Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1 A 31/2025 - 54

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Darinou Michorovou v právní věci

žalobce Petr Opěla, IČ 67272908

sídlem Rotavská 1326/15, 155 00 Praha 5

proti

žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy

sídlem Mariánské náměstí 2/2, 110 00 Praha 1

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 5. 2025, č. j. MHMP 620605/2025/Be,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalobce se včasnou žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhal zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl odvolání proti rozhodnutí úřadu Městské části Praha 13 (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 15. 4. 2024, č. j. P13-53836/2025 (dále též jen „prvostupňové rozhodnutí“). Tímto prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným z přestupku podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, když jako provozovatel motorového vozidla v rozporu s § 10 odst. 3 téhož zákona nezajistil, aby byly dodržovány povinnosti řidiče při užití vozidla v provozu na pozemních komunikacích. Jednání nezjištěného řidiče mělo znaky přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) ve spojení s § 4 písm. c) zákona o silničním provozu, neboť tento neuhradil parkovné za vozidlo RZ 7AT 3318, i když k tomu byl povinen.

II. Obsah žaloby

2. Žalobce v žalobě, resp. v replice, namítl, že při ukládání správního trestu byl porušen ústavní princip delegace povinností, neboť zákon o silničním provozu neukládá hradit parkovné na místech označených dopravní značkou IP 13c, a taktéž nezakazuje stání bez jeho zaplacení. Zákon neobsahuje zmocnění pro vybírání parkovného, přesto jej provádí vyhláška Ministerstva dopravy č. , odkazující na zákon až zpětně, což představuje obrácený princip delegace pravomocí. Parkovací automat vyzývá k úhradě parkovného prostřednictvím aplikace PID Lítačka, již však nemá žalobce povinnost mít nainstalovanou, a nemusí tak parkovné platit.

3. Dále se ohradil proti způsobu zjištění přestupku automatizovaným technickým prostředkem. Žalovaný nejprve uvedl, že podezření na jeho spáchání pojal právě skrze uvedený systém, posléze však zmínil, že šlo o namátkovou kontrolu městské policie. Má za to, že ve zpracování přestupku neměl sehrát žádnou roli lidský faktor. Argumentoval i, že došlo k nepřípustné diskriminaci, neboť parkovací automat neumožňuje platbu bankovkami Podotkl, že žalovaný má ekonomický zájem na stavu rozporném s § 11 zákona o oběhu bankovek a mincí, skončí-li řízení pro žalobce negativně.

4. Žalovaný též nesprávně posoudil jeho argumentaci ohledně chybně zadané registrační značky vozidla do parkovacího systému, kterou žalovaný interpretoval jako námitku proti písařské chybě v rozhodnutí, jde však o pouhý překlep. To má dopad do společenské škodlivosti přestupku. Řidič chtěl parkovné uhradit, nebo se alespoň zaregistrovat na bezplatnou hodinu, pouze zadal omylem chybný údaj. Povinnost registrace tedy splnil, jediným pochybením bylo překročení bezplatné hodiny o 11 minut. V systému zón placeného stání se běžně vyžaduje i druhý průjezd monitorovacího vozidla, k čemuž v tomto případě patrně nedošlo.

5. Uložený správní trest je nepřiměřený, neboť žalobce byl správním orgánem I. stupně nejprve vyzván k úhradě 500 Kč, aby mu byla později uložena pokuta ve výši 2.000 Kč, což nepřípustně penalizuje využití práva nevypovídat. Správní orgány ani nedodržely lhůty pro vydání rozhodnutí, a vznikla mu ze strany státu nemajetková újma za průtahy v řízení. Dále namítl, že poučení správního orgánu I. stupně o opravných prostředcích bylo nesprávně formulováno (neuvedení odvolacího orgánu, údaje o právní moci rozhodnutí a lhůtě k úhradě pokuty), což žalovaný vypořádal neuspokojivě.

6. Po prvním podaném odvolání žalovaný první rozhodnutí správního orgánu I. stupně ve věci zrušil a vrátil věc s jasným pokynem k vypořádání námitek. Následně odůvodnil v řízení o dalším odvolání svůj postup s poukazem na to, že správní orgán není povinen vypořádat každou jednotlivou námitku, neobstojí-li proti právnímu názoru správního orgánu jako celek, což je nezákonné a v rozporu se zásadou legitimního očekávání. Závěrem zmínil, že v případě zrušení napadeného rozhodnutí má nárok na úhradu úroků z prodlení z titulu neprávem zadržovaných částek v podobě pokuty a nákladů správního řízení.

7. Navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

8. Žalovaný úvodem své repliky shrnul obsah žalobní argumentace a dosavadní průběh správního řízení. Se žalobními námitkami nesouhlasil. Zmínil, že jsou totožné jako v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, a byly uspokojivě vypořádány již správním orgánem I. stupně.

9. Povinnost uhradit parkovné zcela jasně vyplývá z dopravní značky IP 13c, a to za podmínek uvedených na ní, nebo na dodatkové tabulce. Odkázal při tom na rozsudek NSS ze dne 26. 7. 2018, čj. -52. Značka se umisťuje na základě opatření obecné povahy, jemuž svědčí presumpce správnosti. Účastníci silničního provozu mají povinnost se dopravními značkami řídit. Pokud jde o použitý automatizovaný technický prostředek, zákon o silničním provozu jej výslovně nedefinuje, v zásadě jde ale o takové zařízení, které může být obsluhou nainstalováno a spuštěno, ale měří již bez jejího zásahu, což je i tento případ. Vznikne-li podezření na spáchání přestupku, je databáze doplněna o potřebnou fotodokumentaci a předána městské policii, která případně doplní důkazy a následně učiní oznámí podezření na přestupek příslušnému správnímu orgánu.

10. Nemožnost platit v automatu bankovkami žalovaný nepovažoval za liberační či diskriminační důvod, a námitku označil za účelovou. Pokud jde o překlep v registrační značce, dostává se tento žalobní bod do rozporu s předchozí výhradou. Jde o písařskou chybu, nikoliv pochybení procesního charakteru, v rozhodnutí je uvedena správná registrační značka. Uložená pokuta byla přiměřená a uložená v zákonném rozmezí (resp. na samé jeho dolní hranici). Důvod pro její mimořádné snížení žalovaný neshledal.

11. Pokud jde o dodržování lhůt, žalobce podal návrh na opatření proti nečinnosti jak žalovaného, tak i správního orgánu I. stupně. Následně popsal průběh správního řízení s tím, že nadřízený správní orgán shledal, že žalovaný v řízení nečinný nebyl. Lhůta 30 dnů není prekluzivní a nemá vliv na zákonnost rozhodnutí. Ohledně namítaného nesprávného poučení uvedl, že žalobce byl poučen, že proti rozhodnutí žalovaného se dále odvolat nelze, způsoby úhrady pokuty byly uvedeny v prvostupňovém rozhodnutí. Žalobce podal odvolání včas a řádně, nedošlo k zásahu do jeho procesních práv. Jde-li o řádné vypořádání všech námitek, má za to, že je v rozhodnutí o dovolání vypořádal dostatečně. Není povinen reagovat na každou dílčí námitku, vystaví-li vlastní argumentační systém, z nějž je zjevné, že jeho závěr je správný.

12. Žalovaný na základě výše uvedeného navrhl, aby soud žalobu „odmítl“ jako nedůvodnou.

IV. Replika žalobce

13. Dne 29. 9. 2025 zaslal žalobce soudu repliku k vyjádření žalovaného. V ní uvedl, že definice automatizovaných technických prostředků, jak ji vykládá žalovaný, je nesmyslná a protimluvná, jestliže jde zpravidla o zařízení trvale nainstalované a pevně zabudované. Podle výkladového stanoviska Ministerstva dopravy se jedná pouze o stacionární rychloměry. Jde buď o automatizovaný technický prostředek, nebo namátkovou kontrolu městské policie, obojí není možné současně.

14. Dále zmínil, že značka IP 13c nestanoví automatickou povinnost zaplatit parkovné, ale pouze odkazuje na podmínky uvedené na parkovacím automatu. Popsal problém delegace pravomocí obdobně se žalobou. Měl za to, že argumentace neporušenými procesními právy v důsledku včas podaného odvolání je pokrytecká. Rozhodnutí neobsahuje údaje o nabytí právní moci a lhůtě pro zaplacení uložené pokuty. Procesní vady přitom nejsou zcela zanedbatelné, musel poslat odvolání jak žalovanému, tak správnímu orgánu I. stupně. Vyjádřil se i k otázce nečinnosti. Žalovaný byl nečinný po celou dobu do vydání rozhodnutí, lhůty pro tento úkon flagrantně překročil a podnět žalobce vyřídil formalisticky.

15. Ohledně nemožnosti platit bankovkami uvedl, že žalovaný jeho námitku nepochopil. Za první hodinu parkování se neplatí, diskriminace nastává až po uplynutí této doby, neboť občan mající při ruce pouze bankovky s nimi nemůže zaplatit. Navíc má žalovaný přímý ekonomický zájem na výsledku řízení, jako orgán v řízení rozhodující a zároveň provozovatel parkovacích automatů, což je v rozporu s principem nestrannosti veřejné správy. Též zmínil, že správní orgány mají povinnost vypořádat všechny jeho námitky.

16. Má za to, že celé řízení je v zásadě absurdní, neboť jde o pouhých jedenáct minut překročené povolené doby parkování. Výši pokuty má za disproporční. Závěrem uvedl, že na všem, co již uvedl v žalobě, trvá.

V. Podstatný obsah správního spisu

17. Ze správního spisu vyplynuly následující pro věc podstatné skutečnosti.

18. Dne 20. 6. 2024 oznámila Městská policie hl. m. Prahy (dále jen „městská policie“) správnímu orgánu I. stupně podezření ze spáchání přestupku dne 12. 6. 2024 od 10.55 hodin. Nezjištěný řidič vozidla tovární značky Peugeot Rifter, RZ X, nerespektoval dopravní značení značkou IP 13c parkoviště s parkovacím automatem s dodatkovou tabulkou E 13 s textem PO-PÁ 07-18 h MAX. 3 h P13-0001), zastavil a stál na parkovišti bez toho, aniž by uhradil poplatek za parkování, čímž porušil § 4 písm. c) zákona o silničním provozu, a dopustil se tím přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona. Městská policie k tomu přiložila i záznam o měření a fotodokumentaci, z níž plyne, že měření provedl provozovatel systému zón placeného stání za použití technických prostředků monitoringu dodržování silničních pravidel a platnosti oprávnění k parkování v zónách placeného stání. Kategorizaci a vyhodnocení záznamu o měření provedla městská policie.

19. Správní orgán I. stupně v reakci na toto sdělení vyzval dne 2. 7. 2024 žalobce, který byl v registru silničních vozidel uveden jako provozovatel vozidla, k uhrazení 500 Kč podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu nebo ke sdělení totožnosti řidiče vozidla, který přestupek spáchal.

20. Následně dne 14. 8. 2024 správní orgán I. stupně vyzval žalobce k podání vysvětlení. Žalobce na výzvu písemně reagoval dne 15. 8. 2025 s dotazem, na zákon, podle kterého má povinnost vést evidenci řidičů svého vozidla, na který mu správní orgán I. stupně odpověděl dne 19. 8. 2024 Žalobce následně téhož dne správnímu orgánu I. stupně sdělil, že využívá svého práva podle odepřít výpověď, aby nevystavil sebe nebo osobu blízkou riziku stíhání pro trestný čin či přestupek.

21. Jelikož správní orgán I. stupně v zákonné lhůtě 60 dnů nezjistil skutečnosti, pro něž by mohl zahájit řízení proti určité osobě (řidiči), dne 26. 8. 2025 odložil věc přestupku podle § 4 písm. c) zákona o silničním provozu ve spojení s § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona. Příkazem ze dne 11. 9. 2025, čj. P13-62659/2024, uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, jelikož v rozporu s § 10 odst. 3 téhož předpisu nezajistil dodržování povinností řidiče, a uložil mu za to pokutu ve výši 2.000 Kč podle § 125f odst. 4 ve spojení s § 125c odst. 5 písm. d) zákona o silničním provozu. Po podání odporu dne 12. 9. 2024vyrozuměl správní orgán I. stupně žalobce dne 25. 9. 2024 o pokračování v řízení., a vydal dne 21. 10. 2024 rozhodnutí čj. P13-77726/2024, jímž uznal žalobce vinným z výše uvedeného přestupku a uložil mu pokutu ve výši 2.000 Kč. Toto prvostupňové rozhodnutí zároveň obsahovalo poučení o opravném prostředku, včetně lhůty pro jeho podání a příslušného orgánu, u nějž tak lze učinit.

22. Žalobce si následně dne 22. 10. 2025 vyžádal spisovou dokumentaci a dne 26. 10. 2025 podal proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání. Žalovaný toto rozhodnutí dne 30. 1. 2025 zrušil rozhodnutím č. j. MHMP 89137/2025/Be s tím, že správní orgán I. stupně pochybil při určení nákladů správního řízení, kdy uložil neodůvodněně nižší než standardní tarifní částku, v odůvodnění poté absentovalo dokazování a zhodnocení materiálního znaku přestupku. Výslovně uvedl, že námitkami žalobce se podrobně nezabýval, neboť nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí.

23. O pokračování v řízení vyrozuměl správní orgán I. stupně žalobce dne 5. 3. 2025. Dne 19. 3. 2025 podal žalobce návrh na opatření proti nečinnosti k žalovanému, jemuž žalovaný usnesením ze dne 3. 4. 2025 nevyhověl.

24. Dne 15. 4. 2025 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí č. j. P13-53836/2025, jímž uznal žalobce vinným z téhož přestupku jako ve svém prvním rozhodnutí ve věci, a uložil mu totožný správní trest. Odvolání žalobce ze dne 23. 4. 2025 proti prvostupňovému rozhodnutí žalovaný napadeným rozhodnutím ze dne 30. 5. 2025 zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

VI. Posouzení věci Městským soudem v Praze

25. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení v mezích uplatněných žalobních bodů a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [ , (dále jen „“)].

26. Soud ve věci rozhodl bez ústního jednání, neboť pro tento postup byly splněny podmínky podle Žalobce k výzvě soudu výslovně uvedl, že nepožaduje jeho nařízení, a žalovaný se v této věci nevyjádřil.

27. Žaloba není důvodná.

28. Soud při přezkoumávání napadeného rozhodnutí vycházel z této právní úpravy.

29. Podle , o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů , (dále jen „“), [p]ro účely tohoto zákona stát znamená uvést vozidlo do klidu nad dobu dovolenou pro zastavení.

30. Podle § 4 písm. c) zákona o silničním provozu [p]ři účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen řídit se světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály, dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace.

31. Podle § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu [p]rovozovatel vozidla zajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.

32. Podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu [f]yzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j), nesplní nebo poruší povinnost stanovenou v hlavě II tohoto zákona.

33. Podle § 125c odst. 5 písm. d) zákona o silničním provozu [z]a přestupek se uloží pokuta od 2 000 Kč do 5 000 Kč, jde-li o přestupek podle odstavce 1 písm. e) bodu 6, písm. f) bodu 4, 12, 13 nebo 14, písm. g) nebo k) nebo odstavce 4.

34. Podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu [p]rovozovatel vozidla se dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 10 odst. 3 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.

35. Podle § 125f odst. 2 zákona o silničním provozu [p]rovozovatel vozidla za přestupek podle odstavce 1 odpovídá, pokud

a) porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích nebo se jedná o neoprávněné zastavení nebo stání,

b) porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku podle tohoto zákona a

c) porušení pravidel nemá za následek dopravní nehodu.

36. Podle § 125f odst. 3 zákona o silničním provozu [k] odpovědnosti fyzické osoby za přestupek podle odstavce 1 se nevyžaduje zavinění.

37. Podle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu [z]a přestupek podle odstavce 1 se uloží pokuta. Pro určení výše pokuty se použije rozmezí pokuty pro přestupek, jehož znaky porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje; pokuta však nepřevýší 10 000 Kč. Je-li ukládána pokuta za více přestupků podle odstavce 1 projednaných ve společném řízení, horní hranice sazby pokuty se navyšuje na pětinásobek horní hranice sazby pokuty ukládané za přestupek nejpřísněji trestný; výše pokuty ukládané příkazem na místě nepřevýší 10 000 Kč.

38. Podle § 125f odst. 5 zákona o silničním provozu [o]becní úřad obce s rozšířenou působností přestupek podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, jehož znaky porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje, a

a) nezahájil řízení o tomto přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo

b) řízení o tomto přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno.

39. Podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu [o]becní úřad obce s rozšířenou působností bezodkladně po zjištění nebo oznámení přestupku vyzve provozovatele vozidla, s nímž došlo ke spáchání přestupku, k uhrazení určené částky, pokud

a) jsou splněny podmínky podle § 125f odst. 2,

b) totožnost řidiče vozidla není známa nebo není zřejmá z podkladu pro zahájení řízení o přestupku a

c) porušení je možné projednat uložením pokuty příkazem na místě.

40. Podle § 125h odst. 2 zákona o silničním provozu [o]becní úřad obce s rozšířenou působností určenou částku stanoví ve výši jedné poloviny dolní hranice sazby pokuty, kterou lze uložit příkazem na místě za přestupek, jehož znaky porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje. Vykazuje-li porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích znaky přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k), obecní úřad obce s rozšířenou působností stanoví určenou částku do 750 Kč; při stanovení výše určené částky přihlédne k závažnosti porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích.

41. Podle § 137 odst. 2 zákona o silničním provozu [m]inisterstvo vydá prováděcí právní předpis k provedení § 5 odst. 1 písm. d), § 6 odst. 6, § 6a odst. 7, § 6b odst. 6, § 10 odst. 5, § 43 odst. 7, § 43a odst. 6, § 45 odst. 6, § 52 odst. 10, § 56 odst. 8, § 62 odst. 5, § 63 odst. 2, § 65 odst. 3, § 66 odst. 3, § 67 odst. 11, § 68 odst. 3, § 75 odst. 7, § 78 odst. 5, § 79 odst. 9, § 87a odst. 9, § 87b odst. 5, § 92 odst. 8, § 102a odst. 3 až 5, § 102b odst. 1, § 102c odst. 2 a 3, § 104 odst. 5, § 105 odst. 4, § 106 odst. 4, § 107 odst. 3, § 109 odst. 13, § 110 odst. 8, § 110a odst. 11, § 111 odst. 9, § 113 odst. 6, § 116 odst. 5, § 118b odst. 7, § 122b, § 123 odst. 4, § 123b odst. 9, § 124 odst. 3, § 125b odst. 3 a § 125j odst. 4.

42. Podle , o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „“) [p]okud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně, vydá je správní orgán nejpozději do 60 dnů ode dne zahájení řízení.

43. Podle , (dále jen „“) [v] poučení se uvede, zda je možné proti rozhodnutí podat odvolání, v jaké lhůtě je možno tak učinit, od kterého dne se tato lhůta počítá, který správní orgán o odvolání rozhoduje a u kterého správního orgánu se odvolání podává.

44. Podle [p]okud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně, je správní orgán povinen vydat rozhodnutí nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení, k nimž se připočítává doba

a) až 30 dnů, jestliže je zapotřebí nařídit ústní jednání nebo místní šetření, je-li třeba někoho předvolat, někoho nechat předvést nebo doručovat veřejnou vyhláškou osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat, nebo jde-li o zvlášť složitý případ,

b) nutná k provedení dožádání podle § 13 odst. 3, ke zpracování znaleckého posudku nebo k doručení písemnosti do ciziny.

45. Podle [r]ozhodnutí v odvolacím řízení vydá odvolací správní orgán ve lhůtách stanovených v . Lhůta počíná běžet dnem předání spisu odvolacímu správnímu orgánu k rozhodnutí ().

46. Soud úvodem samotného přezkumu poznamenává, že žalobce ve své žalobě vznesl velké množství dílčích námitek týkajících se jak zjištěného skutkového stavu, tak procesního postupu žalovaného. Soud proto při přezkumu sledoval zejména tyto argumentační linie.

47. K tomu je nutno dodat, že soudy nemají povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace [srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu (NSS) ze dne 3. 4. 2014, čj. -19]. Podstatné je, aby se soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek (srov. rozsudek NSS ze dne 24. 4. 2014, čj. -33). Obdobně se vyjádřil též Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. , bod 68: „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“

48. Předně, v dané věci je nepochybné, že správní orgány v přezkoumávaném správním řízení zejména vycházely ze zákona o silničním provozu. Žalobce má, jako provozovatel vozidla, zákonnou povinnost podle § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu zajistit dodržování povinností řidiče a pravidel silničního provozu. K tomu v § 125f odst. 1 tentýž zákon stanoví zvláštní skutkovou podstatu pro případ, že se správnímu orgánu nepodaří zjistit, kdo byl skutečným řidičem vozidla. V daném případě správní orgán I. stupně získal podezření na spáchání přestupku podle § 4 písm. c) zákona o silničním provozu ve spojení s § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona, tj. porušení povinnosti řídit se světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály, dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace.

49. K povinnosti řídit se údaji uvedenými na dopravní značce se ve své judikatuře již vyjadřoval i Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“). V rozsudku ze dne 26. 7. 2018, č.j. -52, uvedl „[k] námitce stěžovatele, že není jasné, jakou konkrétní povinnost měl porušit, Nejvyšší správní soud uvádí, že je stěžovateli kladeno za vinu porušení § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, který stanoví, že provozovatel vozidla se dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Porušení této povinnosti posuzovaly jak správní orgány, tak krajský soud. Samotné porušení § 4 písm. c) téhož zákona, tedy povinnost řídit se dopravními značkami, není stěžovateli přímo kladena za vinu, jak se mylně podává z kasační stížnosti. Stěžovatel nezajistil, aby nebyly porušovány právní předpisy, konkrétně dopravní značka IP 13c. Ta má dle přílohy č. 5 vyhlášky ministerstva dopravy č. , kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích, název ‚[p]arkoviště s parkovacím automatem‘ a ‚[o]značuje placené parkoviště. Řidič se musí řídit údaji na značce, dodatkové tabulce nebo parkovacím automatu (hodinách).‘ Není tedy pravda, že ‚nenormuje nic‘. Sama o sobě již stanovuje povinnost zaplatit parkovné dle podmínek uvedených na značce, dodatkové tabulce nebo parkovacím automatu.“ Dopravní značka IP 13c tedy stanoví řidiči povinnost uhradit za stání na příslušném parkovišti parkovné. Řidiči je na druhé straně zákona o silničním provozu uložena povinnost se dopravním značením řídit.

50. , na niž žalobce poukazuje, pouze provádí (ve vztahu k projednávané věci např. stanoví vzhled dopravních značek a obecné náležitosti jejich umisťování), ale neukládá žalobci žádné další povinnosti nad jeho rámec. Jelikož jde o prováděcí právní předpis ve smyslu y (ústavní ), je třeba, aby byl příslušný správní úřad k jeho vydání zmocněn zákonem, což je v tomto případě splněno; zmocnění k vydání této vyhlášky obsahuje zákona o silničním provozu. Nedošlo tedy k narušení ústavně předpokládaných principů, jak tvrdil žalobce, o čemž se lze konec konců přesvědčit prostým nahlédnutím do zákona, na nějž vyhláška ve své preambuli odkazuje. K žádné „kruhové delegaci pravomocí“, jak se žalobce domnívá, tu nedochází.

51. Je zcela nereálné, aby zákonodárce normoval místní úpravu silničního provozu na všech místech napříč celou zemí zákonem. Pokud by tak učinil, vybočil by tím z principu, že právní normy upravují pravidla chování obecně, a to jak ve vztahu k určitým situacím, tak svým adresátům; pokud by regulovaly konkrétní situace, přestaly by být právními normami (GERLOCH, A. Teorie práva. 8. aktualizované vydání. Aleš Čeněk, 2021. ISBN 978-80-7380-838-9). Zákon proto stanoví práva a povinnosti obecně, a je povinností adresáta podle takové normy postupovat, v tomto případě řídit se dopravním značením [§ 4 písm. c) zákona o silničním provozu]. Pokud by totiž řidič již ze zákona tuto povinnost neměl a dopravními značkami se řídit nemusel, ztrácela by jakákoliv místní úprava provozu na pozemních komunikacích smysl. Takový důsledek je zjevně absurdní. Soud zároveň připomíná, že dopravnímu značení obecně svědčí presumpce správnosti jako aktu veřejné moci (rozsudek NSS ze dne 22. 11. 2018, čj. -43). Povinnost platit parkovné na základě dopravní značky tu tedy zcela zjevně byla.

52. Pokud jde o námitky týkající se dalšího postupu správního orgánu I. stupně, soud uvádí, že nemá pochybnosti o splnění podmínek podle § 125f odst. 2 zákona o silničním provozu, tj. v souladu s § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu vyzvat žalobce, aby sdělil údaje o řidiči, který přestupek spáchal. Vytčené jednání vykazovalo znaky přestupku a nemělo za následek dopravní nehodu. Jde přitom o jednání spočívající v neoprávněném stání (jímž rozumí uvedení vozidla do klidu nad dobu dovolenou pro zastavení, tedy pro vykládku či nakládku nákladu či výstup a nástup osob, tedy i parkování). V tomto ohledu je zcela nepodstatné, zda bylo podezření na spáchání přestupku pojato na základě použití automatizovaného technického prostředku. V souladu se zákonem by podle byl rovněž postup, kdy by byl tento přestupek zjištěn např. přímo hlídkou městské policie, která by zkontrolovala, zda se za čelním sklem vozidla nacházejí parkovací hodiny nebo lístek z automatu. Soud dodává, že nic nenasvědčovalo tomu, že by zařízení nebylo použito v souladu s manuálem výrobce, což ani nebylo zpochybněno.

53. Ze správního spisu zároveň plyne, že systém automaticky vyhodnocuje, za které vozidlo byl příslušný poplatek zaplacen a za které nikoliv, a porovnává je s údaji v okamžiku sběru dat (měření). Není tedy potřeba opakovaného průjezdu vozidla s měřicí technikou, jak žalobce namítá s poukazem na organizaci rezidenčního parkování v hlavním městě (tzv. modré zóny, označené svislou dopravní značkou IP 12 vyhrazené parkoviště a vodorovnou značkou V 10g omezené stání), protože v projednávaném případě systém již informace o době parkování zjistil z okamžiku, kdy byla příslušná RZ zadána na parkovacím automatu (čímž se zároveň rozeběhla i doba povoleného parkování bez poplatku). Rovněž bylo spolehlivě zjištěno, že za celý den nebyla RZ vozidla do této databáze zanesena. K tomu soud dále dodává, že žalobce v průběhu řízení měnil skutková tvrzení ohledně placení parkovacího poplatku, nejdřív uváděl, že nic neplatil, protože k tomu nebyl povinen, poté tvrdil, že neměl mince, následně přizpůsobil svá tvrzení důkazům založeným ve spisu a tvrdil, že automat vlastně použil, akorát omylem uvedl nesprávnou registrační značku. Takové změny ve výpovědi žalobce jeho argumentaci značně oslabují a spíše vypovídají o nevěrohodnosti a účelovosti jeho tvrzení. Ostatně, pokud by se skutečně zaregistroval do systému, byť s nesprávnou registrační značkou, potvrzení o zaplacení parkovného by sloužilo jako důkaz, že se o zaplacení pokusil, byť ve prospěch jiné registrační značky, k čemuž by žalovaný jistě mohl následně v řízení přihlédnout jako k polehčující okolnosti. Žádný takový důkaz však žalobce nepředložil, a to ani v řízení před soudem. V takovém případě nemohlo jít ze strany správního orgánu o formalistický přístup, pokud nezohlednil chybné zadání registrační značky, jak žalobce namítl.

54. Žalobce byl dne 2. 7. 2024 rovněž vyzván, aby sdělil údaje o řidiči vozidla, aby mohlo být s touto osobou zahájeno správní řízení. Jelikož údaje potřebné k identifikaci řidiče žalobce nesdělil, bylo s ním zahájeno řízení o přestupku podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, neboť žalobce nezajistil, aby bylo vozidlo užíváno pouze v souladu s příslušnými dopravními předpisy. Odpovědnost provozovatele vozidla je v takových případech objektivní, nevyžaduje se zavinění (§ 125f odst. 3 zákona o silničním provozu). Žalobci nic nebránilo, aby v případě, že přestupek podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu ve spojení s § 4 písm. c) téhož zákona nespáchal, nacionále řidiče sdělil. I když mu žádný právní předpis neukládá povinnost vést „knihu jízd“, je jeho zákonnou povinností zajistit užití provozovaného vozidla v souladu s pravidly silničního provozu (§ 10 odst. 3 zákona o silničním provozu), stejně jako v případě jejich porušení sdělit údaje řidiče (§ 10 odst. 4 téhož předpisu).

55. Jelikož žalobce nesdělil totožnost osoby, která přestupek spáchala, správní orgán I. stupně řízení o tomto přestupku usnesením odložil a současně uznal příkazem žalobce vinným z přestupku podle výše uvedeného § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu a uložil mu za to pokutu ve výši 2.000 Kč. Uvedená výše vyplývá z § 125f odst. 4 tohoto předpisu, kdy v zásadě sleduje zákonné rozmezí pokuty, kterou by bylo možné uložit řidiči, pokud by byl zjištěn. Podle § 125c odst. 5 písm. d) zákona o silničním provozu lze za vytýkané jednání uložit pokutu od 2.000 Kč do 5.000 Kč. V případě žalobce to znamená, že uložený správní trest je na samé dolní hranici zákonného rozpětí, a nejeví se být zjevně nepřiměřeným. I tento postup je tak zcela v souladu se zákonem. K tomu soud dále dodává, že žalobce v žalobě nepožadoval moderaci uložené sankce, tj. upuštění od sankce či její snížení v mezích zákonem dovolených, neboť žalobce takový postup nenavrhl a ani nenamítal, že trest mu byl uložen v zjevně nepřiměřené výši ve smyslu Proto se soud touto námitkou z tohoto pohledu dále nemohl zabývat.

56. Odpovědnost za přestupek podle § 125f odst. 1 je zákonodárcem konstruována jako objektivní s možností liberace. To znamená, že provozovatel vozidla se může odpovědnosti zprostit tak, že poukáže na konkrétního řidiče, který přestupek skutečně spáchal. V takovém případě bude správní orgán v řízení pokračovat pouze s takto označenou osobou. Pokud však jméno řidiče neoznámí, odpovídá, jsou-li naplněny podmínky § 125f odst. 2 zákona o silničním provozu, za to, že nezajistil dodržování silničních pravidel řidičem jím provozovaného vozidla; nejde tedy o skutkovou podstatu shodnou s tou, kterou naplnil přestupek páchající řidič.

57. V tomto směru je již nerozhodné, zda parkovací automat nepřijímal bankovky. Zcela na okraj lze zmínit, že takový postup zcela zjevně diskriminační není, neboť pro platbu parkovného lze využít běžně používaných platebních metod, a zcela jistě bylo možné si případně hotové peníze rozměnit na drobné mince. Fakt, že v parkovacím automatu nelze platit bankovkami, je nepochybně notorietou a tato platební metoda není diskriminační či svévolná, naopak, její upřednostnění s sebou nese mnoho praktických výhod na rozdíl od možností plateb v automatu bankovkami, které rovněž snižují náklady obce (provozovatele) na jejich provoz (např. přijímače bankovek jsou podstatně komplikovanější, neboť musí rozpoznávat pravé bankovky, jejich stav a nominální hodnotu; v případě přeplatku musí být automat na bankovky vybaven větším množstvím mincí na vrácení, které zvyšují náklady i riziko poruch, automaty s větším obnosem hotovostí jsou rizikové i z hlediska kriminality či vandalismu, bankovkové automaty zvyšují náklady na údržbu i z důvodu, že jsou z papíru a mají tendenci se zadrhovat, mačkat či znečišťovat atd.) Zaplacené pokuty jsou poté sice příjmem městského rozpočtu (případně rozpočtu městské části), a žalovaný tak může mít zájem na jejich efektivním a důsledném vybírání. Je to ale především řidič sám, který se přestupku dopustil, kdy na základě tohoto jednání byl ve výsledku uložen správní trest žalobci. Správní orgán I. stupně pojal podezření z oznámení Městské policie hl. m. Prahy, a k tomuto podnětu musel z úřední povinnosti řízení zahájit a vést. Nelze přihlížet ani k tomu, že RZ vozidla byla podle žalobcových tvrzení zadána chybně. Je logické, že řidič vozidla musí dát pro případ kontroly ze strany příslušného orgánu určitým způsobem najevo, že parkovné uhradil, a neučiní-li tak, musí nést následky s tím spojené (viz rozsudek NSS ze dne 16. 8. 2018, č. j. -42).

58. Namítá-li žalobce, že uvedená úprava je protiústavní právě z toho důvodu, že jej nutí identitu pachatele sdělit, poukazuje zdejší soud na rozsudek NSS ze dne 16. 6. 2016, čj. -40, podle jehož právní věty „[u]stanovení , resp. , o provozu na pozemních komunikacích, o odpovědnosti provozovatele vozidla, založené na objektivní odpovědnosti s možností liberace, za správní delikt spočívající v nezajištění, ‚aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem‘ (např. za neoprávněné zastavení nebo stání), není v rozporu s Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. s a d, konkrétně s ústavní garancí principu presumpce neviny, práva nevypovídat a nebýt nucen k sebeobviňování.“ Právo žalobce na odepření výpovědi tedy nebylo použitím uvedeného ustanovení nijak dotčeno, a , resp. zákona o silničním provozu je zcela v souladu nejen s ústavním pořádkem, ale i mezinárodními smlouvami o lidských právech, které jsou postaveny ústavním zákonům na roveň (viz ). Ústavní konformitu tohoto zákonodárcem zvoleného řešení potvrdil i sám Ústavní soud v nálezu sp. zn. , kdy neshledal důvody pro zrušení předmětných ustanovení.

59. Další významná námitka se týkala nedodržení lhůt pro vydání rozhodnutí. Žalovaný první rozhodnutí žalovaného zrušil dne 30. 1. 2025, téhož dne nabylo právní moci. Spis byl správnímu orgánu I. stupně vrácen dne 18. 2. 2025, lhůta pro vydání rozhodnutí tedy uplynula marně dne 20. 3. 2025. Žalobce den nato podal k žalovanému návrh na přijetí opatření proti nečinnosti. Správní orgán I. stupně pochybil, pokud nevyřídil věc v zákonné lhůtě. Ta byla skutečně překročena skoro dvojnásobně, jelikož rozhodnutí bylo vydáno až 15. 4. 2025.

60. Uvedené však samo o sobě nezpůsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí, které bylo vydáno. Žalobce se domáhal nápravy návrhem na opatření proti nečinnosti, kterému žalovaný nevyhověl dne 3. 4. 2025 s tím, že je zřejmé, že správní orgán I. stupně není nečinný. I když ve věci zjevně došlo k průtahům, bylo rozhodnutí správního orgánu I. stupně nakonec o necelé dva týdny později vydáno. Předmětem tohoto řízení však navíc není nečinnost správních orgánů. Uvedená námitka tedy nemůže být důvodná. Přesto soud nad rámec nezbytně nutného uvádí, že byť překročení zákonných lhůt při vydávání správního rozhodnutí samo o sobě nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí žalovaného (viz např. rozsudek NSS ze dne 10. 1. 2019, čj. -45), je obecně nežádoucí a v rozporu se smyslem dané právní úpravy, aby správní orgány překračovaly zákonodárcem stanovené maximální lhůty pro vydání rozhodnutí. Byť ani nestanoví žádné sankce vůči správním orgánům, pokud stanovené lhůty překročí, vydání rozhodnutí ve stanovené lhůtě je jejich zákonem stanovenou povinností a je ve veřejném zájmu, aby stanovené lhůty dodržovali nejen účastníci řízení, ale i správní orgány, které rozhodují o jejich právech a povinnostech.

61. Správní orgán I. stupně pochybil i v případě poučení žalobce, neboť v rozporu s v něm neuvedl, jaký správní orgán bude o odvolání rozhodovat. I v tomto případě však nejde o vadu, která by způsobila nezákonnost rozhodnutí sama o sobě. V poučení bylo uvedeno, že je třeba tento procesní úkon učinit ke správnímu orgánu I. stupně, což žalobce splnil a odvolání bylo následně vyřízeno věcně příslušným orgánem. Nejedná se ani o vadu, která by způsobila nepřezkoumatelnost rozhodnutí, jak žalobce namítal, neboť z něj lze zjistit jeho obsah a důvody, pro které bylo vydáno (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 19. 2. 2008, čj. -74, č. 1566/2008 Sb. NSS, rozsudek NSS ze dne 24. 6. 2010, čj. -46). Touto vytýkanou vadou napadené rozhodnutí zjevně netrpí.

62. Pokud jde o námitku neuvedení data právní moci, soud uvádí, že tento údaj nemůže správní orgán z logiky věci v okamžiku vydání rozhodnutí znát, jelikož se odvíjí od několika faktorů, zejména od okamžiku doručení rozhodnutí jeho adresátu a případného podání opravného prostředku, který má v řízení o přestupku účinek suspenzivní – prvostupňové rozhodnutí tak nabude právní moci vždy až oznámením (doručením) rozhodnutí odvolacího orgánu. V tomto případě tedy vůbec nejde o vadu. Splatnost pokuty je poté uvedena ve výroku IV. prvostupňového rozhodnutí.

63. Dále se soud zabýval tvrzeným nedostatečným vypořádáním námitek. Nejprve je však třeba uvést některá žalobcova tvrzení na pravou míru. První rozhodnutí orgánu I. stupně žalovaný skutečně zrušil, avšak na základě procesních pochybení (nesprávně určená výše nákladů správního řízení, nevyhodnocení všech podkladů, absence odůvodnění materiálního znaku přestupku), nikoliv k námitkám žalobce (viz bod 21 tohoto rozsudku). Tato skutečnost je v uvedeném rozhodnutí žalovaného zřetelně uvedena na str. 8.

64. Správní orgány mají obecně povinnost reagovat na námitky v odvolání vznesené, neboť právě jimi je zásadně rozsah přezkumu omezen (pokud zvláštní zákon nestanoví něco jiného; to se týká i nyní projednávané věci, jelikož v řízení o přestupku se odvoláním napadené rozhodnutí přezkoumává podle v plném rozsahu). Stejně, jako soud uvedl ve vztahu ke své argumentaci v bodě 47. výše, ani správní orgány nemají obecně povinnost reagovat na každou dílčí námitku, pokud dokážou přezkoumatelně vypořádat hlavní směry, jimiž se tyto výhrady ubírají, a vystavějí argumentační systém, jímž je vyvrátí jako celek. V tomto lze pro stručnost blíže odkázat na již uvedené závěry v odkazovaném bodě výše.

65. Žalobce navíc nespecifikoval, jaké konkrétní jeho výtky nebyly vypořádány. Soud proto připomíná, že obsah a kvalita žaloby v zásadě předurčují obsah a kvalitu soudního rozhodnutí. Není přitom jeho úlohou, aby za žalobce žalobní argumentaci dotvářel. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta jedné ze stran sporu (srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 8. 2010, čj. -78, č. 2162/2011 Sb. NSS, obdobně rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, čj. -58, č. 835/2006 Sb. NSS). Dostatečně určité a přesné vylíčení námitek je povinností žalobce plynoucí mu z , kdy své námitky má soudu předestřít v odpovídající kvalitě již v žalobě.

66. Pokud je tedy vznesený žalobní bod pouze obecný, musí na něj i soud reagovat povšechně. Lze tedy uvést, že soud se zabýval otázkou vypořádání žalobních námitek, nicméně zásadní pochybení v tomto směru neshledal. Správní orgán I. stupně reagoval na výtky žalovaného korektně a vypořádal jak výhrady nadřízeného orgánu, tak žalobce samotného. Žalovaný v (druhém) rozhodnutí o odvolání vypořádal všechny odvolací námitky velmi podrobně, jednu po druhé, a nelze tak uvažovat o tom, že by vznesený žalobní bod byl důvodný.

67. Domáhal-li se žalobce po žalovaném zároveň náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, případně úroků z prodlení za neprávem zadržované částky, je třeba připomenout, že tato otázka není posuzována správními soudy, které poskytují ochranu výlučně veřejným subjektivním právům ( ) zvláštním zákonem vymezenou rozhodovací činností ( ). Správní soud však nemůže rozhodnout o povinnosti státu či veřejnoprávní korporace nahradit škodu způsobenou při výkonu jejich pravomoci; jde o svébytný soukromoprávní nárok vůči státu ( , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem), o němž jsou příslušné rozhodovat soudy civilní ( , ).

VII. Závěr a náklady řízení

68. Ze shora uvedených důvodů soud shledal žalobu nedůvodnou, a proto jí zamítl podle

69. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle a 2 Žalobce neměl ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný sice úspěch ve věci měl, ale žádné náklady řízení nad rámec jeho obvyklé úřední činnosti mu nevznikly, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze vygenerovat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 31. července 2026

Mgr. Darina Michorová

samosoudkyně