Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
19 A 25/2026 - 30.pdf
PDF · 0 B
No categories available
19 A 25/2026 - 30
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Loudovou ve věci
žalobce: I. Y., narozený dne X
státní příslušník Ukrajiny
zastoupený advokátkou JUDr. Irenou Strakovou
sídlem Karlovo náměstí 287/18, 120 00 Praha 2
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra
sídlem Nad štolou 936/3, 170 00 Praha 7
o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu z 18. 5. 2026, zaevidované pod č. j. OAM0394646/DO2026, pro nepřijatelnost
takto:
I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že vrátil žalobci 18. 5. 2026 jako nepřijatelnou jeho žádost o dočasnou ochranu z téhož dne, evidovanou pod č. j. OAM0394646/DO2026, byl nezákonný.
II. Žalovanému se přikazuje, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu
z 18. 5. 2026, evidované pod č. j. OAM0394646/DO2026, nejpozději do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 10 140 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Žalobce je občanem Ukrajiny. Dne 18. 5. 2026 požádal v České republice (dále jen „ČR“) o dočasnou ochranu ve smyslu zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „lex Ukrajina“). Ve formuláři žádosti označil jako stát, na jehož území pobýval 24. 2. 2022, CZE. U otázky, zda někdy získal dočasnou ochranu v jiném státě Evropské unie, zvolil možnost „ANO“ a dopsal rukou „SVR“, nevěděl, zda je dočasná ochrana v jiném státě stále platná. Tuto žádost žalovaný označil jako nepřijatelnou z důvodů uvedených v § 5 odst. 1 písm. b) a f) lex Ukrajina, neboť nebylo prokázáno, že žalobce je osobou podle § 3 tohoto zákona, a zároveň byl žalobce držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě EU nebo Schengenského prostoru a bylo učiněno prohlášení podle § 3 odst. 3 lex Ukrajina. Nepřijatelnost vyznačil přímo v tiskopisu žádosti.
II. Argumenty účastníků řízení
2. Žalobce v žalobě popsal, že od 2. 8. 2024 byl držitelem dočasné ochrany na Slovensku, dočasné ochrany se vzdal dne 17. 5. 2026. Dne 24. 2. 2022 se nacházel v ČR na základě bezvízové dohody 90 dnů.
3. Důvod nepřijatelnosti žádosti spočívající v tom, že prý pobýval 24. 2. 2022 v ČR, považoval žalobce v této situaci za nezákonný zásah do svých práv. Poukázal na několik soudních rozhodnutí, která lze podle jeho mínění vztáhnout také na jeho případ, zejména na usnesení Nejvyššího správního soudu ze 7. 5. 2026, č. j. 5 Azs 54/2026-14, rozsudek téhož soudu ze dne 22. 5. 2026, č. j. 7 Azs 5/2026-18, a rozsudek zdejšího soudu ze dne 10. 4. 2024, č. j. 14 A 99/2023-46. Správní soudy v nich shledaly, že pro posouzení oprávněnosti žadatele o dočasnou ochranu není stěžejní, kde se v rozhodný den fakticky nacházel, ale kde měl těžiště svých životních zájmů. Toto posouzení pak bylo úkolem žalovaného, jenž nemohl žalobcovu žádost odmítnout toliko na základě skutečnosti, že se v rozhodný den fakticky nacházel v ČR, ale měl zkoumat právě těžiště žalobcových životních zájmů.
4. Žalobce připustil, že v minulosti získal dočasnou ochranu na Slovensku. To však nemůže být důvodem pro odmítnutí jeho žádosti o dočasnou ochranu v ČR pro nepřijatelnost podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina. Na podporu tohoto závěru citoval několik soudních rozhodnutí, včetně rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, č. 4682/2025 Sb. NSS.
5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že sám žalobce přiznal, že nepobýval 24. 2. 2022 v Ukrajině, proto se na něj nemůže vztahovat prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí Rady z roku 2022“), a nesplňuje tak podmínky pro získání dočasné ochrany.
6. Mezi situací v zemi původu a jejím opuštěním musí existovat příčinná souvislost, která u žalobce schází, neboť Ukrajinu opustil dříve a z jiných důvodů.
7. Na udělení dočasné ochrany podle směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“), tak v zásadě nemají nárok ti občané Ukrajiny, kteří se před 24. 2. 2022 nacházeli mimo území Ukrajiny ať už z důvodu práce, studia, dovolené, rodinných či zdravotních důvodů apod. Totéž plyne i ze sdělení Komise č. 2022/C 126 I/01: Operační pokyny k provádění prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana. V případě žalobce tedy popsaná příčinná souvislost dána není, neboť tento opustil Ukrajinu nikoliv v důsledku probíhajícího ozbrojeného konfliktu, ale již dříve z jiných důvodů. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 3. 2025, č. j. 5 Azs 72/2024-21, bylo přijato na jiném skutkovém základě.
8. Kromě toho žalovaný připomněl, že žalobce byl dříve držitelem dočasné ochrany na Slovensku (což potvrdil sám žadatel v žádosti a vyplývá to též z Platformy pro výměnu informací o žadatelích a držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy (Temporary Protection Platform, dále též „TPP“). Žalovaný tak neměl jinou možnost než postupovat podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina a vrátit mu žádost jako nepřijatelnou. Žalovaný ještě v srpnu 2025 odeslal Evropské komisi oznámení o riziku vyčerpání kapacit (§ 3 odst. 3 lex Ukrajina). Tento nový důvod nepřijatelnosti žádosti se nepříčí právu EU. K tomu žalovaný zopakoval ty samé argumenty, které již mnohokrát přednesl v jiných řízeních před zdejším soudem, jimiž zpochybňoval judikaturu, která dospěla k nezákonnosti jeho postupů dle § 5 odst. 1 písm. c), d) a f) lex Ukrajina. Zdůraznil potřebu obrátit se na Soudní dvůr EU (dále „SDEU“) s předběžnou otázkou, neboť dosavadní výklad českých správních soudů nepovažuje za nepochybný; upozornil též na praxi v Německu a v Irsku.
III. Posouzení věci
9. Žaloba je včasná a přípustná. Lex Ukrajina sice v § 5 odst. 2 vylučuje ze soudního přezkumu vrácení nepřijatelné žádosti cizinci. Nejvyšší správní soud však v rozsudku ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, č. 4682/2025 Sb. NSS potvrdil dřívější judikaturu správních soudů, podle níž vrácení žádosti o dočasnou ochranu ministerstvem z důvodu nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 lex Ukrajina lze soudně přezkoumat.
10. O žalobě rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále „s. ř. s.“), bez nařízení jednání, neboť žalovaný s tímto postupem souhlasil ve vyjádření k žalobě výslovně a žalobce po poučení soudem konkludentně. Nařídit jednání nebylo třeba ani kvůli dokazování. Ve věcech, o nichž vede řízení o ochraně před nezákonným zásahem, žalovaný zpravidla nevede spis ve smyslu § 17 správního řádu, který by odrážel průběh správního řízení a sloužil jako podklad napadeného správního rozhodnutí, se kterým by se žalobce mohl seznámit dříve než v soudním řízení a reagovat na jeho obsah. Nyní posuzovaná věc však představuje výjimku z tohoto pravidla, jelikož podkladem pro rozhodnutí soudu je výhradně tiskopis žádosti o dočasnou ochranu s jejími přílohami, kterou žalobce u žalovaného podal a která se nachází také ve správním spisu předloženém žalovaným. Obsah tohoto dokumentu je ostatně oběma účastníkům řízení z povahy věci dobře znám a v průběhu soudního řízení měli možnost se k němu vyjádřit, což také učinili.
11. K vlastnímu věcnému posouzení žaloby soud předesílá, že ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byly zaměřeny přímo proti němu nebo v jejich důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2005, č. j. 2 Aps 1/2005-65, č. 603/2005 Sb. NSS).
12. V projednávané věci jsou splněny první, druhá a pátá podmínka, neboť vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobci pro nepřijatelnost představuje přímý zásah do jeho práv. Při hodnocení tohoto úkonu lze vyjít z existující judikatury, podle které bránění v podání žádosti či její nepřijetí mohou představovat nezákonný zásah (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016-52, č. 3601/2017 Sb. NSS). Čtvrtá podmínka testu je taktéž splněna. Zbývá tedy posoudit, zda žalovaný postupoval v souladu s právními předpisy, pokud žádost o dočasnou ochranu žalobci vrátil jako nepřijatelnou.
13. Klíčovou otázkou je, zda žalovaný použil institut nepřijatelnosti žádosti dle § 5 odst. 1 písm. b) a f) lex Ukrajina v rozporu s právem EU, či nikoli. Soud připomíná, že dle § 5 odst. 1 lex Ukrajina je žádost o udělení dočasné ochrany nepřijatelná, jestliže
b) je podána cizincem, který není uveden v § 3,
c) je podána cizincem, který o dočasnou nebo mezinárodní ochranu požádal v jiném členském státě Evropské unie,
d) je podána cizincem, kterému byla udělena dočasná nebo mezinárodní ochrana v jiném členském státě Evropské unie,
f) je podána cizincem, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst. 3.
14. Důvod pro vrácení žádosti pro nepřijatelnost dle § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina se opírá o § 3 téhož zákona, v němž jsou vyjmenovány osoby, na něž se zákon (dočasná ochrana) vztahuje. Podle jeho odstavce 1 tak uděluje žalovaný dočasnou ochranu cizincům, na které se povinně vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady.
15. V prováděcím rozhodnutí Rady, jež aktivovalo stav hromadného přílivu osob, jak jej předpokládá směrnice o dočasné ochraně, jsou tyto osoby vymezeny zejména jako ukrajinští státní příslušníci pobývající v Ukrajině před 24. 2. 2022, kteří byli z Ukrajiny vysídleni 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil [čl. 2 odst. 1 písm. a)].
16. Pro přiznání postavení osoby oprávněné podle § 3 lex Ukrajina ukrajinskému státnímu příslušníku je tak zapotřebí současného splnění podmínky 1) pobývání v Ukrajině před 24. 2. 2022 a 2) vysídlení z Ukrajiny 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil.
17. Recitál 11 prováděcího rozhodnutí Rady z roku 2022 přibližuje účel prováděcího rozhodnutí. Jde především o zavedení dočasné ochrany ukrajinských státních příslušníků a jejich rodinných příslušníků, kteří pobývali v Ukrajině a kteří byli počínaje dnem 24. 2. 2022 vysídleni v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil, jež v uvedený den začala.
18. Výkladem pojmu „pobývání v Ukrajině“ se již správní soudy několikrát zabývaly. Zdejší soud již v rozsudku 11 A 111/2023 z 2. 11. 2023 vyložil, že „[z] užití pojmu ‚pobývat‘ (nikoli zdržovat se či nacházet se) lze dovodit, že by mělo jít o dlouhodobější a stálejší pobyt, tj. žadatel by skutečně měl na Ukrajině pobývat dlouhodobě, mít tam bydliště, těžiště svých zájmů, žít tam a podobně.“ K tomuto výkladu se přihlásil zdejší soud také v rozsudcích ze dne 17. 8. 2023, č. j. 18 A 54/2023-32, ze dne 26. 3. 2024, č. j. 15 A 137/2023-46, ze dne 20. 6. 2025, č. j. 5 A 15/2025-37, nebo ze dne 18. 12. 2025, č. j. 10 A 182/2025-17, a Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 7. 3. 2025, č. j. 5 Azs 72/2024-21, či ze dne 20. 5. 2025, č. j. 4 Azs 225/2024-20.
19. Pro žalovaného bylo podstatné samotné datum 24. 2. 2022, další okolnosti nezjišťoval. Žalobce v žalobě uvádí, že v ČR pobýval rozhodný den pouze na základě bezvízového styku, z razítek v pase lze zjistit první vstup žalobce do Schengenského prostoru dne 7. 8. 2022 (přechod X), následně se na Ukrajinu pravidelně vracel, některá razítka však nejsou čitelná. O situaci před dnem 7. 8. 2022 soud nemá podrobnější informace.
20. Pro posouzení zákonnosti zásahu je podstatné, zda je žalobce osobou, na niž se vztahuje dočasná ochrana ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí Rady z roku 2022, a zda mu proto má v ČR svědčit příslušné pobytové oprávnění podle § 3 odst. 1 lex Ukrajina. Článek 2 zmíněného prováděcího rozhodnutí Rady obsahuje pro udělení pobytového oprávnění ukrajinským státním příslušníkům dvě podmínky, jež musí být kumulativně splněny. Jednak museli být vysídleni z Ukrajiny dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu, jednak museli pobývat na Ukrajině před tímto datem (viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2026, č. j. 8 Azs 166/2025-32, bod 24).
21. Stanovení rozhodného dne (24. 2. 2022) odlišuje osoby, které opustily Ukrajinu již před zahájením plné invaze ozbrojených sil Ruské federace (z důvodů zpravidla nesouvisejících s ruskou agresí), od těch, které odešly až poté. U druhé skupiny osob lze vycházet z toho, že hlavním důvodem opuštění země původu pro ně byla právě ruská agrese, což může platit též pro žalobce, neboť naposledy opustil Ukrajinu v průběhu ozbrojeného konfliktu.
22. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 7. 2026, č. j. 2 Azs 70/2026-18, shrnul dosavadní judikaturu a vypořádal i obdobnou argumentaci žalovaného a konstatoval následující: „Nejvyšší správní soud již v minulosti dospěl k závěru, že není podstatné, jestli se žadatel ke dni 24. 2. 2022 fyzicky nacházel na území Ukrajiny, ale zda lze na jeho pobyt na Ukrajině hledět jako na stálejší a dlouhodobější (příkladmo lze jako ukazatel naplnění tohoto kritéria uvést bydliště žadatele na Ukrajině, úmysl žít tam, mít tam těžiště svých zájmů). V rozsudku ze dne 7. 3. 2025, č. j. 5 Azs 72/2024-21, na který v nyní napadeném rozsudku odkázal i městský soud, pak Nejvyšší správní soud konkrétně uzavřel, že je na stěžovateli, aby prokázal, že žalobce na území Ukrajiny skutečně nepobýval a že byl naopak usazený jinde. Dodal, že pouhé udělení víza a jeho krátkodobé využití k závěru stěžovatele nepostačuje (bod 18 rozsudku NSS č. j. 5 Azs 72/2024-21, obdobně srov. rozsudek NSS ze dne 20. 5. 2025, č. j. 4 Azs 225/2024-20). Z pouhé existence víza uděleného v jiném členském státě tedy nelze dovozovat, že žadatel není osobou podle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady, resp. že mu není možno udělit dočasnou ochranu podle § 3 odst. 1 lex Ukrajina. Poukazuje-li pak stěžovatel na popření smyslu prováděcího rozhodnutí Rady kvůli extenzivnímu výkladu jeho čl. 2 odst. 1 písm. a), je k tomu třeba uvést, že výklad provedený městským soudem textaci tohoto článku respektuje a o extenzivní výklad se nejedná. K obdobným závěrům již Nejvyšší správní soud dospěl například i v rozsudku ze dne 6. 3. 2026, č. j. 5 Azs 258/2025-14, ve věci, v níž stěžovatel uplatnil argumentaci obdobnou té nynější, a to včetně poukazu na rozdílnou judikaturu krajských soudů (viz zejména body 23 a 24 zmíněného rozsudku). Závěry odkazovaného rozsudku jsou aplikovatelné i ve věci nyní projednávané a Nejvyšší správní soud neshledal důvod se od nich odchýlit. Je zde navíc třeba zdůraznit, že městský soud v nyní napadeném rozsudku ani netvrdí, že by sporná podmínka dle prováděcího rozhodnutí Rady byla jednoznačně splněna. V bodě 32 napadeného rozsudku výslovně uvádí, že v případě žalobce „není dostatečně objasněn skutečný stav věci“, pokud jde o jeho pobyt mimo území Ukrajiny před datem 24. 2. 2022. Požadavek městského soudu, aby stěžovatel tyto skutečnosti objasnil, je tedy v souladu se shora uvedenou judikaturou. Na tom nemůže nic změnit ani stěžovatelem tvrzený ztížený přístup k požadovaným informacím. Stěžovatel může žádost vrátit z důvodu její nepřijatelnosti pouze v případě, že prokáže splnění zákonných podmínek pro takový postup. Má v tomto směru povinnost zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád). Neposkytuje-li požadované informace Vízový informační systém, je stěžovatel povinen zjistit všechny rozhodné okolnosti jiným způsobem, který zákon předpokládá (srov. § 50 a 51 správního řádu). Ztížený přístup stěžovatele ke zjištění rozhodných okolností nemůže být na úkor žalobce důvodem pro formalistické posouzení žádosti bez zohlednění souvisejících skutečností. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem městského soudu, že návrat žalobce na Ukrajinu a její opětovné opuštění mohou být ze strany žalobce zcela pochopitelné, pokud má v této zemi nadále těžiště svých zájmů a zároveň zde stále probíhá ozbrojený konflikt. Není možné se spokojit s „šablonovitým“ postupem stěžovatele vycházejícím zjednodušeně a bez dalšího pouze z předchozího vycestování žalobce z Ukrajiny, bez ohledu na charakter jeho pobytu mimo Ukrajinu a skutkový vývoj po 24. 2. 2022. V této souvislosti nelze přehlížet, že dočasná ochrana je mimořádným nástrojem, který reaguje na akutní situaci hromadného přílivu vysídlených osob, které uprchly z oblastí ozbrojených konfliktů, což může být i případ žalobce, jehož v tomto ohledu nijak nediskvalifikuje skutečnost, že Ukrajinu opustil před 24. 2. 2022, poté se na její území vrátil a následně ji znovu opustil nejspíše v souvislosti s přetrvávajícím ozbrojeným konfliktem (shodně srov. rozsudek městského soudu ze dne 20. 6. 2025, č. j. 5 A 15/2025-37, na který navázal Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. 3. 2026, č. j. 5 Azs 258/2025-14; rozsudek NSS ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023-27, č. 4683/2025 Sb. NSS, na nějž přiléhavě odkázal městský soud v projednávané věci, či nedávný rozsudek NSS ze dne 22. 5. 2026, č. j. 7 Azs 5/2026-18).“
23. Nejvyšší správní soud doplnil, že operační pokyny Komise jsou právně nezávazné („soft law“) unijní dokumenty. Takovým dokumentům přiznává judikatura Soudního dvora EU (již rozsudek ze dne 13. 12. 1989, G., C 322/88, EU:C:1989:366, bod 18, nověji např. rozsudek ze dne 25. 3. 2021, BT, C 501/18, EU:C:2021:249, bod 80 a judikatura tam citovaná) i judikatura Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 9. 12. 2015, č. j. 4 Azs 228/2015-40, bod 50) roli možných výkladových vodítek, ostatně stejně jako jakémukoliv jinému dokumentu, který může silou přesvědčivosti ozřejmit obsah určitého právního předpisu (rozsudek ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, obdobně také rozsudek ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023-27). S ohledem na dobu jejich vzniku i jejich obsah je zřejmé, že vůbec nepočítaly s variantou, že by existovala kategorie ukrajinských státních příslušníků, kteří by se po datu 24. 2. 2022 vraceli na Ukrajinu a teprve poté (nebo i opětovně) uprchli z Ukrajiny před ozbrojeným konfliktem. Operační pokyny byly přijaty dne 21. 3. 2022, tedy takřka bezprostředně po přijetí prováděcího rozhodnutí Rady, ke kterému došlo dne 4. 3. 2022, a po vypuknutí ozbrojeného konfliktu dne 24. 2. 2022. Komise v nich (v souladu se 14. bodem odůvodnění rozhodnutí Rady) členské státy „důrazně vybízí, aby zvážily rozšíření dočasné ochrany zejména na osoby, které z Ukrajiny uprchly krátce před 24. 2. 2022 v důsledku nárůstu napětí nebo které se těsně před tímto datem ocitly na území Unie nebo jiné třetí země (například na dovolené nebo z pracovních či rodinných důvodů) a v důsledku ozbrojeného konfliktu se na Ukrajinu nemohou vrátit“. Jako důvod pro toto doporučení uvádí operační pokyny „skutečnost, že se tyto osoby v současné situaci v žádném případě nebudou moci vrátit na Ukrajinu, která je jejich zemí původu nebo útočištěm“. Z toho vyplývá, že operační pokyny vůbec nepředpokládaly situaci, která nastala v právě projednávané věci, tedy že se státní příslušník Ukrajiny po 24. 2. 2022 na Ukrajinu vrátí i přes přetrvávající ozbrojený konflikt. Slovy preambule operačních pokynů jsou tyto pokyny zamýšleny jako živý dokument, který bude muset být pravidelně aktualizován na základě nových otázek obdržených od členských států tak, aby odrážel situaci na místě a náležitě zohledňoval vyvíjející se potřeby členských států. I tato slova potvrzují, že nebylo ambicí Komise pamatovat na všechny situace, které by v průběhu ozbrojeného konfliktu (zejména v případě jeho delšího trvání) mohly nastat. Operační pokyny naopak počítaly s tím, že případné nové situace, jakou může být právě návrat osob na Ukrajinu a její případné opětovné opuštění, budou řešeny aktualizacemi. To se však nestalo. Tato okolnost ovšem nemůže mít za následek nutnost „aplikace“ operačních pokynů ve znění, v jakém byly vydány, bez reflexe doby, kdy byly vydány, a vývoje rusko-ukrajinského konfliktu, k němuž došlo poté. Je totiž nutno zopakovat, že se nejedná o právní předpis, nýbrž pouze o výkladové vodítko. Jediným důsledkem tak může být pouze to, že je nelze použít jako výkladové vodítko pro vyčerpávající vymezení okruhu osob, které mají či nemají nárok na dočasnou ochranu, zejména jde-li o osoby, které se na Ukrajinu v průběhu ozbrojeného konfliktu navrátily a opět ji opustily.
24. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku č. j. 2 Azs 70/2026-18 neshledal důvod ničeho měnit na své dosavadní judikatuře a zopakoval, že pro posouzení otázky, zda je žalobce osobou, na niž se vztahuje dočasná ochrana ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí Rady, resp. osobou pobývající na Ukrajině před 24. 2. 2022, je rozhodující, v jaké zemi měl žalobce před tímto dnem těžiště svých zájmů. Jakkoliv může být relevantní, z jakého titulu žalobce v jiné zemi pobýval, stěžejní je především charakter tohoto pobytu.
25. Pokud žalovaný poukázal, že rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 3. 2025, č. j. 5 Azs 72/2024-21), se týkal skutkově odlišné věci, tyto závěry lze přes určitou skutkovou odlišnost aplikovat i na případ žalobce, neboť kladou důraz na povinnost správního orgánu zkoumat individuální skutkové okolnosti žadatele a posuzovat, za jakých okolností v tu kterou dobu pobýval na tom kterém území, resp. jakou povahu daný pobyt měl.
26. V projednávané věci má soud za to, že v případě žalobce není dostatečně objasněn skutečný stav věci, pokud jde o jeho pobyt mimo území Ukrajiny před datem 24. 2. 2022. Pro aplikaci ustanovení § 3 lex Ukrajina je podstatné, jakou povahu pobyt žalobce mimo území Ukrajiny měl. Jak uvedeno výše, podle judikatury Městského soudu v Praze je třeba pojem „pobývat“ vykládat tak, že musí jít o dlouhodobější a stálejší pobyt, tedy že žadatel by skutečně měl na Ukrajině pobývat dlouhodobě, mít tam bydliště, těžiště svých zájmů, žít tam a podobně.
27. Pod takovou definici by pravděpodobně nebylo možno podřadit případ, pokud by žalobce měl před 24. 2. 2022 mimo území Ukrajiny povolen například trvalý pobyt, ať již za jakýmkoliv účelem, a takto by mimo Ukrajinu skutečně pobýval, tedy měl by mimo Ukrajinu bydliště, těžiště svých zájmů, žil tam a podobně. Naopak by ale bylo nutno mu postavení vysídlené osoby přiznat tehdy, jestliže by se mimo území Ukrajiny zdržoval toliko dočasně, například z důvodu dovolené, návštěvy rodinných příslušníků žijících mimo Ukrajinu, studia anebo i z důvodu výkonu zaměstnání či podnikání, pokud by šlo o aktivitu dočasnou a přechodnou.
28. Ve věci nyní rozhodované však není zřejmé, že by žalobce měl v úmyslu trvale žít v jiném státě, ať již v rámci Schengenského prostoru či kdekoliv jinde. Pouhé faktické pobývání mimo území Ukrajiny v den invaze 24. 2. 2022 nedokládá, že cizinec na Ukrajině nepobýval. Nepochybně se jedná o indicii, že tomu tak nebylo, ale nepostačuje k učinění závěru, že cizinec neměl v Ukrajině těžiště svých zájmů. Žalovaný má pochopitelně pravdu, že je na cizinci, aby tuto skutečnost prokázal, a žalovaný není povinen příslušná tvrzení za cizince dohledávat. Právě k tomu slouží správní řízení o žádosti o dočasnou ochranu. Žalovaný však svým postupem, tedy vrácením žádosti pro nepřijatelnost, žalobci znemožnil, aby místo těžiště svých zájmů k rozhodnému dni prokázal.
29. Za této situace nelze považovat skutkový stav zachycený žalovaným v předložených podkladech za dostatečně zjištěný, jelikož o umístění těžiště žalobcových zájmů v době zahájení ruské invaze nevypovídají vůbec nic. Žalobce na tuto skutečnost v žalobě upozornil, cituje řadu rozhodnutí správních soudů, které dospěly k témuž závěru. Žalobcovo tvrzení o těžišti jeho zájmů lze přitom vyvrátit pouze dalším dokazováním v rámci meritorního posouzení žádosti. Není úkolem soudu provádět toto dokazování namísto žalovaného, který žádost odmítl bez věcného posouzení a na jakékoli zjišťování skutkového stavu rezignoval. Jednalo by se o zásadní doplnění dokazování ve smyslu § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s., u nějž lze obdobně vyjít také v řízení o zásahové žalobě, jelikož by soud fakticky musel posoudit všechny aspekty rozhodné otázky jako první, a nahradil by tak činnost správního orgánu. Úkolem soudu je jen vyhodnotit, zda byly splněny podmínky pro odmítnutí žádosti. Nikoli nutně definitivně uzavřít, zda žalobci dočasná ochrana náleží, tedy zda spadá pod personální rozsah prováděcího rozhodnutí Rady z roku 2022. Ke shodnému závěru soud dospěl například také ve svých rozsudcích ze dne 4. 2. 2026, č. j. 11 A 174/2025-24, nebo ze dne 26. 3. 2026, č. j. 48 A 5/2026-25.
30. Ohledně důvodu pro vrácení žádosti z důvodu nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina soud předesílá, že na tento důvod je třeba – i s ohledem na jeho vymezení – nahlížet ve smyslu dosavadní judikatury k důvodům nepřijatelnosti dle písm. c) a d). Ostatně i žalovaný ve vyjádření k žalobě omezil valnou většinu svých argumentů na to, že z práva EU nelze dovodit právo žadatelů přemístit se do jiného členského státu (sekundární pohyb).
31. Soud připomíná rozsudek SDEU ze dne 27. 2. 2025, C‑753/23, ve věci Krasiliva, na nějž Nejvyšší správní soud navázal „dubnovou“ judikaturou v rozsudcích ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023-27, č. 4683/2025 Sb. NSS, ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 336/2024-42, a mnoha dalších. Městský soud již zohlednil rovněž navazující argumentaci žalovaného (např. rozsudky ze dne 23. 4. 2025, č. j. 10 A 6/2025-61, ze dne 30. 4. 2025, č. j. 5 A 36/2025-38, ze dne 13. 6. 2025, č. j. 11 A 55/2025-37, nebo ze dne 25. 2. 2026, č. j. 48 A 1/2026-16). Také v nynější věci se soud s vyslovenými závěry plně ztotožnil. I když žalovaný konstantně polemizoval se závěry „dubnové“ judikatury, během několika posledních měsíců nevznesl racionální a závažné konkurující důvody, které by ji vyvrátily (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2025, č. j. 1 Azs 111/2025-34, bod 17 a násl.).
32. Ty samé výtky, které žalovaný repetitivně snášel proti závěrům ustálené judikatury stran institutu nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina, přitom provází i nynější případ. Přestože žalovaný shledal nynější žádost nepřijatelnou dle nového důvodu nepřijatelnosti, na posouzení žaloby plně dopadají východiska dřívější „dubnové“ judikatury. Ta se uplatní zejména s ohledem na konstrukci § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina, který stejně jako nepřijatelnost dle § 5 odst. 1 písm. c) a d) z věcného přezkumu diskvalifikuje žádosti cizinců, již jsou nebo byli držiteli dočasné ochrany v jiném členském státě EU (první podmínka). K této samostatné původní (byť formulačně upravené) podmínce [oproti § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina] pak v podobě nepřijatelnosti dle písm. f) přibyla další nová (svou povahou kumulativní) podmínka, aby žádosti o dočasnou ochranu v případě splnění první podmínky předcházelo také oznámení podle § 3 odst. 3 lex Ukrajina, kterým Ministerstvo vnitra zpravilo Evropskou komisi o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a o potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy (druhá podmínka).
33. Nejdřív stručně k první podmínce. První část § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina představuje pouze přeformulované a sloučené podmínky nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina. Dle soudu tedy nadále zůstává klíčovým, že cizinci (žadateli) vzniká nárok na přiznání dočasné ochrany již na základě čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně, pokud splňuje podmínky čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady 2022. Současně s tím žadateli vzniká také nárok zvolit si hostitelský členský stát. Nebude-li pak vůči němu uplatněn čl. 11 směrnice o dočasné ochraně, vzniká mu rovněž právo přemístit svůj pobyt do jiné zvolené členské země EU. Jinak by výluka z aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně postrádala smysl. Jde-li o teze žalovaného, jak vykládat čl. 15 a 26 směrnice o dočasné ochraně, soud odkazuje např. na již citovaný rozsudek č. j. 10 A 6/2025, body 15 a 16. Čl. 15 představuje minimální standard a čl. 26 lze uplatnit jen se souhlasem dotčeného žadatele (srov. i recitál 12 směrnice o dočasné ochraně). Skutečnost, že směrnice o dočasné ochraně skutečně blíže neupravuje konkrétní případy druhotného pohybu žadatelů, neznamená, že jej zakazuje, jak mylně namítá žalovaný. Jakkoli se tomu žalovaný brání, žádost o dočasnou ochranu není správní orgán oprávněn vrátit jako nepřijatelnou z toho důvodu, že žadatel již předtím požádal o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany nebo že mu již jiný členský stát EU takové povolení udělil.
34. Zjistí-li žalovaný při podání žádosti oprávněné osoby o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany, že tato osoba je vedena v informačním systému členských států (TPP) jako osoba, která měla udělenou dočasnou ochranu (ia) nebo stále disponuje povolením k pobytu za účelem dočasné ochrany (tp) v jiném členském státě EU, je povinen takovou žádost přijmout a vést o ní řádné správní řízení. V rámci řízení je povinen poučit oprávněnou osobu o jejích právech a v návaznosti na její případná tvrzení, důkazní návrhy či jiné procesní kroky ověřit, zda jí povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany bylo jiným členským státem skutečně uděleno a zda dosud, tedy ke dni rozhodování správního orgánu, trvá. Pokud by dočasná ochrana v jiném členském státě trvala, žalovaný musí takového žadatele poučit o nemožnosti čerpání práv plynoucích z dočasné ochrany ve více členských státech současně. Jestliže bude žadatel na své žádosti dále trvat s tím, že chce tato práva nově čerpat výlučně v ČR, žalovaný ověří, zda vydáním povolení k pobytu na území ČR dojde dle práva dotčeného hostitelského státu automaticky k zániku předchozího pobytového oprávnění. V případě kladného zjištění žalovaný vydá oprávnění k pobytu. V případě negativního zjištění, resp. pokud se nepodaří relevantní právní úpravu v hostitelském členském státě vůbec zjistit, vyzve žadatele, aby sám v přiměřené lhůtě učinil kroky k ukončení pobytového oprávnění v jiném hostitelském státě. K tomu žalovaný poskytne potřebnou součinnost.
35. Pokud by žalobce splňoval podmínky pro udělení dočasné ochrany, svědčilo by mu i právo volby hostitelského státu, které pro zásah žalovaného nemohl realizovat (k tomu podrobněji již odkazovanou judikaturu).
36. Na právě uvedeném nic nemění ani „aktualizační“ prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím 2022/382, jež nabylo účinnosti 13. 8. 2025 (k tomu podrobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2025, č. j. 1 Azs 126/2025-28, bod 11 a násl., a na něj navazující judikaturu). Podstatné je, že z aktualizačního prováděcího rozhodnutí ani z jeho preambule neplyne, že by členský stát mohl žalobcovu žádost mechanicky procesně odmítnout jako nepřijatelnou bez toho, aby ji „propustil“ k věcnému posouzení. Soud nepřehlédl poukaz žalovaného na irskou a německou rozhodovací praxi, jež podle názoru žalovaného odpovídá jeho pohledu, včetně rozhodnutí Vrchního správního soudu spolkové země Hesensko sp. zn. 3 B 535/26 z 21. 4. 2026. Argumentace v tomto rozhodnutí, jež se týká nyní sporné otázky, je však dosti stručná (jeho těžiště spočívá v posouzení jiné otázky) a přesvědčivě nevyvrací podrobnou a komplexní argumentaci českých správních soudů, jež dospěla k opačnému závěru.
37. Konečně k druhé podmínce. V důsledku novely č. 314/2025 Sb., která do lex Ukrajina vložila § 5 odst. 1 písm. f), žalovaný mohl od 3. 9. 2025 jako nepřijatelnou shledat žádost, pokud cizinec je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst. 3.
38. Podle § 3 odst. 3 lex Ukrajina zašle Ministerstvo vnitra Evropské komisi oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob. Oznámení podle věty první zveřejní Ministerstvo vnitra na svých internetových stránkách.
39. Podle čl. 25 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně členské státy přijímají osoby oprávněné požadovat dočasnou ochranu v duchu solidarity Společenství. Vyjádří číselně nebo v obecných rysech, jaká je jejich kapacita pro přijetí těchto osob. Tyto informace se zařadí do rozhodnutí Rady uvedeného v článku 5. Po přijetí tohoto rozhodnutí mohou členské státy prostřednictvím oznámení Radě a Komisi oznámit další kapacity pro přijetí. Tyto informace se bez prodlení předají UNHCR. Dle odstavce 3 platí, že pokud počet osob oprávněných požadovat dočasnou ochranu překročí v důsledku náhlého a hromadného přílivu kapacitu pro přijetí uvedenou v odstavci 1, posoudí Rada neprodleně situaci a přijme vhodná opatření včetně doporučení, aby daným členským státům byla poskytnuta další pomoc.
40. Soud předesílá, že tuto druhou podmínku aktivují správní orgány, konkrétně žalovaný, a to tím, že Evropské komisi doručí oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob.
41. Koncipováním nového důvodu nepřijatelnosti žádosti dle § 5 odst. 1 písm. f) měl zákonodárce v úmyslu překonat závěry dubnové judikatury (srov. stenoprotokol 140. schůze PSP ČR z 29. 5. 2025, pozměňovací návrh poslance Petra Letochy). Tento záměr zákonodárce se však podle přesvědčení soudu míjí účinkem. Zatímco závěry dosavadní judikatury bezvýhradně platí pro první podmínku dle § 5 odst. 1 písm. f), nová druhá podmínka spočívající v oznámení dle § 3 odst. 3 lex Ukrajina není – ve světle práva EU – sama o sobě způsobilá založit nepřijatelnost žádosti.
42. Oznámení dle § 3 odst. 3 lex Ukrajina určené Evropské komisi se svou povahou blíží oznámení dle čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně. Jak již uvedl zdejší soud v rozsudku ze dne 21. 10. 2025, č. j. 17 A 123/2025-26, jde o žádost členského státu o pomoc, která má být zajištěna prostřednictvím či ve spolupráci s orgány EU. Tato žádost je politickým (nikoli právním) aktem, z něhož bez dalšího nelze dovozovat legislativní důsledky, tedy ztrátu práva držitelů dočasné ochrany na druhotný pohyb. Soud nadto nepominul, že oznámení dle § 3 odst. 3 je oznámením o riziku vyčerpání kapacit, nikoli oznámením o překročení kapacit (srov. znění čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně). Čl. 25 odst. 3 směrnice předpokládá, že Rada neprodleně posoudí situaci a přijme vhodná opatření či doporučení. Neumožňuje členskému státu, aby sám z vlastní iniciativy omezil práva, která žadateli plynou ze směrnice a z prováděcích rozhodnutí. Pokud směrnice o dočasné ochraně nepočítá s tím, že by oznámení členského státu o tom, že byla překročena jeho kapacita, mělo jakékoli přímé důsledky pro žadatele o dočasnou ochranu, nemůže takový důsledek v podobě vytvoření „nepřekročitelné procesní brány“ založit politický akt v podobě oznámení o pouhém riziku překročení kapacity (argument a maiori ad minus). Alespoň prozatím tento nový důvod nepřijatelnosti nenachází oporu v právu EU, které stanoví minimální požadavky stran dočasné ochrany. V právu EU tedy nemůže vyvolávat ani žádné právní účinky. Proto nemůže být zákonným ani postup žalovaného, který v rozporu s právem EU použil § 5 odst. 1 písm. f) ve spojení s novým § 3 odst. 3 lex Ukrajina.
43. Se zřetelem ke shora uvedeným závěrům nemohl zákonodárcem nově vložený a žalovaným využitý důvod nepřijatelnosti žádosti zvrátit bytelné základy dubnové judikatury. Shora vyložené důvody brání tomu, aby se žalovaný zvoleným způsobem vymanil z prostředí vlády práva, které závazně vykládají soudy, a s využitím nového důvodu, jenž je však shodně jako předchozí nezpůsobilé důvody vázán na tutéž podmínku, nadále plošně odmítal žádosti pro jejich nepřijatelnost namísto jejich věcného posouzení v řízení. V prostředí směrnice o dočasné ochraně a prováděcích rozhodnutí Rady 2022/382, které velí k solidaritě členských států EU s Ukrajinou a jejími občany (mimo jiné jeho recitál 4), žalovaný svými opakovanými pokusy o nepřijetí stovek či tisíců žádostí o dočasnou ochranu vystavuje celou ČR podezření ze soustavného nerespektování práva EU.
44. Žalovaný také v tomto řízení navrhl, aby soud položil SDEU předběžnou otázku ohledně výkladu práva EU, ale to soud považuje s ohledem na shora popsanou četnou a ustálenou judikaturu správních soudů za nadbytečné.
IV. Závěr a náklady řízení
45. Soud shrnuje, že soudní výluka je ve vztahu k důvodům nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 lex Ukrajina v rozporu s evropským právem a nelze ji aplikovat. Proto soud žalobu věcně projednal a shledal, že zásah žalovaného spočívající ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobci pro nepřijatelnost byl nezákonný. Zároveň soud žalovanému přikázal, aby obnovil stav před vrácením této žádosti: bude na něm, aby se věcně zabýval tím, v jaké zemi žalobce k rozhodnému datu (24. 2. 2022) dlouhodobě pobýval, kde bylo těžiště jeho životních zájmů. Teprve poté bude možné případně uzavřít, že žalobce nespadá pod rozsah dočasné ochrany, případně že existuje jiný důvod pro vrácení nebo nevyhovění jeho žádosti, zejména s ohledem na existenci či neexistenci žalobcovy dočasné ochrany v jiném členském státě EU, a to ve shora popsaných intencích. Soud nyní nemůže na podkladě správního spisu definitivně uzavřít, zda má být pobytové oprávnění za účelem dočasné ochrany žalobci uděleno, nebo nikoli. Udělení dočasné ochrany na Slovensku udělení dočasné ochrany v ČR nebrání (v podrobnostech viz bod 78 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42). Právním názorem vysloveným v tomto rozsudku je žalovaný v dalším řízení vázán.
46. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce byl ve věci samé úspěšný, proto mu přísluší právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému. Náklady představují náhradu nákladů právního zastoupení spočívajících v odměně za dva úkony právní služby, tj. převzetí a příprava zastoupení [§ 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb.] a písemné podání – žaloba [§ 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], tedy dva úkony právní služby po 4 620 Kč, v součtu tedy 9 240 Kč. Dále byla žalobci přiznána náhrada hotových výdajů za dva úkony právní služby podle ustanovení § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. po 450 Kč, celkem tedy náklady řízení žalobce činí 10 140 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 6, Brno, a to v tolika vyhotoveních (podává-li se v listinné podobě), aby jedno zůstalo soudu a každý účastník dostal jeden stejnopis. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost (§ 104a odst. 1 s. ř. s.).
Praha 31. srpna 2026
JUDr. Lenka Loudová v. r.
samosoudkyně
Shodu s prvopisem potvrzuje P. V.