Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Tvo 38/2001

U S N E S E N Í

O d ů v o d n ě n í :

V trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě jako soudu prvního stupně pod sp. zn. podali státní zástupce a obžalovaný Ing. L. Š. odvolání proti rozsudku ze dne 14. 11. 2000. V průběhu odvolacího řízení konaného před Vrchním soudem v Olomouci podal obžalovaný Ing. L. Š. žádost o propuštění z vazby. Vrchní soud v Olomouci o této žádosti rozhodl usnesením ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. , tak, že ji podle § 72 odst. 2 tr. ř. zamítl, přičemž nepřijal nabídku záruky manželky obžalovaného podle § 73 odst. 1 písm. a) tr. ř. ani písemný slib obžalovaného podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. Proti tomuto usnesení podal obžalovaný Ing. L. Š. stížnost.

Nejvyšší soud shledal, že stížnost není přípustná, protože byla podána proti usnesení odvolacího soudu.

Podle § 141 odst. 2 tr. ř. usnesení soudu lze stížností napadnout jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhoduje ve věci v prvním stupni.

Zákon výslovně připouští stížnost proti rozhodnutí o vazbě v ustanovení § 74 odst. 1 tr. ř. Rozhodnutím o vazbě přitom je i usnesení, jímž soud rozhodne o žádosti obžalovaného o propuštění z vazby podle § 72 odst. 2 tr. ř.

V posuzovaném případě nerozhodl o žádosti obžalovaného o propuštění z vazby soud, který by rozhodoval ve věci v prvním stupni. Soudem rozhodujícím ve věci se tu míní soud rozhodující v meritu věci, jak je vymezena podanou obžalobou. Soudem rozhodujícím ve věci v prvním stupni tedy je Krajský soud v Ostravě. Vrchní soud v Olomouci je soudem, který ve věci rozhodoval jako soud druhého stupně, tj. jako soud odvolací, byť o žádosti obžalovaného o propuštění z vazby rozhodoval v rámci odvolacího řízení fakticky poprvé. Jestliže odvolací soud v rámci odvolacího řízení rozhoduje nikoli o odvolání, ale o nějaké jiné otázce, není při tomto rozhodování soudem prvního stupně, i když danou otázku rozhoduje poprvé. Pokud by totiž zákonná dikce „jestliže rozhoduje ve věci v prvním stupni\" v ustanovení § 141 odst. 2 tr. ř. měla znamenat, že musí jít o soud, který poprvé rozhoduje danou otázku, tak by tím bylo ve skutečnosti vyjádřeno jen to, že stížnost není přípustná proti usnesení, jímž již bylo o dané otázce rozhodnuto podruhé, tedy proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o stížnosti. To však by bylo v rámci ustanovení § 141 odst. 2 tr. ř. zjevně nelogické a evidentně to ani není účelem tohoto ustanovení. Zásada, že není přípustná stížnost proti usnesení, jímž již bylo rozhodnuto o stížnosti, je vtělena do jiných ustanovení trestního řádu, zejména do úpravy právní moci usnesení. Z ustanovení § 140 odst. 1 písm. b) tr. ř. vyplývá, že usnesení je pravomocné, jestliže zákon proti němu připouští stížnost, avšak podaná stížnost byla zamítnuta. Již ze samotné okolnosti, že usnesení, napadené stížností, která byla zamítnuta, je v právní moci, jasně vyplývá, že proti takovému usnesení není přípustná stížnost. Ustanovení § 141 odst. 2 tr. ř. v části, v níž slovy „jestliže rozhoduje ve věci v prvním stupni\" by mělo vyjadřovat v podstatě znovu jen nepřípustnost stížnosti proti usnesení, jímž byla daná otázka rozhodnuta podruhé, tj. nepřípustnost stížnosti proti usnesení, kterým bylo o stížnosti již rozhodnuto, by v podstatě nedávalo žádný smysl, bylo by nadbytečné, vymykalo by se systematice úpravy právní moci usnesení a stížnosti a bylo by již svou podstatou nelogické. Z toho je zřejmé, že zákonná dikce „jestliže rozhoduje ve věci v prvním stupni\", uvedená v § 141 odst. 2 tr. ř., nemůže mít ten význam, že odvolací soud se při rozhodování o nějaké dílčí otázce, která stojí mimo meritum věci vymezené podanou obžalobou a odvoláním podaným proti rozsudku soudu prvního stupně, stává sám soudem prvního stupně. Proto není stížnost proti takovému rozhodnutí přípustná.

Nejvyšší soud si je vědom toho, že pojem „ve věci\" je v řadě různých ustanovení trestního řádu užíván ve významu, který není pro všechna ustanovení jednotný a různě se odlišuje. Význam uvedeného pojmu v ustanovení § 141 odst. 2 tr. ř. o přípustnosti stížnosti ale nespatřuje v tom, že by se odvolací soud stával soudem prvního stupně, pokud v rámci odvolacího řízení usnesením rozhoduje, byť poprvé, o něčem jiném než o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.

V některých případech Nejvyšší soud považuje za důvodné přezkoumat z podnětu stížnosti i takové usnesení odvolacího soudu, proti kterému stížnost v intencích předcházejících úvah neshledává přípustnou. Je tomu tak v případech, kdy přezkum usnesení odvolacího soudu vyžadují zásady spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), která je podle y bezprostředně závazná a má přednost před zákonem. Typicky jde např. o stížnost podanou proti usnesení, jímž by odvolací soud sám s konečnou platností rozhodl o vyloučení svého soudce.

Podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné. Obžalovaný může toto právo vykonávat i opakovanou žádostí o propuštění z vazby podle § 72 odst. 2 tr. ř. s tím, že pokud ji podá v řízení před soudem prvního stupně, je proti rozhodnutí tohoto soudu stížnost přípustná.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud stížnost obžalovaného Ing. L. Š. podle § 148 odst. 1 písm. a) tr. ř. zamítl, aniž z jejího podnětu přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení a předcházející řízení. Poučení, které Vrchní soud v Olomouci v napadeném usnesení uvedl o nepřípustnosti stížnosti, považuje Nejvyšší soud za správné.

Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

V Brně dne 29. března 2001

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec