Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 C 47/2021-25

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Olgou Houžvičkovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 16 886,01 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8 700 Kč od 4. 3. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 8 186,01 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 16 886,01 Kč od 4. 7. 2019 do 3. 3. 2020 a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8 186,01 Kč od 4. 3. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8 700 Kč od 4. 3. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 8 186,01 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 16 886,01 Kč od 4. 7. 2019 do 3. 3. 2020 a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8 186,01 Kč od 4. 3. 2020 do zaplacení, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 16 886,01 Kč. Svoji žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně právnická osoba s žalovaným uzavřela dne 3. 5. 2018 smlouvu o hotovostním bezúčelovém spotřebitelském úvěru, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal k řádnému splacení do 3. 7. 2019 a to i s úrokem, poplatkem za administrativní činnost a poplatkem za hotovostní inkaso splátek v celkové výši 8 186 Kč. Tuto svoji povinnost si však neplnil a ocitl se v prodlení. Žalovaný zůstal žalobkyni dlužen na jistině částku 9 341,56 Kč a na poplatcích 7 544,45 Kč. Žalobkyně dále požadovala po žalovaném zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 908,21 Kč od 4. 7. 2019 do zaplacení. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. K prověření schopnosti žalovaného splácet úvěr žalobkyně uvedla, že před poskytnutím úvěru bylo od dlužníka požadováno uvedení příjmů a výdajů.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Oba účastníci souhlasili s postupem podle Sb, (dále jen ), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání.

3. Z předložených listinných důkazů soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně byla dne 3. 5. 2018 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut bezúčelový hotovostní spotřebitelský úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal uhradit jistinu a dále úrok, poplatek za vyhodnocení a sjednání úvěru a poplatek za hotovostní inkaso splátek celkem ve výši 8 186 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit 14 měsíčními splátkami po 1 299 Kč do 3. 7. 2019 (smlouva o úvěru číslo ze dne 3. 5. 2018). Žalovaný nehradil splátky řádně a včas a dostal se do prodlení s plněním svého závazku. Z žádosti o úvěr soud zjistil, že žalovaný předložil právní předchůdkyni žalobkyně doklady k prověření jeho úvěruschopnosti, a to výplatní pásky a pracovní smlouvu. Žalovaný zde dále uvedl, že je svobodný a bydlí v nájmu. Příjem žalovaného z hlavního pracovního poměru představoval částku 14 500 Kč měsíčně. Běžné měsíční výdaje domácnosti pak výdaje na bydlení a energie ve výši 5 000 Kč a výdaje na dopravu a osobní náklady ve výši 1 000 Kč (žádost o úvěr ze dne 3. 5. 2018). Dle transakční historie uhradil žalovaný na pohledávku žalobkyně celkem 1 300 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019 soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. Předžalobní výzva byla žalovanému zaslána (podací lístek ze dne 27. 2. 2020, výzva ze dne 26. 2. 2020).

4. Podle , (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

6. Podle § 547 o. z., právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. Dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ustanovení § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

7. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

8. Podle , 2 , o spotřebitelském úvěru (dále jen„ o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Soud aplikoval zákon o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaný je spotřebitel, právní předchůdkyně žalobkyně podnikatelka a je tedy nutno smluvní vztah účastníků posoudit jako spotřebitelský úvěr.

11. Mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně byla uzavřena smlouva o úvěru dle ustanovení a násl. . Žalovanému byly při podpisu smlouvy poskytnuty finanční prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal je vrátit v dohodnuté lhůtě i s příslušenstvím. Následně byla pohledávka postoupena na žalobkyni v souladu s  o. z. Soud však má za to, že s ohledem na žalovaného, jako spotřebitele, je soud povinen zkoumat, zda byla řádně posouzena úvěruschopnost žalovaného. Byť z věty druhé tohoto zákona vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu vztahující se k problematice posuzování úvěruschopnosti spotřebitele (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. či rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. ) dospívá k závěru, že na neplatnost smlouvy o úvěru je nutno nahlížet jako na neplatnost absolutní, neboť nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti, dotýká se společnosti jako celku.

12. Zákon o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.

13. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. , bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).

14. Soud má tak za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce.

15. Pokud tedy záměrem zákonodárce v nové právní úpravě nebylo oslabení ochrany spotřebitele, ale naopak její posílení, není logický výklad změněné právní úpravy tak, že dosavadní následek neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy bude napříště posuzován již jen jako pouhá neplatnost relativní. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele (navíc jen v omezené lhůtě), čímž ji relativizuje a zjevně oslabuje. Není tak v souladu nejen s uvedeným smyslem a účelem dané úpravy, ale ani v souladu s výkladem historickým, beroucím v potaz zásady, standardy a trendy v ochraně spotřebitele, včetně soudní judikatury, ale naopak dosavadní vývoj v této oblasti práva vrací o mnoho let zpět.

16. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

17. S ohledem na uvedené tak soud posoudil z úřední povinnosti, zda byla řádně zkoumána úvěruschopnost. Je obecně známo, že banky i nebankovní poskytovatelé úvěrů, jejichž motivací je výnos z úroků jako ceny peněz při očekávání řádného splacení úvěru, obecně vyžadují k posouzení úvěruschopnosti doložení bonity klienta zejména právě doklady, jako je potvrzení o zaměstnání, výpisy z účtu žadatele, s tím, že pokud k uvedenému doložení nedojde, úvěr neposkytnou.

18. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Poskytování úvěrů bez doložení bonity je navíc aktuálním celospolečenským problémem vytvářejícím společensky nežádoucí situaci dluhových spirál, zpeněžování obydlí dlužníků„ nad jejich hlavami“, generování zisku z nákladů při vymáhání. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. , i Nejvyšší správní soud. Lze proto uzavřít, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru podle ZSÚ je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.) (srov. judikaturu  – 19, Krajský soud v Ostravě, ze dne 29. 1. 2015).

19. Z žádosti o úvěr nebylo zřejmé, zda si právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně uvěřovala příjmy a výdaje žalovaného, když žalovaný sice předložil pracovní smlouvu a výplatní pásky prokazující příjem z pracovního poměru, nicméně k ostatním příjmům a výdajům žalovaného nebyly předložena žádné dokumenty. Předchůdkyně žalobkyně tak dostatečně neověřovala příjmy a výdaje žalovaného a dále nedoložila, že by bylo nahlíženo do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti, a zda se žalovaný v těchto databázích nachází či nikoliv, a jak a kde a jakým způsobem vlastně zkoumala jednotlivé výdaje žalovaného.

20. Pokud poskytovatel úvěru povinnost ověřovat úvěruschopnost dlužníka dostatečně nesplní, obchází zákon, když dostatečně nedbá na práva slabší strany, spotřebitele a využívá jeho nevědomosti a důvěry, že poskytovatel jako odborník dostatečně posoudil jeho příjmy a zhodnotil, zda je schopen splácet a tím poskytovatel zneužil slabšího postavení dlužníka, a tedy ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru., je smlouva neplatná.

21. Ze všech výše uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného řádně a s odbornou péčí, tímto došlo ze strany žalobkyně k obcházení zákona o spotřebitelském úvěru, když žalobkyně dostatečně nedbala na práva žalovaného jako slabší strany spotřebitele a využila nevědomosti žalovaného a jeho důvěry, že žalobkyně jako poskytovatel a odborník dostatečně posoudila její příjmy a zhodnotila, zda je žalovaný schopen úvěr splácet či nikoliv.

22. Žalovaný je proto povinen žalobkyni vrátit pouze finanční prostředky, které mu žalobkyně poskytla a o které se tak žalovaný bezdůvodně obohatil na úkor žalobkyně dle § 2993 o. z. včetně zákonného úroku z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši 8,5 % ročně dle návrhu žalobkyně. Jedná se o část jistiny ve výši 8 700 Kč (10 000 Kč – 1 300 Kč). Z hlediska nároku na zaplacení zákonného úroku z prodlení jsou nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění, popřípadě ve lhůtě k plnění stanovené věřitelem. Prodlení žalovaného tak nastalo na základě zaslané výzvy k úhradě pohledávky ze dne 26. 2. 2020 dnem následujícím po doručení výzvy. Dle podacího lístku byla výzva odeslána 27. 2. 2020 a třetím pracovním dnem od odeslání je považována za doručenou, tj. 3. 3. 2020.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle , tak, že nepřiznal žádnému z účastníků náklady řízení, když převážně úspěšný ve věci byl žalovaný. Ze spisu se však nepodává, že by převážně procesně úspěšnému žalovanému jakékoliv náklady řízení vznikly, když po celou dobu řízení byl nečinný.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.