Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
21 Azs 79/2026 - 25.pdf
PDF · 0 B
No categories available
21 Azs 79/2026 - 25
21 Azs 79/2026 - 28
pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Faisala Husseiniho v právní věci žalobce: A. Z., zastoupený Mgr. Jiřím Tašlem, advokátem se sídlem Brno, Jezuitská 582/17, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 936/3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2026, č. j. 22 Az 29/2025 – 51,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 17. 10. 2025, č. j. OAM836/ZAZA11ZA01R22024, neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12 , § 13 , § 14 , § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb. , o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu “). Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, kterou Krajský soud v Brně výše uvedeným rozsudkem zamítl.
[2] Při posouzení věci vycházel krajský soud z následujícího skutkového stavu. Žalobce je moldavské národnosti i občanství, je svobodný, má přítelkyni, jež má trvalý pobyt v ČR a se kterou má syna (není v rodném listě zapsán jako jeho otec); přítelkyně je opět těhotná. Moldavsko žalobce opustil v roce 2019 a od té doby je nepřetržitě nelegálně v ČR. O mezinárodní ochranu žádá proto, že na území ČR žije, má zde dítě. V Moldavsku se potýkal toliko s nedostatkem peněz, žádné problémy se státními nebo bezpečnostními orgány neměl. S přítelkyní chtěli jet do Moldavska, ale dostali několik telefonátů ze skrytého čísla, protože jeho otec nyní bojuje v ruské armádě proti Ukrajině, matka žije v Rusku. Žalobce má absolvovanou základní vojenskou službu. V Moldavsku jsou nyní všem zasílána předvolání k vojenskému výcviku, žalobce ale za Moldavsko bojovat nechce, protože stát pro něj nikdy nic neudělal.
[3] Krajský soud v prvním rozsudku rozhodnutí žalovaného zrušil, neboť na základě zpráv založených ve správním spise nebylo možné dospět k dostatečným zjištěním, které by vyvracely obavy žalobce z újmy, kterou by mu mohla způsobit služba jeho otce v ruské armádě v konfliktu na Ukrajině, ani z újmy spojené s možným ozbrojeným konfliktem se separatistickým regionem Podněstří; správní spis neobsahoval žádné informace o situaci v ozbrojených silách Moldavska, o vztazích národnostních menšin a neobsahoval ani informace o situaci osob, které mají blízké příbuzné v Podněstří nebo Ruské federaci. Žalovaný následně provedl doplňující pohovor se žalobcem a založil do spisu další informace o zemi původu.
[4] V řízení o žalobě proti novému rozhodnutí žalovaného krajský soud v rámci jednání doplnil listinné důkazy o listin y týkající se vojenské služby v Moldavsku. Na základě takto doplněného dokazování ve vztahu k obavám žalobce ze služby v armádě konstatoval, že v moldavských ozbrojených silách sice dochází k šikaně, ta ale dle zjištěných informací není ignorována, neboť se věcí zabývá moldavský ombudsman a vnitřní mechanismy ochrany v Moldavsku zjevně fungují; to platí i pro obavy žalobce, že bude šikanován z důvodu služby otce v ruské armádě. Krajský soud rovněž upozornil, že v případě žalobce by jeho výkon vojenské služby nebyl základní roční vojenskou službou, ale šlo by jen o potenciální účast na časově omezeném vojenském cvičení. Ruské občanství rodinných příslušníků moldavských občanů přitom není ani dle žalobce výjimečnou skutečností. Mimoto ze zpráv o zemi původu nevyplývá, že by případy šikany v moldavských silách byly natolik běžné, aby představovaly důvod pro poskytnutí mezinárodní ochrany en bloc.
[5] Podle krajského soudu též není důvod se domnívat, že by žalobci, jako občanovi Moldavska, měla hrozit služba v armádě mezinárodně neuznané Podněsterské republiky. To platí i pro službu v ruské armádě – žalobce nemá ruské státní občanství a nechce o něj požádat. Tvrzení žalobce o případné službě v ruské armádě jsou dle krajského soudu ničím nepodložené fabulace, protože navzdory snaze jeho rodičů, aby získal ruské státní občanství, je nadále moldavským občanem a lze předpokládat, že bez jeho souhlasu mu nebude moci být ruské občanství uděleno.
[6] Zároveň odmítání vojenské služby ve vlastní zemi není podle krajského soudu důvodem pro udělení mezinárodní ochrany ani tehdy, pokud by se výkon vojenské služby pojil s rizikem účasti na bojových akcích. Žalobce základní vojenskou službu absolvoval, tudíž mu hrozí pouze výkon rezervní služby, což v současné situaci znamená účast na pravidelných cvičeních, neboť Moldavsko se nenachází v mimořádné situaci. Nad rámec uvedeného krajský soud upozornil, že žalobce požádal o mezinárodní ochranu až v situaci, kdy neměl možnost požádat o jakýkoliv jiný pobytový status, což navozuje otázku její účelovosti.
[7] Proti tomuto rozsudku se žalobce (dále jen „stěžovatel“) bránil kasační stížností, jejíž důvody podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) , b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s. “).
[8] Stěžovatel v prvé řadě namítá, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku splnění podmínek doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu . V případě stěžovatele totiž existuje individualizované riziko vážné újmy podle § 14a odst. 2 písm. b) citovaného zákona. Krajský soud neposoudil argumentaci stěžovatele jako celek, ale místo toho rozdělil jednotlivé skutečnosti do samostatných dílčích okruhů a každou z nich posoudil izolovaně. Takový způsob posouzení zcela pomíjí kumulativní povahu tvrzeného rizika. Pracovalli krajský soud s tím, že stěžovatel není občanem Ruské federace a o její občanství neusiluje, není to pro tvrzené riziko rozhodující. Může mu být totiž přičítána vazba na Ruskou federaci prostřednictvím jeho otce, jenž v ruské armádě slouží. Není tedy rozhodné pouze formální občanství, ale též to, jak může být žadatel vnímán svým okolím, zejména v prostředí ozbrojených sil. Nadto krajský soud nesprávně posoudil riziko budoucí újmy, protože akcentoval, že stěžovateli dosud nebylo doručeno předvolání z vojenské správy, že nezná nikoho, kdo by byl odveden do boje a že Moldavsko aktuálně není ve válce. Pro udělení doplňkové ochrany však není nutné, aby vážná újma byla jistá nebo již započala; postačuje existence důvodné obavy ze skutečného nebezpečí vážné újmy.
[9] Dále stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že nové materiály založené do spisu tvoří dostatečný důkazní podklad pro zjištění skutkového stavu a posouzení jeho individuální situace. Žalovaný měl především zjistit a posoudit, zda tyto informace vypovídají o riziku hrozícím osobě se specifickým profilem stěžovatele. Krajský soud se však omezil na obecné závěry, že Moldavsko je stabilní zemí, kde neprobíhá ozbrojený konflikt apod. Tato zjištění sama o sobě neodpovídají na klíčovou otázku, zda stěžovateli z důvodu služby jeho otce v ruské armádě a z důvodu již obdržených výhrůžek hrozí reálné riziko ponižujícího zacházení v případě návratu, zejména v prostředí ozbrojených sil.
[10] Krajský soud dle stěžovatele dostatečně nezjistil skutkový stav také ve vztahu k reálné dostupnosti ochrany ze strany moldavských státních orgánů. Soud i žalovaný vycházeli z toho, že v Moldavsku formálně existují policejní a jiné ochranné mechanismy, nezkoumali však dostatečně, zda by ochrana těchto orgánů byla pro stěžovatele skutečně dostupná, účinná a včasná. Tato otázka je pro udělení doplňkové ochrany zásadní, jelikož je třeba posoudit, zda se na tyto instituce může žadatel reálně obrátit a zda jsou schopny zabránit vážné újmě před jejím vznikem. Krajský soud ani žalovaný nezkoumali, zda by stěžovatel byl schopen ochranu moldavských orgánů účinně aktivovat dříve, než by k tvrzené újmě došlo.
[11] Závěrem stěžovatel vytýká napadenému rozsudku nepřezkoumatelnost. Napadený rozsudek má za vnitřně rozporný, neboť na jedné straně krajský soud konstatoval, že žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav a individuální situaci stěžovatele, na druhé straně však sám doplnil dokazování o významné listin y týkající se vojenské služby v Moldavsku, šikany v ozbrojených silách, sebevraždy vojáka a systémových obvinění ze šikany v armádním prostředí. Stěžovateli tak není jasné, proč krajský soud považoval podklady zajištěné žalovaným za dostatečné, považovalli za potřebné doplnit dokazování právě k otázce, která byla jedním z hlavních žalobních bodů. Pokud bylo nutné doplnit dokazování ohledně vojenské služby a šikany v armádě, měl krajský soud přesvědčivě vysvětlit, proč absence těchto podkladů ve správním řízení neměla vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného. Z judikatury totiž vyplývá, že soud musí zvážit rozsah doplňování dokazování tak, aby nenahrazoval činnost správního orgánu. Krajský soud však v tomto případě svým postupem fakticky nahradil činnost žalovaného.
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti ve vztahu k namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku uvedl, že krajský soud vysvětlil, proč nebylo nutné provádět natolik obsáhlé dokazování, aby to vyžadovalo opětovné zrušení správního rozhodnutí. Žalovaný odmítá, že by bagatelizoval situaci v zemi původu stěžovatele. Aplikace testu reálného nebezpečí je vůči žadateli o něco přísnější než test přiměřené pravděpodobnosti; základním předpokladem je existence skutečného nebezpečí vážné újmy v případě návratu do země původu, to ale není případ stěžovatele. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl, eventuálně ji zamítl.
[13] Nejvyšší správní soud se předně zabýval přijatelností kasační stížnosti ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. , tedy otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Jedná se totiž o věc, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce.
[14] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS (rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle tohoto rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; 4) napadené rozhodnutí krajského soudu vykazuje zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O případy spadající do poslední kategorie půjde především tehdy, pokud krajský soud a) nerespektoval ustálenou a jasnou judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Tato kritéria přijatelnosti kasační stížnosti jsou použitelná i po novele § 104a odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. , která rozšířila okruh případů nepřijatelnosti kasační stížnosti (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 – 28, č. 4219/2021 Sb. NSS).
[15] Žádný z uvedených důvodů přijatelnosti není v nyní posuzované věci naplněn; kasační stížnost proto není přijatelná.
[16] Ve vztahu k námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku lze odkázat na ustálenou judikaturu tohoto soudu, ze které vyplývá, že nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou znemožňující jeho věcný přezkum (viz například rozsudky ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016 – 24, nebo ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017 – 35). K důvodům nepřezkoumatelnosti postačí stručně odkázat na relevantní judikaturu – viz například rozsudky ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 31. 1. 2008, č. j. 4 Azs 94/2007 – 107, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 – 76, nebo usnesení rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 – 74, č. 1566/2008 Sb. NSS. V daném případě napadený rozsudek požadavkům uvedené judikatury dostál. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu všech žalobních námitek a posuzoval relevanci stěžovatelem uváděných skutečností s ohledem na kritéria pro udělení mezinárodní ochrany. Své závěry na str. 5 až 9 odůvodnění napadeného rozsudku srozumitelně a přesvědčivě odůvodnil s odkazy na přiléhavou judikaturu. Žádný vnitřní rozpor nezakládá ani konstatování krajského soudu, že skutkový stav věci byl žalovaným zjištěn dostatečně, a to i v kontextu dokazování doplněného v rámci soudního řízení – k tomu viz dále.
[17] Správní soudy rozhodují v plné jurisdikci, tedy nejsou ve skutkových otázkách odkázány pouze na skutková zjištění správních orgánů, ale mohou i vlastním dokazováním skutkový stav upřesnit. Judikatura Nejvyššího správního soudu zdůrazňuje, že správní soudy musí zvážit rozsah doplňování dokazování tak, aby nenahrazovaly právě činnost správního orgánu (srov. například rozsudky ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 – 89, či ze dne 2. 2. 2016, č. j. 8 Ads 146/2015 – 36). Limitem tohoto postupu je v obecné rovině rozsáhlost či podstatnost dokazování (viz například rozsudky ze dne 23. 10. 2008, č. j. 1 As 45/2008 – 56, či ze dne 9. 5. 2023, č. j. 9 As 88/2023 – 44). Bylli tedy skutkový stav ve správním řízení zjištěn dostatečně, nicméně pro vyjasnění určitých skutkových otázek či pro rozptýlení dílčích pochybností ohledně skutkového stavu je nutné provést další důkazy, soud je provede při jednání. Zrušení správního rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. s. ř. s. je přípustné jedině v situacích, kdy je z předloženého spisového materiálu bez jakýchkoliv pochyb zřejmé, že skutkový stav byl ve správním řízení zjištěn nedostatečně a popsanou vadu nelze zhojit jinak než rozsáhlým dokazováním, které by se mělo dít primárně ve správním řízení. Panujíli pochybnosti ohledně rozsahu, v němž je nutno skutkový stav zjištěný správním orgánem doplňovat, měl by soud navrhované důkazy provést a skutkový stav zjištěný správním orgánem novými důkazy doplnit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2008, č. j. 1 As 45/2008 – 56).
[18] Krajský soud postupoval v souladu s výše vymezenými obecnými východisky, doplnilli dokazování ve vztahu ke skutkovým zjištěním ohledně vojenské služby, které vedly k lepšímu objasnění skutkového stavu, aniž by tím těžiště zjišťování skutkového stavu věci vychýlil ze správního řízení do řízení před soudem. Tento postup soud dostatečně odůvodnil v odst. 24 napadeného rozsudku.
[19] Pokud jde o námitky stěžovatele mířící proti meritornímu posouzení věci, Nejvyšší správní soud žádnou právní otázku, ať již z oblasti práva hmotného či procesního, k níž by byl nucen se vyjádřit za účelem sjednocování judikatury, nenalezl. Stěžovatel rovněž neotevírá žádnou právní otázku, která dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena. Jeho argumentace směřuje převážně proti hodnocení skutkového stavu, konkrétně tvrdí, že krajský soud nedostatečně zohlednil situaci stěžovatele komplexně optikou azylových důvodů.
[20] Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu je to právě krajský soud, který je povolán zhodnotit napadené správní rozhodnutí v plné jurisdikci, tedy včetně otázek skutkových, o nichž si sám učiní úsudek. Zásah ze strany Nejvyššího správního soudu má být v tomto ohledu výjimečný a omezuje se zpravidla na zásadní vady řízení a dokazování (viz rozsudky ze dne 1. 3. 2017, č. j. 6 As 256/2016 – 79, či ze dne 13. 5. 2020, č. j. 6 Afs 7/2020 – 52). Žádné takové zásadní pochybení Nejvyšší správní soud v přezkoumávané věci neshledal.
[21] Konkrétně námitky směřující k nesprávnému právnímu posouzení podmínek doplňkové ochrany nejsou s to založit přijatelnost kasační stížnost. Krajský soud se neodchýlil od judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek ze dne 14. 6. 2012, č. j. 6 Azs 4/2012 – 67), podle níž je třeba posuzovat naplnění azylových důvodů ve smyslu § 12 zákona o azylu i za situace, kdy v zemi svého původu čelil žadatel o azyl sérii ústrků, které samostatně nedosahovaly takové intenzity či systematičnosti, aby je bylo možno považovat za azylově relevantní, avšak požadované intenzity mohou dosahovat teprve ve svém souhrnu (tzv. pronásledování na kumulativním základě). K výše uvedenému posouzení krajského soudu nemá Nejvyšší správní soud žádných výhrad, neboť je plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí kasačního soudu (zejména již citovaný rozsudek č. j. 6 Azs 4/2012 – 67). Krajský soud se zabýval azylovým příběhem stěžovatele a jednotlivými tvrzenými skutečnostmi (shrnuty výše v odst. [4] až [7]), jež nejsou ani v souhrnu schopny zavdat důvod pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu .
[22] Přijatelnost kasační stížnosti nezakládá ani námitka možného ohrožení stěžovatele v armádě z důvodu služby jeho otce v armádě Ruské federace. K možnosti vzniku konfliktu v Moldavsku Nejvyšší správní soud setrvale konstatuje, že konflikt, který by opodstatňoval udělení mezinárodní ochrany, zde neprobíhá (srov. usnesení ze dne 21. 2. 2024, č. j. 1 Azs 228/2023 – 27, ze dne 14. 3. 2024, č. j. 9 Azs 61/2024 – 25, a ze dne 29. 1. 2025, č. j. 3 Azs 178/2024 – 32). Podmínky, za nichž může být výkon vojenské služby či postih za její odepření azylově relevantní, Nejvyšší správní soud vyložil v rozsudku ze dne 10. 12. 2021, č. j. 5 Azs 19/2020 – 45. Povinná vojenská služba spojená s účastí na ozbrojeném konfliktu může být důvodem pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu pouze za splnění vymezených podmínek, mimo jiné jeli dána souvislost mezi tvrzeným pronásledováním a některým z důvodů uvedených v tomto ustanovení. Krajský soud nevybočil z východisek vymezených v judikatuře zdejšího soudu, když zohlednil stěžovatelem již absolvovanou základní vojenskou službu, možnosti obrany proti případné šikaně v armádě, i fakt, že v současné situaci nehrozí zapojení Moldavska do ozbrojeného konfliktu.
[23] Ani námitka nesprávného posouzení rizika budoucí újmy nezakládá přijatelnost kasační stížnosti. Krajský soud v souladu se stěžovatelem zmíněným rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 227/2017 – 33, posuzoval reálné riziko budoucího pronásledování či vážné újmy (například možnost participace stěžovatele v armádě moldavské, případně ve spojitosti s výhružnými telefonáty od neznámých osob v armádě podněsterské či ruské). Pokud jde o obavu z šikany v moldavské armádě z důvodu služby stěžovatelova otce v ruské armádě, krajský soud shledal, že vnitřní mechanismy ochrany v Moldavsku fungují, přičemž mu nejsou známy důvody, proč by případně nemohly stěžovateli poskytnout ochranu moldavské instituce. Z judikatury Nejvyššího správního soudu zároveň vyplývá, že subjektivní nedůvěra vůči vnitrostátním orgánům neodůvodňuje rezignaci na využití ochrany státu (viz usnesení ze dne 25. 7. 2013, č. j. 5 Azs 11/2012 – 23, a ze dne 19. 6. 2019, č. j. 3 Azs 176/2018 49 ).
[24] Konečně, ani námitky mířící k nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu nezakládají přijatelnost kasační stížnosti. Krajský soud přezkoumatelně vysvětlil, proč žalovaným opatřené podklady považoval za relevantní, aktuální a postačující; takový postup odpovídá přístupu judikatury Nejvyššího správního soudu k požadavkům kladeným na informace o zemi původu (srov. například rozsudky ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 – 81, či ze dne 12. 5. 2021, č. j. 6 Azs 236/2019 – 73). Konkrétní nedostatek specifikoval stěžovatel toliko ve vztahu k (ne)prokázání reálné dostupnosti ochrany ze strany moldavských orgánů. Nicméně je to právě žadatel o mezinárodní ochranu, kdo je primárním zdrojem informací podstatných pro udělení mezinárodní ochrany (viz například rozsudek tohoto soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 – 41, nebo usnesení ze dne 20. 6. 2013, č. j. 9 Azs 1/2013 – 38, a ze dne 11. 12. 2015, č. j. 5 Azs 134/2014 – 48). Žalovaný proto zjišťuje skutkový stav věci v rozsahu možných důvodů pro udělení mezinárodní ochrany, jež vycházejí právě ze žadatelovy výpovědi poskytnuté v průběhu řízení; nepřísluší mu domýšlet právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k nim vyhledávat příslušná skutková zjištění (viz již citovaný rozsudek č. j. 5 Azs 22/2003 – 41, nebo usnesení ze dne 19. 10. 2020, č. j. 4 Azs 277/2018 – 60). Jestliže stěžovatel v řízení před žalovaným ani před krajským soudem neuvedl konkrétní (a v mezích možností ověřitelné) tvrzení, jež by zavdalo důvod se domnívat, že by moldavské orgány nebyly s to poskytnout mu účinnou ochranu (proti toliko hypotetické hrozbě), odpovídají závěry přijaté krajským soudem výše popsaným judikatorním závěrům.
[25] Ve zbytku stěžovatel obecně namítá, že ani žalovaným nově doplněné informace spolu s listinnými důkazy doplněnými krajským soudem netvoří dostatečný důkazní podklad, případně opakuje své obavy, které krajský soud již vypořádal. Dále pak nekonkretizuje, v čem přesně měly být opatřené podklady neúplné či nepoužitelné, ani jaký další podklad měl být opatřen. Skutečnost, že stěžovatel se závěry, které z těchto podkladů žalovaný a krajský soud učinili, nesouhlasí nebo jejich význam hodnotí odlišně, přijatelnost kasační stížnosti nezakládá.
[26] Vzhledem k tomu, že krajský soud rozhodl v souladu s ustálenou a jednotnou judikaturou, která poskytuje odpověď na stěžovatelem vznesené kasační námitky, a hrubě nepochybil ani při výkladu hmotného či procesního práva, Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle § 104a odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[27] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. , ve spojení s § 120 s. ř. s. s. ř. s. (srov. usnesení rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 – 33, č. 4170/2021 Sb. NSS, podle kterého posouzení přijatelnosti kasační stížnosti představuje zjednodušený meritorní přezkum). Stěžovatel v řízení o kasační stížnosti neměl úspěch; úspěšnému žalovanému v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec jeho obvyklé úřední činnosti. Náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti proto nebyla přiznána žádnému z účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s. s. ř. s. ).
V Brně dne 30. září 2026
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu