Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 A 8/2026 - 19

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Ondřejem Hrabcem ve věci

žalobkyně: Y. A. A. B., nar. X

st. přísl. Panamská republika

bytem X

zastoupená Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s., spolkem

se sídlem Poděbradská 173/5, Praha 9 – Vysočany

proti

žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, odbor cizinecké policie

se sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3 – Žižkov

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 2. 2026, č. j. KRPA-64448-10/ČJ-2026-000022-ZZC,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 2. 2026, č. j. KRPA-64448-10/ČJ-2026-000022-ZZC, se ruší.

II. Žalobkyni se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Základ sporu

1. Žalovaný v záhlaví tohoto rozsudku uvedeným rozhodnutím zajistil žalobkyni dle , o pobytu cizinců na území České republiky, a to za účelem vycestování. Dobu zajištění žalobkyně stanovil na 30 dnů ode dne omezení osobní svobody. Proti tomuto rozhodnutí žalobkyně brojí podanou žalobou.

2. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí uvedl, že při provádění pobytové kontroly dne 22. 2. 2026 u žalobkyně zjistil, že je evidována v informačním systému smluvních státu SIS II jakožto státní příslušník třetí země (konkrétně Panamské republiky), na kterého se vztahuje rozhodnutí o navrácení dle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1860 ze dne 28. listopadu 2018 o využívání Schengenského informačního systému při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále jen „nařízení č. 2018/1860“). Vydávajícím orgánem byla Estonská republika, číslo podkladového rozhodnutí 1052294493, lhůta pro dobrovolné vycestování ze Schengenského prostoru byla stanovena do 20. 2. 2026. Poslední vstup do Schengenského prostoru dle cestovního pasu žalobkyně byl ze dne 13. 1. 2025 přes vnější hraniční přechod v Maďarsku.

3. Dle žalovaného žalobkyně své pobytové oprávnění nijak neřešila a nadále setrvávala na území členských států EU, i když jí bylo uloženo rozhodnutí o povinnosti opustit území členských států EU. Dle žalovaného tak existovala reálná obava, že se rozhodnutí nepodrobí ani v budoucnu. Tím byl dán důvod k zajištění dle zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně na území České republiky nemá žádné navázané osoby, proto jejím zajištěním nedojde k zásahu do jejího soukromého života. Navázanou osobu uvedla pouze svého manžela, který se má nacházet na území Španělského království, avšak reálné vazby nedoložila. Žalobkyně nemá na území České republiky žádný majetek, závazky ani pohledávky.

4. K jednotlivým mírnějším opatřením ve smyslu § 123b odst. 1 písm. a) až d) zákona o pobytu cizinců žalovaný uvedl, že žalobkyně na území České republiky pobývá jako turistka v bytu Airbnb. K jejímu aktuálnímu místu pobytu ji tak nic neváže, proto je zcela reálné, že se na daném místě nebude zdržovat. Složení finanční záruky není možné, jelikož žalobkyně uvedla, že vlastní finanční prostředky pro pobyt a vycestování, avšak uvedla, že v České republice, Panamě i ve Španělsku je nemajetná. K povinnosti hlásit se na policii ve stanovené době žalovaný uvedl, že žalobkyně nectí zákony České republiky a zákony Evropské unie a smluvních států, proto dobrovolné vycestování nelze očekávat. Obdobně nepovažoval žalovaný za účelné stanovení povinnosti zdržovat se na určeném místě.

5. Žalovaný dodal, že žalobkyně sice uvedla, že „lidem jako ona“ v Panamě hrozí nebezpečí, ale toto blíže nespecifikovala. Žalovaný proto považuje Panamu za bezpečnou zemi, kde žalobkyni nehrozí žádné nebezpečí. Žalobkyni nebude zamezen opětovný návrat na území Schengenského prostoru poté, co splní povinnost jí uloženou a získá potřebné pobytové oprávnění. Žalovaný tak považoval výkon rozhodnutí za přiměřený zásah do soukromého a rodinného života.

6. Lhůtu zajištění v délce 30 dní žalovaný zvolil s ohledem na předpokládanou složitost přípravy správního vyhoštění, zabezpečení přepravních dokladů a zajištění policejní eskorty přes dotčený stát.

II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

7. Žalobkyně v podané žalobě namítala, že v rámci provedeného podání vysvětlení uvedla, že ve Španělsku má manžela a do České republiky přijela na základě španělského povolení k pobytu č. E29627641. Její manžel je Španěl, je tedy příslušnicí občana Evropské unie. Jako důkaz v rámci správního řízení předložila fotokopii oddacího listu. O zákazu vstupu z Estonska ví, avšak estonská policie ji na výslovný dotaz sdělila, že se jedná o zákaz vstupu pouze do Estonska, nikoliv do dalších zemí Evropské unie. Estonská policie si byla rovněž vědoma toho, že odlétá do Španělska, tedy cestuje v rámci Schengenského prostoru. Žalobkyně tak měla za to, že po Schengenském prostoru může cestovat na základě španělského povolení k pobytu.

8. Žalovaný však k tvrzení o španělském povolení k pobytu nijak nepřihlédl a nijak se této otázce nevěnoval. Žalobkyně přitom žalovanému předala svůj průkaz k pobytu. Ten si jej ponechal a do rozhodnutí zapsal jeho číslo, dále s ním však nepracoval. Rovněž nepřihlédl k předloženému oddacímu listu.

9. Dle žalobkyně měl žalovaný prověřit, zda je oprávněna k pobytu ve Španělsku. Potvrdilo-li by se toto oprávnění, měl žalovaný žalobkyni umožnit vycestovat do Španělska podle čl. 23 odst. 2 Úmluvy k provedení Schengenské dohody, eventuálně měl iniciovat zahájení konzultačního řízení ve smyslu čl. 25 odst. 2 téže úmluvy. Žalovaný proto měl postupovat například tak, že by žalobkyni v souladu s § 50a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců uložil povinnost opustit území České republiky, a tím ji umožnil odcestovat do Španělska. Žalovaný zatížil své rozhodnutí vadou nedostatečně zjištěného skutkového stavu.

10. Žalobkyně v minulosti prošla tranzicí z muže na ženu, což plyne z cestovního dokladu Panamy. Pracovníci žalovaného o tranzici věděli, jelikož jí dali na vybranou, zda u ní osobní prohlídku má provádět muž nebo žena. Pracovníci žalovaného se k ní přesto chovali nevhodným a ponižujícím způsobem kvůli její tranzici. Z toho důvodu se pravděpodobně nezabývali ani platností jejího pobytového oprávnění. Při kontrole jejích osobních věcí našli její spodní prádlo, které po sobě ze srandy házeli. Když se ohradila, hrubě jí okřikli, načež se žalobkyně bála vzdorovat. Pozdější předložení jejího pobytového oprávnění pracovníci žalovaného odbyli s tím, že když je „fake woman“, tak i její průkaz je „fake“, proto se jím nebudou zabývat.

11. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že jí nemohl uložit povinnost vycestovat z území dle § 50a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, jelikož žalobkyně má aktivní záznam v SIS s platností od 13. 2. 2026 do 12. 2. 2031. Předložené španělské povolení k pobytu č. E29627641 s platností do 25. 5. 2030 je povolení k pobytu za účelem zaměstnání, nejedná se tak o povolení k trvalému pobytu za účelem sloučení rodiny. K tvrzení o ponižujícím jednání žalovaný uvedl, že s ní bylo po celou dobu jednáno jako se ženou. Žalobkyně měla na případné nevhodné chování pracovníků možnost upozornit například při sepisování protokolu o podání vysvětlení, při kterém byl přítomen i tlumočnice. Žádnou námitku k průběhu vedeného řízení však neučinila. Žalovaný doplnil, že dne 6. 3. 2026 došlo k realizaci správního vyhoštění (Praha – Istanbul – Panama City).

III. Posouzení žaloby

12. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) v souladu s , (dále jen „“), přezkoumal napadené rozhodnutí a shledal, že žaloba je důvodná. O věci samé rozhodl bez jednání dle ustanovení zákona o pobytu cizinců, jelikož účastníci řízení v zákonné pětidenní lhůtě po podání žaloby nenavrhli projednání věci při ústním jednání a soud nepovažuje nařízení ústního jednání za nezbytné.

III. 1 Právní východiska posuzované věci

13. Podle § 124b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců platí, že nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování, policie může zajistit na dobu nezbytně nutnou neoprávněně pobývajícího cizince staršího 15 let za účelem jeho vycestování, jestliže uplynula lhůta k dobrovolnému opuštění území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace uvedená v záznamu podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1860 ze dne 28. listopadu 2018 o využívání Schengenského informačního systému při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí.

14. Podle čl. 3 odst. 1 nařízení 2018/1860 členské státy vkládají do SIS záznamy o státních příslušnících třetích zemí, na něž se vztahuje rozhodnutí o navrácení, za účelem ověření, zda byla splněna povinnost návratu, a na podporu výkonu rozhodnutí o navrácení. Záznam o navrácení se do SIS vkládá bezodkladně po vydání rozhodnutí o navrácení.

15. Podle čl. 2 bodu 1 nařízení 2018/1860 pro účely tohoto nařízení se rozumí „navrácením“ navrácení ve smyslu čl. 3 bodu 3 směrnice 2008/115/ES.

16. Podle čl. 3 bodu 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále jen „návratová směrnice“), pro účely této směrnice se rozumí „navrácením“ proces navrácení státního příslušníka třetí země, jako dobrovolné splnění povinnosti návratu nebo jako nucený návrat, (i.) do země jeho původu, nebo (ii.) do země tranzitu v souladu s dohodami o zpětném přebírání osob či jinými ujednáními uzavřenými na úrovni Společenství nebo dvoustranně, nebo (iii.) do jiné třetí země, do níž se dotčený státní příslušník třetí země dobrovolně rozhodne vrátit a jež ho přijme.

17. Podle čl. 3 bodu 4 návratové směrnice pro účely této směrnice se rozumí „rozhodnutím o navrácení“ správní nebo soudní rozhodnutí nebo akt, kterým se rozhoduje nebo prohlašuje, že pobyt státního příslušníka třetí země je neoprávněný, a kterým se ukládá nebo prohlašuje povinnost návratu.

18. Podle čl. 2 bodu 4 nařízení 2018/1860 pro účely tohoto nařízení se rozumí „záznamem“ záznam ve smyslu čl. 3 bodu 1 nařízení (EU) 2018/1861.

19. Podle čl. 3 bodu 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1861 ze dne 28. listopadu 2018 o zřízení, provozu a využívání Schengenského informačního systému (SIS) v oblasti hraničních kontrol (dále jen „nařízení č. 2018/1861“), pro účely tohoto nařízení se rozumí „záznamem“ soubor údajů vložených do SIS umožňující příslušným orgánům identifikovat osobu za účelem přijetí konkrétního opatření.

20. V posuzované věci je mezi účastníky zejména sporné, zda mohl žalovaný žalobkyni zajistit z důvodu záznamu o navrácení evidovaném v SIS, disponuje-li pobytovým oprávněním vydaným ve Španělsku.

21. Situace, ve které má cizinec záznam o navrácení (ať již spojený či nespojený se zákazem vstupu) v SIS a zároveň je držitelem platného pobytového oprávnění vydané členským státem, je obecně nechtěná a nemělo by k ní docházet. K předcházení takových situací slouží konzultační řízení dle nařízení č. 2018/1860. Dle tohoto nařízení mohou nastat v zásadě dvě situace. V první má cizinec záznam o navrácení v SIS a jiný členský stát hodlá vydat cizinci pobytové oprávnění. V druhé naopak cizinec disponuje pobytovým oprávněním a jiný členský stát hodlá přijmout rozhodnutí o navrácení a vložit záznam o navrácení do SIS. Dojde-li již k tomu, že existuje záznam o navrácení v SIS a zároveň má cizinec platné pobytové oprávnění, nařízení č. 2018/1860 stanoví postup, jak tento problém odstranit.

22. První zmíněnou situaci popisuje čl. 9 nařízení č. 2018/1860 nazvaný „Konzultace předcházející vydání nebo prodloužení povolení k pobytu nebo dlouhodobého víza“. Dle tohoto článku předtím než členský stát vydá či prodlouží povolení k pobytu nebo dlouhodobé vízum cizinci, který má záznam o navrácení v SIS, má konzultovat stát, jenž záznam do SIS učinil. Po vzájemné konzultaci buď členský stát ustoupí ze svého záměru vydat cizinci pobytové oprávnění a záznam o navrácení zůstane v SIS, nebo naopak vydávající členský stát vydá pobytové oprávnění a stát, jež vložil záznam o navrácení do SIS, tento záznam o navrácení vymaže. Konečné rozhodnutí je na státu vydávajícím pobytové oprávnění. Výsledkem tohoto procesu je, že cizinec buď obdrží pobytové oprávnění nebo má záznam o navrácení v SIS, nikoli oboje.

23. Druhou situaci popisuje čl. 10 nařízení č. 2018/1860 nazvaný „Konzultace předcházející vložení záznamu o navrácení“. Dle tohoto článku přijal-li členský stát rozhodnutí o navrácení o cizinci, který je držitelem platného povolení k pobytu či dlouhodobého víza vydaného jiným členským státem, předtím než vloží záznam o navrácení do SIS, má konzultovat stát, jež pobytové oprávnění cizinci vydal. Po vzájemné konzultaci pak vydávající členský stát buď odejme cizinci pobytové oprávnění a záznam o navrácení je vložen do SIS, nebo pobytové oprávnění je ponecháno v platnosti a do SIS v takovém případě není vložen záznam o navrácení. Konečné rozhodnutí je opět na státu vydávajícím pobytové oprávnění. Stejně jako v předchozí situaci, výsledkem této konzultace je, že cizinec buď drží pobytové oprávnění nebo má záznam o navrácení evidovaný v SIS, nikoli oboje.

24. Články 11 a 12 nařízení č. 2018/1860 pak řeší zmiňovanou nechtěnou situaci, je-li v SIS záznam o navrácení o cizinci, který je držitelem platného pobytového oprávnění v jiném členském státě. V takovém případě mají oba členské státy vstoupit ve vzájemnou konzultaci a následně má dojít buď k výmazu záznamu o navrácení ze SIS nebo k odejmutí pobytového oprávnění.

25. Dle výše uvedeného tak k souběhu platného pobytového oprávnění a záznamu o navrácení v SIS dojde pouze pochybením některého z členských států.

26. Může nicméně nastat situace, ve které se cizinec prokáže zdánlivě platným pobytovým oprávněním, které však bylo zrušeno a cizinec se o této skutečnosti nedozvěděl. K takovým situacím dochází například, disponuje-li cizinec pobytovým oprávněním navázaným na výkon určitého zaměstnání, avšak cizinec o toto zaměstnání přijde (srov. např. rozsudek městského soudu ze dne 13. 1. 2025, č. j. -44, zejména body [23] a [24]). V takovém případě se cizinec může prokázat pobytovým oprávněním, které je zdánlivě platné, ale za předpokladu správného procesního postupu (výše zmíněné konzultace), toto oprávnění bylo odejmuto, jelikož jiný členský stát vložil do SIS záznam o navrácení.

27. V těchto případech jsou tak podstatné časové souslednosti vydání pobytového oprávnění a zaevidování záznamu o navrácení do SIS. Je-li nejdříve vydáno pobytové oprávnění a následně je do SIS zaevidován záznam o navrácení, je rozumné předpokládat, že mezi členskými státy došlo ke konzultaci ve smyslu čl. 10 nařízení č. 2018/1860 (bod [23] tohoto rozsudku) a pobytové oprávnění bylo odebráno, jelikož záznam o navrácení byl do SIS vložen. Není na vadu, že samotný cizinec se o konzultačním řízení nedozvěděl, jelikož cizinec není jeho účastníkem. Byl-li však nejdříve do SIS vložen záznam o navrácení a následně cizinec obdržel pobytové oprávnění, aniž by záznam do SIS byl vymazán, muselo dojít k porušení konzultačního procesu (čl. 9 nařízení č. 2018/1860, bod [22] tohoto rozsudku). Městský soud již ve své judikatuře dovodil, že takové pochybení členských států nelze přikládat k tíži cizince (viz rozsudek městského soudu ze dne 8. 7. 2025, č. j. -16, bod [19], který navázal na žalobcem citovaný rozsudek městského soudu ze dne 12. 11. 2024, č. j. -54). Jak již bylo uvedeno, konečné rozhodnutí závisí na členském státu vydávajícím povolení k pobytu. Vydal-li tak členský stát pobytové oprávnění cizinci, předchozí existující záznam o navrácení v SIS měl být vymazán, i když by stát, jež učinil tento záznam, s výmazem nesouhlasil.

28. V případě tvrzené existence pobytového oprávnění a současné existence záznamu o navrácení v SIS se musí správní orgány zabývat tím, zda pobytové oprávnění obdržel cizinec až po zaevidování záznamu o navrácení do SIS, či naopak. Obdržel-li totiž cizinec pobytové oprávnění až po zaevidování záznamu o navrácení do SIS, měl být záznam o navrácení do SIS vymazán – cizinec tak má platné povolení k pobytu, neměl by o něm být veden záznam o navrácení do SIS, proto by nebyly splněny podmínky pro jeho zajištění ve smyslu § 124b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců.

29. Soud si je však vědom problémů, které při zkoumání platnosti pobytového oprávnění mohou nastat. Je nutné přihlédnout k tomu, že správní orgán rozhodující o zajištění má velmi krátké lhůty k vydání rozhodnutí o zajištění a rovněž omezené možnosti, jak účinně zkontrolovat platnost pobytového oprávnění vydaného jiným členským státem. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 12. 2025, č. j. -30, „členské státy musí záznam v SIS v zásadě považovat za správný a vycházet z něj. SIS stojí na principu vzájemné důvěry mezi členskými státy. Jeho cílem je právě podpora navracení cizinců a zamezení druhotným pohybům v rámci Evropské unie. Stěžovatel v žalobě i v kasační stížnosti zpochybnil záznam v SIS pouze tvrzením, podle nějž mu není známo, že by vůči němu bylo vydáno jakéhokoliv rozhodnutí o navrácení.“ Z této citace je možné dovodit, že zpochybnění záznamu o navrácení v SIS je v zásadě možné, avšak nedochází k němu pouze popřením jeho správnosti. Vycházeje z těchto předpokladů je dle městského soudu pro zpochybnění záznamu o navrácení v SIS nutné tvrdit a doložit, že pobytové oprávnění cizinec obdržel až po zaevidování záznamu o navrácení do SIS. Prokázat datum obdržení pobytového oprávnění lze zpravidla předložením průkazu o pobytovém oprávnění, na kterém by mělo být datum vydání.

30. Městský soud uzavírá, že prokáže-li cizinec, že obdržel povolení k pobytu či dlouhodobé vízum vydané jiným členským státem (zpravidla předložením průkazu o tomto pobytovém oprávnění) poté, co do SIS byl zaevidován záznam o jeho navrácení, správní orgán není oprávněn tohoto cizince zajistit za účelem vycestování ve smyslu § 124b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců.

III. 2 Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí

31. Z předloženého správního spisu plyne, že v průběhu podání vysvětlení žalobkyně tvrdila, že do České republiky přicestovala ze Španělska dne 19. 2. 2026 na základě španělského povolení k pobytu č. E29627641. V podané žalobě žalobkyně namítala, že žalovanému předala tento průkaz k pobytu, avšak žalovaný se jím nijak nezabýval. Ze správního spisu rovněž plyne, že žalobkyně žalovanému skutečně průkaz k pobytu předala, jelikož číslo tohoto průkazu je uvedeno v seznamu odebraných věcí při umístění žalobkyně do policejní cely a seznamu dočasně zadržených dokladů při zajištění do zařízení pro zajištění cizinců. Ve formuláři k výměně doplňujících informací týkajících se pozitivního nálezu záznamu o navrácení je uvedeno, že se jednalo o povolení k pobytu za účelem zaměstnání a mělo dobu platnosti do 25. 5. 2030. Ze správního spisu neplyne, kdy bylo toto povolení k pobytu vydáno a žalovaný to nikde neuvádí. Ve správním spisu není tento průkaz k pobytu nafocen, i když je v něm nafocen cestovní pas žalobkyně.

32. Ze správního spisu plyne, že záznam o navrácení byl do SIS vložen dne 13. 2. 2026.

33. Z výše uvedených právních východisek plyne, že pro posouzení možnosti zajištění bylo podstatné, aby se žalovaný zabýval tím, kdy bylo žalobkyni povolení k pobytu vydáno – zda to bylo před vložením záznamu o navrácení do SIS nebo až po něm. Přestože žalobkyně předala žalovanému průkaz o svém pobytovém oprávnění, a proto žalovaný měl reálnou možnost posoudit, zda žalobkyně obdržela pobytové oprávnění až po zaevidování záznamu do SIS nebo před ním, touto rozhodnou otázkou se nezabýval. Žalovaný tvrzené pobytové oprávnění nijak v žalobou napadeném rozhodnutí neposuzoval. Žalobou napadené rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné, jelikož se žalovaný nezabýval otázkou, která byla pro správné rozhodnutí ve věci podstatná.

34. Soud přes zjištěnou vadu nicméně doplňuje, že považuje za spíše méně pravděpodobné, že by žalobkyně obdržela pobytové oprávnění až po zaevidování záznamu o navrácení do SIS, čímž by nebyly naplněny podmínky k jejímu zajištění. Záznam o navrácení byl do SIS vložen dne 13. 2. 2026. Žalobkyně dle svého tvrzení z Estonska odcestovala do Španělska a následně dne 19. 2. 2026 do České republiky. Aby žalobkyně obdržela povolení k pobytu až po zaevidování záznamu o navrácení do SIS, musela by jej obdržet mezi 13. 2. 2026 a 19. 2. 2026, což je sice možné, avšak vzhledem k tomu, že žalobkyně do Schengenského prostoru vstoupila již více než před rokem (dne 13. 1. 2025), se soudu zdá více pravděpodobné, že jej obdržela dříve. Tato úvaha soudu je však pouhou domněnkou bez právního významu pro zrušující výrok tohoto rozsudku.

III. 3 Ostatní otázky

35. Pro úplnost se soud zabýval i dalšími otázkami v posuzované věci.

36. Soud souhlasí s žalovaným, že mírnějších opatření ve smyslu § 123b zákona o pobytu cizinců nebylo možné využít. Užití těchto mírnějších opatření je založeno na předpokladu, že cizinec při jejich realizaci bude se správními orgány spolupracovat, a že neexistuje důvodná obava, že se bude vyhýbat případnému výkonu rozhodnutí, příp. jej ztěžovat tím, že neprokáže svou totožnost nebo adresu místa pobytu, odmítne tyto údaje uvést nebo se nedostaví na předvolání policie (§ 123b odst. 2 zákona o pobytu cizinců). Základním pravidlem je, že uložení zvláštního opatření nesmí ohrozit výkon rozhodnutí o povinnosti opustit území (§ 123b odst. 4 věta druhá zákona o pobytu cizinců, viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2012, č. j. -57, č. 2641/2012 Sb. NSS).

37. Mírnější opatření jsou nedostačující zpravidla v situacích, kdy cizinec jen projíždí územím České republiky, nemá k České republice žádné ekonomické nebo sociální vazby, nedisponuje dostatečnými prostředky ke složení finanční záruky a takovou skutečnost ani netvrdí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2016, č. j. -52, č. 3429/2016 Sb. NSS, bod [34]). Taková situace nastala v nyní posuzované věci. Žalobkyně přicestovala do České republiky pouze za účelem turistiky, neměla tu žádné ekonomické ani sociální vazby. Při podání vysvětlení zároveň žalobkyně uvedla, že má finanční prostředky pro pobyt a vycestování, ale jinak nevlastní žádný majetek na území České republiky, v Panamě ani ve Španělsku.

38. Žalobkyně dále namítala, že jí estonská policie sdělila, že jí byl zakázán vstup pouze do Estonska, nikoliv do dalších zemí v rámci Evropské unie. Skutečnost, že jí byl zakázán vstup pouze do Estonska, není v rozporu se záznamem o navrácení v SIS, jelikož v tomto záznamu je uvedeno, že rozhodnutí o navrácení není spojeno se zákazem vstupu (ve smyslu zákazu vstupu do Schengenského prostoru). Je tak možné, že estonská policie uložila žalobkyni pouze národní zákaz vstupu na území, tedy nikoli zákaz vstupu do celého Schengenského prostoru. To ostatně plyne i z odpovědi estonských orgánů ze dne 27. 2. 2026 zaevidované ve správním spisu pod č. j. PPR-63682/MPS-2026-CZ-1397802/2026-JZ. Přestože nebyl žalobkyni zakázán vstup do Schengenského prostoru, stále byla na základě rozhodnutí o navrácení povinna vycestovat z území států Schengenského prostoru. Namítá-li žalobkyně, že estonská policie věděla, že odlétá do Španělska, je takový postup v souladu s čl. 6 odst. 2 návratové směrnice, který „musí být vykládán v tom smyslu, že příslušné orgány členského státu jsou povinny umožnit státnímu příslušníkovi třetí země, který pobývá neoprávněně na území tohoto členského státu a je držitelem platného povolení k pobytu nebo jiného povolení zakládajícího oprávnění k pobytu vydaného jiným členským státem, aby do tohoto státu odjel předtím, než vůči němu bude případně přijato rozhodnutí o navrácení“ (usnesení Soudního dvora Evropské unie ze dne 26. 4. 2023, ve věci Migrationsverket, C629/22). Městský soud doplňuje, že i tato skutečnost naznačuje, že žalobkyně obdržela pobytové oprávnění již před vložením záznamu o navrácení do SIS (viz výše bod [34] tohoto rozsudku).

39. K žalobkyní tvrzenému oddacímu listu a jejímu manželství s občanem Španělska soud uvádí, že ve správním spise je uvedeno, že pobytové oprávnění měla žalobkyně udělené za účelem zaměstnání, nikoliv za účelem sloučení s rodinou. Průkaz prokazující toto pobytové oprávnění však není ve správním spise založen a nepředložila jej ani žalobkyně v podané žalobě. Dle soudu však důvod, za jakým měla žalobkyně pobytové oprávnění udělené, není pro nyní posuzovanou věc podstatný.

40. Namítá-li žalobkyně, že se k ní pracovníci žalovaného chovali nevhodným a ponižujícím způsobem kvůli její tranzici, městský soud uvádí, že tato skutečnost z předloženého správního spisu nevyplývá a žalobkyně toto tvrzení neprokazuje. I kdyby však bylo nevhodné chování prokázáno, nemělo by to vliv na právní závěry, ke kterým soud v nyní posuzované věci dospěl.

41. Městský soud poznamenává, že odkaz žalobkyně na použití čl. 23 odst. 2 a čl. 25 odst. 2 Úmluvy k provedení Schengenské dohody není aktuální. Článek 23 této úmluvy byl totiž nahrazen návratovou směrnicí (čl. 21 návratové směrnice) a čl. 25 úmluvy byl zrušen článkem 64 nařízení č. 2018/1861. Jak již bylo uvedeno, bylo-li by postaveno na jisto, že žalobkyně měla platné pobytové oprávnění a záznam v SIS byl nesprávný (jelikož byl učiněn před obdržením pobytového oprávnění), nebyly by dány podmínky pro zajištění žalobkyně. Namítala-li žalobkyně, že žalovaný měl zahájit konzultační řízení, soud uvádí, že zahájené konzultační řízení dle čl. 12 nařízení č. 2018/1860 není překážkou pro zajištění cizince.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

42. Z výše uvedených důvodů městský soud podle zrušil napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů. Současně však nevyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 11. 2012, č. j. -34, č. 2757/2013 Sb. NSS, uvedl, že „po zrušení rozhodnutí žalovaného o zajištění stěžovatele je nutno na toto rozhodnutí nahlížet, jako kdyby vůbec nebylo vydáno. Neexistuje tak řízení, v němž by mělo být pokračováno, protože podle § 124 odst. 2 zákona o pobytu cizinců je vydání rozhodnutí o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění prvním úkonem v řízení. Je-li tedy tento úkon ve formě rozhodnutí zrušen, neznamená to současně, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, jak je ve správním soudnictví obvyklé ( ). Naopak to z povahy věci, která je značně specifická a vyžaduje urychlené vyřízení, znamená ukončení řízení před správním orgánem, aniž by se tím jakkoli zasahovalo do jeho pravomoci, která byla vyčerpána vydáním původního rozhodnutí. Ukončení řízení tímto způsobem koresponduje s požadavkem na okamžité propuštění cizince poté, co bylo rozhodnutí o jeho zajištění za účelem správního vyhoštění zrušeno.“ Uvedené závěry lze nepochybně přiměřeně použít i na posuzovaný případ, protože i podle zákona o pobytu cizinců je rozhodnutí o zajištění cizince za účelem vycestování prvním úkonem v řízení. Po zrušení napadeného rozhodnutí neexistuje řízení, v němž by mohlo být pokračováno. Jak vyplývá z tvrzení žalovaného i předloženého správního spisu, žalobkyně již není zajištěna, jelikož její vycestování bylo realizováno před vydáním tohoto rozsudku (resp. dokonce i před postoupením žaloby městskému soudu k vyřízení).

43. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn Žalobkyně sice měla ve věci úspěch, avšak soud jí náhradu nákladů řízení nepřiznal, jelikož v řízení o žalobě byla zastoupena Organizací pro pomoc uprchlíkům, která právo na odměnu za zastupování nemá, neboť nevykonává specializované právní poradenství podle zvláštních zákonů ve smyslu Ze soudního spisu rovněž neplyne, že by žalobkyni vznikly jiné náklady v řízení o žalobě. Žalovaný v řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha dne 18. 3. 2026

Mgr. Ondřej Hrabec v.r.

Samosoudce

Shodu s prvopisem provedla S. K.