Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
51 Af 9/2025 - 79.pdf
PDF · 0 B
No categories available
51 Af 9/2025 - 79
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Straky, soudce Karla Ulíka a soudkyně Johany Jandusové ve věci
žalobkyně: Wienerberger s.r.o.
sídlem Plachého 388/28, 370 01 České Budějovice
zastoupená advokátkou JUDr. Janou Fuksovou, LL.M.
sídlem Pobřežní 648/1, 186 00 Praha 8
proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství
sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno
o žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne 6. 8. 2024, č. j. 24626/24/5100-00460-704211, a ze dne 20. 8. 2025, č. j. 23008/25/5100-00460-704211,
takto:
I. Řízení vedená u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Af 9/2025 a 51 Af 19/2025 se spojují ke společnému projednání. Věc bude nadále vedena pod sp. zn. 51 Af 9/2025.
II. Žaloby se zamítají.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Vymezení věci
1. V této věci se soud zabývá sporem o daň z nemovitých věcí se zohledněním místního koeficientu podle § 12 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, v rozhodném znění (dále „zákon o dani z nemovitých věcí“).
2. Konkrétně jde o daň za nemovité věci ve vlastnictví žalobkyně zapsané na LV č. 360 v katastrálním území Řepov za zdaňovací období 2022 a 2024 s místním koeficientem ve výši 5, který byl s účinností od 1. 1. 2022 stanoven čl. 2 obecně závazné vyhlášky obce Řepov č. 1/2021, o stanovení koeficientů pro výpočet daně z nemovitých věcí (dále „OZV č. 1/2021“), pro části obce vymezené v příloze č. 1.
3. Jádrem sporu přitom není samotná výše daně, ale zákonnost a ústavní konformita OZV č. 1/2021, resp. otázka, zda tuto vyhlášku bylo možné v individuálním případě žalobkyně aplikovat.
4. Podle čl. 2 OZV č. 1/2021 „místní koeficient se pro části obce, které jsou vymezeny v Příloze č. 1 této obecně závazné vyhlášky v rozsahu dle parcelních čísel pozemků, stanovuje ve výši 5, kterým se násobí daň poplatníka za jednotlivé druhy pozemků, zdanitelných staveb nebo zdanitelných jednotek, popřípadě jejich souhrny, s výjimkou pozemků uvedených v § 5 odst. 1 zákona o dani z nemovitých věcí.“
5. Posouzením souladu čl. 2 a přílohy č. 1 OZV č. 1/2021 s ústavním pořádkem a zákonem se zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 18. 7. 2023, sp. zn. Pl. ÚS 24/23. Ústavní soud tímto nálezem zamítl návrh Ministerstva vnitra na zrušení napadené části OZV č. 1/2021 s tím, že „obec Řepov vydala obecně závaznou vyhlášku v mezích své samostatné působnosti, její napadenou částí přitom svoji působnost nezneužila, neboť sledovala legitimní cíl, k jehož dosažení použila přiměřených prostředků. Přijatou právní úpravu současně nelze považovat za diskriminační či porušující princip rovného zacházení, neboť je ospravedlněna objektivními a racionálními důvody,“ a současně ani nelze napadené části OZV č. 1/2021 považovat za nerozumné. Současně Ústavní soud v odst. 65 nálezu konstatoval, že „napadená právní úprava nezbavuje daňové subjekty možnosti obrany jak cestou správního, tak i soudního přezkumu, neboť mají možnost brojit proti rozhodnutí příslušného finančního úřadu či následně soudní cestou proti rozhodnutí jeho nadřízeného správního orgánu. Správní soud je pak oprávněn posoudit všechny individuální okolnosti případu, tj. případně i to, zda obec zařazením některé nemovitosti do textu vyhlášky nejednala libovolně či diskriminačně. Je to také správní soud, který má možnost v této části obecně závaznou vyhlášku případně neaplikovat [čl. odst. 1 Ústavy; srov. obdobně nález ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 5/07 (Plchov); N 80/49 SbNU 165; č. 287/2008 Sb.).“
Napadená rozhodnutí
6. Finanční úřad pro Středočeský kraj (dále „správce daně“) doměřil žalobkyni za zdaňovací období roku 2022 dodatečným platebním výměrem ze dne 10. 7. 2023, č. j. 3457572/23/2101-00460-200560, daň ve výši 0 Kč s tím, že celková daň činila 2 760 704 Kč. Tento výměr změnil žalovaný k odvolání žalobkyně rozhodnutím ze dne 6. 8. 2024, č. j. 24626/24/5100-00460-704211, jímž doměřil daň ve výši 21 483 Kč s tím, že celková daň činila 2 760 704 Kč. K doměření daně žalovaný přistoupil s ohledem na chybné zdanění pozemku parc. č. 520/11 v katastrálním území Dolní Jirčany. Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně dne 4. 10. 2024 žalobu k Městskému soudu v Praze, který věc usnesením ze dne 12. 5. 2025, č. j. 6 Af 16/2024-61, postoupil Krajskému soudu v Praze. U něj byla věc zapsána pod sp. zn. 51 Af 9/2025.
7. Dodatečným platebním výměrem ze dne 29. 8. 2024, č. j. 3594795/24/2101-00460-200560, správce daně doměřil žalobkyni daň za zdaňovací období roku 2024 ve výši 0 Kč s tím, že celková daň činila 5 796 360 Kč. Proti tomuto výměru podala žalobkyně odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 8. 2025, č. j. 23008/25/5100-00460-704211, zamítl a dodatečný platební výměr potvrdil. Dne 20. 10. 2025 podala žalobkyně proti tomuto rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Praze. Tato věc byla zapsána pod sp. zn. 51 Af 19/2025.
8. Soud shledal, že obě věci, které byly přiděleny témuž senátu, spolu skutkově i právně souvisejí, a proto podle § 39 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“), rozhodl o jejich spojení ke společnému projednání.
9. Žalovaný v napadených rozhodnutích vycházel z toho, že s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 24/23 byla OZV č. 1/2021 pro daná zdaňovací období platnou a účinnou součástí právního řádu. Žalovaný upozornil, že je závěry Ústavního soudu vázán a na rozdíl od soudů nemůže vyslovit neaplikovatelnost příslušné úpravy. Obec Řepov stanovila v OZV č. 1/2021 místní koeficient pro část svého území v souladu s § 12 zákona o dani z nemovitých věcí z důvodu kompenzace zvýšené ekologické zátěže způsobené průmyslovou výrobou (nákladní doprava, emise hluku a prachových částic, opotřebení vozovek apod.). Místní koeficient nebyl s ohledem na § 5 odst. 1 zákona o dani z nemovitých věcí aplikován u pozemků par. č. 609/16, 609/17, 610/2, 611/5, 611/6, 611/7, 611/8 a 653/2 v katastrálním území Řepov, i když jsou zařazeny do výčtu uvedeném v příloze č. 1 k OZV č. 1/2021. K oprávnění obce stanovit místní koeficient i pro část svého území se vyjádřil Ústavní soud v odst. 44, 48 a 57 nálezu. Správce daně postupoval v souladu s čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“). Stanovení daně není ani v rozporu se zásadou rovnosti a zákazu diskriminace ve smyslu čl. 3 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny. Individualizace výše daně provedená obcí není výrazem svévole, ale naopak se jedná o legitimní a racionální krok ke kompenzaci negativních externalit průmyslové výroby. Z prezenční listiny ze zasedání zastupitelstva obce Řepov konané dne 6. 9. 2021 a vyjádření obce ze dne 5. 1. 2023 (zaslaného Ministerstvu vnitra) a ze dne 11. 5. 2023 (zaslaného Ústavnímu soudu) vyplývá, že OZV č. 1/2021 byla vydána procesně správným způsobem. Stanovení místního koeficientu pak neodporuje ani zásadě proporcionality a nezasahuje do legitimního očekávání žalobkyně. Dotčené subjekty se o vydání OZV č. 1/2021 dozvěděly s dostatečným časovým předstihem před počátkem rozhodného zdaňovacího období. Daňová povinnost žalobkyně se týká zdaňovacích období let 2022 a 2024, kdy ještě nebylo možné stanovit místní koeficient prostřednictvím opatření obecné povahy, jak požadovala žalobkyně. Ve vztahu ke zdaňovacímu období roku 2022 žalovaný dále uvedl, že v souladu s § 115 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále „daňový řád“), seznámil žalobkyni s nově zjištěnými skutečnostmi a s hodnocením důkazů. Přitom nebylo povinností žalovaného vypořádávat všechny odvolací námitky žalobkyně, jak učinil až v rámci konečného rozhodnutí.
Obsah podání
10. Žalobkyně se žalobami ze dne 4. 10. 2024 a 20. 10. 2025 domáhá zrušení napadených rozhodnutí a neaplikování příslušné části OZV č. 1/2021, kterou pokládá za nezákonnou a protiústavní. Uvádí, že se v rámci podnikatelské činnosti zabývá výrobou a prodejem stavebních materiálů. Provozovna žalobkyně je umístěna ve výrobním závodě Řepov. S účinností od 1. 1. 2022 se v důsledku zavedení nejvyššího možného místního koeficientu ve výši 5 zněkolikanásobila její daňová zátěž. Místní koeficient přitom obec stanovila zcela arbitrárně a diskriminačně pouze vybraným podnikatelům. Svou obsáhlou žalobní argumentaci staví na několika klíčových okruzích námitek:
11. Žalobkyně předně namítá, že OZV č. 1/2021 je nezákonná, a proto by se neměla aplikovat. Obec Řepov stanovila místní koeficient fakticky pro konkrétní pozemky (identifikované v příloze č. 1 parcelními čísly), nikoliv pro „část obce“ ve smyslu § 12 zákona o dani z nemovitých věcí. Takové vymezení je arbitrární a bez zákonného podkladu, v rozporu s definicí „části obce“ dle § 27 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení). Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/23 při výkladu pojmu „část obce“ upřednostnil vyjádření jednoho vládního politika, ministryně financí Aleny Schillerové, před jednoznačným jazykovým a logickým zněním zákona. Chybné znění § 12 zákona o dani z nemovitých věcí uznal i zákonodárce, když toto ustanovení novelizoval zákonem č. 349/2023 Sb. Obec tak překročila své zákonné zmocnění tím, že de facto vymezila okruh poplatníků nad rámec zákona, čímž zasáhla do základních konstrukčních prvků daně. Žalobkyně upozorňuje, že správní soud je podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále „Ústava“) oprávněn podzákonný předpis v konkrétní věci neaplikovat, pokud je v rozporu se zákonem.
12. Vyhláška OZV č. 1/2021 byla podle žalobkyně vydána v rozporu s jednacím řádem zastupitelstva obce Řepov ze dne 2. 7. 2005 (dále „jednací řád“), neboť členům zastupitelstva nebyly předloženy materiály umožňující komplexní posouzení dané problematiky. Součástí zápisu z jednání zastupitelstva nebyla prezenční listina přítomných zastupitelů. Nepostačuje, pokud obec Řepov předložila prezenční listinu až orgánům finanční správy, neboť OZV č. 1/2021 nebyla vydána v souladu s jednacím řádem.
13. Žalobkyně dále namítá, že napadená vyhláška OZV č. 1/2021 nesplňuje materiální znaky právního předpisu, ale odpovídá opatření obecné povahy, neboť konkrétně individualizuje dotčené nemovitosti. Důsledkem je její vydání v nesprávné právní formě a obcházení procesních garancí pro dotčené subjekty. I tento problém si posléze uvědomil zákonodárce, když na základě novely č. 349/2023 Sb. upravil znění § 12 zákona o dani z nemovitých věcí. Ústavní soud však tuto skutečnost v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/23 nezohlednil.
14. Podle žalobkyně byl místní koeficient stanoven v rozporu s Listinou selektivně pouze na vybrané pozemky, a to zcela svévolně a diskriminačně bez racionálního a podloženého odůvodnění. Ústavní soud se v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/23 zabýval pouze abstraktní kontrolou zákonnosti OZV č. 1/2021, aniž by posuzoval skutkové okolnosti daného případu. Tento nález proto nevylučuje závěr, že ve vztahu k pozemkům žalobkyně byl místní koeficient stanoven nezákonně, svévolně, diskriminačně, v rozporu se zásadou proporcionality a zásadou legitimního očekávání. Ani orgány finanční správy se přitom okolnostmi daného případu nezabývaly. Vyhláška OZV č. 1/2021 selektivně zatěžuje pouze 6 vybraných vlastníků (zejména podnikatelů), a způsobuje tak nerovné zacházení mezi srovnatelnými subjekty. V důsledku OZV č. 1/2021 došlo v rozporu s čl. 11 odst. 5 Listiny k faktickému zavedení „dodatečné“ daňové povinnosti, aniž by byla stanovena výlučně zákonem. Stanovení místního koeficientu navíc nebylo podloženo relevantními daty, statistikami ani analýzami, jak vyžaduje jednací řád, ale zaměřilo se pouze na úzký okruh subjektů a vykazuje znaky libovůle veřejné moci. Obec neprokázala kauzální vazbu mezi konkrétními subjekty (pozemky) a údajnými negativními externalitami (doprava, hluk apod.). Ze zápisu jednání zastupitelstva obce Řepov konaného dne 6. 9. 2021 (dále „zápis z jednání zastupitelstva“) ani samotné OZV č. 1/2021 nevyplývá, že by docházelo k tvrzené ekologické zátěži v důsledku podnikatelské činnosti žalobkyně, kterou by bylo třeba kompenzovat stanovením místního koeficientu.
15. Není zřejmé, proč by právě žalobkyně měla působit vyšší ekologickou zátěž než např. společnost STORM WAY s. r. o., IČO 171 50 566, která na pozemcích pana P. Z. pronajímá autobusy s profesionálními řidiči (a v jejich areálu se dále nachází autoopravna KOVOWORKS RENOVATIONS s.r.o., IČO 177 21 083, a automyčka pana R. R.), nebo společnost BOS LIGHTING s.r.o. (dříve LSVIT MB s.r.o.), IČO 616 76 705, která se zabývá výrobou designového osvětlení a v zastavěné části obce disponuje středním výrobním areálem o ploše téměř 4 000 m2. Proporcionální pak není stanovení místního koeficientu ani ve srovnání s jinými pozemky. Např. společnost M.Preymesser logistika, spol. s. r. o., IČO 463 49 219, podle dostupných informací zatěžuje obec denně odjezdem cca 160 kamionů a 250 osobních vozidel svých zaměstnanců, tedy zhruba čtyřikrát více než žalobkyně. Ve srovnání s touto společností tak měl být žalobkyni stanoven nižší místní koeficient. Z hlukové studie, která byla podkladem pro závěry zjišťovacího řízení Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 16. 9. 2009, č. j. 12511/2009/KUSK/7 (dále jen „závěr zjišťovacího řízení“), přitom vyplývá, že podnikatelská činnost žalobkyně nepřekračuje povolené limity pro vnější hluk ani imisní limity suspendovaných prachových částic a oxidu dusičitého. V této souvislosti žalobkyně poukazuje na své dobrovolné ESG (Environmental, Social, and Governance – pozn. soudu) aktivity, jimiž tlumí negativní dopady svého podnikání na životní prostředí (podpora biodiverzity v okolí závodu, dekarbonizace ve výrobě, kontrola produkce emisí či rekultivace vytěžených lokalit) a které obec nijak nezohlednila. Obec v příloze č. 1 k OZV č. 1/2021 stanovila místní koeficient i na zemědělské pozemky žalobkyně a dalších dotčených vlastníků, a to dokonce pro 51 z celkových 162 pozemků, ačkoliv navýšení daně je u těchto pozemků ze zákona explicitně vyloučeno. Ačkoliv správce daně na tyto pozemky místní koeficient neaplikoval, svědčí to o zcela nelogickém a diskriminačním postupu ze strany obce. Výrazné zvýšení daňového zatížení až o stovky procent zcela nepřiměřeně zasahuje do vlastnického práva žalobkyně, aniž by byl prokázán veřejný zájem odpovídající intenzitě zásahu. Vyhláška OZV č. 1/2021 nedosáhla svých deklarovaných cílů, tedy zvýšení obecního rozpočtu na mitigaci negativních externalit, neboť obec v rozmezí let 2022 až 2025 nevynaložila podstatně vyšší prostředky na provoz silniční dopravy a péči o vzhled obce a veřejnou zeleň. Uvedená skutečnost svědčí o tom, že bylo dostačující zatížit dotčené nemovitosti nižším místním koeficientem. Změna provedená OZV č. 1/2021 v září 2021 s účinností od 1. 1. 2022 porušuje zásadu legitimního očekávání, protože byla náhlá a nepředvídatelná, a žalobkyně tak nemohla na navýšení daňové zátěže předem adekvátně reagovat.
16. Ve vztahu k daňové povinnosti za rok 2022 dále žalobkyně namítá, že žalovaný neprovedl předložené důkazní prostředky, aniž by tento postup jakkoliv vysvětlil. Žalobkyně předložila na podporu svého tvrzení o rozporu OZV č. 1/2021 s jednacím řádem a nepřiměřenosti daňové zátěže zápis z jednání zastupitelstva, Podklady pro ústní jednání obce Řepov a Ministerstvo vnitra dne 10. 2. 2023 ve věci správního řízení sp. zn. MV-807/ODK-2023 (dále „podklady pro jednání s Ministerstvem vnitra“), dokument Zvýšení daně z nemovitosti v obci Řepov a jednací řád. Za účelem prokázání, že žalobkyně nezatěžuje obec Řepov negativními externalitami, pak předložila ESG směrnici 44-2022 a závěr zjišťovacího řízení. Pokud orgány finanční správy tyto důkazy neprovedly, dostatečně nezjistily skutkový stav věci potřebný pro vydání rozhodnutí.
17. Žalovaný se žalobou nesouhlasí a navrhuje její zamítnutí. Upozorňuje, že žalobní námitky korespondují s námitkami odvolacími, které dostatečně vypořádal již v napadených rozhodnutích. Žalovanému coby správnímu orgánu nepřísluší posuzovat zákonnost obecně závazných vyhlášek obce. Vyhlášku OZV č. 1/2021 navíc shledal Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/23 zákonnou, racionální a legitimní. Žalovaný dále odkazuje na rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2024, č. j. 41 Af 6/2023-69, a ze dne 28. 11. 2024, čj. 51 Af 5/2023-68, které se týkaly obdobných věcí. Stanovení daňové povinnosti žalobkyni za roky 2022 a 2024 pokládá žalovaný za správné a zákonné. Ohledně námitky, že OZV č. 1/2021 byla schválena v rozporu s jednacím řádem, bylo doplněno dokazování v rámci odvolacího řízení. Vypořádány byly rovněž důkazní návrhy týkající se tvrzení, že obec Řepov porušila zákaz diskriminace a rovnosti.
18. Žalobkyně v replikách ze dne 7. 3. 2025 a 16. 12. 2025 zopakovala nosné body své žalobní argumentace s tím, že v jejím případě nelze OZV č. 1/2021 aplikovat. Judikatura zmiňovaná žalovaným není pro tuto věc přiléhavá, protože obec Řepov ve vztahu k pozemkům žalobkyně řádně neodůvodnila negativní externality, které by opodstatňovaly zavedení místního koeficientu.
19. Žalovaný pak v duplice ze dne 16. 4. 2025 uvedl, že setrvává na svém stanovisku a že mu nepřísluší polemizovat se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 24/23.
20. Žalobkyně v triplice ze dne 6. 6. 2025 opakovaně upozornila, že žalovaný neposuzoval zákonnost OZV č. 1/2021 s přihlédnutím k okolnostem tohoto případu. Ani Ústavní soud přitom nevyloučil možnost daňového subjektu bránit se cestou správního a soudního přezkumu.
Posouzení věci soudem
21. Soud ověřil, že žaloby byly podány včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a obsahují všechny formální náležitosti na ně kladené. Jde tedy o žaloby věcně projednatelné. Při přezkumu napadených rozhodnutí soud vycházel ze skutkového a právního stavu v době rozhodování žalovaného, přičemž napadená rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.).
22. Soud o žalobách rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, neboť účastníci s takovým postupem souhlasili.
23. Žaloby nejsou důvodné.
Správní soud neprovádí abstraktní kontrolu obecně závazných vyhlášek obce
24. Podstatná část žalobní argumentace se týká nezákonnosti a protiústavnosti OZV č. 1/2021, která v čl. 2 stanovila místní koeficient ve výši 5, jímž se vynásobila daň z nemovitých věcí vlastněných žalobkyní.
25. Žalobkyně sice v žalobách upozorňuje na rozdíly mezi abstraktní kontrolou obecně závazných vyhlášek obce, kterou provádí Ústavní soud, a incidentní kontrolou konkrétního dopadu vyhlášky, kterou provádějí správní soudy. Sama však ve své argumentaci hlediska obou způsobů kontroly směšuje a z naprosté většiny vznáší obecné námitky, které se netýkají individuálních okolností jejího případu a jimiž polemizuje se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 24/23. Touto polemikou se však správní soud nemůže při přezkumu napadených rozhodnutích věcně zabývat, neboť vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy).
26. Soud připomíná, že obecně závazné vyhlášky obcí jsou coby podzákonný právní předpis pramenem práva a správní orgány se jimi musejí řídit (§ 2 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád a § 5 odst. 1 daňového řádu). Pokud tedy obecně závazná vyhláška není zrušena Ústavním soudem, je součástí právního řádu a správní orgán je povinen ji aplikovat (s výjimkou situace, kdy je obecně závazná vyhláška v rozporu s unijním právem, což zjevně není tento případ, viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 22. 6. 1989, 103/88, Fratelli Costanzo SpA v Comune di Milano). Žalovanému proto nepříslušelo posuzovat zákonnost vyhlášky OZV č. 1/2021 ani si činit úsudek o případné protiústavnosti či protizákonnosti této vyhlášky a incidentně ji neaplikovat (srov. rozsudky NSS ze dne 22. 5. 2019, č. j. 9 As 323/2017-61, odst. 30, a ze dne 14. 4. 2021, č. j. 6 As 132/2019-55, odst. 42).
27. Postavení soudů je v tomto ohledu odlišné, neboť soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu, a je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou (čl. 95 odst. 1 Ústavy). Ani správní soudy nicméně nejsou oprávněny zkoumat zákonnost použité obecně závazné vyhlášky komplexním způsobem. Jak upozornil NSS v rozsudku ze dne 13. 10. 2020, č. j. 1 As 464/201947, „[ú]kolem správního soudu je posoudit všechny individuální okolnosti konkrétního řešeného případu, tj. případně i to, zda obec zařazením té které nemovitosti či ulice do textu vyhlášky nejednala libovolně či diskriminačně. Pokud by tomu tak bylo, nebude správní soud v dotčené části obecně závaznou vyhlášku aplikovat (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10, a ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 5/07 ze dne 30. 4. 2008, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2017, č. j. 5 As 253/2016-49).“ Obdobně Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. III. ÚS 269/05, dovodil, že pravidlo „obsažené v čl. 95 odst. 1 Ústavy za středníkem nese pak následující smysl: Soudce obecného soudu při použití ‚jiného právního předpisu‘ opravňuje přezkoumat jeho soulad se zákonem, a to s právními účinky inter partes a nikoli erga omnes. Smyslem tohoto přezkumu není kontrola norem, soud tedy nerozhoduje o neplatnosti ‚jiného právního předpisu‘, rozhoduje toliko o jeho neaplikovatelnosti v dané věci. Nejde tedy ani o paralelu k systémům dekoncentrovaného (difúzního) ústavního soudnictví v omezeném segmentu, jelikož závěr obecného soudu o neaplikovatelnosti ‚jiného právního předpisu‘ není v českém právním řádu právním precedentem. Vázanost soudce zákonem dle čl. 95 odst. 1 Ústavy ve spojení s čl. 1 Ústavy tudíž z pohledu čl. 95 odst. 1 Ústavy, věty za středníkem, znamená oprávnění soudu neaplikovat ‚jiný právní předpis‘, je-li soudem považován za rozporný se zákonem. A contrario z uvedených ústavních ustanovení ale vyplývá, že v případě, nekonstatuje-li obecný soud nesoulad ‚jiného právního předpisu se zákonem‘, je jím vázán.“
28. Zjednodušeně řečeno, pokud zákonnost obecně závazné vyhlášky již přezkoumával Ústavní soud, správní soudy tím nejsou automaticky zbaveny možnosti řešit námitku její neaplikovatelnosti v individuální věci v rámci tzv. incidentní kontroly konkrétního dopadu vyhlášky, zejména pokud jde o zkoumání otázky svévole, diskriminace a racionality regulace ve vztahu ke konkrétnímu žalobci (srov. rozsudky NSS ze dne 20. 1. 2016, č. j. 1 As 297/2015-77, odst. 42, ze dne 18. 5. 2016, č. j. 1 As 198/2015-34, odst. 26–28, a ze dne 19. 3. 2021, č. j. 5 As 177/2016-161, odst. 70). Popsaný postup se uplatní i v tomto případě ve vztahu k vyhlášce OZV č. 1/2021, která podle § 12 zákona o dani z nemovitých věcí stanovila místní koeficient daně (srov. rozsudky NSS ze dne 27. 3. 2025, č. j. 4 Afs 303/2024-59, a ze dne 9. 4. 2025, č. j. 2 Afs 171/2024-78, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2026, čj. 31 Af 12/2025-50).
29. V této věci tedy soud může posuzovat soulad OZV č. 1/2021 se zákonem a ústavním pořádkem (srov. rozsudek NSS ze dne 20. 10. 2022, č. j. 1 Afs 432/2020-74, č. 4418/2023 Sb. NSS, odst. 33) pouze ve vztahu k individuálním okolnostem konkrétní situace žalobkyně. Soud se naopak nemůže zabývat abstraktní kontrolou této vyhlášky, k čemuž směřuje značná část žalobní argumentace, a to tím spíše, že tuto kontrolu již provedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/23. Závěry tohoto nálezu jsou účastníkům řízení známy, a soud proto na ně v plném rozsahu odkazuje. Pouze ve stručnosti soud shrnuje, že OZV č. 1/2021 obstála před Ústavním soudem ve čtyřkrokovém testu, ve kterém se zkoumá, (1.) zda zastupitelstvo obce mělo pravomoc vydat obecně závaznou vyhlášku, jejíž součástí je napadené ustanovení, (2.) zda se obec při vydání obecně závazné vyhlášky nepohybovala mimo zákonem vymezenou věcnou působnost, tj. zda nejednala ultra vires, (3.) zda nezneužila zákonem svěřenou pravomoc a působnost a (4.) zda přijetím napadeného ustanovení nejednala zjevně nerozumně.
30. Argumentovala-li žalobkyně tím, že obec Řepov překročila své zákonné zmocnění § 12 zákona o dani z nemovitých věcí, neboť nestanovila místní koeficient pro „část obce“, soud odkazuje na odst. 52 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/23, podle kterého „by se naopak jevilo zjevně nespravedlivým, nerozumným a nenaplňujícím sledovaný účel, postupovala-li by obec právě tak, že by za účelem kompenzace negativních dopadů průmyslových provozů na obec vymezila část obce […], jak požaduje navrhovatel, tedy zjednodušeně řečeno jako ucelenou souvislou ohraničenou oblast, která by zahrnovala všechny typy pozemků (mimo ty, které jsou § 12 vyloučeny). Tím by totiž vyšší daňové zatížení mohla v konkrétním případě vztáhnout i na daňové subjekty, které se na negativních externalitách nijak nepodílejí, a naopak by se jí zde nepodařilo zahrnout ty podnikatelské provozy, které se nacházejí mimo vymezenou oblast“ (srov. dále odst. 44, 46 a 53–62 nálezu).
31. Stejně tak pokud jde o obecnou argumentací žalobkyně ohledně rozporu OZV č. 1/2021 s ústavním pořádkem (zejména s čl. 11 odst. 5 Listiny, zásadou rovného zacházení, zákazem svévole a diskriminace, principem proporcionality, kritériem nerozumnosti a ochranou legitimního očekávání), v rozsahu, který se přímo bezprostředně netýkal individuálních okolností jejího případu, postačí odkázat na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 24/23.
32. Soud se proto dále při přezkumu napadených rozhodnutí zabývá pouze incidentní kontrolou dopadů vyhlášky OZV č. 1/2021 na žalobkyni, a to v rozsahu jí vznesených žalobních bodů týkajících se její individuální situace (srov. odst. 65 nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 24/23).
Tvrzená procesní pochybení nemají vliv na zákonnost OZV č. 1/2021
33. Žalobkyně předně napadala samotný proces přijetí vyhlášky OZV č. 1/2021. Pravomocí obce vydat obecně závaznou vyhlášku a otázkou dodržení mezí samostatné působnosti se detailně zabýval Ústavní soud v odst. 33–40 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/23, a to včetně platnosti usnesení přijatého zastupitelstvem a účinnosti této vyhlášky (§ 87 obecního zřízení, § 16a zákona o dani z nemovitých věcí). Jak nicméně dovodil NSS v rozsudku ze dne 18. 5. 2016, č. j. 1 As 198/2015-34, „[p]ro zákonnost obecně závazné vyhlášky obce nepostačí dodržení ustanovení Ústavy České republiky a obecního zřízení, podle nichž obecně závazné vyhlášky obcí schvaluje jejich zastupitelstvo, a ustanovení obecního zřízení o jejich vyhlašování. To samozřejmě nutně neznamená neplatnost obecně závazné vyhlášky pro jakékoliv dílčí pochybení v procesu jejího přijímání, spočívající například v nedodržení usnesení orgánu obce o projednání návrhu s vybranými zainteresovanými subjekty.“ Ve vztahu k jednacímu řádu zastupitelstva obce vydanému podle § 96 obecního zřízení přitom NSS v rozsudku ze dne 26. 5. 2010, č. j. 8 Ao 1/2007-94, č. 2265/2011 Sb. NSS, dovodil, že se jedná o „vnitřní (interní) dokument zastupitelstva, který by měl zastupitelstvu pomoci předem vyřešit některé procesní otázky zasedání. Pokud zastupitelstvo postupuje v konkrétním případě v rozporu s jednacím řádem, ale v souladu s pravidly stanovenými v obecním zřízení, nezpůsobuje porušení jednacího řádu nezákonnost přijatého rozhodnutí a není to důvod pro zásah státu.“
34. Žalobkyně konkrétně namítala, že OZV č. 1/2021 byla vydána v rozporu s jednacím řádem, protože členům zastupitelstva nebyly předloženy materiály umožňující komplexní posouzení dané problematiky, a že součástí zápisu z jednání zastupitelstva nebyla prezenční listina přítomných zastupitelů.
35. Z čl. IV odst. 4 a 5 jednacího řádu, který je součástí správního spisu, vyplývá požadavek, aby písemné materiály k jednání zastupitelstva byly předloženy jeho členům nejméně 7 dní před zasedáním zastupitelstva, přičemž zpracované materiály musí členům zastupitelstva umožnit „komplexně posoudit danou problematiku a rozhodnout o přijetí účinných opatření.“
36. Smyslem toho pravidla je poskytnout členům zastupitelstva s dostatečným časovým předstihem relevantní informace pro jejich rozhodnutí, a zajistit tak celkovou objektivitu, kvalitu a transparentnost rozhodovacího procesu obecního zastupitelstva.
37. Z podkladů založených ve správním spise, zejména ze zápisu z jednání zastupitelstva, skutečně nevyplývá, že by zastupitelé obce před jednáním zastupitelstva obdrželi podklady ke komplexnímu posouzení problematiky týkající se stanovením místního koeficientu daně z nemovitých věcí.
38. Uvedené dílčí procesní pochybení nicméně neznamená, že by před hlasováním o OZV č. 1/2021 nebyli informováni o důvodech pro přijetí navrhované regulace. Ze zápisu z jednání zastupitelstva vyplývá, že k návrhu OZV č. 1/2021 podal před hlasováním informace místostarosta obce Ing. Petr Křivský shrnutím důvodové zprávy, podle které zvýšení místního koeficientu kompenzuje ekologickou zátěž v obci v důsledku průmyslové výroby. Žádný další člen zastupitelstva k uvedenému bodu nevystoupil ani se nedomáhal dalších informací pro své rozhodnutí, ačkoliv k tomu měl příležitost.
39. Zejména je však třeba zdůraznit, že i když došlo k porušení jednacího řádu jakožto interního dokumentu zastupitelstva, není to důvod pro závěr o nezákonnosti samotné OZV č. 1, jak potvrzuje výše citovaný rozsudek NSS č. j. 8 Ao 1/2007-94. Případná absence dostatečných podkladů pro členy zastupitelstva se samozřejmě může projevit na věcné (ne)správnosti přijaté regulace, sama o sobě však tato „procesní vada“ není důvodem ke zpochybnění zákonnosti OZV č. 1/2021.
40. Pokud šlo žalobkyni o to, že nebylo zřejmé, čím se obec vlastně při stanovení přijaté regulace řídila, lze poukázat na podrobnější zdůvodnění legitimity a racionality přijaté regulace v podkladech obce pro jednání s Ministerstvem vnitra, v dokumentu označeném Zvýšení daně z nemovitosti v obci Řepov, jakož i dalších vyjádřeních (viz vyjádření obce Řepov ze dne 28. 4. 2022, rekapitulované v rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 6. 3. 2023 o pozastavení účinnosti vyhlášky OZV č. 1/2021), z nichž vyplývá, že místní koeficient byl stanoven pro průmyslové části obce, které jsou obsluhovány nákladní dopravou, a při určení konkrétních nemovitostí uvedených v příloze č. 1 OZV č. 1/2021 se obec řídila platným územním plánem. Ačkoliv je sice žádoucí, aby obec uvedla objektivně ověřitelná kritéria, kterými se při úpravě řídila, již v přílohových dokumentech k obecně závazné vyhlášce, lze nicméně akceptovat, i pokud obec taková kritéria předestře až následně (srov. rozsudek NSS ze dne 19. 3. 2021, č. j. 5 As 177/2016-161, odst. 69), což obec Řepov v posuzované věci řádně učinila (k tomu viz dále).
41. Důvodná není ani námitka týkající se absence prezenční listiny, která má být dle čl. XIII odst. 2 jednacího řádu nedílnou součástí schváleného zápisu o průběhu jednání zastupitelstva.
42. Prezenční listina obecně slouží k doložení usnášeníschopnosti a průběhu jednání zastupitelstva. Obecně závazná vyhláška obce je samostatný normativní akt, který se vyhlašuje zákonem stanoveným způsobem (vyvěšením na úřední desce), a její náležitosti jsou dány obecním zřízením, nikoli jednacím řádem.
43. Žalobkyně nezpochybňovala skutečnost, že usnesení o vydání OZV č. 1/2021 bylo v souladu s § 87 obecního zřízení schváleno nadpoloviční většinou všech členů zastupitelstva obce (srov. odst. 34 nálezu Ústavního soudu sp. zn. sp. zn. Pl. ÚS 24/23). Poukazovala-li na procesní pochybení spočívající v tom, že obec neučinila prezenční listinu nedílnou součástí zápisu z jednání zastupitelstva, nejedná se o vadu, která by mohla mít vliv na zákonnost OZV č. 1/2021, pokud není nejmenšího sporu o tom, že pro její přijetí hlasovala potřebná většina zastupitelů. Tuto skutečnost ostatně ověřil i žalovaný (viz odst. 64 napadeného rozhodnutí ze dne 6. 8. 2024).
44. Lichá je rovněž žalobní námitka, podle které OZV č. 1/2021 materiálně naplňuje znaky opatření obecné povahy, a stanovení místního koeficientu tak bylo provedeno v rozporu se zákonem.
45. Jak správně vysvětlil již žalovaný, pro zdaňovací období let 2022 a 2024 bylo rozhodné ustanovení § 12 zákona o dani z nemovitých věcí, ve znění účinném do 31. 12. 2023, resp. do 31. 12. 2024, podle které obec může místní koeficient stanovit obecně závaznou vyhláškou. Teprve s účinností od 1. 1. 2025 může obec stanovit místní koeficient buď obecně závaznou vyhláškou (pro území obce, jednotlivé katastrální území, jednotlivý městský obvod nebo jednotlivou městskou část, či jednotlivou skupinu nemovitých věcí) nebo opatřením obecné povahy (pro vymezené nemovité věci). Uvedené ustanovení se nicméně neužije pro daňové povinnosti u daně z nemovitých věcí na zdaňovací období započatá přede dnem nabytí účinnosti této novely (přechodné ustanovení čl. XIV odst. 1 zákona č. 349/2023 Sb.). Obec Řepov tak postupovala zcela v souladu s rozhodným zněním § 12 zákona o dani z nemovitých věcí, pokud pro zdaňovací období let 2022 a 2024 stanovila místní koeficient daně obecně závaznou vyhláškou OZV č. 1/2021 (srov. odst. 63 nálezu Ústavního soudu sp. zn. sp. zn. Pl. ÚS 24/23, a dále rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2025, č. j. 41 A 60/2025-83, jímž byl zamítnut návrh žalobkyně na zrušení opatření obecné povahy č. 1, kterým se stanoví místní koeficient daně z nemovitých věcí pro vymezené nemovité věci, vydaného usnesením zastupitelstva obce Řepov ze dne 24. 6. 2024, č. OUR/2024/54).
46. Soud proto shrnuje, že z procesního hlediska tvrzená pochybení neměla z výše uvedených důvodů vliv na zákonnost OZV č. 1/2021.
Místní koeficient nebyl ve vztahu k žalobkyni stanoven svévolně a diskriminačně
47. Těžiště žalobní argumentace spočívá v tvrzení žalobkyně, že místní koeficient byl ve vztahu k jejím pozemků stanoven svévolně a diskriminačně.
48. Z důvodové zprávy k OZV č. 1/2021 vyplývá, že místní koeficient ve výši 5 byl stanoven pro vymezené pozemky jako kompenzace za zvýšenou ekologickou zátěž na území obce způsobenou průmyslovou výrobou (nákladní doprava, emise hluku, prachových částic, opotřebení vozovek). Ústavní soud shledal, že obec přijatou úpravou sledovala legitimní cíl, k jehož dosažení použila přiměřených prostředků, a že přijatou právní úpravu současně nelze považovat za diskriminační či porušující princip rovného zacházení, neboť je ospravedlněna objektivními a racionálními důvody (odst. 72 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/23).
49. Obec se při určení jednotlivých nemovitostí, které zahrnula do přílohy č. 1 OZV č. 1/2021, řídila platným územním plánem. Konkrétně se zaměřila na plochy, ve kterých se soustřeďuje průmyslová výroby, a to plochy VL – výroba a skladování lehký průmysl a VS – plochy smíšené a výrobní, do kterých byl zahrnut i průmyslový areál žalobkyně. Takto obec identifikovala celkem čtyři průmyslové areály vlastněné šesti různými subjekty (viz vyjádření obce Řepov ze dne 28. 4. 2022, a dále situační mapu obce Řepov, která je přílohou podkladů pro jednání s Ministerstvem vnitra).
50. Ve vztahu k průmyslovému areálu žalobkyně vycházela obec z následujících poznatků:
„ - Areál těžkého průmyslu – výroba cihel a překladů
- Příjezd do areálu ø 40 kamionů denně, odjezd kamionů dtto
- Navíc doprava vozidly MAN, zavážející těžební prostor materiály z firmy Škoda Auto s frekvencí 12 vozidel denně tam a zpět
- Doprava způsobuje velké dopravní zatížení celé obce, za nepříznivého počasí je velké znečištění obecní komunikace“ (podklady pro jednání s Ministerstvem vnitra), a dále
„ - Ekologické zátěže z nákladní dopravy – seizmické, hlukové, čistota ovzduší
- Ranní kolony nákladních vozů až do centra obce,
- Výrazný zásah do krajiny (těžební prostor)
- Časté znečištění komunikace II/0164
- Bezpečnost dopravy“ (dokument Zvýšení daně z nemovitosti v obci Řepov).
51. Obec tedy při vymezení pozemků podléhajících místnímu koeficientu vycházela z jejich funkčního vymezení v platném územním plánu. Dle soudu se jedná o objektivně ověřitelné kritérium, které nelze pokládat za projev libovůle ani nepřípustné diskriminace. Obec dále pojmenovala konkrétní negativní externality, které jsou z povahy věci spojené s průmyslovou výrobou a které se snaží kompenzovat právě stanovením místního koeficientu pro průmyslové areály. Jak dovodil NSS v rozsudku ze dne 9. 4. 2025, č. j. 2 Afs 171/2024-78, „[p]růmyslové areály mohou být pro obec skutečně prospěšné (např. nárůst počtu pracovních míst), a proto může jejich výstavbu v územním plánu umožnit či podpořit. To však nevylučuje, že v důsledku jejich existence a provozu se projevují související negativní externality, které mají za následek růst investičních výdajů a jiných nákladů obce, jež mohou být kompenzovány právě prostřednictvím stanovení místního koeficientu (tedy zvýšením daně z nemovitých věcí). Obec se tak jistě může v rámci své samostatné působnosti rozhodnout, že výstavbu těchto areálů umožní s tím, že vlastníci těchto pozemků budou prostřednictvím zvýšené daně z nemovitých věcí kompenzovat negativní externality, které s jejich provozem souvisí. Nejde tedy o protichůdné motivy, […] nýbrž o komplexnější regulaci, která v obecné rovině může obci přinášet benefity a zároveň efektivně omezovat negativa.“
52. Žalobkyně funkční zařazení svých nemovitostí v územním plánu mezi plochy VS nijak nerozporovala (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2025, č. j. 41 A 60/2025-83, odst. 33). Stejně tak netvrdila, že by se v rámci své podnikatelské činnosti nezabývala průmyslovou výrobou, tedy že by zdaněné nemovité věci fakticky nesloužily jejich funkčnímu využití dle územního plánu. Sama v žalobě ostatně tvrdila, že se specializuje na výrobu a prodej stavebních materiálů včetně střešních krytin a zdiva (mj. výrobu stavebních hmot, porcelánových, keramických a sádrových výrobků). To koresponduje i se zjištěním obce Řepov, že žalobkyně provozuje areál těžkého průmyslu (výroba cihel a překladů) a s ním související kamionová doprava zatěžuje celou obec a za nepříznivého počasí vede ke znečištění komunikací (viz podklady pro jednání s Ministerstvem vnitra a dokument Zvýšení daně z nemovitosti v obci Řepov). Ze žalobkyní odkazovaného závěru zjišťovacího řízení pak vyplývá, že v rámci jejího areálu se těží cihlářské suroviny. Žalobkyně tedy na území obce Řepov prokazatelně provozuje průmyslovou výrobu, s níž jsou neodmyslitelně spjaty negativní externality (nákladní doprava, emise hluku, prachových částic, opotřebení vozovek), které se obec snaží zcela racionálně a legitimně kompenzovat stanovením místního koeficientu.
53. Soud pokládá za dostatečné, pokud obec stanovila nejvyšší možný místní koeficient daně pro jednotlivé nemovitosti v rámci průmyslových areálů, které z povahy věci nejvíce zatěžují veřejný prostor negativními externalitami. Vycházela-li obec ze zařazení těchto pozemků do funkčních ploch vymezených v platném územním plánu, nebylo dle soudu nutné, aby si obec za tímto účelem opatřovala detailnější data, statistiky a analýzy, jak požadovala žalobkyně. Pakliže žalobkyně zpochybňovala konkrétní zjištění obce týkající se frekvence kamionové dopravy (dle žalobkyně přijíždělo v letech 2021 a 2022 průměrně denně nanejvýše 12, nikoliv 40 kamionů), nejedná se dle soudu o okolnost, která by činila stanovení místního koeficientu i na průmyslový areál žalobkyně neracionální či svévolné. S ohledem na velikost obce a popsané negativní externality by i žalobkyní uváděná kamionová zátěž postačovala pro závěr, že obec stanovením místního koeficientu na průmyslový areál žalobkyně sledovala legitimní cíl kompenzace zvýšené ekologické zátěže.
54. Na uvedené skutečnosti nic nemění ani tvrzení žalobkyně, že podle závěru zjišťovacího řízení dodržuje veřejnoprávní limity pro vnější hluk a imise suspendovaných prachových částic a oxidu dusičitého. Dodržování těchto limitů, které je základním předpokladem pro legální fungování průmyslového provozu žalobkyně, totiž nevylučuje další obecné zatížení území negativními externalitami (hluk, doprava, prach, opotřebení silnic), které má místní koeficient daně kompenzovat (srov. rozsudek NSS ze dne 18. 6. 2021, č. j. 5 As 145/2020-36, odst. 38–39). Negativní dopady podnikání žalobkyně na území obce pak nemohou eliminovat ani obecně zmiňované ESG aktivity. Je notorietou, že s průmyslovým areálem se pojí existence negativních externalit jako je zvýšená automobilová a nákladní doprava, jakož i hluk nebo prach (srov. rozsudek NSS ze dne 17. 4. 2026, č. j. 22 Afs 257/2025-71, odst. 56). I legálně provozovaná průmyslová činnost zkrátka produkuje další negativní externality, které mohou být relevantní pro daňové zatížení. Zvýšení daně prostřednictvím místního koeficientu je v tomto ohledu zcela legitimním a právem dovoleným nástrojem.
55. Pro posuzovanou věc není rozhodné, zda vyhláška OZV č. 1/2021 dosáhla svých deklarovaných cílů ani jaký objem prostředků obec po stanovení místního koeficientu reálně vynaložila na provoz silniční dopravy a péči o vzhled obce a veřejnou zeleň. Výnos daně z nemovitých věcí je příjmem rozpočtu obce [§ 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení výnosů některých daní územním samosprávným celkům a některým státním fondům (zákon o rozpočtovém určení daní)], z něhož jsou hrazeny investice do veřejné infrastruktury a opatření zmírňující negativní vlivy mj. průmyslové výroby. Je přitom na politickém rozhodnutí obce, jakým konkrétním způsobem s těmito daňovými příjmy naloží. Nelze navíc uplatňovat přímou úměru, jak se zřejmě domnívá žalobkyně, že zavedení místního koeficientu se musí skokově projevit ve veřejných výdajích na provoz silniční dopravy a péči o vzhled obce a veřejnou zeleň. Takový pohled je značně zjednodušující, neboť nezohledňuje např. investice do jiných oblastí provozu a správy obce a jí poskytovaných služeb či víceletou tvorbu úspor na nákladnější investiční projekty.
56. Nutně nedůvodná je též námitka, že do přílohy č. 1 k OZV č. 1/2021 byly zahrnuty i zemědělské pozemky, na něž se podle § 12 zákona o dani z nemovitých věcí místní koeficient nevztahuje. Ve vztahu k těmto pozemkům totiž orgány finanční správy místní koeficient neaplikovaly (viz odst. 44 napadeného rozhodnutí ze dne 6. 8. 2024 a odst. 40 napadeného rozhodnutí ze dne 20. 8. 2025).
57. Lichá je rovněž námitka, že stanovením místního koeficientu došlo k zavedení „dodatečné“ daňové povinnosti, která zasáhla do legitimního očekávání žalobkyně. Jak správně dovodil již žalovaný, OZV č. 1/2021 nabyla platnosti 8. 9. 2021 a účinnosti 1. 1. 2022, tedy v souladu s požadavky § 16a zákona o dani z nemovitých věci (viz odst. 65 napadeného rozhodnutí ze dne 6. 8. 2024 a odst. 63 napadeného rozhodnutí ze dne 20. 8. 2025). OZV č. 1/2021 tedy nepůsobí retroaktivně, a nejedná se tak o nepředvídatelný či překvapivý zásah do právní jistoty žalobkyně. Žalobkyně navíc ani neuvedla žádné individuální okolnosti, pro které by mělo být zrovna v jejím případě stanovení místního koeficientu v tomto ohledu nepřiměřené.
58. Soud neshledal důvodnou ani námitku, podle které působí OZV č. 1/2021 vůči žalobkyni diskriminačně. Žalobkyně na jednu stranu poukazovala na jiné podnikatelské subjekty, na které místní koeficient nedopadá (společnosti STORM WAY s. r. o., KOVOWORKS RENOVATIONS s.r.o., BOS LIGHTING s.r.o. a automyčka pana R. R.), a na druhou stranu na společnost M.Preymesser logistika, spol. s. r. o., která údajně způsobuje vyšší ekologickou zátěž než žalobkyně, ale dopadá na ni místní koeficient ve stejné výši.
59. Ustálená judikatura vychází z toho, že ne každé nerovné zacházení s různými subjekty lze kvalifikovat jako porušení principu rovnosti, tedy jako protiprávní diskriminaci jedněch subjektů ve srovnání se subjekty jinými. Aby k porušení tohoto principu došlo, musí dojít k tomu, že se i) s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, ii) zachází rozdílným způsobem, aniž by iii) existovaly objektivní rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/04, a rozsudky NSS ze dne 30. 10. 2014, č. j. 4 As 1/2014-28, č. 3156/2015 Sb. NSS, ze dne 20. 12. 2021, č. j. 10 Afs 223/2019-38, odst. 50, a ze dne 4. 12. 2025, č. j. 21 As 125/2025-46, č. 4733/2026 Sb. NSS, odst. 43).
60. Pro posouzení porušení zásady rovného zacházení a zákazu diskriminace je tedy klíčová srovnatelnost situace, v níž se jednotlivé daňové subjekty ténacházejí. Uvedenou skutečnost však žalobkyně přehlíží, neboť nezohledňuje kririum pro vymezení pozemků podléhajících místnímu koeficientu, a to jejich funkční vymezení v platném územním plánu. Žalobkyně netvrdila, že by podnikatelské subjekty, na které místní koeficient nedopadá, vykonávaly svou činnosti na plochách VL či VS. Pouze ve zcela obecné rovině argumentovala tím, že i tyto subjekty způsobují svou podnikatelskou činností v obci určitou ekologickou zátěž. Dále lze odkázat na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2025, č. j. 41 A 60/2025-83, v němž ve vztahu k pozemkům společností STORM WAY s.r.o. a BOS LIGHTING s.r.o., soud vysvětlil, že obec se „zaměřila na plochy VL a VS, tedy (zjednodušeně řečeno) na průmyslové areály, do čehož pozemky shora uvedených společností nespadají – ostatně se jedná o pozemky znatelně menší, očividně nesrovnatelné s areály zahrnutými do napadeného OOP“ (odst. 33). S tímto pojetím se ztotožnil i NSS, který v rozsudku č. j. 22 Afs 257/202571 označil úvahu obce Řepov, jež se zaměřila na průmyslové nemovitosti, za opodstatněnou (odst. 56). Je tedy patrné, že se žalobkyně nesrovnává s daňové subjekty, který by vlastnily srovnatelné nemovité věci podléhající dani. Již z toho důvodu nelze dopady OZV č. 1/2021 ve srovnání s těmito daňovými subjekty, které nejsou průmyslovými areály, pokládat za diskriminační.
61. Naopak v případě společnosti M.Preymesser logistika, spol. s. r. o., která vlastní průmyslový areál na plochách VL a VS (viz vyjádření obce Řepov ze dne 28. 4. 2022), je patrné, že se jedná o daňový subjekt, který se nachází ve srovnatelné situaci jako žalobkyně. Proto je zcela legitimní, pokud na žalobkyni dopadá i stejná výše místního koeficientu. Poukazovala-li žalobkyně na zvýšenou zátěž způsobenou touto společností v oblasti silniční dopravy, opomněla zmínit, že se tato společnost zabývá jiným průmyslovým odvětvím (logistikou) než žalobkyně, se kterým jsou z povahy věci spojené i jiné negativní externality pro životní prostřední (právě zvýšená silniční doprava). Prosté srovnání absolutního počtu průměrné denní dopravní zátěže, která navíc nezohledňuje rozsáhlost jednotlivých průmyslových provozů, tak nelze pokládat za objektivní rozumný důvod, pro který by bylo žádoucí stanovit žalobkyni nižší místní koeficient daně.
62. Soud proto uzavírá, že vyhláška OZV č. 1/2021 v incidentní kontrole ve vztahu k individuální situaci žalobkyně obstála. Žalobkyně neprokázala (resp. nepřednesla ani dostatečně konkrétní tvrzení), že by byl ve vztahu k ní stanoven místní koeficient svévolně či diskriminačně. Orgány finanční správy proto postupovaly v souladu se zákonem, pokud při stanovení daně z nemovitých věcí zohlednily místní koeficient ve výši 5 podle čl. 2 vyhlášky OZV č. 1/2021.
Žalovaný nepochybil při provádění dokazování
63. Soud neshledal důvodnou ani námitku, podle které žalovaný pochybil při provádění dokazování. Není totiž pravdou, že by žalovaný podklady předložené žalobkyní opomněl provést či náležitě zhodnotit.
64. Pokud jde o zápis z jednání zastupitelstva a jednací řád, žalovaný tyto podklady zohlednil s tím, že vyhláška OZV č. 1/2021 byla vydána procesně správným způsobem (odst. 7, 54, 55, 63 a 64 napadeného rozhodnutí ze dne 6. 8. 2024). Žalovaný rovněž zohlednil i podklady pro jednání s Ministerstvem vnitra, dokument Zvýšení daně z nemovitosti v obci Řepov, ESG směrnici 44-2022 a závěr zjišťovacího řízení, přičemž neshledal, že by tyto podklady zpochybňovaly legitimitu zavedení místního koeficientu na nemovité věci žalobkyně (odst. 7 a 59 napadeného rozhodnutí ze dne 6. 8. 2024).
65. Subjektivní nesouhlas žalobkyně se způsobem, jakým žalovaný hodnotil předložené podklady, nezakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí či vadu spočívající v nedostatečném zjištění skutkového stavu, jak se zřejmě domnívá žalobkyně. Soud proto shledal, že žalovaný postupoval při dokazování procesně správně a zcela v souladu s § 8 odst. 1 daňového řádu.
Závěr a náklady řízení
66. S ohledem na výše uvedené soud neshledal žaloby důvodnými, a proto je podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O nákladech řízení účastníků soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť nebyla procesně úspěšná. Procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 30. června 2026
Josef Straka v. r.
předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje: Bc. D. R.