Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
16 C 155/2023-34
Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci
žalobkyně: ; příjmení jméno a právnická osoba, IČO
sídlem adresa žalobkyně
; zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení
sídlem adresa
proti
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, datum narození
bytem adresa žalovaného
o zaplacení 97 445,67 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 62 628,13 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, a pro případ prodlení se zaplacením každé jednotlivé splátky pak i s úrokem z prodlení jdoucím z této dlužné splátky nebo její nezaplacené části ode dne následujícího po její splatnosti až do zaplacení, a to ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.
II. Žaloba o zaplacení částky 34 817,54 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně jdoucího z částky 22 382,80 Kč od datum do zaplacení, jakož i úroku z prodlení jdoucího z částky 62 628,13 Kč od datum do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovanému uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení k rukám její zástupkyně částku 513 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 62 628,13 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, a pro případ prodlení se zaplacením každé jednotlivé splátky pak i s úrokem z prodlení jdoucím z této dlužné splátky nebo její nezaplacené části ode dne následujícího po její splatnosti až do zaplacení, a to ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů. II. Žaloba o zaplacení částky 34 817,54 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně jdoucího z částky 22 382,80 Kč od [datum] do zaplacení, jakož i úroku z prodlení jdoucího z částky 62 628,13 Kč od [datum] do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovanému uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení k rukám její zástupkyně částku 513 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 86 074,43 Kč, dále úroku v částce 11 371,24 Kč a úroku jdoucího ve výši zákonné sazby z částky 85 010,93 Kč od datum do zaplacení. Tento svůj vznesený nárok odůvodnila tak, že žalovaný uzavřel dne datum s právní předchůdkyní žalobkyně, právnická osoba anonymizována tři slova, se sídlem adresa, země, jednající v České republice prostřednictvím právnická osoba, odštěpného závodu IČO, smlouvu o revolvingovém úvěru číslo kdy na základě této smlouvy poskytla původní věřitelka, tj. právnická osoba anonymizována tři slova, žalovanému platební kartu s úvěrovým rámcem ve výši 85 000 Kč, a žalovaný mohl čerpat peněžní prostředky až do maximálního úvěrového rámce ve výši 500 000 Kč. Žalovaný pak z tohoto úvěrového rámce čerpal celkem částku 246 799 Kč, přičemž čerpaný úvěr se zavázal splácet spolu s úrokem ve výši 22,68 % ročně a včetně sjednaného pojištění bankovním převodem formou pravidelných měsíčních splátek s uvedením variabilního symbolu číslo, se splatností 1. splátky ke dni datum a každé další splátky vždy do stejně číselně označeného dne následujícího měsíce, kdy minimální stanovená měsíční splátka pak měla představovat 5 % z čerpané výše úvěru, minimálně pak částku 500 Kč. Měsíční platba za pojištění, bylo-li sjednáno, pak byla ve výši 5,99 % z výše měsíční splátky úvěru. Dále žalobkyně uvedla, že žalovaný neplnil své povinnosti z uzavřené smlouvy řádně, ke dni podání žaloby zaplatil na tento svůj dluh původní věřitelce celkem částku 184 170,87 Kč a právní předchůdkyně žalobkyně proto využila svého smluvního práva a úvěr na základě odstoupení od úvěrové smlouvy číslo prohlásila ke dni datum za splatný. Žalobkyně se proto po žalovaném domáhá zaplacení celkové částky 97 445,67 Kč, která se skládá z nesplacené jistiny v částce 85 010,93 Kč, dále nesplaceného smluvního úroku za poskytnutí finančních prostředků ve výši 8 893,59 Kč, nesplacených měsíčních poplatků za sjednané pojištění schopnosti splácet úvěr ve výši 1 877,65 Kč, nesplacených poplatků za odeslání písemných upomínek žalovanému v částce 600 Kč a dále částky 217 Kč jako vynaložených nákladů mimosoudního vymáhání a částky 846,50 Kč jako sjednané smluvní pokuty z nesplacené jistiny pohledávky ve výši 85 010,93 Kč v sazbě 0,1 % denně za období od datum do datum, přičemž tato pohledávka jí byla původní věřitelkou postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum s účinností ke dni datum, přičemž tato změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem původní věřitelky. Žalovaný žalobkyni dosud ničeho dalšího neuhradil, ač k tomu byl žalobkyní před podání žaloby vyzván upomínkou ze dne datum.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.
3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.
4. Ze žalobkyní předložených listin, to je ze smlouvy o úvěru číslo ze dne datum, dále z výpisu z účtu vztahujícího se k úvěru číslo dopisu společnosti právnická osoba žalovanému ze dne datum - oznámení o postoupení pohledávky, smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností právnická osoba, a žalobkyní dne datum, přílohy číslo k této smlouvě o postoupení pohledávek - seznamu postoupených pohledávek, soud vzal za prokázán skutkový stav, jak byl žalobkyní tvrzen v podané žalobě, přičemž na tato tvrzení, jak byla uvedena výše, soud proto pro stručnost v dalším odkazuje.
5. Soud proto dospěl k závěru, že společnost právnická osoba, a žalovaný v souladu s ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník občanský zákoník “) uzavřeli smlouvu o úvěru, když společnost právnická osoba, se zavázala poskytnout žalovanému a poskytla peněžní prostředky v dohodnuté výši a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit dohodnutý úrok, přičemž nedílnou součástí smlouvy učinily smluvní strany i smluvní podmínky vytištěné na rubu této smlouvy. Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.
6. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
7. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. V daném případě žalobkyně na výzvu z posouzení schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr uvedla, že tato schopnost byla ověřována právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba, a to v interních i externí databázi třetích subjektů a dále pak v registru SOLUS, když dále v samotné žádosti o úvěr je uvedeno, že žalovaný v době uzavření smlouvy pobíral mzdu ve výši 20 000 Kč, přičemž výše měsíčních výdajů činila 1 000 Kč. Žalobkyně pak dovozuje, že při sjednané měsíční splátce úvěru ve výši 1 239 Kč tak činil disponibilní měsíční zůstatek žalovaného 17 761 Kč (20 000 Kč - 1 000 Kč) - 1 239 Kč = 17 761 Kč). Případná další dokumentace již nebyla právní předchůdkyní žalobkyně dohledána. Žalobkyně má za to, že v řízení dostatečně prokázala skutečnost, že právní předchůdkyně žalobkyně aktivně ověřovala finanční situaci za účelem posouzení jeho schopnosti splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr, o čemž svědčí skutečnost, úvěr byl žalovanému poskytnut.
10. S výše uvedeným závěrem žalobkyně soud nesouhlasí. Předně žalobkyně tak ani na výzvu soudu ve svém doplňujícím vyjádřením neuvedla žádné skutečnosti, k jejichž doplnění byla vyzvána, kdy byla vyzvána k tomu, aby uvedla údaje nutné k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, tedy uvedla, jaké konkrétní příjmy měl žalovaný, co bylo jejich pramenem a jaké konkrétní výdaje žalovaný měl a v čem tyto výdaje spočívaly. Žalobkyně tak pouze tvrdila výsledek svého posouzení, že tedy žalovaný byl shledán způsobilým úvěr splácet, ale nikoliv to, co měla tvrdit primárně a co jediné je možné přezkoumat (koneckonců právě to jí ukládá právě zákon ve výše citovaných ustanoveních), tedy jaké byly výše příjmy a jaké byly výdaje žalovaného. Tyto skutečnosti žalobkyně tedy netvrdila vůbec (a to ani na příjmové straně). Tedy netvrdila, jak k tvrzenému výsledku dospěla, který je tak i v rovině tvrzení naprosto nepřezkoumatelný (čtenář z jejího vyjádření ze dne datum v žádném případě nemůže vytvořit vůbec žádný závěr o finanční situaci žalovaného v době poskytování úvěru). Její tvrzení jsou tak k otázce posuzování úvěruschopnosti žalovaného zcela inertní, naprosto bezobsažná, nehledě ji k tomu, že tvrzení žalobkyně o měsíčních výdajích žalovaného ve výši pouhých 1 000 Kč se zdají být sotva uvěřitelnými (právní předchůdkyně žalobkyně proto při takto nízkých deklarovaných výdajích měla zvláště pečlivě zkoumat situaci žalovaného, která odůvodňuje takto nízko uváděné výdaje žalovaného).
11. Za té situace proto žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně nevyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -12/04, EU:C: 2006). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018 , tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 . Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/87, ECLI:EU:C: 1978). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje také již jen odkázat.
12. Smlouva uzavřená se žalovaným proto jako platná neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti a plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže žalobkyně tvrdila, že na základě úvěrové smlouvy ze dne datum žalovanému byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši 246 799 Kč, pak žalovaný je podle shora uvedených ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru vrátit žalobkyni tuto částku poníženou o to, co právní předchůdkyni žalobkyně již zaplatil, tj. o částku 184 170,87 Kč. Ve smyslu uvedeného ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru proto soud uložil žalovanému žalobkyni tuto částku zaplatit v přiměřených splátkách odpovídajících možnostem žalovaného, přičemž výši těchto splátek při nemožnosti zjistit cokoliv bližšího k momentální situaci žalovaného, který zůstal po celou dobu řízení zcela pasivní, stanovil tak, aby vůbec k narovnání mezi účastníky alespoň v dohledném časovém horizontu došlo, neboť s ohledem na výše uvedené i tato výše splátek v podstatě možnostem žalovaného přiměřená není, neboť o jeho poměrech není nic bližšího známo. Odepřít však žalobkyni faktickou cestou, tedy stanovením splátek např. v symbolické výši vrácení poskytnutých peněžních prostředků nelze, neboť by tím opět došlo k materiálnímu popření zákonné povinnosti vyjádřené v ustanovení § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru. Ocitne-li se přitom žalovaný v prodlení s plněním tohoto vykonatelného dluhu vůči žalobkyni, pak soud jí do budoucna přiznal právo i na příslušenství této pohledávky, které jí náleží podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku , kdy žalobkyně se domáhala podanou žalobou i zaplacení úroku z prodlení, jehož výši přitom soud stanovil odpovídající výši uvedené v ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb. , kterým se stanoví výše úroku z prodlení; žalobní požadavek na zaplacení úroku z prodlení za předcházející období pak bylo nutno s ohledem na výše uvedené zamítnout. Pro úplnost na tomto místě soud také dodává a výslovně zdůrazňuje (neboť často se setkává s chybnou interpretací či nepochopením obsahu svých rozhodnutí), že jeho rozhodnutí o uložení plnění ve splátkách se ani v nejmenším neopírá o ustanovení § 160 o.s.ř. , ale toliko a jedině o ustanovení již zmiňovaného § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru, které je normou lex posterior specialis k ustanovení § 160 o.s.ř. , respektive je k ustanovení § 160 o.s.ř. normou sui generis, naprosto nezávislou a stojící vedle ní, která se však bude na tyto případy přednostně aplikovat. Ustanovení § 87 odst. 3 věta první zákona o spotřebitelském úvěru přitom říká (k tomu vizte citaci výše), že je-li smlouva uzavřená s dlužníkem neplatná, má dlužník povinnost plnění z této neplatné smlouvy poskytovateli úvěru vrátit v době přiměřené jeho schopnostem. Jestliže však soud však v řízení nebyl schopen zjistit nic bližšího o žalovaném, pak samozřejmě ani nemůže vytvořit jakýkoliv závěr o tom, zdali již bylo či nebylo v možnostech žalovaného tyto peněžní prostředky žalobkyni či její právní předchůdkyni vrátit, a proto ve svém rozhodnutí nutně musí stanovit pariční lhůtu novou.
13. Soud proto žalobou uplatněné nároky ve výroku II. zamítl, kdy za tohoto stavu věci a s ohledem na vše výše uvedené je pak již dále také zcela nadbytečné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak byly žalobkyní v řízení případně dále tvrzeny a prokazovány.
14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 2 občanského soudního řádu a žalobkyni, která v řízení zaznamenala úspěch převažující nad úspěchem žalovaného, přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení celkem částky 97 445,67 Kč, úspěšná však byla pouze co do částky 62 628,13 Kč, tedy v 64 % uplatněného nároku, ve zbývající části, tj. v 36 % uplatněného nároku byl v řízení úspěšný žalovaný. Žalobkyně tak vůči žalovanému má právo na náhradu 28 % svých účelně vynaložených nákladů (poměrný úspěch žalobkyně ponížený o poměrný úspěch žalovaného, tj. 64 % - 36 % = 28 %), přičemž tyto sestávají ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 3 543 Kč a z nákladů na právní zastoupení ve výši 11 650 Kč, tzn. z odměny advokáta za dva úkony právní služby (převzetí věci, žaloba) a ve výši jedné poloviny za úkon právní služby předžalobní upomínky, stanovené podle sazeb uvedených v § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátní tarif, a to z tarifní hodnoty 88 552,8 Kč, dále náhrady hotových výdajů za tři úkony právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 1 , 3 téže vyhlášky a částky 2 635,50 Kč jako 21 % DPH z odměny a náhrad (tedy vyjma zaplaceného soudního poplatku) přiznané podle § 137 odst. 3 o.s.ř. v platném znění, když advokát, který zastupoval žalobkyni v řízení osvědčil, že je plátcem DPH. Celkem tak náklady účelně vynaložené na straně žalobkyně činí částku 18 728,50 Kč; 28 % z této částky pak činí částku 5 243,98 Kč, kterou bylo žalovanému uloženo na náhradě nákladů řízení zaplatit žalobkyni. V souladu s § 149 odst. 1 občanského soudního řádu zavázal soud žalovaného zaplatit náklady řízení k rukám právní zástupkyně žalobkyně.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím podepsaného soudu, písemně ve trojím vyhotovení.
Nebudou-li povinnosti stanovené v rozsudku včas a řádně splněny, lze navrhnout výkon rozhodnutí.