Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
17 C 40/2022-27
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Martinou Schwettrovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 13 200 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 13 200 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 570,47 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 034,10 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 008,71 Kč od datum do zaplacení, úrok ve výši 19,98 % ročně z částky 5 008,71 Kč od datum do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 225,90 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 450,25 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 180,83 Kč od datum do zaplacení a úrok ve výši 19,98 % ročně z částky 2 180,83 Kč od datum do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 13 200 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 570,47 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 034,10 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 008,71 Kč od [datum] do zaplacení, úrok ve výši 19,98 % ročně z částky 5 008,71 Kč od [datum] do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 225,90 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 450,25 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 180,83 Kč od [datum] do zaplacení a úrok ve výši 19,98 % ročně z částky 2 180,83 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 13 200 Kč s příslušenstvím (jako součtu jistiny ve výši 9 196 Kč (nárok 1) a jistiny ve výši 4 004 Kč (nárok 2)) s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba, dne datum smlouvu o půjčce číslo na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy a dne datum smlouvu o půjčce číslo na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázala vrátit půjčku včetně poplatků, a to v 60týdenních splátkách po 612 Kč v případě nároku č. 1 a v 60týdenních splátkách po 765 Kč v případě nároku č. 2. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, kdy první nárok měl být uhrazen nejpozději do datum a druhý nárok datum. Žalovaný dosud uhradil částku ve výši 27 545 Kč a 41 896 Kč. Právní předchůdce žalobkyně postoupil tuto svoji pohledávku za žalovaným žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum, což bylo žalovanému písemně oznámeno doporučeným dopisem. Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.
2. Úvěruschopnost žalovaného zkoumal právní předchůdce žalobkyně při uzavírání úvěrové smlouvy dotazem na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, tyto informace byly ověřeny doklady vyžádanými u žalovaného a zapsány do zákaznické karty žalovaného (pracovní smlouva, výplatní pásky, nájemní smlouva, doklady sipo o údajích žalovaného). Ze smluvních podmínek plyne, že údaje nezbytné pro posouzení schopnosti žalovaného půjčku splácet, které žalovaný právnímu předchůdci žalobkyně před uzavřením smlouvy poskytl, jsou úplné, přesné a pravdivé. Žalobkyně tak má za to, že její právní předchůdce splnil podmínky zákona pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a tedy že právní předchůdce žalobkyně postupoval v dané věci s odbornou péčí.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
4. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem či vyjádřením dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , (dále jen „o. s. ř. ”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.
5. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listino u označenou jako smlouva o půjčce ze dne datum a datum vč. smluvních podmínek a zákaznické karty, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum vč. přílohy číslo (seznamem pohledávek), oznámením o postoupení pohledávky spolu s výzvou k úhradě ze dne datum včetně podacího lístku, předžalobní upomínkou ze dne datum včetně podacího lístku a přehledem plateb ze dne datum. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne datum a datum smlouvu nazvanou jako smlouva o půjčce, podle které právnická osoba poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a 25 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy a žalovaný se zavázala vrátit tyto jistiny navýšené o souhrnný poplatek. V rámci samotné smlouvy o půjčce si pak obě strany sjednaly použití zákona č. 40/1964 Sb. , občanského zákoníku ; žalovaný však své povinnosti vyplývající ze smluv neplnil řádně, když neuhradil celou dlužnou částku ale toliko 27 524 Kč a 41 896 Kč. Dopisem ze dne datum bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky žalobkyní s tím, že dlužná částka má byt uhrazena do 10 dnů po obdržení dopisu. Žalovaný doplatek neuhradil ani po zaslání předžalobní upomínky ze dne datum.
6. Podle § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb. věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
7. Podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb. , občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále jen„ o. z.“), neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
8. Podle § 457 o. z. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
9. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba, a žalovaným byla dne datum a datum podepsána písemná smlouva o půjčce dle ustanovení § 657 o. z., na základě které měla vzniknout právnímu předchůdci žalobkyně povinnost poskytnout (půjčit) žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a 25 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se naopak měl zavázat vrátit právnímu předchůdci celkovou částku odpovídající poskytnuté půjčce, poplatku a pojistného a to v hotovosti v 60ti týdenních splátkách po 612 Kč u nároku číslo po 765 Kč u nároku číslo. Původní věřitel uzavřel se žalobkyní platnou smlouvu o postoupení shora specifikované pohledávky za žalovaným, přičemž tak na základě této smlouvy byla pohledávka vůči žalovanému se vším příslušenstvím a právy platně ve smyslu ust. § 524 a násl. o. z. převedena ze společnosti právnická osoba na žalobkyni, jež je tak nyní ve sporu aktivně legitimována, když postoupení pohledávky bylo též řádně dle ust. § 526 o. z. oznámeno žalovanému.
10. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly žalobkyní poskytnuty peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč a 20 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Podle § 9 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. 27 Co 221/2019 ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ Pokud pak žalobkyně odkazovala na jiná rozhodnutí soudních institucí, pak tyto jsou z dřívějšího data, a tudíž je soud hodnotí jako překonané. V daném konkrétním případě však žalobkyně výslovně tvrdila na výzvu soudu, že schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr byla zkoumána dostatečně, to však pouze na základě informací sdělených žalovaným o jeho příjmech a výdajích, jakož i nahlédnutím do, žalobkyni jako bankovnímu subjektu, dostupných registrů, přičemž z provedeného dokazování ani nevyplývá, že tyto informace byly žalobkyní jakkoli ověřeny, navíc ze samotné úvěrové smlouvy vyplývá, že žalobkyně vůbec nezkoumala skutečné výdaje žalovaného. V zákaznické kartě není uvedeno kolik či za jaké období měla žalobkyně k dispozici výplatní pásky k posouzení příjmu žalovaného, stejně tak sipo není jasné, jestli bylo doloženo jedno nebo více. Při výpočtu u prvního úvěru by zbývalo žalovanému 6 500 Kč na další výdaje a splátky byly stanoveny na částku 800 Kč, u druhého úvěru by zbývala částka 800 Kč na další výdaje a splátky byly stanoveny na částku 650 Kč. Už jenom to, že za půl roku se žalovanému snížil použitelný příjem z 6 500 Kč na 800 Kč nevypovídá o úvěruschopnosti žalovaného, což se mělo posoudit minimálně u druhé smlouvy o půjčce. Soud má tedy za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečně a správné, a již díky tomu žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud v daném konkrétním případě dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z Rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18.
11. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, č. j. 33 Cdo 201/2018 , lze závěr o neplatnosti o úvěru je možné přijmout i před 25. 2. 2013. Úprava § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění platném do 24. 2. 2013, ukládala věřiteli povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit. Zákonem č. 43/2013 Sb. bylo dotyčné ustanovení (s účinností od 25. 2. 2013) doplněno tak, že„ věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná“. V projednávané věci byla smlouva uzavřena před nabytím účinnosti zákona č. 43/2013 Sb. K odpovědi na otázku, zda i podle právní úpravy před dotyčnou novelou bylo možné vyhodnotit smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou bez řádného splnění uvedené povinnosti věřitelem za neplatnou - tedy bez toho, že by její neplatnost stanovil přímo zákon - je třeba vyjít z judikatorně ustálené zásady, jíž z pohledu posuzování platnosti spotřebitelských úvěrových smluv formuloval Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 , nebo v nálezu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 , že„ nelze považovat za akceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů“. Za situace, kdy poskytovatel úvěru uzavře se spotřebitelem smlouvu a úvěr poskytne bez toho, že řádně splní svou zákonnou povinnost prověřit s odbornou péčí spotřebitelovu schopnost úvěr splatit, je i za úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. ve znění účinném do 24. 2. 2013 namístě závěr, že jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu; taková smlouva je od počátku absolutně neplatná (§ 39 obč. zák.). Jiný závěr by poskytovatele úvěru ve vztahu k dlužníkům – spotřebitelům - neopodstatněně zvýhodňoval jen proto, že úvěrovou smlouvu uzavřeli v jiném časovém období, kdy zákon uvedený důsledek spočívající v neplatnosti takto uzavřené smlouvy výslovně neupravoval. Lze proto shrnout, že i v režimu úpravy ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. účinné před novelou zákonem č. 43/2013 Sb. má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy.
12. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o půjčce si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 457 o. z., podle kterého je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle smlouvy ze dne datum částku 20 000 Kč, kdy žalobce na tuto pohledávku zaplatil 27 524 Kč, a dne datum poskytl dle smlouvy částku 25 000 Kč, kdy žalovaný uhradil na tuto pohledávku 41 896 Kč.
13. Vzhledem k tomu, že obě jistiny byly ze strany žalovaného zcela uhrazeny, nedluží žalobkyni z titulu této půjčky již ničeho, naopak je to právě žalobkyně, která se na jeho úkor bezdůvodně obohatila, nicméně tento nárok žalovaného není předmětem tohoto řízení. S ohledem na výše uvedené soud žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítnul.
14. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 1 o. s. ř, podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V projednávané věci měla úspěch žalovaný, který by tak měla právo na úhradu nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
15. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 13 200 Kč s příslušenstvím domáhala vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 800 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl ve věci vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. a), tj. do částky 1 000 Kč, ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek ve výši 200 Kč Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.