Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

51 A 8/2026 - 24

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Danielem Burdou ve věci

žalobce

proti

žalovanému

A. I.,

zastoupený advokátem JUDr. Matějem Šedivým

sídlem Václavské náměstí 831/21, 110 00 Praha 1

Ředitelství služby cizinecké policie

sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 7. 2026, č. j. CPR-18482-6/ČJ-2026-930310-V217,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

I.

Základ sporu

1. Žalobce se žalobou podle , („ “), podanou u Městského soudu v Praze („městský soud“) domáhal zrušení výše označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo částečně změněno (ovšem pouze formulačně, bez většího významu z hlediska práv a povinností žalobce), substantivně ale potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy („správní orgán I. stupně“) ze dne 8. 3. 2026, č. j. KRPA-80665-10/ČJ-2026-000022-SV („prvostupňové rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím bylo podle , o pobytu cizinců na území České republiky („zákon o pobytu cizinců“), rozhodnuto o správním vyhoštění žalobce, přičemž mu byla stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států EU, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, na 1 rok.

2. Prvostupňové rozhodnutí bylo založeno na zjištění, že žalobce na území ČR neoprávněně pobýval v období od 16. 2. 2026 do 8. 3. 2026. Správní orgán I. stupně tuto dobu nezákonného pobytu stanovil – při absenci jiných důkazů – na základě vlastního tvrzení žalobce, který uvedl, že do ČR přicestoval právě dne 16. 2. 2026 z Polska navštívit svého bratra. Dne 8. 3. 2026 byl potom žalobce kontrolován příslušníky Policie ČR (takto byl jeho pobyt na území zjištěn). Dále bylo – ve vztahu k posouzení přiměřenosti rozhodnutí z hlediska zásahu do rodinného a soukromého života (viz § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců) – založeno na zjištění (vyplývajícího zejména ze skutečností, které uvedl sám žalobce), že žalobce má rodiče, sestru, manželku a devítiměsíčního syna, kteří žijí v Uzbekistánu. Rovněž žalobce má v Uzbekistánu své zázemí a prožil tam celý svůj život; v ČR žalobce zázemí nemá, neváží ho k ní žádné kulturní, sociální či ekonomické vazby. Na území žije toliko jeho bratr. Cizinec rovněž v řízení neuvedl žádné skutečnosti, které by vypovídaly o tom, že mu v Uzbekistánu hrozí nebezpečí, které by bránilo vydání rozhodnutí o vyhoštění. Správní orgán I. stupně rovněž zjistil, že žalobce je žadatelem o povolení k přechodnému pobytu v Polsku; v důsledku této skutečnosti může legálně pobývat právě v Polsku, nikoliv ale v ČR; žalobce totiž není držitelem platného povolení k pobytu dle čl. 2 odst. 16 Schengenského hraničního kodexu.

II.

Argumentace žalobce a obrana žalovaného

3. Žalobce proti napadenému rozhodnutí namítal, že je nepřiměřeně tvrdé, neboť nevychází ze skutečného stavu věci a nezohledňuje skutečnost, že se jedná o historicky první porušení zákona ze strany žalobce (tedy o ojedinělý exces). Žalobce se správními orgány od počátku spolupracoval při objasňování skutkového stavu; není důvod ani pochybovat o jeho závazku řádně vycestovat do domovského státu. Podle žalobce měly správní orgány postupovat podle § 50a zákona o pobytu cizinců, tedy mírnějším a výchovnějším způsobem. Nadto je žalobce – na rozdíl od mnohých svých krajanů – oprávněn k pobytu na území Polska, není tedy důvod ničit jeho pobytové plány.

4. Žalovaný se s žalobou neztotožnil a navrhl její zamítnutí. Odkázal přitom zejména na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Uvedl, že podle něj je napadené rozhodnutí přiměřené.

III.

Posouzení žaloby

5. Městský soud v souladu s přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobcem vymezených námitek, vycházel přitom v souladu s ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného. V souladu s rozhodl městský soud bez nařízení jednání, neboť žalovaný s takovým postupem vyslovil souhlas, žalobce potom nijak nereagoval na výzvu podle , soud má tedy za to, že s takovým postupem souhlasí.

6. Žaloba není důvodná.

7. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců, policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.

8. Podle § 50a odst. 2 písm. b) téhož zákona, rozhodnutí o povinnosti opustit území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace policie vydá cizinci, který není držitelem platného oprávnění k pobytu vydaného jiným členským státem Evropské unie a na území pobývá neoprávněně, u něhož nebyly shledány důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění nebo pokud by důsledkem rozhodnutí o správním vyhoštění byl nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života.

9. Městský soud se předně zabýval stěžejní žalobní námitkou spočívající v tom, že vzhledem k délce neoprávněného pobytu žalobce na území se rozhodnutí o správním vyhoštění jeví jako nepřiměřené a že správní orgány měly žalobci uložit toliko povinnost upustit území členských států EU a dalších smluvních států [zřejmě podle § 50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, byť toto ustanovení žalobce výslovně nespecifikoval].

10. Tuto žalobní námitku soud posoudil jako nedůvodnou. Vyšel přitom ze závěru, že z právní úpravy neplyne správním orgánům prostor pro správní uvážení stran toho, zda v případě na území neoprávněně pobývajícího cizince rozhodnou o správním vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců, nebo zvolí mírnější opatření, a sice uložení povinnosti opustit území dle § 50a odst. 2 písm. b) téhož zákona. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 1. 2021, č. j. -40, tak „z právní úpravy tedy vyplývá, že správní orgán nemůže volně vybírat mezi uložením správního vyhoštění (§ 119) a uložením povinnosti opustit území (§ 50a). Pokud v řízení ve věci správního vyhoštění nebylo shledáno, že by správním vyhoštěním došlo k nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného života cizince, nelze režim uložení pouhé povinnosti opustit území vůbec využít.“ (shodně např. také z poslední doby rozsudek téhož soudu ze dne 18. 12. 2025, č. j. -38). Žalovaný se konečně v tomto duchu s obdobnou odvolací námitkou dostatečně vypořádal na str. 6 napadeného rozhodnutí. V nyní posuzovaném případě správní orgány přesvědčivě vysvětlily z jakého důvodu napadené rozhodnutí nepředstavuje nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života žalobce (srov. § 119a odst. 2 a § 174a zákona o pobytu cizinců), konečně žalobce toto zhodnocení v žalobě ani nijak nezpochybňoval. Za daných okolností tedy správní orgány nemohly postupovat jinak než rozhodnout o správním vyhoštění žalobce.

11. Relevantní přitom není ani skutečnost, že žalobce požádal o pobytové oprávnění Polsku a z toho důvodu je právě v Polsku oprávněn pobývat z titulu tzv. fikce oprávnění k pobytu. Tato fikce oprávnění k pobytu totiž – jak správně konstatovaly správní orgány – nezakládá jeho oprávnění pobývat na území ČR. Městský soud k této otázce odkazuje na své dřívější rozhodnutí, např. na rozsudek ze dne27. 1. 2026, č. j. -21, ve kterém konstatoval následující (bod 21): „Soud má za to, že i kdyby samotné vedení pobytového řízení v Polsku zakládalo žalobci po dobu řízení „legální pobyt“ na území Polska (vnitrostátní právní fikcí), taková skutečnost sama o sobě nezakládá oprávnění k pobytu na území České republiky. U státních příslušníků třetích zemí se oprávněnost vstupu a pobytu na území členských států posuzuje podle práva Evropské Unie, zejména podle nařízení (EU) 2016/399 (Schengenský hraniční kodex). Podle čl. 6 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení musí státní příslušník třetí země při vstupu mj. mít platné vízum, je-li vyžadováno, ledaže je držitelem platného povolení k pobytu nebo platného dlouhodobého víza. Zároveň nařízení (EU) 2018/1806 stanoví, že státní příslušníci třetích zemí uvedených v příloze I podléhají vízové povinnosti; mezi nimi je i Uzbekistán. Z uvedeného plyne, že pro posouzení oprávněnosti pobytu žalobce na území České republiky je rozhodné, zda žalobce disponoval platným vízem, anebo zda byl držitelem takového pobytového titulu jiného schengenského státu, který právo Unie pro účely vstupu a krátkodobého pobytu v jiných státech uznává (povolení k pobytu či dlouhodobé vízum). Žalobce však žádné takové vízum ani pobytový titul nepředložil a z podkladů ve spise nevyplývá, že by jím disponoval. Nadto samotné „čekací“ postavení žadatele, které některé právní řády vážou na posuzování první žádosti o povolení k pobytu, nelze bez dalšího ztotožňovat s „povolením k pobytu“ ve smyslu Schengenského hraničního kodexu, neboť tento kodex z pojmu „povolení k pobytu“ výslovně vylučuje mj. dočasná oprávnění vydaná po dobu posuzování první žádosti o povolení k pobytu (čl. 2 odst. 16 písm. b) podpísm. i) Schengenského hraničního kodexu). Z těchto důvodů existence pobytového řízení v Polsku a případná vnitrostátní polská „fikce legality pobytu“ po dobu tohoto řízení nemohly samy o sobě založit oprávnění žalobce pobývat na území České republiky.“

12. Nepřiměřenost napadeného rozhodnutí by dále – byť to žalobce výslovně nenamítá – mohla být spatřována ve stanovení doby, po kterou je žalobci zakázáno vstupovat na území členských států EU a dalších smluvních států, tato doba byla napadeným rozhodnutím stanovena v délce trvání 1 roku. Konečně žalobce v žalobě upozornil na polehčující okolnost spočívající v tom, že se správními orgány spolupracoval a že se jednalo o první jeho obdobné porušení právních předpisů. Městský soud v tomto ohledu vycházel z ustálené judikatury správních soudů. Nejvyšší správní soud tak např. v rozsudku ze dne 31. 1. 2018, č. j. -31, konstatoval, že „stanovení doby zákazu vstupu je výsledkem správního uvážení, které podléhá jen omezenému soudnímu přezkumu. Soud tedy pouze zkoumá, zda posouzení správních orgánů nebylo excesivní či svévolné a zda bylo dostatečně odůvodněno.“ Správní orgány se stanovením délky správního vyhoštění zabývaly dostatečně; správní orgán I. stupně na str. 6 prvostupňového rozhodnutí (kdy právě jako polehčující okolnost zdůraznil i spolupráci žalobce), žalovaný potom důkladněji na str. 6 napadeného rozhodnutí. Městský soud považuje jejich zhodnocení za přiléhavé; jako významná se jeví zejména absence vazeb na ČR a rovněž existující pevné vazby na domovský stát. Je třeba zdůraznit, že stanovená délka správního vyhoštění 1 rok se pohybuje blíže spodní hranici zákonné sazby. Rovněž z judikatury správních soudů vyplývá, že stanovení takovéto délky vyhoštění v případě neoprávněného pobytu na území trvajícího několik dnů je přiměřené (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 23. 4. 2026, č. j. -17, nebo ze dne 14. 5. 2026, č. j. -18, dále např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, č. j. -29, ve kterém uvedený soud shledal dobu vyhoštění jednoho roku za přiměřenou i v případě neoprávněného pobytu trvajícího jen několik hodin).

13. Dílčí námitka, že správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav je rovněž nedůvodná. Správní orgány zjistily všechny rozhodné skutečnosti potřebné pro jejich rozhodnutí (viz rekapitulace v bodě 2 shora). Žalobce konečně neuvádí žádné skutečnosti, které by správní orgány při zjišťování skutkového stavu pominuly, resp. opomněly.

IV.

Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

14. Vzhledem k tomu, že městský soud neshledal žalobní námitku směřující proti napadenému rozhodnutí důvodnou, žalobu v souladu s zamítl.

15. O nákladech řízení soud rozhodl podle ve spojení s odst. 7 Ve věci úspěšnému žalovanému nevznikly náklady řízení nad rámec běžného výkonu úřední činnosti. Proto mu soud jejich náhradu nepřiznal.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 31. srpna 2026

Mgr. Daniel Burda

samosoudce