Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
22 C 216/2023
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 116 836,86 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 430,41 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 11 430,41 Kč od 24. 10. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 122 933,36 Kč, úroku ve výši 11,75 % ročně z částky 114 591,86 Kč od 18. 10. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 103 161,45 Kč od 24. 10. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 114 591,86 Kč od 18. 10. 2022 do 23. 10. 2022, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 430,41 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 11 430,41 Kč od 24. 10. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 122 933,36 Kč, úroku ve výši 11,75 % ročně z částky 114 591,86 Kč od 18. 10. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 103 161,45 Kč od 24. 10. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 114 591,86 Kč od 18. 10. 2022 do 23. 10. 2022, se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 116 836,86 Kč s příslušenstvím s tím, že s žalovaným uzavřela dne 28. 8. 2017 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 180 000 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 12,90 % ročně; kromě dohodnutého úroku byl žalovaný zavázán platit i poplatky dle platného ceníku žalobkyně. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že kontrolovala dostupné informace v bankovním i nebankovním registru klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra. Jinak žalobkyně vycházela z údajů poskytnutých žalovaným, konkrétně z příjmu uvedeného v žádosti o úvěr ve výši 26 211 Kč, který žalobkyně ověřila výpisem účtu žalovaného. Stran výdajů žalovaného vycházela žalobkyně z interního ekonomického modelu, který pracuje se statistickými daty, normativními náklady na bydlení a s aktuálními údaji o životních nákladech. Žalobkyně takto stanovila výdaje žalovaného na částku 9 218 Kč; žalovaný v žádosti uvedl své výdaje ve výši 0 Kč. Dále žalovaný uvedl, že nemá jiné úvěrové závazky. Žalobkyně zjistila, že žalovaný měl dosavadní měsíční úvěrové zatížení v souhrnné výši 10 901 Kč; po konsolidaci některých závazků nové měsíční úvěrové zatížení činilo 9 163 Kč. Žalovaný úvěr řádně a včas nesplatil a zůstal žalobkyni dlužen na jistině úvěru částku 114 591,86 Kč. Žalovaný celkem uhradil částku 168 569,59 Kč. Kromě dlužné jistiny žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení poplatků ve výši 2 245 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 8 714,20 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 8 812,71 Kč, úroku ve výši 11,75 % ročně z částky 114 591,86 Kč od 18. 10. 2021 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 114 591,86 Kč od 18. 10. 2022 do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř. “), soud rozhodl bez nařízení jednání.
3. Z listin předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi účastníky byla dne 28. 8. 2017 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr v celkové výši 180 000 Kč. Žalovanému byl zřízen úvěrový účet číslo bankovní účet. Poskytnutou jistinu se žalovaný zavázal žalobkyni splatit společně s úrokem ve výši 12,90 % ročně v pravidelných splátkách, nejpozději do 15. 9. 2025, kdy výše měsíčních splátek činila 3 057 Kč a byly splatné vždy k 15. dni kalendářního měsíce počínaje dnem 16. 10. 2017. Pro případ prodlení se splacením splátky po dobu delší než tři měsíce nebo prodlení se splacením více než dvou splátek, byla ve smlouvě sjednána možnost žalobkyně prohlásit celý úvěr za okamžitě splatný. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky a Ceník. Čerpání úvěru v plné výši doložila žalobkyně výpisem z úvěrového účtu žalovaného č. bankovní účet. Žalovaný celkem uhradil částku 168 569,59 Kč, jak vyplynulo z dokumentu„ Podklady pre súdne konanie“.
4. Dopisem ze dne 26. 2. 2022 bylo žalovanému sděleno, že byl celý úvěr zesplatněn ke dni 26. 2. 2022; dle podacího archu byl dopis odeslán dne 1. 3. 2022. K úhradě dlužné částky ve lhůtě 5 dnů od odeslání výzvy byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 18. 10. 2022, která byla odeslána téhož dne, jak je patrné z podacího archu.
5. Z výpisů z účtu žalovaného vedeného u žalobkyně soud zjistil, že příjem žalovaného v červenci 2017 činil 28 751 Kč, v červnu 2017 činil 24 062 Kč (mzda) a 18 300 Kč (nemocenské dávky), v květnu 2017 činil 17 810 Kč (mzda) a 4 270 Kč (nemocenské dávky), v dubnu 2017 činil 21 561 Kč, v březnu 2017 činil 27 460 Kč, v únoru 2017 činil 27 482 Kč, v lednu 2017 činil 27 044 Kč. Z těchto výpisů bylo dále zjištěno, že žalovaný v období od srpna 2016 do srpna 2017 byl s peněžními prostředky na svém běžném účtu s výjimkou měsíce září 2016 a dubna 2017 vždy ke konci měsíce v mínusu, když měl sjednán u žalobkyně kontokorent ve výši 10 000 Kč, od listopadu 2016 ve výši 28 000 Kč, od srpna 2017 potom opět ve výši 10 000 Kč. V posledních třech měsících předcházejících uzavření předmětné úvěrové smlouvy (červenec, červen, květen 2017) se jeho zůstatek na účtu ke konci měsíce pohyboval v částkách - 16 815,99 Kč, - 27 530,45 Kč a - 25 386,89 Kč. Žalovaný z účtu hradil inkaso ve výši cca 8 000 Kč měsíčně, přičemž v červenci 2017 nebyla platba na inkaso provedena z části, v červnu 2017 zcela, a to z nedostatku peněžních prostředků na účtu. Dále je zřejmé, že žalovaný z účtu zasílal splátky i na jiné úvěry (kontokorent, kartový úvěr, jiný úvěr, když pravidelně na tyto splátky každý měsíc odcházelo 10 401 Kč, ostatní částky byly nepravidelné). Žalovaný rovněž z účtu často vybíral finanční hotovost, když v srpnu 2017 vybral celkem 37 800 Kč, v červenci 2017 celkem 14 500 Kč, v červnu 2017 celkem 13 700 Kč, v květnu 2017 celkem 19 000 Kč a zároveň svůj účet aktivně využíval k platbám u obchodníků (celkové výdaje představující pouze výběry z bankomatu a platby u obchodníků, tj. bez plateb inkasa a pravidelných splátek činili v srpnu 2017 částku 48 846,74 Kč, v červenci 2017 částku 16 692,84, v červnu 2017 pak částku 14 733,10 Kč a v květnu 2017 částku 33 047,30 Kč). Žalovaný před uzavřením úvěrové smlouvy uvedl, že je ženatý a bydlí ve vlastním domě/bytě se zástavou, je zaměstnán s průměrným měsíčním příjmem 30 000 Kč, neuvedl zde žádné výdaje, žádné jiné splátky. Zároveň svým podpisem stvrdil pravdivost a úplnost uvedených údajů. Z listin y nazvané„ Posouzení úvěruschopnosti klienta“ je patrné, že žalovaný v době podání žádosti o poskytnutí úvěru měl sjednán hypoteční úvěr s měsíční splátkou 5 856 Kč, revolvingový úvěr s limitem 5 000 Kč s orientační splátkou 250 Kč, hotovostní úvěr se splátkou 2 477 Kč, kreditní kartu splátkovou s limitem 5 000 Kč a s orientační splátkou 250 Kč a spotřební úvěr se splátkou 2 068 Kč, kdy celkem žalovaný měsíčně splácel 10 901 Kč.
6. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku :„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
7. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
8. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
9. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
10. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
11. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
12. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
13. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“
14. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů. Povinnost poskytovatele prověřovat informace sdělené spotřebitelem a vyžadovat doklady k jeho tvrzení konstatoval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku č. j. 1 As 30/2015 -39 ze dne 1. 4. 2015.
15. Pokud jde o povinnost žalobkyně posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného ve smyslu shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, je zřejmé, že ačkoli si žalobkyně nevyžádala přímo výplatní pásky ani pracovní smlouvu žalovaného, určitým způsobem, konkrétně prostřednictvím výpisů z účtu žalovaného, prověřila, že žalovanému je vyplácena mzda ze zaměstnání, neboť tato skutečnost je z těchto výpisů zřetelná. Z výdajů žalovaného žalobkyně ověřovala pouze jeho měsíční splátkové zatížení, ostatní výdaje (na bydlení, na jídlo, ošacení, vyživované osoby a další běžné výdaje) pak nijak neověřovala; nýbrž vycházela pouze z interního ekonomického modelu, na jehož základě sama určila měsíční výdaje žalovaného. Tento postup žalobkyně však rozhodně není dostačující, neboť skutečné měsíční výdaje mnoha úvěrovaných se mohou od výdajů předpokládaných ekonomickým modelem značně lišit, jak tomu ostatně bylo i v tomto případě. Žalobkyně stanovila výdaje žalovaného na částku 9 218 Kč, z výpisů účtu žalovaného však vyplynuly průměrné měsíční výdaje (bez splátek úvěrů) v částce přes 30 000 Kč, tedy v částce převyšující příjmy žalovaného. Tuto skutečnost žalobkyně v rámci posuzování úvěruschopnosti žalovaného nijak nereflektovala, a i přes tento poměrně vysoký rozdíl mezi předpokládanými, resp. modelově stanovenými, a skutečnými výdaji žalovaného nepodrobila tyto položky žádnému podrobnějšímu zkoumání. Ekonomický model tak může zajisté sloužit jako pomůcka k porovnání, zda úvěrovaným uváděné údaje odpovídají skutečnosti, a to zejména u výdajů, které lze přesně doložit pouze obtížně (náklady na ošacení, na obživu). Ekonomický model však nemůže nahradit povinnost žalobkyně ověřovat relevantními doklady výdaje žalovaného, které objektivně zjistit lze. Přestože tedy žalobkyně řadu relevantních údajů mohla zjistit z výpisů z běžného účtu, který měl žalovaný u žalobkyně vedený, dle názoru soudu neposoudila řádně, zda finanční možnosti žalovaného mu umožňují splácet poskytnutý úvěr. Soud rovněž poukazuje na skutečnost, že z přehledu pohybů na účtu žalovaného vyplynulo, že v měsících předcházejících poskytnutí úvěru byl zůstatek na účtu po většinu času záporný a nelze pominout ani to, že žalovaný měl v době žádosti o úvěr i jiné závazky (úvěry se splátkami v celkové výši 10 901 Kč a měl sjednaný kontokorentní úvěr, který čerpal). Nadto nelze přehlédnout ani skutečnost, že sám žalovaný v žádosti o úvěr vyčíslil své měsíční výdaje částkou 0 Kč a uvedl, že nemá jiné úvěrové závazky. I s ohledem na tuto skutečnost, bylo namístě od žalobkyně očekávat zvýšenou obezřetnost při ověřování žalovaným sdělených informací. Soud tak vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.
16. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republik y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
17. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.
18. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
19. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 180 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“
20. Jelikož žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil částku 168 569,59 Kč, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení zbývající části jistiny ve výši 11 430,41 Kč, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou výzvu ze dne 18. 10. 2022, která byla odeslána téhož dne. Žalovanému byla pro úhradu celého dluhu určena lhůta 5 dnů od odeslání, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, ode dne následujícího, tj. ode dne 24. 10. 2022, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“
21. Soud tedy žalobu zamítl co do části jistiny ve výši 103 161,45 Kč, co poplatků ve výši 2 245 Kč, co smluvního úroku ve výši 8 714,20 Kč, co do kapitalizovaného úroku z prodlení za období od 27. 2. 2022 do 17. 10. 2022 ve výši 8 812,71 Kč a dále ohledně úroku ve výši 11,75 % ročně z částky 114591,86 Kč od 18. 10. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 103 161,45 Kč od 24. 10. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 114591,86 Kč od 18. 10. 2022 do 23. 10. 2022.
22. Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. měl žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný. Žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín).
Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.