Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
15 Co 535/2025-88
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. Pavla Přibyla a soudkyň JUDr. Ivany Kosové a JUDr. Marcely Pechové v právní věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozená dne Datum narození žalobkyně Novotným sídlem tř. 9. května 1282/6, 390 02 Tábor
Anonymizováno
žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupen advokátem JUDr. Alešem Janů sídlem Nerudova 3184, 390 02 Tábor
o zaplacení 68 631 Kč s příslušenstvím
o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 18. září 2025, č. j. 10 C 71/2025-70
takto:
I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení v částce 10 430,20 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení v částce 10 430,20 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Shora citovaným rozsudkem uložil soud I. stupně žalovanému, aby zaplatil žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 68 631 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od 21. 1. 2025 do zaplacení, a náklady řízení, ty k rukám jejího právního zástupce, ve výši 41 429,70 Kč (výroky I. a II.). Současně žalovanému uložil povinnost nahradit České republice - Okresnímu soudu v Táboře náklady řízení ve výši 1 561,40 Kč rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).
2. Žalobkyně tvrdila, že účastníci byli manželé a žili v domě žalobkyně. Jejich manželství bylo rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 22. 3. 2022, č. j. 4 C 43/2022-16, který nabyl právní moci dne 7. 5. 2022, rozvedeno. Po rozvodu manželství žalobkyně požadovala, aby se žalovaný z jejího domu vystěhoval. Žalovaný tak učinil až na základě rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 26. 8. 2022, č. j. 9 C 152/2022-34, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře ze dne 29. 9. 2022, č. j. 15 Co 256/2022-41. V době od 7. 5. 2022 až do vyklizení dne 14. 11. 2022 žalovaný dům užíval ve stejném rozsahu jako žalobkyně a jako za trvání manželství účastníků. V té době neměl jiný byt, ve kterém by mohl pobývat. Žádným způsobem se však nepodílel na úhradě nákladů za bydlení, stejně jako pracemi na údržbě či zvelebování nemovitosti. Naopak v domě vyvolával konflikty, za které byl dříve opakovaně postižen v přestupkovém řízení. Proto se žalobkyně předmětnou žalobou domáhala zaplacení částky 56 100 Kč za užívání nemovitosti, částky 11 236,60 Kč za spotřebovanou elektrickou energii a částky 1 295 Kč za vodné a stočné.
3. Žalovaný nezpochybňoval, že nemovitou věc žalobkyně v rozhodné době užíval, ovšem po rozvodu manželství se v domě zdržoval pouze minimálně, spíše tam pouze přespával, a to v jedné přidělené malé místnosti v přízemí s postelí, a dále užíval pouze přilehlé WC. Tímto se podílel minimálně na spotřebě elektřiny, dům měl vlastní studniční vodu a podle žalovaného je nadnesené i obvyklé nájemné vyčíslené v žalobě žalobkyně.
4. Poté, co soud I. stupně ve věci provedl dokazování, po skutkové stránce dovodil, že s ohledem na nesporné skutečnosti týkající se rozvodu manželství účastníků, povinnosti žalovaného nemovité věci žalobkyně vyklidit, a okamžik, kdy žalovaný nemovité věci žalobkyně vyklidil (dne 14. 11. 2022), bylo třeba řešit, v jakém rozsahu v rozhodném období žalovaný nemovité věci žalobkyně užíval. Žalovaný uváděl, že se jednalo o užívání jedné místnosti s gaučem, toalety, koupelny a kuchyně, když trpí závažnými zdravotními problémy a jeho zdravotní stav mu neumožňoval výkon rozsáhlejších aktivit mimo místo bydliště s tím, že chodil pouze na nákupy a zdravotní vycházky. Z toho je zřejmé, že žalovaný nemovitost užíval každodenně a celodenně. Pokud se týká rozsahu užívání, pak z výpovědi žalobkyně a svědků jméno FO a jejího manžela jméno FO vyplynulo, že žalovaný nemovité věci užíval ve stejném rozsahu jako před rozvodem manželství účastníků, pouze s tím rozdílem, že jej žalobkyně vykázala ze společné ložnice a na spaní měl vyčleněnou jinou místnost. Účastníci společně užívali zádveří, šatnu, prádelnu, obývací pokoj, kuchyň s jídelnou a spíž. Pro soud I. stupně není uvěřitelné, že by žalovaný více než půl roku nepral oblečení, nevařil a zakoupené potraviny konzumoval venku. Také seznam věcí, které měl žalovaný v domě umístěny ke dni vyklizení domu, je natolik obsáhlý, aby byly umístěny v místnosti, kterou žalovaný užíval výlučně sám. Je pochopitelné, že pokud žalovaný lékařskými zprávami doložil existenci závažného chronického onemocněn páteře a dolních končetin, v tomto období nemovité věci nijak nezveleboval.
5. Výši obvyklého čistého měsíčního nájemného za pronájem předmětných nemovitých věcí stanovila realitní kancelář právnická osoba částkou 22 000 Kč měsíčně. Žalovaný pak v průběhu řízení nesporoval výši obvyklého nájemného v částce 18 000 Kč za měsíc, což odpovídá částce za užívání domu, jejíž zaplacení žalobkyně požaduje. Za období od 12. 4. 2022 do 12. 4. 2023 byla vystavena společností právnická osoba. faktura za spotřebovanou elektřinu včetně DPH na částku 57 290,29 Kč a za období od 22. 3. 2022 do 20. 3. 2023 byla vystavena faktura společností právnická osoba. na částku 5 794 Kč. Pokud žalobkyně z těchto částek požaduje po žalovaném úhradu méně než poloviny zaplacených částek, neboť zohlednila, že užívání nemovitých věcí žalovaným v rozhodném období spadalo převážně do teplejší části roku, soud I. stupně shledal její požadavek na úhradu předmětných částek opodstatněným.
6. Po právní stránce hodnotil soud I. stupně věc dle § 2991 o. z. tak, že na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení užíváním nemovitých věcí žalobkyně bez právního důvodu v době od právní moci rozsudku o rozvodu manželství účastníků 7. 5. 2022 do 14. 11. 2022, kdy žalovaný vyklidil nemovité věci žalobkyně. Nelze uznat námitku žalovaného, že požadavek žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy z toho důvodu, že se podílel na zvelebování nemovitých věcí, neboť v rozhodné době tomu tak nebylo a žalovaný neplatil za bydlení či služby spojené s bydlením. Pokud žalovaný poukazoval na nepříznivou atmosféru v domě, bylo to především v době před rozvodem manželství účastníků a eskalace vzájemných konfliktů mezi nimi byla tak důvodem právě pro podání návrhu na rozvod manželství ze strany žalobkyně. Lze uznat, že zdravotní stav žalovaného v rozhodném období byl nepřiznivý, ovšem to nemění nic na skutečnosti, že užíval nemovité věci žalobkyně bez právního důvodu. Proto soud I. stupně uložil žalovanému zaplatit předmětnou částku spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši. O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a o povinnosti žalovaného zaplatit náhradu nákladů řízení České republice dle § 148 odst. 1 o. s. ř.
7. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalovaný. Namítl v něm, že podle něj žalobkyně uplatnila právo rozporu s dobrými mravy. Soud I. stupně nezohlednil délku manželství účastníků v trvání téměř 34 let včetně dlouhodobého společného obývání předmětného domu jako rodinné domácnosti a dále i zdravotní stav žalovaného, který ho omezoval v možnosti nalézt odpovídající bydlení. Pokud se týká nájemného, nelze vycházet čistě matematicky z výše obvyklého nájemného a podílu jedné poloviny na něm, neboť zůstává sporný rozsah užívání nemovitých věcí jednotlivými účastníky. Komfort užívání má vycházet i z toho, nakolik je uživatel v užívání omezován další osobou, včetně konfliktnosti spoluužívání. V tomto směru se nejedná o totožnou situaci, jako kdyby žalovaný užíval sám nemovitost o poloviční výměře. Pokud se týká spotřeby za elektřinu, vodné a stočné, nebylo v řízení zcela bezpečně prokázáno, že podíly obou účastníků na spotřebách byly stejné. Je logické, že spotřeba žalobkyně jako ženy věnující se domácím pracím a sebeobslužným činnostem bude podstatně vyšší než spotřeba žalovaného. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil a žalobu žalobkyně zamítl.
8. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně a ve svém písemném vyjádření k odvolání žalovaného uvedla, že se všemi odvolacími námitkami žalovaného se dostatečně vypořádal ve svém rozhodnutí již soud I. stupně. Žalovaný neuvádí žádná nová tvrzení a ani nenavrhuje nové důkazy, které by byly způsobilé zjištěný skutkový stav a důkazní situaci zvrátit. Nebylo také zjištěno, že by žalobkyně uplatnila nárok v rozporu s dobrými mravy. Naopak žalovaný se choval vůči žalobkyni nemravně, po rozvodu manželství užíval nemovité věci v jejím vlastnictví, přestože byl žalobkyní vyzýván, aby je opustil. Nakonec musel být z domu vyklizen na základě soudního rozhodnutí, kterému se vehementně bránil. Za užívání domu odmítal cokoliv hradit a počínal si v něm jako ve svém majetku. Vyvolával konflikty, za které byl opakovaně postižen Městským úřadem v Táboře v přestupkovém řízení. Sám si tedy způsoboval nekomfortní užívání domu, kde si vařil, pral, sledoval televizi a prováděl další činnosti, které jsou obvyklé při běžném užívání domu k bydlení.
9. Odvolání bylo podáno včas, k tomu oprávněnou osobou. Proto odvolací soud projednal věc dle § 212 o. s. ř. a přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu. Poté dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.
10. Soud I. stupně si pro rozhodnutí o žalobě žalobkyně obstaral dostatek skutkových podkladů a jím provedené důkazy následně hodnotil dle § 132 o. s. ř. jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech. Na základě tohoto hodnocení přijal na věc přesné, logické a obsahu spisu odpovídající skutkové závěry, které podrobně popsal v odůvodnění napadeného rozsudku. Přitom přihlížel i ke všem námitkám žalovaného, které vznesl jak na počátku řízení ve svém vyjádření k žalobě žalobkyně, tak i v průběhu řízení. Proto odvolací soud na část odůvodnění rozsudku soudu I. stupně týkající se zjištěného skutkového stavu, který byl podkladem pro právní hodnocení nároku žalobkyně, zcela odkazuje. K rozsahu užívání nemovitých věcí žalobkyně žalovaným provedl soud I. stupně navržené dokazování jak výslechy účastníků, tak i svědků, konkrétně dcery žalobkyně a jejího manžela, kteří účastníky v době trvání jejich manželství navštěvovali, stejně jako žalobkyni po rozvodu manželství účastníků. Na jejich základě učinil důkazně podložené závěry, že žalovaný i po rozvodu manželství účastníků užíval nemovitost žalobkyně každodenně a celodenně, každý z účastníků měl sice ke spaní konkrétní místnost, nicméně jinak ostatní místnosti v domě užívali oba společně, tedy že žalovaný v domě žalobkyně vykonával veškeré činnosti související s bydlením, a to přibližně ve stejném rozsahu jako žalobkyně. Žalovaný pak v průběhu řízení před soudem I. stupně nezpochybňoval částku obvyklého nájemného 18 000 Kč/měsíc, ze které vycházela žalobkyně (dle odborného stanoviska realitní kanceláře by obvyklé nájemné v rozhodné době roku 2022 mělo činit částku ještě vyšší, a to 22 000 Kč/měsíc), ani částky vyúčtované žalobkyni dodavateli za spotřebovanou elektřinu a za vodné a stočné, ale nesouhlasil pouze s tím, aby s ohledem na jím tvrzený rozsah a způsob užívání nemovitosti a další namítané skutečnosti měl žalobkyni uhradit jí požadované částky. Nicméně s touto argumentací žalovaného nelze souhlasit.
11. Rozvodem manželství účastníků zaniklo žalovanému právo bydlení v nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně (srovnej odůvodnění rozsudku Okresního soud v Táboře dne 26. 8. 2022, č. j. 9 C 152/2022-34 o vyklizení). Pokud nemovitost žalobkyně užíval i po rozvodu manželství (aniž by uzavřel se žalobkyní konkrétní dohodu o takovém užívání), soud I. stupně správně dovodil, že se jednalo o užívání bez právního důvodu, na základě kterého žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.). S ohledem na charakter tohoto bezdůvodného obohacení (nemůže být žalovaným vydáno) má žalobkyně jakožto ochuzená právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny (srovnej § 2999 odst. 1 o. z.). Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srovnej např. NS 28 Cdo 946/2013, použitelné i na současnou právní úpravu), peněžitá náhrada za užívání věci bez právního důvodu musí být poskytnuta ve výši obvyklého nájemného vynakládaného za užívání stejné nebo obdobné věci v daném místě, čase a za obdobných podmínek. Soud I. stupně v souladu s tímto výkladem postupoval, když s ohledem na zjištěný, v zásadě stejný rozsah užívání nemovitosti oběma účastníky, přiznal žalobkyni jí požadované částky představující jednak polovinu výše obvyklého nájemného (vycházeje navíc z nižší částky 18 000 Kč měsíčně, ze které vycházela žalobkyně a žalovaný ji nesporoval) a jednak necelou jednu polovinu částek za spotřebovanou elektřinu a za vodné a stočné (rovněž přiléhavě zdůvodněnou). Soud I. stupně se v bodě 11. odůvodnění svého rozhodnutí řádně vypořádal i s argumentací žalovaného týkající se nepříznivé atmosféry v domě, a důvodně uzavřel, že žalovaný nemůže z této situace (na které se svých chováním podílel) těžit v tom smyslu, že by měl žalobkyni poskytnout náhradu v nižší výši. V této souvislosti je třeba rovněž zdůraznit, že žalovaný neposkytl žalobkyni za dobu za užívání její nemovitosti bez právního důvodu žádné peněžní náhrady či jiná plnění, když soud I stupně, i s ohledem na zdravotní stav žalovaného, důvodně uzavřel, že žalovaný se v tomto období nepodílel na zvelebování domu ani na jeho běžné údržbě či úklidu. Za této situace není nárok žalobkyně na zaplacení požadovaných peněžních plnění za toto užívání v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu § 2 odst. 3 o. z.), a to ani s ohledem na předchozí dobu trvání manželství účastníků. Naopak tím, kdo jednal v rozporu s dobrými mravy, je žalovaný, pokud nemovité věci žalobkyně užíval bez jakékoliv náhrady.
12. Žalovaný jak v řízení před soudem I. stupně, tak v průběhu odvolacího řízení poukazoval na svůj nepřiznivý zdravotní stav a na nízké příjmy. Proto odvolací soud zvažoval, zda není namístě postup dle § 150 o. s. ř. a nepřiznat žalobkyni zčásti právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný (jak uvedl při odvolacím jednání) však disponuje finančními prostředky ve výši pohybující se okolo 300 000 Kč. Dále je třeba přihlédnout i k tomu, že si nastalou situaci způsobil sám, když se z domu žalobkyně nechtěl vystěhovat, avšak za jeho užívání nic nehradil. Proto odvolací soud dospěl k závěru, že postup dle § 150 o. s. ř. v daném případě není namístě, neboť jej neodůvodňují poměry žalovaného ani okolnosti věci.
13. Pro vše shora uvedené proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.
14. Podle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že i za toto řízení, ve kterém žalovaný se svým odvoláním neuspěl, má právo na náhradu nákladů řízení žalobkyně. Takto vzniklo žalobkyni právo na náhradu nákladů za právní zastoupení, které představují 2 úkony právní služby, jejichž odměna je stanovena z částky 68 631 Kč, tedy ve výši po 3 860 Kč, za písemné vyjádření k odvolání žalovaného a účast právního zástupce žalobkyně při jednání odvolacího soudu dne 22. 1. 2026 dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále jen „AT“), 2 náhrady hotových výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 AT a 21% daň z přidané hodnoty ze součtu těchto částek ve výši 1 810,20 Kč. Celkem tedy je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 10 430,20 Kč, a to v zákonné lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce (§ 160 odst. 1, § 149 odst. 1 a § 211 o. s. ř.).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání jen v případě, že se jedná o rozhodnutí, které závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je však podle § 239 o. s. ř. oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání mohou účastníci podat do dvou měsíců od doručení písemného vyhotovení rozsudku k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.