Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

5 A 128/2025 - 27

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudců Mgr. Kateřiny Kozákové a Mgr. Ondřeje Hrabce ve věci

žalobce: T. H.

bytem X

proti

žalovanému: Krajské státní zastupitelství v Praze

se sídlem Husova 243/11, Praha 1 – Staré Město

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 10. 2025, č. j. SIN 208/2025-4,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Základ sporu

1. Žalobce podal dne 12. 10. 2025 k Okresnímu státnímu zastupitelství Praha – východ (dále jen „povinný subjekt“) žádost o poskytnutí informací dle , o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, v níž žádal o sdělení:

„1. Zda bylo Okresním státním zastupitelstvím Praha-východ formálně rozhodnuto o mých námitkách podjatosti státní zástupkyně Mgr. M. Š., podaných v průběhu trestního řízení, které jsou ve spise založeny zejména pod:

− částí „Vyrozumění a přípisy OSZ“, sp. zn. ZN 2275/2014 a ZN 58/14, ze dnů 11. 2. 2014, 25. 6. 2014, 26. 6. 2014, 1. 4. 2014, 16. 10. 2015 a 22. 4. 2016,

− a dále s ohledem na usnesení OSZ ze dne 8. 7. 2014 a 23. 6. 2014, vydaná pod sp. zn. ZN 2275/2014 podle § 148 trestního řádu.

2. Pokud bylo o uvedených námitkách podjatosti rozhodnuto usnesením podle §§ 30 a 31 trestního řádu, žádám o sdělení:

− kterým orgánem bylo rozhodnutí vydáno,

− k jakému datu,

− a s jakým výsledkem (zda byla státní zástupkyně vyloučena či nikoliv).

3. Pokud o námitkách nebylo rozhodnuto usnesením, žádám o sdělení:

− z jakého důvodu k rozhodnutí nedošlo,

− kdo byl odpovědný za vedení a dozor nad danou trestní věcí v rozhodném období,

− a zda byla o tomto procesním stavu informována nadřízená složka – Krajské státní zastupitelství v Praze, včetně uvedení, zda vykonala dohled podle , o státním zastupitelství

4. Pokud Krajské státní zastupitelství v Praze dohled vykonalo, žádám o poskytnutí kopie vyrozumění nebo záznamu o výsledku dohledu vztahujícího se k otázce nestrannosti či postupu dozorové státní zástupkyně.“

2. Rozhodnutím ze dne 16. 10. 2025, č. j. SIN 14/2025-6 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), povinný subjekt odmítl žádost žalobce z důvodů uvedených v § 11a odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím, neboť dovodil, že cílem žalobce je způsobit mu nepřiměřenou zátěž. Proti tomuto rozhodnutí povinného subjektu podal žalobce odvolání, o němž rozhodl žalovaný tak, že odvolání žalobce zamítl a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Žalovaný se ztotožnil se závěry povinného subjektu a dále uvedl, že pro posouzení žádosti ve smyslu zneužití práva není relevantní konkrétnost obsahu podané žádosti ani snadná dostupnost požadované informace, ale skutečnost, že žadatel využívá zákon o svobodném přístupu k informacím nikoli ke kontrole orgánů veřejné moci nebo veřejné diskusi, ale k prosazování svých vlastních zájmů v řízeních spadajících do působnosti povinného subjektu. K jejich prosazení přitom slouží jiné právní instituty, v tomto konkrétním případě definované v trestním řádu a v zákoně o státním zastupitelství. Zneužití práva je tak v případě žalobce zřejmé nejen z četnosti jeho podání, ale i z návaznosti na v působnosti povinného subjektu řešená podání a je jen podtrženo skutečností, že žádosti žalobce směřují do věci evidované v roce 2014. Nepřiměřená zátěž povinného subjektu pak v nyní posuzované věci spočívá i v tom, že povinný subjekt musí zpracovávat věci, jejichž smyslem není naplnění práva na informace, ale snaha žalobce vyvolat diskusi o již skončené věci a dosáhnout změny názoru povinného subjektu. Proti tomuto rozhodnutí žalovaného brojí žalobce nyní podanou žalobou.

II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

3. Žalobce v podané žalobě předně namítá nezákonné použití § 11a odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím, neboť jej správní orgány aplikovaly v rozporu s jeho účelem. Žalobce má za to, že jeho žádost byla věcná, konkrétní a směřovala k úředně existujícím informacím. Závěr ohledně zneužití práva pak musí být prokázán konkrétním jednáním žadatele objektivně svědčícím o šikanózním úmyslu, a nemá být založen pouze na tom, že žalobce již v minulosti obdobné žádosti podával.

4. Žalobce má dále za to, že napadené rozhodnutí neobsahuje žádné úvahy o tom, v čem měla žádost představovat nepřiměřenou zátěž. Správní orgány totiž bez jakékoliv konkretizace toliko opsaly zákonné znění § 11a odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím, čímž porušily § 15 odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím. Napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné.

5. Závěrem žalobce upozornil, že Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 10 mu v obdobné situaci ve věci vedené pod sp. zn. SIN 16/2025 požadované informace v plném rozsahu poskytlo. Tento rozdílný přístup ve vztahu k totožným žádostem proto představuje porušení zásady rovnosti v přístupu k informacím a legitimní očekávání.

6. Žalobce v rámci příloh k žalobě předložil rovněž dokument označený jako Vysvětlení k podaným žalobám podle , v němž uvedl, že cílem jeho žádostí nebylo iniciovat nové trestní stíhání konkrétních osob, ale směřovaly k získání objektivních údajů nezbytných pro ověření zákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení, ke zjištění, zda dozorová státní zástupkyně Mgr. M. Š. (žalobce chybně označil státní zástupkyni křestním jménem M., pozn. soudu) jednala nestranně a v souladu se svými povinnostmi a rovněž pak i pro vyvození odpovědnosti osob, které mohly při výkonu svěřené pravomoci porušit právní předpisy. Jednalo se tedy o uplatnění práva žalobce na přístup k informacím nezbytným k ochraně jeho práv podle a d. V rámci trestního řízení totiž policejní orgán převzal důkazní materiál a nevyhotovil o tom úřední záznam, přičemž dozorová státní zástupkyně u tohoto pochybení nezjednala nápravu. Na následné opakované podněty žalobce ohledně opatření chybějícího důkazu nebylo reagováno. Následkem toho vznikla kolizní procesní situace, kdy veškeré úkony i rozhodnutí činila státní zástupkyně, u níž existovaly důvodné pochybnosti o její podjatosti. Dle žalobce má podání žaloby v nyní posuzované věci zajistit, aby byla přezkoumána zákonnost odmítnutí poskytnutí informací a aby soud umožnil vyvození odpovědnosti za případné nesprávné úřední postupy na základě objektivních a ověřených skutečností.

7. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že snahu o zneužití práva je nutné odvodit nikoli od konkrétnosti dotazů, ale od úmyslu žalobce, kterým byl při jejich položení veden. Ten v nyní posuzované věci nesměřoval ke snaze získat informaci o činnosti povinného subjektu, ale k polemice s povinným subjektem v již skončené věci, zjevně s úmyslem opětovně toto vyřízení napadnout. Žalobcem požadované konkrétní jednání, které je způsobilé prokázat šikanózní úmysl, je obsaženo právě v obsahu jeho dotazů, z nichž je zřejmý závěr učiněný v napadeném rozhodnutí o snaze vést polemiku s povinným subjektem a zatížit jej činností mimo účel, pro který byl zřízen. Konkrétně je pak úmysl žalobce zjevný i z „hromadného“ postupu žalobce, který oslovil nejen povinný subjekt, ale i odvolací orgán v postavení povinného subjektu a dále Městské státní zastupitelství v Praze a Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 10.

8. K námitce žalobce, že rozhodnutí neobsahuje úvahy ohledně nepřiměřené zátěže žalovaný uvedl, že tyto jsou obsaženy v bodech 7 až 9 napadeného rozhodnutí. Ohledně nerovnosti v poskytování informací pak žalovaný poukázal na to, že postup Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 nemůže založit nezákonnost v nyní posuzované věci. Skutečnost, že Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 10 na dotazy žalobce odpovědělo, nevytváří nerovnost v poskytování informací, neboť se jedná o projev jeho vůle s žalobcem diskutovat, přestože jsou dány podmínky pro odmítnutí takové žádosti.

III. Posouzení žaloby

9. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) v souladu s přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobcem vymezených námitek, vycházel při tom v souladu s ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného a shledal, že žaloba není důvodná.

10. Městský soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání podle , neboť žalobce i žalovaný s tímto postupem souhlasili, resp. nevyjádřili nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Podklady ay, z nichž městský soud vycházel, a jichž se dovolávaly i procesní strany ve svých podáních, jsou obsaženy ve správním spisu, jímž se dokazování neprovádí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. -117, č. 2383/2011 Sb. NSS).

11. Před vypořádáním žalobních bodů městský soud předesílá, že není příslušný jakkoli přezkoumávat a vyjadřovat se k věcné správnosti a zákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení. Uvedené skutečnosti nemohou být předmětem nyní posuzované věci, neboť tím je dle § 16 odst. 6 zákona o svobodném přístupu k informacím toliko otázka, zda existovaly zákonné důvody na straně povinného subjektu požadovanou informaci neposkytnout.

12. Městský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti, neboť pouze přezkoumatelné rozhodnutí je zpravidla způsobilé být předmětem dalšího hodnocení z hlediska tvrzených nezákonností a vad řízení. Žalobce spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí v absenci konkrétních úvah o tom, v čem měla jeho žádost představovat nepřiměřenou zátěž. K tomu městský soud uvádí, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tedy jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. -74, č. 1566/2008 Sb. NSS). Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní orgán podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku odůvodnění. Městský soud pro úplnost uvádí, že „zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či nesrozumitelnost nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat.“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2023, č. j. -47). Konečně, jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2024, č. j. -33, „nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak by měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. -24, ze dne 27. 9. 2017, č. j. -35).“

13. Prizmatem shora uvedeným judikaturních závěrů městský soud uzavírá, že jak prvoinstanční, tak napadené rozhodnutí jsou dostatečně zdůvodněná, úvahy v nich jsou logické a městský soud je nepovažuje za nepřezkoumatelné. Povinný subjekt v prvoinstančním rozhodnutí vysvětlil, na základě jakých skutečností a úvah dospěl ke svým závěrům a proč považuje jednání žalobce za zneužití práva. Uvedl, že předmětem žádosti žalobce není požadavek na poskytnutí konkrétní informace v podobě konkrétně označeného údaje o výkonu působnosti nebo výkonu správy povinného subjektu, který by byl zaznamenán způsobem uvedeným v § 3 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím. Faktickým předmětem žádosti je totiž vyjádření nesouhlasu s postupem orgánů činných v trestním řízení ve věci sp. zn. ZN 2275/2014 (spadající do všeobecného spisu sp. zn. ZN 58/2014 vedeného v souvislosti s trestním oznámením žalobce) dozorované povinným subjektem. Při vyhodnocování žádosti žalobce povinný subjekt přihlédl nejen k otázkám, jež byly předmětem žádosti, ale rovněž i k obsahu předmětného dozorového spisu a k časové souslednosti podání žalobce. Žalobce po pravomocném skončení trestního řízení podával opakované podněty k výkonu dohledu (například v měsíci červnu 2023 se jednalo o čtyři podněty), přičemž nynější žádost byla podána poté, co byla povinným subjektem podle § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím rozhodnutím ze dne 7. 10. 2025, sp. zn. SIN 11/2025, částečně odmítnuta předchozí žádost žalobce. Dále byla dne 11. 10. 2025 povinnému subjektu doručena žalobcova stížnost na postup policejního orgánu ve věci ZN 58/2014 a dne 11. 10. 2025 podal žalobce u povinného subjektu další žádost o poskytnutí informace, vedené pod sp. zn. SIN 13/2025, a opět související s předmětnou trestní věcí. V neposlední řadě povinný subjekt přihlédl k tomu, že žalobce se v souvislosti s předmětnou trestní věcí obrací na povinný subjekt opakovaně (sp. zn. SIN 8/2022, SIN 9/2022, SIN 10/2022, SIN 14/2022). Povinný subjekt proto uzavřel, že se ze strany žalobce jedná o podání, jehož podstatou je toliko na základě formálního odkazu na zákon o svobodném přístupu k informacím účelově zatěžovat či znepříjemňovat činnost povinného subjektu, to vše v návaznosti na jeho předchozí postup v rámci trestní věci, s nímž žalobce nesouhlasí. Žalovaný se s tímto názorem povinného subjektu ztotožnil a doplnil, že pro posouzení žádosti žalobce není relevantní obsah této žádosti ani to, zda je dostatečně konkrétní, či dokonce snadná dostupnost požadované informace, ale skutečnost, že žalobce využívá zákon o svobodném přístupu k informacím nikoli ke kontrole orgánů veřejné moci, ale k prosazení svých vlastních zájmů v řízení spadajících do působnosti povinného subjektu. K tomu však žalobci slouží jiné instituty, konkrétně ty obsažené v trestním řádu a zákoně o státním zastupitelství. Zneužití práva je pak v případě žalobce zřejmé nejen z četnosti jeho podání, ale rovněž i z návaznosti na v působnosti povinného subjektu řešená podání. Kromě toho žalobce podává své žádosti a další podání ve značném množství nejen u povinného subjektu, ale i vůči dalším orgánům veřejné moci (např. Městské státní zastupitelství). K otázce nepřiměřené zátěže žalovaný uvedl, že ta spočívá především v tom, že v důsledku podání žalobce musí povinný subjekt zpracovávat věci, jejichž smyslem není naplnění práva na informace, ale snaha žalobce vyvolat diskusi o již skončené věci a dosáhnout změny názoru povinného subjektu. Již jen samotné zpracování předmětné žádosti proto představuje nepřiměřenou zátěž povinného subjektu, neboť ten by odpovídal na žádost, na níž z důvodu zneužití práva nemá žalobce zákonný nárok. Z rozhodnutí povinného subjektu a žalovaného je tak zřejmé, že neshledali prostor pro poskytnutí informace žalobci a co je k tomu vedlo. Stejně tak povinný subjekt i žalovaný zcela konkrétně uvedli, v čem spatřují nepřiměřenou zátěž žalobcem podané žádosti o informace, přičemž se nejedná o pouhý opis znění zákonného ustanovení, ale o zcela konkrétní skutková zjištění. Na tyto skutečnosti však žalobce nikterak nereaguje a ani je nezpochybňuje. Městský soud je proto přesvědčen, že žalobce nemohl pochybovat o důvodech, pro které byla jeho žádost o poskytnutí informace odmítnuta, neboť odůvodnění a závěry povinného subjektu a žalovaného jsou konzistentní a srozumitelné. To je v souladu s výše uvedenou judikaturou, přičemž současně soud na tomto místě připomíná, že s ohledem na zásadu jednotnosti správního řízení jsou všechna rozhodnutí vydaná v jednotlivých fázích řízení vnímána jako jeden celek (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 3. 2017, č. j. -39). Soud proto vznesené námitce žalobce ohledně nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí nepřisvědčil.

14. Podstatou nyní posuzované žaloby je zejména otázka, zda informace, jichž se žalobce domáhal ve své žádosti ze dne 12. 10. 2025, představovaly či nepředstavovaly zneužití práva na informace a bylo proto na místě jejich poskytnutí ve smyslu § 11a odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím odmítnout či nikoli.

15. Podle § 11a odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím povinný subjekt může odmítnout žádost nebo její část do sedmi dnů ode dne jejího přijetí, pokud lze ve vztahu k ní dovodit, že cílem žadatele je způsobit nepřiměřenou zátěž povinného subjektu; za způsobení nepřiměřené zátěže se považuje také podávání žádostí o informace u většího počtu povinných subjektů bez zjevné obsahové souvislosti požadovaných informací, a to zpravidla v reakci na předcházející postup povinného subjektu vůči žadateli nebo na vztah s fyzickou osobou uvedenou v písmenu a).

16. Judikatura Nejvyššího správního soudu považuje za zneužití práva takovou situaci, kdy „někdo vykoná své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené. O chování toliko zdánlivě dovolené jde z toho důvodu, že objektivní právo nezná chování zároveň dovolené a zároveň nedovolené; vzhledem k tomu, že ze zásady lex specialis derogat legi generali vyplývá, že zákaz zneužití práva je silnější, než dovolení dané právem, není takové chování výkonem práva, ale protiprávním jednáním (viz. Knapp, V.: Teorie práva. C. H. Beck, Praha, 1995, s. 184-185). Výkonu práva, který je vlastně jeho zneužitím, proto soud neposkytne ochranu“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2005, č. j. -48, č. 869/2006 Sb. NSS, na který později navázal rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2008, č. j. -155, č. 1778/2009 Sb. NSS). Mezi hodnoty materiálního právního státu tedy patří mimo jiné odepření ochrany jednání, které práva vědomě a záměrně využívá v rozporu s jeho smyslem a účelem (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010, č. j. -74, č. 2099/2010 Sb. NSS). Zákaz zneužití práva je pak v jistém smyslu „ultima ratio, a proto musí být uplatňován nanejvýš restriktivně a za pečlivého poměření s jinými obdobně důležitými principy vlastními právnímu řádu, zejména principem právní jistoty, s nímž se – zcela logicky – nejvíce střetává“ (rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2018, č. j. -39, č. 3836/2019 Sb. NSS). Soud zároveň připomíná, že součástí § 11a odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím není vyčerpávající výčet podmínek, za nichž žádost o poskytnutí informace působí nepřiměřenou zátěž povinného subjektu. O nepřiměřenou zátěž se proto může jednat i v případech, které v něm nejsou uvedeny (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2024, č. j. -44). Ve vztahu k otázce zneužití práva na informace se pak jedná o situaci, kdy žadatel o informaci ve skutečnosti usiluje o něco jiného než o ony informace. Na celkové zatížení povinného subjektu (způsobení nepřiměřené zátěže) je přitom možné usuzovat i s přihlédnutím k jiným, „neinformačním“ podáním, což budou typicky různé, svou podstatou zjevně nedůvodné, podněty a žádosti, podávání opakovaných stížností v téže věci apod. (FUREK, Adam. § 11a [Zneužití práva na informace]. In: FUREK, Adam, ROTHANZL, Lukáš, MÍŠEK, Jakub, LUDVÍK, Otakar. Zákon o svobodném přístupu k informacím. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025).

17. Stěžejní a v podstatě jedinou námitkou žalobce v nyní posuzované věci je, že jeho žádost byla věcná, konkrétní a směřovala k existujícím údajům o úředních úkonech, přičemž zneužití práva musí být prokázáno konkrétním jednáním žadatele objektivně svědčícím o šikanózním úmyslu. Žalobce nikterak nenapadá a nezpochybňuje konkrétní skutková zjištění povinného subjektu a žalovaného, ani jejich závěr o časové a obsahové návaznosti jednotlivých žádostí včetně jejich skutečného účelu. Jediným argumentem žalobce je v této souvislosti obecné tvrzení, že závěr o zneužití práva nemůže založit skutečnost, že dříve podal obdobné žádosti. Na tomto místě městský soud zdůrazňuje, že právě zpochybnění závěrů správních orgánu však představuje nutný předpoklad posouzení uplatněné argumentace. V tomto ohledu je nutno připomenout, že kvalita a podoba (konkrétnost či obecnost) soudního rozhodnutí je vždy zásadním způsobem předurčena kvalitou a podobou návrhu. Není přitom úlohou soudu, aby za žalobce žalobní argumentaci dotvářel. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta jedné ze stran sporu (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. -78, č. 2132/2011 Sb. NSS, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2022, č. j. -30).

18. Městský soud po prostudování spisového materiálu a přezkumu úvah povinného subjektu a žalovaného neshledal v jejich postupu žádné pochybení. Ze správního spisu sp. zn. SIN 208/2025 a z všeobecného spisu sp. zn. ZN 2275/2014 (do něhož spadá rovněž spis sp. zn. ZN 58/2014 vedený v souvislosti s trestním oznámením žalobce z roku 2014) se podává, že žalobce již prakticky od tohoto roku povinný subjekt a žalovaného opakovaně zahlcuje podněty k výkonu dohledu, k přezkoumání postupu orgánů činných v trestním řízení, námitkami podjatosti, žádostmi o informace a stížnostmi na průtahy v řízení (viz také výsledky lustrace osoby žalobce ze dne 16. 10. 2025 a ze dne 22. 10. 2025 založené ve spisu sp. zn. SIN 208/2025). Stížnosti a podněty pak žalobce podával rovněž k Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci (viz sdělení ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 8 VZN 761/2014, na č. l. 53 všeobecného spisu sp. zn. ZN 2275/2014), k Okresnímu soudu Praha – východ (viz odpověď na podání ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. , na č. l. 118 všeobecného spisu sp. zn. ZN 2275/2014), k Ministerstvu spravedlnosti (viz vyrozumění ze dne 19. 12. 2017, č. j. MSP-1375/2014-OD-DOH/3, na č. l. 120 všeobecného spisu sp. zn. ZN 2275/2014), k Nejvyššímu státnímu zastupitelství (viz vyrozumění o vyřízení ze dne 7. 12. 2018, č. j. -24, na č. l. 137 všeobecného spisu sp. zn. ZN 2275/2014), k Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1 (viz podání ze dne 20. 12. 2021 na č. l. 153 všeobecného spisu sp. zn. ZN 2275/2014). Z všeobecného spisu sp. zn. ZN 2275/2014 rovněž vyplývá, že na každé podání žalobce bylo ze strany povinného subjektu či žalovaného reagováno. Dále v usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. , tento soud uzavřel, že postup povinného subjektu v rozsahu, v jakém se jím mohl zabývat (u části sdělení povinného subjektu konstatoval Ústavní soud jejich opožděnost), neshledal žádné ústavněprávní deficity. Ze správního spisu sp. zn. SIN 208/2025 je pak zřejmé, že s obdobnými žádostmi a podněty se žalobce obrací rovněž na další subjekty (viz rozhodnutí Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 202. 10. 2025, č. j. 81/2025-9 a ze dne 11. 11. 2025, č. j. SIN 1023/2025-8, rozhodnutí Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 4. 11. 2025, č. j. SIN 215/2025-9). Ve všech shora uvedených situacích se přitom žalobce fakticky domáhá toho, aby byla znovu posouzena trestní věc, která byla usnesením Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje ze dne 9. 6. 2014, č. j. KRPS-37713-46/TČ-2014-011481-HONC, odložena. Je tak zcela evidentní, že se žalobce ve skutečnosti nedomáhá poskytnutí konkrétní informace, neboť byl v rámci trestního řízení i po jeho skončení orgány činnými v trestním řízení opakovaně vyrozumíván o způsobech vyřízení jeho podání a žádostí, které v sobě obsahovaly rovněž odpovědi na v nyní posuzované věci položené dotazy. Přesto svou nynější žádost o informace opět směřuje na sdělení o skutečnostech, které musel jak povinný subjekt, tak i žalovaný v minulosti opakovaně řešit v souvislosti s již jednou vyřízenou věcí. Na uvedené přitom poukazují i správní orgány, jejichž závěr není založen na této konkrétní jednotlivosti, ale na souboru souvisejících zjištění, která jako celek poukazují na jednání žalobce zneužívajícího práva na informace. Oním zneužívajícím prvkem žalobcova jednání je proto v nyní posuzované věci opakované podávání v jádru obdobně konstruovaných žádostí o informace a dalších podnětů a stížností na postup orgánů činných v trestním řízení, přestože tento postup byl opakovaně podroben přezkumu a žalobce o závěrech přezkumu byl vyrozuměn. Nelze tedy než uzavřít, že ve skutečnosti žalobce nesouhlasí s postupem orgánů činných v trestním řízení při vyřízení jeho trestního oznámení. K tomu však zákon o svobodném přístupu k informacím neslouží. Žalobce měl možnost zpochybňovat zákonnost jednotlivých úkonů orgánů činných v trestním řízení v rámci svého postavení v tomto řízení, k čemuž mu právní řád poskytuje dostatečné procesní možnosti. To ostatně také dle předloženého správního spisu žalobce vytrvale činí. Městský soud proto v této souvislosti zdůrazňuje, že „právo na přístup k informacím neslouží jako specifická forma opravného prostředku proti rozhodnutím či postupům správních orgánů. V režimu zákona o svobodném přístupu k informacím se proto nemůže účastník řízení domáhat „dovysvětlení“ toho, proč správní orgán rozhodl, jak rozhodl, respektive zpochybňovat, proč určité důležité skutečnosti v rozhodnutí nejsou uvedeny“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2019, č. j. -29). Argumentuje-li proto žalobce věcností a konkrétností své žádosti, tak tato se míjí s podstatou nyní posuzované věci a důvodem, pro který byla jeho žádost odmítnuta.

19. Poukazuje-li pak žalobce na sdělení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 ze dne 24. 10. 2025, č. j. SIN 18/2025-10, k tomu městský soud uvádí, že nic nebrání povinnému subjektu žadateli „trpělivě vysvětlovat“. Povinný subjekt má však rovněž možnost žádost odmítnout, přičemž takový postup není jakkoli způsobilý vyvolat žalobcem tvrzenou nerovnost v poskytování informací, neboť se již neděje v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím, ale v souladu s principy dobré správy a v souladu s tím, že veřejná správa je službou veřejnosti ve smyslu (viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2015, č. j. -64). Není nutné, aby k odmítnutí žádosti přistoupily všechny povinné subjekty. Pro užití zákona o svobodném přístupu k informacím jedním povinným subjektem totiž není na překážku, vyřídí-li obdobnou žádost jiný povinný subjekt věcně (FUREK, Adam. [Zneužití práva na informace]. In: FUREK, Adam, ROTHANZL, Lukáš, MÍŠEK, Jakub, LUDVÍK, Otakar. Zákon o svobodném přístupu k informacím. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025).

20. S ohledem na shora uvedené městský soud uzavírá, že z hlediska povinnosti poskytovat informace v nyní posuzované věci postupoval povinný subjekt správně, odmítl-li žádost žalobce dle § 15 odst. 1 ve spojení s § 11a odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím. Dle městského soudu je postup žalobce motivován nikoliv úmyslem získat informace, ale fakticky je z něj zřejmý nesouhlas s postupem orgánů činných v trestním řízení. Svým rozsahem opakovaně podávaných žádostí je již rovněž naplněna podmínka citovaného § 11a odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím, tedy, že cílem žalobce je způsobit nepřiměřenou zátěž povinného subjektu. Odmítnutí žádosti žalobce tak nebylo nepřípustným zásahem do jeho základního práva na informace zaručeného v d, neboť jím poskytovaná ochrana se u žádosti, která má povahu zneužití práva, neuplatní.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

21. Městský soud neseznal žádnou ze vznesených námitek důvodnou, proto z výše uvedených důvodů žalobu jako nedůvodnou zamítl podle

22. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn Žalobce úspěch v řízení neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak právo na náhradu nákladů řízení měl, nevznikly v řízení žádné náklady nad rámec jeho úřední povinnosti, proto mu soud podle náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha, dne 31. srpna 2026

Mgr. Gabriela Bašná v.r.

předsedkyně senátu

Shodu s prvopisem provedla S. K.

9