ve stejný den proti správním rozhodnutím ze stejného dne. Pro takový nesoulad není žádný rozumný důvod.

(e) Uplatnění nových procesních pravidel na již běžící řízení před soudem nevyžaduje unijní právo (srov. čl. 79 odst. 3 azylového procedurálního nařízení Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1348 ze dne 14. 5. 2024 o zavedení společného řízení o mezinárodní ochraně v Unii a o zrušení směrnice 2013/32/EU, PE/16/2024/REV/1. Úř. věst. L, 2024/1348.

).

31. Za toho stavu je logičtější a systémově vhodnější zvolit takový výklad bodu 5, že jde o obecné přechodné pravidlo normující pokud možno všechny situace řízení před soudem. Procesní pravidla účinná od 12. 6. 2026 se proto uplatní až na žaloby podané proti správním rozhodnutím vydaným od 12. 6. 2026.

32. Soud nezastírá, že přechodná ustanovení čl. II části první jsou psána nejasným způsobem. Přičítá to nedostatečné kvalitě legislativní práce, nikoliv objektivnímu záměru zákonodárce. Dle soudu je třeba zvolit takový výklad, který je systémově vhodnější a umožňuje jak efektivní výkon soudnictví, tak zachování subjektivních práv jednotlivců. Při uplatnění starých procesních pravidel na již běžící řízení jsou práva jednotlivců chráněna dostatečně (opět srov. azylového procedurálního nařízení), a riziko poruch v soudním řízení se snižuje, protože soudy u souběžně podaných žalob uplatní stejný procesní režim.

V. Posouzení věci

33. Dle soudu je žaloba včasná, přípustná a podala ji osoba k tomu oprávněná ( zákona o azylu ve znění do 11. 6. 2026). Soud přezkoumal napadené rozhodnutí hledisky žalobních bodů [ , ].; v průběhu řízení nevyšly najevo ani jeho žádné jiné vady [např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie (SDEU) z 8. 11. 2022 ve věcech C-704/20 a C-39/21, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, body 87 a 88; srov. také rozsudek Krajského soudu v Brně z 21. 11. 2022, čj. -32, č. 4439/2023 Sb. NSS].

34. O věci soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, jelikož žalobce jednání nepožadoval a soud nařízení jednání nepovažoval ani za nezbytné (§ 73 odst. 7 zákona o azylu ve znění do 11. 6. 2026).

35. Žaloba není důvodná.

36. Soud si je dobře vědom toho, že nepovolení vstupu žadatele o mezinárodní ochranu musí posuzovat stejně přísně, jak činí u zajištění žadatelů. Žalovaný může nepovolit vstup toliko v krajních případech. Ostatně jde o faktické omezení osobní svobody. Přesto v posuzované kauze shledal dostatečné důvody pro prodloužení doby, po kterou je žalobci odepřen vstup na území.

37. Podle § 73 odst. 3 písm. c) zákona o azylu ve znění do 11. 6. 2026 ministerstvo rozhodne do 5 pracovních dnů ode dne podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany v případě nutnosti o nepovolení vstupu na území žadateli o udělení mezinárodní ochrany, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže je důvodné se domnívat, že by mohl představovat nebezpečí pro bezpečnost státu nebo veřejný pořádek.

38. Dle § 73 odst. 4 téhož zákona platí, že ministerstvo v rozhodnutí o nepovolení vstupu na území stanoví dobu, po kterou nemůže žadatel o udělení mezinárodní ochrany na území vstoupit; tuto dobu lze prodloužit, a to i opakovaně. Doba pobytu žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku na mezinárodním letišti nesmí být delší než 180 dnů ode dne podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany.

39. Podle § 47 odst. 1 pak zvláštním opatřením se rozumí rozhodnutím ministerstva uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany

a) zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo

b) osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené.

40. Podle § 47 odst. 2 ministerstvo může rozhodnout o uložení zvláštního opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle § 46a odst. 1 nebo § 73 odst. 3, ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany.

41. SDEU v rozsudku z 15. 2. 2016 ve věci C601/15, J. N. v. Staatssecretaris van Veiligheid en Justitie, konstatoval, že výklad pojmů „národní bezpečnost“ a „veřejný pořádek“ uvedených v jiných směrnicích se uplatní rovněž v případě přijímací směrnice Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26. 6. 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (přepracované znění) Úř. věst. L 180, 29.6.2013, s. 96-116.

. „Veřejný pořádek“ předpokládá v každém případě kromě narušení společenského řádu, které představují všechna porušení práva, existenci skutečného, aktuálního a dostatečně závažného ohrožení některého základního zájmu společnosti (například rozsudek z 11. 6. 2015 ve věci C554/13, Z. Zh. a Staatssecretaris van Veiligheid en Justitie v. Staatssecretaris van Veiligheid en Justitie a I. O.). Také zopakoval, že pojem „veřejná bezpečnost“ zahrnuje vnitřní i vnější bezpečnost členského státu. Narušení národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku může, s ohledem na požadavek nezbytnosti, odůvodňovat zajištění žadatele nebo trvání jeho zajištění na základě čl. 8 odst. 3 prvního pododstavce písm. e) přijímací směrnice [pozn. soudu: toto ustanovení transponuje mj. § 73 odst. 3 písm. c) zákona o azylu] pouze za podmínky, že jeho individuální chování představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého základního zájmu společnosti nebo vnitřní či vnější bezpečnosti předmětného členského státu.

42. Skutečným, aktuálním a závažným ohrožením některého ze základních zájmů společnosti (včetně veřejného pořádku) není fakt samotného nelegálního vstupu či nelegálního pobytu na území ČR (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS z 26. 7. 2011, čj. , č. 2420/2011 Sb. NSS, či rozsudky NSS z 9. 3. 2017, čj. , a z 17. 6. 2020, čj. ). K povaze nepovolení vstup na území a jeho vztahu k zajištění viz rozsudek NSS z 28. 11. 2013, čj. . Na rozdíl od běžných imigrantů žadatelé o mezinárodní ochranu v zásadě v zemi jejich původu nemusí mít objektivní možnost zajistit si předem potřebné doklady pro vstup do země, v níž zamýšlí požádat o mezinárodní ochranu. „Nepovolení vstupu na území ČR pouze na základě skutečnosti, že žadatel o azyl nepředloží vstupní vízum, by tak nebylo ničím jiným než generálním prevenčním opatřením trestajícím samotné podávání žádosti o mezinárodní ochranu“.

43. Samotný nelegální vstup či pobyt na území tedy s ohledem na výše uvedené neodůvodňuje vydání rozhodnutí o nepovolení vstupu na území. Přistoupíli však k nelegálnímu vstupu další okolnosti, například předložení padělaných dokladů, či otisku úředních razítek, jde již o další jednání, ke kterému se žadatel o azyl nemusí uchýlit ani v případě, že nedisponuje potřebným dokladem pro vstup na území. Jak ovšem vyplývá z judikatury, ani nepovolený vstup na území doprovázený předložením padělaného dokladu neodůvodňuje závěr o existenci nebezpečí pro veřejný pořádek, aniž k takovému jednání přistoupily další okolnosti (rozsudek NSS z 23. 6. 2023, čj. , bod 28). Takovými okolnostmi podle judikatury může být například protiprávní jednání v dřívějších zemích pobytu či na území ČR, trestná činnost, zjevná a prokázaná účelovost žádosti o mezinárodní ochranu, nerespektování dříve uloženého zákazu vstupu na území či rozhodnutí o vyhoštění, vedení cizince jako nežádoucí osoby v schengenském informačním systému apod.

44. V této souvislosti žalobce zjevně pomíjí, že napadené rozhodnutí nestojí toliko na tom, že žalobce při pasové předložil cestovní doklad s neoprávněně vyplněným vízovým štítkem. Již jen proto nelze na žalobcův případ mechanicky vztáhnout judikaturu, které se dovolává. Naopak žalovaný již v prvním rozhodnutí z 25. 5. 2026, na které navázal napadeným rozhodnutím, poukázal na to, že žalobcův azylový příběh není věrohodný a že žádost o udělení mezinárodní ochrany je účelová. V obecné rovině lze na tyto důvody hledět jako na dostatečné k zamezení vstupu žalobce na území z důvodu nebezpečí pro bezpečnost státu nebo veřejný pořádek [§ 73 odst. 3 písm. c) zákona o azylu].

45. V nyní posuzované věci tedy žalovaný jako důvody vyvolávající důvodné obavy z narušení veřejného pořádku kromě nelegálního vstupu za užití neoprávněně vyplněného vízového štítku (první dva důvody) dále uvedl, že žalobce podal zjevně účelovou žádost o mezinárodní ochranu (třetí důvod). Žalobcův azylový příběh považoval za nevěrohodný, v důsledku čehož pak den před vydáním napadeného rozhodnutí jeho žádost o mezinárodní ochranu zamítl jako zjevně nedůvodnou dle § 16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu (viz meritorní rozhodnutí z 10. 6. 2026). Soud ve správním spisu ověřil, že důvody, na kterých žalovaný vystavěl závěr o účelovosti žádosti žalobce, mají oporu v tam založených podkladech.

46. Není tedy pravda, jak tvrdí žalobce, že by žalovaný založil své rozhodnutí o odepření vstupu na území ČR toliko na základě neoprávněně vyplněného vízového štítku. Z pohledu soudu je nerozhodné, zda žalobce věděl či nevěděl o tom, že má v cestovním dokladu vlepené padělané vízum. Rozhodující je objektivní stránka věci, a tedy, že s tímto nepravým vízem vycestoval z X do ČR. Jde-li ovšem o tvrzení, že žalobce nevěděl, že jde o neoprávněně vyplněné vízum, jehož pravost neměl jak ověřit, tak toto tvrzení podkopal sám žalobce tím, jak popsal způsob nabytí tohoto víza. Do protokolu o podání vysvětlení z 19. 5. 2026 uvedl, že vízum si za úplatu opatřil v X. Zařídil mu ho cizinec, který mluvil anglicky. Jméno neznal, ale potkal ho v agentuře X. Cizinci předal svůj cestovní pas, který mu ho po asi čtyřech dnech vrátil s vlepeným vízovým štítkem. Z právě uvedeného bezpečně plyne, že žalobce se sám nedbale vystavil nebezpečí, že nebude cestovat s platně vyplněným vízem. Místo toho, aby si pořídil vízum na příslušném úřadě (konzulátu či ambasádě), uvěřil neznámému „překupníkovi“ či „zprostředkovateli“, jemuž dokonce na několik dní svěřil svůj cestovní doklad. Dlužno dodat, že toto prvotní tvrzení z 19. 5. 2026 následně žalobce, zřejmě nevědomky, zpochybnil v žalobě z 25. 6. 2026, jelikož poněkud překvapivě uvedl, že si vízum pořídil již na X jako pravé. Tzn., že si ho nezařídil v X.

47. Nehledě na tento skutkový detail ohledně navzájem rozporných tvrzení žalobce o tom, kde získal nepravé vízum, soud musel zejména řešit, zda pro účely prodloužení doby, po kterou žalovaný odepřel žalobci vstup na území, bylo možné žádost žalobce o mezinárodní ochranu považovat za zjevně účelovou. Jak plyne ze shora uvedené judikatury a skutkových okolností tohoto případu, jedině za takové situace bylo možné žalobci prodloužit dobu nepovolení vstupu na území.

48. V souvislosti s tímto druhým, ovšem o to významnějším aspektem této kauzy, soud připomíná, že zákonnost odepření vstupu žalobce do ČR již řešil v rozsudku . V právě odkazovaném rozsudku posoudil takřka stejný základ sporu, jaký řeší v tomto případě. Skutkové odlišnosti jsou minimální. Nejzásadnější změnou je to, že oproti věci , v řízení, které vedlo k vydání nynějšího případu, žalobce během pohovoru z 29. 5. 2026 sdělil další skutečnosti, resp. předložil několik dalších podkladů. Tyto dle žalovaného neodstranily vytýkané nevěrohodnosti, ale naopak posílily pochybnosti o vnitřní soudržnosti prezentovaného azylového příběhu. Ve světle nevěrohodných tvrzení žalovaný považoval žalobcovu žádost za zjevně účelovou. Proto žalovaný rozhodnutím z 10. 6. 2026 zamítl žalobcovu žádost o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodnou [§ 16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu]. Napadeným rozhodnutím pak žalovaný na základě týchž skutečností, které vylíčil již v prvním rozhodnutím z 25. 5. 2026 a které věcně posuzoval v rozhodnutí z 10. 6. 2026, toliko prodloužil dobu, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území ČR.

49. Dále si je soud dobře vědom, že při posuzování zákonnosti napadeného rozhodnutí není vázán právními závěry rozsudku , který žalobce nadto napadl kasační stížností. Jistě si lze představit situaci, v níž by se soud – za obdobných podmínek – při posouzení „prodloužení zajištění“ žadatele o mezinárodní ochranu odchýlil od předcházejících závěrů jiného senátu. Tak by tomu bylo například v případě extrémního napětí mezi skutkovými východisky rozsudku, který přezkoumával zákonnost prvotního zajištění, a skutkovými východisky, na nichž spočívá prodloužení tohoto zajištění. V tomto ohledu soud nepominul, že vždy musí zohlednit podstatné změny v průběhu „zajištění“, jako je například významné zhoršení zdravotního stavu nebo odpadnutí reálného účelu zajištění (např. rozsudek NSS z 26. 7. 2023, čj. -35). Nic takové v tomto případě ovšem nevyšlo najevo. Žalovaný tedy musel v napadeném rozhodnutí vycházet z rozhodnutí z 10. 6. 2026, které v tomto pohledu představuje nepravou formu podmiňujícího rozhodnutí (rozsudek rozšířeného senátu NSS z 28. 1. 2025, čj. -39, č. 4668/2025 Sb. NSS, město Klatovy).

50. V rozhodnutí z 10. 6. 2026 žalovaný zohlednil veškeré dílčí rozpory a nedůslednosti v příběhu žalobce (viz i shora). Zohlednil také žalobcem nově předkládané podklady z 8. 6. 2026. Žalobci se ani v průběhu správního řízení, ani v žalobě nepovedlo vysvětlit, proč na otázky, které mu kladla policie a následně i žalovaný, nedokázal jednoznačně odpovědět, resp. svým nekonzistentními odpovědi nevytvořit hned několik rozporů mezi jeho jednotlivými výpověďmi. Jde např. o to, z jakého důvodu má žalobce strach ze X policie (zda kvůli činnosti jeho otce, nebo kvůli bratrovi), zda ho při údajném zadržení policie bila nebo ne, ohledně toho, co dělal poté, co ho měla zadržet policie, resp. zda chodil do školy nebo ne, zda měl, nebo neměl psychické problémy apod. Do dosud neodhaleného tajemství je také zahalen příběh žalobcova bratra, jelikož žalobce ani k opakovaným dotazům žalovaného nedokázal věrohodně objasnit, zda policie jeho bratra stále hledá, resp. zda ho měla hledat jen v roce 2021, případně proč ho hledají, když předtím tvrdil, že tento případ je již ukončen a že jeho bratr již zaplatil pokutu a za trest pykal ve vězení. Není ani jasné, kdy se žalobce naposledy viděl se svým bratrem, jelikož jednou tvrdil, že neví, kde je a podruhé, že se s ním viděl asi 7 až 10 dní před odjezdem ze X. Není pravda, že by žalovaný neposuzoval prodloužení doby, po kterou žalobci odepřel vstup na území k datu svého rozhodnutí (slovy žalobce ex nunc).

51. Shledal-li žalovaný, že by se pod vlivem nově sdělených skutečností a nově předložených důkazních prostředků (které ve vztahu k žalobci nic neprokazovaly) žalobce posílil pochybnosti o věrohodnosti jeho azylového příběhu, bylo na místě, aby prodloužil dobu, po kterou je žalobci odepřen vstup na území. Prodloužení doby „zajištění“ v situaci, v níž nedošlo k žádné změně okolností, odpovídá závěrům dosavadní judikatury (rozsudky NSS z 31. 7. 2013, čj. , č. 2936/2013 Sb. NSS, bod 37, z 31. 7. 2013, čj. , bod 37, či z 27. 7. 2017, čj. , bod 27). Na tom nic nemění skutečnost, že žalobce zpochybnil rozhodnutí z 10. 6. 2026 samostatně podanou žalobou (viz sp. zn. ). Důvodná není ani námitka ohledně nepřípustného směšování závěrů učiněných v řízení ve věci nepovolení vstupu s řízením ve věci žádosti o mezinárodní ochranu. Žalovaný nepochybil, pokud v rámci svých závěrů ve věci nepovolení vstupu zohlednil i zjištění z řízení ve věci žádosti o udělení mezinárodní ochrany, neboť se sice jedná o dvě různá řízení, ale mají mnoho společného, kdy naopak je vhodné, pokud žalovaný svá zjištění učiněná v tom či onom řízení zohlední i pro druhé z řízení, neboť tím lze dokreslit celkový kontext případu.

52. Ani soud neshledal, že by se mezi 25. 5. 2026 (prvotní nepovolení vstupu) a 11. 6. 2026 (prodloužení doby, po níž není povolen vstup) skutková zjištění zásadněji změnila (obdobně rozsudek Městského soudu v Praze z 22. 9. 2025, čj. -42, bod 19). V důsledku pohovoru z 29. 5. 2026 žalovaný označil další rozpory mezi jednotlivými tvrzeními žalobce a také meritorně rozhodl o žalobcově žádosti o mezinárodní ochranu. Tyto skutečnosti spíše – oproti skutkové situaci zjištěné k 25. 5. 2026 – ztížily možnosti žalobcova úspěchu s žalobou proti napadenému rozhodnutí.

53. V obecné rovině tedy soud odkazuje na závěry rozsudku , z nichž bude v této věci vycházet. Žalobci se v nyní podané žalobě nepovedlo vyvrátit skutková zjištění ani právní závěry tohoto rozsudku. Žalobci se v tomto řízení nepovedlo úspěšně zpochybnit ani rozhodnutí z 25. 5. 2026 (nad rámec rozsudku ). Soud v nynější věci, jak již uvedl výše, staví také na rozhodnutí žalovaného z 10. 6. 2026, jemuž stále – navzdory žalobě podané v řízení – svědčí presumpce správnosti.

54. Jde-li pak o konkrétní námitky, soud nevylučuje, že někteří žadatelé podávají žádosti o mezinárodní ochranu z vícerých důvodů či v nepřehledné situaci. To ovšem neznamená, že by při spontánní výpovědi neměli svůj azylový příběh vylíčit bezrozporným způsobem, tj. jasně označit klíčové skutečnosti, které je vedly k podání žádosti. Je možné, že ten který žadatel při prvotním pohovoru po náročné cestě do EU hned neuvede některý z méně palčivých okamžiků jeho azylového příběhu. Nemělo by se ale stávat, jak tomu bylo v nynějším případě, že žalobce bude svůj příběh postupně upravovat a formovat, jak se mu zdá výhodnější pro účely řízení o mezinárodní ochraně. Právě na takové situace totiž míří zjevná nedůvodnost žádosti s eventuálním omezením vstupu žadatele na území. Žalobci se nepovedlo v navazujících pohovorech vysvětlit, jak to ve skutečnosti bylo s jeho bratrem, zda je jeho případ již skutečně uzavřen, nebo ho policie stále hledá v souvislosti s jiným (novým) jednáním, zda ho našla a nepustila, resp. nenašla a žalobce ani neví, kde se jeho bratr nachází apod. Jistě nelze vyloučit, že žalobce „skončil“ v policejní cele v důsledku jednání jeho bratra, avšak toto tvrzení zahalují pochybnosti, např. ve formě rozporů ve výpovědích, zda tam žalobce policie fyzicky napadla, nebo ne. Nadto, žalobce si v prvotním pohovoru dne 19. 5. 2026 si vůbec nevzpomněl, že by měl mít problémy kvůli politickým bratrovým aktivitám, ale odkazoval se toliko na to, že jeho otec byl členem X. Ke kontrolním a doplňujícím otázkám žalovaného žalobce uvěřitelným způsobem nedokázal vyvrátit pochybnosti, které zavdal svými výpovědi. Nejde jen o dílčí a omluvitelné nesrovnalosti ve výpovědích, ale o celkové vyznění jeho azylových tvrzení.

55. Zároveň není pravda, jak tvrdí žalobce, že by žalovaný považoval jeho žádost za účelovou pouze z toho důvodu, že mluví pouze X, ani že by to dovozoval z toho, že žalobce přicestoval na vlastní cestovní doklad. Skutečnost, že žalobce mluví pouze X, sice vyvolává obavy, že cesta k jím zamýšlenému studiu v ČR nemusí být bezproblémová. V této chvíli je ovšem předčasné predikovat, zda žalobce – pro jazykovou bariéru – měl nebo neměl šanci zde vůbec nějaké studium zahájit. Jde-li pak o vstup na vlastní cestovní doklad, žalovaný mínil, že pokud by ho X úřady skutečně hledaly, jistě by nebylo lehké zemi upustit s jeho vlastním cestovním dokladem. Ani tato skutečnost sama o sobě nesvědčí o účelovosti žalobcovi žádosti, ale ve spojení s ostatními skutkovými specifiky vytváří dojem, že žalobce požádal o dočasnou ochranu až poté, co mu ČR nepovolila vstup na území EU a ve snaze se zde za každou cenu dostat. Soud v tomto ohledu nepominul, že prodleva mezi příletem, resp. nepovolením vstupu žalobce na území, a podáním žádosti o mezinárodní ochranu činila circa 6 hodin. Ve smyslu judikatury nemusí ani takhle dlouhá prodleva vést k závěru o účelovosti žádosti o mezinárodní ochranu (např. rozsudek NSS z 17. 6. 2020, čj. , bod 39). V tomto případě jde ovšem o další ze střípků, které svědčí tomuto závěru.

56. Je pravda, že žalovaný či soud by složitě ověřovali, zda žalobce sám byl či nebyl politickým disidentem, který sbíral podpisy pod petici. Ze skutečnosti, že v řízení o žádosti netvrdil, že by sám působil jako politický disident, ovšem nelze mechanicky dovozovat, že všechna jeho zbylá tvrzení jsou pravdivá. Ani žalobcem doložené podklady, včetně fotografií a videozáznamu, bez dalšího neprokazují pravdivost žalobcova příběhu, resp. jeho azylový „přesah“. Nad rámec nezbytně nutného soud dodává, že z předložených důkazů nelze osobu žalobce ani dobře identifikovat. Není pravda, že by tyto důkazní prostředky žalovaný zcela pominul. I pokud se tím kterým důkazem výslovně nezabýval, z kontextu meritorního rozhodnutí z 10. 6. 2026 jednoznačně plyne, že ani tyto žalobcem označené důkazy nemohly rozptýlit četné pochybnosti, které žalobce zavdal během jeho výpovědí.

57. Soud se s žalobcem ztotožňuje v tom ohledu, že prodloužení nepovolení vstupu znamená pro cizince fakticky totožnou situaci jako jeho zajištění. V obou případech jde o omezení osobní svobody a o citelný zásah do základního práva jednotlivce na nedotknutelnost jeho osoby. Ten je přípustný jen za podmínek stanovených zákonem a souladných s ústavním pořádkem (např. usnesení rozšířeného senátu NSS z 23. 11. 2011, čj. -150, nebo rozsudek NSS z 22. 7. 2010, čj. -74, či nález Ústavního soudu z 12. 5. 2009, sp. zn. ). Je-li to proto možné, je žalovaný povinen aplikovat na místo nejpřísnějšího řešení některé z tzv. zvláštních mírnějších opatření dle § 47 zákona o azylu. Podmínkou těchto opatření však je, že budou účinná a účelná, kdy nesmí jejich aplikací být ohrožen účel zajištění, resp. nepovolení vstupu na území. Tedy aby bylo možné opatření uložit, musí zde být důvěra v to, že cizinec bude daná opatření dodržovat, a nikoli je zneužívat. Volba některého ze zvláštních opatření namísto nepovolení vstupu cizince je vázána na předpoklad, že cizinec bude se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření, a že neexistuje důvodná obava, že se bude vyhýbat součinnosti. Jinými slovy, je třeba zvážit, zda by uložením pouze zvláštního opatření nebyl zmařen cíl nepovolení vstupu na území.

58. Na tom, jak žalovaný odůvodnil, že žalobci místo nepovolení vstupu neuložil zvláštní opatření, se od prvního rozhodnutí z 25. 5. 2026 nic nezměnilo. Žalovaný v této otázce implicitně odkázal na své první rozhodnutí, které v této otázce dostálo alespoň minimálním standardům, které na odůvodnění kladou správní soudy (viz rozsudek , bod 38).

59. Dlužno v tomto ohledu připomenout, že např. uložení povinnosti zdržovat se v pobytovém středisku umožňuje žadateli opustit pobytové středisko na dobu kratší než 24 hodin. Opuštění pobytového střediska na dobu delší než 24 hodin je pak možné na základě povolení žalovaného (srov. § 82 odst. 4 zákona o azylu). V případě uložení této povinnosti nelze vyloučit, že by se žadatel o mezinárodní ochranu po odchodu z pobytového střediska již nevrátil a nelegálně setrvával na území ČR, popřípadě jiných členských států EU. K témuž důsledku by mohlo vést uložení povinnosti pouze hlásit se žalovanému (rozsudek NSS z 26. 3. 2020, čj. ).

60. Pro soud je stěžejní předchozí jednání žalobce (především vědomý pokus o vstup na území za použití neoprávněně využitého dokladu, tedy využití jakékoliv možnosti k vstupu, včetně podání účelové žádosti o mezinárodní ochranu, stejně tak uvádění nepravdivých či nevěrohodných skutečností ohledně jeho situace). Obavy z nespolupráce a neplnění zvláštních opatření žalobce nerozptýlil žádnými konkrétními argumenty.

61. Soud také poukazuje na to, že žalobce již 19. 5. 2026 sdělil, že si pořizoval vízum do Evropy, načež dodal, že cílem jeho cesty byla ČR, kde chtěl studovat. Následně ke konkrétním dotazům policie upřesnil, že cílem jeho cesty byla jen Evropa, jelikož v Evropě chtěl studovat. Následně dodal, že k ČR nemá žádné specifické vazby. Nad rámec nezbytně nutného soud dodává následující. Jakkoli ze žalobcem uváděných skutečnostní nelze bezpečně dovodit, že by se v případě povolení vstupu vzdálil z ČR a pokračoval by dále do jiného členského státu, ačkoliv k tomu nemá oprávnění, takový scénář není ani vyloučen. Žalobce svým jednáním nepřispěl k tomu, aby mu žalovaný či soud uvěřili v tom, že skutečně plánuje setrvat pouze na území ČR i poté, co žalovaný shledal jeho žádost o mezinárodní ochranu zjevně nedůvodnou. Bezvýznamnými jsou pak ujištění žalobce o tom, že do budoucna nemá v úmyslu porušovat veřejný pořádek, a to zejména ve světle okolností jeho dosavadního jednání a nevěrohodnému líčení některých okolností azylového příběhu.

62. Přes stručné odůvodnění závěru o neúčinnosti uložení zvláštních opatření žalovaný správně hodnotil konkrétní individuální okolnosti týkající se žalobce, jeho dosavadní chování a nerespektování veřejnoprávních povinností. V projednávané věci nevyšly najevo další okolnosti, které by naopak svědčily o spolehlivosti žalobce a žalovaný je měl vzít v prospěch účinnosti zvláštních opatření. Vzhledem ke skutkovým okolnostem se žalovaný s touto otázkou vyrovnal dostatečně.

63. Zbývá posoudit délku doby, po kterou žalovaný prodloužil odepření vstupu žalobce na území.

64. Místo toho, aby žalobce v žalobě zpochybnil napadené rozhodnutí, výslovně napadá závěry prvního rozhodnutí z 25. 5. 2026. Aniž mu to soud klade k tíži, neshledal, že by tato námitka byla důvodná.

65. Žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu 19. 5. 2026. Napadeným rozhodnutím žalovaný prodloužil dobu odepření vstupu na území do 1. 9. 2026, tzn. že celková délka takhle stanoveného pobytu v příjímacím středisku lehce přesahuje 100 dní. Podle § 73 odst. 4 zákona o azylu doba pobytu žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku na mezinárodním letišti nesmí být delší než 180 dnů ode dne podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Z tohoto hlediska prodloužení doby zajištění obstojí. Žalovaný se stále pohybuje v zákonném limitu.

66. Jde-li pak o odůvodnění vlastní doby, o kterou žalovaný prodloužil nepovolení vstupu na území, ta se skládá z lhůty k podání žaloby proti rozhodnutí z 10. 6. 2026 (15 dní), lhůty, v níž by soud musel rozhodnout o této žalobě (60 dní), k nimž žalovaný připočetl 7 dní potřebných k administrativnímu zjištění výsledku řízení před soudem. Soud shledal, že takhle vymezenou délkou dobou nepovolení vstupu žalovaný nepřekročil, ani nezneužil správní uvážení. Dobu stanovil přiměřeně a v rozsahu odpovídajícím potřebám řízení. Správně stanovil časový odhad, v němž se u soudu vyřeší meritorní otázka zjevné nedůvodnosti žalobcovy žádosti o mezinárodní ochranu. Pokud by soud v řízení 2 Az 9/2026 rozhodl o žalobě proti meritornímu rozhodnutí z 10. 6. 2026 dřív než v maximální zákonné lhůtě (60 dnů), žalovaný by měl tuto skutečnost obratem reflektovat. Z úřední činnosti totiž zkoumá, zda trvají důvody nepovolení vstupu žalobce na území (viz § 73 odst. 9 zákona o azylu ve znění do 11. 6. 2026, resp. § 46c odst. 1, event. § 46f odst. 2 ve znění od 12. 6. 2026).

V. Závěr

67. Soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji dle zamítl.

68. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn Žalobce ve věci neměl úspěch a žalovanému nevznikly žádné náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení u NSS, který o ní také rozhoduje. Kasační stížnost by svým významem měla podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele ( ).

Praha 15. července 2026

Martin Bobák v. r.

samosoudce

Shodu s prvopisem potvrzuje K. Š.