Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
69 A 7/2026 - 65.pdf
PDF · 0 B
No categories available
69 A 7/2026 - 65
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem Mgr. Alexandrem Kryslem ve věci
žalobce:
T. O.
zastoupen advokátem Mgr. Petrem Václavkem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha
proti
žalovanému:
Ministerstvo vnitra, sídlem Nad štolou 936/3, Praha
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 3. 2026, č.j. OAM-2548-7/ZR-2026,
takto:
I.
Rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 3. 2026, č.j. OAM-2548-7/ZR-2026, se z r u š u j e a věc se v r a c í žalovanému k dalšímu řízení.
II.
Žalovaný je p o v i n e n uhradit žalobci náklady řízení ve výši 18 404 Kč ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Petra Václavka, advokáta.
Odůvodnění:
I.
Napadené rozhodnutí
1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 3. 2026, č.j. OAM-2548-7/ZR-2026 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo žalobci podle § 5 odst. 7 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „Lex Ukrajina“ nebo „zákon č. 65/2022 Sb.“) s odkazem na § 10 odst. 2 a ve spojení s § 9 odst. 2 písm. b) zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců (dále jen „zákon o dočasné ochraně“ nebo „zákon č. 221/2003 Sb.“), odňato oprávnění k pobytu na území za účelem dočasné ochrany, neboť žalobce jako žadatel o poskytnutí dočasné ochrany uvedl nepravdivé údaje.
II.
Žaloba
2. Žalobce uvedl, že napadené rozhodnutí je nezákonné, a to z důvodu nesprávného právního posouzení, zda žalobce naplnil skutkovou podstatu v § 9 odst. 2 písm. b) zákona o dočasné ochraně. Nesprávnost posouzení žalobce spatřuje v neposuzování zavinění žalobce při uvedení údajů, které se neshodují s údaji uvedenými v systému Temporary protection platform (dále jen „TPD“), přičemž žalobce byl v dobré víře při uvádění těchto údajů, jak je dále uvedeno. Žalobce se neshoduje s názorem žalovaného, že pokud by tyto údaje byly uvedeny při podání žádosti, tak by žádost žalobce musela být vyhodnocena jako nepřijatelná dle § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina, jelikož toto ustanovení bylo nesčetněkrát shledáno za rozporné s unijním právem správními soudy. V tomto případě by se tedy jednalo o nepřípustné rozšiřování důvodů pro neudělení dočasné ochrany (či v tomto případě odejmutí) nad rámec čl. 28 Směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice 2001/55/ES“).
3. Žalobce má dále za to, že žalovaný měl povinnost zjišťovat, zda žalobci nezanikla dočasná ochrana v Rumunsku na základě udělení dočasné ochrany v České republice, či by tato nezanikla po oznámení, že žalobci byla udělena dočasná ochrana v České republice. Žalovaný ovšem toto nikterak neověřil a místo toho přistoupil k odnětí dočasné ochrany žalobce. Žalobce má dále za to, že žalovaný měl při zjištění, že žalobci byla udělena dočasná ochrana v Rumunsku, postupovat přiměřeně dle právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č.j. 1 Azs 174/2024-42, publ. pod č. 4682/2025 Sb. NSS.
4. V neposlední řádě má žalobce za to, že rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na soukromý a rodinný život s ohledem na čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech, a to s ohledem na jeho několikaletý pobyt na území České republiky, pracovní a sociální integraci a také přítomnost rodinných příslušníků na území, konkrétně jeho otce O. S., nar. X., matky O. M., nar. X., kteří disponují zvláštním dlouhodobým pobytem, a bratra O. V., nar. X.
Nenaplnění skutkové podstaty § 9 odst. 2 písm. b) zákona o dočasné ochraně
5. Žalobce má především za to, že nenaplnil skutkovou podstatu v § 9 odst. 2 písm. b) zákona o dočasné ochraně, jelikož si nebyl vědom, že mu byla udělena dočasná ochrana v Rumunsku, přičemž o tuto v Rumunsku ani nepožádal. Žalobce byl po překročení hranic zadržen pohraniční službou Rumunska, přičemž ani v tomto momentě nepožádal o udělení dočasné ochrany. Žalobci tato skutečnost (udělení dočasné ochrany Rumunskem) nebyla nikterak tlumočena, ani mu o této skutečnosti nebylo vydáno osvědčení. Žalobce si tedy nebyl vědom, že mu dle TPD byla Rumunskem udělena dočasná ochrana. Žalobce nadto zdůrazňuje, že si této skutečnosti ani nemohl být vědom, jelikož mu ze strany rumunských státních orgánu žádná taková skutečnost nebyla přetlumočena.
6. Žalobce nesouhlasí s posouzením žalovaného, že při posuzování, zda žadatel o udělení dočasné ochrany „uvedl nepravdivé údaje nebo zamlčel skutečnosti podstatné pro spolehlivé zjištění skutečného stavu věci“, postačí pro naplnění skutkové podstaty v § 9 odst. 2 písm. b) zákona o dočasné ochraně pouze objektivní existence skutečnosti, kterou žadatel zamlčel nebo uvedl v rozporu s objektivní skutečností. Žalobce má za to, že žalovaný je povinen posuzovat i subjektivní stránku při vyhodnocení, zda je naplněna skutková podstata uvedená v § 9 odst. 2 písm. b) zákona o dočasné ochraně. Jelikož je cizinec sankcionován při uvedení nepravdivých údajů nebo zamlčení podstatných skutečností, tj. jedná se o správní sankci ve formě zrušení jeho pobytového oprávnění za účelem dočasné ochrany, nepostačí, aby cizinec pouze takovéto údaje uvedl nebo zamlčel, je třeba i posuzovat, zda si byl vědom, že uvádí objektivně nesprávné skutečnosti. Žalobce má dále za to, že žalovaný nesprávně vyložil předmětné ustanovení, jelikož jazykovým výkladem lze dojít k závěru, že při posuzování naplnění skutkové podstaty § 9 odst. 2 písm. b) je nutné posuzovat i subjektivní stránku. Ze slovního spojení „zamlčel skutečnosti“ lze jazykovým výkladem usuzovat, že takto musel žadatel o dočasnou ochranu učinit úmyslně, jelikož z podstaty věci nelze zamlčet skutečnosti, o kterých žadatel neměl vědomí. Stejně tak ze slovního spojení „uvedl nepravdivé údaje“ je patrné, že žadatel o dočasnou ochranu by při uvádění těchto informací musel tyto údaje uvést vědomě, resp. úmyslně a v rozporu s objektivní skutečností. Nelze tedy sankcionovat nezaviněné jednání žalobce, přičemž odnětí jeho pobytového oprávnění je sankcí, která by měla devastující účinky pro žalobce jak z pohledu rodinného soužití na území a zpřetrhání sociálních vazeb, tak z pohledu ztráty zaměstnání a ubytování. Nelze také pominout účel této právní úpravy, jež směřuje k odejmutí dočasné ochrany v případě nepoctivého jednání žadatele a shledání způsobilého důvodu, pro který by mohla být žádost zamítnuta, pokud by tyto skutečnosti byly žalovanému známy před vydáním rozhodnutí ve věci samé.
7. I pokud by nebyla rozhodná subjektivní stránka žalobce, tj. povědomí o udělené dočasné ochraně v Rumunsku, tak měl dle žalobce žalovaný povinnost k této skutečnosti přihlédnout, a to s odkazem na čl. 28 odst. 2 směrnice 2001/55/ES, dle které důvody pro vyloučení podle odstavce 1 se posuzují pouze na základě osobního jednání dané osoby. Rozhodnutí a opatření o vyloučení se řídí zásadou přiměřenosti. Žalovaný tak měl povinnost [posoudit], zda případné porušení povinnosti uvést pravdivé údaje a nezamlčet podstatné skutečnosti bylo přiměřené okolnostem případu žalobce, tj. že žalobce o těchto skutečnostech neměl povědomí, ale také rodinné vazby na území České republiky a sociální a pracovní integraci žalobce. Toto ovšem žalovaný nikterak neučinil, přičemž tímto se měl žalovaný dle názoru žalobce zabývat, a to s ohledem na právo žalobce na soukromý a rodinný život dle čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech.
8. Dle žalobce čl. 28 odst. 1 směrnice 2001/55/ES obsahuje výčet důvodů, pro které lze osobu vyloučit z poskytnutí dočasné ochrany. Zjednodušeně řečeno se jedná převážně o důvody související s ochranou veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti. Čl. 28 odst. 2 směrnice 2001/55/ES ukládá členským státům Evropské unie, aby důvody pro vyloučení osoby z poskytnutí dočasné ochrany posuzovaly pouze na základě osobního jednání dané osoby a aby postupovaly v souladu se zásadou přiměřenosti. Důvody vyloučení určité osoby z poskytnutí dočasné ochrany upravuje pouze zmíněný čl. 28 odst. 1 směrnice 2001/55/ES, tedy v žádném jiném ustanovení směrnice 2001/55/ES další důvody vyloučení osoby z poskytnutí dočasné ochrany nenalezneme, přičemž směrnice 2001/55/ES současně ani nepředpokládá, že by členské státy Evropské unie mohly důvody vyloučení osoby z poskytnutí dočasné ochrany rozšiřovat. To žalobce dovozuje zejména z čl. 1 směrnice 2001/55/ES, podle níž je účelem této směrnice stanovit minimální normy pro poskytování dočasné ochrany, tj. stanovit minimální harmonizační rámec, od níž se členské státy Evropské unie mohou odchýlit pouze ve prospěch, nikoliv však v neprospěch vysídlené osoby, jelikož opačný postup by vedl k popření smyslu a účelu směrnice 2001/55/ES (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2023, č.j. 11 A 80/2022-79, zejména jeho bod 64). S ohledem na uvedené žalobce dovozuje, že výčet důvodů pro vyloučení vysídlené osoby z poskytnutí dočasné ochrany zakotvený v čl. 28 odst. 1 směrnice 2001/55/ES je uzavřený (taxativní) a vnitrostátnímu zákonodárci nepřísluší jej rozšiřovat a doplňovat o další důvody. Z tohoto lze dovodit, že i pokud by tedy v případě žalobce bylo možné aplikovat § 9 odst. 2 zákona o dočasné ochraně, tak by uvedení nesprávných údajů nebo zamlčení podstatných skutečností muselo vést ke zjištění takového skutkového stavu, za kterého by bylo možné zamítnout žádost žalobce z taxativních důvodů uvedených v čl. 28 směrnice 2001/55/ES, nikoliv na základě vyznačení žádosti jako nepřijatelné z důvodu uvedeného v § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina, jak uvedl žalovaný. Pokud by žalovaný v návaznosti na zjištění, že žalobci byla udělena dočasná ochrana v Rumunsku, vyhodnotil jeho žádost jako nepřijatelnou dle § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina, tak by postupoval v rozporu s unijním právem, což ale musí být žalovanému z jeho úřední činnosti známo, přičemž toto bylo nesčetněkrát potvrzeno správními soudy.
9. Žalobce se také ohrazuje proti tvrzení žalovaného, kdy označil jednání žalobce za „podvádění“, kdy jak uvedl žalovanému do protokolu, tak o dočasnou ochranu v Rumunsku nežádal a neměl povědomí o tom, že mu byla udělena. Žalovaný přitom neuvádí ani nedisponuje důkazy, že žalobce o této skutečnosti věděl, a tedy ji úmyslně neuvedl. Dle názoru žalobce se také nelze odkazovat na to, že by žalovaný byl postupoval a měl postupovat jako u ostatních žadatelů, tedy vyznačit nepřijatelnost žádosti žalobce dle § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina, jelikož právě tento postup by byl v rozporu s unijním právem, což bylo mnohokrát potvrzeno správními soudy. V souvislosti s rozporem § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina s unijním právem žalobce poukazuje na čl. 26 odst. 4 směrnice 2001/55/ES, který výslovně zmiňuje možnost přemístění vysídlené osoby z jednoho členského státu Evropské unie do jiného, přičemž taktéž zavádí pravidlo týkající se skončení platnosti pobytového oprávnění v jednom členském státě Evropské unie přemístěním do jiného. Použití tohoto článku na případ vysídlených osob z území Ukrajiny prováděcí rozhodnutí Rady 2022/382 výslovně nevylučuje, ba naopak v souladu s bodem 15 preambule prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382 vylučuje uplatnění čl. 11 směrnice 2001/55/ES upravujícího navracení osob požívajících dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie do tohoto členského státu Evropské unie. Uplatňovaní čl. 26 směrnice 2001/55/ES pak výslovně připouští a reflektuje taktéž Evropská komise ve Sdělení Komise: Operační pokyny k provádění prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana 2022/C 126 I/01 ze dne 21. 3. 2022.
10. Žalobce na podporu své právní argumentace týkající se nesouladu § 5 odst. 1, odst. 2 zákona Lex Ukrajina se směrnicí 2001/55/ES poukázal na rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2024, č.j. 9 A 25/2024-25, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2024, č.j. 9 A 7/2024-27, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2024, č. j. 62 A 14/2024-37, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2024, č.j. 57 A 83/2023-29 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2025, č.j. 1 Azs 174/2024-42, bod 78.
11. Zakotvení institutu nepřijatelnosti žádosti o poskytnutí dočasné ochrany z důvodu získání dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona Lex Ukrajina tedy dle názoru žalobce představuje nepřípustné dotváření směrnicí 2001/55/ES taxativně vymezených důvodů pro vyloučení osoby z poskytnutí dočasné ochrany, tedy stanovení méně příznivých podmínek vnitrostátním zákonodárcem oproti směrnici 2001/55/ES, a to v rozporu s jejím smyslem a účelem. Nesoulad vnitrostátní právní úpravy s evropským právem způsobuje, že by tato právní úprava nemohla být v případě žalobce pro rozpor se směrnicí 2001/55/ES, zejména jejím čl. 28, aplikována. Žalobce má tedy v této části napadené rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a nezákonné pro neslučitelnost § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina s unijním právem.
Nesprávný postup žalovaného po zjištění, že žalobce má dle výpisu z TPD dočasnou ochranu v Rumunsku
12. I pokud by bylo shledáno, že žalobce naplnil důvod pro zahájení řízení o odnětí dočasné ochrany dle § 10 odst. 2 ve spojení s § 9 odst. 2 písm. b) zákona o dočasné ochraně, tak měl žalovaný dle žalobce po zjištění, že žalobci byla udělena dočasná ochrana v Rumunku výpisem z TPD postupovat za obdobného použití právního názoru vysloveného v Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č.j. 1 Azs 174/2024-42, publ. pod č. 4682/2025 Sb. NSS, tedy žalobce poučit o nemožnosti čerpání práv plynoucích z dočasné ochrany ve více členských státech současně a následně žalobci poskytnout lhůtu pro učinění kroků ke zrušení dočasné ochrany v Rumunsku, a to i s ohledem na dobrou víru žalobce. Žalobce také pro úplnost uvádí, že neměl a nemá v úmyslu čerpat práva plynoucích z dočasné ochrany v Rumunsku, jelikož až do zahájení řízení o odnětí dočasné ochrany neměl o existenci dočasné ochrany v Rumunsku povědomí. Žalobce zde také zdůrazňuje, že má na území České republiky rodinné příslušníky, konkrétně matku a otce, kteří disponují zvláštním dlouhodobým pobytem, a bratra, tedy i tato skutečnost značí, že žalobce neměl a nemá úmysl čerpat práva plynoucích z dočasné ochrany v Rumunsku. Zde je také nutné poukázat na časové hledisko jednotlivých udělení dočasné ochrany. Žalobce dle systému TPD obdržel dočasnou ochranu v Rumunsku dne 17. 7. 2022, a krátce poté 20. 7. 2022 obdržel dočasnou ochranu v České republice, přičemž dle názoru žalobce i tato skutečnost svědčí o faktu, že si žalobce nebyl vědom, že mu byla v Rumunsku udělena dočasná ochrana.
13. Žalobce uzavřel, že považuje napadené rozhodnutí za nezákonné a nepřezkoumatelné, a to pro nedostatek důvodů, jelikož i pokud by žalovanému bylo známo, že žalobci byla udělena dočasná ochrana v Rumunsku, tak by jeho žádost nemohl vyhodnotit jako nepřijatelnou dle § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina, a to pro rozpornost tohoto ustanovení s unijním právem. Žalobce má dále za to, že žalovaný měl posuzovat i subjektivní stránku žalobce při uvedení údajů, které žalovaný považuje za nesprávné, tj. zda žalobce uvedl nesprávné údaje či zamlčel podstatné skutečnosti úmyslně či vědomě, jelikož se jedná o součást skutkové podstaty uvedené v § 9 odst. 2 písm. b) zákona o dočasné ochraně, tedy jeho rozhodnutí je z tohoto důvodu nezákonné. Právě posouzení subjektivní stránky žalobce je nutné vzhledem k sankční povaze tohoto ustanovení, tedy aby žalobce mohl být sankcionován za neuvedení pravdivých údajů nebo zamlčení podstatných skutečností, tak mu tyto skutečnosti ale musely být známé. V neposlední řadě má žalobce za to, že žalovaný měl postupovat za přiměřeného použití právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č.j. 1 Azs 174/2024-42, publ. pod č. 4682/2025 Sb. NSS, tj. ověřit, zda dočasná ochrana žalobce v Rumunsku nezanikla ze zákona. Pokud dočasná ochrana žalobce v Rumunsku nezanikla ze zákona, tak měl žalovaný žalobce poučit o nemožnosti čerpat práva z dočasné ochrany ve vícero členských států najednou a dát žalobci prostor pro ukončení dočasné ochrany v Rumunsku, a to i s ohledem na to, že si žalobce nebyl vědom, že má dle systému TPD udělenou dočasnou ochranu v Rumunsku. Toto ovšem žalovaný neučinil a žalobce má tedy napadené rozhodnutí za nezákonné a nepřezkoumatelné z výše uvedených důvodů.
III.
Vyjádření žalovaného k žalobě
14. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že dočasná ochrana byla žalobci udělena na základě jeho žádosti ze dne 20. 7. 2022, č.j. OAM-0088012/DO-2022, v rámci níž žalobce v tiskopisu žádosti výslovně uvedl, že nikdy nepožádal o udělení dočasné ochrany v jiném členském státě EU. Kopie této žádosti je součástí spisového materiálu pod pořadovým číslem 3. Toto prohlášení se však následně ukázalo nepravdivým, neboť žalovaný později v rámci nastavené výměny informací mezi členskými státy EU stran držitelů dočasné ochrany zjistil, že toto prohlášení žalobce v žádosti o udělení dočasné ochrany nebylo pravdivé, neboť žalobce o dočasnou ochranu požádal již dne 17. 7. 2022 v Rumunsku, kde mu dočasná ochrana byla také udělena. Jak již žalovaný uvedl v napadeném rozhodnutí, Platforma pro výměnu informací o žadatelích a držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy, tedy takzvaná „Temporary Protection Platform“, pro niž se používá zkratka „TPD“, vznikla na základě čl. 10 a čl. 27 směrnice č. 2001/55/ES. Směrnice ve zmíněných ustanoveních předpokládá, že členské státy za účelem účinné aplikace prováděcího rozhodnutí Rady EU podle článku 5 této směrnice, povedou evidenci žadatelů a držitelů dočasné ochrany a že si tyto informace budou mezi sebou vyměňovat. Popsanou výměnu informací mezi členskými státy EU předpokládá též zákon č. 65/2022 Sb. ve svém § 5 odst. 6 a v § 6 odst. 4.
15. Žalovaný měl tak na základě informace získané prostřednictvím zmíněné platformy od shora uvedeného členského státu EU za prokázané, že žalobce požádal o udělení dočasné ochrany v jiném členském státě EU, kde dočasnou ochranu i získal, přičemž tuto skutečnost do tiskopisu své žádosti o dočasnou ochranu neuvedl. Jestliže by žalobce do své žádosti o udělení dočasné ochrany uvedl pravdivé informace, tzn. jestliže by uvedl, že o udělení dočasné ochrany v Rumunsku požádal a následně ji zde i získal, jeho žádost o udělení dočasné ochrany v ČR by nutně musela být vyhodnocena jako nepřijatelná ve smyslu § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., v té době účinném znění. Jinými slovy, pokud by žalobce vyplnil tiskopis žádosti o dočasnou ochranu pravdivě, nikdy by dočasnou ochranu na území ČR nezískal.
16. Žalovaný podotkl, že dle § 2 odst. 1 správního řádu jsou všechny správní orgány povinny postupovat v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu. Žalovaný tak přistoupil k vydání napadaného rozhodnutí, neboť dle § 10 odst. 2 zákona č. 221/2003 Sb. oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany lze odejmout, pokud byl zjištěn důvod, pro který může být odepřeno oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany podle § 9 odst. 2 a 3. Podle § 9 odst. 2 písm. b) zákona č. 221/2003 Sb. oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany může být odepřeno, jestliže žadatel o poskytnutí dočasné ochrany uvedl nepravdivé údaje nebo zamlčel skutečnosti podstatné pro spolehlivé zjištění skutečného stavu věci. Jednou ze základních zásad postupu správních orgánů je přitom právě zásada zakotvená v § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), podle kterého má správní orgán dbát, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem každého případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.
17. Žalovaný zdůraznil, že nepravdivé prohlášení žalobce v tiskopisu jeho žádosti o poskytnutí dočasné ochrany vedlo k tomu, že žalovaný při rozhodování o této žádosti fakticky postupoval v rozporu se zákonem, když dočasnou ochranu žalobci udělil a nevyhodnotil jeho žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou z důvodu uvedeného v § 5 odst. 1 písm. d) zákona 65/2022 Sb. Jinými slovy, žalovaný postupoval odlišně od případů jiných žadatelů o udělení dočasné ochrany, kteří v průběhu řízení o své žádosti uvedli pravdivě, že požádali o udělení dočasné ochrany v jiném členském státě EU a že ji též získali. Tím žalovaný v případech, které byly ve skutečnosti skutkově shodné, postupoval nevědomky jinak. Bylo by tedy nespravedlivé, aby žalobci, který získal dočasnou ochranu v České republice jen díky tomu, že podváděl a v řízení uváděl nepravdivé informace, byla dočasná ochrana ponechána, a to obzvláště, když dočasnou ochranu v jiném členském státě žalobce stále požívá. Ze samotné směrnice č. 2001/55/ES nevyplývá, že by cizinci, kterým byla dočasná ochrana udělena některým členským státem, měli právo získat dočasnou ochranu ještě v jiném členském státě. Směrnice č. 2001/55/ES s takovou situací vůbec nepočítá. Naopak z jejího článku 11 spíše vyplývá, že taková situace je nežádoucí, a to zřejmě proto, že jde o zneužití práva. Za těchto okolností by bylo neúčelné odnímat žalobci oprávnění pobytu za účelem dočasné ochrany pouze za předpokladu, že by v jeho případě existoval důvod pro udělení dočasné ochrany z titulu sloučení rodiny (§ 51 zákona o dočasné ochraně). Podmínky tohoto ustanovení však nejsou v případě žalobce dány. Na území sice pobývají jeho matka, otec i bratr, nicméně rodič zletilé osoby, kterým žalobce dozajista je, nespadá do kategorie osob blízkých dle § 51 zákona o dočasné ochraně. Stejně tak do této kategorie nespadá ani sourozenec. Argument žalobce o porušení jeho práva na soukromý a rodinný život tak žalovaný považuje za neopodstatněný. Správní orgán tedy na základě výše uvedeného shledal, že v případě žalobce je dán důvod pro odnětí dočasné ochrany dle § 5 odst. 7 zákona č. 65/2022 Sb. v návaznosti na § 10 odst. 2 ve spojení s § 9 odst. 2 písm. b) zákona č. 221/2003 Sb., neboť žalobce do žádosti o udělení dočasné ochrany uvedl nepravdivé informace, konkrétně popřel to, že by v jiném členském státě EU požádal o udělení dočasné ochrany, a tím pádem ani neuvedl, že by mu dočasná ochrana byla následně udělena.
18. K žalobnímu tvrzení, že žalobci byla dočasná ochrana v Rumunsku udělena bez jeho vědomí a aniž by o udělení požádal, žalovaný uvedl, že toto tvrzení považuje za vnitřně rozporné a nepřesné. Udělení dočasné ochrany je vázáno na aktivní úkon žadatele, typicky spočívající v registraci či podání žádosti u příslušného orgánu. Nelze proto přisvědčit tvrzení žalobce, že by mu byla dočasná ochrana přiznána bez jeho vědomí či vůle pouze při přechodu do dalších států. Udělení dočasné ochrany je vázáno na aktivní úkon žadatele, typicky spočívající v registraci či podání žádosti u příslušného orgánu. Nelze proto přisvědčit tvrzení žalobce, že by mu byla dočasná ochrana přiznána bez jeho vědomí či vůle pouze při přechodu do dalších států.
19. Žalovaný nesouhlasil s tím, že je povinen posuzovat i subjektivní stránku při vyhodnocení, zda je naplněna skutková podstata uvedená v § 9 odst. 2 písm. b) zákona o dočasné ochraně. Dle žalovaného není pro naplnění důvodu pro odnětí dočasné ochrany podle § 10 odst. 2 ve spojení s § 9 odst. 2 písm. b) zákona o dočasné ochraně třeba úmyslu cizince, tedy žadatele o udělení dočasné ochrany. Ustanovení § 9 odst. 2 písm. b) zákona o dočasné ochraně totiž zní: „Oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany může být odepřeno, jestliže žadatel o poskytnutí dočasné ochrany uvedl nepravdivé údaje nebo zamlčel skutečnosti podstatné pro spolehlivé zjištění skutečného stavu věci.“ Pokud by důvodem neudělení nebo odnětí dočasné ochrany mělo být pouze úmyslné uvedení nepravdivých údajů nebo jejich zamlčení, muselo by toto ustanovení obsahovat slovo „úmyslně“, a tedy mohlo by znít například takto: „Oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany může být odepřeno, jestliže žadatel o poskytnutí dočasné ochrany uvedl úmyslně nepravdivé údaje nebo zamlčel úmyslně skutečnosti podstatné pro spolehlivé zjištění skutečného stavu věci.“ Jinými slovy je zcela nerozhodné, zda účastník řízení věděl nebo nevěděl, co podepisuje, nebo zda to vědět měl, faktem zůstává, že mu jiný členský stát udělil dočasnou ochranu předtím, než o její udělení požádal v České republice.
20. Stran namítaného nesouladu napadeného rozhodnutí s právem Evropské unie, a to konkrétně pro rozpor § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina, žalovaný uvedl, že z unijního práva samotného nevyplývá osobám, které již v jiném členském státě využily práv vyplývajících z dočasné ochrany, zejména pak získaly povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, právo na získání stejného pobytového oprávnění v jiném členském státě, do něhož se ze své vůle přesunou. Sám Nejvyšší správní soud v dubnové judikatuře (zejména rozsudek ze dne 3. 4. 2025, č.j. 1 Azs 174/2024-42) dospěl k závěru, že ze směrnice 2001/55/ES nevyplývá právo osob, které již požívají dočasné ochrany v jiném členském státě na získání stejného pobytového oprávnění (s výjimkou sloučení rodiny či humanitárních důvodů a situaci přemístění podle čl. 26 téže směrnice). Toto právo podle žalovaného nevyplývá z textu směrnice č. 2001/55/ES ani implicitně. Svědčí o tom již samotná textace čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES, kdy má každý členský stát povinnost přijmout opatření za účelem zajištění povolení k pobytu vůči „osobám požívajícím dočasné ochrany“ (čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES). Tímto termínem směrnice 2001/55/ES obecně označuje osoby, na něž se vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady přijaté podle čl. 5 této směrnice. Ovšem tuto povinnost nemohou členské státy logicky mít vůči osobám, kterým již bylo oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany některým členským státem vydáno. Ustanovení čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2001/55/ES, když stanoví povinnost přijmout opatření, jejichž výsledkem má být vydání povolení k pobytu na území členského státu, totiž používá množného čísla. Tato povinnost je jim směrnicí stanovena společně a nerozdílně. Tedy ten členský stát, který takové pobytové oprávnění osobě požívající dočasnou ochranu vydal, tuto povinnost splnil i za ostatní členské státy. Byl tím naplněn cíl tohoto ustanovení. Cílem tedy je, aby osobě, na niž se vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady podle čl. 5, bylo vydáno povolení k pobytu na území některého členského státu a je tedy po dobu trvání dočasné ochrany oprávněna pobývat mimo zemi, ze které byla vysídlena.
21. Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, žalovaný před vydáním napadaného rozhodnutí dodržel povinnost stanovenou mu § 36 odst. 3 správního řádu a vyrozuměl žalobce o možnosti seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a vyjádřit se k nim. V rámci svého následného vyjádření žalobce pouze uvedl, že o dočasnou ochranu v Rumunsku nežádal a strávil tam pouze jeden den. S tímto argumentem se žalovaný v napadaném rozhodnutí (a ostatně i výše) však již vypořádal.
22. Pokud jde o v žalobě namítanou zásadu přiměřenosti (§ 2 odst. 4 správního řádu), žalovaný je přesvědčen, že při rozhodování plně dostál nárokům, které na něj tato zásada klade. Žalovaný zvažoval na jedné straně zájem žalobce na setrvání na území České republiky a na straně druhé legitimní veřejný zájem na kontrole cizineckého režimu, bezpečnosti státu a řádném fungování azylového a migračního systému. Zásada přiměřenosti neznamená absolutní nemožnost správního orgánu rozhodnout v neprospěch účastníka řízení, nýbrž povinnost dbát, aby přijaté řešení odpovídalo závažnosti skutkových okolností. Vzhledem k tomu, že u žalobce byly naplněny zákonné důvody pro odnětí dočasné ochrany [§ 10 odst. 2 ve spojení s § 9 odst. 2 písm. b) zákona č. 221/2003 Sb.] a skutečnosti, že žalobci byla již dříve udělena dočasná ochrana v jiném členském státě EU, konkrétně v Rumunsku, nemohl soukromý zájem žalobce převážit nad jednoznačným veřejným zájmem na respektování právního řádu.
IV.
Vyjádření účastníků při jednání
23. Účastníci při jednání setrvali na svých dosavadních tvrzeních.
V.
Posouzení věci soudem
24. V souladu s § 75 odst. 1, 2 s.ř.s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě.
A.
25. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 4. 2025, č.j. 5 Azs 217/2023 - 36, dospěl k následujícím závěrům.
26. „Nejvyšší správní soud souhlasí se závěrem krajského soudu, podle něhož odnětí oprávnění k pobytu významně determinuje právní postavení žalobce, v jehož případě rozhodně nepostačovalo zjištění z informačního systému členských států Temporary Protection Platform (TPD). Pokud stěžovatel prostřednictvím tohoto systému či evidence ex post zjistil, že žalobce byl 26. 8. 2022, tj. ještě před podáním žádosti o dočasnou ochranu v ČR, registrován jako držitel dočasné ochrany v Rumunsku, nejde jistě o skutečnost nepodstatnou. Na druhou stranu ale nejde ani o takovou skutečnost, která bez dalšího implikuje odejmutí dočasné ochrany v ČR, jak poněkud zjednodušeně dovodil stěžovatel. Ten totiž v dané věci vyšel z mylného předpokladu, podle něhož, uvedl-li by žalobce, že mu byla dočasná ochrana udělena v Rumunsku, nutně by mu byla jeho žádost o dočasnou ochranu v ČR vrácena jako nepřijatelná podle § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina.
27. Institutem nepřijatelnosti podle lex Ukrajina se v návaznosti na rozsudek SDEU ve věci Krasiliva velmi podrobně zabýval NSS v rozsudku ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023-27; v podrobnostech lze odkázat na celé odůvodnění tohoto rozsudku, v němž pátý senát NSS mj. připomněl, že základním východiskem, z něhož SDEU dovodil, že nelze žádost vrátit jako nepřijatelnou v situaci, kdy již byla obdobná žádost podána v jiném členském státě, bylo to, že dočasná ochrana byla udělena už prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382. Tím byly členským státům EU uloženy povinnosti ve vztahu k osobám požívajícím dočasné ochrany podle kapitoly III směrnice o dočasné ochraně, zejména povinnost zajistit jim povolení k pobytu.
28. V této souvislosti NSS i s odkazem na svoji předchozí judikaturu (zejm. rozsudky ze dne 25. 4. 2024, 6 Azs 259/2023-21, ze dne 31. 10. 2024, č. j. 10 Azs 151/2024-28, či ze dne 21. 1. 2025, č. j. 5 Azs 190/2024-20) – v odůvodnění rozsudku č. j. 5 Azs 273/2023-27 uvedl, že „správní orgány ani soudy nemohou vycházet pouze z údajů obsažených v informačním systému členských států Temporary Protection Platform (TPD). Ten totiž představuje pouhou pomůcku, kterou správní orgány členských států využívají k evidenci držitelů povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany. Na rozdíl od veřejných rejstříků (viz zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů) však na něj nelze vztahovat princip materiální publicity“ (viz bod [43]).
29. V dalším bodě [44] odůvodnění rozsudku č. j. 5 Azs 272/2023-27 NSS konstatoval: „Žadatel tedy musí mít možnost se již před správním orgánem k tomu, že je veden v evidenci TPD jakožto držitel povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě, vyjádřit a případně zpochybnit, že takovým povolením skutečně disponuje. Měl by mít také možnost se tohoto povolení, resp. práv z něj vyplývajících, za účelem získání povolení k pobytu v ČR vzdát, pokud to právní řád daného členského státu umožňuje. Takové možnosti ovšem žadatel vůbec nemá, pokud je mu žádost bez dalšího vrácena dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. jako nepřijatelná. Byť tedy Soudní dvůr nevyloučil odepření udělení pobytu za účelem dočasné ochrany z důvodu existence téhož oprávnění v jiném členské státě, z jeho výkladu čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně, jak byl shrnut v podkapitole IV.a) tohoto rozsudku, vyplývá, že k tomuto účelu nelze použít procesní institut nepřijatelnosti žádosti dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. Naopak, i v případě, že správní orgán zjistí při podání žádosti o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany, že žadatel je veden v evidenci TPD jako držitel povolení k pobytu v jiném členském státě, je povinen takovou žádost přijmout, vést o ní řádné správní řízení, v jeho rámci poučit žadatele o jeho právech a v návaznosti na jeho případná tvrzení, důkazní návrhy či jiné procesní kroky ověřit, zda povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany bylo jiným členským státem skutečně uděleno a zda dosud, ke dni rozhodování správního orgánu, trvá“ (důraz přidán).
30. Je pravdou, že v daném případě nebyla žádost žalobci vrácena jako nepřijatelná. Naopak stěžovatel ji přijal a povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany žalobci udělil dne 6. 9. 2022. Následně však lustrací v evidenci TPD stěžovatel zjistil, že žalobce je jako držitel dočasné ochrany registrován v Rumunsku, načež s žalobcem dne 24. 1. 2023 zahájil řízení a dne 12. 2. 2023 vydal rozhodnutí o odnětí žalobcova oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany v České republice. Stěžovatel tedy vedl správní řízení, nicméně v něm postupoval podobně, jako kdyby byla žádost žalobce nepřijatelná, což ostatně sám připouští; viz výše zmíněný poukaz stěžovatele na to, že kdyby měl informaci, že žalobce je registrován v Rumunsku, jeho žádost o dočasnou ochranu v České republice by mu byla vrácena jako nepřijatelná podle § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina. Touto optikou pak stěžovatel v podstatě bez dalšího rozhodl o odnětí žalobcova oprávnění k pobytu na území ČR z titulu dočasné ochrany, což nelze akceptovat.
31. I když SDEU nevyloučil odepření udělení pobytu za účelem dočasné ochrany z důvodu existence téhož oprávnění v jiném členské státě EU, z jeho výkladu čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně vyplývá, že tak nelze postupovat pomocí institutu nepřijatelnosti – a contrario je nutno vést správní řízení, řádně poučit žadatele o jeho právech a v návaznosti na jeho případná tvrzení a další procesní kroky ověřit, zda povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany bylo jiným členským státem skutečně uděleno a zda dosud, ke dni rozhodování správního orgánu, trvá.”
32. Nejvyšší správní soud následně uvedl: „Přeneseno na nyní posuzovanou věc to znamená, že stěžovatel nemohl odejmout žalobci oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany podle § 5 odst. 7 lex Ukrajina za použití § 10 odst. 2 ve spojení s § 9 odst. 2 písm. b) zákona o dočasné ochraně, aniž ho předtím řádně poučil a zjistil jeho stanovisko stran toho, zda chce svá práva, včetně práva pobytu, plynoucí z dočasné ochrany čerpat výlučně v České republice. V případě kladné odpovědi, kterou lze s ohledem na skutkové okolnosti této věci více než předpokládat, pak bylo na místě postupovat mutatis mutandis shora naznačeným způsobem – zejména měl tedy stěžovatel ověřit, jestli předchozí pobytové oprávnění žalobce v Rumunsku nezaniklo vydáním jeho oprávnění k pobytu v ČR či prostým plynutím času, případně měl žalobce vyzvat, aby sám v tomto směru jednal, předchozího pobytového oprávnění se vzdal atd. Nic z tohoto se však v daném případě nestalo, což znamená, že žalobou napadené rozhodnutí stěžovatele nemohlo obstát a krajský soud postupoval správně, pokud ho zrušil a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení.”
B.
33. Také v nyní souzené věci žalovaný založil napadené rozhodnutí primárně na zjištění z evidence Temporary Protection Platform, z něhož dovodil, že žalobce ještě před podáním žádosti o dočasnou ochranu v České republice získal dočasnou ochranu v Rumunsku, přičemž tuto skutečnost při podání žádosti neuvedl. Z tohoto důvodu uzavřel, že žalobce uvedl nepravdivé údaje podstatné pro spolehlivé zjištění skutkového stavu, a proto mu podle § 5 odst. 7 zákona č. 65/2022 Sb. ve spojení s § 10 odst. 2 a § 9 odst. 2 písm. b) zákona č. 221/2003 Sb. odňal oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany.
34. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je přitom patrné, že žalovaný vycházel ze stejné právní úvahy, kterou Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku výslovně odmítl. Žalovaný opakovaně zdůraznil, že pokud by žalobce při podání žádosti pravdivě uvedl, že mu byla dočasná ochrana udělena v Rumunsku, byla by jeho žádost podle tehdy účinného § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. vyhodnocena jako nepřijatelná a dočasná ochrana by mu v České republice vůbec udělena nebyla. Právě z tohoto důvodu považoval za spravedlivé následně již udělenou dočasnou ochranu odejmout.
35. Takový právní závěr však není slučitelný s výše citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu. Ten výslovně dovodil, že samotná evidence v systému TPD ani skutečnost, že byla dočasná ochrana dříve udělena jiným členským státem, sama o sobě bez dalšího neodůvodňuje odnětí oprávnění k pobytu. Správní orgán je naopak povinen účastníka řízení řádně poučit, zjistit jeho stanovisko, zda hodlá práva plynoucí z dočasné ochrany vykonávat výlučně v České republice, a následně ověřit, zda dočasná ochrana v jiném členském státě skutečně trvá, případně mu umožnit učinit kroky směřující k jejímu ukončení.
36. V nyní projednávané věci žalobce v průběhu správního řízení namítal, že o dočasnou ochranu v Rumunsku nikdy vědomě nežádal, neboť se na jeho území zdržel pouze krátce při tranzitu z Ukrajiny do České republiky, a tvrdil, že mu rumunské orgány pouze vystavily doklad umožňující pokračovat v cestě do jiného členského státu Evropské unie. Žalovaný tato tvrzení odmítl s odůvodněním, že pro naplnění § 9 odst. 2 písm. b) zákona č. 221/2003 Sb. není rozhodující, zda žalobce jednal úmyslně či nikoliv, nýbrž pouze skutečnost, že mu byla dočasná ochrana v Rumunsku udělena před podáním žádosti v České republice.
37. Ani za těchto skutkových okolností však žalovaný nepostupoval způsobem vyžadovaným Nejvyšším správním soudem. Přestože se žalobce k existenci rumunské dočasné ochrany vyjádřil a vysvětlil okolnosti jejího vzniku, žalovaný se již dále nezabýval tím, zda žalobce hodlá práva plynoucí z dočasné ochrany vykonávat výlučně v České republice, ani mu neposkytl možnost učinit kroky směřující k ukončení případné dočasné ochrany v Rumunsku. Místo toho vyšel z právního názoru, že samotná skutečnost, že byla žalobci v minulosti udělena dočasná ochrana v jiném členském státě a že tuto okolnost při podání žádosti neuvedl, sama o sobě odůvodňuje odnětí dočasné ochrany v České republice. Právě tento právní názor však Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku odmítl.
38. Žalovaný tedy posoudil věc na základě nesprávného právního názoru. Přestože formálně vedl řízení o odnětí dočasné ochrany, materiálně vycházel ze stejné úvahy, jako kdyby šlo o nepřijatelnost žádosti. Takový postup je však v rozporu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu.
VI.
Rozhodnutí soudu
39. Vzhledem k tomu, že žaloba byla důvodná, soud napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost (§ 78 odst. 1 s.ř.s.). S ohledem na zrušení napadeného rozhodnutí soud současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s.ř.s.). Správní orgán je v dalším řízení vázán právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).
VII.
Odůvodnění neprovedení důkazů
40. Soud neprovedl žádný další z navržených důkazů, neboť jejich provedení nebylo nezbytné k posouzení důvodnosti či nedůvodnosti žaloby.
VIII.
Náklady řízení
41. Žalobce měl ve věci plný úspěch, proto mu soud v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s. přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení spočívají v odměně advokáta za 3 úkony právní služby, a to za jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) a jeden úkon právní služby dle § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), když advokát převzal a připravil zastoupení žalobce, podal jeho jménem žalobu a účastnil se jednání před soudem. Podle § 9 odst. 5 a § 7 bod 5. advokátního tarifu činí sazba za jeden úkon právní služby ve věcech žalob projednávaných podle soudního řádu správního částku 4 620 Kč, tj. 13 860 Kč za tři úkony právní služby. Podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu má advokát za jeden úkon právní služby nárok na paušální částku ve výši 450 Kč, tj. za tři úkony celkem 1 350 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce je advokát, který je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku odpovídající této dani. Částka daně z přidané hodnoty činí po zaokrouhlení 3 194 Kč. Náklady řízení tedy včetně DPH činí částku ve výši 18 404 Kč. Lhůtu k plnění určil soud podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), ve spojení s § 64 s.ř.s. Místo plnění určil soud v souladu s § 149 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 64 s.ř.s.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost. Kasační stížnost musí být podána do dvou týdnů po doručení rozsudku. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu; lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni.
Plzeň 18. června 2026
Mgr. Alexandr Krysl v.r.
samosoudce
Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K.