Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1511/2000

U S N E S E N Í

I. Dovolání povinného se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Na návrh oprávněné Okresní soud v Ústí nad Orlicí usnesením ze dne 30.3.1999, č.j. -18, ve znění opravného usnesení ze dne 23.4.1999, č.j. -27, nařídil podle rozhodčího nálezu Mezinárodního rozhodčího soudu, Mezinárodní obchodní komory (ICC International Court of Arbitration) v Paříži č. 8798/JK ze dne 8.7.1998, výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtů povinného u peněžníhou K. b. a.s., pobočka V. M., a to k uspokojení pohledávky oprávněné „v částce 4.202.478,19 ATS spolu s 5%tními úroky ode dne 8.9.1995, v částce 64.317 ATS spolu s 5%tními úroky ode dne 13.6.1995, v částce 6.066.000 ATS spolu s 5%tními úroky z 3.362.192 ATS ode dne 24.8.1995 a 5%tními úroky z 2.703.808 ATS ode dne 25.2.1996, jakož i v částce 1.913.233 ATS spolu s 5%tními úroky z 819.957 ATS ode dne 10.10.1995, z 819.957 ATS ode dne 11.3.1996 a z 273.319 ATS ode dne 10.10.1996, jakož i nákladů předcházejícího řízení ve výši 65.000 USD a 1.241.436,89 ATS", a nákladů návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí v celkové výši 87.875,- Kč; zároveň povinnému zakázal, aby s „uvedenými účty nakládal až do výše uplatněné pohledávky uvedené ve výroku I. tohoto usnesení", a K. b. a.s., pobočka V. M., přikázal, aby poté, kdy jí bude doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, zablokovala peněžní prostředky na účtech povinného č. 8539490257/0100 a 8535230407/0100 až do výše vymáhané pohledávky, a dále po doručení vyrozumění o nabytí právní moci tohoto usnesení odepsala pohledávku z účtů povinného a uhradila ji oprávněné, a to částky v cizí měně na účet č. 6724441079/2700 a částky v Kč na účet č. 6724441036/2700, oba vedené u B. A. C. C. R. a.s. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že byly naplněny podmínky pro uznání k výkonu předloženého rozhodčího nálezu podle článku II. a III. Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů uzavřené dne 10. června 1958 v New Yorku, jež byla uveřejněna vyhláškou ministerstva zahraničních věcí č. 74/1959 Sb. Podle potvrzení generálního tajemníka Mezinárodního rozhodčího soudu, Mezinárodní obchodní komory z 2.12.1998 vykonávaný nález byl povinné řádně oznámen a z toho důvodu je konečný a závazný. Současně v rámci předběžného šetření nebyly zjištěny žádné skutečnosti, pro které by bylo možno uznání rozhodčího nálezu „neprovést ať už jde o důvody podle čl. V. bod 1, či bod 2" Úmluvy, a povinný svoji závaznost z rozhodčí doložky a tedy samotnou pravomoc příslušného rozhodce, jenž ve věci rozhodoval, ani nepopíral. Námitky povinného, že výkon rozhodnutí je nemožný, neboť je subjektem, který nemá žádnou výrobu a na účtech nemá dostatek finančních prostředků, odmítl s odůvodněním, že je zcela nerozhodné, zda povinný má či nemá finanční prostředky na účtech u K. b., a zda vykonává nějakou podnikatelskou činnost. O návrhu povinného na odklad provedení výkonu rozhodnutí nerozhodl proto, že o takovém návrhu bude možné rozhodnout až po nařízení výkonu rozhodnutí. Uzavřel, že výkon rozhodnutí podle ustanovení a násl. byl nařízen podle výrokové části předmětného rozhodčího nálezu, konkrétně podle bodů 1-3 a 6-8 v částkách tam uvedených.

K odvolání povinného Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 30.11.1999, č.j. -42, usnesení soudu prvního stupně (ve znění opravného usnesení) potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení; proti svému usnesení připustil dovolání. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v souladu s ustanovením , o rozhodčím řízení v mezinárodním obchodním styku a o výkonu rozhodčích nálezů, je třeba otázku povolení nařízení výkonu rozhodnutí posuzovat podle Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů uzavřené dne 10. června 1958 v New Yorku a uveřejněné vyhláškou Ministerstva zahraničních věcí Československé republiky č. 74/1959 Sb. (dále též jen „Úmluva"). Stejně jako soud prvního stupně dovodil, že byly splněny podmínky pro uznání a vykonání k výkonu navrženého nálezu, jež jsou obsaženy v článku III. až V. Úmluvy. Odvolací soud neakceptoval námitku povinného vznesenou až v odvolání, že by výkon nálezu Mezinárodního rozhodčího soudu v Paříži byl v rozporu s veřejným právem České republiky, když povinný žádné konkrétní důvody tohoto rozporu neuvedl a odvolací soud existenci překážek zmíněných v ustanovení , o mezinárodním právu soukromém a procesním, nezjistil. K námitkám povinného vzneseným v odvolání uvedl, že v řízení o nařízení výkonu rozhodnutí je možno zkoumat jen otázky procesní a že se nelze zabývat věcnou správností exekučního titulu, tedy ani otázkou případné pasivní legitimace právního předchůdce povinného (O. L., s.p.) v nalézacím řízení; tyto otázky nesouvisí s veřejným pořádkem České republiky, ale s otázkou hmotného práva, jehož aplikaci si smluvní strany pro nalézací řízení zvolily v licenční smlouvě (podle rakouského práva - .2 licenční smlouvy). Přípustnost dovolání odůvodnil tím, že rozhodnutí považuje po právní stránce za rozhodnutí zásadního významu, zejména z hlediska výkladu článku IV. a V. Úmluvy a z hlediska aplikace ustanovení

V dovolání proti usnesení odvolacího soudu povinný namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení a že se nesprávně vypořádal s jeho námitkou, že k výkonu navržený rozhodčí nález je v rozporu s českým veřejným pořádkem, a proto měl být ve vztahu k povinnému odepřen podle ustanovení čl. V. odst. 2 písm. b) Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů z roku 1958 (vyhl.č. 74/1959 Sb.). Povinný potvrzuje, že k výkonu navrženým rozhodčím nálezem byl (jeho právní předchůdce) zavázán k solidárnímu plnění společně s O. L., s.r.o. jako druhým žalovaným z důvodů porušení povinností vyplývajících z licenční smlouvy ze dne 25.2.1991 uzavřené mezi povinným a oprávněným (rakouskou společností), že v této licenční smlouvě bylo smluvními stranami podle ustanovení platně dohodnuto jako právo rozhodné právo rakouské, namítá však, že v rámci privatizace přešla všechna práva a povinnosti z licenční smlouvy ze dne 25. 2. 1991 na stávající O. L., s.r.o. V tom, že rozhodce v odůvodnění k výkonu navrženého rozhodčího nálezu dospěl k závěru, že rakouským právem se bude řídit i ručení původní smluvní strany za závazky vyplývající z licenční smlouvy, které druhá smluvní strana (O. L., s.r.o.) porušila, přičemž povinný po převzetí privatizovaného majetku O. L., s.r.o. již nemohl ovlivnit plnění či neplnění povinností z licenční smlouvy touto novou smluvní stranou, protože šlo o jinou na povinném nezávislou právnickou osobu, a rakouská strana o přechodu práv a povinností na novou smluvní stranu věděla a vedla s ní veškerá jednání týkající se licenční smlouvy, spatřuje dovolatel rozpor s českým veřejným pořádkem. Dovolatel je přesvědčen, že právní vztah mezi povinným a O. L., s.r.o. je vztahem vnitrostátním, protože jde o české právnické osoby, který se řídí českým právem, a je vyloučeno, aby se vztahy mezi nimi řídily právem rakouským; proto nález Mezinárodního rozhodčího soudu v Paříži nemůže být vůči povinnému exekučním titulem. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně bylo zrušeno a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „" - (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení a že dovolání je podle ustanovení i přípustné, dovolací soud přezkoumal věc bez jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

63

Z výpisu obchodního rejstříku, vedeného Krajským soudem v Hradci Králové, oddílu A XII, vložky 261 (ohledně státního podniku L.), a shodně i z výpisu z obchodního rejstříku, vedeného u téhož soudu, oddílu A XII, vložky 151 (ohledně státního podniku K.), vyplývá, že rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu ze dne 18.12.1997 č. 369/1997 byl zrušen bez likvidace O. L., sloučením se státním podnikem K. V. M., a ke dni 3.4.1998 vymazán z obchodního rejstříku. Veškerý majetek, pracovníci, práva a závazky zrušeného státního podniku byly začleněny do státního podniku K. vzniklého sloučením, podle stavu ke dni sloučení, včetně práv a povinností vyplývajících z právních vztahů a smluv uzavřených do dne sloučení. Oba soudy proto správně vycházely z toho, že povinný je procesním nástupcem O. L., státní podnik, (1. žalovaného v rozhodčím řízení), a že na něj přešla všechna práva a závazky související s tímto zrušeným státním podnikem ( ).

Podle výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Krajským soudem v Hradci Králové, oddílu A XII, vložky 151, povinný (původně v řízení označený jako K., státní podnik) změnil obchodní název (firmu) a s účinností od 6.9.1999 je zapsán jako „K., s.p. sloučené podniky".

V projednávané věci se oprávněná domáhá výkonu rozhodčího nálezu vydaného Mezinárodním rozhodčím soudem, Mezinárodní obchodní komorou v Paříži dne 8. 7. 1998 pod č. 8798/JK. Protože se jedná o rozhodčí nález vydaný v cizím státě a protože licenční smlouva, jejíž součástí byla dohoda o tom, že všechny spory z licenční smlouvy vyplývající budou rozhodovány s konečnou platností dle Řádu smírčího a rozhodčího soudu Mezinárodní obchodní komory v Paříži jedním nebo vícero rozhodci jmenovanými dle tohoto Řádu (rozhodčí smlouva), byla uzavřena dne 25. 2. 1991, je třeba věc posoudit podle , o rozhodčím řízení v mezinárodním obchodním styku a o výkonu rozhodčích nálezů (srov. ustanovení , o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů).

Podle ustanovení , o rozhodčím řízení v mezinárodním obchodním styku a o výkonu rozhodčích nálezů, ustanovení tohoto zákona se použije, jen pokud nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je Československá socialistická republika vázána.

Dne 10. června 1958 byla v New Yorku podepsána Úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů. Vláda tuto Úmluvu schválila dne 17. září 1958, Národní shromáždění s Úmluvou vyslovilo souhlas dne 13. prosince 1958 a prezident republiky Úmluvu ratifikoval dne 27. dubna 1959. Pro Československou republiku nabyla Úmluva účinnosti dnem 10. října 1959 a uveřejněna byla vyhláškou Ministerstva zahraničních věcí č. 74/1959 Sb., vydanou dne 6. 11. 1959. Úmluva se stala i součástí právního pořádku České republiky (srov. Čl. 1 Ústavního , o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky). Protože Úmluva se vztahuje na uznání a výkon rozhodčích nálezů vyplývajících ze sporů mezi osobami fyzickými nebo právnickými a vydaných na území jiného státu než toho, v němž je žádáno o jejich uznání a výkon (Čl. I odst. 1 věta první Úmluvy), s ohledem na ustanovení se uznání a výkon rozhodčího nálezu v této věci posuzuje podle Úmluvy.

S námitkou dovolatele, že odvolací soud nesprávně v této věci aplikoval , přestože „právní vztah mezi povinným a O. L., s.r.o. je vztahem mezi českými právnickými osobami, který se řídí českým právem, a je vyloučeno, aby se vztahy mezi nimi řídily rakouským právem", dovolací soud nesouhlasí.

Podle ustanovení , o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů, právního předpisu cizího státu nelze použít, pokud by se účinky tohoto použití příčily takovým zásadám společenského a státního zřízení České republiky a jejího právního řádu, na nichž je nutno bez výhrady trvat.

Podle čl. III. věty první Úmluvy každý smluvní stát uzná rozhodčí nález za závazný a povolí jeho výkon podle předpisů o řízení, jež platí na území, kde nález je uplatňován, za podmínek stanovených v následujících článcích (čl. IV. a V.).

V posuzované věci odvolací soud ani soud prvního stupně ustanovení (ani jiné) , o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů, neaplikovaly a práva cizího státu nepoužily. Oba soudy uznání a výkon rozhodčího nálezu správně posuzovaly podle mezinárodní smlouvy (Úmluvy), která se - jak vyplývá ze shora uvedeného - ústavním postupem stala součástí českého právního řádu, a podle ustanovení a násl. (srov. článek III. větu první Úmluvy), tedy podle českých právních předpisů. Dovolatel přehlíží, že soudy nezkoumaly hmotněprávní vztahy mezi povinným a O. L., s.r.o., ale pouze skutečnost, zda titul pro výkon rozhodnutí (rozhodčí nález ze dne 8.7.1998 č. 8798/JK) vydaný cizozemským orgánem může být vykonán v České republice.

Protože při uznání a výkonu rozhodčího nálezu v této věci (o výkon rozhodnutí) právo cizího státu (a tedy ani právo rakouské) odvolacím soudem (ani soudem prvního stupně) aplikováno nebylo, není již z tohoto důvodu námitka povinného o „nesprávné aplikaci " a „o použití rakouského práva" důvodná.

Podle čl. V. odst. 2 písm. b) Úmluvy uznání a výkon rozhodčího nálezu mohou být odepřeny, jestliže příslušný orgán země, kde se žádá o uznání a výkon, zjistí, že uznání nebo výkon nálezu by byl v rozporu s veřejným pořádkem této země.

Podle ustanovení nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. Uvedené ustanovení se použije nejen na výkon rozhodnutí vydaných v občanském soudním řízení, ale i na výkon dalších titulů, uvedených v ustanovení

Ve smyslu ustanovení jsou titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí i jiná vykonatelná rozhodnutí a schválené smíry, jejichž soudní výkon připouští zákon.

64

Při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí pro vymožení peněžitého plnění soud - z hlediska jeho věcného posouzení - zkoumá, zda rozhodnutí (jiný způsobilý titul), jehož výkon je navrhován, bylo vydáno orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelné po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon rozhodnutí navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem, zda vymáhané právo není prekludováno a zda navržený způsob výkonu rozhodnutí není zřejmě nevhodný.

Při výkonu rozhodnutí soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí nebo jiného titulu; obsahem rozhodnutí (jiného titulu), jehož výkon se navrhuje, tj. jeho výrokem, je soud vázán a je povinen z něj vycházet.

Namítá-li povinný, že k výkonu navržený rozhodčí nález je v rozporu s českým veřejným pořádkem proto, že rozhodce v odůvodnění rozhodčího nálezu dospěl k závěru, že „rakouským právem se bude řídit i ručení původní smluvní strany za závazky vyplývající z licenční smlouvy, které druhá smluvní strana (O. L., s.r.o.) porušila", přestože „povinný nemohl již po převzetí privatizovaného majetku žádným způsobem ovlivnit plnění či neplnění z licenční smlouvy novou smluvní stranou", a že „rakouská strana o přechodu práv a povinností na novou smluvní stranu věděla a vedla s ní veškerá jednání, týkající se licenční smlouvy" (a že z tohoto důvodu měl být ve vztahu k povinnému podle ustanovení čl. V. odst. 2 písm. b) Úmluvy odepřen), pak ve skutečnosti nezpochybňuje předpoklady, za nichž byl výkon rozhodnutí nařízen (a jen ty mohou být důvodem přezkumu), ale věcnou správnost k výkonu navrženého rozhodčího nálezu. Touto otázkou, která - jak správně konstatoval odvolací soud v odůvodnění svého usnesení - nesouvisí s veřejným pořádkem České republiky, však soud není oprávněn se v řízení o výkon rozhodnutí zabývat, a nemohl k ní přihlédnout ani dovolací soud.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání povinné podle ustanovení části věty před středníkem zamítl.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, , a věty první , neboť povinný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a oprávněné, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. ), žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. března 2001

JUDr. Mojmír P u t n a , v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová