Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 A 27/2026 - 34

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Jaroslavou Křivánkovou ve věci

žalobce:

N. Q. H., nar. X, státní přísl. X, bytem X

právně zastoupený: JUDr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1

proti

žalovanému:

Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, IČO: 00007064, sídlem Olšanská 2/2, 130 51 Praha 3 - Žižkov,

v řízení o žalobě ze dne 24. 4. 2026 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 4. 2026, č. j. CPR-3133-3/ČJ-2026-930310-V235

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I.

Napadené rozhodnutí

1. Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 3. 12. 2025, č. j. KRPP 77953-29/ČJ-2025-190022 (dále jen rozhodnutí správního orgánu I. stupně) bylo žalobci dle , o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pobytu cizinců), uloženo správní vyhoštění. Doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „území smluvních států“) byla stanovena v trvání 6 měsíců. Počátek doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území smluvních států, byl stanoven v souladu s ust. zákona o pobytu cizinců ode dne, kdy žalobce vycestuje z území smluvních států. Současně byla podle zákona o pobytu cizinců stanovena doba k vycestování z území smluvních států do země státního občanství žalobce nebo třetí země, kde je oprávněn pobývat nebo která ho přijme, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění.

2. Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 13. 4. 2026, č. j. CPR-3133-3/ČJ-2026-930310-V235 bylo dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ) odvolání žalobce zamítnuto a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrzeno.

II.

Žaloba

3. Žalobce namítal, že napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející je nezákonné, správní orgány nezjistily skutkový stav v rozsahu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak jim ukládá ve spojení s . Na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu se správní orgán I. stupně i žalovaná nesprávně a nedostatečně vypořádaly s posouzením přiměřenosti jak přijatého správního opatření v podobě správního vyhoštění z území členských států Evropské unie, tak s přiměřeností stanovené doby zákazu vstupu na území členských států EU z hlediska zásahu do práva na respektování soukromého a rodinného života žalobce i jeho rodinných příslušníků zaručeného Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a d.

4. Žalobce se v návaznosti na zamítavé rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců a nepřiznání odkladného účinku jeho žalobě Krajským soudem v Plzni ocitl na území ČR bez platného pobytového oprávnění, a proto se neprodleně a dobrovolně dostavil ke správnímu orgánu, jemuž po celou dobu vedeného řízení poskytoval plnou součinnost. Toto správní orgán nijak nezohlednil, stejně jako to, že se jedná o první a jediné protiprávní jednání žalobce na území ČR a nezohlednil ani relativně krátkou dobu neoprávněného pobytu, k níž navíc došlo v očekávání přiznání odkladného účinku. Žalobce má zato, že za situace, kdy setrval na území ČR bez platného pobytového oprávnění a vyčkával rozhodnutí o přiznání odkladného účinku žalobě soudem, postupoval v souladu s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2024, č.j. -30, dle něhož vyčkávání na rozhodnutí o odkladném účinku podané žaloby nelze považovat za závadové jednání, ale za zcela logický přístup v situaci, kdy někdo usiluje o revizi negativního správního rozhodnutí zákonem předvídanými prostředky, tj. správní žalobou spojenou s návrhem na přiznání odkladného účinku žalobě. Zároveň je délka jeho neoprávněného pobytu s ohledem na dobu jeho oprávněného pobytu na území ČR minimální.

5. Důsledkem uloženého správního vyhoštění je zcela nepřiměřený zásah do jeho práva na respektování soukromého a rodinného života zaručeného Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, d, písm. b) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navrací neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále jen „návratová směrnice“) a y základních práv Evropské unie a téhož práva jeho rodinných příslušníků, zejm. otce, jenž je držitelem povolení k trvalému pobytu, a bratra a sestry, jež jsou státními občany ČR. Žalobce má tedy na území ČR vybudované pevné rodinné zázemí, jež představuje významnou součást jeho osobního a sociálního života, když s uvedenými příbuznými udržuje trvalý kontakt. Zejména se svým otcem a bratrem má žalobce velmi blízký vztah, žijí spolu ve společné domácnosti a otec mu poskytuje finanční podporu, přičemž žalobce mu vzhledem k jeho pokročilému věku a zdravotnímu stavu pomáhá v každodenních záležitostech. Oproti tomu v zemi původu již žalobce nemá rodinné, sociální ani ekonomické zázemí. Povinnost posuzovat přiměřenost dopadu napadeného rozhodnutí do základního práva žalobce i jeho rodinných příslušníků na respektování soukromého a rodinného života vyplývala správnímu orgánu I. stupně přímo z ve spojení s zákona o pobytu cizinců a dále z přímo aplikovatelného Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalovaný byl proto povinen zohlednit mj. povahu a závažnost dotčeného veřejného zájmu, délku pobytu cizince na území ČR, dobu, jež uplynula od porušení veřejného pořádku či spáchání trestného činu, chování žalobce v průběhu této doby či vliv zrušení povolení k pobytu na ostatní rodinné příslušníky žalobce, kteří by jinak měli právo pobývat na území ČR, avšak k tomuto nedošlo.

6. Uvedené skutečnosti byly alespoň částečně prokázané pobytovou kontrolou správním orgánem I stupně, přičemž žalobce navrhoval provedení výslechů jeho nejbližších rodinných příslušníků z důvodu prokázání jeho tvrzení o závislosti členů rodiny na něm, avšak tyto správní orgán odmítl provést a raději dal prostor svým úvahám a domněnkám, než aby řádně zjistil skutkový stav. Žalovaná pak tyto závěry aprobovala a uvedla, že návrhy na doplnění dokazování hodnotí jako nadbytečné a účelové vedené snahou žalobce řízení neúměrně protahovat. Žalobce tuto úvahu vnímá jako ničím nepodloženou a lichou za situace, kdy v řízení nebyla nijak prokázána vzájemná závislost žalobce a jeho rodinných příslušníků, přesto však následně správní orgány namítají, že na sobě nemohou být závislými, neboť se jedná o dospělé osoby. Za této situace nedošlo ke zjištění skutkového stavu v rozsahu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Evropský soud pro lidská práva při posuzování zásahu státu do práva na respektování soukromého a rodinného života cizince vytvořil jednotlivá kritéria, jež v různé míře ovlivňují intenzitu tohoto zásahu a mají nezanedbatelný význam při posuzování jeho přiměřenosti. Těmito faktory jsou 1. povaha a závažnost dotčeného veřejného zájmu, 2. délka pobytu cizince v hostitelském státě, 3. doba, jež uplynula od porušení veřejného pořádku či spáchání trestného činu a chování cizince v průběhu této doby, 4. stěžovatelova rodinná situace, 6. rozsah, v jakém by byl soukromý nebo rodinný život cizince narušen ve včetně vlivu na ostatní rodinné příslušníky, kteří by jinak měli právo zůstat v hostitelském členském státě na základě samostatného pobytového oprávnění, 7. rozsah a intenzita vazeb na hostitelský stát, 8. imigrační historie dotčených osob, věk a zdravotní stav dotčeného cizince.

7. V každém jednotlivém případě, kdy veřejná moc zasahuje do základního práva nebo svobody jednotlivce je třeba provést test proporcionality a zkoumat, zda takový zásah sleduje legitimní cíl, zda je způsobilý jej dosáhnout a zda zvolené prostředky k dosažení tohoto cíle lze považovat za nezbytné, a zda je tento zásah přiměřený. Žalobce má zato, že správní orgány v této věci již při vymezení dvou protichůdných zájmů soustředily svoji pozornost výlučně na všechny okolnosti svědčící v neprospěch žalobce a již velmi málo pozornosti věnovaly tomu, jak významný a nevratný dopad do soukromého a rodinného života žalobce a jeho rodinných příslušníků by mohl mít výkon jejich rozhodnutí. Po nesprávném definování dvou zájmů vstupujících v této věci do kolize, tyto zájmy již nevyvažovaly, ale pouze opětovně zdůraznily význam veřejného zájmu na vycestování žalobce.

8. Žalobce má zato, že v jeho případě nebyly s ohledem na výše uvedené skutečnosti dány důvody pro uložení správního vyhoštění. Žalovaná v důsledku nedostatečně zjištěného skutkového stavu nedostatečně zohlednila všechny okolnosti svědčící ve prospěch žalobce a dospěla k nesprávnému závěru o přiměřenosti vydání rozhodnutí o správním vyhoštění se stanovenou dobou zákazu vstupu v délce 6 měsíců, žalobce proto navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení.

III.

Vyjádření žalovaného k žalobě

9. Ve vyjádření k žalobě dne 30. 4. 2026 žalovaný uvedl, že naprosto totožnou argumentaci, jakou žalobce uvedl v žalobě, uplatnil i v rámci správního řízení, a proto plně odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ve svém postupu a závěrech neshledává pochybení, a proto navrhl zamítnutí žaloby.

IV.

Posouzení věci soudem

10. O věci samé bylo rozhodnuto při jednání s ohledem na stanovisko žalobce.

11. V souladu s , 2 vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě.

V.

Rozhodnutí soudu

12. Žaloba je nedůvodná.

13. Soud považuje za nezbytné vyjasnit žalobcovu pobytovou historii na území ČR. Ze spisového materiálu vyplývá, že kontrolou cestovního dokladu žalobce, který se v doprovodu svého právního zástupce dostavil dne 1. 10. 2025 na Policii ČR, bylo zjištěno, že tento na území ČR pobývá bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn. Lustrací informačních systémů Policie ČR bylo mj. zjištěno, že žalobce neprochází Centrální evidencí obyvatel ani evidencí cizinců s povoleným pobytem na území ČR. Dále bylo zjištěno, že v období od 28. 2. 2019 byl oprávněn pobývat na území na základě povolení k trvalému pobytu za účelem 60 – společné soužití cizinců podle § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců – které se vydá cizinci, jenž o toto povolení žádá jako nezletilé dítě cizince, jenž na území pobývá na základě povolení k trvalému pobytu, je-li důvodem žádosti jejich společné soužití.

14. Kontrolou cestovního dokladu žalobce byla zjištěna jeho nepřítomnost na území ČR od 7. 6. 2019 do 8. 4. 2022. Z tohoto důvodu bylo dne 15. 4. 2025 vydáno rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR č.j. OAM-466-12/ZR-2025, jímž byla zrušena platnost povolení k trvalému pobytu dle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, a žalobci byla stanovena lhůta 30 dnů na opuštění území ČR od nabytí právní moci rozhodnutí. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, jež bylo zamítnuto rozhodnutím žalovaného ze dne 30. 7. 2025 č.j. MV-94198-4/SO-2025, a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Žaloba podaná proti tomuto rozhodnutí byla spolu s návrhem na přiznání odkladného účinku Krajským soudem v Plzni dne 17. 9. 2025 zamítnuta. Na základě skutkových zjištění a výsledků lustrací informačními systémy Policie ČR byl vyvozen závěr, že žalobce pobýval do 30. 8. 2025 na území ČR oprávněně a od 31. 8. 2025 bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn, a jeho jednání lze podřadit ust. § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců. Žalobce byl informován, že zjištěné skutečnosti zakládají právní důvod pro zahájení správního řízení o správním vyhoštění z území smluvních států.

15. Dne 1. 10. 2025 bylo zahájeno řízení ve věci správního vyhoštění žalobce. Žalobce při výslechu provedeném před Policií ČR dne 30. 10. 2025 uvedl, že do ČR přicestoval v únoru 2019 za účelem studia, za tímto účelem mu bylo uděleno vízum, byl mu povolen trvalý pobyt. V ČR žije jeho otec, bratr a sestra, tito stejně tak jako žena jeho otce mají v ČR povolen trvalý pobyt. Po příjezdu do ČR chodil do školy jen pět měsíců, protože si nemohl zvyknout na nové prostředí, odjel na 3 roky zpět do Vietnamu kde žije jeho matka. Poté, co se vrátil do ČR, začal pracovat jako učeň v nehtovém studiu ženy svého otce, poté mu bylo zakázáno pracovat, byl mu zrušen živnostenský list v reakci na zrušení trvalého pobytu. Nyní nepracuje, stará se o něj otec, u něhož bydlí a který jej finančně podporuje, přičemž otec rovněž nepracuje, je doma, a jeho partnerka, o níž neví, zda je jeho manželkou, má nehtové studio. Žalobce je svobodný, bezdětný, chtěl by zůstat v ČR a pracovat zde. Ve Vietnamu byl naposledy letos v lednu, v loňském roce asi pětkrát, vždy navštíví matku, má tam i další příbuzné. Na policii se dobrovolně dostavil, aby řešil svůj pobyt. Jeho bratr a sestra mají české občanství, jeho otec a jeho partnerka mají v ČR povolen trvalý pobyt. Mají vzájemně velmi blízký vztah. Žalobce žije ve společné domácnosti s otcem a bratrem, přičemž otci s ohledem na jeho pokročilý věk vypomáhá v každodenních záležitostech. V zemi původu již nemá rodinné, sociální ani ekonomické zázemí a nemá k ní žádné vazby. V minulosti nikde o azyl nežádal. V případě vycestování mu nic nehrozí, jeho vycestování je tudíž možné, ale on se vrátit domů nechce. Jeho zdravotní stav je dobrý.

16. Dne 24. 10. 2025 byl žalobce při pobytové kontrole zastižen na adrese X přičemž uvedl, že zde žije od doby, kdy je na této adrese přihlášený, ale datum si nepamatuje. Na této adrese žije 7 členů jeho rodiny, v bytě měl své osobní věci. Uvedl, že v ČR nepracuje, jen občas vypomáhá v nehtovém studiu.

17. Ve vyjádření k podkladům rozhodnutí ze dne 1. 12. 2025 žalobce uvedl, že má na území ČR vybudované pevné rodinné zázemí a důsledkem uložení správního vyhoštění by byl nepřiměřený zásah do jeho práva na respektování soukromého a rodinného života zaručeného Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, d, písm. b) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněn pobývajících státních příslušníků třetích zemí a y základních práv EU a téhož práva jako rodinných příslušníků. Žalobce navrhl, aby byl proveden výslech jeho nejbližších rodinných příslušníků, tedy otce, jeho partnerky, bratra a sestry. Uložením správního vyhoštění by byl nucen vrátit se do země původu, setrvat tam po dobu zákazu vstupu na území smluvních států, čímž by mu bylo nejen znemožněno být ve fyzickém kontaktu s rodinou, jež žije trvale v ČR, ale došlo by i k dlouhodobému odloučení, jež by pro žalobce i jeho rodinné příslušníky přestavovalo výrazný zásah do jejich rodinného života, a žalobci by byla znemožněna možnost jakéhokoli alternativního řešení jeho pobytové situace, zejm. podání žádosti o pobytové oprávnění. Přitom donucujícího účelu správního opatření v podobě správního vyhoštění by mohlo být snadno dosaženo i jinými způsoby, zejm. uložením povinnosti opustit území členských států EU, s níž není spojen nepříznivý sankční následek v podobě zákazu vstupu na území smluvních států a žalobce by byl skutečně donucen výlučně k vyřízení pobytového oprávnění a návratu teprve po jeho vyřízení.

18. Následně byla vydána rozhodnutí uvedená pod bodem I. tohoto rozhodnutí.

19. Dle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců „Policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.“

20. Dle ust. § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců „Rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.“

21. Dle § 174a zákona o pobytu cizinců „Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.“

22. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda si správní orgány obstaraly dostatek podkladového materiálu pro své rozhodnutí včetně podkladů potřebných pro učinění objektivního závěru o přiměřenosti napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že správní orgán I. stupně shromáždil dostatek potřebného podkladového materiálu. Tento zahrnoval zejména provedení pobytové kontroly v místě bydliště žalobce a provedení jeho výslechu. Je na místě připomenout, že v rámci soudního přezkumu dle jsou považována obě rozhodnutí správních orgánů, tj. rozhodnutí správního orgánu I. stupně i správního orgánu rozhodujícího o odvolání za jeden celek (srovnej rozsudek NSS ze dne 14. 3. 2013, č. j. ].

23. Žalobce namítal zejména nesprávnost a nedostatečné odůvodnění závěru o splnění podmínek pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění s odůvodněním že by jeho důsledkem byl ve smyslu § 50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života jeho i jeho rodinných příslušníků, zejména otce a bratra, s nimiž vede společnou domácnost.

24. Tuto žalobní námitku soud neshledal důvodnou. Jak vyplývá ze správního spisu, není pochyb o naplnění skutkové podstaty uvedené pod § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců žalobcem za situaci, kdy žalobce měl v minulosti na území ČR povolen trvalý pobyt, který mu však byl v důsledku pobytu v zemi původu po dobu tří let zrušen rozhodnutím ze dne 15. 4. 2025 dle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Žalobci byla zároveň stanovena lhůta k vycestování z území ČR v délce 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí, již však žalobce ignoroval.

25. Z výše uvedených skutkových zjištění učiněných v rámci správního řízení má soud za prokázané, že žalobce je svobodný, bezdětný, zdravý, na území ČR má otce a bratra, s nimiž vede společnou domácnost a sestru, v bytě bydlí celkem 7 členů rodiny včetně partnerky otce, jíž žalobce občas vypomáhá v nehtovém studiu. Otec žalobce jej finančně podporuje, přestože údajně nepracuje (!), přičemž žalobce v rámci svého výslechu k osobě otce neuvedl žádné skutečnosti svědčící pro jeho zdravotní omezení či jiné okolnosti, jež by vyžadovaly pomoc a péči druhé osoby. Až v rámci vyjádření k podkladům rozhodnutí žalobce uvedl, že otci s ohledem na jeho pokročilý věk a zdravotní stav vypomáhá v každodenních záležitostech, avšak tyto údajné zdravotní problémy či specifické potřeby nijak blíže nespecifikoval. Žalobcovu otci je přitom 64 let, tedy se nejedná o pokročilý věk obvykle vyžadující pomoc druhé osoby, a za popsané situace tak lze důvodně předpokládat, že žalobcova pomoc, již v souvislosti s otcem zmiňuje, zahrnuje pouze obvyklou míru podílu na péči o domácnost. Soud má proto zato, že žalobcova tvrzení ohledně potřebnosti poskytování pomoci otci se zcela nekonkrétním odkazem na jeho zdravotní problémy a údajný pokročilý věk, jsou ryze účelová. Pokud proto žalovaný nevyhověl návrhu žalobce na provedení výslechu žalobcových rodinných příslušníků včetně partnerky otce, pak byl tento postup za dané situace správný a odpovídal i zásadě hospodárnosti řízení, neboť nelze předpokládat, že by s ohledem na žalobcovu zcela obecnou, nekonkrétní argumentaci přinesl nové skutečnosti a ani sám žalobce blíže nekonkretizuje, jaké jiné skutečnosti než jím tvrzené, by jejich výslechem byly prokázány. Žalovaný přitom nijak nezpochybňuje vzájemné vazby mezi žalobcem a ostatními členy jeho rodiny žijícími na území ČR, s nimiž ostatně byl žalobce v kontaktu přes sociální sítě po dobu svého dobrovolného tříletého pobytu ve Vietnamu, jenž měl za následek zrušení pobytového oprávnění. Ve Vietnamu ostatně žalobce prožil většinu svého života. Žalovaný zároveň nezpochybňuje zásah do soukromého a rodinného života žalobce a jeho rodinných příslušníků v důsledku uloženého vyhoštění, avšak tento, právě s ohledem na zjištěné skutečnosti neshledává nepřiměřeným sledovanému legitimnímu cíli, aby na území ČR pobývaly pouze osoby s platným pobytovým oprávněním a aby byla dodržována pravomocná soudní a správní rozhodnutí. Zároveň žalovaný zcela logicky argumentuje tím, že s ohledem na krátkou dobu pobytu žalobce na území ČR a přítomnost jeho matky a jejích příbuzných ve Vietnamu, bude žalobcova zpětná integrace v zemi původu výrazně zjednodušená.

26. Sama skutečnost, že se žalobce dobrovolně dostavil ke správnímu orgánu nic nemění na skutečnosti, že mu byla zrušena platnost povolení k trvalému pobytu na území ČR výlučně v důsledku jeho jednání za situace, kdy zcela dobrovolně pobýval mimo území států EU po dobu téměř tří let, aniž by k tomu měl závažné důvody, a zároveň ignoroval rozhodnutí, kterým mu byla zrušena platnost povolení k trvalému pobytu a stanovena lhůta k vycestování z území ČR. Právě toto bylo důvodem pro zahájení řízení o správním vyhoštění, neboť žalobce nerespektoval toto předchozí mírnější opatření, a to opět za situace, kdy mu v jeho splnění nebránila žádná závažná překážka.

27. Sám žalobce je osobou zdravou a sám výslovně uvedl, že v případě jeho návratu do Vietnamu mu nehrozí žádné nebezpečí. Žalobce pochází z bezpečné země původu a neuvedl žádné relevantní skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být ve svém domovském státě vystaven skutečnému nebezpečí podle § 179 zákona o pobytu cizinců. Ani soud neshledal u žalobce důvody znemožňující jeho vycestování do Vietnamu, neboť dospěl k závěru, že mu tam nehrozí skutečné nebezpečí ve smyslu čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. O tom svědčí i skutečnost, že v minulosti, kdy měl žalobce povolen na území ČR trvalý pobyt, tedy nejvyšší pobytové oprávnění, dobrovolně a bez důležitého důvodu na dobu téměř tří let odcestoval do Vietnamu, kde žil se svou matkou. Právě tato skutečnost byla důvodem pro zrušení žalobcova pobytového oprávnění dle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Zároveň v souvislosti s žalobcovým tvrzením o absenci jakéhokoliv zázemí ve Vietnamu nelze uvedenou skutečnost pominout, stejně tak jako skutečnost, že žalobce svoji matku i její příbuzné často navštěvuje, např. v loňském roce, jak uvedl, pětkrát.

28. Je třeba zdůraznit, že žalobci v minulosti v souvislosti se zrušením trvalého pobytu nebyl uložen zákaz vstupu a pobytu na území smluvních států a žalobce tak měl možnost vycestovat, pobyt si zlegalizovat, a v důsledku toho získat i možnost na území ČR legálně pracovat. Potřebné kroky směřující k legalizaci pobytu a výhod s tím spojených měl žalobce učinit nejen ve svém zájmu, kdy je velmi mladého věku a je nejen v zájmu společnosti, ale především v zájmu jeho, aby mohl řádně pracovat či podnikat, ale měl je učinit i s ohledem na tvrzené blízké vztahy se svými rodinnými příslušníky žijícími v ČR, na něž se odvolává. Současně je z celkového jednání žalobce zřejmé, že nerespektuje právní řád ČR, a proto dospěly správní orgány k odůvodněnému závěru, že je v zájmu státu jeho vyhoštění. Zcela jistě bude fyzická absence žalobce negativním zásahem do jeho života, stejně tak jako do života členů jeho rodiny žijících v ČR, avšak stejně tak tomu ostatně bylo v případě jeho několikaletého dobrovolného pobytu ve Vietnamu, kde naopak může těžit z přítomnosti své matky a jejích příbuzných. Kromě toho nelze odhlédnout od toho, že žalobci nic nebrání ve vzájemném každodenním kontaktu s rodinnými příslušníky žijícími v ČR prostřednictvím současných komunikačních možností na dálku, tak, jako tomu bylo v době jeho dřívější několikaleté nepřítomnosti v ČR.

29. Žalovaný se ve svém rozhodnutí zabýval délkou žalobcova pobytu na území ČR a ve Vietnamu, přičemž soud se s jeho závěry učiněnými v této souvislosti ztotožňuje. Zároveň není po uplynutí doby vyhoštění kontakt žalobce s jeho příbuznými v ČR zcela vyloučen, když žalobce má možnost do ČR přicestovat na základě krátkodobého turistického víza. Zároveň nelze s ohledem na skutečnost, že žalobce ovládá vietnamský jazyk a ve Vietnamu žijí rovněž jeho příbuzní včetně matky říct, že by zde neměl žádné potřebné zázemí. Kromě toho doba šesti měsíců, po niž žalobci nelze umožnit vstup na území smluvních států není tak dlouhá, aby zásadně a nezměnitelně zasáhla do jeho vztahu s otcem a sourozenci, pro tuto domněnku svědčí i skutečnost, že na jejich vzájemný vztah neměla negativní vliv ani žalobcova předchozí tříletá nepřítomnost na území ČR.

30. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že správní orgány se intenzitou zásahu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce a jeho otce a sourozenců zabývaly v dostačujícím rozsahu, který byl vymezen strohostí a nekonkrétností žalobcovy argumentace, opatřily si v té souvislosti dostatek potřebných podkladů a soud se s jejich závěry ztotožňuje.

31. S ohledem na zjištěné skutečnosti je zřejmé, že rozhodnutí o vyhoštění žalobce i délka doby, po niž nelze žalobci umožnit vstup na území, je adekvátní předchozím správním i soudním rozhodnutím, důvodům odnětí pobytového oprávnění a ignorování těchto rozhodnutí i právního řádu ČR žalobcem.

32. Sama existence soukromých a rodinných vazeb nemůže nahradit pobytové oprávnění a nelze očekávat, že v jejím důsledku bude žalobci neoprávněný pobyt tolerován. Jak bylo konstatováno výše, v řízení bylo prokázáno, že žalobce, s ohledem na to, že pobývá na území ČR bez příslušného oprávnění k pobytu, není oprávněn na území ČR vykonávat žádnou výdělečnou činnost stejně jako podnikat, tudíž neexistuje způsob, jak si by si mohl zajišťovat legálně finanční prostředky pro sebe, když ani nevlastní na území ČR žádný majetek, jenž by mohl být zdrojem jeho pasivního příjmu. Žalobce neuvedl žádné skutečnosti, jež by prokazovaly existenci specifických okolností jejich rodinného života, zdravotního stavu jeho, jeho otce či existenci jejich potřeb nad rámec obvyklý věku, v důsledku, nichž by vyplývala naléhavá a nezbytná potřeba přítomnosti žalobce v souvislosti se zajištěním potřeb jeho otce. Zároveň je v této souvislosti třeba zdůraznit, že v případě posouzení případné nepřiměřenosti zásahu rozhodnutí do sféry žalobcova života, je břemeno tvrzení vychýleno v jeho neprospěch, neboť je to právě on, kdo, chce-li být v tomto směru úspěšný, je nucen tvrdit individuální a zcela konkrétní důvody, pro které považuje rozhodnutí za nepřiměřené, a to jasným a podrobným způsobem. Žalobce se však v celém řízení spokojil s toliko obecnými tvrzeními o nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí týkajících se věku a zdravotního stavu a věku jeho otce, a žalovaný proto nebyl v takovém případě povinen za něj důvody nepřiměřenosti rozhodnutí dotvářet či je vymýšlet a zároveň tak na ně mohl reagovat jen v omezeném rozsahu.

33. Současně soud konstatuje, že neshledal žádnou z vytýkaných částí napadeného rozhodnutí nepřezkoumatelnou, když veškerá argumentace žalovaného jasně, srozumitelně a logicky podává přehled a záznam o tom, jaké myšlenkové procesy vedly žalovaného, stejně tak jako správní orgán prvního stupně, k učiněným závěrům, jaké skutečnosti považoval za důležité, jak hodnotil důkazy. Soud rovněž považuje zjištěný stav věci za dostatečný, postup správních orgánů ve věci žalobce považuje soud v souladu se zákony a ostatními právními předpisy. Z odůvodnění obou rozhodnutí správních orgánů vyplývá, že vzaly na vědomí veškeré žalobcem tvrzené i zjištěné skutečnosti i způsob, jakým žalobce přistupuje k řešení své pobytové situace, do níž se dostal výlučně vlastním přičiněním. Soud proto, stejně tak jako správní orgány, nepovažuje napadené rozhodnutí za nepřiměřené z pohledu § 174a téhož zákona, neboť bylo prokázáno naplnění skutkové podstaty § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců a současně nebylo rozhodnutí žalovaného shledáno jako nepřiměřené, neboť je zřejmé, že dřívější mírnější opatření v podobě stanovení lhůty k vycestování žalobce nerespektoval. Správní orgány se tedy dle názoru soudu s otázkou přiměřenosti napadeného rozhodnutí vypořádaly dostatečným, jasným, srozumitelným, a především přezkoumatelným způsobem a pro své závěry shromáždily dostatek podkladů pro to, aby nevznikly pochybnosti o tom, zda tvrzení žalobce či závěry žalovaného jsou založeny na reálném podkladu.

34. Soud po přezkoumání správního spisu stejně jako napadeného rozhodnutí i jemu předcházejícího rozhodnutí správního orgánu I. stupně došel k závěru, že si správní orgány obou stupňů obstaraly dostatek podkladového materiálu pro to, aby následně vydaná rozhodnutí byla objektivní a vycházela z dostatečně zjištěného stavu věci, který neponechává žádný prostor k pochybám a stejně tak odpovídá ustálené rozhodovací praxi správních orgánů v obdobných případech. Soud dospěl k závěru, že správní orgány správně posoudily společenskou škodlivost jednání žalobce, míru jeho zavinění a shledaly uložené správní vyhoštění jako opatření, které odpovídá zájmu sledovanému zákonem o pobytu cizinců i skutečnosti, že žalobce nerespektoval předchozí rozhodnutí, jímž mu byla stanovena lhůta k vycestování. Žalovaný shledal rozhodnutí správního orgánu I. stupně jako zákonné, v souladu s veřejným zájmem a odpovídající okolnostem daného případu a soud se s jeho hodnocením ztotožňuje, postup správních orgánů shledává v souladu ustanoveními , či , když byl skutečný stav věci zjištěn dostatečným způsobem a bylo přihlíženo ke všem skutečnostem bez ohledu na to, zda svědčily ve prospěch či neprospěch žalobce. Stejně tak přijaté řešení odpovídá veřejnému zájmu a okolnostem posuzované věci.

35. Vzhledem ke všem zjištěným skutečnostem soud žalobu zamítl dle , neboť ji shledal nedůvodnou (výrok I. rozsudku).

VI.

Náklady řízení

36. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle , kdy by na náhradu nákladů řízení měl právo žalovaný, jež měl ve věci plný úspěch. Žalovanému však žádné náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, ani nepožadoval jakoukoli jejich náhradu, proto nebyla náhrada nákladů žádnému z účastníků řízení přiznána (výrok II. rozsudku).

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu se sídlem Moravské náměstí 6, 657 40 Brno, který o kasační stížnosti rozhoduje. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost. (, , , a 4 ).

Plzeň 22. 6. 2026

Mgr. Jaroslava Křivánková v.r.

samosoudkyně

Shodu s prvopisem potvrzuje H. K.