Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 C 66/2023-35

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Olgou Houžvičkovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

o zaplacení 281 958,55 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 200 282,67 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 81 675,88 Kč s úrokem v částce 35 921,59 Kč, s úrokem z prodlení v částce 2 822,07 Kč, s úrokem ve výši 13,9 % ročně z částky 279 958,55 Kč od 15. 12. 2021 do zaplacení a s úrokem ve výši 8,5 % ročně z částky 279 958,55 Kč od 15. 12. 2021 do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 200 282,67 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 81 675,88 Kč s úrokem v částce 35 921,59 Kč, s úrokem z prodlení v částce 2 822,07 Kč, s úrokem ve výši 13,9 % ročně z částky 279 958,55 Kč od 15. 12. 2021 do zaplacení a s úrokem ve výši 8,5 % ročně z částky 279 958,55 Kč od 15. 12. 2021 do zaplacení zamítá. III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 281 958,55 Kč s příslušenstvím. Svoji žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně právnická osoba s žalovanou uzavřela dne 6. 12. 2018 smlouvu o účelově neurčeném spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka 300 000 Kč. Celkovou dlužnou částku se žalovaná zavázala splatit 120 pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 4 640 Kč Smluvní úroková sazba byla sjednána ve výši 13,90 % ročně. K prověření schopnosti žalované splácet úvěr žalobkyně uvedla, že před poskytnutím úvěru byl prověřovány dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr (SOLUS), insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra České republiky. Dále byly ověřeny informace o příjmech žalované na základě prohlášení žalované a interním ekonomickým modelem stanoveny měsíční výdaje žalované na základě historických dat z ČSÚ. Přesto však žalovaná posléze přestala sjednané splátky hradit a právní předchůdkyně žalobkyně úvěr ke dni 5. 11. 2021 prohlásila za splatný. Nyní tak žalovaná dluží na jistině celkem částku ve výši 279 958,55 Kč. Žalovaná dosud na pohledávku žalobkyně uhradila celkem částku 99 717,33 Kč. Následně byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni ke dni 6. 1. 2022.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. Oba účastníci souhlasili s postupem podle , , (dále jen „ ”), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání.

3. Z návrhu na uzavření smlouvy o příjmení půjčce číslo ze dne 6. 12. 2018 a akceptace návrhu z téhož dne soud zjistil, že mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně právnická osoba byla dne 6. 12. 2018 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované spotřebitelský úvěr ve výši 300 000 Kč a žalovaná se zavázala uhradit jistinu spolu s úrokem v pravidelných 120měsíčních splátkách ve výši 4 640 Kč. příjmení 300 000 Kč byla poskytnuta bez uvedení účelu poskytnutí úvěru. Dle smluvních podmínek byla úroková sazba sjednána ve výši 13,90 % p. a. Dle čl. 11 a 12 produktových podmínek pro osobní úvěry právnická osoba, účinných od 31. 12. 2013, byla právní předchůdkyně žalobkyně oprávněna prohlásit, v případě prodlení klienta s jakoukoliv platební povinností, již vyčerpané částky úvěru (jistina) včetně úroků za splatné. Dle ceníku právní předchůdkyně žalobkyně činil poplatek za výzvu k zaplacení dluhu / splnění jiné smluvní povinnosti částku 500 Kč.

4. Dle souhrnného výpisu pohybů na účtu čerpala žalovaná úvěr ve výši 300 000 Kč dne 6. 12. 2018.

5. Ze souhrnného výpisu pohybů na účtu a tabulky celkového počtu započtených splátek soud zjistil, že žalovaná uhradila na pohledávku žalobkyně poslední splátku dne 20. 4. 2021 a celkem byla uhrazena na pohledávku žalobkyně částka 99 717,33 Kč.

6. Z prohlášení o okamžité splatnosti zajišťovaného závazku a výzva k uhrazení dluhu ze dne 5. 11. 2021 soud zjistil, že žalovaná porušovala opakovaně smluvní podmínky a právní předchůdkyně žalobkyně prohlásila úvěr za okamžitě splatný. Dle přehledu podacích čísel bylo prohlášení právní předchůdkyní žalobkyně žalované zasláno.

7. Dle vyjádření právní předchůdkyně žalobkyně k ověření úvěruschopnosti klienta a návrhu na uzavření smlouvy o Rychlé půjčce číslo ze dne 6. 12. 2018 byla ovdovělá žalovaná ke dni uzavření úvěrové smlouvy bytem ve vlastním domě/bytě, počet vyživovaných dětí uvedla 2, k pracovnímu zařazení uvedla důchodce, měsíční výši příjmů uvedla částkou 18 500 Kč a ke splátkám jiných úvěrů uvedla částku 8 200 Kč. Dle vyjádření právní předchůdkyně žalobkyně byla provedena lustrace osoby žalované v registrech ISIR, IBL, BRKI/NRKI, SOLUS a databázi neplatných dokladů s negativním výsledkem, příp. bez negativního záznamu.

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 1. 2022 soud zjistil, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni. Oznámení o postoupení pohledávek ze dne 10. 1. 2022 bylo žalované odesláno dne 20. 1. 2022. Předžalobní výzva s výzvou k úhradě dluhu ze dne 24. 3. 2022 byla žalované zaslána dne 25. 3. 2022.

9. Při právním posouzení věci vycházel soud ze , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“). Podle o. z., se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle , o spotřebitelském úvěru (dále jen „ “), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

13. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.

14. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

15. Soud aplikoval , neboť žalovaná je spotřebitelka, právní předchůdkyně žalobkyně podnikatelka a je tedy nutno smluvní vztah účastníků posoudit jako spotřebitelský úvěr.

16. Předložené důkazy hodnotil soud podle a dospěl k závěru, že dne 6. 12. 2018 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou platně sjednána smlouva o úvěru ve smyslu a násl. , na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované částku 300 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 4 640 Kč. Tuto svou smluvní povinnost žalovaná řádně a včas nesplnila, když dosud uhradila na pohledávku žalobkyně celkem částku 99 717,33 Kč.

17. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se však soud musel dále zabývat tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. , kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Byť žalobkyně předložila návrh na uzavření smlouvy, ve které žalovaná uvedla výši svých měsíčních příjmů a měsíčních výdajů na splátky předchozích úvěrů, žalobkyně nenavrhla a ani nepředložila žádné důkazy k prokázání svých tvrzení týkajících se skutečného ověření uvedených tvrzení mimo protokolu právní předchůdkyně žalobkyně. Z listin předložených žalobkyní tak nelze učinit závěr, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila schopnost žalované splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru ověřením především skutečné výše výdajů žalované z předložených listin. To vše za situace, kdy jediný příjem žalované dle jejího prohlášení představoval důchod, žalovaná měla vyživovací povinnost vůči dvěma dětem a disponibilní zůstatek měsíčního příjmu žalované by po uzavření předmětné úvěrové smlouvy, při odečtení pouze splátek úvěrů, činil částku 5 660 Kč (18 500 Kč – 4 640 Kč – 8 200 Kč).

18. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek, a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

19. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako "Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele" zní následovně: "Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat." Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení "členské státy zajistí", pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako "Sankce" stanoví následující: "Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující." Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou "účinné, přiměřené a odrazující", tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C 377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, neboť poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že "Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů." Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C 240/98 až C 244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM ( ), ze dne 4. června 2015, Faber ( ) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska ( ). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis ( ), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

20. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

21. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto příslušné ustanovení v této části neaplikovat.

22. Předmětnou smlouvu je proto nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu, a to z titulu bezdůvodného obohacení na základě ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků v nové době splatnosti, která není závislá na výzvě věřitele, nýbrž na možnostech dlužníka. Z gramatického výkladu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení, představuje toto ustanovení dle systematického výkladu speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 4. 2022, sp. zn ). Tato zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy je především projevem ochrany spotřebitele, když stanoví, že spotřebitel není poskytnutou jistinu povinen vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem, případně ve splátkách, které je schopen splácet. Pokud tedy spotřebitel vrací dle shora uvedeného ustanovení poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli pak nevzniká ani právo na zákonné úroky z prodlení dle ustanovení § 1970 o. z., jako v případě postupu dle obecných ustanovení dle § 2993 o. z o vypořádání bezdůvodného obohacení ze zaniklé smlouvy.

23. s ohledem na zjištěnou neplatnost smlouvy o úvěru má tedy žalobkyně v souladu s ustanovením § 87 zákona o spotřebitelském úvěru právo na vydání bezdůvodného obohacení představující rozdíl mezi částkou, která byla žalované poskytnuta a kterou vrátila a ve zbývajícím rozsahu ohledně nároků na zaplacení úroků, úroků z prodlení, smluvní pokuty a poplatku jí uplatněné nároky platně nevznikly. Soud nevyhověl žalobkyni ani co do požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení dle ustanovení § 1970 o. z., neboť splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran, případně na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala. Dobu splatnosti stanovil žalované rozsudkem soud a teprve po jejím marném uplynutí se žalovaný dostane do prodlení. Neboť žalovaná byla po celou dobu řízení nečinný a nebylo tak možné zjistit aktuální poměry žalovaného a možnosti splácení, stanovil žalované soud povinnost zaplatit zbývající dlužnou jistinu úvěru v obecné lhůtě k plnění dle ustanovení

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle tak, že nepřiznal žádnému z účastníků náklady řízení, když převážně procesně úspěšná v rozsahu 220 241 Kč ve věci byla žalovaná. Ze spisu se však nepodává, že by procesně úspěšné žalované jakékoliv náklady řízení vznikly, když po celou dobu řízení byla nečinná.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 01 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.