Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
8 C 116/2024-48
Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Karáskem v právní věci
žalobce: Jméno zainteresované společnosti 0/0, IČO: IČO zainteresované společnosti 0/0,
se sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1
zastoupeného advokátem: Anonymizováno,
se sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0,
proti
žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0, narozený dne Anonymizováno,
Adresa zainteresované osoby 0/0,
o zaplacení 56 969,08 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaný je povinen uhradit žalobci 24 628 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se ohledně zaplacení 32 341,08 Kč, úroku ve výši 4 659,57 Kč, úroku z prodlení ve výši 5 198,01 Kč, úroku z prodlení z částky 28 815,57 Kč za dobu od 28.9.2023 do zaplacení a úroku ve výši 20,94 % ročně z částky 28 815,57 Kč od 28.9.2023 až do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen uhradit žalobci 24 628 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. Žaloba se ohledně zaplacení 32 341,08 Kč, úroku ve výši 4 659,57 Kč, úroku z prodlení ve výši 5 198,01 Kč, úroku z prodlení z částky 28 815,57 Kč za dobu od 28.9.2023 do zaplacení a úroku ve výši 20,94 % ročně z částky 28 815,57 Kč od 28.9.2023 až do zaplacení, zamítá.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobce se svou žalobou domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit 56 969,08 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 5 198,01 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 4 659,57 Kč, úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 28 815,57 Kč od 28.9.2023 až do zaplacení a úrokem z částky 28 815,57 Kč ve výši 20,94 % ročně od 28.9.2023 do zaplacení. V odůvodnění uvedl, že žalobu podává z titulu dluhu vzniklého na základě smlouvy o úvěru č. tel. číslo ze dne 25.6.2021, kterou žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce, společností právnická osoba, IČO: IČO. Na základě smlouvy bylo právním předchůdcem žalobce poskytnuto žalovanému 30 000 Kč, které se zavázal uhradit ve splátkách spolu se smluvním úrokem a poplatky ve výši 36 303 Kč po 851 Kč týdně, když poslední splátka byla splatná dne 23.12.2022. Žalovaný své platební povinnost řádně neplnil, uhradil v souvislosti s předmětnou smlouvou pouze 5 372 Kč. Dlužná částka pak sestává z nezaplacené jistiny a poplatku. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena žalobci na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené s žalobcem dne 21.9.2023. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno, byl rovněž upomenut k úhradě s výstrahou soudního vymáhání, avšak marně. Při uzavírání předmětné smlouvy právní předchůdce žalobce splnil svou zákonnou povinnost, kdy s odbornou péčí zkoumal schopnosti žalovaného předmětný úvěr splácet, přičemž spotřebitel má zákonnou povinnost poskytnout tyto informace úplné a pravdivé. Pokud by tyto zkreslil, mohlo by se konečně jednat o podezřelý výraz čin úvěrového podvodu. Získané informace právní předchůdce žalobce získal od žalovaného a ověřoval na základě dokumentů žalovaným předložených, když informace a vyžádané doklady zanesl do tzv. zákaznické karty. V době uzavření předmětné smlouvy zákon o spotřebitelském úvěru nestanovil absolutní neplatnost úvěrové smlouvy v případě nedostatku zkoumání schopnosti splácet úvěr.
2. Žalobce následně k výzvě soudu, nechť doloží, že se jeho právní předchůdce při uzavírání smlouvy řádně zabýval schopností žalovaného splácet předmětný úvěr, především vyzdvihl informace zaznamenané jeho právním předchůdcem v souvisejících listinách o příjmech a výdajích žalovaného. Dále uvedl, že dle občanského zákoníku má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a má se za to, že kdo jednal určitým způsobem, činil tak v dobré víře. Právnímu předchůdci žalobce byly pro posouzení schopnosti splácet úvěr poskytnuty listin y, které byly zaznamenány v žádosti o úvěr. Dále žalobce odkázal na rozhodnutí Krajského soud v právnická osoba, č.j. spisová značka ze dne 31. 7. 2020, kde bylo shledáno, že pro posouzení úvěruschopnosti klienta není rozhodné, zda má poskytovatel dané osvědčující listin y fyzicky k dispozici, ale postačuje postup, kdy tyto listin y byly prověřeny v rámci uzavírání smlouvy, což následně obě smluvní strany stvrdili svým podpisem. V době uzavření předmětné smlouvy zákon o spotřebitelském úvěru nestanovil absolutní neplatnost úvěrové smlouvy v případě nedostatku zkoumání schopnosti splácet úvěr.
3. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil, ač řádně a včas předvolán (do datové schránky), k jednání soudu nedostavil. Soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř. o.s.ř. “) věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Žalobce při jednání soudu po seznámení s názorem soudu, že i přes doplnění žaloby je třeba mít otázku dostatečného zkoumání úvěruschopnosti za neprokázanou, žádné další důkazy nenavrhl, tvrzení nedoplnil. Závěrem navrhl žalobě v plném rozsahu vyhovět a přiznat žalobci náhradu nákladů řízení v plné výši.
4. Ze smlouvy uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným dne 25.6.2021 vyplynulo, že jejím předmětem byl úvěr ve výši 30 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit spolu s poplatkem shora uvedeným a úrokem rovněž shora uvedeným v 78 týdenních splátkách po 851 Kč. Žalovaný zároveň svým podpisem stvrdil, že zmíněné finanční prostředky při uzavření smlouvy v hotovosti převzal.
5. Dále žalobce doložil kartu zákazníka ze dne 24.6.2021, kde žalovaný oproti svému podpisu prohlásil údaje o svých měsíčních příjmech a výdajích s tím, že je zaměstnán s příjmem ze mzdy ve výši 22 586 Kč, „další příjmy domácnosti“ činí 22 000 Kč, má jeden zdroj příjmů. Ohledně měsíčních výdajů prohlásil, že tyto činí 1 800 Kč, z toho 500 Kč na splátky půjček. Dále zde bylo zaškrtnuto, že co se týče druhu bydlení, žalovaný žije s rodiči, je svobodný a má bankovní účet. Za žalobce tuto listin u podepsal zde uvedený obchodní zástupce s tím, že žalovaným byly poskytnuty následující dokumenty: pracovní smlouva.
6. Z listin y označené jako Tabulka umoření vyplynulo, že žalovaný v souvislosti s předmětnou smlouvou uhradil shora uvedenou částku.
7. Z oznámení ze dne 29.9.2023 vyplynulo, že právní předchůdce žalobce, společnost právnická osoba, oznámila žalovanému, že pohledávka z předmětné smlouvy byla postoupena žalobci a zároveň jej informovala o výši dluhu. Dle přiloženého podacího lístku bylo toto oznámení žalovanému odesláno.
8. Z předžalobní upomínky adresované žalovanému právním zástupcem žalobce dne 15.2.2024 vyplynulo, že žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu s výstrahou soudního vymáhání. Dle přiloženého podacího lístku byla tato výzva žalovanému odeslána.
9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 21.9.2023 mezi žalobcem a společností výše specifikovanou bylo soudem zjištěno, že jejím předmětem bylo postoupení pohledávek na žalobce, mj. včetně předmětné pohledávky za žalovaným.
10. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Právní předchůdce žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaný obdržel 30 000 Kč. Žalovaný na základě této smlouvy uhradil pouze 5 372 Kč. Právní předchůdce žalobce se při uzavírání smlouvy zabýval schopností žalovaného úvěr splácet způsobem, který zaznamenal v zákaznické kartě, jak je shora specifikována. Pohledávka z předmětné smlouvy byla následně postoupena žalobci, o čemž byl žalovaný vyrozuměn a následně mu také zaslána předžalobní výzva, jak je shora uvedeno.
11. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník ), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o SP “), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1 zákona o SP ve znění účinném do 29.5.2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že právní předchůdce žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaný obdržel 30 000 Kč. Žalovaný na základě této smlouvy uhradil pouze 5 372 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.
13. Je nepochybné, a tvrdil to konečně i žalobce, že na právní vztah, od nějž žalobce odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o SP (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o peněžitý úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobce pak opakovaně argumentoval tím, že se jeho právní předchůdce schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabýval (§ 86 odst. 1 zákona o SP ), tomuto závěru však soud nepřisvědčil. Právní předchůdce žalobce sice po formální stránce učinil určitá šetření, nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotil. Je dále zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr.
14. Fakticky žalobce doložení listin prokazujících doložení příjmu neprokázal. I kdyby soud vycházel z fikce jejich doložení, tak je třeba shledat, že nebyly nijak dále specifikovány příjmy domácnosti. Není zřejmé, o jaké příjmy a jakých osob by se mělo jednat, jaké jsou poměry těchto osob a v jaké míře by se jejich příjmy či širší poměry měly odrážet v poměrech žalovaného. Rovněž pak nebyly nijak doloženy výdaje žalovaného, na jejich doložení právní předchůdce žalobce zcela rezignoval, a to včetně jejich označení v zákaznické kartě. Výdaje přitom byly sděleny ve zcela nereálné a nevěrohodné výši 1 800 Kč. Soud si je vědom, že možnosti poskytovatele úvěru v pohledu zkoumání poměrů klientů nejsou bezbřehé a tyto samozřejmě musí být přiměřené okolnostem, zejména ve vztahu k výdajům, které jsou na rozdíl od příjmů komplikovaněji doložitelné. Na druhou stranu ale nelze připustit, aby na zkoumání výdajů poskytovatelé úvěrů rezignovaly zcela, a to zvláště za situace, kdy jsou tyto deklarovány ve zcela nepravděpodobné výši. Jistě se např. nejeví jako nijak komplikované, opatřit si od žadatele např. výpis z bankovního účtu za období několika měsíců, který může poskytnout celistvý obrázek o majetkových poměrech daného spotřebitele, přičemž žalovaný v žádosti o úvěr zaškrtl, že bankovním účtem disponuje. Nabízí se pak také otázka, proč žalovaný, kterému po úhradě všech měsíčních výdajů tedy mělo zbývat přes 20 000 Kč měsíčně, měl potřebu si předmětnou částku půjčovat a to za poměrně dosti nevýhodných podmínek.
15. Polemika žalobce o hypotetické možnosti spáchání trestného činu úvěrového podvodu není pro daný občanskoprávní spor vůbec podstatná a tuto otázku nechť si případně kladou orgány činné v trestním řízení. Pokud žalobce odkazuje na obecné zásady poctivosti v právním styku, tak v daném případě není objasněno za jakých okolností a z jakého důvodu má vyplněná zákaznická karta stávající podobu. Podstatné ale je, že poskytoval spotřebitelských úvěrů má dle dikce zákona sám aktivně v daném ohledu postupovat a především pak, a to mimochodem i v ryze vlastním obchodním zájmu, jednostranné informace o poměrech spotřebitele náležitě ověřovat, k čemuž v daném případě, alespoň dle doložených důkazů, jejichž portfolio žalobce i přes seznámení se shora uvedeným právním názorem soudu, nijak nerozšířil, nedošlo. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 a navazující usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1742/15 ze dne 8.7.2015).
16. Je pravdou, že zákon o úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o SP ) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o SP , tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku ). Jelikož pak soud s odkazem na výše uvedené shledal, že právní předchůdce žalobce se s odbornou péčí úvěruschopností žalovaného nezabýval, resp. tuto skutečnost neprokázal, shledal soud uzavřenou smlouvu s odkazem na § 86 odst. 1 zákona o úvěru a shora uvedenou judikaturu neplatnou.
17. S odkazem na § 87 odst. 1 zákona o SP je pak žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, v daném případě je tedy povinen vrátit částku 30 000 Kč poníženou o dosavadní splátky ve výši 5 372 Kč na výsledných 24 628 Kč, když ve zbytku žalovaného nároku spočívajícího v nárocích pramenících ze samotné neplatné smlouvy soud žalobu zamítl. Pro úplnost soud dodává, že se v daném případě nejedná o bezdůvodné obohacení na straně žalovaného dle zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , neboť úprava obsažená v zákoně o SP je ve vztahu k obecné úpravě obsažené v občanskému zákoníku úpravou speciální. Žalobce tak touto optikou nemá ani nárok na úroky z prodlení (§ 1968 , § 1970 občanského zákoníku ), když dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022 splatnost zbývající jistiny úvěru zatím nenastala a tedy nemohl ani vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení, když specifický nárok poskytovatele úvěru dle § 87 zákona o SP spočívající v nesplacené jistině úvěru má novou dobu splatnosti, buď mezi účastníky dohodnutou nebo soudem určenou, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobce může požadovat zaplacení úroku z prodlení. Jelikož pak žalovaný v řízení zůstal pasivní, soud nezjišťoval jeho možnosti a uložil mu dluh uhradit ve standardní lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku dle 160 odst. 1 o.s.ř. o.s.ř. , když si existence dluhu musel být žalovaný vědom již delší dobu (viz doba poskytnutí úvěru, datum zaslání předžalobní upomínky).
18. Podle § 151 o.s.ř. o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Žalovaný byl v řízení většinově úspěšný a měl by tak vůči žalobci právo na náhradu poměrné části nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o.s.ř. o.s.ř. Jelikož však žádné náklady řízení neuplatnil a žádné na jeho straně ani z proběhlého řízení nevyplývají, rozhodl soud o nákladech řízení, jak je shora uvedeno.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově. Nesplní-li povinný dobrovolně uloženou povinnost, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozsudku.