Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1129/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19.1.1999, č.j. -37, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o vydání ve výroku označených nemovitostí, potvrdil. Obšírně zdůvodnil, že žalobkyní uplatněný nárok „má původ\" v restitučním zákoně č. , a uzavřel, že je „neopodstatněný\" vzhledem k tomu, že nebyl uplatněn ve lhůtě, tímto zákonem stanovené. V odvolání nově vzneseným tvrzením, že vlastnictví dotčených nemovitostí nikdy nepozbyla, by odpovídal žalobní návrh na jejich vyklizení podle obč. zák. (nikoli na vydání), uvedl odvolací soud, jestliže však žalobkyně i poté „setrvala na dosavadním návrhu a nezměnila jej přes změnu skutkové a právní argumentace\", nezbylo než posuzovat věc z hledisek, z nichž byla posuzována soudem prvního stupně. Proti svému rozsudku připustil odvolací soud dovolání, a otázku, již považoval za zásadního významu po stránce právní, vymezil v odůvodnění coby otázku „možného souběhu restitučního nároku v návaznosti na změnu skutkové a právní argumentace žalobkyně v odvolacím řízení\".

Ve včasném dovolání žalobkyně (za niž jedná pověřený člen s právnickým vzděláním) uvedla, že „sice původně bylo možno se domnívat, že předmětný nárok byl uplatněn jako restituční podle \", ale že již ve svém odvolání namítla, že uplatněný nárok takto být posuzován nemá, neboť požaduje vydání majetku, který jí „pravomocně nikdy odňat nebyl\". Odvolacímu soudu, který jej přesto posoudil jako restituční („a to zřejmě proto\", že petit žaloby nebyl změněn), vytkla, že pojem „vydání\" spojuje pouze s nárokem restitučním, avšak z ustanovení obč. zák. plyne, že vlastník se může právě vydání věci domáhat, a to bez rozlišení, zda se jedná o věc movitou či nemovitou; obvyklá žaloba na vyklizení je ostatně „absurdní\", jelikož sama má sporný dům v bezplatném užívání a je vlastníkem převážné části jeho vnitřního zařízení. Podrobným výkladem posléze dovolatelka dokazovala, že vskutku k „pravomocnému odnětí jejího vlastnictví vůbec nedošlo\".

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „ \").

Dovolání je přípustné ( ), neboť odvolací soud tak ve výroku stanovil ( ). Jelikož právní otázku, pro kterou pokládal rozhodnutí za zásadně významné, formuloval toliko v jeho odůvodnění, je nutné mít zato, že dovolacímu přezkumu jsou otevřeny všechny, na jejichž posouzení rozhodnutí spočívá (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20.2.1997, sp. zn. , uveřejněný v příloze částky 7 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997). Z toho, že založení přípustnosti dovolání podle se opírá o předpoklad zásadního významu rozhodnutí po stránce právní, plyne, že způsobilým dovolacím důvodem je důvod ve smyslu , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Kromě vad vyjmenovaných v , je-li dovolání přípustné, posuzuje dovolací soud i jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i když v dovolání namítány nebyly ( ).

V občanskoprávním řízení sporném, jež je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou (srov. ), což znamená nejen nepřekročitelnost navrhovaného soudního výroku, ale i vázanost tzv. skutkem, to jest žalobními ( ) a jinými ( ) tvrzeními o právně významných skutečnostech, z nichž žalobce dovozuje uplatněný nárok. Totéž platí o žalobě změněné, resp. o žalobcově návrhu, aby původní žaloba byla změněna ( ).

Ustanovení umožňuje účastníku se souhlasem soudu měnit za řízení návrh na jeho zahájení. Změnou návrhu je též procesní úkon, jímž žalobce, ačkoli požaduje stejné plnění (vydat věc), tak napříště činí na základě jiných skutečností, než které vylíčil v žalobě.

Jestliže tedy žalobkyně ve stadiu odvolacího řízení žalobu (takto) změnila resp. učinila - v odvolání - tomu obsahově odpovídající úkon (oproti skutkovým tvrzením, že jí dotčené nemovitosti byly odňaty, a to za okolností, jež jsou rozhodné pro jejich navrácení, v odvolání tvrdila, že odňaty nebyly a že nepřestala být jejich vlastníkem), odvolací soud nemohl postupovat jinak než podle , , a pokračovat v řízení o původním návrhu bylo možné jen za předpokladu, že změnu žaloby usnesením nepřipustil ( ).

V opačném případě řízení zatížil vadou, jež mohla mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci, neboť se dotýká zásady, že nelze přiznat něco jiného, než co účastník řízení navrhuje ( ).

Podle je soud povinen účastníka vyzvat, aby procesní úkon, je-li jím nesprávné nebo neúplné podání (včetně návrhu změny žaloby), opravil nebo doplnil, a účastníka poučuje, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.

Za okolnost, jež zakládá potřebu takového poučení, je nutné pokládat nejen logický rozpor mezi vylíčením rozhodujících skutečností a žalobním návrhem, ale i rozpor, který vyplývá z neurčitého (neozřejměného) vztahu mezi žalobním petitem, navrženým dosud, a nově vylíčenými skutečnostmi, případně z toho, že k nově vzneseným skutkovým tvrzením adekvátní žalobní petit chybí.

Žalobkyně v odvolání změnila (při zachování původního žalobního petitu znějícího na vydání nemovitosti) vylíčení rozhodných skutečností tím (jak bylo uvedeno), že namísto tvrzení, korespondujících žalobě o navrácení majetkových práv podle , nově uváděla, že „vydání\" nemovitého majetku žádá proto, že jeho vlastníkem nikdy být nepřestala.

Konstantním závěrem soudní praxe ale je, že ochranu vlastnického práva (které se takto dovolávala), jde-li o nemovitost, zprostředkovat žalobou na vydání věci nelze, neboť výrok jí odpovídajícího soudního rozhodnutí nemůže být materiálně vykonatelný. Žalobu na vydání věci (nemovité) připouští judikatura toliko v tzv. restitučních sporech (např. o nároky podle , 1 Sb., či ), kde ovšem není prostředkem ochrany existujícího vlastnického práva, ale plní funkci jinou, a to nástroje nápravy majetkových křivd a obnovy původních majetkových vztahů (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 39/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jejž s žalobou na vyklizení identifikovat nelze (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.4.1998, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 124/1998).

Logická rozpornost žalobního návrhu a vylíčení rozhodných skutečností způsobuje, jak bylo řečeno, že procesní úkon (ať žaloba či návrh na její změnu) je podáním ve smyslu ustanovení nesprávným, a to se všemi důsledky, které odtud pro soud vyplývají. Neodstranění této vady má za následek nejistotu v otázce, o jakém nároku má být rozhodnuto.

Odvolací soud tedy tím, že vycházel z nesprávného názoru, že návrh změny žaloby, je-li postižen vadou, může být ignorován (čímž pominul ustanovení ), a v důsledku toho rozhodl (nepřípustně) o něčem jiném, než co žádala žalobkyně (a contr. principu dle ), své rozhodnutí zatížil tzv. jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy vadou , již mají na mysli ustanovení a

Zabývat se věcnými námitkami dovolání je za této situace logicky nepřípadné resp. předčasné; pro konstatované vady je napadený rozsudek nesprávný, a Nejvyšší soud jej proto zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( ,2 ).

Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný ( věta druhá ).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci ( věta třetí ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. března 2001

JUDr. Vladimír K u r k a , v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová