Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

12Co 207/2026

USNESENÍ

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Blanky Chlostové a soudců JUDr. Zuzany Hanákové, LL.M. a JUDr. Michala Holuba ve věci

věřitelky: xxx xxx xxx , reg. č. xxx

se sídlem xxx, xxx, xxx, xxx xxx, xxx, Kyperská republika

zastoupené advokátem xxx

proti

dlužnici: xxx, xxx, reg. č. xxx

sídlem xxx xxx, xxx xxx xxx, Španělské království

o návrhu věřitelky na vydání evropského příkazu k obstavení účtů

k odvolání věřitelky proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. května 2026, č. j. -108

takto:

I. Usnesení soudu I. stupně se potvrzuje .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

1. V záhlaví uvedeným rozhodnutím soud I. stupně zamítl návrh věřitelky ze dne 21. 4. 2026, ve znění návrhu ze dne 23. 4. 2026, na vydání evropského příkazu k obstavení účtů dlužnice ve Španělsku a Nizozemsku (výrok I.) a zároveň zamítl žádost věřitelky o získání informací o účtu podanou v rámci tohoto návrhu (výrok II.).

2. Soud I. stupně takto rozhodl o návrhu věřitelky na vydání evropského příkazu k obstavení účtů a o související žádosti o získání informací o účtu podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 655/2014 ze dne 15. května 2014, kterým se zavádí řízení o evropském příkazu k obstavení účtů k usnadnění vymáhání přeshraničních pohledávek v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení č. 655/2014“). Návrh na vydání příkazu k obstavení se týkal účtů dlužnice ve Španělsku a Nizozemsku do částky 631 799 462,30 Kč, tvořené jistinou ve výši 221 920 000 Kč a úroky ve výši 409 879 462,30 Kč, náklady na získání rozhodnutí ve výši 14 567 116 Kč, představovanými soudními poplatky ve výši 4 877 600 Kč a náklady právního zastoupení ve výši 9 689 516 Kč. Povinnost dlužnice zaplatit věřitelce uvedené částky vyplývá z vykonatelného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2025, č. j. -3802 (dále také jen „usnesení Vrchního soudu v Praze“).

3. Věřitelka návrh odůvodnila tím, že dlužnice je mateřskou společností mezinárodní skupiny xxx se sídlem v xxx a prostřednictvím této skupiny působí v oblasti telekomunikačních a digitálních služeb. Dále uvedla, že dlužnice vlastní pozemky, budovy a investiční nemovitosti, včetně majetku v areálu xxx xxx v xxx, a že má v Nizozemsku majetkové účasti a související finanční zázemí. Naléhavou potřebu pro vydání evropského příkazu k obstavení účtů dovozovala ze skutečnosti, že dlužnice na vykonatelnou pohledávku dosud ničeho neuhradila, nereagovala na výzvy k plnění, její dovolání proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze bylo odmítnuto. Přeshraniční povaha pohledávky pak vytváří riziko zmaření nebo podstatného ztížení vymáhání.

4. Po výzvě soudu I. stupně věřitelka předložila oznámení o bankovním spojení ze dne 20. 5. 2025 a ze dne 16. 4. 2026, na něž dlužnice nereagovala, dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Praze spojené s návrhem na odklad jeho vykonatelnosti, dopis právního zástupce věřitelky ze dne 11. 6. 2025 adresovaný dlužnici a dopis právní zástupkyně dlužnice ze dne 12. 6. 2026 adresovaný věřitelce (správně: 12. 6. 2025 – pozn. odvolacího soudu) a individuální a konsolidovanou výroční zprávu dlužnice za rok 2025. Skutečné riziko zmaření nebo podstatného ztížení vymáhání pohledávky spatřovala v korporátní struktuře a mezinárodním působení dlužnice. Uvedla, že dlužnice je mateřskou holdingovou společností mezinárodní skupiny xxx, podstatnou část jejích aktiv tvoří účasti ve společnostech skupiny a její výnosy pocházejí ze vztahů uvnitř skupiny, takže prostředky generované skupinou nemusí být vedeny na účtech dlužnice. Podle věřitelky může dlužnice volné peněžní prostředky, včetně provozního kapitálu, převádět na bankovní účty vedené v jiných členských státech Evropské unie nebo ve třetích zemích. Věřitelka by proto při výkonu rozhodnutí v jednotlivých členských státech musela podle nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“) nejprve dosáhnout prohlášení rozhodnutí za vykonatelné, přičemž tento proces může trvat několik měsíců a dlužnice o něm musí být vyrozuměna před zahájením výkonu. Věřitelka současně připustila možnost postihnout jiný majetek dlužnice, zejména její nemovitosti, takový postup však považovala za podstatně složitější a zdlouhavější. K žádosti o získání informací o účtech uvedla, že disponuje vykonatelným titulem a již v návrhu doložila důvody, pro které se domnívá, že dlužnice má jeden nebo více účtů ve Španělsku a Nizozemsku.

5. Soud I. stupně po právní stránce věc posuzoval podle čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 2 písm. j), čl. 14 odst. 3 a čl. 17 odst. 3 nařízení č. 655/2014 a podle bodu 14 jeho odůvodnění. Vycházel přitom ze skutečnosti, že věřitelka musí předložit dostatečné důkazy o naléhavé potřebě vydání evropského příkazu k obstavení účtů a o skutečném riziku, že bez něj bude následné vymáhání pohledávky zmařeno nebo podstatně ztíženo. Uzavřel, že věřitelka ani po výzvě nepředložila jediný důkaz o konkrétním jednání dlužnice nasvědčujícím takovému riziku. Její tvrzení o budoucím přesunu prostředků mezi účty skupiny považoval pouze za nepodložené spekulace. Uplatnění opravných prostředků dlužnicí považoval za výkon jejího zákonného práva, přičemž přihlédl i ke skutečnosti, že vykonatelnost usnesení Vrchního soudu v Praze byla po určitou dobu odložena. Skutečnost, že dlužnice dlužnou částku neuhradila ani přibližně měsíc poté, co Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 3. 2026, č. j. -4231, odmítl její dovolání, soud I. stupně samu o sobě nepovažoval za důvod pro vydání příkazu k obstavení účtů. Soud I. stupně neshledal, že by výkon rozhodnutí měl být ohrožen skutečností, že věřitelka musí v příslušném členském státě nejprve dosáhnout prohlášení vykonatelnosti a že dlužnice musí být o tomto prohlášení podle nařízení Brusel I vyrozuměna. Dlužnice si totiž byla vědoma uložené povinnosti i následků jejího dobrovolného nesplnění.

6. Soud I. stupně současně zohlednil, že dlužnice je veřejně obchodovanou nadnárodní společností s celosvětovou působností, v níž má přibližně 3% podíl španělský stát, a že jako mezinárodní holdingová společnost podléhá regulaci, mezinárodnímu auditu a standardům odpovědného chování. Dále vyšel z tvrzení věřitelky, že dlužnice vedle peněžních prostředků na bankovních účtech disponuje také nemovitým majetkem, zejména areálem xxx v xxx. Přihlédl přitom k tomu, že sama věřitelka připustila možnost uspokojení své pohledávky z nemovitého majetku dlužnice, nebude-li možné ji uspokojit z peněžních prostředků na jejích účtech. Možnost, že na účtech dlužnice nebudou dostupné dostatečné peněžní prostředky, proto soud I. stupně považoval pouze za hypotetickou, neboť ji věřitelka nespojila s žádným konkrétním jednáním dlužnice

7. Protože neshledal splnění podmínek čl. 7 odst. 1 nařízení č. 655/2014, uzavřel, že podle čl. 14 odst. 3 nelze vyhovět ani žádosti o informace o účtech. Návrhu na vydání evropského příkazu k obstavení účtů ani žádosti o získání informací o účtech proto nevyhověl.

8. Proti usnesení soudu I. stupně podala věřitelka včasné odvolání. Namítala v něm, že soud I. stupně nepřihlédl k jejím tvrzením a označeným důkazům, neúplně zjistil skutkový stav, dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a věc nesprávně právně posoudil, a to jak ve vztahu k návrhu na vydání evropského příkazu k obstavení účtů, tak k žádosti o získání informací o účtech. Konkrétně argumentovala tím, že soud I. stupně vyložil čl. 7 odst. 1 nařízení č. 655/2014 nepřiměřeně restriktivně, jednotlivé okolnosti posuzoval izolovaně a část tvrzení a důkazů opomenul. Odkázala přitom na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 21. 5. 2026 ve věci C-198/24, TQ proti Mr Green Limited, ECLI:EU:C:2026:415, podle něhož má být provedeno celkové posouzení skutkového rámce a lze zohlednit i dřívější jednání dlužníka a právní či procesní překážky výkonu, pokud jsou významné pro vyhodnocení aktuálního rizika. Věřitelka dovozovala existenci skutečného a aktuálního rizika ze souhrnu okolností týkajících se postoje dlužnice k přiznané pohledávce. Zdůraznila, že dlužnice pohledávku dlouhodobě neplní, ačkoli v předchozím řízení tvrdila, že její úhrada nebude ohrožena a že je připravena své závazky zajistit. Po skončení dovolacího řízení však dlužnou částku neuhradila, žádné zajištění neposkytla a nereagovala ani na oznámení bankovního spojení. Věřitelka současně poukázala na skutečnost, že pohledávka je splatná od roku 2005, proti dlužnici ji uplatňuje od roku 2009, usnesení Vrchního soudu v Praze nabylo právní moci dne 14. 5. 2025 a vykonatelnosti dne 14. 6. 2025, dlužnice však neplnila ani před odkladem vykonatelnosti ani po odmítnutí dovolání. Věřitelka dále upozornila na procesní tvrzení dlužnice v předchozích dovolacích řízeních. V dovolání ze dne 28. 12. 2016 dlužnice uvedla, že nebude-li vykonatelnost tehdy napadeného rozhodnutí odložena, uhradí oběma oprávněným přiznané částky bezodkladně, a současně deklarovala připravenost poskytnout zajištění svých závazků, bude-li je dovolací soud požadovat. Také v dovolání ze dne 30. 5. 2025 tvrdila, že reálně neexistuje riziko, že by v případě neúspěchu dovolání nebyla schopna splnit povinnosti uložené usnesením Vrchního soudu v Praze a že je připravena své závazky zajistit, bude-li to dovolací soud vyžadovat. Přesto po odmítnutí dovolání věřitelce ničeho neuhradila a žádné zajištění neposkytla. Věřitelka dále tvrdila, že její skutečný vlastník, který je současně skutečným vlastníkem společnosti xxx xxx xxx, další věřitelky dlužnice, jíž byly týmž usnesením Vrchního soudu v Praze rovněž přiznány dosud neuhrazené nároky, vystavil finanční záruku k zajištění případného nároku dlužnice na vrácení plnění pro případ úspěchu jejího dovolání. Právní zástupkyně dlužnice však záruku odmítla převzít a předat dlužnici a požadovala její zaslání přímo dlužnici do Španělska. Ačkoli byl podle věřitelky případný nárok dlužnice na vrácení plnění touto zárukou zajištěn, dlužnice přiznanou pohledávku neuhradila.

9. Věřitelka dále tvrdila, že dlužnice je mateřskou holdingovou společností mezinárodní skupiny, jejíž aktiva, příjmy a finanční toky jsou ve značné míře založeny na vnitroskupinových vztazích, takže prostředky generované skupinou nemusí být drženy na účtech dlužnice. K prokázání tohoto rizika předložila znalecký posudek znalecké kanceláře xxx xxx s. r. o. ze dne 19. 5. 2026, č. 483/2026, vypracovaný až po vydání napadeného usnesení. Podle věřitelky z něj vyplývá, že dlužnice je členem xxx vedeného společností xxx xxx, B.V., není zřejmé, zda má vykazované peněžní prostředky přímo ve své moci, je ve významné míře financována dceřinými společnostmi a může ovlivnit dřívější splacení vnitroskupinových závazků, výplatu dividend i jinou realokaci prostředků v rámci koncernu, včetně převodů do členských i nečlenských států. V kombinaci s nutností získávat prohlášení vykonatelnosti v jednotlivých členských státech podle nařízení Brusel I tím podle věřitelky vzniká časový a informační prostor k převodu peněžních prostředků na jiné bankovní účty. Zdůraznila, že evropský příkaz k obstavení účtů má podle bodu 15 odůvodnění nařízení č. 655/2014 naopak zachovat účinek překvapení. Nově dále tvrdila, že další neplnění je pro dlužnici ekonomicky výhodné, neboť efektivní úrok z prodlení ve výši 3,6848 % ročně je nižší než tvrzené náklady tržního financování ve výši 4,6328 % ročně. Neplacení pohledávky věřitelce má pro dlužnici představovat prospěch ve výši 5 995 024 Kč ročně, 499 585 Kč měsíčně a 16 653 Kč denně.

10. K žádosti podle čl. 14 nařízení č. 655/2014 namítla, že soud I. stupně požadoval podmínky použitelné pouze pro dosud nevykonatelné rozhodnutí, ačkoli věřitelka má vykonatelné rozhodnutí. Podle názoru věřitelky proto pro vyhovění této žádosti postačovalo, že má vykonatelné rozhodnutí, důvody domnívat se, že dlužnice má účty ve Španělsku a Nizozemsku, a nezná banky ani čísla těchto účtů. Nakonec věřitelka navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že vyhoví návrhu na vydání evropského příkazu k obstavení účtů i žádosti o získání informací o účtech a po postupu podle čl. 14 nařízení č. 655/2014 vydá příkaz podle čl. 17 a 19 nařízení č. 655/2014.

11. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení soudu I. stupně z podnětu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo podle ust. a ust. , aniž nařizoval ve věci ústní jednání podle ust. , a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

12. Z obsahu spisu zjistil odvolací soud následující skutečnosti. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. 2. 2025, č. j. -3802, které nabylo právní moci dne 14. 5. 2025 a vykonatelnosti dne 14. 6. 2025 rozhodl, že dlužnice je povinna zaplatit věřitelce 221 920 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 3. 9. 2005 do zaplacení a náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně a odvolacím a dovolacím soudem ve výši 14 567 116 Kč. Tímto rozhodnutím bylo změněno předchozí usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2014, č. j. -1483 v téže věci. Dlužnice podala proti tomuto rozhodnutí dovolání ze dne 30. 5. 2025 s návrhem na odklad vykonatelnosti, v němž mj. poukázala na skutečnost, že pokud by měla povinnost uloženou Vrchním soudem v Praze splnit, a následně by bylo usnesení Vrchního soudu v Praze zrušeno, nebylo by možné vyplacené prostředky dostat od věřitelky a další účastnice zpět, neboť se jedná o offshorové společnosti se sídlem v xxx republice, které jsou ve ztrátě. Dlužnice zároveň poukázala na skutečnost, že je jednou z největších telekomunikačních společností, byla založena před více než 100 lety. Je kótována na burze v xxx, xxx, xxx, xxx, xxx a xxx a je podrobena mnohovrstevné detailní veřejné kontrole svého hospodaření. Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 31. 3. 2026, č. j. -4231 dovolání dlužnice jako nepřípustné odmítl.

13. Věřitelka dále do spisu založila dvěy ze dne 23. 2. 2026 týkající se roční účetní závěrky dlužnice a její výroční zprávu za rok 2025, všechny v anglickém jazyce, aniž předložila jejich překlad do českého jazyka. Bylo na věřitelce, abyy, jimiž hodlala prokázat splnění podmínek pro vydání příkazu, předložila v podobě umožňující jejich spolehlivé posouzení. Soud I. stupně ani odvolací soud nebyly povinny opatřovat jejich překlad namísto navrhovatelky, a to zvláště s ohledem na písemnou povahu řízení a krátkou lhůtu k rozhodnutí podle čl. 18 odst. 2 nařízení č. 655/2014.

14. V rámci odvolacího řízení věřitelka dále předložila dovolání dlužnice ze dne 28. 12. 2016 proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 2016, č. j. -1840, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2025, č. j. -4201, kterým byla odložena vykonatelnost usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2025, č. j. -3802.

15. Ze znaleckého posudku znalecké kanceláře xxx xxx s. r. o. ze dne 19. 5. 2026, č. 483/2026, zpracovaného na žádost právního zástupce společnosti xxx xxx xxx (tj. další věřitelky dlužnice) za účelem doložení skutečností významných pro vydání evropského příkazu k obstavení účtů dlužnice, odvolací soud zjistil, že dlužnice je mateřskou holdingovou společností skupiny xxx a její výnosy pocházejí převážně z transakcí se společnostmi skupiny. Dlužnice je členem xxx vedeného společností xxx xxx, B.V., která centralizuje a spravuje peněžní prostředky a peněžní toky skupiny, přičemž z dostupných údajů nebylo možné určit, zda má dlužnice vykazované peněžní prostředky ve své přímé dispozici, nebo zda jsou alokovány na poolovém účtu. Dlužnice je podle posudku ve značném rozsahu financována společnostmi skupiny, přičemž její závazky z vnitroskupinových půjček několikanásobně převyšují objem její hotovosti, peněžních ekvivalentů a ostatních likvidních aktiv. Posudek dále uvádí, že peněžní prostředky mohou být soustředěny na účtu skupinového xxx, použity dlužnicí k předčasnému splacení jejích závazků vůči společnostem skupiny, a tím převedeny jinam v rámci skupiny, nebo převedeny na bankovní účty vedené v jiných členských státech Evropské unie či ve třetích zemích. Posudek dále vyčíslil ekonomický prospěch dlužnice z odkladu úhrady pohledávky věřitelky částkou 16 653 Kč denně, 499 585 Kč měsíčně a 5 995 024 Kč ročně.

16. Podle čl. 7 odst. 1 nařízení č. 655/2014 soud vydá příkaz k obstavení, pokud věřitel předložil dostatečné důkazy, které soud přesvědčí, že existuje naléhavá potřeba zajišťovacího opatření ve formě příkazu k obstavení, protože existuje skutečné riziko, že bez takového opatření bude následné vymáhání pohledávky věřitele vůči dlužníkovi zmařeno nebo podstatně ztíženo.

17. Podle čl. 14 odst. 1 prvního pododstavce nařízení č. 655/2014 získal-li věřitel v určitém členském státě vykonatelné rozhodnutí, soudní smír nebo veřejnouu, jež vyžaduje, aby dlužník uhradil věřitelův nárok, a věřitel má důvody domnívat se, že dlužník má u banky v konkrétním členském státě jeden či více účtů, avšak nezná ani jméno nebo adresu banky, ani IBAN, BIC či jiné bankovní číslo umožňující identifikovat banku, může požádat soud, u nějž byl návrh na vydání příkazu k obstavení podán, aby požádal orgán pro informace členského státu výkonu o získání informací nezbytných k identifikaci banky nebo bank a účtu či účtů dlužníka. Podle odstavce 2 téhož článku věřitel tuto žádost podá v návrhu na vydání příkazu k obstavení, doloží, proč se domnívá, že dlužník má jeden nebo více účtů u banky v konkrétním členském státě, a poskytne veškeré relevantní informace, které má o dlužníkovi a účtu nebo účtech k dispozici; nepovažuje-li soud žádost za dostatečně odůvodněnou, zamítne ji. Podle čl. 14 odst. 3 nařízení č. 655/2014 je-li soud přesvědčen, že žádost věřitele je řádně odůvodněna a že všechny podmínky a požadavky pro vydání příkazu k obstavení jsou splněny, s výjimkou požadavku na informace podle čl. 8 odst. 2 písm. d) a případně požadavku na jistotu podle článku 12, předá žádost o informace orgánu pro informace v členském státě výkonu v souladu s článkem 29.

18. Podle čl. 17 odst. 1 nařízení č. 655/2014 soud, u něhož byl návrh na vydání příkazu k obstavení podán, přezkoumá, zda jsou splněny podmínky a požadavky stanovené v nařízení. Podle čl. 17 odst. 2 soud rozhodne na základě informací a důkazů, které mu poskytl věřitel. Podle čl. 17 odst. 3 neposkytl-li věřitel veškeré informace požadované podle článku 8, může soud, není-li návrh zjevně nepřípustný nebo neopodstatněný, poskytnout věřiteli příležitost návrh ve stanovené lhůtě doplnit nebo opravit; pokud jej věřitel v této lhůtě nedoplní nebo neopraví, návrh se zamítne.

19. Z článku 17 nařízení č. 655/2014 tedy vyplývá, že je na věřiteli, aby uvedl konkrétní skutkové okolnosti a předložil dostatečné důkazy, které jsou způsobilé soud přesvědčit o existenci naléhavé potřeby příkazu založené na skutečném riziku zmaření nebo podstatného ztížení následného vymáhání.

20. Podmínku stanovenou v čl. 7 odst. 1 nařízení č. 655/2014 vyložil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 21. 5. 2026 ve věci C-198/24, TQ proti Mr Green Limited. V bodě 42 zdůraznil, že zejména z použití výrazu „skutečné“ vyplývá, že musí jít o konkrétní a aktuální riziko v okamžiku podání návrhu na vydání příkazu, nikoli pouze o riziko potenciální nebo případné. Objektivní možnost určitého budoucího jednání dlužníka tudíž sama o sobě nepostačuje. V bodě 44 téhož rozsudku Soudní dvůr citoval bod 14 odůvodnění nařízení č. 655/2014, podle něhož musí věřitel prokázat skutečné riziko, že v okamžiku, kdy bude moci dosáhnout výkonu existujícího nebo budoucího rozhodnutí, dlužník již promrhal, ukryl nebo zničil svůj majetek nebo jej prodal pod jeho hodnotou, a to v neobvyklém rozsahu nebo neobvyklým způsobem. Současně připomněl, že samotná nepříznivá nebo zhoršující se finanční situace dlužníka, pouhé nezaplacení pohledávky nebo její popírání ani skutečnost, že dlužník má více věřitelů, samy o sobě k vydání příkazu nepostačují. V bodě 45 rozsudku pak Soudní dvůr uzavřel, že „skutečné riziko“ ve smyslu čl. 7 odst. 1 nařízení č. 655/2014 musí mít původ v úmyslném jednání dlužníka, zejména v opatřeních přijatých s cílem vyhnout se zaplacení dluhu, například promrháním, ukrytím nebo zničením majetku či jeho prodejem pod hodnotou. Nejde tedy o jakékoli objektivní ohrožení vymáhání pohledávky, které není výsledkem takového jednání dlužníka. Věřitel přitom nemusí přímým důkazem prokazovat subjektivní úmysl dlužníka. Podle bodu 53 citovaného rozsudku však musí návrh vycházet z konkrétních indicií, které mohou prokázat, že je pravděpodobné, že kdyby příkaz vydán nebyl, mohl by dlužník v době přijetí případných opatření nuceného výkonu svůj majetek promrhat, ukrýt nebo zničit nebo jej prodat pod jeho hodnotou. Podle bodu 55 rozsudku přísluší vnitrostátnímu soudu provést celkové posouzení okolností, na nichž věřitel svůj návrh zakládá, a určit, zda ve svém souhrnu představují dostatečné indicie o existenci takového skutečného rizika.

21. Tomuto výkladu odpovídá i již zmíněný bod 14 odůvodnění nařízení č. 655/2014, podle kterého mohou být při posouzení rizika významné zejména postoj dlužníka k pohledávce, jeho chování v předchozím sporu mezi účastníky, jeho úvěrová historie, povaha jeho majetku a úkony, které v souvislosti s majetkem v nedávné době učinil. Uvedené okolnosti však musejí být posouzeny společně a ve vztahu ke konkrétnímu jednání dlužníka. Pouhé nezaplacení nebo napadení pohledávky nemá být samo o sobě považováno za dostatečný důkaz existence skutečného rizika.

22. Odvolací soud v projednávané věci na základě shora uvedených východisek posoudil všechny skutečnosti uplatněné věřitelkou jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Shodně se soudem I. stupně dospěl k závěru, že věřitelka nepředložila konkrétní indicie, z nichž by bylo možné dovodit pravděpodobnost, že dlužnice bez vydání příkazu svůj majetek promrhá, ukryje nebo zničí nebo jej prodá pod jeho hodnotou, popřípadě učiní jiné úmyslné opatření srovnatelné povahy směřující k vyhnutí se zaplacení dluhu. Z obsahu spisu nevyplývá, že by dlužnice po právní moci nebo vykonatelnosti usnesení Vrchního soudu v Praze zrušila či vyprázdnila některý svůj účet, převedla konkrétní majetek na propojenou osobu, mimořádně nebo předčasně splatila některý vnitroskupinový závazek, změnila způsob správy peněžních prostředků, převedla svá aktiva do třetí země nebo uskutečnila jinou konkrétní majetkovou dispozici související s pohledávkou věřitelky.

23. Věřitelka vychází především ze skutečnosti, že dlužnice přes vykonatelné usnesení Vrchního soudu v Praze dosud nezaplatila, nereagovala na sdělené platební údaje a neposkytla zajištění, ačkoli v dovolacích řízeních zdůrazňovala svou schopnost přiznané povinnosti splnit. Tyto okolnosti lze v souladu s bodem 14 odůvodnění nařízení č. 655/2014 zohlednit jako součást postoje dlužnice k pohledávce. Svědčí však pouze o tom, že dlužnice pohledávku dobrovolně nesplnila. Neprokazují, že by přijala nebo připravovala konkrétní opatření směřující k ukrytí, znehodnocení či odčerpání svého majetku. Samotné nezaplacení pohledávky přitom bod 14 odůvodnění nařízení výslovně nepovažuje za dostatečný důkaz.

24. Na tomto závěru nic nemění ani okolnost, že dlužnice po odmítnutí dovolání nesplnila povinnost, ačkoli v dovolacím řízení tvrdila, že její úhrada nebude ohrožena. Připravenost poskytnout zajištění deklarovala pouze pro případ, že by je dovolací soud vyžadoval, že by byl takový požadavek vznesen, však z obsahu spisu nevyplývá. Neposkytnutí zajištění proto nelze samo o sobě považovat za indicii úmyslného jednání směřujícího ke zmaření nebo podstatnému ztížení výkonu rozhodnutí.

25. Z rozporu mezi procesními tvrzeními dlužnice a jejím následným neplněním lze dovodit její neochotu dobrovolně plnit, nikoli však bez dalších konkrétních indicií úmysl mařit nucený výkon. Povinnost uloženou vykonatelným rozhodnutím lze vymáhat výkonem rozhodnutí. Jak vyplývá ze shora uvedeného rozhodnutí Soudního dvora i z bodu 14 odůvodnění nařízení č. 655/2014, evropský příkaz k obstavení účtů nemůže být automatickým následkem skutečnosti, že dlužník vykonatelné rozhodnutí dobrovolně nesplnil.

26. Za indicii úmyslného jednání dlužnice nelze považovat ani postup její právní zástupkyně ve vztahu k finanční záruce. Požadavek, aby byla záruka zaslána přímo dlužnici, a nikoli předána prostřednictvím její právní zástupkyně, nevypovídá o nakládání dlužnice s jejím majetkem ani o přípravě opatření směřujícího ke zmaření výkonu. Finanční záruka měla podle tvrzení věřitelky zajišťovat případný budoucí nárok dlužnice na vrácení přijatého plnění pro případ jejího úspěchu v dovolacím řízení. Okolnosti spojené s jejím doručováním proto nijak neprokazují skutečné riziko týkající se zachování majetku dlužnice pro budoucí výkon rozhodnutí.

27. Další část argumentace věřitelky je založena na holdingovém charakteru dlužnice, jejím mezinárodním působení a finančním propojení s ostatními společnostmi skupiny. Z těchto skutečností věřitelka dovozuje, že peněžní prostředky mohou být ponechány mimo vlastní účty dlužnice, soustředěny na účtu skupinového xxx, převedeny jiným společnostem skupiny v důsledku splácení vnitroskupinových závazků, převedeny na bankovní účty vedené v jiných členských státech Evropské unie nebo ve třetích zemích, případně vyplaceny akcionářům jako dividenda.

28. Všechny uvedené scénáře však věřitelka vyjadřuje jako možnosti, které vyplývají z organizační a finanční struktury dlužnice. Samotná technická, právní nebo ekonomická možnost převést peněžní prostředky, ponechat je v rámci skupinového cash-poolu, splatit vnitroskupinový závazek nebo rozhodnout o výplatě dividendy není konkrétní indicií, že dlužnice takové opatření pravděpodobně přijme za účelem vyhnout se zaplacení pohledávky věřitelky. Jde o potenciální nebo případné riziko, nikoli o konkrétní a aktuální skutečné riziko ve smyslu čl. 7 odst. 1 nařízení č. 655/2014 a bodu 42 rozsudku Soudního dvora ve věci C-198/24.

29. Věřitelka neoznačila žádnou konkrétní změnu ve finančních tocích dlužnice, která by nastala v návaznosti na právní moc či vykonatelnost podkladového rozhodnutí nebo na odmítnutí dovolání. Neoznačila ani konkrétní rozhodnutí orgánů dlužnice o převodu majetku, změně bankovních účtů, předčasném splacení vnitroskupinových závazků nebo výplatě mimořádné dividendy. Její argumentace proto zůstává v rovině obecné schopnosti nadnárodní holdingové společnosti řídit peněžní prostředky uvnitř skupiny. Taková schopnost bez dalších konkrétních indicií neprokazuje pravděpodobnost jejího zneužití k maření výkonu rozhodnutí.

30. Skutečné riziko neprokazuje ani znalecký posudek znalecké kanceláře xxx xxx s. r. o. ze dne 19. 5. 2026, č. 483/2026. Posudek dokládá holdingový charakter dlužnice, její příjmy z transakcí se společnostmi skupiny, její účast v cash-poolu vedeném společností xxx xxx, B.V., rozsah vnitroskupinového financování a ekonomické mechanismy umožňující správu peněžních prostředků uvnitř skupiny. Z těchto zjištění vyplývá, že peněžní prostředky vykázané dlužnicí nemusí být vždy vedeny na jejích vlastních bankovních účtech a že je lze prostřednictvím existujících finančních mechanismů převést jiným společnostem skupiny či na účty vedené v jiných státech. Posudek však neidentifikuje žádný konkrétní převod peněžních prostředků uskutečněný po vzniku vykonatelného titulu, žádné vyprázdnění nebo zrušení účtu dlužnice, žádnou změnu xxx, žádné mimořádné či předčasné splacení vnitroskupinového závazku ani jinou konkrétní majetkovou dispozici, kterou by dlužnice uskutečnila nebo připravovala za účelem vyhnout se úhradě pohledávky věřitelky. Posudek se neopírá o bankovní výpisy, aktuální transakční údaje, interní pokyny k řízení peněžních prostředků ani rozhodnutí orgánů dlužnice o konkrétním převodu majetku. Prokazuje tedy pouze existenci ekonomických mechanismů umožňujících správu a převod peněžních prostředků, nikoli konkrétní a aktuální riziko jejich účelového použití k maření výkonu rozhodnutí. Tomu odpovídá i způsob, jakým jsou rozhodné závěry posudku formulovány. Posudek uvádí, že „není vyloučeno“, že dlužnice má nebo založí účty v jiných státech, že peněžní prostředky „mohou být“ alokovány mimo její přímou dispoziční sféru a že vnitroskupinové závazky lze splatit dříve, „pokud by“ to bylo pro dlužnici nebo skupinu výhodné. Takové závěry popisují hypotetické scénáře a objektivní možnosti, nikoli konkrétní jednání dlužnice nebo přípravu takového jednání. Neodpovídají proto požadavku konkrétních indicií ve smyslu bodu 53 shora uvedeného rozsudku Soudního dvora.

31. Omezenou vypovídací hodnotu má také část posudku týkající se možnosti vedení účtů ve třetích zemích. Posudek neoznačuje žádný konkrétní účet dlužnice vedený mimo Evropskou unii ani žádný konkrétní krok směřující k jeho založení nebo k převodu peněžních prostředků na takový účet. V této části pracuje pouze s obecnou možností založení účtu a s předpoklady založenými na působení skupiny v jednotlivých zemích. Ani tato část proto neprokazuje konkrétní a aktuální riziko účelového odklonu majetku.

32. Za konkrétní indicii podle čl. 7 odst. 1 nařízení č. 655/2014 nelze považovat ani znalecký výpočet ekonomického prospěchu dlužnice z odkladu úhrady pohledávky. Tento výpočet vychází z porovnání efektivního úroku z prodlení s předpokládanými náklady na financování úhrady prostřednictvím vybraného krátkodobého dluhopisu společnosti ze skupiny xxx. Posudek současně uvádí, že jiný dluhopis bez zvláštních podmínek, který by byl podmínkami srovnatelný s pohledávkou věřitelky, nebyl nalezen a že při výpočtu nebyl zohledněn rizikový diferenciál. Vypočtený prospěch proto může nanejvýš podporovat tvrzení věřitelky, že odklad úhrady je za použitých předpokladů pro dlužnici ekonomicky výhodnější než okamžité financování platby. Neprokazuje však, že dlužnice zamýšlí promrhat, ukrýt či zničit svůj majetek nebo jej prodat pod jeho hodnotou ani že připravuje jiné opatření směřující ke zmaření nebo podstatnému ztížení výkonu rozhodnutí.

33. Ani argumentace nutností dosáhnout prohlášení usnesení Vrchního soudu v Praze za vykonatelné v jednotlivých členských státech podle nařízení Brusel I neprokazuje skutečné riziko ve smyslu čl. 7 odst. 1 nařízení č. 655/2014. Jde o obecnou procesní podmínku přeshraničního výkonu rozhodnutí, nikoli o jednání dlužnice. Procesní délka řízení o prohlášení vykonatelnosti a skutečnost, že dlužnice bude o takovém řízení vyrozuměna, mohou být součástí širšího kontextu, samy však nedokládají, že dlužnice vzniklého časového prostoru pravděpodobně využije k účelovému převodu svého majetku. Bez konkrétních indicií takového záměru jde opět pouze o možnost budoucího jednání.

34. Odvolací soud nepřehlédl požadavek Soudního dvora, aby byly všechny tvrzené okolnosti posouzeny ve svém souhrnu. Ani jejich kumulativní hodnocení však nevede k jinému závěru. Dobrovolné neplnění vykonatelného rozhodnutí, nereagování na platební údaje, dřívější prohlášení dlužnice o schopnosti plnit, neposkytnutí zajištění, okolnosti spojené s doručováním finanční záruky, holdingová a mezinárodní struktura dlužnice, její zapojení do xxx, možnost převádět peněžní prostředky na jiné účty a tvrzená ekonomická výhodnost dalšího neplnění neprokazují ani ve vzájemném spojení, že dlužnice pravděpodobně přijme úmyslné opatření směřující k ukrytí, znehodnocení nebo odčerpání svého majetku. Souhrn několika okolností, z nichž každá dokládá pouze neplnění nebo objektivní možnost určitého budoucího jednání, bez dalšího nevytváří konkrétní a aktuální skutečné riziko.

35. Pro posouzení věci je významné rovněž vlastní tvrzení věřitelky, že její pohledávka může být uspokojena i z jiného majetku dlužnice, zejména z nemovitostí, pohledávek nebo účastí v dceřiných společnostech. Okolnost, že výkon na tento majetek může být složitější, zdlouhavější či nákladnější než postižení peněžních prostředků na bankovním účtu, sama o sobě neprokazuje, že by následné vymáhání bylo zmařeno nebo podstatně ztíženo v důsledku úmyslného jednání dlužnice. Evropský příkaz k obstavení účtů neslouží k tomu, aby věřiteli zajistil nejjednodušší nebo nejrychlejší způsob výkonu bez ohledu na splnění podmínek čl. 7 odst. 1 nařízení č. 655/2014.

36. Odvolací soud proto uzavírá, že věřitelka prokázala existenci vykonatelné pohledávky a její dobrovolné nesplnění a popsala konkrétní organizační a ekonomické mechanismy, které dlužnici umožňují řídit peněžní prostředky v rámci nadnárodní skupiny. Neprokázala však konkrétní a aktuální skutečné riziko, že bez vydání příkazu dlužnice přijme úmyslná opatření směřující k promrhání, ukrytí, zničení nebo prodeji majetku pod jeho hodnotou, popřípadě jiné opatření srovnatelné povahy, a tím následné vymáhání pohledávky zmaří nebo podstatně ztíží. Podmínka čl. 7 odst. 1 nařízení č. 655/2014 proto splněna nebyla.

37. Důvodná není ani žádost věřitelky o získání informací potřebných k identifikaci účtů dlužnice. Věřitelka sice disponuje vykonatelným rozhodnutím, takže se na její žádost neuplatní zvláštní podmínky stanovené v čl. 14 odst. 1 druhém pododstavci nařízení pro dosud nevykonatelné rozhodnutí. To však neznamená, že samotná existence vykonatelného titulu a obecná domněnka o existenci účtů v určitém členském státě zakládají právo na předání žádosti informačnímu orgánu.

38. Protože věřitelka neprokázala splnění podmínky podle čl. 7 odst. 1 nařízení č. 655/2014, nebylo možné vyhovět ani její žádosti o získání informací potřebných k identifikaci účtů dlužnice. Z čl. 14 odst. 3 tohoto nařízení vyplývá, že soud předá žádost informačnímu orgánu členského státu výkonu pouze tehdy, je-li přesvědčen nejen o jejím řádném odůvodnění, ale také o tom, že jsou splněny všechny ostatní podmínky a požadavky pro vydání příkazu k obstavení, s výjimkou chybějících údajů podle čl. 8 odst. 2 písm. d) a případně požadavku na složení jistoty podle článku 12. Žádost podle článku 14 tedy nepředstavuje samostatný procesní prostředek, který by mohl být využit bez ohledu na splnění podmínek pro vydání příkazu k obstavení. Nebyla-li v projednávané věci prokázána existence skutečného rizika podle čl. 7 odst. 1 nařízení, nebyla splněna podmínka podle čl. 14 odst. 3, a žádosti o získání informací o účtech proto nebylo možné vyhovět.

39. Na tomto závěru nic nemění námitka věřitelky, že disponuje vykonatelným rozhodnutím, a proto se na její žádost nevztahují dodatečné požadavky stanovené v čl. 14 odst. 1 druhém pododstavci pro dosud nevykonatelné rozhodnutí. I při splnění podmínek čl. 14 odst. 1 prvního pododstavce totiž musely být podle čl. 14 odst. 3 současně splněny všechny ostatní podmínky pro vydání příkazu k obstavení, včetně podmínek podle čl. 7 odst. 1 nařízení. Ty však v projednávané věci splněny nebyly.

40. S ohledem na uvedené důvody tedy odvolací soud dospěl k závěru, že soud I. stupně správně zamítl jak návrh na vydání evropského příkazu k obstavení účtů, tak žádost o získání informací potřebných k identifikaci účtů dlužnice, a proto usnesení soudu I. stupně jako věcně správné postupem dle § 219 o. s. ř potvrdil.

41. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ve spojení s a contrario, když věřitelka s odvoláním neuspěla, ale dlužnici žádné náklady odvolacího řízení nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí

lze

podat dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu I. stupně ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení, avšak jen za splnění podmínek a z důvodů stanovených v - jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Proti tomuto rozhodnutí do výroku II. není dovolání přípustné [ ].

Praha 23. září 2026

JUDr. Blanka Chlostová v. r.

předsedkyně senátu