Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1147/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobkyně Č. o. s., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ T. j. S. B., zastoupené advokátem, a 2/ Č. s. t. v., zastoupenému advokátem, o navrácení majetkových práv, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. , o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17.9.1998, č.j. - 137, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17.9.1998, č.j. -137, ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, a ve výrocích o náhradě nákladů mezi žalobkyní a druhým žalovaným, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl proti oběma žalovaným žalobu vycházející z restitučních zákonů č. a č. , zčásti změnil a (co do uvedených nemovitostí) vůči druhému žalovanému žalobě vyhověl (uložil mu povinnost uzavřít s žalobkyní dohodu o navrácení majetkových práv), zatímco ohledně další označené nemovitosti a vůči první žalované jej potvrdil. Dospěl k závěru, že žalobkyně je osobou k uplatnění daného nároku oprávněnou, druhý žalovaný osobou povinnou, a druhý žalovaný byl k navrácení majetkových práv i včas vyzván. Pasivní legitimace mu svědčí proto, že žalovaná první nebyla v rozhodném období (od 25.3.1990 do 31.7.1992) „registrována\" (k tomu došlo až dne 17.8.1993), v důsledku čehož na ni mohl být dotčený majetek převeden až smlouvou ze dne 19.7.1994, jež je však - se zřetelem k blokačnímu ustanovení - neplatná. Restituční nárok proti druhému žalovanému je důvodný jen v té části, která odpovídá majetku uvedenému ve výzvě podle

Ve včasném dovolání, směřujícím proti výroku, jímž bylo žalobě vyhověno, druhý žalovaný (zastoupen advokátem) namítl, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud pochybil v řešení otázky, kdo je osobou povinnou; ke dni účinnosti totiž předmětný majetek nedržel, neužíval, ani jej neměl ve své účetní evidenci, a proto mu pasivní legitimace ve sporu nesvědčí.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „\").

Dovolání je ve smyslu přípustné, jelikož směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (), a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle , kterým lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Jelikož s výjimkou vad řízení vyjmenovaných v a jiných vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, je předmětem dovolacího přezkumu posouzení, zda je správný závěr odvolacího soudu, že druhý žalovaný je ve smyslu příslušných restitučních předpisů osobou povinnou k navrácení odňatých majetkových práv.

Podle ustanovení ve znění (dále jen ) platí, že majetková práva dobrovolných organizací, která jim byla odňata zákony č. 187/1949 Sb., č. a č. , se navracejí dle stavu ke dni 31.3.1948 Č. o. s. a ostatním znovu vzniklým dobrovolným organizacím, které uplatní své nároky u právního nástupce organizace uvedené v do 31.12.1991. Bližší úpravu podmínek a způsobu navracení těchto majetkových práv obsahuje ve znění (dále jen ), který shodně upravuje i osobu oprávněného a povinného subjektu ( a ).

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24.10.1996, sp. zn. , uveřejněném pod č. 34 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997, vyslovil právní názor, že povinnou k navrácení majetkových práv ve smyslu a je osoba povolaná jako nástupnická organizace Č. s. t. v. vzhledem k jeho zániku na základě usnesení mimořádného sjezdu ze dne 25.3.1990, a to ve vztahu k tímto usnesením určenému majetku, resp. majetkovým kritériím.

Určení tělovýchovné jednoty jakožto právního nástupce organizace uvedené v nepřekáží okolnost pozdější (po 30.6.1990) registrace proto, že tímto dnem (k němuž měl zaniknout její předchůdce) tato tělovýchovná jednota jako subjekt práva nezanikla, ale byla nositelkou, byť od Č. s. t. v. odvozené ( ), způsobilosti mít práva a povinnosti (srov. usnesení Vrchního soudu ze dne 21.6.1993, sp. zn. , uveřejněné pod č. 15 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1995).

To, že se Č. s. t. v. registroval - na rozdíl od první žalované - před 30.6.1990, samo o sobě jeho právní nástupnictví po zaniklém Č. s. t. v. též nezdůvodňuje, jestliže odvolací soud neuvedl, jaká kritéria nástupnictví, stanovená usnesením mimořádného sjezdu ČSTV ze dne 25.3.1990, by mu mohla svědčit. Toto usnesení totiž nástupnictví Č. s. t. v. (jehož tehdy platné stanovy samostatnému vlastnictví tělovýchovných jednot nebránily) výslovně vyloučilo ve vztahu k majetku, jenž byl „zapsán ve prospěch tělovýchovné jednoty u příslušného orgánu a ta je vede ve své účetní evidenci\" (okolnost, že nejde právě o takový majetek, v řízení zjištěna nebyla).

I tyto závěry Nejvyšší soud uplatnil mnohokrát, jsou zmíněny již v odůvodnění publikovaného judikátu R 34/97, a rozvedeny v mnoha rozhodnutí dalších, a není důvod se od nich odchýlit ani v dané věci.

Z odůvodnění napadeného rozsudku, jmenovitě jím přijatého závěru o osobě povinné k navrácení majetkových práv, vyplývá, že odvolací soud se jimi neřídil.

161

Úsudek, že právním nástupcem organizace uvedené v je Č. s. t. v. (druhý žalovaný), který odvolací soud pojal ve vazbě na (implicite) přijatý předpoklad, že osoba povinná k navrácení majetkových práv se identifikuje vlastnictvím věci, k níž se tato práva připínají, neobstojí už proto, že citovaná ustanovení restitučních zákonů za povinnou osobu nepovolávají vlastníka věci, nýbrž osobu specificky určeného „právního nástupce organizace uvedené v zákona č. 68/l956 Sb.„. Obdobně i pozdější restituční předpisy nespojují (zásadně) povinnou osobu s vlastnictvím, ale její určení zakládají na tom, kdo příslušným nárokem dotčenou věc drží ( , ve znění pozdějších předpisů, , odst. 2 písm. a/ , ve znění pozdějších předpisů).

Jestliže, jak bylo řečeno, z nástupnictví po zaniklém Č. s. t. v. byl Č. s. t. v. výslovně vyloučen (ve vztahu ke specifikovanému majetku), pak logicky nemůže být správný ani (blíže nezdůvodněný) úsudek, že Č. s. t. v. je coby nástupnická organizace určen - absolutně - „v prvé řadě„.

Nelze-li vycházet z toho, že Č. s. t. v. je právním nástupcem organizace uvedené v , pozbývá argumentační hodnotu i úsudek o neplatnosti smlouvy ze dne 19.7.1994, kterou převedl sporný majetek na tělovýchovnou jednotu první žalované.

V rozsudku ze dne 30.4.1998, sp. zn. , uveřejněném pod č. 126/1998 v časopise Soudní judikatura, Nejvyšší soud připustil, že i Č. s. t. v. může být osobou povinnou, avšak jen v tom případě, že nejde o majetek, který je zapsán u příslušného orgánu ve prospěch konkrétní tělovýchovné jednoty, resp. který je veden v její účetní evidenci nebo k němuž má právo hospodaření, a nepůsobí-li obdobná hlediska ve prospěch určitého klubu či republikového svazu. Že takové podmínky byly v posuzované věci splněny, odvolací soud nedovozuje.

Nejvyšší soud nepřehlíží, že v celku jeho někdejší rozhodovací praxe existoval i názor jiný (srov. sp. zn. ). Je však názorem ojedinělým, a překonaným - nejpozději publikací zmíněného rozsudku sp. zn. ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Tento odlišný názor, který i Ústavní soud ČR zahrnul do odůvodnění nálezu ze dne 4.2.1998, sp. zn. , je situován na samém okraji problematiky, jíž se dotýká zde posuzovaná ústavní stížnost (otázky aktivní legitimace Č. o. s.), a průmět do právní věty publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky (svazek 10, ročník 1998 - I. díl, str. 105) nemá žádný.

Nejvyšší soud respektuje zásadu vyjádřenou v y, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby, současně však nemůže pominout ani to, že sám je povolán – a to již vlastní rozhodovací činností – k tomu, aby sjednocoval soudní praxi. Zastávat jiný právní názor v zájmu jednoty rozhodování obecných soudů se proto zmíněnému ústavnímu principu neprotiví, jestliže takový názor s ústavními předpisy a jim naroveň postavenými prameny práva není v rozporu. Právě tak je tomu v dané věci; Nejvyšší soud je přesvědčen, že výklad, který v otázce určení povinné osoby konstantně podává, je ústavně konformní rovněž (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19.10.1998, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 12, ročník 1998 - III. díl, pod č. 125), a význam (závaznost) citovaného nálezu z pohledu ústavněprávních aspektů věci tím není nikterak zpochybněn. Větší váhu než cokoli jiného pak má to, aby určitý právní názor byl důsledně aplikován.

Z uvedeného plyne, že právní názor, na kterém odvolací soud založil výsledek sporu, je nesprávný, a dovolací důvod podle tudíž dovolatel uplatnil právem. Důsledně tomu nemůže být napadené rozhodnutí posouzeno jako - ve smyslu - správné, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je podle téhož ustanovení zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení ( ).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího (mezi žalobkyní a druhým žalovaným) soud rozhodne v novém rozhodnutí ve věci ( věta třetí ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. března 2001

JUDr. Vladimír K u r k a , v. r.

162

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová