Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 574/2000

U S N E S E N Í

I. Dovolání povinné se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Na návrh oprávněné Okresní soud v Ústí nad Orlicí usnesením ze dne 30.3.1999, č.j. -12, nařídil podle rozhodčího nálezu Mezinárodního rozhodčího soudu, Mezinárodní obchodní komory (ICC International Court of Arbitration) v Paříži č. 8798/JK ze dne 8.7.1998, výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtů povinné u peněžníhou K. b. a.s., pobočka L., a to k uspokojení pohledávky oprávněné "v částce 4.202.478,19 ATS spolu s 5%tními úroky ode dne 8.9.1995, v částce 64.317 ATS spolu s 5%tními úroky ode dne 13.6.1995, v částce 6.066.000 ATS spolu s 5%tními úroky z 3.362.192 ATS ode dne 24.8.1995 a 5%tními úroky z 2.703.808 ATS ode dne 25.2.1996, jakož i v částce 1.913.233 ATS spolu s 5%tními úroky z 819.957 ATS ode dne 10.10.1995, z 819.957 ATS ode dne 11.3.1996 a z 273.319 ATS ode dne 10.10.1996, jakož i nákladů předcházejícího řízení ve výši 65.000 USD a 1.241.436,89 ATS", a nákladů návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí v celkové výši 87.875,- Kč; zároveň povinné zakázal, aby s uvedenými účty nakládala až do výše "uplatněné pohledávky uvedené ve výroku I. tohoto usnesení", a K. b. a.s. pobočka L. přikázal, aby poté, kdy jí bude doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, zablokovala peněžní prostředky na účtech povinné č. 703611/0100, 100501611/0100 a 8553140237/0100 až do výše vymáhané pohledávky, a dále po doručení vyrozumění o nabytí právní moci tohoto usnesení odepsala pohledávku z účtů povinné a uhradila ji oprávněné, a to částky v cizí měně na účet č. 6724441079/2700 a částky v Kč na účet č. 6724441036/2700, oba vedené u B. A. C. C. R. a.s. Dospěl k závěru, že byly naplněny podmínky pro uznání k výkonu předloženého rozhodčího nálezu podle článku II. a III. Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů uzavřené dne 10. června 1958 v N. Y., jež byla uveřejněna vyhláškou ministerstva zahraničních věcí č. 74/1959 Sb. Námitku povinné, že rozhodčí nález se nestal vykonatelným, odmítl s tím, že podle potvrzení generálního tajemníka Mezinárodního rozhodčího soudu, Mezinárodní obchodní komory z 2.12.1998 vykonávaný nález byl povinné řádně oznámen a z toho důvodu je konečný a závazný. Narozdíl od tvrzení povinné neshledal ani, že by uznání rozhodčího nálezu odporovalo veřejnému pořádku České republiky. Podle článku IX. kupní smlouvy mezi Fondem národního majetku a povinnou nebyla sice předmětem této kupní smlouvy práva z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, protože ale podle licenční smlouvy mezi oprávněnou a O. L., L. - ČSFR došlo pouze k převodu práva na využívání průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, byla tato práva (práva z licenční smlouvy) citovanou smlouvou mezi F. n. m. a povinnou na povinnou převedena. Výkon rozhodnutí byl nařízen podle výrokové části předmětného rozhodčího nálezu, konkrétně podle bodů 1-3 a 6-8 v částkách tam uvedených.

K odvolání povinné Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 26.10.1999, č.j. -31, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že povinná je povinna nahradit oprávněné náklady odvolacího řízení v částce 37.875,- Kč; proti svému usnesení připustil dovolání. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v souladu s ustanovením , o rozhodčím řízení v mezinárodním obchodním styku a o výkonu rozhodčích nálezů, je třeba otázku povolení nařízení výkonu rozhodnutí posuzovat podle Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů uzavřené dne 10. června 1958 v N. Y. a uveřejněné vyhláškou Ministerstva zahraničních věcí Československé republiky č. 74/1959 Sb. (dále též jen "Úmluva"). Stejně jako soud prvního stupně také dovodil, že byly splněny podmínky pro uznání a vykonání k výkonu navrženého nálezu, jež jsou obsaženy v článku III. až V. Úmluvy. Ani odvolací soud neakceptoval námitku povinné, že by výkon nálezu Mezinárodního rozhodčího soudu v Paříži byl v rozporu s veřejným právem České republiky, když povinná žádné konkrétní důvody tohoto rozporu neuvedla a odvolací soud existenci překážek zmíněných v ustanovení , o mezinárodním právu soukromém a procesním, nezjistil. Odvolací soud dále vyslovil přesvědčení, že nález se týká sporu, pro který byla uzavřena rozhodčí smlouva; pravomoc Mezinárodního rozhodčího soudu v Paříži byla založena rozhodčí doložkou, jež je obsažena v licenční smlouvě uzavřené mezi právním předchůdcem povinné a oprávněnou dne 25. 2. 1991. Ustanovení , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, považoval za ustanovení, jež nelze v projednávané věci aplikovat, neboť zmíněnou licenční smlouvou nenabyl právní předchůdce povinné práva z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, nýbrž jen oprávnění k užívání "know how" tak, jak bylo popsáno v licenční smlouvě. Proto ve smyslu ustanovení , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, na povinnou v rámci privatizace přešla i všechna práva a závazky vyplývající z licenční smlouvy, včetně rozhodčí doložky. Námitku povinné, že je sporné, zda licenční smlouvu uzavřel existující subjekt, když byl označen jako "O. L., L., ČSFR", považoval odvolací soud za právně nedůvodnou, neboť by muselo být prokázáno, že licenční smlouva byla neplatná podle práva, jemuž se strany podrobily, tedy podle práva rakouského (článek 12.2 licenční smlouvy); takovou skutečnost však povinná neprokázala a ani netvrdila. Přípustnost dovolání odůvodnil tím, že rozhodnutí považuje po právní stránce za rozhodnutí zásadního významu, zejména z hlediska výkladu článku IV. a V. Úmluvy a z hlediska aplikace ustanovení

V dovolání proti usnesení odvolacího soudu povinná namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval i "Newyorskou úmluvu", neboť se nesprávně vypořádal s námitkou povinné, že na ni nepřešla práva z licenční smlouvy uzavřené dne 25. 2. 1991, a že proto nemůže být založena pravomoc Mezinárodního rozhodčího soudu v Paříži. Je přesvědčena, že podstatou licenční smlouvy je přechod práv, tj. oprávnění k využívání a výkonu práv z průmyslového vlastnictví. Nabyvatel podle bodu 1.2 licenční smlouvy nabyl právo výkonu určitého průmyslového práva. Protože se zcela jednoznačně jedná o práva z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, dopadá na ně ustanovení ve znění pozdějších předpisů. Protože povinná nebyla účastníkem licenční smlouvy ze dne 25. 2. 1991 (ta je na české straně uzavřena se subjektem označeným jako "O. L., L. - ČSFR") a ani později na ni práva z licenční smlouvy nepřešla, nebyla dána pravomoc Mezinárodního rozhodčího soudu v Paříži k rozhodnutí sporu mezi žalobkyní (zde oprávněnou) a žalovanou (zde povinnou). Dovolatelka je navíc přesvědčena, že v době uzavření licenční smlouvy neexistoval subjekt, který za českou stranu licenční smlouvu uzavřel ("O. L., L. - ČSFR"), proto nález Mezinárodního rozhodčího soudu v Paříži nemůže být vůči povinné exekučním titulem. Navrhla, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a aby věc byla vrácena Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen "" - (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení a že dovolání je podle ustanovení i přípustné, dovolací soud přezkoumal věc bez jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

S námitkou dovolatelky, že na ni nepřešla práva z licenční smlouvy uzavřené dne 25. 2. 1991 a že proto nemohla být založena pravomoc Mezinárodního rozhodčího soudu v Paříži, jehož nález ze dne 8. 7. 1998 je v této věci vykonáván, dovolací soud nesouhlasí.

V projednávané věci se oprávněná domáhá výkonu rozhodčího nálezu vydaného Mezinárodním rozhodčím soudem, Mezinárodní obchodní komorou v Paříži dne 8. 7. 1998 pod č. 8798/JK. Protože se jedná o rozhodčí nález vydaný v cizím státě a protože licenční smlouva, jejíž součástí byla dohoda o tom, že všechny spory z licenční smlouvy vyplývající budou rozhodovány s konečnou platností dle Řádu smírčího a rozhodčího soudu Mezinárodní obchodní komory v Paříži jedním nebo vícero rozhodci jmenovanými dle tohoto Řádu (rozhodčí smlouva), byla uzavřena dne 25. 2. 1991, je třeba věc posoudit podle , o rozhodčím řízení v mezinárodním obchodním styku a o výkonu rozhodčích nálezů (srov. ustanovení , o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů).

Podle ustanovení , o rozhodčím řízení v mezinárodním obchodním styku a o výkonu rozhodčích nálezů, ustanovení tohoto zákona se použije, jen pokud nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je Československá socialistická republika vázána.

Dne 10. června 1958 byla v New Yorku podepsána Úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů. Vláda tuto Úmluvu schválila dne 17. září 1958, Národní shromáždění s Úmluvou vyslovilo souhlas dne 13. prosince 1958 a prezident republiky Úmluvu ratifikoval dne 27. dubna 1959. Pro Československou republiku nabyla Úmluva účinnosti dnem 10. října 1959 a uveřejněna byla vyhláškou Ministerstva zahraničních věcí č. 74/1959 Sb., vydanou dne 6. 11. 1959. Úmluva se stala i součástí právního pořádku České republiky (srov. Čl. I Ústavního , o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky). Protože Úmluva se vztahuje na uznání a výkon rozhodčích nálezů vyplývajících ze sporů mezi osobami fyzickými nebo právnickými a vydaných na území jiného státu než toho, v němž je žádáno o jejich uznání a výkon (Čl. I odst. 1 věta první Úmluvy), s ohledem na ustanovení se uznání a výkon rozhodčího nálezu v této věci posuzuje podle Úmluvy.

V projednávané věci dovolatelka namítá, že se nález týká sporu, pro který mezi účastníky sporu nebyla rozhodčí smlouva uzavřena.

Podle článku V. odst. 1 Úmluvy uznání a výkon nálezu mohou být odepřeny na žádost strany, proti níž je nález uplatňován, pouze tehdy, když tato strana prokáže příslušnému orgánu země, v níž je žádáno o uznání a výkon:

a) že strany dohody zmíněné v čl. II byly podle zákona, který se na ně vztahuje, nezpůsobilé k jednání nebo že zmíněná dohoda není platná podle práva, jemuž strany tuto dohodu podrobily, nebo, v nedostatku odkazu v tomto směru, podle práva země, kde nález byl vydán; nebo

b) že strana, proti níž je nález uplatňován, nebyla řádně vyrozuměna o ustanovení rozhodce nebo o rozhodčím řízení nebo nemohla z jakýchkoliv jiných důvodů uplatnit své požadavky; nebo

c) že nález se týká sporu, pro který nebyla uzavřena rozhodčí smlouva nebo který není v mezích rozhodčí doložky, nebo že nález obsahuje rozhodnutí přesahující dosah úmluvy o rozhodci nebo rozhodčí doložky; mohou-li však být části rozhodčího nálezu ve věcech podrobených rozhodčímu řízení odděleny od části nálezu jednajících o věcech, které mu nejsou podrobeny, ta část nálezu, která obsahuje rozhodnutí o věcech podrobených rozhodčímu řízení, může být uznána a vykonána; nebo

d) že složení rozhodčího soudu nebo rozhodčí řízení nebylo v souladu s ujednáním stran, nebo nebylo-li takového ujednání, že nebylo v souladu se zákony země, kde se rozhodčí řízení konalo; nebo

e) že nález se dosud nestal pro strany závazným nebo byl zrušen nebo že jeho výkon byl odložen příslušným orgánem země, v níž nebo podle jejíhož právního řádu byl vydán.

Pro posouzení věci je tedy významné, zda povinná (její právní předchůdkyně) rozhodčí smlouvu uzavřela a zda na povinnou práva a povinnosti vyplývající z uzavřené rozhodčí smlouvy přešla.

Licenční smlouva, jejíž součástí (bod 12.) byla i rozhodčí smlouva, byla uzavřena dne 25. 2. 1991 mezi O. L., L., ČSFR (nabyvatel licence) a F. & G. A. S. - R. (poskytovatel licence). Dovolatelkou uváděné pochybnosti o existenci subjektu, který licenční smlouvu za českou stranu podepsal, dovolací soud nesdílí. Údaj, který by označoval účastníka licenční smlouvy také organizačně právní formou, popřípadě druhem organizace, u nabyvatele licence (účastníka smlouvy za českou stranu) chybí, avšak z údajů tam uvedených ("O. L., L., ČSFR") je zcela nepochybné, který subjekt jako nabyvatel licence tuto smlouvu uzavřel. Jiný subjekt s názvem O. L., L., ČSFR, který by se od nabyvatele licence podle uvedené licenční smlouvy odlišoval toliko organizačně právní formou, v té době neexistoval. V licenční smlouvě uvedená identifikace nabyvatele licence podle této smlouvy proto nevzbuzuje pochybnosti o tom, který subjekt účastníkem této smlouvy byl a skutečně práva z licenční smlouvy nabyl (tato práva byla také O. L., L., ČSFR využívána a účastníci řízení o tom nevznesli žádné pochybnosti).

Souhlasit nelze ani s názorem dovolatelky, že přechod práv a povinností z licenční smlouvy podléhal režimu ustanovení , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby.

Podle ustanovení , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění zákonů č. , č. , č. , č. , č. a č. (dále též jen "zákon") s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem.

Podle ustanovení § 16 zákona práva z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví se převádějí na základě smlouvy uzavřené mezi nabyvatelem a podnikem.

, o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích ve znění , tedy ve znění do 9. 5. 2000 (kupní smlouva mezi F. n. m. ČR a povinnou byla uzavřena dne 5. 1. 1994) - dále též jen "zákon o vynálezech", rozlišuje mezi původcem vynálezu, přihlašovatelem a majitelem patentu. Zatímco původcem vynálezu je ten, kdo jej vytvořil vlastní tvůrčí prací (srov. zákona o vynálezech), přihlašovatelem je ten, kdo v souladu s ustanovením a násl. stejného zákona podá přihlášku vynálezu u Úřadu průmyslového vlastnictví. Majitelem patentu ve smyslu ustanovení zákona o vynálezech je ten, komu Úřad průmyslového vlastnictví udělí patent. Majitel patentu má výlučné právo využívat vynález, poskytnout souhlas k využívání vynálezu jiným osobám nebo na ně patent převést ( zákona o vynálezech). Majitel patentu má tedy absolutní práva k patentu stanovená zákonem a zapsaná u Úřadu průmyslového vlastnictví. Projevem (výronem) tohoto absolutního práva je mimo jiné také právo poskytnout písemnou smlouvou (licenční smlouva) souhlas (licenci) k využívání vynálezu chráněného patentem (srov. zákona o vynálezech). Licenční smlouvou k předmětu průmyslového vlastnictví opravňuje poskytovatel nabyvatele ve sjednaném rozsahu a na sjednaném území k výkonu práv z průmyslového vlastnictví a nabyvatel se zavazuje k poskytování určité úplaty nebo jiné majetkové hodnoty (srov. ustanovení , obchodní zákoník). Nabyvatel práv z licenční smlouvy se proto nestává majitelem patentu, ale vzniká mu pouze oprávnění, v rozsahu stanoveném smluvní licencí, využívat patentu; poskytovatel je nadále oprávněn k výkonu práva, jež je předmětem licence, a k poskytnutí jeho výkonu jiným osobám, naproti tomu nabyvatel není oprávněn přenechat výkon práva jiným osobám (srov. , 2 , obchodní zákoník). V případě nabyvatele licence se tedy jedná jen o relativní práva z uděleného patentu, projevující se toliko oprávněním patent v souladu s licenční smlouvou využívat. Z uvedeného vyplývá, že ustanovení zákona nemůže dopadat na práva nabytá z licenční smlouvy, neboť se nejedná o práva z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví; těmi mohou být jen práva majitele patentu uvedená v ustanovení zákona o vynálezech. Proto také práva a povinnosti, jež vznikají nabyvateli licence, přecházejí (v poměrech , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby) na nabyvatele privatizovaného majetku podle ustanovení zákona. Tomuto závěru nasvědčuje v této věci i skutečnost, že šesti smlouvami ze dne 4. 2. 1994 byly z O. L., s. p. L., ČSFR převedeny na O. L., ve smlouvách uvedené patenty, práva na přihlášení vynálezů a všechna práva a závazky spojená s patenty, resp. přihlášením vynálezů.

Přešla-li proto, v souladu s ustanovením § 15 odst. 1 zákona a bodem IX. kupní smlouvy uzavřené mezi F. n. m. ČR a povinnou ze dne 5. 1. 1994, dnem účinnosti kupní smlouvy s movitým a nemovitým majetkem také veškerá práva, povinnosti a pohledávky, jež vyplývají z předmětu činnosti v obchodní, občanskoprávní, správní a pracovní oblasti, přešla na povinnou také všechna práva a povinnosti vyplývající z licenční smlouvy uzavřené dne 25. 2. 1991 mezi O. L., L., ČSFR a F. & G. A. S. - R., a tedy i v rámci této smlouvy uzavřená smlouva rozhodčí. Není proto důvodná námitka povinné (jak správně uvedl odvolací soud), že nález se týká sporu, pro který nebyla uzavřena rozhodčí smlouva (čl. V. odst. 1 písm. c) věta první Úmluvy(.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání povinné podle ustanovení části věty před středníkem zamítl.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, , a věty první , neboť povinná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a oprávněné, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. ), žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 26. března 2001

JUDr. Mojmír P u t n a , v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová