Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Az 27/2026 - 26

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Petrem Sedlákem ve věci

žalobce: J. S., nar. X

st. příslušnost: R. U.

t. č. pobytem X,

sídlem X

zastoupen JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou

sídlem Karlovo nám. 18, 120 00 Praha 2

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra

sídlem PO Box 21/OAM, Praha 7

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 7. 2026, č. j. OAM-720/ZA-ZA11-D07-2026,

takto:

Žaloba se zamítá.

Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalovaný napadeným rozhodnutím rozhodl, že státem příslušným k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 („nařízení Dublin III“) je Litevská republika, dále rozhodl o přemístění žalobce do Litevské republiky a o neposkytování služeb dle , o azylu, s výjimkou zdravotních služeb.

II. Podání účastníků

2. V podané žalobě žalobce namítl, že žalovaný nepostupoval v souladu se zákonem, neboť nezjistil dostatečně skutkový stav věci v nezbytném rozsahu pro rozhodnutí. Napadené rozhodnutí proto nelze považovat za přesvědčivé. Shrnul svůj azylový příběh, odkázal na to, že v ČR má rodinu – otce, matku a sestru, a na to, že se zde věnuje kulturistice, ve které je úspěšný, ale v zemi původu se jí z finančních důvodů nemůže věnovat. Jeho kariéra je spojena s ČR, kde trénuje i své svěřence. V rámci namítané nepřezkoumatelnosti odkázal na čl. 26 a čl. 35 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2024/1351 (dále též nařízení AMMR). Byť si je vědom účinnosti uvedeného nařízení, odkázal na judikaturu SDEU a relevanci kritéria rodinného příslušníka s pobytovým oprávněním v členském státě. Zároveň je dle něj z humanitárních důvodů a z důvodů solidarity správné zachovat rodinné vazby. K Litvě, na rozdíl od ČR, nemá žalobce žádný vztah a i s ohledem na princip solidarity by v Litvě působil zbytečnou zátěž na migrační systém EU, neboť zde si je schopen hradit své potřeby sám, zatímco na přemístění do Litvy by bylo třeba vynaložit peníze z veřejných rozpočtů.

3. Žalovaný ve vyjádření navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Předně uvedl, že s ohledem na zaregistrování žádosti dne 7. 6. 2026 se k určení příslušnosti použije nařízení Dublin III, žalobce byl držitelem pobytového oprávnění vydaného Litevskou republikou s platností do 27. 3. 2027, zrušeného ke dni 21. 7. 2025 a Litevská republika svoji příslušnost výslovně uznala. Uvedl, že se zabýval otázkou rodinných vazeb žalobce v ČR, nicméně neshledal důvody pro aplikaci čl. 17 nařízení Dublin III. Zároveň uvedl, že se podrobně zabýval situací v litevských zařízeních a možné systematické nedostatky litevského azylového systému neshledal. Žádost žalobce o azyl je motivována výlučně ekonomickými a osobními důvody, které nepředstavují důvod pro udělení mezinárodní ochrany a nebrání ani přemístění žalobce do jiného státu.

III. Posouzení věci krajským soudem

4. Žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou ( ). Žaloba je přípustná (zejména , a ).

5. Žaloba není důvodná.

6. Soud se na prvním místě i s ohledem na námitky žalobce musel vypořádat s tím, která právní regulace na případ žalobce dopadá. Žalobce odkázal na čl. 26 a čl. 35 nařízení AMMR.

7. Podle čl. 26 citovaného nařízení platí, že (1) pokud má žadatel rodinného příslušníka, který může pobývat jako osoba požívající mezinárodní ochrany v některém členském státě, nebo který pobývá v členském státě na základě povolení k dlouhodobému pobytu v souladu se směrnicí Rady 2003/109/ES nebo na základě povolení k dlouhodobému pobytu uděleného v souladu s vnitrostátním právem v případě, že se uvedená směrnice v dotyčném členském státě neuplatňuje, je tento členský stát příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu za předpokladu, že dotčené osoby vyjádřily v tomto smyslu své přání písemně. (2) Pokud rodinný příslušník dříve získal povolení k pobytu jako osoba požívající mezinárodní ochrany, ale později se stal občanem některého členského státu, je příslušným státem k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu tento členský stát za předpokladu, že dotčené osoby vyjádřily v tomto smyslu své přání písemně. (3) Odstavce 1 a 2 se vztahují rovněž na děti narozené poté, co rodinný příslušník na území daného členského státu vstoupil.

8. Podle čl. 35 citovaného nařízení (1) se odchylně od čl. 16 odst. 1 může členský stát rozhodnout posoudit žádost o mezinárodní ochranu, kterou u něj zaregistroval státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, i když podle kritérií stanovených tímto nařízením není příslušný. (2) Členský stát, ve kterém je žádost o mezinárodní ochranu zaregistrována a který vede řízení o určení příslušného členského státu, nebo příslušný členský stát může kdykoli před vydáním prvního rozhodnutí ve věci samé požadovat od jiného členského státu, aby žadatele převzal z humanitárních důvodů, které vyplývají zejména z důležitých rodinných vazeb, sociálních nebo kulturních důvodů, s cílem sloučit i jiné členy rodiny, i když tento členský stát není příslušný podle kritérií stanovených v článcích 25 až 18 a 34. Dotčené osoby s tím za tímto účelem vyjádří písemný souhlas.

Žádost o převzetí musí obsahovat všechny dokumenty, které má dožadující členský stát k dispozici a které jsou nezbytné pro to, aby dožádanému státu umožnily vyhodnocení situace.

Dožádaný stát provede v případě potřeby veškeré nezbytné kontroly pro posouzení humanitárních důvodů uvedených v žádosti a do dvou měsíců ode dne, kdy žádost obdrží, odpoví dožadujícímu členskému státu prostřednictvím elektronické komunikační sítě zřízené podle článku 18 nařízení (ES) č. 1560/2003. Zamítnutí žádosti musí obsahovat odůvodnění.

9. Článek 35 nařízení AMMRobsahuje diskreční oprávnění, které obdobně upravoval čl. 17 nařízení Dublin III a čl. 26 zavádí modifikovaný určovatel příslušnosti pro řízení o žádosti o mezinárodní ochranu oproti nařízení Dublin III, neboť rozšiřuje dřívější čl. 9 nařízení Dublin III o rodinné příslušníky, kteří mají v členském státě dlouhodobý pobyt.

10. Žalobce nicméně pomíjí, že podle nařízení AMMR na něj nedopadá definice rodinného příslušníka. Za toho se dle čl. 2 odst. 8 považují následující členové rodiny žadatele nacházející se na území některého členského státu, pokud daná rodina existovala již před tím, než žadatel nebo daný rodinný příslušník přišel na území členských států:

a) manžel či manželka žadatele nebo jeho nesezdaný partner či partnerka, se kterým/kterou žije v trvalém vztahu, pokud se na nesezdané páry podle práva nebo praxe dotčeného členského státu hledí podle jeho práva o státních příslušnících třetí země jako na páry sezdané;

b) nezletilé dítě párů uvedených v písmenu a) nebo žadatele, pokud je nesezdané, a bez ohledu na to, zda se jedná o dítě manželské, nemanželské nebo osvojené ve smyslu vnitrostátního práva;

c) je-li žadatelem nesezdaná nezletilá osoba, její otec, matka nebo jiná dospělá osoba, která je za ni zodpovědná podle práva nebo praxe členského státu, na jehož území se dospělá osoba nachází;

d) je-li osoba požívající mezinárodní ochrany nezletilá a nesezdaná, otec, matka nebo jiná dospělá osoba, která je za ni zodpovědná podle práva nebo praxe členského státu, na jehož území se osoba požívající mezinárodní ochrany nachází.

11. Zletilý žalobce nespadá ani pod jedinou kategorii rodinného příslušníka dle nařízení AMMR, neboť za své rodinné příslušníky pobývající na území ČR označil otce, matku a sestru.

12. Soud k tomu doplňuje, že nařízení AMMR tak jako tak nelze ve věci aplikovat s ohledem čl. 84 odst. 2 nařízení AMMR, dle kterého členský stát příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, která byla zaregistrována před 1. červencem 2026, se určí v souladu s kritérii, která jsou stanovena v nařízení (EU) č. 604/2013. Nařízení AMMR tak výslovně vylučuje žádost žalobce registrovanou 7. 6. 2026 z předmětu své aplikace, přičemž citované nařízení neobsahuje žádnou změkčující doložku. Nadto v případě žalobce, jak soud uvedl výše, čl. 26 nařízení AMMR pro žalobce příznivější oproti čl. 9 nařízení Dublin III není. Pokud jde o čl. 17 nařízení Dublin III a čl. 35 nařízení AMMR, tak i v případě čl. 35 nařízení AMMR platí, že nezakládá žadateli subjektivní právo na převzetí odpovědnosti členským státem; rozhodnutí o použití tohoto ustanovení zůstává diskreční. Tedy ani v případě čl. 35 nařízení AMMR není nová procesní úprava příznivější.

13. S ohledem na uvedené rozhodoval soud ve věci dle nařízení Dublin III.

14. Podle čl. 3 odst. 1 věty druhé nařízení Dublin III žádost posuzuje jediný členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III. Výjimku představuje situace popsaná v čl. 3 odst. 2 větě druhé, dle které není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4y základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát.

15. Podle čl. 12 odst. 1 nařízení Dublin III platí, že pokud je žadatel držitelem platného povolení k pobytu, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který toto povolení vydal.

16. Podle čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III platí, že pokud je žadatel držitelem pouze jednoho nebo více povolení k pobytu, jejichž platnost skončila před méně než dvěma roky, nebo jednoho či více víz, jejichž platnost skončila před méně než šesti měsíci a na základě nichž mohl vstoupit na území členského státu, použijí se odstavce 1, 2 a 3, dokud žadatel neopustil území členských států.

Pokud je žadatel držitelem jednoho nebo více povolení k pobytu, jejichž platnost skončila před více než dvěma roky, nebo jednoho či více víz, jejichž platnost skončila před více než šesti měsíci a na základě nichž mohl vstoupit na území členského státu, a pokud žadatel neopustil území členských států, je příslušný členský stát, ve kterém byla podána žádost o mezinárodní ochranu.

17. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu dne 7. 6. 2026 v Přijímacím středisku cizinců Zastávka u Brna. V rámci poskytnutí údajů k žádosti uvedl, že disponoval litevským povolením k pobytu č. LTU760436283. Dle dalších listin ve spis toto povolení bylo s platností do 27. 3. 2027, jeho platnost byla zrušena 21. 7. 2025. Z obsahu správního spisu neplyne, že by měl žalovaný k dispozici originál nebo kopii povolení k pobytu žalobce v Litvě. Z judikatury Nejvyššího správního soudu nicméně plyne, že takový listinný důkaz není pro dublinské řízení za určitých podmínek třeba. Pro závěr o tom, že žalobce disponoval v určité době pobytovým oprávněním v Litvě, postačuje, pokud tuto informaci uvedl sám žalobce, tato informace byla dostatečně určitá, toto tvrzení zůstalo od počátku řízení až do jeho skončení stále stejné, a to až do současné doby, a zároveň je toto tvrzení podporováno tím, že Litva uznala svou příslušnost k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2015, č. j. -28, příp. rozsudek téhož soudu ze dne 28. 3. 2017, č. j. -61). V podané žalobě žalobce existenci povolení k pobytu tak, jak bylo specifikováno ve správním řízení, nijak nepopřel, soud proto nemá důvod domnívat se, že by podmínky čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III nebyly splněny.

18. Z uvedeného je zřejmé, že žalobce podal žádost o azyl v ČR v době, kdy disponoval povolením k pobytu jiného členského státu EU, jehož platnost skončila před méně než dvěma lety. Podle shora uvedené právní úpravy nařízení Dublin III je k posouzení žádosti o azyl příslušný pouze jediný členský stát EU. S ohledem na to, že předchozí kritéria uvedená v nařízení v případě žalobce splněna nejsou, je Litevská republika dle čl. 12 nařízení Dublin III příslušná k posouzení žádosti žalobce.

19. Pokud jde o samotné žalobní námitky, tak z obsahu správního spisu plyne, že žalobce přicestoval v dubnu 2025 do Prahy na litevské povolení k pobytu, následně odcestoval do Litvy, odkud se po cca měsíci a půl v červnu 2025 vrátil zpět do ČR. Od té doby žije a pracuje v ČR. Uvedl, že je profesionální sportovec – kulturista, začal v ČR kariéru, má zde soutěže. V Uzbekistánu nebyl schopen pokrýt náklady na sport. V Uzbekistánu jiné problémy neměl. V ČR má otce, matku a sestru. V poskytnutí údajů k žádosti uvedl, že nechce být s otcem v kontaktu kvůli dluhům, oproti tomu v pohovoru uvedl, že u otce bydlí. Z Litvy odcestoval proto, že mu málo platili za odvedenou práci, měl problémy s ubytováním, nebyla mu zaplacena celá částka za práci. Jiné důvody pro odcestovaní z Litvy neměl. Uvedl také, že v Uzbekistánu má manželku a tři děti, ale chce se rozvést. V ČR si vydělává sportem, má lekce a trénuje.

20. Obecně platí, že právní řád a společný azylový systém vychází z předpokladu, že se zřetelem na úroveň ochrany základních práv a svobod v členských státech Evropské unie se považují členské státy navzájem za bezpečné země původu, a to pro veškeré právní a praktické účely spojené se záležitostmi azylu. Zároveň není za běžných okolností důvodu se domnívat, že by některý z členských států trpěl pronásledování či působení vážné újmy na svém území v případě státních příslušníků třetích zemí. Pokud nevyjdou v řízení najevo konkrétní náznaky dosahu hrozby ze země původu i na příslušný členský stát, není povinností žalovaného se možným přesahem obav žadatele na území jiného členského státu výslovně zabývat (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2017, č. j. –24).

21. Zároveň bylo úkolem žalovaného, potažmo nyní soudu zhodnotit, zda v případě žalobce existují individuální okolnosti, které by mohly bránit přemístění žalobce do Litvy. Soud má za to, že takové okolnosti v nyní projednávané věci nenastaly, resp. nebyly adekvátně prokázány.

22. Žalovaný zjevně zcela adekvátně a dostatečně reagoval na předcházející rozsudky mj. i zdejšího soudu, které mu vytýkaly nedostatečná zjištění ohledně azylového systému v Litvě. Ze správní spisu plyne si opatřil jako podklad pro své rozhodnutí Informaci OAMP ze dne 6. 5. 2026 ohledně azylového systému v Litvě, ze které vyplývá dostatečně popis azylového systému v dané zemi a nevyplývají z něj podezření na systémové nedostatky, které by objektivně bránily přesunu žalobce do Litvy k provedení azylového řízení. Uvedený listinný podklad je s ohledem na způsob aktualizace zpráv o jednotlivých zemích aktuální. Zároveň si žalovaný opatřil i vyjádření Litvy k soudy akcentovaným nedostatkům azylového systému Litvy a založil do spisu iu Agentury Evropské unie pro otázky azylu (EUAA) – Lithuania operational plan 2022 – 2023, obsahující vyhodnocení změn v litevském azylovém systému.

23. V podané žalobě žalobce nijak konkrétně nezpochybnil dostatečnost azylového systému v Litvě tak, aby vznikly pochybnosti o systémových nedostatcích, které by vyloučily posouzení jeho žádosti v souladu se standardy států EU, které vylučují pronásledování či působení vážné újmy na svém území v případě státních příslušníků třetích zemí. Zároveň ze správního spisu vyplývá, že Litevská republika akceptovala požadavek ČR na převzetí žalobce k řízení o žádosti o mezinárodní ochranu.

24. V podrobnostech k systémovým nedostatkům azylového řízení v Litvě soud odkazuje na žalobou napadené rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že výtky, které akcentoval např. v rozsudku ze dne 23. 1. 2026 ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. , byly uspokojivě vysvětleny a odstraněny novými listinnými důkazy.

25. Pokud jde o jednotlivé žalobní námitky, tak předně brojil žalobce proti tomu, že se žalovaný nedostatečně nezabýval čl. 17 nařízení Dublin III. Není to pravda. Možností aplikace čl. 17 nařízení Dublin III se žalovaný zabýval na str. 6 a 7 napadeného rozhodnutí a v souladu se správním spisem konstatoval, že v řízení nevyplynuly žádné důvody, pro které by žalovaný nebo soud měl aplikovat čl. 17 nařízení Dublin III.

26. Soud se zcela ztotožňuje se žalovaným v tom, že žalobce nemá v ČR rodinné příslušníky v podobně nukleární rodiny (manželku a děti). Pokud jde o otce, matku a sestru, tak žalobce není na těchto osobách závislý. Od otce byl odloučen od roku 2011, od matky od roku 2021. Kulturistiku může provozovat stejně v ČR jako v Litvě. Soud, stejně jako žalovaný, neshledává důvody pro aplikaci čl. 17 nařízení Dublin III.

27. Tvrzení žalobce o nutnosti ČR investovat veřejné prostředky do jeho přemístění do Litvy je sice pravdivé, nicméně ignoruje fakt, že žalobce není oprávněn volit si stát, který se bude jeho žádostí o mezinárodní ochranu zabývat a využívat k tomu možnosti přemístění v Schengenském systému. Nelegální chování žalobce nemůže být akceptováno jen s ohledem na zátěž pro veřejné prostředky. To konečně není ani důvod, který by představoval „humanitární důvody“ pro aplikaci čl. 17 Dublin III. Žalobce se sice tvrdí, že by přemístěním do Litevské republiky způsobil zbytečnou zátěž na migrační systém EU, tu nicméně žalobce způsobil už tím, že podal žádost o mezinárodní ochranu v rozporu s pravidly EU v ČR.

V. Závěr a náklady řízení

28. Krajský soud z výše uvedených důvodů žalobu jako nedůvodnou zamítl dle

29. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z Žalobce nebyl úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.

30. O návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl ve věci samé před uplynutím lhůty pro rozhodnutí o toto návrhu a rozhodnutí by tak bylo zcela nadbytečné.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o ní musí stěžovatele zastupovat advokát. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, právnické vzdělání, které se vyžaduje pro výkon advokacie.

Brno, 18.9.2026

Petr Sedlák v.r.

samosoudce

Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L.