Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

41 Ad 25/2026 - 41

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou ve věci

žalobce: L. P.

zastoupen L. P. jako obecným zmocněncem

oba X

proti

žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí

Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha 2

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 6. 2026, čj. MPSV-2026/150308-913,

takto:

I. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 3. 6. 2026, čj. MPSV-2026/150308-913, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Podstata věci

1. Tento příběh trvá třináct a půl roku. Úřad práce v únoru 2013 snížil žalobci příspěvek na péči z 8 000 Kč na 800 Kč měsíčně. Od té doby žalovaný o jeho odvolání rozhodl pětkrát. Soudy jeho rozhodnutí čtyřikrát zrušily. Jednou do věci vstoupil i Ústavní soud, který v dubnu 2025 konstatoval, že řízení trvá mimořádně dlouho a že jeho výsledek má pro žalobce mimořádný význam. Nejvyšší správní soud naposledy v červenci 2025 zrušil čtvrté rozhodnutí žalovaného a uložil mu, aby doplnil dokazování. Měl žalobce vyšetřit v jeho přirozeném prostředí a výsledek vyhodnotit spolu s ostatními důkazy tak, aby o stupni závislosti žalobce nezůstaly pochybnosti. Žalovaný poté vydal páté rozhodnutí. Zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí úřadu práce. Soud tak řeší dvě otázky. Splnil žalovaný, co mu Nejvyšší správní soud uložil? A obstojí posudky, o které svůj závěr opřel? Odpověď na první otázku zní: zčásti ano. Odpověď na druhou zní: ne. Proto soud opět rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k nápravě vytýkaných vad.

II. Relevantní skutkové okolnosti

2. Žalobce má podle lékařských zpráv nezralou osobnost s intelektem na hranici lehké mentální retardace. Trpí úzkostně depresivní poruchou, agorafobií, obsedantně kompulzivní poruchou a panickými atakami. Vadí mu denní světlo a otevřený prostor. V minulosti proto trávil celé dny v koupelně bez oken. K tomu má plicní onemocnění a trombocytopenii. Původně pobíral příspěvek na péči ve výši 8 000 Kč, který odpovídal III. stupni závislosti.

3. Úřad práce zahájil v lednu 2013 z moci úřední řízení o novém posouzení nároku, protože skončila platnost předchozího posudku. Okresní správa sociálního zabezpečení ve Žďáru nad Sázavou dospěla 6. 2. 2013 k závěru, že žalobce nezvládá tři základní životní potřeby: tělesnou hygienu, péči o zdraví a péči o domácnost. Rozhodnutím ze dne 18. 2. 2013, čj. MPSV-UP/272270/13/AIS-SSL (rozhodnutí úřadu práce), proto úřad práce snížil žalobci příspěvek na péči z 8 000 Kč na 800 Kč měsíčně od března 2013.

4. Proti tomu podal žalobce odvolání. Posudková komise žalovaného v Brně od té doby vypracovala jedenáct posudků (k tomu ještě posudková komise v Českých Budějovicích vydala jeden srovnávací). Všechny dospěly ke stejnému závěru, že žalobce nezvládá tři základní životní potřeby: péči o zdraví, osobní aktivity a péči o domácnost, což odpovídá I. stupni závislosti. Do rozhodnutí ve věci se tedy nakonec promítl jiný soubor nezvládaných potřeb, než jaký zjistila okresní správa sociálního zabezpečení.

5. O zákonnosti rozhodnutí žalovaného soudy rozhodovaly opakovaně. Krajský soud nejprve zrušil první rozhodnutí žalovaného rozsudkem ze dne 17. 2. 2016, čj. -67. Žalobu proti druhému rozhodnutí zamítl rozsudkem ze dne 22. 2. 2017, čj. -68. Ten však Nejvyšší správní soud spolu s rozhodnutím žalovaného zrušil rozsudkem ze dne 29. 3. 2018, čj. -49 (první rozsudek NSS).

6. První rozsudek NSS uložil žalovanému, aby komplexně zjistil psychické onemocnění žalobce v rozhodných letech 2013 až 2015 (rozhodná doba), aby poznatky o neurotické poruše individualizoval na osobu žalobce a aby vyhodnotil relevanci údajů o jeho chování v bytě i mimo něj. Teprve poté měl přesvědčivěji odůvodnit, zda žalobce zvládá základní životní potřeby.

7. Třetí rozhodnutí žalovaného zrušil krajský soud rozsudkem ze dne 3. 6. 2020, čj. -86. Zavázal přitom žalovaného k tomu, aby žalobce v jeho přirozeném prostředí vyšetřil lékař z oboru psychiatrie. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku žalovaný nepodal.

8. Vyšetření psychiatrem doma se nekonalo. Posudková komise ho odmítla provést s tím, že podle interního metodického pokynu smí návštěvu v přirozeném prostředí vykonat jen posudkový lékař, tedy předseda komise, a tajemnice, nikoli přísedící odborný lékař. Žalobce se současně opakovaně omlouval z jednání komise a odmítl i diagnostickou hospitalizaci. Žalovaný proto svým čtvrtým rozhodnutím změnil rozhodnutí úřadu práce tak, že žalobci příspěvek na péči od září 2021 odňal pro neposkytnutí součinnosti.

9. Krajský soud toto rozhodnutí zrušil rozsudkem ze dne 14. 9. 2022, čj. -85. Provedl důkaz znaleckým posudkem MUDr. V. L. a výslechem znalce. Nejvyšší správní soud tento rozsudek zrušil rozsudkem ze dne 20. 3. 2024, čj. -56. Připomněl přitom, že soud může správnímu orgánu uložit jen doplnění konkrétních skutkových zjištění, nikoli provedení konkrétních důkazů.

10. Krajský soud poté rozsudkem ze dne 7. 5. 2024, čj. -139, znovu čtvrté rozhodnutí žalovaného zrušil spolu s rozhodnutím úřadu práce. Sám s oporou ve znaleckém posudku uzavřel, že žalobce byl v rozhodné době závislý na pomoci jiné osoby ve III. stupni. Nejvyšší správní soud i tento rozsudek zrušil rozsudkem ze dne 22. 8. 2024, čj. -31, a zavázal krajský soud závěrem, že žalobce byl závislý na pomoci jiné osoby v I. stupni.

11. Ústavní soud poté nálezem ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. (nález Ústavního soudu), tento rozsudek Nejvyššího správního soudu zrušil. Uzavřel, že Nejvyšší správní soud porušil právo žalobce na soudní ochranu. Otázku stupně závislosti měl nechat otevřenou a vytvořit prostor pro doplnění dokazování. Závěr, že žalobce není závislý na pomoci jiné osoby ve II. nebo III. stupni, označil Ústavní soud za předčasný a za rozporný s dosavadním průběhem řízení.

12. Nejvyšší správní soud proto rozhodl znovu rozsudkem ze dne 8. 7. 2025, čj. -77 (poslední rozsudek NSS). Zrušil rozsudek krajského soudu i čtvrté rozhodnutí žalovaného a věc vrátil přímo žalovanému. Uložil mu doplnit dokazování tak, aby dostatečně zjistil skutkový stav pro závěr o stupni závislosti. Konkrétně mu uložil, aby ve svých řadách vyhledal posudkového lékaře s atestací z psychiatrie, který žalobce vyšetří v jeho přirozeném prostředí. Pokud to personální složení posudkových komisí neumožní, měl žalobce znovu vyšetřit předseda posudkové komise a výsledky měla posoudit komise, jejímž členem bude lékař s atestací z psychiatrie. Výsledky vyšetření měl žalovaný zhodnotit společně s ostatními provedenými důkazy. Zároveň mu uložil rozhodnout přezkoumatelně a v souladu se zásadou dvojinstančnosti.

13. Žalovaný si v srpnu 2025 ověřil, že žádný z předsedů posudkových komisí atestaci z psychiatrie nemá. Dne 26. 8. 2025 proto požádal posudkovou komisi v Brně o posouzení stupně závislosti od 7. 1. 2013 ke dni jednání komise s tím, že mu bude předcházet vyšetření žalobce předsedou komise v domácím prostředí. Řízení současně přerušil.

14. Dne 20. 11. 2025 navštívila předsedkyně posudkové komise MUDr. Z. S. žalobce v jeho bytě. Z návštěvy pořídila zvukový záznam, který podle posudku zůstal na flash disku u posudkové komise v Brně. Dne 11. 12. 2025 posudková komise, jejímž členem byl i psychiatr MUDr. I. P., záznam vyslechla a vypracovala posudek. Uzavřela, že žalobce nezvládá tři základní životní potřeby: péči o zdraví, osobní aktivity a péči o domácnost. Tento stav podle ní trval i k 7. 1. 2013.

15. Žalovaný tento posudek nepřijal. Dne 17. 12. 2025 požádal posudkovou komisi o doplňující posouzení. Vytkl jí, že neposoudila jednotlivé základní životní potřeby skrze všechny dílčí aktivity, že nijak nezdůvodnila, proč uznala právě tři z nich za nezvládané, a že neuvedla, jak vyhodnotila výsledky vyšetření v přirozeném prostředí spolu s ostatními důkazy.

16. Posudková komise vydala 26. 1. 2026 doplňující posudek. Rozepsala v něm jednotlivé dílčí aktivity, závěr však nezměnila.

17. Ani to žalovanému nestačilo. Dne 26. 2. 2026 požádal o druhé doplnění. Vytkl posudkové komisi, že z posudku není zřejmé, zda a jak posoudila skutečnosti zjištěné při sociálních šetřeních z 29. 1. 2013, 24. 10. 2013 a 5. 1. 2023 v souvislosti se zdravotní dokumentací, a že chybí vyhodnocení, zda jsou jednotlivé poznatky ze sociálních šetření v souladu se zjištěnými údaji o zdravotním stavu. Současně požádal o vypořádání námitek zmocněnce.

18. Posudková komise v druhém doplňujícím posudku ze dne 30. 3. 2026 na tento požadavek nepřistoupila. Uvedla, že už se ke všemu vyjádřila, že všechny posudky jsou k dispozici a že nepovažuje za přínosné je znovu opisovat. Uzavřela slovy: „Z posudkově medicínského hlediska není tedy PK již schopna více hodnotit, ani prokazovat, ani odůvodňovat.“

19. Dne 3. 6. 2026 vydal žalovaný rozhodnutí čj. MPSV-2026/150308-913, kterým odvolání zamítl a rozhodnutí úřadu práce potvrdil (páté rozhodnutí žalovaného). Posudek ze dne 11. 12. 2025 a obě jeho doplnění označil za podklad, v němž „nebyly zjištěny žádné nesrovnalosti“.

III. Žaloba a vyjádření žalovaného

20. Žalobce namítá, že žalovaný setrvale ignoruje důkazy v jeho prospěch a přebírá jen ty podklady, které odpovídají jeho předem utvořenému závěru. Posudková komise podle něj hodnotí dopady psychiatrických diagnóz zjednodušeně a mechanicky, ve stylu „má funkční dolní končetiny, a je tudíž mobilní“.

21. Žalobce dále poukazuje na to, že se žalovaný nevypořádal s lékařskými zprávami z rozhodné doby, konkrétně se zprávami psychiatrů MUDr. B. a MUDr. P. a s psychologickým nálezem PhDr. M. Ty podle něj shodně popisují jeho praktickou neschopnost samostatného fungování a odkázanost na péči rodiny.

22. Za vnitřně rozporné žalobce považuje, že žalovaný nejprve dvakrát shledal posudek neúplným a nepřesvědčivým a vyžádal si jeho doplnění, a poté v rozhodnutí uvedl, že posudek žádné nesrovnalosti nemá. Na to žalovaného upozornil už ve vyjádření k podkladům, které mu zaslal 29. 4. 2026.

23. Žalobce také namítá, že posudek neodpovídá skutečnému průběhu návštěvy posudkové komise. Odkazuje na zvukový záznam, který si komise sama pořídila, a cituje z něj výroky jejích členů, například: „Ale z toho, co víme, samozřejmě ten byl daleko horší, že jo, ten stav.“ K prokázání tohoto rozporu navrhuje vyslechnout předsedkyni posudkové komise a psychiatra, který záznam hodnotil.

24. Za nepřijatelné žalobce považuje, že psychiatr hodnotil dopady jeho psychiatrických diagnóz jen ze zvukového záznamu. Namítá dále, že posudek se nezabývá rozhodným obdobím let 2013 až 2015 a popisuje jen jeho stav v roce 2025. A upozorňuje na to, že mu úřad práce rozhodnutím ze dne 3. 5. 2012 přiznal příspěvek na mobilitu, s čímž se žalovaný nijak nevypořádal. Závěrem žalobce navrhuje zrušit rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí úřadu práce.

25. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvádí, že posudek splňuje požadavek úplnosti a přesvědčivosti. Pokyn Nejvyššího správního soudu splnil, protože žalobce osobně vyšetřila předsedkyně posudkové komise a výsledky posoudila komise za účasti psychiatra. Rozpor mezi svými žádostmi o doplnění a závěrem rozhodnutí odmítá. Doplnění podle něj reagovala jen na potřebu posoudit dílčí aktivity a výsledný celek už použitelný je.

IV. Posouzení věci soudem

26. Žaloba je důvodná.

27. Soud rozhodl bez jednání, byť žalobce požadoval jeho nařízení. Páté rozhodnutí žalovaného totiž trpí vadami, které umožňují jeho zrušení bez jednání podle a písm. b) . Soud neshledal ani důvod vyhovět důkazním návrhům žalobce, jejichž provedení by bylo s ohledem na níže popsané vady nadbytečné. Důvody, pro které soud páté rozhodnutí žalovaného ruší, plynou přímo z obsahu správního spisu a z odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Co žalovaný splnil

28. Soud začne tím, co žalovanému vytknout nelze. Předchozí rozhodnutí žalovaného trpělo dvěma vadami, které poslední rozsudek NSS pojmenoval. Z jeho výroku nebylo patrné, jak žalovaný rozhodl o nároku na příspěvek na péči za období od března 2013 do srpna 2021. A žalovaný sám poprvé v odvolacím řízení rozhodl o odnětí dávky, čímž porušil zásadu dvojinstančnosti.

29. Obě tyto vady žalovaný odstranil. Nyní odvolání zamítl a rozhodnutí úřadu práce potvrdil podle . O celém předmětu řízení tak rozhodl srozumitelně a žalobce o instanci nepřipravil.

30. Splnil také to, co mu poslední rozsudek NSS uložil po organizační stránce. Ověřil, že žádný z předsedů posudkových komisí atestaci z psychiatrie nemá, a proto sáhl k náhradnímu postupu, který mu Nejvyšší správní soud výslovně nabídl. Předsedkyně posudkové komise žalobce navštívila doma a výsledky vyšetření posoudila komise, jejímž členem byl psychiatr. Soud proto nesdílí názor žalobce, že žalovaný závazný právní názor ignoroval. Formálně mu dostál. Po věcné stránce však jeho páté rozhodnutí nadále neobstojí, jak soud níže vysvětlí.

Žalovaný si protiřečí, pokud jde o dostatečnost posudkového hodnocení

31. Smyslem doplnění dokazování bylo získat posudek, o který půjde opřít přezkoumatelný závěr o stupni závislosti žalobce. Takový posudek žalovaný nezískal, což sám dvakrát napsal.

32. Dne 17. 12. 2025 vytkl posudkové komisi, že neposoudila základní životní potřeby skrze všechny dílčí aktivity a že nijak nezdůvodnila, proč uznala za nezvládané právě tři z nich. Dne 26. 2. 2026 jí vytkl, že z posudku není zřejmé, zda a jak vyhodnotila poznatky ze sociálních šetření ve vztahu ke zdravotní dokumentaci. V přípisu žalobci ze dne 2. 1. 2026 to žalovaný řekl výslovně: „Posudek PK MPSV ze dne 11. 12. 2025 nebyl odvolacím orgánem shledán úplný a přesvědčivý.“ A v přípisu ze dne 27. 3. 2026 dodal, že „důvodem pro přerušení odvolacího řízení byla skutečnost, že se PK MPSV nevypořádala v předchozích posudcích se skutečnostmi zjištěnými při sociálních šetřeních v místě bydliště účastníka řízení“.

33. První výtku posudková komise vypořádala. Rozepsala dílčí aktivity a doplnila k nim odůvodnění. Druhou výtku ale nevypořádala. V posudku ze dne 30. 3. 2026 na ni dokonce odpověděla tím, že se už ke všemu vyjádřila a že „není již schopna více hodnotit, ani prokazovat, ani odůvodňovat“. Vyhodnocení, které po ní žalovaný chtěl, tedy přiznaně neprovedla.

34. Žalovaný se s touto situací musel nějak vypořádat. Měl na výběr. Mohl si vyžádat srovnávací posudek jiné posudkové komise, jak to v této věci už jednou udělal v roce 2014. Mohl posudkové komisi vysvětlit, proč na svém požadavku trvá. Mohl také dospět k závěru, že vytýkanou vadu posudek nemá, a odůvodnit, proč původní výtku opouští.

35. Nic z toho žalovaný neudělal. Na straně 28 napadeného rozhodnutí naopak uvedl, že v posudku a jeho dvou doplněních „nebyly zjištěny žádné nesrovnalosti“ a že posudková komise své závěry „v potřebném rozsahu odůvodnila“. To ale odporuje obsahu spisu. Nesrovnalosti zjistil sám žalovaný, dvakrát je pojmenoval a jednu z nich posudková komise neodstranila.

36. Ve vyjádření k žalobě to žalovaný vysvětluje tím, že doplnění reagovala „zejména na potřebu posoudit jednotlivé dílčí aktivity“. To ovšem není přesné. Žádost ze dne 26. 2. 2026 se dílčích aktivit netýkala vůbec. Týkala se sociálních šetření. Jde navíc o vysvětlení, které žalovaný uplatnil až v soudním řízení, nikoli v odůvodnění svého rozhodnutí. Soud proto k němu nemůže přihlédnout jako k důvodu, o který se rozhodnutí opírá.

37. Rozhodnutí žalovaného je tedy v této části nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Chybí v něm úvaha, která by vysvětlila, proč žalovaný považuje za použitelný podklad posudek, jehož vadu sám vytkl a která zůstala neodstraněná.

Sociální šetření a lékařské zprávy z rozhodné doby

38. Předcházející výtka, kterou žalovaný posudkové komisi adresoval, přitom nebyla formalitou. Mířila na jádro věci.

39. Podle § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách vychází posouzení stupně závislosti ze zdravotního stavu doloženého nálezem poskytovatele zdravotních služeb, z výsledku sociálního šetření a ze zjištění potřeb osoby. Sociální šetření tedy není doplňkovým podkladem. Je jedním ze tří pilířů posouzení. Nejvyšší správní soud proto opakovaně vyžaduje, aby se posudková komise vypořádala se všemi rozhodnými skutečnostmi, zejména s těmi, které plynou z podkladové dokumentace a které namítá žadatel (rozsudek ze dne 16. 2. 2022, čj. -31). Ostatně přesně tuto judikaturu žalovaný posudkové komisi ve své žádosti sám citoval.

40. Ze sociálního šetření, které žalovaný provedl v bytě žalobce 24. 10. 2013, tedy v rozhodné době, plyne řada zjištění. Žalobce trávil převážnou část dne v koupelně, kam mu matka nosila jídlo. Talíř s jídlem nepřenese. Stravu si nevybere a nepřipraví. Tělesnou hygienu zvládá pouze s pomocí rodičů, kteří mu pomáhají s omýváním těla. Trpí nočním pomočováním, a proto na noc používá inkontinenční pomůcky. Po bytě se pohybuje se zavřenýma očima a přidržuje se nábytku a zdí.

41. Posudková komise proti tomu uzavřela, že žalobce zvládá stravování, protože „mentální funkce jsou dostatečné pro výběr potravin a nápoje, vidí, ruce nepostiženy“ a protože „nemá pohybové postižení, aby nemohl přenést stravu nebo nápoj“. Uzavřela, že zvládá tělesnou hygienu a že „pokud pečující připomíná hygienu, je to zvyk“. A uzavřela, že u něj „není dokumentována potřeba inkontinentních pomůcek“.

42. Tyto závěry jsou v přímém rozporu s obsahem sociálního šetření. Posudková komise ten rozpor nevysvětlila. Neuvedla, proč poznatkům ze sociálního šetření nevěří, ani proč je nepovažuje za posudkově významné. Nevysvětlila ani, zda a jak se stav zachycený v roce 2013 promítá do jejího závěru o zvládání jednotlivých dílčích aktivit.

43. To vše má přímý dopad na výsledek. Podle platí, že osoba nezvládá základní životní potřebu, pokud není schopna zvládat byť jen jednu z aktivit, které pro ni vyhláška vymezuje. U stravování je jednou z aktivit „vybrat si ke konzumaci hotový nápoj a potraviny“ a další „přemístit nápoj a stravu na místo konzumace“. Sociální šetření obě tyto aktivity zpochybňuje. Podobně u tělesné hygieny.

44. Žalovaný přitom nemohl přehlédnout ještě jednu okolnost. Okresní správa sociálního zabezpečení v roce 2013 uznala za nezvládanou právě tělesnou hygienu, kterou posudková komise naopak považuje za zvládanou. Žalovaný tento rozdíl v napadeném rozhodnutí odbyl tím, že „nemá vliv na změnu posudkového závěru“, protože počet nezvládaných potřeb zůstává stejný. To ale neplatí bezvýhradně. Aby žalovaný mohl tvrdit, že na výsledku nezáleží, musel by nejprve vysvětlit, proč je závěr okresní správy sociálního zabezpečení nesprávný. To neudělal.

45. Stejnou vadou trpí i způsob, jakým se žalovaný vypořádal s lékařskými zprávami z rozhodné doby. Ve spise jsou zprávy psychiatrů MUDr. B. ze dne 29. 1. 2013 a MUDr. P. ze dne 18. 10. 2013, 27. 11. 2013 a 5. 3. 2014 a psychologický nález PhDr. M. ze dne 22. 5. 2014. Žalobce na ně poukazoval v celém řízení a poukazuje na ně i v žalobě. Popisují jeho tehdejší stav a jeho odkázanost na pomoc rodiny.

46. Žalovaný tyto zprávy v odůvodnění zmiňuje jen jako součást výčtu podkladové dokumentace. Nikde ale neuvádí, co z nich plyne, jak je hodnotí a proč z nich nedovozuje závěr, který z nich dovozuje žalobce. Ve vyjádření k žalobě uvádí, že jejich závěry „bylo nutné hodnotit ve vazbě na zákonná kritéria jednotlivých základních životních potřeb“. To je ovšem obecná věta, která žádnou konkrétní úvahu nenahrazuje, a navíc zaznívá až v soudním řízení.

47. Žalovaný se nevypořádal ani s rozhodnutím úřadu práce ze dne 3. 5. 2012, čj. MPSV-UP/796110/12/AIS-ZDP, kterým žalobci přiznal příspěvek na mobilitu. Podmínkou nároku na tuto dávku je právě neschopnost zvládat základní životní potřebu mobility nebo orientace. Jde tedy o pravomocné rozhodnutí správního orgánu o téže otázce a z doby bezprostředně předcházející rozhodné době. To neznamená, že by jím byl žalovaný v tomto řízení vázán. Znamená to ale, že se s ním musí vypořádat a vysvětlit, proč z něj nevychází.

48. Ústavní soud opakovaně připomíná, že opomenutý důkaz zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí (například nález ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. ). Orgán veřejné moci nemusí každému důkazu přisvědčit. Musí ale vysvětlit, proč mu nepřisvědčil. Napadené rozhodnutí toto vysvětlení postrádá.

Mentální znevýhodnění a zvládání základních životních potřeb

49. Soud si nemůže nevšimnout ještě jedné věci, která se posudkem prolíná jako červená nit. Posudková komise u mobility uvedla, že „posouzení mobility spočívá pouze v hodnocení pohybového aparátu a jeho možnosti umožnit pohyb“. Skutečnost, že žalobce nechodí ven, proto přesunula do hodnocení osobních aktivit. Stejnou logikou postupovala u stravování, kde argumentuje tím, že žalobce nemá „pohybové omezení horních končetin“, u oblékání, kde argumentuje tím, že u něj nezjistila „těžké parézy končetin“, a u tělesné hygieny, kde argumentuje tím, že „poruchy funkce nosného a pohybového aparátu nejsou prokázány“. Žalovaný tuto úvahu do svého rozhodnutí převzal.

50. Tento přístup ovšem odporuje právní úpravě i závaznému právnímu názoru, který v této věci vyslovil Nejvyšší správní soud. Podle osoba nezvládá základní životní potřebu, pokud není schopna zvládat alespoň jednu z vymezených aktivit, a to „bez ohledu na příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu“. Rozhodující tedy není povaha onemocnění, ale funkční dopad na konkrétní aktivitu.

51. Nejvyšší správní soud to v prvním rozsudku NSS řekl přímo k této věci. Uzavřel, že závěr žalovaného o tom, že příčina neschopnosti samostatného pohybu mimo byt je nerozhodná, odporuje prováděcí vyhlášce „a principu příspěvku na péči, který nevylučuje ze systému sociální péče osoby s psychickým onemocněním“. Tento vnitřní rozpor označil za natolik zjevný exces, že zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného a nepřesvědčivost posudku.

52. Žalovaný je i tímto právním názorem stále vázán podle . Přesto v napadeném rozhodnutí uvádí, že skutečnost, že žalobce z důvodu agorafobie nevychází z domu, „sama o sobě bez dalšího neprokazuje nezvládání mobility ve smyslu právní úpravy“. To je totéž, co Nejvyšší správní soud v roce 2018 odmítl.

53. Soud zdůrazňuje, že tím netvrdí, že žalobce mobilitu nezvládá. Ani že nezvládá kteroukoli další ze sporných potřeb. Soud tvrdí něco jiného. Posudek, který mentální znevýhodnění z posuzování celé skupiny potřeb předem vyloučí, nemůže být úplný ani přesvědčivý, protože pomíjí kritérium, které mu ukládá vyhláška.

54. Právě u žalobce je to podstatné. Příčinou jeho dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je podle samotné posudkové komise právě mentální znevýhodnění. Pokud posudková komise u sedmi z deseti potřeb v podstatě zkoumá jen končetiny, smysly a hrubou motoriku, nemůže odpovědět na otázku, kterou jí zákon klade.

Rozhodná doba

55. Zbývá otázka, na kterou žalobce upozorňuje po celou dobu řízení. Předmětem řízení před žalovaným je zákonnost rozhodnutí úřadu práce z února 2013. Rozhodný je tedy zdravotní stav žalobce v době kolem vydání tohoto rozhodnutí, tedy v letech 2013 až 2015, jak to vymezil už první rozsudek NSS.

56. Vyšetření z 20. 11. 2025 popisuje stav žalobce v listopadu 2025. Posudková komise si toho byla vědoma. V posudku výslovně uvedla, že „posuzované období 2013–2015 je možné posoudit pouze z doložené dokumentace, která je k dispozici“, a v doplňujícím posudku dodala, že „hodnocena je stále stejná dokumentace“.

57. Soud nemá samozřejmě žalovanému za zlé, že zdravotní stav před třinácti lety nelze dnes vyšetřit přímo. To je objektivní limit, na který upozornil i Nejvyšší správní soud. Vytýká mu něco jiného.

58. Posudková komise uzavřela, že zjištěný stav „trval i k datu 7. 1. 2013“, a platnost posudku stanovila trvale. Tento závěr ale nikde neodůvodnila. Chybí v něm jakákoli úvaha o tom, jak z obrazu, který komise viděla v roce 2025, usuzuje na stav v roce 2013. A chybí zejména vypořádání zjevného kontrastu mezi tímto obrazem a dobovými záznamy. V roce 2013 žalobce podle sociálního šetření trávil dny v koupelně bez oken a po bytě se pohyboval se zavřenýma očima. V roce 2025 posudková komise popisuje muže, který sedí u stolu v přirozeně světlé místnosti, udržuje oční kontakt a plynule komunikuje.

59. Buď se stav žalobce mezitím zlepšil, a pak z vyšetření v roce 2025 nelze bez dalšího usuzovat na rok 2013. Nebo se nezměnil, a pak je třeba vysvětlit dobové záznamy. Posudková komise ani žalovaný nezvolili ani jednu z těchto cest. Prostě zjištění z roku 2025 vztáhli i na rok 2013.

60. Právě k této otázce navíc žalobce předložil konkrétní tvrzení. Poukázal na výroky členů posudkové komise zachycené na zvukovém záznamu z návštěvy, podle nichž byl stav žalobce v minulosti „daleko horší“. Žalovaný na tuto námitku v odůvodnění nijak neodpověděl, ačkoli mu ji žalobce adresoval už ve správním řízení.

61. Z nálezu Ústavního soudu plyne, že závěr o tom, že žalobce není závislý na pomoci jiné osoby ve II. nebo III. stupni, byl předčasný. Aby takový závěr předčasný nebyl, musí se opírat o posudek, který se s rozhodnou dobou vypořádá. Posudky z let 2025 a 2026 to neudělaly.

Pokyn pro žalovaného v dalším řízení

62. Žalovaný si v dalším řízení opatří posudkové hodnocení, které (1) vyhodnotí poznatky ze sociálních šetření z 29. 1. 2013, 24. 10. 2013 a 5. 1. 2023 ve vztahu ke zdravotní dokumentaci a vysvětlí případné rozpory, (2) posoudí schopnost žalobce zvládat jednotlivé dílčí aktivity bez ohledu na to, zda příčinou omezení je tělesné, nebo duševní postižení, a (3) odůvodní, na základě čeho a s jakou mírou jistoty lze současná zjištění vztáhnout k rozhodné době let 2013 až 2015.

63. Pokud posudková komise v Brně na tyto požadavky znovu nepřistoupí, zváží žalovaný, zda si nevyžádá srovnávací posudek jiné posudkové komise. Tuto možnost má a v roce 2014 ji v této věci využil.

64. V novém, šestém rozhodnutí se žalovaný vypořádá s lékařskými zprávami z rozhodné doby, na které žalobce poukazuje, s rozdílem mezi svým posouzením a posouzením okresní správy sociálního zabezpečení, s rozhodnutím o příspěvku na mobilitu a s námitkou žalobce, že obsah zvukového záznamu odporuje závěrům posudku.

65. Soud naopak žalovaného nezavazuje žádným závěrem o stupni závislosti žalobce. Ten stále zůstává otevřený.

V. Závěr a náklady řízení

66. Soud zrušil rozhodnutí žalovaného pro vady podle a písm. b) a vrátil mu věc k dalšímu řízení. V něm je žalovaný vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku ( ).

67. Žalobce navrhl, aby soud zrušil i rozhodnutí úřadu práce. K tomu soud nepřistoupil. Vady, které zjistil, se týkají odvolacího řízení a odstranit je může žalovaný, resp. jeho posudková komise, která nevystupuje v prvoinstančním řízení. Zrušení prvostupňového rozhodnutí, které by vedlo k vrácení věci k úřadu práce, by tedy řízení spíše ještě prodloužilo a nevytvořilo by potřebný prostor pro účinnou nápravu vad, jež soud výše popsal.

68. Výroky o náhradě nákladů řízení vycházejí z . Žalobce měl ve věci úspěch, a proto mu vzniklo právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Žádné náklady ale nevyčíslil a ze spisu žádné neplynou; zastupuje ho obecný zmocněnec, takže mu nevznikly ani náklady na zastoupení advokátem. Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal. Žalovaný ve věci úspěch neměl, a tak nemá právo na náhradu nákladů řízení.

69. Závěrem soud opakuje to, co žalobci sděloval už dříve. Uvědomuje si, že jeho příběh trvá třináct a půl roku a že tento rozsudek ho nekončí. Nápravu nepřiměřené délky řízení ale správní soud poskytnout nemůže. K té slouží postup podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení podat kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti tomuto rozsudku odmítne pro nepřijatelnost, pokud nebude svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele. V řízení o kasační stížnosti musí stěžovatele zastupovat advokát. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které se vyžaduje pro výkon advokacie.

Brno 27. srpna 2026

Martin Kopa v.r.

samosoudce

Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L.