Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
69 A 2/2026 - 47.pdf
PDF · 0 B
No categories available
69 A 2/2026 - 47
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem Mgr. Alexandrem Kryslem ve věci
žalobce:
S. N.
zastoupen advokátem Mgr. Tomášem Verčimákem, sídlem Dřevná 382/2, Praha
proti
žalovanému:
Ministerstvo vnitra, sídlem Nad štolou 936/3, Praha
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 2. 2026, č.j. OAM-469-9/ZR-2026,
takto:
I.
Rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 2. 2026, č.j. OAM-469-9/ZR-2026, se z r u š u j e a věc se v r a c í žalovanému k dalšímu řízení.
II.
Žalovaný je p o v i n e n uhradit žalobci náklady řízení ve výši 19 796 Kč ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Tomáše Verčimáka, advokáta.
Odůvodnění:
I.
Napadené rozhodnutí
1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 2. 2026, č.j. OAM-469-9/ZR-2026 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo žalobci podle § 5 odst. 7 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „Lex Ukrajina“ nebo „zákon č. 65/2022 Sb.“) s odkazem na § 10 odst. 2 a ve spojení s § 9 odst. 2 písm. b) zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců (dále jen „zákon o dočasné ochraně“ nebo „zákon č. 65/2022 Sb.“) odňato oprávnění k pobytu na území za účelem dočasné ochrany, neboť žalobce jako žadatel o poskytnutí dočasné ochrany uvedl nepravdivé údaje.
II.
Žaloba
2. Žalobce uvedl, že napadené rozhodnutí je částečně nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, resp. je nezákonné pro předchozí vady skutkových zjištění, případně, že právní závěry, ke kterým přesto žalovaný dospěl, jsou výsledkem nesprávného právního posouzení věci. Jedná se o konkrétně o:
- nedostatečné vypořádání vyjádření žalobce, které nebylo v napadeném rozhodnutím nijak individuálně zohledněno a vypořádáno;
- nesprávné právní posouzení možnosti aplikace ustanovení, které bylo základem výroku napadeného rozhodnutí;
- nerespektování judikatury správních soudů vztahující se k otázce, která byla předmětem správního řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí;
- žalovaný nezjistil řádně skutkový stav, pokud jde o námitky spočívající v absenci úmyslu požádat o dočasnou ochranu na území Rumunska, kterými se žádným způsobem nevypořádal.
3. Žalobce uvedl, že podle § 9 odst. 2 písm. b) zákona o dočasné ochraně platí, že oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany může být odepřeno, jestliže žadatel o poskytnutí dočasné ochrany […] uvedl nepravdivé údaje nebo zamlčel skutečnosti podstatné pro spolehlivé zjištění skutečného stavu věci. Žalovaný odňal z tohoto důvodu dočasnou ochranu žalobci napadeným rozhodnutím. Konkrétně z důvodu, že v žádosti o udělení dočasné ochrany neuvedl, že již v minulosti požádal o dočasnou ochranu v jiném členském státu EU. Dle žalobce nicméně takové rozhodnutí je v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího správního soudu a nemůže pro nezákonnost obstát, a to z několika důvodů.
4. Nejvyšší správní soud v nedávné judikatuře poměrně jednoznačně vyjádřil názor, jak má žalovaný v souladu s právními předpisy postupovat u cizinců, kteří žádají anebo mají udělenou dočasnou ochranu, ale žalovaným je zjištěna skutečnost, že požádali anebo získali dočasnou ochranu v jiném členském státu EU. Tato judikatura se pak vztahuje i na téměř totožný případ, jako je případ žalobce. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2025, č.j. 5 Azs 217/2023-36, uvádí následující: „Oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany nelze cizinci odejmout podle § 5 odst. 7 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, a to s poukazem na § 10 odst. 2 ve spojení s § 9 odst. 2 písm. b) zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, aniž správní orgán předtím řádně poučí dotčeného cizince a zjistí jeho stanovisko stran toho, zda chce svá práva plynoucí z dočasné ochrany udělené prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382 uplatňovat výlučně v České republice.“ Obdobný závěr pak Nejvyšší správní soud zopakoval např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2025, č.j. 2 Azs 246/2023-38. Z uvedených rozsudků vyplývá, že i pokud by dočasná ochrana žalobce byla platná v jiném členském státě EU, nemůže dojít k automatickému zrušení, ale žalobce musí být poučen o tom, aby si vybral, kde chce čerpat práva spojená s dočasnou ochranu. Tím spíše nemohlo k takovému postupu dojít u žalobce, neboť tato dočasná ochrana v Rumunsku již není aktivní, což žalovaný potvrdil v napadeném rozhodnutí nejen na základě doloženého potvrzení, ale i na základě kontroly platformy TPD.
5. Dále žalobce konstatoval, že žalovaný navíc uvedl, že pokud by informace o podání žádosti o dočasnou ochranu v jiném státě uvedl, tato žádost by byla vyhodnocena jako nepřijatelná. To je však přinejmenším zavádějící, neboť dle uvedené judikatury tento (jinak v praxi systematicky využívaný) důvod nepřijatelnosti nemohl a doposud nemůže být pro rozpor s právem EU aplikován, a proto je rozhodnutí v tomto ohledu nesprávné a závěr žalovaného o eventuálním vyznačení pro nepřijatelnost by nemohl nastat (a pokud by nastal, bylo by toto vyznačení nepřijatelnosti nezákonné, jak setrvale dokládá ustálená judikatura správních soudů – srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č.j. 1 Azs 174/2024-42 a navazující rozhodnutí soudů).
6. V takovém případě nelze dle žalobce dojít k jinému závěru než tomu, že okolnost podání žádosti o dočasnou ochranu s ohledem k existenci či neexistenci předchozí dočasné ochrany v jiném státě nebyla podstatná pro předmětné odnětí dočasné ochrany a jelikož tato dočasná ochrana ani není v žádném jiném státě platná, žalovaný ani nemohl takové řízení o odnětí zahájit, natož vydat napadené rozhodnutí. I teoreticky úmyslné uvádění nepravdivé informace o dočasné ochraně v minulosti tak za současného stavu nemohlo být pro věc dostatečně podstatnou okolností. Pokud tedy řízení o odnětí dočasné ochrany bylo zahájeno a následně bylo žalobcem prokázáno (a žalovaným též ověřeno), že žalobce není držitelem dočasné ochrany v jiném státě, mělo dojít k zastavení řízení dle § 66 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), neboť odpadl předmět správního řízení. Žalovaný tímto způsobem nepostupoval, čímž se dopustil nezákonného postupu.
7. Přestože dle žalobce již výše uvedené skutečnosti jsou dostatečné ke zrušení napadeného rozhodnutí, zdůraznil dále, že se v žádném případě nedopustil poskytnutí nepravdivých údajů v rámci žádosti o udělení dočasné ochrany. Žalobce ve svém vyjádření žalovanému jasně sdělil, že o dočasnou ochranu na území Rumunska nikdy nežádal a tato, pokud mu byla udělena, stalo se tak automaticky. Reagoval tak na oznámení o zahájení správního řízení, z něhož se dozvěděl, že je držitelem dočasné ochrany na území Rumunska, na základě čehož navštívil ambasádu Rumunska, aby tuto ochranu zrušil (přestože původně sám o ní nežádal a absentoval zde projev jeho vůle). Závěr žalovaného o tom, že žalobcovo tvrzení působí „poněkud nevěrohodně“ a že nelze přisvědčit, že by mu byla udělena dočasná ochrana bez jeho vůle, nevyplývá z obsahu správního spisu a jde proto o nepodložené a spekulativní vyhodnocení jeho tvrzení. Žalovaný daný závěr neopřel o jakékoliv podklady ve správním spise (minimálně v době seznámení s podklady obsahem správního spisu takové podklady nebyly), ani nezjistil řádně skutkový stav např. provedením výslechu žalobce s náležitým poučením, přestože žalobce tento důkazní prostředek navrhoval. Žalovaný tak pochybil, když neodůvodnil, proč nemohl přistoupit k provedení tohoto důkazního prostředku, čímž zatížil své rozhodnutí vadou, která způsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů (tzv. opomenutý důkaz). Žalobce přitom jednoznačně uvedl, že po překročení hranic byl rumunskými orgány zadržen, přestože chtěl pokračovat do České republiky, což vyplývalo nejen z domluveného pracovního poměru, ale i z vazeb, které již v minulosti v České republice měl (žalobce upozornil na jeho udělené vízum Českou republikou v minulosti). I tyto důležité faktory ponechal žalovaný bez jakéhokoliv vypořádání a napadené rozhodnutí tak neobsahuje přezkoumatelné závěry a podklady, aby mohlo být potvrzeno, že dočasná ochrana byla udělena skutečně na základě svobodného projevu vůle žalobce. Je naopak poněkud zvláštní, že žalovaný nijak nepracoval s notoricky známými skutečnostmi, že v prvních letech poslední fáze invaze Ruské federace na Ukrajinu některé členské země přiznávaly status dočasné ochrany občanům Ukrajiny automaticky bez jejich výslovného projevu vůle (mezi nimi i Rumunsko, srov. bohatou judikaturu správních soudů). Žalobce i ve svém vyjádření uvedl, že podle ustálené judikatury musí být jednoznačně prokázáno, že došlo k projevu vůle cizince požádat o dočasnou ochranu a že byl jednoznačně poučen o skutečnostech, jaké konkrétní dokumenty podepisuje (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2024, č.j. 6 Azs 259/2023-21), pokud tuto skutečnost rozporuje. Žalovaný se těmito skutečnostmi nezabýval, čímž došlo v rozporu s § 3 správního řádu k nedostatečnému zjištění skutkového stavu a závěry žalovaného se neopírají o žádné podklady ve správním spise. Tvrzení, že skutkový stav již byl dostatečně zjištěn, tak neodpovídá obsahu správního spisu, neboť samotná informace z platformy TPD není dostatečným důkazem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2025, č.j. 5 Azs 273/2023-27, č. 4683/2025 Sb. NSS, bod 43.).
8. S ohledem na nevypořádání návrhu na provedení výslechu a neexistenci podkladů pro učinění závěru žalovaného je proto napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné dle § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“). Žalovaný navíc přistoupil k odnětí dočasné ochrany mechanicky, aniž by zohlednil a odůvodnil, proč v případě žalobce je nutné dočasnou ochranu odejmout. Z § 10 odst. 2 zákona o dočasné ochraně totiž vyplývá možnost odnětí dočasné ochrany („oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany může být odepřeno…“), a nikoliv nutnost a povinnost správního orgánu tak učinit. Správní soudy již přitom dospěly k závěru, že v takovém případě je nutné, aby správní orgán odůvodnil, proč je nutné dočasnou ochranu odejmout (srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 6. 2023, č.j. 18 Az 14/2023-20, bod 29. a násl). Žalovaný ale neodůvodnil správní uvážení v podobě možnosti odnětí dočasné ochrany dle § 10 odst. 2 zákona o dočasné ochraně. Nicméně jelikož žalobce není poživatelem dočasné ochrany v jiném státě, což potvrzuje i žalovaný, jedná se o dostatečný důvod, pro který takové řízení o odnětí dočasné ochrany nemohlo být nikdy zahájeno. Z napadeného rozhodnutí tak není zřejmé, proč právě u žalobce žalovaný dospěl k závěru o nutnosti zrušení dočasné ochrany, neboť žalobce v České republice žije již několik let, má zde stabilní zaměstnání, nenarušuje veřejný pořádek, a naopak si plní veškeré zákonné povinnosti. Pokud tak žalovaný sám odkazuje na nutnost přijetí rozhodnutí, které je dle § 2 odst. 4 správního řádu v souladu s veřejným zájmem, u žalobce k takovému závěru dojít nemohlo a žalovaný nijak neuvádí, proč je takové rozhodnutí v jeho případě „účelné a spravedlivé“, jak tvrdí, a jaké okolnosti ve prospěch žalobce vlastně zjišťoval a zvažoval (srov. povinnost v řízeních ex offo dle § 50 odst. 3 věta druhá správního řádu). Důsledné a individualizované odůvodnění vydání napadeného rozhodnutí a výklad správního uvážení tak zcela absentuje, a je proto nepřezkoumatelné, případně je napadené rozhodnutí nezákonné pro předchozí procesní vady v rozsahu zjišťování skutkových okolností věci [srov. jako další z důvodů zrušení rozhodnutí bez nařízení jednání dle § 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s.]. V tomto ohledu pak žalovaný dle žalobce ani nezohlednil namítanou nepřiměřenost, na kterou žalobce odkázal v rámci svého vyjádření k podkladům. Shodně jako důkazní návrhy, tak i zhodnocení nepřiměřenosti bylo vypořádáno zcela okrajově a žalobci tak nejsou zřejmé žádné úvahy žalovaného, proč přistoupil k vydání napadeného rozhodnutí, a to v návaznosti na jeho uváděné osobní a sociální vazby na území České republiky.
9. Žalobce uzavřel, že žalovaný prostřednictvím napadeného rozhodnutí opětovně nerespektuje judikaturu správních soudů, přestože mu je tato známa a žalobce na ni výslovně odkazoval. Na místo respektování těchto závěrů žalovaný nadále – prostřednictvím tohoto případu – tyto závěry patrně obchází a nerespektuje, na což v nedávně době již několikrát upozornil i Nejvyšší správní soud, který tento postup důrazně vytkl (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2025, č.j. 1 Azs 111/2025-34).
III.
Vyjádření žalovaného k žalobě
10. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že dočasná ochrana byla žalobci udělena na základě jeho žádosti ze dne 23. 1. 2023, č.j. OAM-0001542/DO-2023, v rámci níž žalobce v tiskopisu žádosti výslovně uvedl, že nikdy nepožádal o udělení dočasné ochrany v jiném členském státě EU. Kopie této žádosti je součástí spisového materiálu pod pořadovým číslem 3. Toto prohlášení se však následně ukázalo nepravdivým, neboť žalovaný později v rámci nastavené výměny informací mezi členskými státy EU stran držitelů dočasné ochrany zjistil, že toto prohlášení žalobce obsažené v žádosti o udělení dočasné ochrany nebylo pravdivé, neboť žalobce o dočasnou ochranu požádal již dne 20. 1. 2023 v Rumunsku, kde mu dočasná ochrana byla také udělena. Jak již žalovaný uvedl v napadeném rozhodnutí, Platforma pro výměnu informací o žadatelích a držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy, tedy takzvaná „Temporary Protection Platform“, pro niž se používá zkratka „TPD“, vznikla na základě čl. 10 a čl. 27 Směrnice Rady č. 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími. Směrnice ve zmíněných ustanoveních předpokládá, že členské státy za účelem účinné aplikace prováděcího rozhodnutí Rady EU podle článku 5 této směrnice, povedou evidenci žadatelů a držitelů dočasné ochrany a že si tyto informace budou mezi sebou vyměňovat. Popsanou výměnu informací mezi členskými státy EU předpokládá též zákon č. 65/2022 Sb. ve svém § 5 odst. 6 a v § 6 odst. 4.
11. Žalovaný dále uvedl, že žalobce žalobě připouští, že v Rumunsku v rozhodné době byl, nicméně uvádí, že o dočasnou ochranu v této zemi nežádal, přičemž k jejímu udělení rumunskými správními orgány došlo bez jeho vědomí. Toto žalobní tvrzení se však žalovanému jeví jako nedůvěryhodné, neboť nechtěl-li žalobce v Rumunsku o dočasnou ochranu žádat a ani zde setrvat, nebyl povinen cokoli podepisovat či vyplňovat. Žalovaný si rovněž není vědom důvodu, pro který by měly rumunské správní orgány žalobce k podání žádosti o dočasnou ochranu nutit či mu ji dokonce podsouvat. Udělení dočasné ochrany je vázáno na aktivní úkon žadatele, typicky spočívající v registraci či podání žádosti u příslušného orgánu. Nutno dále podotknout, že žalobce svá tvrzení nijak neprokázal a nelze mu tedy přisvědčit, že by mu byla ze strany Rumunska dočasná ochrana udělena bez jeho vůle. Pro naplnění důvodu pro odnětí dočasné ochrany podle § 10 odst. 2 ve spojení s § 9 odst. 2 písm. b) zákona o dočasné ochraně navíc není úmyslu cizince, resp. úmyslu žadatele o udělení dočasné ochrany, třeba. Jinými slovy, je zcela nerozhodné, zda žalobce věděl nebo nevěděl, co podepisuje, nebo zda to vědět měl, faktem zůstává, že mu jiný členský stát udělil dočasnou ochranu předtím, než o její udělení požádal v České republice. Žalovaný tak měl na základě informace získané prostřednictvím zmíněné platformy od shora uvedeného členského státu EU za prokázané, že žalobce požádal o udělení dočasné ochrany v jiném členském státě EU, kde dočasnou ochranu i získal, přičemž tuto skutečnost do tiskopisu své žádosti o dočasnou ochranu neuvedl. Jestliže by žalobce do své žádosti o udělení dočasné ochrany uvedl pravdivé informace, tzn. jestliže by uvedl, že o udělení dočasné ochrany v Rumunsku požádal a následně ji zde i získal, jeho žádost o udělení dočasné ochrany v ČR by nutně musela být vyhodnocena jako nepřijatelná ve smyslu § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., v té době účinném znění. Jinými slovy, pokud by žalobce vyplnil tiskopis žádosti o dočasnou ochranu pravdivě, nikdy by dočasnou ochranu na území ČR nezískal.
12. Žalovaný dále uvedl, že dle § 2 odst. 1 správního řádu jsou všechny správní orgány povinny postupovat v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu. Žalovaný tak přistoupil k vydání napadaného rozhodnutí, neboť dle § 10 odst. 2 zákona č. 221/2003 Sb. oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany lze odejmout, pokud byl zjištěn důvod, pro který může být odepřeno oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany podle § 9 odst. 2 a 3. Dle § 9 odst. 2 písm. b) zákona č. 221/2003 Sb. oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany může být odepřeno, jestliže žadatel o poskytnutí dočasné ochrany uvedl nepravdivé údaje nebo zamlčel skutečnosti podstatné pro spolehlivé zjištění skutečného stavu věci. K naplnění důvodu pro odnětí dočasné ochrany uvedeného v § 9 odst. 2 písm. b) zákona o dočasné ochraně tak dojde už tím, že cizinec, resp. žadatel u udělení dočasné ochrany, uvede do tiskopisu své žádosti nepravdivé údaje. Žalovaný připomíná, že žalobce do tiskopisu své žádosti výslovně uvedl, že o udělení dočasné ochrany v jiném členském státě nepožádal, a to zaškrtnutím políčka s možností „NE“, a následkem toho ani nikterak nerozvedl okolnosti získání dočasné ochrany v Rumunsku, jak je v tiskopisu žádosti požadováno. Nepravdivé prohlášení žalobce obsažené v tiskopisu jeho žádosti o poskytnutí dočasné ochrany vedlo k tomu, že žalovaný při rozhodování o této žádosti fakticky postupoval v rozporu se zákonem, když dočasnou ochranu žalobci udělil a nevyhodnotil jeho žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou z důvodu uvedeného v § 5 odst. 1 písm. d) zákona 65/2022 Sb. Jinými slovy, žalovaný postupoval odlišně od případů jiných žadatelů o udělení dočasné ochrany, kteří v průběhu řízení o své žádosti uvedli pravdivě, že požádali o udělení dočasné ochrany v jiném členském státě EU a že ji též získali. Tím žalovaný v případech, které byly ve skutečnosti skutkově shodné, postupoval nevědomky jinak. Bylo by tedy nespravedlivé, aby žalobci, který získal dočasnou ochranu v České republice jen díky tomu, že podváděl a v řízení uváděl nepravdivé informace, byla dočasná ochrana ponechána, a to i přes to, že žalobce již držitelem dočasné ochrany v Rumunsku není.
13. Žalovaný dále konstatoval, že před vydáním napadaného rozhodnutí dodržel povinnost stanovenou mu § 36 odst. 3 správního řádu a vyrozuměl žalobce o možnosti seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a vyjádřit se k nim. Tohoto práva žalobce využil dne 19. 1. 2026. S argumenty obsaženými v jeho následném vyjádření se žalovaný náležitě vypořádal na str. 4 – 5 napadaného rozhodnutí, a to včetně námitky nepřiměřenosti dle § 174a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů.
14. Žalovaný dále uvedl, že z obsahu žaloby nabyl dojmu, že žalobce ani tak nenamítá, že by žalovaný v jeho případě postupoval v rozporu se zákonem o dočasné ochraně či zákonem č. 65/2022 Sb., ale má za to, že tento zákon, respektive postup žalovaného, byl v rozporu s právem Unie, konkrétně pak se směrnicí č. 2001/55/ES. Nezákonnost postupu žalovaného je tedy paradoxně spíše spatřována v tom, že žalovaný postupoval v souladu a podle zákona o dočasné ochraně. Žalovaný se však domnívá, že se žalobce ve své argumentaci mýlí, neboť směrnice č. 2001/55/ES vůbec nepředpokládá, že by osoba, které byl přiznán status osoby požívající dočasné ochrany v jednom členském státě, mohla tentýž status získat i v jiném členském státě. Jestliže je totiž cizinec držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě, nemůže logicky na něj být pohlíženo jako na osobu vysídlenou, ale musí být na něj pohlíženo jako na osobu usazenou v jiném členském státě, ze kterého také přichází. Toto je nejspíše též leitmotivem existence čl. 11 směrnice č. 2001/55/ES, který upravuje povinnost členského státu, který držiteli dočasné ochrany toto postavení přiznal, jej převzít zpět na své území, pokud se na území jiného členského státu nachází neoprávněně. Je pravdou, že se členské státy při přijetí prováděcího rozhodnutí Rady (EU) č. 2022/382 dohodly, že nebudou aplikovat článek 11 směrnice č. 2001/55/ES, to však neznamená nic než to, že držitel dočasné ochrany, který by neoprávněně pobýval na území jiného členského státu, nebude tímto členským státem přemisťován do členského státu, který mu povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany vydal. Nic víc, nic míň. Základní princip však zůstává stejný, postavení osoby požívající dočasné ochrany může cizinec mít pouze v jednom členském státě EU a tamtéž požívat práva pobytu a dalších práv či výhod zakotvených ve směrnici č. 2001/55/ES. Dále žalovaný „na obhajobu“ české národní úpravy uvedl, že podle čl. 25 odst. 1 směrnice č. 2001/55/ES mají členské státy přijímat osoby oprávněné požadovat dočasnou ochranu v duchu solidarity Společenství a mají se vyjádřit číselně nebo v obecných rysech, jaká je jejich kapacita pro přijetí těchto osob. Česká republika již při této příležitosti sdělila, že její kapacity jsou v podstatě vyčerpány, a to např. dne 25. 8. 2025, kdy Ministerstvo vnitra zaslalo Evropské komisi oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob (dostupné na webových stránkách MV). Směrnice předpokládá (potvrzuje to čl. 26), že by měly v rámci členských států probíhat relokace právě s ohledem na vytíženost kapacit jednotlivých států. Žádný takový mechanismus však nebyl aktivován. Evropská komise k tomuto uvedla, že osoby si mohou zvolit, v jakém státě o dočasnou ochranu požádají. Smyslem této prvotní volnosti však má být zajištění maximálního rozprostření zátěže mezi členskými státy, aby nedošlo k přehlcení zemí prvního vstupu. Směrnice pak dále pamatuje na situace sloučení rodiny (v praxi jsou dále rovněž zohledňovány případy hodné zvláštního zřetele) - osoby, které mají kvalifikovanou rodinnou vazbu nebo které z důvodu hodného zvláštního zřetele by měly čerpat dočasnou ochranu v ČR, tak nejsou ČR odmítány z kapacitních důvodů. S ohledem na absenci centrálního distribučního mechanismu předvídaného směrnicí je tak ČR oprávněna reagovat ve smyslu směrnice na vyčerpání nebo i na hrozící vyčerpání národních kapacit. Žalovaný má tedy za to, že jeho postup odpovídá textu a smyslu rozhodnutí Rady (EU) č. 2022/382 a směrnice Rady č. 2001/55/ES, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími.
15. S ohledem na výše uvedené má žalovaný za to, že napadané rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem a není rozporné s právem EU.
IV.
Vyjádření účastníků při jednání
16. Účastníci při jednání setrvali na svých dosavadních tvrzeních.
V.
Posouzení věci soudem
17. V souladu s § 75 odst. 1, 2 s.ř.s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě.
A.
18. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 4. 2025, č.j. 5 Azs 217/2023 - 36, dospěl k následujícím závěrům.
19. „Nejvyšší správní soud souhlasí se závěrem krajského soudu, podle něhož odnětí oprávnění k pobytu významně determinuje právní postavení žalobce, v jehož případě rozhodně nepostačovalo zjištění z informačního systému členských států Temporary Protection Platform (TPD). Pokud stěžovatel prostřednictvím tohoto systému či evidence ex post zjistil, že žalobce byl 26. 8. 2022, tj. ještě před podáním žádosti o dočasnou ochranu v ČR, registrován jako držitel dočasné ochrany v Rumunsku, nejde jistě o skutečnost nepodstatnou. Na druhou stranu ale nejde ani o takovou skutečnost, která bez dalšího implikuje odejmutí dočasné ochrany v ČR, jak poněkud zjednodušeně dovodil stěžovatel. Ten totiž v dané věci vyšel z mylného předpokladu, podle něhož, uvedl-li by žalobce, že mu byla dočasná ochrana udělena v Rumunsku, nutně by mu byla jeho žádost o dočasnou ochranu v ČR vrácena jako nepřijatelná podle § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina.
20. Institutem nepřijatelnosti podle lex Ukrajina se v návaznosti na rozsudek SDEU ve věci Krasiliva velmi podrobně zabýval NSS v rozsudku ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023-27; v podrobnostech lze odkázat na celé odůvodnění tohoto rozsudku, v němž pátý senát NSS mj. připomněl, že základním východiskem, z něhož SDEU dovodil, že nelze žádost vrátit jako nepřijatelnou v situaci, kdy již byla obdobná žádost podána v jiném členském státě, bylo to, že dočasná ochrana byla udělena už prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382. Tím byly členským státům EU uloženy povinnosti ve vztahu k osobám požívajícím dočasné ochrany podle kapitoly III směrnice o dočasné ochraně, zejména povinnost zajistit jim povolení k pobytu.
21. V této souvislosti NSS i s odkazem na svoji předchozí judikaturu (zejm. rozsudky ze dne 25. 4. 2024, 6 Azs 259/2023-21, ze dne 31. 10. 2024, č. j. 10 Azs 151/2024-28, či ze dne 21. 1. 2025, č. j. 5 Azs 190/2024-20) – v odůvodnění rozsudku č. j. 5 Azs 273/2023-27 uvedl, že „správní orgány ani soudy nemohou vycházet pouze z údajů obsažených v informačním systému členských států Temporary Protection Platform (TPD). Ten totiž představuje pouhou pomůcku, kterou správní orgány členských států využívají k evidenci držitelů povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany. Na rozdíl od veřejných rejstříků (viz zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů) však na něj nelze vztahovat princip materiální publicity“ (viz bod [43]).
22. V dalším bodě [44] odůvodnění rozsudku č. j. 5 Azs 272/2023-27 NSS konstatoval: „Žadatel tedy musí mít možnost se již před správním orgánem k tomu, že je veden v evidenci TPD jakožto držitel povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě, vyjádřit a případně zpochybnit, že takovým povolením skutečně disponuje. Měl by mít také možnost se tohoto povolení, resp. práv z něj vyplývajících, za účelem získání povolení k pobytu v ČR vzdát, pokud to právní řád daného členského státu umožňuje. Takové možnosti ovšem žadatel vůbec nemá, pokud je mu žádost bez dalšího vrácena dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. jako nepřijatelná. Byť tedy Soudní dvůr nevyloučil odepření udělení pobytu za účelem dočasné ochrany z důvodu existence téhož oprávnění v jiném členské státě, z jeho výkladu čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně, jak byl shrnut v podkapitole IV.a) tohoto rozsudku, vyplývá, že k tomuto účelu nelze použít procesní institut nepřijatelnosti žádosti dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. Naopak, i v případě, že správní orgán zjistí při podání žádosti o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany, že žadatel je veden v evidenci TPD jako držitel povolení k pobytu v jiném členském státě, je povinen takovou žádost přijmout, vést o ní řádné správní řízení, v jeho rámci poučit žadatele o jeho právech a v návaznosti na jeho případná tvrzení, důkazní návrhy či jiné procesní kroky ověřit, zda povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany bylo jiným členským státem skutečně uděleno a zda dosud, ke dni rozhodování správního orgánu, trvá“ (důraz přidán).
23. Je pravdou, že v daném případě nebyla žádost žalobci vrácena jako nepřijatelná. Naopak stěžovatel ji přijal a povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany žalobci udělil dne 6. 9. 2022. Následně však lustrací v evidenci TPD stěžovatel zjistil, že žalobce je jako držitel dočasné ochrany registrován v Rumunsku, načež s žalobcem dne 24. 1. 2023 zahájil řízení a dne 12. 2. 2023 vydal rozhodnutí o odnětí žalobcova oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany v České republice. Stěžovatel tedy vedl správní řízení, nicméně v něm postupoval podobně, jako kdyby byla žádost žalobce nepřijatelná, což ostatně sám připouští; viz výše zmíněný poukaz stěžovatele na to, že kdyby měl informaci, že žalobce je registrován v Rumunsku, jeho žádost o dočasnou ochranu v České republice by mu byla vrácena jako nepřijatelná podle § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina. Touto optikou pak stěžovatel v podstatě bez dalšího rozhodl o odnětí žalobcova oprávnění k pobytu na území ČR z titulu dočasné ochrany, což nelze akceptovat.
24. I když SDEU nevyloučil odepření udělení pobytu za účelem dočasné ochrany z důvodu existence téhož oprávnění v jiném členské státě EU, z jeho výkladu čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně vyplývá, že tak nelze postupovat pomocí institutu nepřijatelnosti – a contrario je nutno vést správní řízení, řádně poučit žadatele o jeho právech a v návaznosti na jeho případná tvrzení a další procesní kroky ověřit, zda povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany bylo jiným členským státem skutečně uděleno a zda dosud, ke dni rozhodování správního orgánu, trvá.”
25. Nejvyšší správní soud následně uvedl: „Přeneseno na nyní posuzovanou věc to znamená, že stěžovatel nemohl odejmout žalobci oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany podle § 5 odst. 7 lex Ukrajina za použití § 10 odst. 2 ve spojení s § 9 odst. 2 písm. b) zákona o dočasné ochraně, aniž ho předtím řádně poučil a zjistil jeho stanovisko stran toho, zda chce svá práva, včetně práva pobytu, plynoucí z dočasné ochrany čerpat výlučně v České republice. V případě kladné odpovědi, kterou lze s ohledem na skutkové okolnosti této věci více než předpokládat, pak bylo na místě postupovat mutatis mutandis shora naznačeným způsobem – zejména měl tedy stěžovatel ověřit, jestli předchozí pobytové oprávnění žalobce v Rumunsku nezaniklo vydáním jeho oprávnění k pobytu v ČR či prostým plynutím času, případně měl žalobce vyzvat, aby sám v tomto směru jednal, předchozího pobytového oprávnění se vzdal atd. Nic z tohoto se však v daném případě nestalo, což znamená, že žalobou napadené rozhodnutí stěžovatele nemohlo obstát a krajský soud postupoval správně, pokud ho zrušil a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení.”
B.
26. Také v nyní souzené věci žalovaný založil napadené rozhodnutí primárně na zjištění z evidence Temporary Protection Platform, z něhož dovodil, že žalobce byl před udělením dočasné ochrany v České republice držitelem dočasné ochrany v Rumunsku, přičemž tuto skutečnost při podání žádosti neuvedl. Z tohoto důvodu žalovaný uzavřel, že žalobce uvedl nepravdivé údaje podstatné pro spolehlivé zjištění skutkového stavu, a proto mu podle § 5 odst. 7 zákona č. 65/2022 Sb. ve spojení s § 10 odst. 2 a § 9 odst. 2 písm. b) zákona č. 221/2003 Sb. odňal oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany.
27. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je přitom zřejmé, že žalovaný vycházel ze stejné právní úvahy, kterou Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku výslovně odmítl. Žalovaný opakovaně zdůraznil, že pokud by žalobce pravdivě uvedl, že mu byla dočasná ochrana udělena v Rumunsku, byla by jeho žádost podle tehdy účinného § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. vyhodnocena jako nepřijatelná a dočasná ochrana by mu v České republice vůbec udělena nebyla. Právě z tohoto důvodu považoval za spravedlivé následně již udělenou dočasnou ochranu odejmout.
28. Takový závěr však není slučitelný s výše citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu. Ten výslovně dovodil, že samotná evidence v systému TPD ani skutečnost, že byla dočasná ochrana dříve udělena jiným členským státem, sama o sobě bez dalšího neodůvodňuje odnětí oprávnění k pobytu. Správní orgán je naopak povinen účastníka řízení řádně poučit, zjistit jeho stanovisko, zda hodlá práva plynoucí z dočasné ochrany vykonávat výlučně v České republice, a následně ověřit, zda dočasná ochrana v jiném členském státě skutečně trvá, případně umožnit účastníkovi učinit kroky směřující k jejímu ukončení.
29. Právě tento postup přitom žalobce v průběhu správního řízení fakticky realizoval. Po zahájení řízení o odnětí dočasné ochrany se obrátil na rumunské orgány, výslovně se vzdal práv plynoucích z tamní dočasné ochrany, odevzdal rumunský průkaz dočasné ochrany a tuto skutečnost doložil žalovanému potvrzením rumunských orgánů. Sám žalovaný následně v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že podle údajů systému Temporary Protection Platform již byl stav rumunské dočasné ochrany označen jako „inactive“, tedy neaktivní, a že žalobce již držitelem dočasné ochrany v Rumunsku není.
30. Za této skutkové situace však odpadl důvod, který by mohl bránit trvání dočasné ochrany žalobce v České republice. Přesto žalovaný na svém původním závěru setrval a odnětí dočasné ochrany opřel výhradně o tvrzení, že žalobce při podání žádosti uvedl nepravdivé údaje. Tím nerespektoval závěry vyslovené Nejvyšším správním soudem, podle nichž je rozhodující aktuální existence práv z dočasné ochrany v jiném členském státě a procesní možnost žadatele tato práva ukončit, nikoliv pouze historická skutečnost, že mu byla ochrana v minulosti udělena.
31. Žalovaný tedy posoudil věc na základě nesprávného právního názoru. Přestože formálně vedl řízení o odnětí dočasné ochrany, materiálně vycházel ze stejné úvahy, jako kdyby šlo o nepřijatelnost žádosti. Takový postup je však v rozporu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu.
32. Nad rámec uvedeného soud považuje za potřebné dodat, že žalovaný v napadeném rozhodnutí výslovně uvedl, že není povinen respektovat právní názory Nejvyššího správního soudu vyslovené v jiných věcech, neboť rozsudky jsou závazné pouze pro účastníky konkrétního řízení. Takové tvrzení nelze přijmout. Byť rozsudek Nejvyššího správního soudu formálně zavazuje jen účastníky projednávané věci, jeho ustálená judikatura představuje autoritativní výklad podústavního práva, od něhož se správní orgány mohou odchýlit pouze za existence přesvědčivých důvodů, které musí v rozhodnutí řádně vysvětlit. Žalovaný však nejenže žádné takové důvody neuvedl, ale naopak zvolil právní konstrukci, kterou Nejvyšší správní soud již výslovně označil za nepřípustnou.
VI.
Rozhodnutí soudu
33. Vzhledem k tomu, že žaloba byla důvodná, soud napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost (§ 78 odst. 1 s.ř.s.). S ohledem na zrušení napadeného rozhodnutí soud současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s.ř.s.). Správní orgán je v dalším řízení vázán právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).
VII.
Odůvodnění neprovedení důkazů
34. Soud neprovedl žádný další z navržených důkazů, neboť jejich provedení nebylo nezbytné k posouzení důvodnosti či nedůvodnosti žaloby.
VIII.
Náklady řízení
35. Žalobce měl ve věci plný úspěch, proto mu soud v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s. přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení spočívají v odměně advokáta za 3 úkony právní služby, a to za jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) a jeden úkon právní služby dle § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), když advokát převzal a připravil zastoupení žalobce, podal jeho jménem žalobu a účastnil se jednání před soudem. Podle § 9 odst. 5 a § 7 bod 5. advokátního tarifu činí sazba za jeden úkon právní služby ve věcech žalob projednávaných podle soudního řádu správního částku 4 620 Kč, tj. 13 860 Kč za tři úkony právní služby. Podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu má advokát za jeden úkon právní služby nárok na paušální částku ve výši 450 Kč, tj. za tři úkony celkem 1 350 Kč. Podle § 13 odst. 1 advokátního tarifu náleží advokátu náhrada cestovních výdajů na cestu na jednání soudu z Prahy do Plzně a zpět při použití vlaku. Předloženými jízdenkami bylo doloženo využití vlaku (substitučním) zástupcem žalobce s cenou jízdného celkem 250 Kč. Podle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu náleží advokátu náhrada za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby při úkonech prováděných v místě, které není sídlem nebo bydlištěm advokáta, za čas strávený cestou do tohoto místa a zpět v částce 150 Kč za každou i jen započatou půlhodinu. Za 6 započatých půlhodin promeškaného času cestou vlakem na jednání soudu z Prahy do Plzně a zpět je tak náhrada za promeškaný čas dána částkou 900 Kč
36. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce je advokát, který je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku odpovídající této dani. Částka daně z přidané hodnoty činí po zaokrouhlení 3 436 Kč. Náklady řízení tedy včetně DPH činí částku ve výši 19 796 Kč. Lhůtu k plnění určil soud podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), ve spojení s § 64 s.ř.s. Místo plnění určil soud v souladu s § 149 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 64 s.ř.s.
37. Soud nepřiznal odměnu za požadovaný úkon právní služby v podobě sepisu návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě [§ 11 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 11 odst. 3 advokátního tarifu] v poloviční výši 2 310 Kč, byť byl žalobce s tímto návrhem úspěšný (viz usnesení soudu ze dne 8. 4. 2026, č.j. 69 A 2/2026-17). Návrh na přiznání odkladného účinku žalobě byl obsažen přímo v žalobě, byl tedy podán současně s ní, a nepředstavuje tak samostatný úkon právní služby, nýbrž se jedná „jen“ o součást procesní obrany žalobce v rámci žaloby.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost. Kasační stížnost musí být podána do dvou týdnů po doručení rozsudku. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu; lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni.
Plzeň 18. června 2026
Mgr. Alexandr Krysl v.r.
samosoudce
Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K.